dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O pojmu „jazykový prostředek“

František Daneš

[Články]

(pdf)

О понятии «языковое средство» / Sur le concept du „moyen de la langue“

0. Termínu jazykový (výrazový) prostředek se užívá běžně a samozřejmě v naší i světové lingvistické literatuře; při bližším zkoumání se však ukazuje, že ho autoři užívají leckdy v různém smyslu. Poněvadž jde o termín základní platnosti pro lingvistiku,[1] pokládám za vhodné se nad ním zamyslit a naznačit, které pojetí tohoto termínu se jeví nejoprávněnějším.

1.1. Není pochyb o tom, že „prostředek“ patří do oblasti pojmů charakteru instrumentálního či teleologického,[2] finalistického; mimo tuto oblast nemá tento termín smyslu. Jeho protějškem je pojem „účelu (cíle)“.[3] V jazykovědě však pracujeme spíše v termínech prostředku a funkce. Jaké místo má pojem „funkce“ v teleologické soustavě? Jeden ze základních jejích výroků má obecně tuto podobu: (1) „jev α je prostředkem k účelu (k uskutečnění cíle) F“. Tuto podobu lze zestručnit zavedením pojmu „funkce“ (ve smyslu teleologickém): (2) „jev α má funkci f“. Tedy vlastnost ‚mít funkci f‘ je totožná s vlastností ‚sloužit jako prostředek k účelu F‘; výroky (1) a (2) jsou tudíž rovnocenné.

Pojem „funkce“ v sobě zahrnuje účel (cíl) i prostředek a předpokládá vždy, protože jde o vlastnost, nějaký jev, který je jejím nositelem („funkce čeho?“). Z toho ovšem plyne, že pojetí „funkce“, postihující základní vztah teleologický, je pojmem centrálním, a proto se právem označují teleologické vědecké přístupy (v různých oborech, např. i sociologii[4]) jakožto přístupy funkční, funkcionalistické. Adekvátnost tohoto přístupu v jazykovědě plyne z všeobecně [342]uznávaného nástrojového (tj. prostředkového) charakteru předmětu zkoumání, jazyka. Termíny prostředek, nástroj, funkce se objevují zcela přirozeně, spontánně téměř u všech lingvistů (z nichž mnozí si teleologický, funkční charakter svých výkladů třeba ani neuvědomují nebo ho dokonce nepřipouštějí).

Právě v tom je třeba vidět i podstatu funkční lingvistiky (srov. už teze Pražského lingvistického kroužku, citované zde v pozn. 1), nikoli snad v tom, že se dává přednost postupu „od funkce k prostředkům“.[5] (Přesnější by bylo mluvit o funkci a jevech majících tuto funkci, popř. o účelu a prostředcích k němu.) Při funkčním přístupu můžeme stejně dobře vycházet od jevů jazyka („od prostředků“) a hledat jejich funkce.

1.11. Plně teleologické jsou i některé další pojmy pražského lingvistického funkcionalismu. Tak např. pojem „vyjadřovací potřeby“ odpovídá vztahu účelu k prostředku a hodnocení jazykových prostředků podle jejich „adekvátnosti“ vychází naopak ze vztahu prostředku k účelu. Také pojmy „ekonomičnost“ nebo „efektivnost“ sem patří.

Výrazně teleologický charakter má v pražské škole ovšem interpretace dynamiky a vývoje jazykového systému (zejména v pracích Jakobsonových a Vachkových). Jazyková změna se tu chápe vlastně jako prostředek k dosažení jistého cíle (rovnováhy systému apod. — srov. i termín změna terapeutická[6]). Užívá se též termínu motiv (motivace), což je vlastně cíl viděný jako chtěný účinek, jako důvod, pohnutka činnosti subjektu (tj. členů daného jazykového společenství).[7] Pokud se však užívá výroku jako „jazyk potřeboval“, „jazyk se snaží odstranit“ apod., musíme je chápat zkratkově, místo explicitního „uživatelé jazyka potřebovali, aby …“. Teleologické pojetí změn bývá někdy interpretováno též jako kauzální, motiv se chápe jako příčina (kauzalita se interpretuje jako převrácená teleologie, účel [cíl] jako účinek). Teleologický výklad kauzální vztah nepopíra (a ovšem ani netvrdí), jde tu o jiný přístup, o postižení jiných vztahů. Engliš (o. c., s. 58) výstižně říká, že „účelová změna není identickou s celým účinkem změny prostředkové, protože teleologické pozorování zachycuje jen chtěné (nebo nechtěné) účinky, nikoli však účinky, které jsou pro subjekt chtění ze stanoviska daného účelu indiferentní“ (srov. k tomu „nezamýšlené, vedlejší“ účinky u Jakobsonových a Vachkových terapeutických změn, způsobující novou nerovnováhu v systému). O tom, že teleologický výklad nemůže suplovat kauzální, svědčí velmi jasně ta skutečnost, že uvedené funkcionalistické interpretace jazykových změn dovedou dobře vysvětlit změny, které se již udály (tedy ty, jejichž cíl nebo účel je znám, resp. jej lze vyvodit), nedovedou však změny a jejich výsledky předvídat, předpovídat (alespoň ne s nějakou významnou pravděpodobností). Z hlediska přístupu kauzálního lze takovýmto výkladům jistě vytýkat, že to je „vaticinatio ex eventu“; z hlediska teleologického je tu však vše v pořádku (což ovšem zároveň ukazuje přirozené meze tohoto výkladového principu).

1.12. Stojí za povšimnutí, že obojí přístup se snaží rozlišovat i někteří představitelé současné logiky. Tak např. známý britský filosof F. Waismann říká: „An action may be viewed as a series of movements caused by some physiological stimuli …; or as something that has a purpose or a meaning irrespective of the way its single links are produced. An action in the first sense is determined by causes, an action in the second sense by motives or reasons.“ „… there are two different ways looking at a [343]sentence: as a series of noises produced by a human agent; or as a vehicle of thought. For a series of words expressing thought there may by reasons but not causes. What we must understand is that the word „action“ has a systematic ambiguity. And yet we are continually invited to regard motives as a special sort of causes; perhaps because we have only the word „Why?“ to ask both for cause and motive.“ (Language Strata, ve sb. Logic and Language, Second Series, Oxford 1961, s. 30n.)[8]

1.2. Jazyk bývá definován funkčně jako soustava sdělných (dorozumívacích, výrazových) prostředků. Přitom se většinou dodává, že jde o systém uspořádaný hierarchicky (o „systém systémů“ či „podsystémů“, jak často zdůrazňuje ve svých pracích např. J. Vachek). To znamená, že všechny složky jazyka fungují nakonec jako prostředky dorozumívání, jsou určeny sloužit k tomuto cíli. Dorozumívání je tedy celkovým (základním) účelem celé soustavy. Lze přijmout pojetí Horálkovo, že funkcí jazykového systému je sloužit vytváření promluv, a mluvit pak o funkci promluvové. Hierarchické uspořádání systému lze vidět v tom, že složky jazyka jsou umístěny — vzhledem k této základní funkci jazyka jako celku — na různých stupních, že jsou jí podřazeny, že tedy plní tuto funkci nepřímo, zprostředkovaně, stupňovitě: elementy nejnižší roviny ji plní nejzprostředkovaněji a teprve jednotky roviny větné přímo (teprve věta se stává skutečnou elementární promluvou, výpovědí, a slouží tak bezprostředně dorozumívání). Z toho vyplývá, že obecný funkční vztah mezi rovinami jazykového systému[9] je zmíněný už vztah prostředku (rovina nebo roviny nižší) a funkce[10] (rovina nebo roviny vyšší), přičemž tyto funkce mají vzhledem k funkci celkové (externě jazykové) platnost mezičlánků, funkcí interně jazykových (konstrukčních). Jinak řečeno: každá rovina se jeví vzhledem k nižší rovině jako oblast jejích funkcí a naopak vzhledem k rovině nadřazené (k rovinám nadřazeným) jakožto oblast jejích prostředků. (Tedy např. rovina morfémů se jeví na jednu stranu jako rovina funkcí fonémů, na druhou stranu jako rovina prostředků výstavby slovních kmenů a tvarů a jako jejich složka pak nepřímo výstavby jednotek všech vyšších rovin.)

Každá jazyková rovina je tedy určována svou pozicí v celkovém systému rovin (tj. soustavy prostředků a funkcí) a jistým způsobem zahrnuje v sobě všechny roviny nižší (jakožto prostředky výstavby jednotek dané roviny). Čím [344]vyšší rovina, tím složitější, komplexnější jsou její jednotky; hierarchie rovin představuje tedy zároveň hierarchii komplexnosti jednotek. Jak vidět, je funkční nexus rovin rázu velmi obecného, formálního; zmíněné interně jazykové funkce lze popsat jako „vytváření jednotek vyššího stupně“. A přitom elementy a jednotky všech rovin (mající směrem vzhůru platnost prostředků, směrem dolů platnost funkcí) mají vzhledem k nadřazené obecné funkci systému, funkci promluvové, jen platnost prostředků, k ní jsou zacíleny.

1.21. Někteří badatelé vydělují jednotlivé jazykové roviny na základě funkcí zcela jiných. Tak např. A. V. Reformatskij[11] připisuje různým typům jazykových jednotek jednoznačně vždy jistou funkci: fonému funkci perceptivní a signifikantní, morfému sémasiologickou, slovu pojmenovací, větě komunikativní. Je však zřejmé, že taková interpretace je stěží udržitelná.

Zcela jinak chápou jazykové roviny někteří českoslovenští lingvisté. Tak např. v Havránkově-Jedličkově České mluvnici (§ 6) se v soustavě jazykových prostředků liší tyto plány (zvané týmiž autory též roviny nebo stránky): plán zvukový a plán významový, přičemž tento druhý je diferencován na stránku významovou v užším smyslu (obsahově významovou) a na stránku mluvnickou (mluvnicky významovou). A dále se tu dodává, že oba tyto plány plní takto jednak úkol (funkci) pojmenovávat, jednak usouvztažňovat. Srov. k tomu též diskusi zachycenou ve sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků (Praha 1958) na s. 42; objevuje se zde varianta tří plánů samostatných: zvukového, gramatického a lexikálního.

Poměrně blíže našemu pojetí stojí systém Sgallův (srov. např. jeho stať Zur Frage der Ebenen im Sprachsystem, TLP 1, 1964, 95—106)[12] nebo Lambův (srov. jeho knihu Outline of Stratificational Grammar, Washington 1966).

1.3. Podstatná je ovšem z našeho funkčního hlediska otázka vztahu jazykových rovin k dvěma základním funkcím Mathesiovým, totiž k funkci pojmenovací a funkci usouvztažňovací. Je jistě možné podat vědecký popis uspořádání jazykového systému na základě těchto dvou promluvových funkcí,[13] tj. popis soustavy prostředků pojmenovacích („funkční onomatologie“) a prostředků usouvztažňovacích („funkční syntax“). Avšak takový popis — neříkám, že zásadně nevhodný — může stěží postihnout hierarchické uspořádání systému prostředků, neboť nepřihlíží k vnitřní stavbě, struktuře jazykových prostředků; vycházeje z předpokládaných dvou psycholingvistických aktů (procesů) vytváření konkrétních promluv mluvčím, nepostihuje vnitřní hierarchické uspořádání abstraktního znakového formálně-významového jazykového systému: tyto dva zřetele — psycholingvistický a systémový — si jednoznačně vzájemně neodpovídají. Není sice pochyb o tom, že jazykové prostředky jsou určeny k uskutečňování oněch dvou aktů, avšak struktura těchto prostředků, jejich uspořádání v systému, je založeno zřejmě na jiném principu. (Vždyť např. jeden a týž prostředek může fungovat jako exponent obou aktů zároveň.) Mathesius si toho byl patrně zčásti vědom, když upozorňoval, že „morfologie, která se zabývá seskupováním vyjadřovacích prostředků soustavy založené na formální příbuznosti, jde napříč touto oblastí …“ (o. c., s. 161). Ale nejde jen o morfologii a nejde také jen o formu jazykových jednotek, nýbrž i o jejich [345]význam.[14] A v tom je, tuším, základní Mathesiovo nedorozumění: zdá se, že u něho splývá dvojice „prostředek — funkce“, zakotvená v pojetí instrumentálním, funkčním, s dvojicí jinou, zvanou u nás většinou „forma — význam“, zakotvenou v specifické oblasti sémiologické.[15] A o tom nyní několik slov.

2. Instrumentální, teleologický přístup k jevům vnější skutečnosti tvoří jen obecný rámec, je jistou výkladovou formou, aplikovatelnou na různé jevové oblasti, které pak tvoří její obsahovou náplň. Je tomu tak i v případě jazyka. Definujeme-li jazyk jako „soustavu prostředků sloužících …“, postihujeme tím právě jen onen obecný instrumentální charakter jazyka, nic však nevypoví[346]dáme o vlastní povaze těchto prostředků. Proto je z hlediska lingvistiky jako speciální vědy podstatné dodat, že jde o prostředky znakového charakteru: zjištění o sémiotickém charakteru jazykových prostředků specifikuje vlastní obsah lingvistiky jako teoretické vědy (jejíž funkcionální aspekt je jen jedním z jejích aspektů; jiný aspekt je např. normativní[16]). Z toho plyne, že dvě stránky jazykového znaku, „forma“ a „význam“[17] („signifiant“ a „signifié“), v principu nejen neodpovídají dvojici „prostředek — funkce“, nýbrž jsou jí, v hierarchii stavby jazyka, podřazeny: forma spolu s významem mohou být podle okolností prostředkem, nebo funkcí.[18] (Např. slovní tvar jakožto komplexní a globální znaková jednotka je prostředkem výstavby jednotek vyšších rovin oběma svými stránkami, formální i významovou, a zároveň vzhledem k rovině morfematické tvoří rámec, v němž se funkčně uplatňují morfémy, opět jak svou formou, tak významem. Nebo: pasívní tvar slovesný funguje v pasívní konstrukci (svou formou i významem) a s touto konstrukcí se pak může uplatnit dále (výše) jako prostředek aktuálního členění.) Je tedy třeba zdůraznit, že i význam znakových jazykových jednotek se stává (jako složka znaku) prostředkem, ovšem prostředkem s funkcí interně jazykovou. „Mimo“ jazyk poukazuje teprve význam věty (arci značně komplexního charakteru, zahrnující i významy příslušných slovních tvarů) vztažené ke skutečnosti jakožto výpověď.

3.1. Z našich úvah plyne, že složky jazykového systému na jednotlivých jeho rovinách jsou dvojího druhu: buď jsou znakové povahy, a pak je nazýváme jednotkami (jednoduchými nebo v různém stupni komplexními), anebo znakové povahy nejsou (např. fonémy, přízvuk, pořádek slov). Obojí ovšem slouží jako jazykové prostředky. Ukazuje se podle toho potřebné rozeznávat dvě třídy (nebo oblasti) jazykových prostředků, prostředky znakové a prostředky elementární (předznakové).

3.11. Prostředky elementární vznikají v daném jazyce funkční specifikací (funkčním využitím) elementárních prostředků univerzálních. Takovými prostředky univerzálními jsou (a) prostředky zvukové, (b) pořadí a uspořádání (včetně opakování).[18a] Tak např. když si dáváme za úkol „zkoumat pořádek [347]slov v různých jazycích“, užíváme výrazu pořádek slov ve smyslu elementárního prostředku univerzálního. Výsledky zkoumání vztahující se k jednotlivým jazykům týkají se však už funkční specifikace tohoto prostředku v daných jazycích. Podobně to platí o intonaci atd. Prostředky zvukové jsou zřejmě nejbohatší a je možno rozlišovat mezi zvukovými prostředky segmentálními a suprasegmentálními. — Prostředky elementární mohou přistupovat nově na kterékoli jazykové rovině k prostředkům znakovým.

3.12. Prostředky druhé oblasti představují jazykové jednotky jednotlivých jazykových rovin (morfém, slovní tvar, …) viděné vždy z hlediska roviny vyšší (většinou, ne však nutně nejblíže vyšší). (Vedle tohoto funkčního vztahu přímého existuje i vztah nepřímý: jednotky rovin nižších fungují zprostředkovaně na všech ostatních rovinách vyšších. Srov. odd. 1.2.)

3.13. Tuto problematiku nebudu zde rozvádět; v jistém smyslu se sem hlásí termíny jako portmanteau-representation (Hockett, Lamb), skipping exponence (Longacre) aj. Sám bych předběžně počítal s těmito možnostmi přímého funkčního vztahu mezi jednotkami roviny nižší a roviny (resp. rovin) vyšší: (1) normální funkční posloupnost, (2) přeskakování rovin, (3) simultánní fungování na několika rovinách, (4) rekurzívní fungování, (5) regresívní fungování (převrácená funkční posloupnost).

3.21. Načrtnutého modelu funkčních vztahů lze užít i pro interpretaci dynamiky a vývoje jazykového systému. Upozorním tu alespoň na dva fakty: Jakákoli změna na nějaké rovině (říkejme jí změna vlastní) se nutně promítne jednak na rovinu, k níž je daná rovina v přímém funkčním vztahu (hierarchicky podřízena), jednak na všechny (vyšší) roviny, k nimž je ve funkčním vztahu nepřímém (těmto změnám můžeme říkat nevlastní či vyvolané). Tyto změny vyvolané mohou však být někdy více či méně funkčně nežádoucí (mohou vést k neúnosnému snížení nezbytné míry rovnováhy a integrovanosti na některé rovině) a „obranná reakce“ se projeví v tom, že iniciativní, vlastní změna se na dané rovině provede jen částečně nebo vůbec neprovede (změny druhotně vyvolané). Jindy zase může rovina vyšší podporovat změnu na rovině nižší (povede-li k větší rovnováze a integrovanosti atp.). (Příklady se najdou u Vachka, Komárka aj., zejména pokud jde o vztah roviny fonematické a morfematické nebo slovní.) Znamená to tedy, že v dynamice jazykového systému, v mechanismu jazykových změn se uplatňují specifické funkční nexy mezi rovinami, a to často nexy hierarchicky převrácené, zpětné, regresívní. Změna na rovině prostředků nejen vyvolává změny na rovině funkčního uplatnění, ale též roviny funkčního uplatnění působí zpětně na roviny prostředků. [Mohli bychom říci, že zatímco změny prvotně vyvolané jsou mechanické v tom smyslu, že jsou mechanickým důsledkem přímé i nepřímé funkční hierarchie rovin (změní-li se např. fonematický sklad morfému, mění se tím nutně i slovní tvar jej obsahující, syntagma obsahující tento slovní tvar atd.), jsou změny druhotně vyvolané změnami v pravém smyslu účelovými (funkcionálními) a je jen přirozené, že jsou směru regresívního: musí totiž působit proti oné mechanické progresi.]

3.22. Jazykové jednotky nějaké roviny jsou tedy vlastně jakýmsi průsečíkem [348]funkcí (z rovin vyšších) a stavebních prostředků (z rovin nižších a z oblasti prostředků elementárních). Jinak řečeno: při konstruování jazykových jednotek dané roviny se jako stavebních prostředků užívá jednotek z rovin nižších a některých nově přistupujících prostředků elementárních. Tyto prostředky elementární se stávají konstitutivní složkou těchto jednotek, takže na rovině vyšší (rovinách vyšších) vystupují už jako integrální složka komplexního prostředku znakového (znakové jednotky). [Tak např. slovní tvar je konstruován z morfémů, resp. též kmenů (prostředky znakové) s použitím prostředků elementárních (uspořádání, přízvuk ap.); jako celek přechází pak slovní tvar na rovinu vyšší jakožto její prostředek znakový.]

3.3. Toto pojetí odstraňuje potíže spojené s interpretací termínů jako morfonologie, fonologie slova, větná fonologie: pokládá-li se nespecifikovaná rovina fonologická (zvuková) za rovinu jazyka v hierarchii rovin ostatních, jak potom vysvětlit, že se fonologické prostředky objevují znovu na dalších rovinách, a jak odpovědět na otázku, čeho se týká ona „čistá“ fonologie, když přece morfém, slovo, věta mají svou fonologii a když se přitom zdůrazňuje, že fonologii nelze zpracovávat „bez přihlížení k významu“ (rozumí se k diferenční úloze fonémů ve znakových jednotkách)? Naše pojetí věc vysvětluje předpokladem, že funkčně specifikované elementární prostředky, tedy též fonologické, přistupují nově a jsou využívány na každé z rovin.

Myslím, že je jasné, že z hlediska sémiotického lze stěží „neznakovou“ rovinu fonologickou postulovat: odtud ony nevyřešené spory o fonologii a morfonologii, resp. ztotožnění fonologie s morfonologií (v koncepci Halleho a Chomského). Lze však tuto rovinu interpretovat v rámci koncepce funkční v našem smyslu, v níž je sémiotický systém nazírán z hlediska funkcionálního: rovina fonologická v užším smyslu — tedy přesněji fonematická — v našem pojetí je „rovinou prostředků“ (rozumí se funkčně specifikovaných prostředků elementárních) pro první rovinu znakovou, s jednotkami bilaterálními, tj. pro rovinu morfematickou,[19] a představuje některé funkční specifikace elementárních univerzálních prostředků zvukových. Je to tedy rovina nultá (protože je rovinou toliko prostředků, nikoli zároveň funkcí), avšak přitom v jistém smyslu základní, elementární.

 

R É S U M É

On the notion „linguistic means“

The notion of “means” and its correlate “purpose (goal, end)” are the basic terms of any instrumental (or teleogical) conception. Both of them are implied by the term function (if an item serves as a means for a purpose F, then we say that the item has the function f). The functional approach in linguistics is justified by the undeniably instrumental character of language, and applies both to its synchronistic and to its diachronistic study (cf., e. g., Jakobson’s notion of a “therapeutic change”). [349]The teleogical explanatory principle does not stand in contradiction to causality: it only reflects another aspect of certain domains of reality (see Russel, Waismann and others).

Language is a system of communicative means and reveals a hierarchical structure. Its global external function is to be availlable for the production of utterances, but various particular linguistic means participate in this function in different ways: Only the units of the higher level of the structural hierarchy (i. e., sentences) function directly as utterances, while the means on the lower levels are operative only indirectly: they perform an internal function, providing the means for the construction of units of higher levels. The “means — purpose (function)” relation is the ordering principle of the hierarchy of levels: any level considered in relation to the lower level appears as the domain of its functions, while in relation to the (next) higher level it appears as the domain of its means.

The relation of means and functions should not be identified with that of “form (signifiant)” and “meaning (signifié)”. The instrumental and the semiotic character of language are two different properties. The sign character of linguistic units is subordinated in the hierarchical structure of language to their functional employment. The two sides of the linguistic sign are operative in common globally, both as means (in relation to the higher level) and as functions (in relation to the lower level). In this sense, even the meaning becomes a means with an internal (constructional) linguistic function. (It is only the complex meaning of the sentence that performs an external, directly communicative function in an act of speech, when the sentence is applied to the reality in the capacity of an utterance.)

It is suitable to differentiate two classes (domains) of linguistic means, viz. (1) the sign-means, (i. e., units on different levels, simple or complex), (2) the elementary means. The latter result, in a given language, from functional specialization (utilization) of the universal elementary linguistic means. These universal means are either (a) phonic means (segmental and suprasegmental), or (b) arrangement (including reiteration). The elementary means reappear anew on each level. This means that the linguistic units on a particular level are constructed of units of the lower level with the application of some elementary means (e. g., a word-form = morphemes + arrangement + stress etc.), but in relation to the higher level these applied elementary means appear then as an integral component of the complex sign-unit thus created.

In this way, one can solve the problem of the controversial notion of “morphonology (morphonemics)”: each linguistic level has a phonology of its own. From the semiotic point of view, a “pure” phonological (phonemic) level is unthinkable, as the phonemes are not (bilateral) signs; but from the functional point of view, such a level can be postulated: it would comprise functionally specified phonic means for the first level of sign-units (of morphemes); such a level would be a “zero level” being only a level of means (not, simultaneously, a level of functions), but, in a sense, it would nevertheless be a basic, elementary level.

It should be added that the functional connections between levels are more complicated than it might appear from our sketchy account: first, beside the direct relation to the next higher level, each level has an indirect relation to the other higher levels as well. Second: the direct relation to the next higher level is the basic and most common, but not the only possible one. Other possible relations are: (1) the skipping of levels, (2) the simultaneous functioning on several levels, (3) the recursive functioning, (5) the regressive functioning (the reverse functional nexus). In the interpretation of language development we often meet partial “blocking” of the indirect functional nexus and the regressive nexus.


[1] Srov. teze Pražského lingvistického kroužku: „La langue est un système de moyens d’expression appropriés à un but“ (viz TCLP I, 1929, 7). S obdobnými definicemi jazyka se pracuje v pražské škole dodnes běžně. Tak třeba Havránkova-Jedličkova Česká mluvnice definuje jazyk jako „složitou soustavu (systém) jazykových prostředků“ (§ 6).

[2] Srov. např. definici prostředku v SSJČ: „předmět, pomůcka, nástroj, opatření, výkon ap., který slouží k provádění nebo uskutečnění něčeho ap.“. Pod heslem nástroj uvádí týž slovník jako význam 3 „prostředek sloužící k provádění, šíření nebo dosažení něčeho“. Srov. též výklady tezí PLK, citovaných zde v pozn. 1.

[3] Srov. např. výklad K. Engliše: „Účel a prostředek jsou bez ohledu na obsah formální pojmy teleologického myšlení, jsou to dvě ohniska tohoto způsobu nazírání …“ (Teleologie jako forma vědeckého poznání, Praha 1930, s. 53).

[4] O funkčně strukturní škole sociologické (spjaté především s jménem Parsonsovým) viz např. přehledný výklad v knize J. Klofáče a V. Tlustého Soudobá sociologie I, Praha 1965, zejména upozorňuji jednak na shrnutí základních postulátů této školy (s. 123), z nichž první čtyři se až nápadně shodují s některými principy pražské lingvistické školy, jednak na snahu překonat nežádoucí statičnost a nedialektičnost tohoto sociologického pojetí např. v pracích van den Bergeho, K. Mertona a E. Nagela. Poslední z nich podal kritické zhodnocení funkcionalismu (hlavně v sociologii) v stati „A formalization of functionalism“ (v knize Logic Without Metaphysics, 1965) a v knize The Structure of Science, 1961. Najde se tu i cenná a podrobná analýza významu slova funkce. Naše pojetí tohoto termínu odpovídá v podstatě jeho významu 4 („some generally recognized use or utility of a thing or a normally expected effect of an action“); v lingvistické literatuře se ovšem objevují i některé významy další. (Pokus o zjištění různých způsobů užívání termínu funkce u klasiků pražské školy podává P. Novák a P. Sgall v TLP 3 [v tisku].) Za důležité pokládám též Nagelovo zjištění, že sociologové (a dodejme: i lingvisté, zejména při interpretaci vývojových změn) neprávem vyvozují z nezbytnosti jisté funkce (funkční potřeby) nezbytnost existence určitého daného prostředku sloužícího této funkci (např. jisté změny); ve skutečnosti však z nezbytnosti dané funkce plyne pouze nezbytnost nějakého prostředku (či prostředků), nikoli nutně právě (jen) onoho daného. (Za upozornění na práci Nagelovu vděčím kol. P. Novákovi.) — Mukařovského průbojné a teoreticky hluboké rozpracování funkcionalismu v estetice viz nyní souborně v jeho Studiích z estetiky (1966).

[5] Častěji se říkává „od funkce k formě“; je to však formulace zavádějící, nebo přinejmenším vágní (jak ukážeme dále). (Srov. též klasickou formulaci Mathesiovu: „budeme postupovat … od funkčních potřeb k formálním prostředkům“. Čeština a obecný jazykozpyt, s. 161.)

[6] Srov. zejména TCLP 2, 1929, 96 a TCLP 4, 1931, 265—267.

[7] Tento hypotetický subjekt (činitel) je teoretický konstrukt, běžně užívaný např. v sociologii; lze jej verifikovat rozborem konkrétního způsobu jednání jednotlivců v příslušných situacích.

[8] Zdá se, že ani výklady Nagelovy nejsou prosty tohoto nedostatku (srov. např. o. c., s. 525 a části kap. 12 aj.). — Nemohu tu řešit složitou problematiku filosofickou. Nejde nám tu přirozeně o teleologii ve smyslu teologickém, scholastickém, hegelovském nebo pod., z hlediska moderní vědecké filosofie neudržitelnou. Zdá se mi však vcelku rozumné souhlasit s B. Russellem, když říká: „Obecně řečeno, teleologický systém je takový systém, v němž se realizují účely, tj. systém, v němž jistá přání … jsou následována svými realizacemi. Pak skutečnost, že svět je mechanický (tj. materiálně determinovaný — F. D.), nemá vztah k otázce, zda je teleologický v uvedeném smyslu. Mohl by existovat mechanický systém, v němž se uskutečnila všechna přání, a mohl by existovat mechanický svět, v němž by byla všechna zmařena. Otázka, zda a nakolik je náš skutečný svět teleologický, nemůže být proto řešena důkazem, že je mechanický, a přání, aby svět byl teleologický, není důvodem pro přání, aby nebyl mechanický.“ … „Zjistili jsme, že systém s jednou množinou determinantů může velmi pravděpodobně mít jiné množiny determinantů zcela odlišného druhu, takže například mechanicky determinovaný systém může být také determinován teleologicky nebo volně“. (On the Notion of Cause, Proceedings of the Aristotelian Society, 1913; cituji podle českého výboru Logika, jazyk, věda, Praha 1967, 241, 246, s několika drobnými úpravami.)

[9] Mám na mysli roviny, které mohou být označeny termíny: fonematická, morfematická, slovních tvarů, větná, nadvětná apod.

[10] Budeme nadále užívat, podle dosavadního lingvistického úzu, termínu funkce, i když — jak už řečeno — jde tu přesně vzato o účel.

[11] Srov. jeho učebnici Vvedenije v jazykoznanije, Moskva 1955, s. 23n.

[12] Sgallova kniha Generativní popis jazyka a česká deklinace vyšla až v době, kdy byl tento článek v sazbě; proto jsem k ní nemohl již bohužel přihlédnout.

[13] Srov. jeho stať On Some Problems of the Systemic Analysis of Grammar, TCLP VI, 1936, 95—107 a její přepracovanou českou verzi otištěnou v SaS a přetištěnou ve sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, pod titulem O soustavném rozboru gramatickém (s. 157—174).

[14] Srov. i termín formální prostředky v Mathesiově definici citované zde v pozn. 5.

[15] Tento závěr potvrzuje nepřímo i Vachkova interpretace pražského funkcionalismu, formulovaná v jeho knize The Linguistic School of Prague (Bloomington — London 1966). Srov. např. s. 6—7, 33 a zejména 30: „This point has been its steady concern for meaning, by which the Prague scholars indicate what is often termed content, or, more exactly, the reference made by an utterance (and by the parts composing it), to what we call extralingual reality, i. e. the outside world in the brodest sense of the word (including also our personal attitude to this outside world). This reference, indeed, is what the Prague linguists understand by the function of language.“ Nutno však dodat, že Mathesius sám referenci a význam rozlišoval, srov.: „Pojmenování je … něco trvalého … a skutečnost se neustále proměňuje. Musí být tedy v pojmenování něco velmi pružného, aby se pro tuto měnlivou skutečnost pokaždé hodilo. Tímto pružným elementem … je význam“ (Řeč a sloh, 23n.).

Také V. Skalička ve své kritice kodaňského strukturalismu (SaS 10, 1948, 139) říká: „Ve smyslu zdejších (tj. pražských) lingvistů se užívá termínu funkce tam, kde jde o význam (funkce slova, věty) nebo o stavbu významových jednotek (funkce fonému).“ Domnívám se však, že mluvíme-li o významu jako o funkci znakových jednotek, dáváme slovu funkce jinou platnost než teleologickou; užíváme ho zhruba ve smyslu „přiřazení“ (tedy spíše jako glosematikové: „znaková funkce“ je u nich vztahem mezi formou výrazu a formou obsahu). Předpokládáme-li, že je význam jednou ze dvou stránek znakové jednotky, tedy její konstitutivní součástí, že není něčím stojícím mimo znak a jazykový systém (a tak se znak v pražské koncepci v duchu de Saussurově chápe), pak je zřejmé, že význam jakožto inherentní a konstitutivní vlastnost slova (a jiných znakových jednotek) není jeho funkcí ve smyslu teleologickém, tj. vztahem k něčemu stojícímu mimo ně (Mukařovský trefně vystihl funkci jakožto „způsob využití vlastností nějakého jevu“; srov. též Hjelmslevův výrok z Prolegomen: „a sing is a sing for something and this something, in a certain sense, lies outside the sign itself“, anebo výstižnou formulaci Trostovu z jeho článku Bemerkungen zum Sprachtabu, TCLP VI, 1936, 288—294: „Vermöge seiner Bedeutung auf dem Plan der Sprache hat das Wort die Fähigkeit, auf dem Plan der Rede Gegenstände zu meinen“.). Např. slovo má dvojí (teleologickou) funkci: být prostředkem výstavby jednotek vyšších jazykových rovin (má např. jisté funkce větné, tj. interně jazykové) a jako součást vyšších jednotek vztahovat se ve výpovědi (v promluvách) k nějakému objektu mimojazykové skutečnosti, označovat jej, resp. o něm vypovídat (funkce externě jazyková). Opět musím ovšem zdůraznit, že toto zcela obecné, formální, rámcové určení má svůj konkrétní obsah daný právě významem (dané slovo může označovat proto, že má význam, a jím je určována oblast jeho užití v označovacím aktu). Stejně tak u jiných znakových jednotek: charakterizuji-li např. morfém -árn(a) jako morfém slovotvorný (a to substantivní, spojující se s takovými a takovými základy), postihuji jeho interně jazykovou funkci jakožto prostředku stavby slova; řeknu-li však o témž morfému, že se jím odvozují názvy ohraničených prostorů, zpravidla uzavřených, sloužících buď k nějaké činnosti, nebo k uchovávání či výrobě nebo zpracování něčeho, postihuji tím jeho význam (tedy „funkci“ sémantickou). — O externě jazykové funkci znakových jednotek jazyka se výstižně vyjadřuje též P. Trost: „… dans l’acte de communication, les significations de la langue ne sont que de moyens à une fin.“ (Deux notes de théorie ve sb. Omagui lui Al. Graur, Bukurešť 1960, s. 765.)

Vlastní problematiku formy a významu tu ponechávám stranou. Jsem si ovšem dobře vědom, že jde o vztah značně komplikovaný a že Karcevského „asymetrický dualismus jazykového znaku“ je jev hlubší, rozsáhlejší a složitější, než by se na první pohled snad zdálo. (Stačí uvést např. potíže spojené s interpretací morfému; srov. k tomu výstižnou stať Dokulilovu, která vyjde ve sb. čs. přednášek k 6. mezinár. kongresu slavistů v Praze 1968.)

[16] Rozlišení aspektu funkčního a normativního je důležité i pro hodnotící soudy praktické lingvistiky (např. při standardizaci): na jedné straně je to kritérium adekvátnosti (vhodnosti) daného prostředku k danému účelu, na straně druhé pak otázka, zda daný jazykový element odpovídá normě (zda je „správný“). Oba hodnotové soudy jsou principiálně na sobě nezávislé (i když se mohou často, ba většinou, shodovat).

[17] Užívám vžité (i když ne vždy zcela jednoznačné) pražské terminologie a nechávám tu stranou vztah k Hjelmslevovým dvojicím forma substance a výraz obsah, jakož i k pojmům jako designát (denotát), reference, popř. i k termínu obsah (v plánu logicko-gnoseologickém, jak ho užívají M. Dokulil a autor táto stati). Zhruba bychom mohli říci asi to, že náš termín forma odpovídá Hjelmslevově formě výrazu (např. u Vachka se objevuje ve výkladech fonologických termín materiál(ový), odpovídající kodaňské substanci výrazu).— Pojetí jazyka jako soustavy znaků, a to znaků bilaterálních, bylo v pražské škole (navazující tu zřetelně na de Saussura) běžné. Srov. např. některé formulace Havránkovy v OSNDod (1940) v hesle „Strukturální lingvistika“.

[18] Na tuto složitou skutečnost upozornil u nás poprvé, pokud vím, K. Horálek v diskusi citované zde na s. 344: „… nelze vždy vystačit se základním dělením na plán formálně zvukový a významový již proto, že forma v gramatice není jen zvuková, že i některé (?) gramatické kategorie mají svou stránku formální a významovou (např. genitiv je svým způsobem formou, jež má své významy, resp. funkce)“.

[18a] C. F. Hockett výstižně poznamenává: „The notion of order is for mathematics an empirical primitive, not to be defined in terms of somethings simple …, but to be accepted as familiar to all of us, perhaps to all organisms, because of the nature of life, time and the physical universe. But for many purposes order is irrelevant“ (Language, Mathematics and Linguistics, sb. Current Trends in Linguistics 3, Hague 1966, s. 158).

[19] V. Skalička říká: „Funkcí fonému je stavět morfémy, slova, věty atd.“ (bylo by ovšem nutno dodat, že slova, věty, atd. jsou stavěny z fonémů zprostředkovaně, „přes“ morfémy, resp. přes morfémy a slova atd.). A proto Skalička správně připomíná, že fonologie nemohla přinést pro řešení otázek sémiologických, základních to otázek moderní jazykovědy, téměř nic. (Srov. l. c., s. 136n.)

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 4, s. 341-349

Předchozí Bohuslav Havránek: Pavlu Trostovi k jeho šedesátce

Následující Karel Horálek: Zobrazení v jazyce a v textu