Dvě úvahy ke spisu K. Welkeho o „modálních“ slovesech v němčině (O komunikačním efektu a o modálních slovesech)

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

Две мысли по поводу работы К. Вельке о «модальных» глаголах в немецком языке / Deux réflexions concernant l’ouvrage de K. Welke sur les verbes „modaux“ en allemand

V řadě Schriften zur Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung v Akademie-Verlag v Berlíně vyšel v r. 1965 spis Klause Welkeho Untersuchungen zum System der Modalverben in der deutschen Sprache der Gegenwart (124 s.). Je [427]zajímavý a podnětný tím, že jistá pojetí jazykových jevů aplikuje na detailním rozboru bohatého jazykového materiálu. To usnadňuje čtenáři zkoumat vhodnost, resp. správnost těchto pojetí a ujasnit jejich klady a zápory. Omezím se na dvě otázky, z nichž jedna se dotýká základního pojetí jazykovědných výkladů, druhá vlastního předmětu práce, tj. pojetí modálních sloves.

I. Za vlastní cíl práce si autor určuje výklad modálních sloves podle jejich komunikační funkce. Vychází z G. F. Meiera[1] a definuje význam jako „funkci jazykových znaků vyvolat u adresáta komunikační efekt odpovídající komunikačnímu záměru mluvčího, popř. spolupůsobit při vyvolání komunikačního efektu“ (25). Je nutno konstatovat, že pojem komunikační efekt (dále KE) není tu vyložen jasně; jinde v práci se zdá, že ho autor chápe nejednotně, popř. způsobem, který nepokládám za správný. Na s. 25 sice říká, že funkcí jazyka je „být prostředkem dorozumění, tj. především vyvolávat (auslösen) u adresáta jako KE myšlenky, které odpovídají myšlenkám mluvčího, jeho komunikačnímu záměru“, a dodává, že je spojitost mezi strukturou myšlenky (Gedanke) a strukturou věty v každém jazyce“ (26). Jsme však nuceni položit si otázku, mnohokrát vyslovovanou a mnohokrát řešenou, co rozumět myšlenkou.[2] Vyjdeme-li z Welkeho výkladu o vztahu mezi znakem a skutečností, o které se pomocí řeči dorozumíváme (25), lze soudit, že se myšlenkou rozumí věcný obsah, který si myslíme, ne obsah, jak jej myslíme. Ostatně i konkrétní výklady modálních sloves ukazují, že Welkemu jde o přibližnou obsahovou rovnost, ne o proces jazykového vyjádření.

Je ovšem možné, ba potřebné vykládat přímý vztah mezi jazykovým vyjádřením a věcným obsahem, avšak tím se ještě nevykládá způsob jazykového vyjádření. Ten je výrazem nikoli přímo věcného obsahu, nýbrž myšlenkového procesu, v kterém mluvčí věcný obsah myslí.[3] Připomeňme si tu výklad B. Havránka, že „prostá strukturalistická formulace … o přímém vztahu jazyka, jakožto struktury[4] jazykových znaků, ke skutečnosti byla chybná. Dnes je jasné, že jde na jedné straně o odraz skutečnosti v myšlení (ještě lépe ve vědomí) a na druhé straně že jazykové vyjádření je materializací našeho myšlení (vědomí), ale zároveň vyjádřením o dané skutečnosti a sdělováním o ní“.[5]

Zdá se, že Welke překonává jednostranné spojování jazykového vyjádření s věcným obsahem, když konstatuje, že od konkrétní povrchové struktury je nutno proniknout k mnohem abstraktnější hloubkové struktuře,[6] „v které se stále více sbližují (abstraktní) hloubková struktura a myšlenková struk[428]tura“ (s. 27 — proloženě od K. Sv.). Welke však ze vztahu mezi větnou strukturou a myšlenkovou strukturou vyvozuje jen zjednodušující závěr, že „týž KE dvou vět podmiňuje jistou strukturní izomorfii mezi nimi“ (51). Přehlíží, že týž věcný obsah je možno myslit v několikerém myšlenkovém procesu a že v důsledku toho může být vyjádřen pomocí různých jazykových konstrukcí.[3]

Třebaže autor ve výkladech jednotlivých případů velmi vynalézavě využívá různých metod, zejména metody substituce, ukazuje se, že pojetí KE, jež přijímá, vede spíše ke zkoumání celkového smyslu věty než jejích složek a její sémantické struktury, že je z hlediska jazykovědné analýzy úzké a snižuje citlivost k sémantickým rozdílům. Tak je podle Welkeho vystřídání sloves sollen a wollen v případě Diese Arbeit soll ein Beitrag zur Diskussion um die Determinismusproblematik sein. Sie will bei der Beseitigung immer wieder auftauchender Unklarheiten über den Begriff des Determinismus … mithelfen (84) podmíněno jen stylisticky. Pojetí KE autoru usnadňuje, aby se spokojil s tvrzením, že „bez podstatné změny v KE lze wollen v distribucích tohoto druhu substituovat slovesem sollen“. Avšak jazykovědné zkoumání se nemůže omezovat na přibližnou rovnost. To může stačit jen pro některé, spíše praktické potřeby; jazykovědný výklad by tak nebyl doveden do konce. Ze stejného důvodu se autor spokojuje s konstatováním, že je možné větu Ein Zitat aus den „Stimmen der Zeit“ soll zeigen … transformovat na větu Ich will mit einem Zitat aus den „Stimmen der Zeit“ zeigen … (95). Z toho, že v některých případech je možné sloveso sollen substituovat slovesem müssen, tj. jestliže v jednom případě, ne už v druhém, mluvčí vyjadřuje, aby „to, co je označeno jako nutné, bylo hodnoceno jako návrh, jako doporučení“ (100), nelze vysuzovat, že KE obou vět je v podstatě stejný, nebo rozdíl mezi oběma označovat za sekundární. Jazykové vyjádření je určeno nejen věcným obsahem a myšlenkovým procesem mluvčího, ale i zaměřením k adresátovi. A tu je nepochybně důležité, zda se nějaká činnost prostě přikáže, či naléhavě doporučí. Nejde jen o rozdíl, kterým by se měla zabývat pouze stylistika.

II. To, že autor výklady o jazykovém vyjadřování podává často z hlediska logiky, projevuje se nedostatečným zřetelem k myšlenkovému procesu nejen v pojetí KE, ale i v pojetí modálnosti. Modální slovesa definuje jako operátory, které to, co je označeno argumentem (slovesem v infinitivu) determinují „ne jako skutečné nebo prokázaně skutečné, nýbrž jako nutné, možné, chtěné, přikázané, jen tvrzené, domnělé atd.“ (120). Opírá se o G. V. Kolšanského,[7] který odmítá pojetí i u nás běžné,[8] chápající modálnost jako vztah výpovědi, popř. obsahu výpovědi ke skutečnosti a říká, že vztah obsahu výpovědi ke skutečnosti může být „pouze vztahem pravdivosti a nepravdivosti odrazu objektivní skutečnosti“, a dodává: „Stanovení faktu pravdivosti a nepravdivosti výpovědi není ve své podstatě problémem lingvistickým a kromě toho jazyk nevytváří žádné materiální příznaky pro charakteristiku pravdivosti výpovědi, co se týče obsahu“. Je však nutno dodat, že jazyk má prostředky, kterými mluvčí vyjadřuje, jak myslí vztah toho, co pojmenovává, ke skutečnosti. A objasnění toho, jak jazyk vyjadřuje vztah toho, co se [429]pojmenovává, ke skutečnosti, je také úkolem jazykovědy; jen tak lze plně vyložit jazykovou formu (konstrukci).

Přístup od logiky se u Kolšanského projevuje také tak, že modálnost chápe jako obecnou sémantickou kategorii (97) a rozdíl mezi modálností logickou a jazykovou spatřuje pouze v tom, že se logika spokojuje třemi druhy modálnosti, možnostní, skutečnostní a nutnostní, kdežto jazykověda musí podle jazykových forem rozlišovat různé druhy těchto kategorií, např. různé stupně pravděpodobnosti (98). Pojetí modálnosti vyhovující dosavadní logice by bylo sotva správné, resp. výhodné aplikovat na výklady jazyka, jazykového vyjadřování. Oblast modálnosti, tj. vztahu toho, co je pojmenováno, ke skutečnosti se nám jeví jinak, jestliže vycházíme z faktu, že logika se zabývá výroky, kdežto jazykověda větami. Výroky odpovídají v zásadě oznamovacím větám,[9] v jazyce jsou však též věty tázací a rozkazovací (necháme-li tentokrát stranou věty amodální — o. c. v pozn. 8, s. 100n.) a jazykověda se ovšem zabývá také jimi. Z hlediska jazyka a z hlediska jazykovědy zabývající se jazykem jako nástrojem komunikace je tedy nutné rozlišovat

1. vztah ke skutečnosti, který vzniká tak, že něco prostě vypovídáme (tvrdíme, oznamujeme) jako skutečné nebo neskutečné (modálnost oznamovací); vztah, který vzniká tak, že se ptáme, jaký je poměr toho, co je pojmenováno, ke skutečnosti (modálnost tázací); vztah, který vzniká tak, že žádáme (různým způsobem), aby se to, co je pojmenováno, uskutečnilo (modálnost žádací;)

2. vztah, který záleží v tom, že např. vypovídáme něco vzhledem ke skutečnosti jako v různé míře jisté, možné, nutné.

První druh modálnosti, tj. modálnost oznamovací, tázací a žádací, nazývám modálností „vztahovou“, tj. prostě vztahovou, druhý druh modálnosti, tj. modálnost jistící, možnostní a nutnostní, nazývám modálností „pravdivostní“, tj. pravdivostně vztahovou (podle toho, zda vztah k pravdě je vyjádřen jako jistý, možný, nutný). Ve větách jako komunikačních jednotkách se zpravidla vyjadřují oba základní druhy modálnosti, tj. věta má např. modálnost oznamovací, a to jistící, nebo modálnost tázací, a to možnostní apod.

Modálnost vztahovou a pravdivostní Welke nerozlišuje, a patrně proto mu přes detailní analýzu tzv. modálních sloves uniklo, že se tradičním termínem modální slovesa zastírá dvojí podstatně odlišná sémantika těchto sloves. Ukázal pouze např., že ve větě Der Gegner kann unsere Strategie erraten je možno sloveso kann substituovat buď výrazem hat die Möglichkeit (ist in der Lage), nebo výrazem es ist möglich, daß (60). V prvním případě patří können ve výkladu Welkeho do první varianty, vyjadřuje, že „ve skutečnosti jsou podmínky (Bedingungen) pro nějaký věcný obsah“, v druhém případě patří do druhé varianty, vyjadřuje, že jsou podklady (Anhaltspunkte) pro to, že věcný obsah, o němž je řeč, objektivně existuje (63). Avšak tak není postižen podstatný rozdíl mezi oběma případy.

Podstatné je, že v prvním případě kann vyjadřuje vztah (poměr)[10] podmětu k infinitivnímu ději (k významu slovesa v infinitivu): mož[430]nost (schopnost) podmětu tento děj konat, ne však vztah infinitivního děje ke skutečnosti; řeknu-li např. Už zase může kouřit ve významu ‚má možnost‘, ‚je mu dovoleno‘, neříkám, že už kouří, ani že nekouří.[11] Naproti tomu v druhém případě kann vyjadřuje vztah infinitivního děje, tj. toho, co je slovesem v infinitivu pojmenováno, ke skutečnosti podle pojetí mluvčího; slovem kann vyjadřuje mluvčí svůj vztah k infinitivnímu ději (ne vztah podmětu k infinitivnímu ději). Podobně řeknu-li Bratr musí psát dopis ve významu ‚je nucen psát‘, vyjadřuji slovesem musí explicitně pouze vztah podmětu k psaní dopisu, nic neříkám o vztahu děje, který je pojmenován výrazem psát dopis, ke skutečnosti. Řeknu-li však Musí to být zlomyslný člověk ve významu ‚Je to (velmi) pravděpodobně zlomyslný člověk‘, vyjadřuji slovesem musí, v jakém vztahu ke skutečnosti je to, co je pojmenováno výrazem být zlomyslný člověk, tj. sloveso musí má tentokrát pravdivostně modální význam.

Vraťme se k poslednímu citátu ze spisu K. Welkeho: Der Gegner kann unsere Strategie erraten. Jde tu o dvojí větu.[12] V prvním významu je citovaná struktura větou oznamovací jistící, v druhém významu větou oznamovací možnostní. Obě věty vyjadřují svou gramatickou formou určitou modálnost (oznamovací), ale jen v druhé větě vyjadřuje sloveso kann modální význam (možnostní) na základě svého lexikálního významu. Pouze v tomto případě se sloveso kann právem označuje jako sloveso modální. V první větě bychom mohli sloveso kann označit jako poměrové (poměrovými bychom pak rozuměli ta slovesa, která jsou specializována na vyjadřování poměru, vztahu podmětu k ději pojmenovanému slovesem v infinitivu; vyjadřují možnost, nutnost, popř. dovolení a chtění konat děj). Některá poměrová slovesa, např. v češtině moci, musit, mít, mají v některých případech funkci modální a jsou v těchto (a jen v těchto) případech slovesy modálními. Nerozlišováním poměrových sloves a sloves skutečně modálních se stírá podstatný rozdíl mezi vztahem podmětu ke konání toho, co je pojmenováno slovesem v infinitivu, a tím, jak mluvčí myslí to, co pojmenovává, ve vztahu ke skutečnosti. Ve Welkově definici modálních sloves, kterou jsem citoval na začátku úvahy, se sice správně vychází od toho, co je pojmenováno (označeno), avšak významy „poměrové“ a pravdivostně modální jeho práce nerozlišuje.

Tradiční skupinu tzv. modálních sloves lze v němčině — více než v češtině — vymezit jinak než sémanticky. Na konci práce Welke konstatuje, že obecná významová definice modálních sloves, kterou podává, se vztahuje na modální operátory všeho druhu. Má-li vyhovovat „modálním“ slovesům, tj. těm slovesům, kterými se jako modálními zabýval, je třeba ještě připojit „zvláštní podmínky povrchové struktury“. Bez toho by, říká Welke, přistupovala k modálním slovesům i slovesa jako pokusit se, rozhodnout se, věřit, zdát se aj. (122). Proto autor na začátku své práce, třebaže to nepokládá za její vlastní cíl, uvádí i další vlastnosti „modálních“ sloves: spojují se s infinitivem bez zu, v préteritu a antepréteritu ve spojení s významovým infinitivem „vystupují ne jako participia, nýbrž infinitivy“ (14), neužívá se jich v pasívu, užívá se jich (podobně jako v češtině) ve spojení s předmětovým es, das, ale jen ve zvláštních případech se spojují (na rozdíl od češtiny) s podstatným jménem v platnosti předmětu, např. Ich kann jetzt das Lied, Ich mag ihn nicht. Nejpohodlněji, říká Welke (19), dospějeme (v němčině) k jejich vymezení na základě jejich morfologie. Lze tedy [431]za jeden z přínosů Welkovy práce (přes nesouhlas s pojetím modálnosti „modálních“ sloves) pokládat zjištění, že „modální“ slovesa v němčině nelze vymezit jen sémanticky.[13]

 

R É S U M É

Zwei Erwägungen zu K. Welkes Arbeit über die Modalverben in der deutschen Sprache

(Über den kommunikativen Effekt und über die Modalverben)

Der Aufsatz will — zum Unterschied von K. Welkes Arbeit Untersuchungen zum System der Modalverben in der deutschen Sprache der Gegenwart — hervorheben, daß zur Deutung der sprachlichen Form der kommunikative Effekt nicht als eine Widerspiegelung der objektiven Realität aufzufassen ist, sondern als Ausdruck eines Gedankenprozesses, in welchem der Sprecher einen Sachverhalt gedanklich bearbeitet. Die Auffassung des kommunikativen Effekts, zu der sich Welke bekennt, führt eher zur Untersuchung des Satzsinnes im ganzen als der semantischen Struktur des Satzes.

Was die sprachliche Modalität betrifft, soll man von der Sprache ausgehen; die in der Logik übliche Auffassung der Modalität erscheint als unzureichend, wenn es sich um die Erläuterung der Modalität verschiedener Satzarten handelt. Außerdem ist es notwendig, zwischen der Beziehung des Bezeichneten zur Wirklichkeit und der Beziehung des Subjekts zu der durch das Infinitivverbum bezeichneten Handlung zu unterscheiden. Will man diesen grundsätzlich verchiedenen Beziehungen gerecht werden, sollte man gewisse Verben als modal nur dann auffassen, wenn sie die Beziehung der Aussage zur Wirklichkeit zum Ausdruck bringen.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 4, s. 426-431

Předchozí Marie Těšitelová, Milada Vančatová: Na okraj Slovníku Franze Kafky

Následující Jaromír Povejšil: Dvojjazyčnost v západních Čechách