Konference o marxistické jazykovědě

Lubomír Doležel, Miloš Helcl

[Články]

(pdf)

Конференция о марксистском языкознании / Conférence sur la linguistique marxiste

Jazykověda prochází v současné době obdobím přehodnocování metod i některých teoretických koncepcí jazyka. Svědčí o tom zejména živé teoretické diskuse vedené v Sovětském svazu.[1]

Aktualizace metodologických i teoretických problémů byla vyvolána především požadavky kulturní i technické praxe, která se na jazykovědu obrátila s novými, společensky i hospodářsky neobyčejně závažnými otázkami. V této situaci se ovšem rozpadá každý čistě spekulativní přístup k řešení teoretických problémů a hroutí se všechny apriorně budované koncepce. Na druhé straně se objevuje nebezpečí nekritického přejímání nových (nebo staronových) metod a teorií, objektivistické přehlížení ideologického hodnocení a zanedbávání základního rozporu mezi marxistickou a idealistickou jazykovědou v podstatných teoretických otázkách, což by mohlo připravit půdu revizionistickým snahám.

Právě proto je třeba zvláště za této situace si s plnou závažností uvědomit marxistický přístup k věci, marxistické hodnocení i nových metodických a teoretických problémů v jazykovědě narůstajících ve smyslu nových požadavků. Z toho všeho vyplynula — obdobně jako se to děje v Sovětském svazu — potřeba závažně prodiskutovat i u nás celou vědeckou situaci jazykovědnou z hlediska marxistického na vědecké konferenci o marxistické jazykovědě; uspořádal ji Ústav pro jazyk český ČSAV ve dnech 5.—8. prosince 1960 v Liblicích.

Konference především ukázala, že k základním problémům jazykovědy je třeba přistupovat komplexně; na konferenci byl tento přístup realizován tím, že se na její práci vedle jazykovědců aktivně podíleli filosofové, psychologové, logikové a matematikové. Ukázala dále, že vývoj lingvistické teorie i požadavky praxe v současné době vyžadují aplikaci nových metod, především kvantitativních, které budou nezbytným doplňkem a zároveň zpřesněním dosud používaných metod kvalitativního rozboru. A ukázala konečně, že marxistická teorie jazyka i praxe jazykové kultury a jazykové politiky v období socialismu je nemyslitelná bez stále důslednějšího uplatňování materialistické dialektiky a bez stálé zásadní, ovšem věcné kritiky idealistických směrů v lingvistice.

Program konference byl soustředěn kolem tří problémových okruhů: 1. aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy; 2. problematika vztahu jazyka a myšlení; 3. problematika vztahu vývoje jazyka a vývoje společnosti a její důsledky pro dnešní českou a slovenskou jazykovou skutečnost. K těmto problémům bylo předneseno pět základních referátů, dva koreferáty a čtrnáct sdělení. V diskusi vystoupilo téměř 50 účastníků konference, někteří i vícekrát. (Nebyl [87]přednesen jeden základní referát, a to akad. Fr. Trávníčka o vztahu prvků jazyka a myšlení v oblasti větné stavby, pro onemocnění referenta.)

První problémový okruh byl uveden hodnotícím referátem akad. Bohuslava Havránka Aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy. Stručný přehled vývoje naší jazykovědy od r. 1950 byl jen východiskem k zhodnocení současného stavu a zejména k výhledům do nejbližší budoucnosti. Tento referát je zde otištěn výše na s. 77n.

Některými obecnými otázkami marxistické vědecké metodologie se zabýval diskusní příspěvek filosofa Karla Kosíka, zaměřený především na objasnění pojmu „systém, struktura“. Kosík přesvědčivě ukázal, že pojem systému je jedním ze základních pojmů marxistické vědecké metodologie. Marxův Kapitál přinesl chápání společnosti jako celku a celistvosti. Marx chápe kapitalismus jako systém, který je složen z určitých elementů, ale na druhé straně tyto elementy určuje. Marxovo pojetí „konkrétní totality“ objasňuje každý jev jako část celku a systém jako určujícího činitele částí. Kategorie „totality“ je tedy jedním z metodologických principů marxismu. Ve 20. století došla širokého uznání, zároveň se však stala v idealistické filosofii pojmem nedialektickým. Marxisticky pojímaná „totalita“ (propracovaná u nás Kurtem Konrádem, který kritizoval špatné chápání struktury v českém literárněvědném formalismu) je závažným pojmem celé řady moderních věd, mezi nimi též lingvistiky.

Stálým úkolem marxistické jazykovědy je, jak jsme již výše řekli, kritika metod a teorií soudobé idealistické jazykovědy. Konference obrátila proto pozornost ke dvěma vyhraněným směrům v současné idealistické jazykovědě, k americkému deskriptivismu a k učení západoněmeckého lingvisty Leo Weisgerbera. Důkladným kritickým rozborem metod strukturalistické jazykovědy pěstované v USA bylo sdělení Ivana Poldaufa. Poldauf naznačil místo amerického deskriptivismu mezi strukturalistickými školami a stručně nastínil jeho historii. Zdůraznil, že při vzniku i vývoji deskriptivismu měly důležitou úlohu praktické úkoly, které musela řešit americká lingvistika: nejprve nutnost popsat neznámé jazyky amerického kontinentu, později (za druhé světové války a po ní) potřeby dešifrování a problém strojového překladu. Hlavní pozornost věnoval Poldauf poválečnému deskriptivismu a zejména tomu jeho krajnímu směru, který je charakterizován „křečovitým zapíráním“ významu. Zde se metoda analýzy jazyka z hlediska jeho strukturnosti mění v teorii formální výstavby sdělení. Poldauf popsal jednotlivé etapy deskriptivistické analýzy (segmentace korpusu, zjišťování invariant a variant pomocí komutace, stanovení „distribuce“ a konečně klasifikace) a zhodnotil výsledky této metody zejména při morfémové a syntaktické analýze. Ukazuje se, že zejména předpoklad ostrých hranic mezi segmenty a zákaz přihlížet k významu jsou překážkou skutečně soustavné lingvistické analýzy, která by odpovídala jazykové realitě. Tyto nedostatky nemůže překonat ani „transformační analýza“ A. N. Chomského. V závěru referent zdůraznil, že je třeba přijímat praktické výsledky deskriptivismu, pokud je lze začlenit do rozboru struktury jazyka; v teorii jazyka je však třeba proti deskriptivismu důsledně uplatnit marxistickou dialektiku, zejména ve vztahu formy a významu. I když se při rozboru soustředíme někdy jen na jednu stránku dialektické jednoty, nesmíme zanedbat zřetel k stránkám ostatním.

Kritický rozbor lingvistického učení Leo Weisgerbera má význam nejen proto, že se zde koncentrují některé základní rysy starého i nového idealismu, zejména německého, ale také proto, že na Weisgerberově učení je možno jasně demonstrovat společenskopolitické kořeny i důsledky dnešního idealismu. Sdělení Emila Skály zčásti navázalo na kritické hodnocení lingvistického učení Weisgerberova, které bylo již uskutečněno v NDR. Weisgerber povyšuje zákony jazyka nad ostatní zákony lidského bytí a zdůrazňuje tzv. „síly jazyka“, které od dětství zprostředkují člověku obraz světa. Úlohou lingvistického zkoumání je prý poznat tyto síly mateřštiny. Weisgerber zdůrazňuje „skutečnost obrazu světa mateřského jazyka“ proti objektivnosti materiální skutečnosti; v tom se projevuje idealistické uznávání primátu duševna nad přírodou. Podle Weisgerbera podmiňuje příslušnost k určitému jazyku způsob poznání světa, jazyk tedy podmiňuje lidské myšle[88]ní a poznání. To je však základní omyl; vždyť lidstvo se přes různost jazyků propracovává k stále hlubšímu a přesnějšímu poznání objektivní skutečnosti — bez ohledu na rozdílné „jazykové myšlení“. Ztotožňování jazyka s myšlením a „duchem“ národa vede Weisgerbera k zdůrazňování specificky německého myšlení a vyúsťuje až v revanšismus (v propagaci připojení Rakouska k Německu a v požadování „práva na vlast“ pro přesídlence). Takto se konec konců projevuje jazykovědec, který sám zdůrazňuje svou „nepolitičnost“ a „čistou vědeckost“.

Poldaufovo sdělení o americkém deskriptivismu doplnil v diskusi J. Vachek zhodnocením teorie a praxe londýnské jazykovědné školy J. R. Firtha. Firth počítá s významovou složkou jazyka a s jeho funkčností, nedospívá však k vidění souvislostí mezi vývojem jazyka a společnosti. Fr. Daneš připomněl, že i na Západě je deskriptivismus z různých pozic revidován i kritizován; je však třeba kladně hodnotit to, že vychází z rozboru bohatého materiálu; usiluje také o logicky přesné formulace a vymezení pojmů, ale postupuje jednostranně, protože nevidí jejich dialektiku. U americké školy je kladem to, že vypracovala zajímavou metodiku vyučování cizím jazykům, založenou na materiálu ústní promluvy a na zásadě dialogu (V. Fried). Několik diskusních příspěvků (P. Nováka, M. Jelínka, Vl. Hraběte, Vl. Skaličky, akad. Havránka) se zaměřilo k otázce „uvědomělé abstrakce“, nebo lépe „pracovní eliminace“; potřeba soustředit se při lingvistickém rozboru na určitou stránku a vyloučit jinou (např. význam) je plně oprávněna jako pracovní postup, pokud neztrácí zřetel k celku, nemůže však být povýšena na vědeckou teorii jazyka. O významu logické formalizace pro vědu promluvil K. Berka; formalizace je nejvyšší stupeň vědeckého poznání, ale její přeceňování a víra v její všemohoucnost jsou již překonány.

V řadě diskusních příspěvků (O. Lešky, P. Trosta, K. Horálka, J. Popely) byly osvětlovány a hodnoceny dílčí složky učení Weisgerberova, zejména poměr jazykového systému a funkčních oblastí jeho užívání, učení o sémantických polích a teze o různosti „jazykového obrazu“ světa. Před marxistickou vědou stojí zásadní úkol důkladného dialektického rozboru vztahů mezi jazykem a kulturou.

Důležitou část konference tvořilo zhodnocení nových lingvistických metod, zejména matematických. Tuto část uvedlo sdělení Karla Horálka Aplikace nových metod v marxistické jazykovědě, které bylo podnětným zamyšlením nad obecnými metodologickými otázkami současné jazykovědy. Horálek vyšel z myšlenky, že ve vývoji jazykovědy jde v podstatě (přes všechny peripetie) o stálý pokrok, o stále hlubší a přesnější poznání stále dokonalejšími metodami. Význam metodologie pro lingvistiku je dán tím, že jazykověda patří v podstatě mezi vědy „technologické“, zatímco druhá filologická věda — literární věda — mezi vědy „ideologické“. Rozdíl mezi oběma je dán tím, že literární věda se zabývá v prvé řadě hodnotami, kdežto lingvistika fakty dostupnými exaktním metodám. To ovšem neznamená, že by v jazykovědě neexistovaly ideologické otázky; takovou otázkou je např. problém jazykového znaku. Horálek se vyslovil skepticky k pokusům o sloučení pojetí Humboldtova s pojetím Saussurovým. Staví se jednoznačně na stanovisko, že jazyková forma je nemotivovaná vzhledem k vyjadřovaným obsahům a že různé jazyky jsou jen různé způsoby vyjadřování téhož. Zvláštní situace je však v oblasti umělecké literatury, kde je sepětí jazyka s kulturou (a myšlením) těsné. Horálkovo sdělení obsahovalo také zajímavou odpověď na otázku, zda je jazykověda metodolologicky jednotnou vědou. I když se diferenciace netýká samé podstaty metodologie, přece je jazykověda diferencována co do metodických postupů. Je z tohoto hlediska skupinou vědeckých disciplín, které se mezi sebou metodologicky liší (viz např. rozdíly v metodických postupech synchronické a diachronické jazykovědy).

V diskusi k Horálkovu sdělení vyslovil Št. Peciar názor, že v dějinách lingvistiky nelze všechno nové automaticky považovat za pokrok. Rozdělení věd na „technologické“ a „ideologické“ považuje za méně šťastné než tradiční dělení na vědy přírodní a společenské. Vl. Skalička zdůraznil, že existuje podstatný rozdíl mezi uplatněním marxismu v jazykovědě a v literární vědě; také mezi různými jazykovědnými disciplínami jsou zde dost podstatné rozdíly. [89]Akad. B. Havránek upozornil na to, že jazykovědu není možno odtrhnout od ideologie vzhledem k sepětí jazyka s myšlením a se společností.

O uplatnění matematických metod v marxistické lingvistice pojednávalo jednak sdělení Pavla Nováka a Petra Sgalla Matematické metody a marxistická jazykověda, jednak sdělení Lubomíra Doležela Význam teorie informace pro marxistickou jazykovědu.

Novák a Sgall vycházejí z obecného předpokladu, že uplatnění marxismu v jazykovědě vede jak k určitému výběru tematiky, tak k určitému výběru metod. V současné době je výběr tematiky marxistické jazykovědy určován především zřetelem k aktuálním potřebám rozvíjející se socialistické společnosti. Při výběru metod je třeba vycházet z obecných principů materialistické filosofie i z toho, jaké výsledky tyto metody přinášejí. Z tohoto hlediska je třeba přistupovat i k nové problematice, kterou do jazykovědy přináší využití matematiky a matematické logiky. Z matematických disciplín se v jazykovědě uplatňuje statistika, teorie pravděpodobnosti, teorie informace, teorie množin, topologie, teorie algoritmů aj. Referenti zejména upozornili na možnosti, které přináší lingvistice konstrukce matematických a logických modelů jazyka (modelu Kulaginové a modelu Andrejevova). Do oblasti modelů jazykové činnosti patří i strojový překlad, který je vlastně modelem činnosti překladatele. Strojový překlad (a s ním spjaté problémy převodního jazyka a informačních jazyků) přináší jazykovědě mnoho nových podnětů; ukazuje se možnost soustavného zpracování jazykových systémů poměrně jednotným způsobem, zejména bude třeba uvažovat o užitečnosti algoritmů nejen pro sám strojový překlad, ale pro analýzu jazykového systému vůbec. Algoritmus umožní přesnější a adekvátnější „zobrazení“ jazykového systému, než jaké obsahují dosavadní mluvnice a slovníky. V závěru referenti upozornili na možnost aplikace matematických metod i při řešení složitých a sporných otázek jazykové kultury a při ovlivňování dalšího vývoje jazyků v souvislosti s rozvojem techniky, automatizace a sdělování informací.

Lubomír Doležel se ve svém sdělení soustředil na obecné problémy aplikace kategorií a metod teorie informace v marxistické jazykovědě. Aplikace těchto metod je projevem současné vývojové tendence vědy, dané vznikem nových obecnějších věd, hierarchicky nadřazených vědám speciálním. V tomto aspektu jazykověda vchází v teorii informace, avšak nestává se její součástí. Poměr mezi jazykovědou a teorií informace je analogický např. poměru mezi kybernetikou a biologií. Přínos teorie informace pro obecnou jazykovědu je především v tom, že vede k chápání jazykové komunikace jako celku. Předmětem lingvistiky pak není jen jazyk, nýbrž všechny složky jazykové komunikace: přirozená sdělovací soustava, přirozený kód (jazyk) a jazykové sdělení (zpráva). Při aplikaci pojmů teorie informace na zkoumání jazyka je třeba si uvědomit, že tyto pojmy (zejména „množství informace“, „entropie“, „redundance“[2] aj.) byly definovány pro technické kódy a bez přihlížení k významu (ba s jeho vyloučením), ve shodě s potřebami sdělovací techniky. Proto je možná přímá aplikace těchto pojmů a jejich matematických vzorců jen na zvukový a tvarový plán jazyka. Aplikace pojmů teorie informace na významovou stránku jazykového kódu znamená nejen rozšiřovat předmět teorie informace, ale také nutně modifikovat její základní pojmy. Je třeba odmítnout jako metodologicky chybné všechny pokusy o mechanické převedení pojmů teorie informace do oblasti sémantické. Problém „sémantické informace“ a jejího měření pak není dosud uspokojivě vyřešen. Jeho řešení je však nezbytným předpokladem pro další plodnou aplikaci teorie informace na výzkum přirozeného jazykového kódu. Teorie informace a s ní spjaté postupy teorie pravděpodobnosti jsou adekvátní metodou pro rozbor kvantitativní stránky jazyka, chápaného jako systém s pravděpodobnostními omezeními (typu Markovova řetězu). Umožňují zejména rozlišovat a přesně vyjadřovat determinovanou a náhodnou závislost v syntagmatických systémových vztazích ve všech plánech jazyka. Kvantitativní analýza se musí v budoucnu stát složkou každého soustavného [90]lingvistického rozboru; přinese nejen řadu nových a přesných poznatků teoretických, ale bude také důležitým východiskem při řešení úkolů tzv. aplikované lingvistiky, která má nemalý význam pro rozvoj socialistické ekonomiky a techniky.

S filosofickým zhodnocením teorie informace vystoupil Jiří Zeman v příspěvku Informace a materiální jednota světa. Matematická teorie informace je velmi užitečným doplňkem filosofické koncepce materialistické dialektiky, koncepce o materiální jednotě světa, jednotě subjektu a objektu v procesu poznání a jednotě skutečného a logického. Pojem informace je založen na pojmu entropie (negativní entropie) a jejich souvislost se ukazuje zejména při užití informace ke změně uspořádanosti celkového systému. Zprávy, informace o stavu uspořádanosti objektu využívá člověk ke změně uspořádanosti tohoto objektu v praktické činnosti. Informace chápaná materialisticky nemůže být odtržena od hmoty, ale nemůže se také redukovat na fyzikální vlastnosti hmoty a energie. Zahrnuje v sobě jednotu kvantitativní a kvalitativní stránky; vyjadřuje kvalitativní stránku uspořádanosti hmotných objektů, a proto je vhodná zejména pro vyjadřování o vysoce organizovaných objektech biologických, psychických a společenských. V tomto smyslu je pojem informace nezbytný také při výkladu jazyka. Jazyk je uspořádaný, otevřený, stále se vyvíjející systém, historicky utvořená struktura statistického charakteru. Spoluprací filosofů, matematiků a lingvistů by bylo možno v budoucnosti vybudovat obecnou teorii vyjadřovacích systémů. Pro lingvistiku by mělo velký význam vybudovat obecný systém ideálního, abstraktního jazyka. Zatím se cesta k vybudování takového systému nabízí ve zkoumání odborných jazyků jednotlivých věd, které obsahují řadu dosud neodhalených shod. Stejně důležitý pro tento cíl je výzkum různých typů komunikačních kanálů, vytváření „umělých jazyků“ apod.

Diskuse k uvedeným sdělením zdůraznila plodnost matematických metod v lingvistice a nutnost rozvinout kvantitativní výzkum. Akad. B. Havránek poukázal zvl. na význam počtu pravděpodobnosti pro lingvistiku. J. Krámský se přimlouval za to, aby byly více odděleny problémy technické od problémů jazykovědných a aby pojmy teorie informace byly aplikovány i na sémantickou stránku jazyka. V. Fried ukázal na význam kvantitativního výzkumu pro jazykové vyučování a jeho metodiku. J. Štindlová mluvila o nutnosti mechanizace některých jazykovědných pracovních postupů; pouze mechanizace umožní získání takového množství materiálu, jaké je nezbytné pro kvantitativní zpracování. J. Bělič vidí přínos nových metod v tom, že umožňují a vynucují si propracovávat formální analýzu do nejzažších jemností. Rozbor systému jazyka pro překladový stroj bude však vždy jiný úkol než rozbor jazyka pro člověka, který myslí; metody, jimiž se zpracovává jazyk pro stroj, nepochybně budou znamenat pro jazykovědu velký krok vpřed, nelze však omezovat celou jazykovědu jenom na tento způsob práce. K. Hausenblas ukázal některé souvislosti jazykovědy s teorií informace a upozornil na plodnost pojmu „šum“ při analýze jazyka.

Relativně největšího pokroku bylo na konferenci dosaženo při propracovávání marxistického přístupu k jedné z nejzákladnějších otázek teoretické jazykovědy, vztahu jazyka a myšlení. Je to výsledek spolupráce a plodné výměny názorů mezi jazykovědci, filosofy, logiky a psychology, kteří se na konferenci sešli.

Základní referát filosofa Bohumila Valehracha Formy odrazu skutečnosti a pojem jazykového znaku (doplněný obsáhlým vysvětlením v diskusi) se zabýval především ontologickou povahou jazykového znaku. Jazyk byl vytvořen jako prostředek komunikace, jako „materiální most“ od vědomí k vědomí, jako nástroj styku vědomí. Proto má povahu znaku. Jako „znak“ označujeme jevy, jejichž vztahy ke skutečnosti jsou stanoveny konvenčně, společenskou uvědomělou činností. Znak jako výtvor člověka spojuje ve své podstatě tři ontologicky odlišné oblasti: 1. organismem realizovaný přírodně materiální zvuk, 2. vědomím ztvárněný odraz zvuku, 3. společensky závaznou hodnotu (význam). Podstatu jazykového znaku je však možno definovat jen v rovině společenských jevů, zatímco v ostatních ontologických rovinách je mož[91]no jen odhalit podmínky jeho funkce. Chápání jazyka jako nástroje styku vědomí překonává názor, podle něhož je jazyk v neoddělitelném a výlučném vztahu s myšlením, nebo dokonce s poznáním. Jazyk nebyl vytvořen jako nástroj poznání, ale jako nástroj sdělení různých forem vědomých odrazů skutečnosti, a to nejen forem poznávacích (myšlenkových), ale i „subjektních“ (pocitů, citů, představ, fantazie, orientačních postojů, vůle). Pro vyjádření různých forem vědomí jsou v otevřeném jazykovém systému vytvořeny specifické prostředky.

Sdělení Pavla Trosta Vliv jazyka na myšlení bylo podnětnou úvahou o dialektické jednotě jazyka a myšlení. Tato jednota znamená, že jazyk není jen doprovodem myšlenky, nýbrž že má na myšlení určitý vliv. Nelze se spokojit s povrchními argumenty pro vliv anebo proti vlivu jazyka na myšlení, nýbrž je třeba hledat metody, které by nás dovedly ke konkrétním a verifikovatelným poznatkům. Etnolingvistika dokazovala závislost kulturních faktů primitivních společností na jazyce, ale daleko se v tomto směru nedošlo. A je zcela zřejmé, že to, co snad platí v podmínkách raných kultur, nemůže stejně platit v podmínkách kultur vyspělých. Zejména v moderní vědě se stupňuje tendence k vědeckému a formalizovanému jazyku, který směřuje k mezinárodnosti a je přeložitelný bez diferencí. To však nijak nesnižuje úlohu jazyka jako významného činitele národní kultury.

Sdělení Karla Berky O významu moderní formální logiky pro jazykovědu poukázalo na prastaré vztahy mezi logikou a jazykovědou, zároveň však obsahovalo naléhavý požadavek, aby se jazykověda v současném období nespokojovala s tradiční logikou, nýbrž využila při analýze jazyka i při výstavbě jazykovědy jako vědecké soustavy metod a poznatků moderní formální logiky. Moderní formální (matematická) logika si získala v poslední době značnou autoritu zejména svým významem pro kybernetiku. Proto se dnes rychle rozvíjí nejen na Západě, ale i v Sovětském svazu. Pro jazykovědu má formální logika jistě největší význam při řešení otázek strojového překladu a při sestavování tzv. informačních jazyků, avšak ani její význam pro analýzu přirozených jazyků nelze přehlížet. V tomto směru jsou pro jazykovědce zvláště poučné výsledky logické syntaxe, které mohou přispět k řešení základních otázek větné stavby přirozených jazyků. S pomocí logické syntaxe může se lingvistika zbavit některých tradičních nepřesných výkladů (Berka uvedl příklad syntaktických funkcí slovesa býti) i dospět k pokroku ve výkladu složitého pojmu věty.

V diskusi k těmto teoretickým otázkám bylo se souhlasem přijato vymezení jazyka jako nástroje komunikace vědomí (L. Doležel, P. Sgall), neboť vyvádí lingvistiku z bludného kruhu mechanického spínání kategorií jazyka s kategoriemi myšlení a neznásilňuje skutečnost. Proti pojetí významu jako faktu vědomí se vyslovil M. Jauris. J. Ružička pochyboval o otevřenosti jazykového systému; za otevřený je možno považovat jen systém v slovní zásobě, ale i zde existuje „uzavřenost“, např. v systému slovních druhů. Styčnými body myšlení a jazyka a hranicemi mezi nimi se zabýval J. Miko. Myšlení potřebuje k existenci a vnější manifestaci oporu a tou je jazyk; vztah mezi nimi však nesmí být vulgarizován ztotožňováním; jejich odtrhování zase vede k formalismu. Jazykový význam může existovat, jen když máme o věci vytvořen „pojem“. Existuje však nejen vztah mezi slovem a pojmem, ale i mezi slovem a věcí; slovo v konkrétním užití pojmenovává věc, nikoli pojem.

Méně shody bylo již v názorech na význam formální logiky pro jazykovědu. P. Ondrus pochyboval o dosahu moderní logiky a stavěl proti ní logiku dialektickou jako nauku o správném myšlení. Naopak ze stanoviska syntaktiků uvítal příspěvek Berkův K. Hausenblas, i když nesouhlasil s některými konkrétními výklady. Vl. Hrabě požadoval, aby se logika a psychologie soustředily především na objasnění podstaty myšlení.

Celá skupina referátů a sdělení byla věnována řešení konkrétních lingvistických otázek se zřetelem k myšlení. Tematika syntaktická byla bohužel ochuzena o programový základní referát akad. Frant. Trávníčka Vztah prvků jazyka a myšlení [92]v oblasti větné stavby.[3] Východiskem diskuse se tedy stal koreferát Jozefa Ružičky, zabývající se korespondencí mezi jednotkami syntaktickými a jednotkami myšlení. Tyto vztahy nemůže osvětlit sama lingvistika; musí však jiným vědám předat přesně utříděný a zpracovaný jazykový materiál. Ružička souhlasí s názorem, že jazykovým korelátem pojmu je pojmenování a jazykovým korelátem myšlenky výpověď, tedy jednotky projevu, nikoli systému (slovo a věta). Při tomto přiřazení si však stále musíme být vědomi toho, že jazyk a myšlení jsou sice jevy navzájem spjaté, ale zároveň specifické; jsou to samostatné, nikoli izomorfní systémy. Základní charakteristiku jazykových jednotek je proto třeba hledat v jazyce samém. Ružička rozlišuje dvě základní jednotky syntaxe: větu a syntagma. Věta je vybudována na vztahu aktualizace, syntagma na vztahu věcném (významovém). Věta jako jednotka systému existuje v několika typech, zejména v typu jednočlenném a dvojčlenném. Referent nesouhlasí s pojetím, které za nezbytný konstrukční prvek věty považuje slovesný predikát. Jednočlenné věty jsou prastaré a také v dnešních jazycích zcela živé. Otázky vztahu mezi různými typy věty a jednotkami myšlení nemůže řešit jazykověda, nýbrž logika a psychologie.

Vztah slovní zásoby jazyka k myšlení byl předmětem tří sdělení: Gejzy Horáka Vztah jazykových a myšlenkových prvků v oblasti slovní zásoby, Miloše Dokulila a Jaroslava Kuchaře Vztah jazyka a myšlení ve struktuře pojmenování a Karla Hausenblase K specifickým rysům odborné terminologie.

G. Horák se zaměřil hlavně na otázku znakovosti jazyka. Nepopírá, že jazyk je systém znaků, avšak znakovou povahu připisuje pouze materiální (zvukové) stránce lexikálních jednotek. Obsah, význam znaku je však jevem jiné, psychické roviny; psychické jevy (počitek, vněm, představa, pojem) nejsou znakové povahy, jsou to odrazy objektivní skutečnosti ve vědomí. I když pojem není dosud uspokojivě definován, přece je jasné, že za pojmenovávací jednotkou nestojí vždy pojem jako její korelát. Existují pojmy, jejichž korelátem jsou dvě slova, ba celé věty, jindy zase odpovídá pojmu jen prvek slovotvorný (např. sufix). Změna pojmu vyvolává změnu ve významu slova, ale změna významu neznamená změnu pojmu, nýbrž přimknutí slova k jinému pojmu.

Sdělení Miloše Dokulila a Jaroslava Kuchaře (přednesené pro nemoc M. Dokulila J. Kuchařem) osvětlilo pojem tzv. onomasiologické kategorie, která je východiskem slovotvorného rozboru. Jsou tedy podkladem struktur motivovaných pojmenování. Motivační jazykové vztahy, které jsou realizací jistých myšlenkových postupů, nebývají plně uvědomovány, protože jsou jazykově zautomatizovány; neovlivňují podstatně způsob našeho pojímání reality a rozhodně jimi nelze zdůvodňovat „jazykové myšlení“. Je však zřejmé, že na touž skutečnost mohou být aplikovány různé kategorie, týž pojem může být pojat v různých aspektech. Onomasiologické kategorie mohou být v různých jazycích různé a v čase proměnné, ale u evropských jazyků jsou v podstatě stejné, protože jsou výběrem myšlenkových struktur pro pojmenování nepostradatelných (např. původce činnosti, prostředek činnosti, nositel vlastnosti).

Problematiku vztahu myšlení a pojmenování uzavřelo sdělení Karla Hausenblase, které podalo výklad základních problémů teorie termínu a její aplikace k jazykově kritické praxi. Pro termín mají zásadní význam tři aspekty: vztah k pojmu, vztah k jiným prostředkům odborného stylu a vztah k jiným (neterminologickým) jednotkám slovní zásoby. Podrobně se Hausenblas zabýval otázkou motivovanosti („průzračnosti“) termínu. Ukázal, že motivační poukaz má u termínu jen pomocnou, orientační funkci. Většina termínů však dobře slouží pojmenovávacím potřebám, ačkoli to jsou termíny nemotivované. V exaktních oborech se dokonce projevuje tendence k potlačení motivovanosti, ba k zavádění neslovních označení, silněji se tu uplatňuje motivace systemizující. Správnou funkci termínů lze nejlépe zajistit účelnou výstavbou [93]vědeckého textu: exaktnost je zvyšována zvláště uplatněním axiomatizace ve výkladu. Stále silnější mezinárodnost vědy posiluje tendence unifikační a integrační. Je třeba podporovat rozvoj terminologie mezinárodní a přitom je možno paralelně vytvářet terminologii národní. Terminologii se s rostoucím významem vědy a techniky věnuje stále větší pozornost jazykovědy; nemůže však vyřešit své problémy v úzkém rámci problematiky lexikologické, nýbrž jen v rámci teorie odborného stylu jako celku.

V diskusi k otázkám vztahu jazyka a myšlení v plánu syntaktickém bylo věnováno mnoho pozornosti poměru věty a výpovědi, otázce syntagmatu a možnosti hledat k nim příslušné koreláty v oblasti myšlení. Obecně byla odmítána definice věty jako slovy vyjádřené myšlenky. J. Bauer poukázal na to, že při sledování vývoje myšlení nelze zkoumat jen vývoj izolovaného jazyka a jeho nositelů. Jazyk se často musel vyrovnávat s požadavky, které přicházely z vnějšku, z vlivu cizích kultur a jazyků. To doložil Bauer na vývoji českého souvětí. E. Pauliny vyslovil názor, že se zatím nepodařilo dokázat rozdíl syntagmatu a věty proti výpovědi, neboť aktualizovanost věty znamená, že splývá s výpovědí. Fr. Daneš ocenil myšlenku klást vztah mezi syntaktickou stránkou jazyka a myšlením do oblasti promluvy. K poměru věty a výpovědi uvádí, že je to rozlišení už Mathesiovo; bude třeba rozpracovat inventář větných schémat v daném jazyce. Vl. Skalička ukázal na příkladu spojování myšlenek v souvětí, že jednotce myšlení neodpovídá jednoznačně jednotka jazyka. Vyslovil se také k otázce rozlišování věty a výpovědi; je nesporný rozdíl mezi větou-schématem a větou-událostí, ale není tu nutné rozlišování terminologické, protože ani v jiných plánech mluvnické stavby analogické rozdíly terminologicky nerozlišujeme. Na obtíže rozlišení věty a výpovědi poukázali také K. Horálek a P. Trost. Naproti tomu K. Hausenblas považuje toto rozlišení za užitečné, ne však ve smyslu „abstraktní jednotka jazyka — složka konkrétní promluvy“, nýbrž jakožto jevů různých rovin, resp. pozorovaných z různého aspektu: věta z hlediska gramatiky, syntaxe — výpověď z hlediska stavby jazykového projevu (obojí je přitom třeba zkoumat „in abstracto“ i „in concreto“); v mnohém se podobně ukázalo užitečné rozlišovat slovo a pojmenování. H. Křížková vyslovila přesvědčení, že k zpřesnění větného rozboru může podstatně přispět logická syntax. Na konkrétním příkladu ukázala, že formálně logické rozlišování různých výrokových funkcí může vést k rozlišení různých typů větných jader (nejen typu „predikativní syntagma“).

Podle akad. Havránka je nutné rozlišovat mezi větou in abstracto a větou konkrétní, ale není třeba proto rozlišovat „větu“ a „výpověď“; Ružičkovu klasifikaci větných typů je třeba považovat za zdařilou. K sporům o syntagma připomíná, že existuje ve dvou rovinách, v syntaktické i pojmenovávací; v rovině gramaticko-syntaktické vyjadřuje vztah, v rovině pojmenovávací víceslovné pojmenování.

Složitost problému vztahu jazyka a myšlení v sémantice vyzvedla V. Budovičová. Ve významu slova se myšlení připíná na jazykové formy. Slovo je znak s ustálenou formou a ustáleným významem, není tedy znakem jen formální stránka slova; kdyby byl význam oddělen od formy, stal by se veličinou nejazykovou, psychickou. Proti tomu svědčí systémová povaha významového plánu jazyka. Nelze také ztotožňovat význam slova s pojmem, protože to by znamenalo eliminovat složky stylistické, expresívní aj. Tyto složky nejsou odrazem skutečnosti ve vědomí, nýbrž jsou to hodnoty jazykové.

P. Trost soudí, že pojetí bilaterálnosti znaku vede k rozporu: buď upadneme do znakové teorie poznání (odmítnuté jednoznačně Leninem), anebo je nebezpečí odtržení zvuku (formy) od významu. Pro pojímání jazykového znaku jako dialektické jednoty formy a významu se vyslovili též L. Doležel, Ľ. Ďurovič a B. Valehrach. I. Poldauf pak poukázal na to, že význam je jen jedna složka „obsahu“ jazykové formy; do obsahu patří ještě řada jiných jevů, jako kontext, stylistické a expresívní rysy, zapojení do sémantické kategorie i do výstavby výpovědi aj. J. Filipec požadoval rozlišení (i terminologické) významu jako lexikální abstrakce (v systému) [94]a významu v konkrétním užití (v promluvě). Upozornil též na řadu dalších problémů, které se vynořují při zkoumání slovní zásoby jako systému.

K vymezení onomasiologických kategorií zaujal skeptické stanovisko Vl. Skalička. Při pojmenování je účast psychična slabá. V jazykové „etymologii“ nelze mluvit o vztazích myšlenkových, jen v určitých zvláštních případech se může etymologie stát psychologicky angažovanou. Na nejasnosti v pojmu onomasiologické kategorie poukázali také J. Filipec a Sl. Utěšený. Naproti tomu J. Horecký považuje pojem onomasiologické kategorie za plodný, a to nejen pro tvoření slov, ale i pro víceslovná pojmenování.

K problematice terminologie přispěl diskusním příspěvkem Al. Jedlička. Vyslovil názor, že terminologická soustava tíhne k motivovanosti. P. Novák požadoval propracování lingvistické terminologie a její teoretické zhodnocení; k tomu připomněl akad. Havránek, že se skupina pracovníků strojového překladu — přes naléhání — nesnaží o standardizaci potřebných termínů.

Třetí tematický okruh, problematika vztahu vývoje jazyka a vývoje společnosti a její důsledky pro dnešní českou a slovenskou jazykovou skutečnost, byl uveden základním referátem Vladimíra Skaličky O vztahu vývoje jazyka k vývoji společnosti.

Referát ukázal, že vztah vývoje jazyka a vývoje společnosti je mnohostranný a složitý. Zásluhou historického materialismu je dobře znám vývoj společnosti, zatímco v historii jazyků a v zákonitostech jejich vývoje je dosud mnoho nejasností. Dosavadní řešení byla taková, že se buď vztahy vývoje jazyka k vývoji společenskému ignorovaly, nebo se společenský vývoj pokládal za základ vývoje jazykového, anebo se hledaly souvislosti mezi obojím vývojem. První řešení je běžné v lingvistických pojednáních o jazykových změnách, druhé známe z učení Marrova vykládajícího i gramatické změny ze společenských skutečností, třetí se uplatňuje dost často (např. ve výkladu životnosti a neživotnosti v slovanských jazycích, při výkladu rozvoje hypotaxe nebo při výkladu zániku dialektů).

Ve vnějších dějinách jazyka (např. uplatnění jednotlivých jazyků na úkor druhých, slévání nebo rozdělování dialektů) je přímá souvislost se společenským řádem. Prvobytný řád je dobou kmenových jazyků s pomalým jejich diferencováním (po rozdělení kmene) až k nesrozumitelnosti (při velké geografické vzdálenosti). Otrokářský řád vytvářel velké státní celky a tím vedl k integraci a konvergenci jazykové (v římské říši uplatněna latina, v perské a syrské aramejština, v makedonské a pozdější východořímské řečtina). Podobnou úlohu měly raně feudální státy, např. český, kyjevský. Vrcholná fáze feudalismu se svou rozdrobeností dává vznik novým dialektům, z nichž vznikají i národní jazyky; pozdní feudalismus a kapitalismus s vytvořením jednotného trhu a nových výrobních vztahů vytváří pevný stát s jednotným jazykem, v němž dialekty pomalu ustupují. Za socialismu dochází k plnému uplatnění jazyků národních. Vývoj k jedné společnosti s jedním jazykem je dosud otázkou budoucnosti.

Ve vnitřních dějinách jazyků je souvislost s vývojem společnosti rozdílná v slovníku, v syntaxi a v ostatních plánech. Vývoj slovní zásoby je jednosměrný, přírůstky (i ztráty) se přimykají k vývoji společnosti, takže slovník přímo poučuje o vývoji národní společnosti. Poněkud jinak je tomu v syntaxi, její úseky se nepřimykají ke skutečnosti bezprostředně, uplatňují se zde přirozeně vývojové zákonitosti vnitřní. Je však pozoruhodně jednotná linie vývoje od parataxe k hypotaxi, což je ve shodě s vývojem společnosti k větší myšlenkové složitosti. V hláskosloví, morfologii a tvoření slov jsou i při stejném stupni společenského vývoje značné rozdíly mezi jazyky, ale i shody mezi jazyky na různých úrovních vývoje společnosti. Zde se tedy uplatňuje náhoda, přesto však nemáme právo apriorně považovat všechny tyto jevy za indeterminované (viz např. bezpříznakovost mužského rodu v souvislosti s rozhodujícím postavením muže ve společnosti).

Zvlášť výrazné spoje mezi vývojem společnosti a vývojem jazyka je možno pozorovat u toho specifického nástroje celonárodního dorozumívání, který označujeme jako jazyk spisovný. [95]Problematice těchto vztahů bylo věnováno jednak obecné sdělení Aloise Jedličky Vztah vývoje spisovného jazyka k vývoji společnosti, jednak konkrétně zaměřené sdělení Milana Jelínka Vliv společnosti na vývoj spisovné češtiny v období národního obrození, a konečně k současné problematice obrácené sdělení Františka Daneše Vývoj češtiny v období socialismu.

Al. Jedlička poukázal na to, že spisovný jazyk se mění nejen ve své struktuře a zásobě prostředků, ale že se mění také jeho funkce, nositelé jeho vývoje, jeho konzumenti, a mění se také vztah společenství k spisovnému jazyku. Za jeden z určujících faktorů vývoje spisovného jazyka považuje jeho stálý a živý kontakt s jazykem běžně mluveným; tímto „běžně mluveným jazykem“ není třeba rozumět útvar zcela jednotný, ale v některých obdobích vývoje (např. v současnosti) má tendenci stát se jednotným, celonárodním. Ve vývoji spisovného jazyka vzhledem k jazyku běžně mluvenému lze pozorovat jednak tendence sbližovací, jednak tendence diferenciační. Diferenciační tendence charakterizují např. vývoj spisovné češtiny v období humanismu nebo v období raného obrození, sbližovací tendence, různě motivované a odstupňované, můžeme pozorovat např. v období pobělohorském, od 30. let 19. stol. a také v současnosti. Diferenciační nebo sbližovací tendence mají v různých obdobích různou povahu, protože jsou projevem rozdílné situace společenské, kulturní i jazykové. Výsledkem sbližovacích tendencí je pronikání obecně mluvených prostředků lexikálních, frazeologických a syntaktických do spisovného jazyka, ovšem ne rovnoměrně do všech jeho stylů. V gramatické normě spisovného jazyka se to projevuje vznikem hláskových a tvarových dublet. Existence těchto dublet, charakterizovaná někdy jako kolísání v normě, může mít ovšem rozdílné příčiny vývojové v závislosti na společenských podmínkách: může to být důsledek oslabení vývoje spisovného jazyka, a tedy skutečné rozkolísání, nebo může vyplývat ze vzrůstu okruhu aktivních uživatelů spisovného jazyka a z rozvoje jeho funkcí a být prostředkem žádoucí stylové diferenciace. V závěru referent zdůraznil, že poznání vývojových zákonitostí spisovného jazyka ve vztahu k vývoji společnosti a se zřetelem k jejím dorozumívacím potřebám má zásadní důležitost pro řízení péče o spisovný jazyk, pro práci kodifikační a pro jazykovou politiku vůbec.

M. Jelínek zasadil svůj konkrétní rozbor vývojové situace spisovné češtiny v období národního obrození do širokého rámce historického výkladu o přechodu české společnosti od feudalismu ke kapitalismu, s přihlédnutím ke zvláštní situaci na Moravě a ve Slezsku, zčásti také na Slovensku. Proces přechodu od feudalismu ke kapitalismu je zároveň procesem přetvoření (feudální) národnosti v (kapitalistický) národ. Tím se uvádějí do pohybu proudy integrační, jejichž výsledkem je také stabilizace spisovné normy, vytvoření novodobé spisovné češtiny. Uvádění spisovné češtiny do různých žánrů umělecké literatury, do literatury odborné, popularizační i publicistické sice daleko předešlo potřeby současnosti, ale bylo nezbytným základem rychlého rozvoje v další budoucnosti.

Fr. Daneš vyšel ve svém sdělení z požadavku, aby se historické zkoumání vývoje spisovného jazyka nezastavovalo před současností; je třeba objasnit vývoj spisovného jazyka i v současnosti, vidět jeho dialektiku i úkoly, které jazyku klade socialistická společnost. Společenský vývoj v období socialismu přispívá k urychlení postupné přestavby systému spisovné češtiny. Uplatňují se zde hlavně tito činitelé: nebývalé rozšíření okruhu aktivních uživatelů spisovného jazyka, kulturní revoluce, široké uplatnění společenské organizace, nebývalý rozvoj a rozšíření vědy a techniky; k nim přistupuje „frontální postup“ hovorového stylu, který nemůže zůstat bez vlivu na soustavu spisovného jazyka. Zvláštní pozornost věnoval referent těm faktorům, které podporují ve spisovném jazyku tendence racionalizační a zjednodušující; je to zejména technizace našeho života, dosahující nejvyššího stupně v automatizaci, dále specializace jednotlivých úseků lidské činnosti i nové technické prostředky přenosu a zpracování informací. Jedině s respektováním těchto společenských (v širokém smyslu) faktorů je možno vypracovat zásady jazykové politiky v období socialismu, zejména zásady kodifikace současné spisovné češtiny.

[96]Diskuse k základnímu referátu Skaličkovu i k sdělení Jedličkovu, Jelínkovu a Danešovu byla velmi bohatá a živá. Dotkla se všech zásadních otázek, které byly formulovány v referátech. Hodnotil se poměr vnitřních a vnějších vývojových zákonitostí (M. Komárek, Sl. Utěšený), uváděly se konkrétní příklady vztahů mezi společenským vývojem a vývojem jazyka v různých oblastech jazykové stavby (A. Lamprecht, J. Bauer, R. Mrázek), poukazovalo se na osobitý jazykový vývoj ve Slezsku (St. Králík) a zejména na Slovensku (E. Jóna) i na vztahy mezi jazykem spisovným a běžně mluveným (Vl. Barnet). Zvlášť živou diskusi vzbudily aktuální otázky dnešního vývoje spisovné češtiny a její kodifikace. Al. Jedlička poukázal na to, že tendence k zjednodušování je jen jednou z protichůdných vývojových tendencí současné spisovné češtiny; proti ní působí tendence k diferenciaci stylově podmíněné. Upozornil dále, že je důležité rozlišovat kodifikaci samu a uvádění kodifikace do praxe, které někdy zůstává v zajetí překonaných názorů. Ľ. Ďurovič zdůraznil internacionalizaci dnešních spisovných jazyků a z toho plynoucí nadnárodní integrační tendence, J. Bělič rozebral integrační tendence v rámci národního jazyka českého. P. Sgall upozornil na potřebu srovnávat vývoj češtiny s vývojem jiných jazyků. P. Novák požadoval aplikaci přesnějších metod (statistických) při řešení ožehavých otázek stanovení spisovné kodifikace a E. Pauliny upozornil na to, že pro vývoj spisovného jazyka mají význam i hodnoty citové. J. Chloupek kritizoval užívání obecné češtiny v současném dramatu, L. Doležel však připomněl, že při hodnocení je třeba důsledně uplatňovat hledisko funkční.

K problémovému okruhu vývoje jazyka a vývoje společnosti patřil také rozbor obecných otázek historické dialektologie. Byl uveden sdělením Eugena Paulinyho Vývoj nářečí ve vztahu k vývoji společnosti. Za jednu z důležitých společenských podmínek jazykových změn je třeba považovat diferenciaci společnosti, která zasahuje nejen vývoj prostředků profesionálních skupin, ale také vývoj nářečí i spisovných jazyků. Dále referent upozornil na vliv cizího jazyka jako pramen jazykových změn. Často se tyto vlivy odmítají, ale neprávem; uplatňují se ovšem jen takové cizí vlivy, pro něž existují předpoklady v jazyce domácím. Sem patří i vzájemné působení různých nářečí téhož jazyka. Dalším zdrojem změn je slohová diferenciace uvnitř jazyka, vyplývající z nutnosti plnit různé funkce ve společenském dorozumívání. Jsou ovšem i jazykové změny společensky nepodmíněné, vnitřní, systémové, souvisící a podmiňující se navzájem. Změny podmíněné zevně i změny vnitřní se však principiálně od sebe neliší, obojí znamenají adaptaci nástroje pro potřeby společnosti. Nářečí v určité fázi společenského vývoje reprezentuje celospolečenský útvar; v jeho vývoji se odráží vývoj příslušné společenské jednotky, např. kmene. Na příkladu konvergentních tendencí ve vývoji slovenských nářečí ukázal referent konkrétně podmíněnost dějin nářečí dějinami společnosti. Integrace a diferenciace nářečí nejsou jevy oddělené a pro určité období výhradní, často se prostupují a jdou paralelně, vcelku však sledují vývoj společnosti.

Diskusi k sdělení E. Paulinyho bylo nutno pro nedostatek času omezit na příspěvky P. Ondruse o teorii jazykového substrátu a Sl. Utěšeného o vzniku nadnářečních útvarů a jejich vztahu k spisovnému jazyku. Nevýhodou teorie jazykového substrátu je, podle Ondruse, že pracuje jen s náhodnými zbytky asimilovaného jazyka, že osvětluje známější jevy méně známými a že se opírá o tzv. teorii elity v buržoazní sociologii, podle níž je iniciátorem novot v jazyce vyšší společenská vrstva a lidové masy jen pasívním elementem přejímajícím od ní módní jevy. Významnější pro vzájemný vliv jazyků však je hromadný styk lidových mas. Sl. Utěšený ukázal, že dnešní naše dialektologie se dostala z romantického hodnocení staršího stavu nářečí a od popisu izolovaných struktur postoupila k sledování vývoje interdialektického a vztahu nářečí k spisovnému jazyku. Tak jako v SSSR je i u nás třeba učinit již první kroky k poznání změn v běžné denní mluvě, k studiu vývoje mluvy v pohraničí, jazykových důsledků sbližování měst a venkova a vůbec vytváření jednotné mluvené řeči.

Srovnáním nářeční konvergence a divergence ve vývoji slovenštiny a češtiny a zdůrazněním [97]potřeby hledat při různosti i obecné zákonitosti, zjišťovat věci specifické pro oba jazyky a věci společné pro ně i pro jazyky další a na základě toho teprve opatrně zobecňovat uzavřel diskusi J. Bělič. Současné procesy konvergentní, interference mezi dialekty, mezi dialekty a nadnářečími, mezi dialekty a spisovným jazykem vedou k mluvené podobě spisovného jazyka bez prvků úzce nářečních, směřují k unifikaci celonárodní a k zvýšení jazykové kultury širokých vrstev. Proto je dnes nutno přesouvat zájem dialektologie od venkovské mluvy k městské, studovat interferenci a odhalovat zákonitosti unifikační. Využitím jich pak může dialektologie přispívat k jazykovému sjednocování celého národa.

Rozbor jazykové situace v naší socialistické republice by nebyl úplný bez důkladného zhodnocení ožehavých otázek současného vývoje spisovné slovenštiny a jejího poměru k spisovné češtině. Tyto otázky jsou politicky aktuální, a proto se zcela zákonitě dostaly i na pořad konference o marxistické jazykovědě. Podrobné zhodnocení současné situace provedl jednak referát Jaromíra Běliče Poměr mezi národním jazykem českým a slovenským v období socialismu, jednak koreferát Štefana Peciara Vztah spisovné slovenštiny k spisovné češtině.

Běličův referát vyšel z kritiky nesprávných názorů minulosti, v nichž se projevoval buržoasně nacionalistický politický postoj. Šlo tu na jedné straně o popírání samostatnosti spisovné slovenštiny, na druhé straně o snahy uměle co nejvíc oddálit slovenštinu od češtiny. Revoluční společenské změny v období budování socialismu přinesly nové uspořádání poměru obou bratrských národů i jejich jazyků. Přesto však dodnes zčásti doznívají buržoasně nacionalistické názory a stávají se brzdou nezbytného styku Čechů a Slováků ve společném socialistickém státě. Referent kritizoval nezájem české jazykovědy o problematiku slovenštiny i stav vyučování slovenštiny na českých školách; ani na vysokých školách není zajištěna kvalitní výuka slovenštiny. Na druhé straně uvedl konkrétní příklady nesprávného, puristického hodnocení určitých jazykových prostředků spisovné slovenštiny, zejména v odborné terminologii. Při vytváření nové terminologie a dotváření nebo stabilizaci terminologie starší je třeba dbát o koordinaci české a slovenské terminologie, aby se nevytvářely zbytečné rozdíly ztěžující konkrétní dorozumění v společném životě obou národů. Z tohoto hlediska je třeba prodiskutovat důkladně problematiku kultury spisovné slovenštiny a jejího současného vývoje, zejména se zřetelem k jejímu poměru ke spisovné češtině.

Štefan Peciar osvětlil v koreferátu z historického i teoretického hlediska svébytnost spisovné slovenštiny i její vztahy k jiným jazykům, zejména ke spisovné češtině. Vztah ke spisovné češtině byl od počátků vzniku spisovné slovenštiny velmi těsný, avšak v důsledku společenských a ideologických příčin byl chápán a hodnocen často nesprávně. Dnes, kdy socialistická revoluce zabezpečila svébytnost spisovné slovenštiny, vynořuje se naléhavě otázka jistého sbližování češtiny a slovenštiny. Toto sbližování se týká především slovníku a v něm opět hlavně odborné terminologie. Přestože v oblasti terminologie byla na Slovensku vykonána velká a záslužná práce, přece se tu sporadicky objevovaly chyby, způsobené tím, že někteří pracovníci zaujímali bezděky puristický postoj. Proto se ukazuje naléhavá potřeba soustavného koordinačního úsilí při vytváření a přetváření odborné terminologie v slovenštině a v češtině.

Diskuse k této aktuální problematice byla velmi bohatá i živá a měla vysokou úroveň. Vystoupila v ní celá řada českých i slovenských jazykovědců (E. Pauliny, J. Skulina, P. Ondrus, St. Králík, P. Novák, V. Budovičová, A. Jedlička, E. Jóna, J. Chloupek, Ľ. Ďurovič, J. Horecký, J. Kuchař, K. Hausenblas, J. Ružička, G. Horák, A. Habovštiak, L. Doležel a akad. Havránek). Diskutující hodnotili kriticky (a někdy i sebekriticky) chyby v jazykové politice na Slovensku i přežitky čechoslovakismu v českých zemích. Upozornili na hromadný charakter styku nositelů českého a slovenského jazyka a na vznik zvláštního typu jazykové komunikace, při níž je sice užíváno dvou různých jazyků, ale bez potřeby prostředníka. Pro novou situaci společenskou je třeba vypracovat novou teorii spisovné slovenštiny a její kultury. Nelze zapomínat na to, že [98]pro dnešní vývoj spisovné slovenštiny má svůj význam Bratislava, ležící v oblasti nářečí západoslovenských. Diskutovalo se též o překládaní ze slovenštiny do češtiny a naopak i o dluhu, který mají naše školy; bylo by třeba dosáhnout toho, aby si každý Čech osvojil pasívně slovenštinu a každý Slovák pasívně češtinu. V práci terminologické je třeba posílit konkrétními opatřeními koordinaci. Bylo dohodnuto, aby problematika současného vývoje spisovné slovenštiny byla důkladně prodiskutována na zvláštní konferenci, kterou v r. 1961 uskuteční Ústav slovenského jazyka SAV.

 

Průběh a výsledky konference zhodnotil v závěrečném slově akad. Bohuslav Havránek. Poukázal na to, že centrální místo na konferenci zaujaly problémy vztahu jazyka a myšlení a problémy fungování jazyka v současné společnosti. To neznamená potlačení otázek vývojových, zejména celého komplexu problémů vztahu vývoje jazyka a vývoje společnosti; ale tyto otázky byly již několikrát při různých příležitostech probírány a jsou nám aspoň v hrubých obrysech jasné. — Marxistický přístup k řešení základních teoretických otázek jazykovědných není v dedukci, nýbrž v správném a přesném poznání dialektiky samého předmětu, jazyka. Musíme tu ovšem rozlišit zásadní metodologický přístup, spočívající na materialistické dialektice, a metodu ve smyslu „technického postupu“. Technické postupy nejsou ani v duchu ani proti duchu marxistické dialektiky. Jde-li však o zásadní metodologický postup bádání, pak je užití materialistické dialektiky jasným rozhraničením jazykovědy marxistické a idealistické. Materialistická dialektika umožňuje poznání základních rozporů jazyka i jejich dialektické jednoty. Izolování jedné stránky rozporu (např. formy od významu) vede nutně k idealismu (a idealismem je i pozitivismus i novopozitivismus sebevíce zdánlivě materialistický). Něco jiného ovšem je pracovní eliminace určité složky, eliminace jako dílčí pracovní postup uplatňovaný s plným vědomím dialektické bilaterálnosti. — Marxistická jazykověda nemůže být odtržena od praxe, protože praxe je marxistické gnoseologii verifikací poznání. Z tohoto hlediska ovšem nabývá zvláštního významu studium současného stavu jazyka. Rozbor současné soustavy má nejen velký význam teoretický, ale je také spjat s řešením celé řady aktuálních otázek praktických, spojených nejen s kulturní revolucí a rozvojem společnosti, ale i s rozvojem technickým. Tu se ovšem ukazuje nutnost a plodnost aplikace matematických metod v jazykovědě, statistiky, teorie pravděpodobnosti, teorie informace. Lingvistika přestává být dnes izolovanou vědou a zařazuje se do mnohem větších vědních komplexů. Naše marxistická lingvistika se tak stává důležitým pomocníkem při vytváření nového života a nové socialistické společnosti. V tom je hlavní smysl konference o marxistické jazykovědě i perspektiva rozvoje naší marxistické vědy o jazyce.

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 2, s. 86-98

Předchozí Bohuslav Havránek: Aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy

Následující Jaromír Bělič, Bohuslav Havránek, Alois Jedlička, František Trávníček: K otázce obecné češtiny a jejího poměru k češtině spisovné