Aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

Современное состояние методологии марксистского языкознания / Problèmes actuels de méthodologie en linguistique marxiste

Letos uplynulo 10 let od známé památné diskuse v Pravdě v roce 1950, od které — přesně vzato — i v Sovětském svazu i u nás teprve můžeme datovat marxistickou lingvistiku v plném slova smyslu. Tedy po této stránce je naše zasedání jubilejní. Ovšem cíl našeho zasedání není jen v této retrospektivě, řekněme přímo, je nejméně v této retrospektivě. Cílem našeho zasedání je probrat z hlediska marxistického v zásadní diskusi a pokud možno podrobně metodologickou situaci lingvistiky v tomto momentu nového kvasu v oblasti bádání o jazyku a značného úsilí o vyjasnění základních principů lingvistiky, o vytčení problémů a jejich řešení.

Víte, že právě za poslední dva roky dochází k dost podstatnému dalšímu rozvoji marxistické lingvistiky, zejména v Sovětském svazu. Ne nadarmo programový článek časopisu Voprosy jazykoznanija z tohoto roku (1960) v č. 2 začíná slovy »Наука о языке в нашей стране в настоящее время стоит у начала нового этапа своей истории«. A první jeho odstavec končí: »Обращаться к прошлому сейчас поэтому излишне. Важно взглянуть на будущее, но взгянуть на него, основываясь на том, чему нас научило прошлое, что мы видим в настоящем.«

V základě je zde stručně vyjádřeno to, co by mohlo být přímo motem k naší konferenci. Ovšem i pro nás je důležité to, co rovněž v témž roce čteme v časopise Voprosy filosofii: „Pro sovětskou jazykovědu má zásadní důležitost vidět za lesem zajímavých a podnětných problémů současného vykládání jazykových jevů základní problémy, jejichž řešení z hlediska dialektického materialismu může dát správnou orientaci teoretické i praktické lingvistice včetně lingvistiky aplikované.“

[78]Je dnes v lingvistice skutečně mnoho nového. Ovšem je důležité vidět i to nové z hlediska metodologicky správného. Není to snadné, a proto jádrem naší konference má být diskuse skutečně volná a svobodná, diskuse nedogmatická, jako nedogmatický a neautoritativní má být náš pohled na jazykovědnou problematiku, na jazykový materiál, ale přitom pohled jasně opřený o marxistické stanovisko a jasně diferencující naše stanovisko, materialisticky dialektické od idealistického na jedné straně i od novopozitivistického na straně druhé.

Proto na začátku přesto, že citáty, které jsem sám uvedl, před tím takřka varují, přece si neodpustím malou retrospektivu. Jak jsem řekl, až do roku 1950 nelze u nás a v základě ani v Sovětském svazu v pravém slova smyslu mluvit o marxistické lingvistice. Po r. 1945 u nás vypadala situace zhruba takto: na jedné straně přirozeně dozníval ještě starý pozitivismus, který doznívá stále ještě i nyní v české lingvistice, a na druhé straně trvaly nadále názory tzv. pražské školy, pražského strukturalismu, a jednotlivci z této školy se snažili, víceméně zdařile, či spíše nezdařile, vidět jistou dialektiku v některých principech svého nazírání na jazyk, zejména v učení o jazykovém systému (vztahu jednotlivého a celku) a v přihlížení k funkci jazyka, k úloze jazyka jako prostředku sdělování. Snažili jsme se již tehdy překonávat do jisté míry idealistické izolování jazyka jako jevu jen imanentního i na druhé straně důsledky primitivního sociologismu. Byly to první pokusy a celkem dosti bezradni jsme stáli před novým řešením poměru synchronie a diachronie, před otázkou tzv. znakovosti jazyka, konvergentního vývoje aj.

Rušivě do této situace, která nebyla ještě v pravém slova smyslu revoluční, zasáhly pseudomarxistické názory marristické; i když u nás nezasáhly hluboko, přece jsme upozorňovali na jisté shody myšlenky o konvergentním vývoji ve svazech jazykových, s Marrovým učením (učinil jsem tak i sám v Slavii r. 1948). Marrovo učení o třídnosti jazyka lákalo naše mladé lingvisty k tomu, aby viděli ve spisovném jazyce jazyk třídní, a dále je známo, že i jeden z našich předních lingvistů v Naší řeči propagoval v tehdejší situaci učení Marrovy školy jako marxistické, vycházející z historického a dialektického materialismu.

Tato situace, velmi nevyjasněná, v podstatě a rázem se změnila v r. 1950. Ovšem na začátku postupovalo se způsobem značně deklarativním a poměrně pomalu a dost těžko jsme se propracovávali k marxistické problematice samé.

Celkem samozřejmě byly u nás přijaty teze o dialektickém vztahu vývoje jazyka k vývoji společnosti a o dialektickém vztahu jazyka k myšlení a ke skutečnosti, o netřídním charakteru jazyka.

V konkrétní práci se až příliš zdůrazňovala obnova historickosrovnávacího studia a nebylo to někdy prosto ani názoru, že jde o pouhý návrat. Tím nechci říci, že se jiná problematika vůbec nepromýšlela. Byly zde určité důležité úseky ze souboru problémů, o nichž u nás skutečně vznikly diskuse a které byly promýšleny — byly to hlavně otázky poměru slova a pojmu, vztahu jazyka a myšlení a problematika zákonitosti vnitřního jazykového vývoje ve vztahu k vývoji společnosti. Značně — zvláště v prvním období — vystupovaly do popředí kritiky strukturalismu a typologie (kritizování marrismu samého bylo u nás vlastně bezpředmětné); ty na jedné straně ne vždy byly právy tomu, co ony směry skutečně hlásaly, ale na druhé straně právem ukazovaly vážné názorové nejasnosti těchto směrů a jejich poplatnost idealistické gnoseologii, ale přece jenom se vývojem věcí ukázaly nesprávné v celé řadě principiálních konkrétních otázek jazykovědných — k tomuto problému se ještě vrátíme. Tím netvrdím, že chceme [79]jít zpátky, a zvláště ne, že bychom chtěli obnovovat jasné idealistické stanovisko na straně jedné anebo pozitivistické na straně druhé. Přece však musíme říci, že pro ono desetiletí trochu i pro nás platí obdoba toho, co jsme r. 1959 čtli ve 4. čísle časopisu Voprosy jazykoznanija, že za ta léta „mnoho, snad příliš mnoho pozornosti přitahovala kritika práce předchozího období. Skoro vznikla iluze, že podrobíme-li zničující kritice učení …, udělali jsme, ne-li všechno, tedy věc nejpodstatnější pro to, abychom zabezpečili lingvistice marxistickou metodologii“. A přece marxistickou metodologii je možno zabezpečit především jenom rozvojem další práce, promýšlením principů marxistické lingvistiky a jejich opravdovým uplatněním v lingvistické práci.

Po stránce pracovní i organizační jistě se snažila česká a slovenská lingvistika promýšlet, jak již bylo řečeno, právě historickosrovnávací studium jazyka z nových pozic. Bylo to na dvou konferencích, věnovaných komparatistické slavistice, v r. 1951 v Brně a v r. 1953 v Olomouci, k nim pak přistoupila další v r. 1957 v Praze a v Olomouci. Otázky marxistické jazykovědné metodologie byly diskutovány také na lexikologické konferenci v Bratislavě r. 1952 a dialektologické v Brně r. 1954. K tomu přistoupila v r. 1956 konference o jiné problematice, o problematice vědeckého poznání soudobých jazyků, kde se česká lingvistika snažila prodiskutovat problém jazykového systému a problém vztahu synchronie a diachronie — jak podle dotavadních názorů, tak z hlediska nového, marxistického.

Jak jsem již řekl, nové, marxistické stanovisko se uplatnilo hlavně v historickosrovnávacím studiu jazyka a v otázce vztahu vývoje jazyka a vývoje společnosti a v tomto úseku určité podnětné studie přispěly k osvětlení historického studia jazyka a vývoje jazyka; méně se nám dařila práce v osvětlení soustavy jazyka a vztahu jazyka a myšlení.

Důvody, proč se nám zde nedařilo plně osvětlit celou problematiku, vidím v jistém nedostatku správné dialektické metody a v stálém doznívání jisté jednostrannosti pohledu a řešení. Není také divu; zvláště představitelé starší školy pozitivistické nemohli se rázem zbavit jednostrannosti v usuzování o příčině a následku a často jejich upřímné pokusy o marxistické názory byly v podstatě nedialektické, protože se dívali na svůj předmět jednostranně, jak ještě dále to konkrétně ukáži. Na druhé straně proniknutí do materialistické dialektiky u nás přece jen zůstávalo ještě nehluboké, můžeme říci někdy i dogmatické nebo vulgarizující.

Nechci tím vrhat stíny na toto desítiletí razící směle cestu, chtěl bych jen, abychom opravdu kriticky viděli toto období, které se upřímně snažilo o cestu k marxistické lingvistice, ale ne vždy s plným zdarem a ne vždycky s dostatečně správným postojem k těm problémům, které chtělo řešit.

Původní můj úmysl byl zastavit se na naší konferenci mnohem podrobněji u retrospektivy; ale základní problémy lingvistické v r. 1959 a zejména v r. 1960 tak markantně vystoupily do popředí a tak tlukou na bránu našeho poznání a volají po tom, abychom jasně diferencovali, jaké řešení jich má být a může být z hlediska marxistického a jaké nikoli, že nám zatlačily tuto retrospektivu a celý program naší konference obrátily mnohem více k dnešním základním problémům, o které nám skutečně jde a musí jít, a k budoucímu rozvoji marxistické jazykovědy u nás.

Nechci mluvit v truismech, ale přece nemohu nevyjít z toho, že samozřejmě — a doufám, že už samozřejmě pro celou naši lingvistiku — jazyk je jev spo[80]lečenský sui generis; je to intersubjektivní prostředek dorozumívání atd. Z toho pro nás v tomto období jasně plynulo a zcela jasně i nadále plyne, že jazykové jevy jsou historicky podmíněné nexem kauzálním, ale viděným dialekticky, s dialektickými rozpory vnitřními a s dialektickým vztahem k vývoji společnosti. Proto jsme zdůrazňovali studium vývoje jazyka a na tomto zdůraznění vývoje jazyka jistě v zásadě nebudeme nic měnit; vidíme v něm stále velmi významnou složku marxistické lingvistiky.

Je ovšem třeba tuto složku přitom rozšířit o dva aspekty: jde nejen o vývoj jednotlivých jazyků (historii jazyků), nýbrž na jedné straně o pohled na mezijazykové vztahy, a to na mezijazykové vztahy chápané nejen geneticky — u jazyků příbuzných (o historickou komparatistiku) —, nýbrž i viděné z hlediska porovnávání stavu jazyků příbuzných i jazyků nepříbuzných (o konfrontační komparatistiku), na druhé straně pak o zamýšlení se nad důležitým pojmem zákonitosti společenského jevu, viděné skutečně marxisticky. Zde si musíme být jednoho problému vědomi, i když jej pokládáme dosud za ne plně vyřešený. Je to otázka zákonitosti vývoje jevů společenských, a tím i jevů jazykových z hlediska determinismu. Někdy chápání zákonitostí vývoje jevů společenských není daleko od oživování mechanického determinismu, a to je cesta, podle mého názoru, nemarxistická; tyto zákonitosti a jejich působení nelze chápat tak, že dávají výsledek jednoznačně a jednosměrně nezbytný, ale musíme plně vidět jejich výsledky na podkladě dialektických rozporů.

Tedy v podstatě pro dnešní problematiku marxistické lingvistiky je jasná otázka studia vývoje jazykového, otázka historickosrovnávacího a konfrontačně srovnávacího studia jazyka ve vztahu k vývoji společnosti a k podmíněnosti a zákonitosti i jevů společenských. Na tomto úseku lingvistické práce začaté v uplynulém desetiletí se podstatně mnoho nemění, prohlubuje se však tato problematika a bude se muset ještě více prohlubovat.

Složitější je otázka správného postoje ke studiu současného jazyka; ve jménu marxismu bylo často synchronické studium prohlašováno za nevědecké. Ovšem jak jsem už na začátku řekl, soudím, že právě toto chápání bylo jednostranné, nikoli dialektické, ani marxistické. Dovolte, abych k tomu citoval průkazné místo z druhé stránky výše uvedené programové stati loňského ročníku časopisu Voprosy jazykoznanija (č. 2): „Druhým základním směrem naší práce musí se stát studium jazykové skutečnosti naší doby. Vědecké obrácení pozornosti k jazykové praxi je dnes nevyhnutelné pro každého vědeckého badatele, ba i pro toho, kdo studuje jazyky dávno minulé: zabezpečuje nezbytný pocit reálnosti, bez něhož lingvistické bádání riskuje, že se stane abstraktním a scholastickým.“

Nechtěl bych sám tak v plném slova smyslu stavět se za formulaci „scholastickým“, ale jednu věc musím zdůraznit, a vrátím se k ní, že základní leninská teze o vztahu teorie a praxe znamená i pro lingvistiku nezavírat oči před tím, k čemu jazyk je a k čemu slouží, jaká je opravdu dnešní jazyková skutečnost, její potřeby a její cíle; bez zřetele k této skutečnosti je jazykověda v nebezpečí, že zabočí do vědecké samoúčelnosti.

Všichni samozřejmě hlásáme, že jazyk je nástrojem dorozumívání, že slouží celé společnosti, avšak musíme si být přitom vědomi, že slouží nejen běžné komunikaci, ale také vědě k vypracování, formulování jejích zásad, a to nejen terminologií, nýbrž i celou výstavbou jazykového projevu, dále že má sloužit i všem otázkám informace, potřebám strojového překladu i kybernetiky atd.

Co z toho všeho plyne? Že se do středu naší pozornosti dostává v nejširším [81]slova smyslu problematika soustavy jazyka s dvojím zaměřením: se zaměřením na otázku vztahu jazyka a myšlení a na otázku složení a fungování jazyka jako nástroje sdělování a dorozumívání.

S jistým zjednodušením by mohl někdo ztotožňovat onen první směr studia jazykovědného s historickým materialismem a druhý směr s dialektickým materialismem, materialistickou dialektikou. Jistě historický materialismus při prvním směru a dialektický materialismus při druhém podstatně mohou pomáhat, ale na druhé straně bychom se tím dopustili velmi hrubého omylu, protože historický materialismus a dialektický materialismus nejsou dvě disciplíny odlišné a samostatné, nýbrž jsou velmi těsně a podstatně spolu svázány. A stejně také studium vývoje jazyka a studium stavby jazyka, jeho dnešní skutečnosti, spolu velmi těsně souvisí ve smyslu dialektického rozporu proměňujícího se a stálého. Jak v minulosti, tak i v době současné jazyk jako prostředek dorozumění uspokojuje a musí uspokojovat nové a nové potřeby jazykového vyjadřování — a již tím se vyvíjí, mění, ale na druhé straně z hlediska sdělné úlohy potřebuje, aby mu bylo rozuměno, potřebuje tedy stability. Toto uspokojování stále se rozvíjejících potřeb a toto uspokojování sdělné potřeby nám dává právě tuto dialektiku změny a stability, proměňujícího se a stálého. Tedy takto — stručně řečeno (referáty konference se k této otázce několikrát ještě vrátí) — vidíme důležitý dialektický vztah mezi studiem jazykového vývoje a studiem jazykového stavu, který přímo plyne z nejzákladnějšího materialisticky dialektického rozporu.

V studiu jazyka opravdově marxistickém odhalujeme těchto dialektických rozporů více; mají pro ně základní důležitost. Druhým podstatným dialektickým rozporem je vztah obecného a zvláštního.

S tímto dialektickým rozporem těsně souvisí pojem důležitý pro dialektické chápání jazyka, pojem systémovosti jazyka. Na jedné straně nelze dobře ani pochybovat o tom, že jazykové jevy vzájemně souvisí a vytvářejí stupňovité celky; vztah jednotlivého jevu k celku a celku k jednotlivému je podstatnou dialektikou jazyka a jádrem jeho systémovosti. Tato otázka dnes v naší ani v cizí jazykovědě není sporná a nemůže se ani dobře spornou stát.

Složitějším problémem je poměr systémovosti jazyka a procesu mluvení, konkrétního „jazykového dění“. Jistě z hlediska dialektického chápání nelze odtrhovat systém — systémový soubor jazykových prostředků — od konkrétních jazykových procesů —, rovněž je nemožné přisuzovat realitu těmto procesům, „jazykovému dění“ bez jazykového systému — porozumění jazykovým projevům právě vyplývá z tohoto dialektického vztahu obojího, vztahu obecného a zvláštního. Z hlediska dialektiky nelze pak systémovost vykládat, jak se někdy děje, jako vlastnost „jazykového dění“, chápaného tedy jako nositele vlastnosti, jako substance. Dialektický vztah nelze převádět na vztah nositele vlastnosti (substance) a vlastnosti. Staré chápání desaussurovské hypostazovalo nedialekticky jazykový systém, ale stejně nedialektické by bylo hypostazovat „jazykové dění“; takto chápat jazyk bylo by možné jen v rámci materialismu pozitivistického, nikoli dialektického, ba takové chápání by mohlo vést ještě k těžším nejasnostem, sbližujíc „jazykové dění“ s „duševnem“ a snažíc se pak uniknout empiricky nemožnému individualizování jazyka ve vztahu k myšlení, mohlo by se dostat až k falešným pojmům „národního ducha jazyka“ čili přímo k čistému idealismu.

Plné nevyužívání dialektického vztahu obecného a zvláštního, této podstatné složky dialektického chápání vůbec, pro výklad jazyka neprávem se dovolává [82]mnohokrát citované Leninovy poznámky „v jazyce je jen obecné“, připojené k Hegelovu výkladu. Avšak při tomto zdůrazňování Leninovy poznámky nebyl dostatečně uvážen Leninův závěr k celému místu, který zní: „Hegel vážně ‚věřil‘, myslil, že materialismus jakožto filosofie je nemožný, neboť filosofie je nauka o myšlení, o obecném, a obecné je myšlenka. Zde opakoval chybu téhož subjektivního idealismu, který vždycky nazýval ‚špatným‘ idealismem.“ Domyslíme-li tento Leninův závěr, vidíme, že zde právě je vytčen problém dialektiky obecného a zvláštního. A proto Lenin připisuje po straně „Hegel a dialektický materialismus“. A ještě jasněji vyložil totéž Lenin v teoretické stati „K otázce dialektiky“, kde praví: „Obecné existuje jen v jednotlivém, skrze jednotlivé. Každé jednotlivé je (tak či onak) obecné.“

Nemůžeme-li roztrhávat dialektickou jednotu obecného a zvláštního ani v jazyce, nepopíráme tím, že jazyk zobecňuje. Bez zobecňování by jazyk nemohl být vlastně jazykem, totiž prostředkem sdělování, protože mnohotvárnou skutečnost by nebylo možné jím vyjádřit. Je-li však proces mluvení v poměru k vyjadřované skutečnosti zobecněním zvláštního (viděno jen z hlediska dialektiky tohoto poměru, k složitosti vztahu jazyka ke skutečnosti se vrátím), nemění se tím nic na dialektickém vztahu procesu mluvení k jazykovému systému jako soustavy jazykových prostředků.

Dostali jsme se zde však k důležitému momentu fungování jazyka, jakým je vztah jazyka i jeho fungování ke skutečnosti. Dnes je nám jasné, že prostá strukturalistická formulace, které jsem i sám užíval, o přímém vztahu ke skutečnosti byla chybná. Dnes je jasné, že jde na jedné straně o odraz skutečnosti v myšlení (vědomí)[1] a na druhé straně že jazykové vyjádření je realizací našeho myšlení (vědomí), ale zároveň vyjádřením o dané skutečnosti. Ovšem vysvětlit z marxistického hlediska celou tuto složitou otázku fungování jazyka lingvisticky po všech stránkách je obtížné.

Dostáváme se zde totiž do složité problematické otázky znakovosti jazyka. Tato otázka — znakovost jazyka — byla v posledních dvou letech podrobena zásadní diskusi na stránkách časopisu Voprosy filosofii, a přece nemůžeme říci, že by byla jasně věc rozřešena. Diskuse přispěla jen k jednomu: Donedávna se zdál z hlediska marxistického přijatelný názor, že „znakem“ je materiální složka jazyka, forma jazyka, a tato forma (myslelo se především na zvukovou formu) je znakem obsahu. Nová diskuse ukazuje, že toto chápání není správné, není ani právo jednotě formy a obsahu; forma a obsah v jazyku tvoří dialektickou jednotu, kterou nemůžeme převést na vztah označujícího a označovaného. Ovšem dále není jednoty v tom, jak máme chápat znakovost jazyka. Zde, myslím, je asi nejsprávnější stanovisko, které důsledně uplatňuje a zdůrazňuje podstatný rozdíl znaku jazykového a znaků, lépe řečeno symbolů, jiných druhů. Tyto symboly jsou celkem v sekundárním vztahu k tomu, co označují (mohli bychom říci dosti zjednodušeným způsobem — ve vnějším vztahu), kdežto v jazyce jde o znakovost jinou. Připustíme-li znakovost jazyka a přičteme-li pak tuto znakovost jednotě formy a obsahu samé, musíme uznat, že charakter znaku je v podstatě jazyka od jeho vzniku obsažen a je v každém jeho fungování. Proto právem podle mého názoru některé stati, zvláště v časopise Voprosy filosofii r. 1960, zcela jasně mluví o jazykovém znaku jako o znaku sui generis, diferencovaném od jiných znaků, lépe řečeno symbolů. Tím se nic nemění na negativ[83]ním stanovisku ke znakové teorii poznání, ke znakovosti uměleckého díla apod. Zde všude znakovost (sui generis) se týká jen jazykového vyjádření tohoto poznání, slovesného uměleckého díla apod., a byla-li znakovost přenášena na poznání samo nebo na slovesné dílo, dělo se to z formalistického hlediska, které nevidíc dialektickou jednotu formy a obsahu, přihlíželo jen k formě.

Tedy v této stručnosti chtěl jsem naznačit jednu věc: že i otázka systémovosti a znakovosti jazyka v dnešních diskusích o principech platných v marxistické lingvistice se nám jeví nově. Ovšem tyto problémy musí být skutečně viděny dialekticky, aby mohly být složkou marxistického chápání jazyka, a musí být jasně očištěny od chápání, které nedialekticky a jednostranně je vykládalo a vykládá.

Zdůraznili jsme zde princip jednoty formy a obsahu (významu) v jazyce a můžeme v této jednotě vidět vztah obecného v obsahu ke zvláštnímu ve formě. Takto jednota formy a obsahu je podřaděna vztahu obecného a zvláštního, abstraktního a konkrétního i ve fungování jazyka. Princip jednoty, formy a obsahu má zásadní důležitost pro marxistickou jazykovědu a směry, ať idealistická glosematika Hjelmslevova, anebo novopozitivistická deskriptivní lingvistika americká, které zásadně studují formu bez zřetele k významu, berouce toto roztržení za teoretický princip, jsou marxismu podstatně protichůdné.

I při analýze struktury jazyka a jeho fungování, na kterou nyní klade tak velký důraz lingvistika sovětská, je třeba přihlížet k této jednotě, nemá-li se tato analýza stát cizí marxistické lingvistice. To však na druhé straně neznamená, že by se marxistická lingvistika nemohla pracovně soustředit na jeden aspekt jazykové struktury, na její „mechanismus“, užijeme-li pro rozbor formy jazyka tohoto termínu dnes obvyklého v sovětské jazykovědě (nepovažuji jej za výstižný, ani za šťastný, ale zde mi jde o věc samu, nikoli o termín). Tento „mechanismus“ se snáze podřizuje kvantitativnímu rozboru matematickými metodami (statistickému, pravděpodobnostnímu apod.) a takovýto rozbor je nezbytný pro nemyslící stroj při strojovém překládání i pro teorii informace apod.; to vše dnešní technická praxe na jazykovědě vymáhá a nelze tyto požadavky nikterak přehlížet. Ovšem v rozboru „mechanismu“ nelze vidět cíl jazykovědy, nesmí se stát samoúčelný, je vždy jen účelovým pracovním postupem dílčím. Kvantitativní metody v jazykovědě musí vycházet z kvalitativního rozboru i vést ke kvalitativnímu rozboru komplexního celku, k analýze struktury jazyka, v níž se plně uplatňuje jednota formy a obsahu. Ovšem tato problematika — analýza struktury — není předmětem naší konference, nýbrž bude u nás předmětem užší konference teprve v druhé polovici roku 1961. Proto jsem se omezil na to této otázky se zde jen poněkud dotknout.

Chtěl jsem ve svém úvodu především upozornit na to, jak široká je dnešní lingvistická problematika, před kterou stojíme a kterou je třeba řešit z hlediska marxistického. Nemohu si činit nárok na to, abych v úvodní přednášce sám tyto otázky řešil; to je úkolem jednotlivých speciálních referátů. Ovšem sotva i naše konference může si dělat nárok na to, že všechnu tuto složitou problematiku rozřeší.

Ale jedné věci si musíme být přitom vědomi — a je třeba si to uvědomit tím spíše, protože se u nás v první etapě marxistické lingvistiky v této věci hřešilo — materialistická dialektika není k tomu, aby jednotlivé vědy sháněly ilustrační případy na potvrzení obecných jejích principů. Situace je jistým způsobem spíše obrácená. Dialektika vyplývá z poznání samého, z předmětu, a zákony přírody, [84]zákony společnosti nejsou vedeny a dirigovány zákony naší teorie, nýbrž teorie je abstrakcí z nich.

Veliké plus dialektiky je v tom, že se tyto zákony s ní shodují, a shodují se proto, že tato dialektika vyplývá opravdu ze studia skutečnosti a ze studia faktů skutečnosti. A to, že dialektika je v jazyce, v jeho podstatě, to jsme se zde ve vší stručnosti snažili ukázat. Mohli jsme se o tom přesvědčit i z vývoje naší lingvistiky. Jestliže vedle negativních výsledků tzv. pražské školy se dospělo v ní k odhalení některých dialektických rozporů v jazyce — a nebudeme to dnes popírat —, nebylo to z nějaké předvídavosti toho, co nám v budoucnu vývoj přinese, ale z pozorování jazykové skutečnosti, z empirie. Dialektické vztahy existují v jevech společnosti a studium těchto jevů společnosti nás vede k jejich odhalení. Jejich empirický rozbor nám ukazuje, že je-li opravdu vědecký, dospívá a musí dospívat k odhalení správné dialektiky. Znalost obecných principů dialektických nám ovšem na té cestě podstatně pomáhá.

Proto bych chtěl říci na závěr toto. Když šlo v r. 1950 o obnovu historickosrovnávacího studia, zdůrazňoval jsem, že nejde o návrat do minulosti, že komparatistika viděná marxisticky bude sice těžit z komparatistiky 19. a 20. století, ale nebude se k ní prostě vracet; znamená nový rozvoj a nové prohloubení historické komparatistiky na principech marxistických. Stejně, jestliže dnes nová rozsáhlá diskuse v Sovětském svazu prokazuje důležitost chápání jazyka jako struktury a nutnost studovat současnou jazykovou skutečnost, a dospíváme k tomu i my, neznamená to návrat k strukturalismu, nýbrž znamená to překonání minulého strukturalismu, lépe řečeno rozvíjení toho, co v něm bylo kladného, ale oproštění od toho, co bylo idealistické a nesprávné; znamená to hlubší chápání, skutečnou materialistickou dialektiku jazyka.

Ovšem rozvoj marxistické lingvistiky potřebuje, aby se v ní plně uplatňovala obecná zásada marxistická, že jakékoli teoretické dokazování, které by ignorovalo praktický život a skutečnost, tedy i v oblasti jazyka, není vědecké a není marxistické. Teprve spojením teorie se skutečnou praxí, tedy pro nás teorie jazykové i se skutečností jazykovou a s potřebami společnosti, dává nám pravé vědecké marxistické poznání a činí z lingvistiky ne vědu samoúčelnou, nýbrž vědu, která má hluboký smysl pro současnost a může také současné společnosti mnoho dát а k jejímu rozvoji účinně přispívat.[2]

 

R é s u m é

СОВРЕМЕННОЕ СОСТОЯНИЕ МЕТОДОЛОГИИ МАРКСИСТСКОГО ЯЗЫКОЗНАНИЯ

Дается краткий обзор нашего пути к марксистскому языкознанию за последние десять лет, начиная с 1950 года, и критический анализ достигнутого; после краткой характеристики состояния до 1950 года указывается на то, что после 1950 года, после начального периода работ декларативного характера, больше и удачнее разрабатывалось марксистское понимание развития языка и его отношения к развитию общества, чем вопросы соотношения языка и мышления и марксистского объяснения собственно структуры языка и его функционирования. Здесь было тормозом не вполне диалектическое понимание языковой действительности; помимо того критика минувшего периода привлекала иногда больше внимания, чем позитивная работа.

[85]В настоящее время неотложные теоретические проблемы и требования практики вытесняют обращение к прошлому на задний план и привлекают наше внимание к новым задачам языкознания. Наплыв новых методических и теоретических проблем и требований практики, а также переоценка прежних работ, требуют четкого марксистского подхода.

Язык как общественное явление, как был прежде, так и впредь будет, объектом исторического исследования; но ощущается потребность и в исследовании отношений между языками, и следовательно в компаративистике, как исторической, так и типологической. Новым является выход на передний план изучения современного состояния языка, синхронического исследования. Полностью преодолены высказывавшиеся у нас прежде время от времени взгляды, что такие исследования противоречат марксизму: во-первых, языкознание, не принимающее во внимание современную языковую действительность и потребности современного общества, стало бы самоцелью, во-вторых, изучение развития языка и изучение его состояния диалектически связаны как неизбежное следствие того, что в самой сущности языка содержится диалектика изменения и стабильности, меняющегося и постоянного.

Характер языка определяют, однако, еще и другие основные диалектические противоречия. Это в первую очередь диалектическое противоречие общего и частного, проявляющееся в диалектическом соотношении языковой системы и языкового процесса. Так же как было неправильным де-соссюровское изолирование системы от языкового процесса, так, с другой стороны, мы вступили бы в противоречие с диалектикой и действительностью, если бы приписывали реальное существование только языковому процессу, а системность считали бы лишь его свойством, упуская из виду несомненное проявление здесь диалектики общего и частного. Невозможно отрицать, что язык обобщает, но процесс говорения — это обобщение частного лишь по отношению к выражению многообразной действительности; это ничего не меняет в диалектическом соотношении процесса говорения и языковой системы.

Отношение языка и его функционирования к действительности вообще и к действительности конкретно выражаемой — вот дальнейшее основоположное соотношение, которое языкознание должно подвергнуть подробному исследованию. Ясно, что структуралистическая формулировка о прямом отношении языка к действительности была ошибочной. Это констатирование однако не решает еще сложную проблему знакового хакартера языка, которая с полным основанием стала предметом дискуссии в Советском Союзе. Понимание, приписывающее знаковый характер лишь языковой форме, односторонне и без оснований пренебрегает единством формы и содержания (значения). Знаковый характер языка необходимо будет приписывать единству формы и содержания; при этом речь идет о своеобразном знаковом характере, входящем в самую сущность языка, а не являющимся лишь вторичным, как у других знаков (символов).

Принцип единства формы и содержания имеет для марксистского языкознания принципиальное значение; западные направления, изучающие язык без обращения к значению, в корне чужды марксизму. И при анализе структуры языка и его функционирования, столь подчеркиваемом в современном языкознании, необходимо последовательно принимать во внимание это единство. Это конечно не означает, чтобы языкознание в ходе работы не могло сосредоточиться на одном аспекте языковой структуры, на ее »механизме«, который можно подвергнуть количественному анализу с применением математических методов; такой анализ необходим для осуществления машинного перевода, разработки теории информации и т. п. Конечно анализ механизма языка не должен стать самоцелью, он остается рабочим приемом, направленным на достижение определенной цели. Также применение количетвенных методов в языкознании должно [86]привести к качественному анализу языковой структуры, в котором полностью найдет себе применение единство формы и содержания.

Подчеркивание анализа структуры языка ни в коем случае не означает возвращения к структурализму. Наоборот, дело идет о преодолении его идеалистических исходных позиций и об использовании его положительных сторон для более глубокого понимания строения языка в смысле материалистической диалектики.

Tак обрисовывается в статье основная современная проблематика марксистского языкознания. В заключение указывается, что в нем находит себе применение и основной марксистский тезис о соотношении теории и практики: сопряжение теории языка и языковой действительности и практики превращает языкознание в науку, могущую многое дать обществу и значительно содействовать его развитию.

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 2, s. 77-86

Předchozí Za další rozvoj marxistické jazykovědy

Následující Lubomír Doležel, Miloš Helcl: Konference o marxistické jazykovědě