K otázce vztahů v jazyku, zvláště vztahu podobnosti

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

К вопросу о взаимоотношениях в языке, в частности об отношении подобия / A propos de la question des relations internes dans la langue, en particulier du rapport de similitude

1. Ve vývoji jazykovědy v posledních letech stále více proniká zřetel k vztahovému pojetí, a to jak uvnitř jazyka a jeho jednotlivých rovin, tak [374]i mezi jazykem a mimojazykovou skutečností. Všechny tyto vztahy můžeme zapsat symbolickým zápisem xRy, kde jsou x, y členy relace, funktivy a R vztahový znak, relátor. Teorie relací je nejen důležitým oddílem logiky,[1] ale má i obecnou teoretickou a metodologickou důležitost pro všechny vědy. Zvláště strukturní pojetí, tj. pojetí dílčích struktur různých typů (srov. dále) u jednotek a jevů jistého úseku reality, se přímo zakládá na vztazích mezi těmito jednotkami a jevy, popř. jejich vlastnostmi, příznaky. V tomto příspěvku ovšem nejde o celkový popis všech vztahů v jazyku, nýbrž spíše jen o některé poukazy na důležitost této otázky.

2. Dosavadní strukturální školy nepodaly úplnou charakteristiku strukturních vztahů v jazyku, a to nejen proto, že si neuvědomovaly závažnost této problematiky, ale hlavně proto, že se zaměřily jen na některé aspekty jazyka, především na fonologii a morfologii, v poslední době pak i na syntax a jen víceméně sondážemi i na sémantiku (popř. „sémémiku“).[2] Všimneme si aspoň tří typických příkladů.

a) Je známo, že pražská škola vypracovala pojetí binárních protikladů, s nimiž důsledně pracuje R. Jakobson.[3] Na základě logických vztahů mezi členy opozice rozlišil N. S. Trubeckoj[4] tři typy protikladů: privativní (kontradiktorní), graduální (kontrární) a ekvipolentní. Toto rozlišení z plánu formy postihujeme i v plánu obsahu (přesněji formy obsahu): antonyma, stupňovité řady, slova souřadná, popř. i synonyma.

b) Teorie relací má důležité místo v systému L. Hjelmsleva,[5] který zavádí matematicko-logické pojetí funkce (závislosti) jako vztahu mezi dvěma funktivy (objekty). Podle jeho názoru se dají vztahy mezi jednotkami plánu výrazu i obsahu zahrnout do tří obecných typů funkcí: oboustranná závislost (interdependence: konstanta ↔ konstanta), jednostranná závislost (determinace: konstanta → proměnná) a volná závislost (konstelace: p — p). Tyto tři termíny platí pro systém i text, vedle nich jsou v systému i v textu termíny specifické. V textu vládne funkce kombinační (i — i), zvaná relace (konjunkce), v systému funkce výběrová (buď — anebo), zvaná korelace (disjunkce).

Hjelmslevovo pojetí znamená nepochybný pokrok, má však dva nedostatky: (a) Absolutizuje vztahy a formu a příliš distancuje substanci a obsah. Chápe vztah jako prvotní, umožňující existenci předmětů, které jsou jen průsečíky několika vztahů. Podle toho by byl např. každý celek dán týmiž vztahy (tedy slovník jako kniha i jako celek slovní zásoby). Toto pojetí Hjelmslev později sám opravil (srov. dále), (b) Přestože správně upozorňuje na nutnost zřetele k vzájemné závislosti plánu výrazu a obsahu (Novoje v lingv. 1, s. 333), [375]nevidí správně podstatu jazykových skutečností a vylučuje fonetiku a sémantiku z jazyka (sémantika podle něho operuje předměty skutečnosti a filosoficko-psychologickými jevy, ib., s. 335n.).

c) Zřetel ke vztahům má velký význam v generativní gramatice Chomského. Jde tu jednak o adekvátnější postižení hierarchických strukturních vztahů v jednotlivých větách, než jaké umožňovala teorie bezprostředních složek, jednak o nalezení podobnosti, popř. ekvivalence mezi transformačními vztahy aktivum — pasívum, negace, oznamovací — tázací věta ap.[6] Autor postoupil až k úvahám o vzájemných vztazích mezi syntaxí a sémantikou a vidí mezi oběma shody i rozdíly, věc, která byla ostatně už dříve zdůrazněna zastánci izomorfismu a jejich kritiky.

3. Tato krátká a nezbytně kusá přehlídka tří typických strukturálních škol ukazuje důležitost otázky vztahů v jazykovědě. Především samo pojetí struktury jako celku složeného z částí navzájem souvztažných[7] ukazuje, že celek i části existují současně, a totéž nutně platí i o jejich vztazích. Vztahy tedy nemohou být absolutizovány jako prvotní, realizují se mezi dvěma nebo více objekty na základě jejich jistých vlastností. Typů jazykových struktur je pak několik. Jak ukazuje Gleason,[8] jde např. o strukturu maticovou, kombinační řetězec, strom a síť, v níž mohou být dva body (uzly) mnohonásobně spojeny. Z hlediska systému jsou nejdůležitější vztahy hierarchické,[9] především vztahy nadřazenosti a podřazenosti jednotlivých rovin, vztahy množin a podmnožin.

Tak např. části jistého celku, které tento celek zahrnuje, jsou navzájem ve vztahu souřadnosti, vzhledem k celku ve vztahu podřazenosti. Naopak je-li tento celek sám částí vyššího celku, pak vytváří vztahy souřadnosti k ostatním částem, celkům své roviny, vztah podřazenosti k vyššímu celku a vztah nadřazenosti k svým částem. Směr vztahů, tedy např. nadřazenost → podřazenost, přitom nelze obrátit.

Nelze přijmout Šaumjanovu[10] aplikaci Hjelmslevova vztahu determinace (konstanta → proměnná) na vztah formy a významu. Mezi těmito funktivy je vztah interdependence, podle Ullmanna reciprocity. Ullmann chápe tento jazykový reciproční vztah (meaning) jako vlastní a jediný předmět sémantiky a pojem (druhý funktiv) z ní samozřejmě vylučuje. Význam však je jazykový korelát formy, určený čtyřmi vztahy: interním recipročním vztahem k formě, externím jazykovým vztahem k významům jiných forem a mimojazykovými vztahy k realitě (třídě předmětů) a k obsahu vědomí (pojmu).[11] Ani zde nelze směr významového vztahu obrátit. Je rozdíl, vybíráme-li k danému významu [376]jednu z možných forem (postup onomaziologický, kódování) nebo přiřazujeme-li k dané formě vhodný význam (postup sémaziologický, dekódování).

4. Po těchto obecných zjištěních obrátíme nyní svou pozornost k vztahu podobnosti a k vztahům s ním souvisícím. Jestliže vztahy identity, stejnosti a různosti jsou celkem evidentní, není tomu tak se vztahem podobnosti. Tento vztah je přitom v přirozeném jazyku velmi rozšířený, potřebný a všem pochopitelný. Na druhé straně právě tento vztah přispívá k tzv. vágnosti přirozeného jazyka. Je mnoho různých podobností.[12]

Základní binární vztah je ekvivalence, vyznačující se reflexívností (xRx), symetrií (xRy ≡ yRx) a tranzitivností (xRy . yRz → xRz). Zvláštním případem ekvivalence je rovnost (stejný počet prvků v třídě), ale také identita (o x lze vypovědět totéž co o y). Vedle toho je i silnější pojetí identity, které se obyčejně považuje za nominalistické (o. c. v pozn. 12, s. 320), totiž x = x, ovšem bez zřetele k prostorové odlišnosti, zde jde o jeden a týž znak. Tu záleží na přísnosti rozlišovacích kritérií. Naproti tomu ve vztahu x = y lze oba předměty označit jako stejné. V praxi se obě pojetí často směšují. Protikladem k uvedeným vztahům je vztah různosti, která je ireflexívní, symetrická a polotranzitivní. Také pojem různosti není zcela jednoznačný. Jestliže lze stejnost (a totožnost) označit dvěma soustřednými kruhy stejného poloměru, lze zobrazit vylučující se různost dvěma kruhy, které se neprotínají ani nedotýkají, a nevylučující se různost, tj. různost provázenou jistým společným prvkem, jako dva kruhy zčásti se protínající. Tato různost může mít několik stupňů, hlavně minimum různosti (rozdíl o jeden relevantní prvek), střed a maximum (společný je pouze jeden relevantní prvek, srov. boj — roj, zve — kde). K R₁ patří např. polysémie, rozdíl slov souřadných a antonym. K R₄ patří homonyma: průnik jejich specifických významů je prázdná množina.[13] Nevylučující se různost a podobnost se projevuje v intervalu mezi stejností a vylučující se růzností. Obě jsou jistým typem průniku dvou množin.[14]

 

Různost                                             |                  ——————————————————————                 |                                                         |        nevylučující se                                        vylučující se        xRy: x ∩ y ≠ ∅                                      xRy: x ∩ y = ∅                  |                                                         |        ————————                                                |       |         |          |                                               |      min.    střed    max.                                             |       |         |          |                                               |       R1       R2        R3                                              R4

 

5. Podobnost je jistý typ ne-stejnosti v intervalu mezi stejností a minimální růzností: I (S, R₁). Jde tu tedy o minimální různost, blížící se k stejnosti [377]jako limitě: P = R₁ → S. Podobnost se projevuje ve všech jazykových rovinách (byla už zmínka o podobnosti mezi transformačními vztahy v generativní gramatice) a aspektech. Primární význam má především v rovině lexikálně sémantické. V strukturním schématu lexikálně sémantické jednotky[15] se týká všech uzlových bodů, především mluvčího a posluchače, formy, označených skutečností, distribuce, významu a kombinace jednotek.

a) Má-li dojít k vzájemnému dorozumění, musí účastníci procesu komunikace disponovat podobnými seznamy jednotek (nikdy nejsou zcela stejné) a užívat jich podle stejných dohodnutých pravidel. Také jejich mentální procesy musí být velmi podobné.

b) Též v oblasti jazykové formy se projevuje vedle stejnosti: F₁ = F₂ a různosti: F₁ ≠ F₂ a v jejich intervalu i podobnost: F₁f₁ p F₁f₂, a to různého stupně. Přitom zvláště maximální podobnost konstituuje fonetické (čiřikati — čirykati), morfologické (dny — dni — dnové), slovotvorné (bařisko — bař-en-isko) aj. varianty,[16] pokud ovšem není překonána a odstraněna kategoriální a sémantickou růzností, srov. např. různá slova s minimálně rozlišenou formou: černý adj. — subst.: černý m., černá f., černé n., černo n. — adv. černě aj.

c) Podobnost označených skutečností (denotátů) tvoří přirozený základ jazykové podobnosti a má bezprostřední dosah především pro polysémii, pro přenesené a obrazné užití (metaforu) a pro přirovnání. Bylo by zajímavé pořídit soupis slov, která slouží za základ těchto operací. Jde veskrze o konkréta (části těla, přírodní skutečnosti, části stromu, zvířata, nástroje ap.).

d) Schémata stejnosti, podobnosti a různosti, vyznačená kruhy (srov. sub 4), lze použít také pro distribuci.[17]

e) Důležitý je výklad sémantické podobnosti, stejnosti a různosti. Předpokládá pojetí významu jednotlivých lexémů jako metajazykové kombinace významových prvků (o. c. v pozn. 13). Významová stejnost pak znamená stejnost této metajazykové formulace, různost rozdíl ve významových prvcích aspoň o jeden relevantní prvek — tím vzniká např. polysémie, tj. spojení jedné invariantní formy s dvěma a více invariantními významy: F₁ ↔ V₁ koza ‚Ziege‘ a F₁ ↔ V₂ koza ‚Turngerät‘. Významová podobnost se pak nutně konstituuje v intervalu stejnost — minimální různost. Toto zjištění má velký význam pro pojetí synonymie, která vytváří v přirozeném jazyku dva typy: typ ekvivalence a typ podobnosti. Podobnost je přitom dána spojením relevantních prvků stejných (společných dvěma a více jednotkám) a relevantních prvků různých, ale sekundárních, tj. uplatňujících se na nižší rovině abstrakce než invariantní různost, např. polysémická. Polysémie: F₁/V₁ (abc) : F₁/V₂ (abcd); synonymie F₁/V₁ (abc) : F₂/V₁ (abc_d).

f) Aspoň minimální podobnost se nutně uplatňuje i při kombinačních vztazích jednotek jinak různých. Z různých aspektů jednotek jsou nejdůležitější aspekt sémantický, gramatický a stylistický. Např. ve větě Sestra [378]přinesla včera domů kotě, kterou lze vyznačit konstrukcí N₁ⁿ V Adv N₂^a, můžeme najít tato sémantická omezení činnosti slovesa ‚nesením dopravit‘: osoba schopná nesení (tedy nikoli např. kojenec, umírající, těžce nemocný); zvíře, pták (schopné nesení); voda; technické zařízení. Společný kombinačně sémantický prvek N a V, zaručující potřebnou míru podobnosti, je tedy (schopnost) nesení. Jinak je tomu např. ve větě Noviny přinesly včera zprávu, s konstrukcí N₁ⁿ V N₂^a, kde jde o jinou sémantickou třídu subjektů a o kombinačně sémantický prvek (schopnost) zprostředkovat sdělení něčeho.

Uvedené případy dokazují, že vztah podobnosti je vedle jiných typických vztahů v přirozeném jazyku velmi rozšířen. Jednotlivé stupně: 1. totožnost — 2. stejnost — 3. podoba (maximum — 4. střed — 5. minimum), — 6. nevylučující se různost (maximum — 7. střed — 8. minimum) — 9. vylučující se různost — představují diskrétní stupně, které bude možno v jednotlivých aspektech a rovinách jazyků i v různých jazycích konfrontovat.

Podobnost, která je dána spojením stejnosti a různosti jistého stupně, je typický vztah selekční.[18] Identifikace vracející se částečné podobnosti v jazykové struktuře vede podle S. M. Lamba k poznání stratifikace jazyka.[19] Synonyma umožňují výběr a stylovou diferenciaci. A podle výstižné formulace P. Trosta: „Jazykový styl je založen na tom, že se týmž jazykem dá říci totéž různým způsobem.“[20]

 

R É S U M É

Zum Problem der Relationen in der Sprache, insbesondere der Ähnlichkeitsrelation

In einer natürlichen Sprache existieren verschiedene Typen der durch verschiedene Relationen gegebenen Strukturen. Manche von diesen in einzelnen Sprachebenen wurden durch die Prager Schule, L. Hjelmslev, N. Chomsky und andere registriert. Jede Relation realisiert sich zwischen zwei Funktiven und wird durch eine gewisse Richtung charakterisiert.

Wichtig sind die Relationen zwischen Form und Bedeutung. Vor allem im lexikalischen Material und auf dem Hintergrund der Äquivalenz — Gleichheit — Identität und Verschiedenheit wird die Relation der Ähnlichkeit analysiert, die sich im Intervall (Gleichheit — die sich nicht ausschließende Verschiedenheit) konstituiert. Die angegebenen Positionen stellen diskrete Stuten dar, die man in verschiedenen Sprachebenen konfrontieren kann. Die Relation der Ähnlichkeit betrifft alle relevanten Faktoren einer Kommunikationssituation, dh. beide Kommunikanten, die Form, die Distribution, die Bedeutung und die Kombinationseinheiten im Text. Die Äquivalenz und Ähnlichkeit realisieren sich in den Synonymen und die letzte stellt die typische selektive Relation dar.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 4, s. 373-378

Předchozí Jiří Krámský: Postavení slova v systému jazyka

Následující Karel Hausenblas: Nový překlad Evžena Oněgina