Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Usměrněné názory na staročeskou kulturu

Roman Jakobson

[Články]

(pdf)

Vues „mises au pas“ sur l’ancienne culture tchèque

Pražská německá universita má značné zásluhy o bádání v různých odvětvích slavistiky, zejména v dějinách staročeské literatury; stačí připomenout, že právě z této university vyšly vzorné kritické edice, jako Spinova „Altčech. Katharinenlegende“ (1913), Wostrého vydání „De Theutunicis bonum dictamen“ (1915), Trautmannova „Alttschech. Alexandreis“ (1916), Ripplův „Alttschech. Kapitelpsalter“ (1928). Se zájmem tím větším jsme přistoupili k nové práci docenta pražské německé university K. BITTNERA, Deutsche und Tschechen (I, 1936). Rozsáhlý první svazek je věnován kulturním, vlastně literárním dějinám „von den Anfängen zur hussitischen Kirchenerneuerung“. Kniha se skládá ze dvou složek — ze soupisu faktů historických, hlavně literárně historických, a z pokusu o jejich interpretaci a o synthetické úvahy historiosoficky zahrocené. Autor chce, jak oznamuje již obálka knihy, „eine Art deutsch-tschechischer Geschichtsphilosophie im böhmischen Raum zusammenzubauen.“

 

Úkolem kritikovým je zhodnotiti obě tyto složky a ověřit jejich vzájemný poměr, totiž zjistit, zda skutečně jsou Bittnerovy shrnující these a teoretické myšlenky [208]oprávněny a podloženy faktickým materiálem, což je nesporné závažný požadavek: filosofie dějin má, jak hlásá sám autor, vycházet z fakt a opírat se jen o fakta. Tuto konfrontaci popisu a historiosofické nadstavby Bittnerovy považujeme za svůj úkol základní, neboť právě ve spojení obou složek je hlavní, ba téměř jediné novum knihy. Popisná část o sobě nepřináší vlastně nic nového; zdá se, že si autor ani nekladl tento úkol, aspoň se nikde neopírá o samostatné zkoumání památek nebo o jejich srovnávací rozbor, nýbrž přestává na snůšce dat ze starších literárněhistorických prací, snůšce, která místy až zaráží svým nahodilým složením a trpným poměrem k svým pramenům. Ostatně, tlumočí-li autor, a to občas dopodrobna a skoro doslovně, výklady z Jakubcových Dějin literatury české, je to pro německého čtenáře češtiny neznalého konečně užitečné, ale bylo by zbytečné déle se zdržovat u této kompilační složky Bittnerovy práce.

Bohužel, ani těm požadavkům, které klademe na pečlivou kompilaci, Bittnerova rekapitulace staročeských literárních dějin nevyhovuje. Seřazuje výňatky z jednotlivých pomůcek příliš mechanicky, takže stále vznikají trapná opakování, ha i vnitřní rozpory. Na str. 171 n. autor uvádí s odkazem na Jakubce soupis českých skladeb Budišínského rukopisu, jejich datování a hypothesu o jejich společném aurorovi a na str. 203 opakuje bez vnitřní nutnosti skoro doslovně totéž, jenže tentokrát podle A. Krause. — Ve svém článku o prvním českém Sporu duše s tělem poznamenávám, že někteří učenci jej sice považovali za přepracování proslulé Visio Filiberti, „ale ve skutečnosti, jak ukázal Baťuškov, náleží tato skladba do zcela jiné skupiny ‚hádek‘ nevyjasněného původu“, Bittner nekriticky spojuje oba protichůdné názory: prohlašuje, že první Spor je nejhodnotnější z českých zpracování Visio, a dodává, že jeho předloha není dosud známa (ihre Vorlage ist noch unbekannt, 88). — Stejně zachází i s literárněhistorickými daty německými, na př. píše, že se Heinrich z Freiberku narodil r. 1240 a po díle svého mládí (Jugendverk), opěvujícím jízdu Jana Z Michalovic do Paříže, složil dokončení Tristana. Tristan vsak byl dokončen kolem r. 1290 a výprava Janova spadá teprv do let 1293—1296. Narodil-li se básník skutečně kolem roku 1240, bylo mu již asi šedesát let, když psal Jana z Michalovic. Jsou tu nepromyšleně spojeny dvě protichůdné hypothesy literárních historiků o německém básníkovi.

Autor bohužel nečetl excerpovanou literaturu s náležitou pozorností a proto se nevyhnul rozmanitým faktickým chybám a mezerám. Jen několik dokladů. Tvrdí, že svatoprokopská legenda byla pojata do Zlaté legendy Jakuba de Voragine a „možná teprv odtud čerpal staročeský básník“ (77). Jak dospěl Bittner k tomuto omylu? Jakubec tu nemohl splést: poznamenává jen, že se do českého Passionálu dostaly životy domácích světců, „sv. Prokopa a j., kterých Jacobus de Voragine neznal“ (Dějiny I, 168). Předloha české veršované legendy svatoprokopské, složené v první třetině XIV. stol., je, jak známo, latinská redakce legendy, vzniklá v Čechách v XIII. stol.; pravděpodobně uvedla Bittnera na scestí zmínka Feifalikova, že v jednom brněnském rukopisu Zlaté legendy je přidána (angehängt) legenda svatoprokopská. — „Bajka o lišce a džbánu“ má podle Bittnera paralelu u Bělorusů a Malorusů; proč mlčí však autor o pohádce velkoruské, na niž upozorňuje i Paterovo vydání Hradeckého rukopisu i studie Polívkova? Protože Bittner prostě reprodukuje data Jakubcova a nevšiml si, že Jakubec již předtím mluvil o podání ruském. — Tvrzení, že po staročeské lidové poesii nezůstal „ani jediný zbytek“ (86), je liché; což rázovitý zlomek koledy, zaznamenaný Janem z Holešova a komentovaný Brücknerem, Flajšhansem a Zíbrtem, nebo začátky lidových písní, dochované v rukopise z XV. stol. a vydané Hostinským, anebo známé zbytky „smilných písní“, které mají tolik paralel v dnešním českém folkloru!

Badatel stopuje německý vliv na staročeskou duchovní kulturu a uvádí hojně bibliografické odkazy pod čarou, z nichž značnou část ještě jednou opakuje na konci knihy, ale i v těchto údajích je značná dávka ukvapené nahodilosti. Zůstala na př. zcela bez povšimnutí dosti hojná literatura o otázce vlivu němčiny na češtinu a o německých prvcích v liturgickém jazyce a písemnictví Velké Moravy; neuvádí dokonce ani Feifalikovu knihu „Über die Königinhofer Handschrift“ (1860), první pokus o soustavný přehled německého vlivu na staročeský literární život.

[209]Stejně málo původního jako popisné části knihy obsahuje i její ideologická nadstavba. Názvoslovím a frazeologií i výběrem citované německé literatury o problémech ‚Sprache und Volkstum‘ i svými zásadními thesemi nesporně náleží spis do sféry vlivů Třetí říše a musíme doznati, že se autor k jejímu čelnému heslu Blut und Boden již v prvních větách úvodu otevřeně hlásí. Zaznamenávaje základní myšlenky knihy, dávám — vzhledem k hojné mnohoznačnosti a téměř záměrné zamlženosti dnešní usměrněné terminologie — přednost přímým citátům před překladem.

„Jedes Volk wird durch das Bluterbe und den Boden,[1] dem es entsprossen und auf dem es lebt und wirkt, zu einer naturgegebenen, organischen Einheit und Einmaligkeit zusammengeschlossen und geformt, die sich in ihrer Art und nur in der ihr gemäßen Art aus sich selbst heraus organisch fortentwickelt. Der Wille zur geistigen und kulturellen Einheit formt ein Volk, auch wenn es durch staatliche Grenzen in einzelne Teile zerrissen ist…“ (3).

Na československém území se od věků projevuje s nutností téměř osudovou střídavý „pohyb vah“: když kulturní vývoj jednoho národa z obou, Čechů nebo Němců, vyvrcholuje, klesá druhý až k bezvýznamnosti (7). Když osud jednoho národa klesá dolů, druhý postupně přejímá vedení (die Führung), přebírá po svém předchůdci kulturní dědictví a hospodaří s ním „nach seiner Art und in seinem Sinne“ (9). „Das Sudetendeutschtum ist letzten Endes als unmittelbarer Nachbar nur der sichtbarste Träger und manchmal auch nächste Vermittler des gesamten deutschen geistigen Geschehens“ (4). „Der Sudeten- und Karpathenraum bleibt ja doch immer im mittel- und westeuropäischen, vor allem im deutschen geistigen Geschehen verhaftet“ (9). První období českého duchovního převládání (Überschichtung, Vormachtstellung) vyvrcholilo v IX. a X. stol. snahami uvolniti pouta spojující s latinsko-německým okolím, alespoň pouta jazyková, ale ke konci XI. stol. „leží v troskách poslední zbytky slovanské kultury v Čechách; Čechy a celé sudetské území bylo plně uzavřeno do kulturního okruhu západního“ (47), což má v zápětí „eine deutsche Kulturüberschichtung, ja eine völlige geistige Eindeutschung des Sudetenraumes“ (49). Ještě tragičtější je podle Bittnera konec druhého českého kulturního vzestupu a osamostatnění, vrcholící v XV. století: „das tschechische Geistesleben ist infolge der langdauernden Abschnürung von der Außenwelt, infolge der Eingrenzung in sich selbst erstarrt und verkümmert“ (207). Koncem XVIII. stol. začíná v českém vývoji třetí osamostatňující vzestup a nyní se české národnosti daří „die Eigenständigkeit als Volk auch in polilischer Hinsicht durch die selbständige Staatlichkeit zu krönen“ (8). — V předmluvě zdůrazňuje autor, že zkoumá vývoj německo-českého poměru „um daraus das gegenwärtige Sein nach allen Seiten hin fruchtbringend zu erfassen und die möglichen Entwicklungslinien für die Zukunft zu erschließen und darnach die politischen Gegebenheiten und Möglichkeiten abzustecken“ (XI). Sapienti sat! „Das Eindringen des Deutschtums in die böhmischen Länder ist nur ein Bestandteil des großen deutschen Zuges nach Osten,“ čte se v knize Bittnerově (32).

Tři vrcholy: cyrilometodějství, husitská revoluce, Československá republika. První pád: zánik církevněslovanské kultury, druhý pád: zhroucení husitského [210]hnutí. Sen o předurčeném (schicksalhaft) třetím pádu, jímž se tak často kochá tisk Třetí říše, má býti „vědecky“ podložen. Tento předurčený pád je nastíněn tak, aby co nejméně strašil: vedoucí národy se bratrsky vystřídávají, v německém rozpětí nejde prý „um Krieg und kriegerische Kampfhandlungen“ (9), to je leda průvodní zjev rozpětí českého (Landnahme und Hussitenstürme). Autor operuje tedy s hypothetickou, nedoloženou válkou při slovanském osídlení historických zemí, ale rád zapomíná i na Bílou horu i na zlá léta braniborského řádění, neboť bezbolestnost třetího pádu má býti historicky podložena. A právě o rozbor a hodnocení těchto vědeckých podkladů nám půjde. Nemíním zde podávat kriticky rozbor samých mythů o krvi a půdě a jiných mythologických prvků Třetí říše. De mythologia non est disputandum. Spor o „mythech XX. stol.“ se sotva bude řešit vědeckou diskusí. Ale v učeném pojednání se mythy tváří úctyhodně empiricky a nás tu zajímá, v jaké míře se podařilo Bittnerovi uvésti do souladu své kredo s objektivními historickými fakty.

Tu však musíme říci předem: odvážný experiment selhal po celé čáře; sloučení Jakubce a Rosenberga se neosvědčilo.

Vedoucí myšlenku knihy, učení o střídavé kulturní nadvládě (Überschichtung) Čechů a Němců, znázorňuje Bittner tímto přehledným schematem:

 

................. „germánsko-německá“ vývojová linie
 „česká (a slovenská)“ vývojová linie

Autor ztotožňuje sice hned od začátku knihy vzájemný poměr Čechů a českých Němců (Sudetendeutschtum) s poměrem Čechů k celému německému světu (Gesamtdeutschtum), ale to je rovnice jen zdánlivá, a uvedené schema zajisté nemá na mysli celé, nýbrž jedině české němectví, neboť nelze přece seriosně mluviti ku př. o kulturní nadvládě českého národa nad Německem po r. 1848. Nemůžeme považovati české Němce ani za stálé exponenty jednotného německého světa, jednak proto, že tato jednotnost nikterak není stálým historickým skutkem, jednak proto, že jsou období, kdy vědomí sounáležitosti s českým kontekstem silně převažuje v kulturní produkci českých Němců nad představou soudržnosti národní. Známé příklady: ideologie německého překladatele Dalimilovy kroniky anebo původní stanovisko českých Němců za revolučního hnutí r. 1848. Na přitažlivost českých tradic, české problematiky a českého vlastenectví pro tvůrčí Němce v zemi bylo již častěji poukazováno: rádce Přemyslův, olomoucký biskup Bruno, obnovující tradici velkomoravskou (Chaloupecký), kronikář Petr Žitavský, píšící „nos Bohemi“ a plně se ztotožňující s českými tužbami a zájmy (Wostry), anebo v XVIII. stol. vynikající němečtí vědci Dobner a Voigt, hlásící se k češství a slovanství („gens mea“)[2]

[211]Jde-li však Bittnerovi především o vzájemný poměr Čechů a českých Němců, nelze tu kriteria krve a pudy vůbec aplikovat pro vystižení národní individuality. Podle známého výroku Spinova za pražského sjezdu slavistického národnostní míšení a neustálý proces čechisační a germanisační tu beznadějně znemožnily anthropologické rozhraničení. Genetické znaky tu zcela ustupují před funkčním pojmem sebeurčení.

Stejně málo se tu dá mluvit o nějaké kontinuitě německé půdy. Pro záchranu hesla sahá Bittner k staré hypothese o Němcích, nepřetržitě sídlících v Čechách a na Moravě od doby markomanské až do nového posílení kolonisačním proudem v XII. a XIII. stol. Zamlčuje pádné argumenty, které proti této neudržitelné teorii byly uvedeny, ba vůbec se nezmiňuje ani o odpovědech Pekaře, Šusty a jiných českých historiků, ani o negativním stanovisku, s nímž se Bretholzova these setkala i u vědců německých (Zycha, Wostry). Wostry přináší ve svém znamenitém pojednání „Das Kolonisationsproblem“ (MVGDB. LX) bohatou argumentaci, dosvědčující čistě slovanský ráz Čech a Moravy koncem minulého a začátkem nynějšího tisíciletí, a dovozuje, že intensivní kolonisace německá náleží teprve do XIII. stol., zvlášť do jeho sklonku. Proti Bittnerově představě odvěkého národnostního dualismu české země výmluvně svědčí hojné údaje německých pramenů z IX. stol., pilně snesené Wostrým: terra Sclavorum, quae vocatur Beheimi, regna Sclavorum Behemensium et Marahensium atd. Avšak i kdybychom uznali domněnku o zbytcích německého obyvatelstva, udržujících se v Čechách na rozhraní minulého a nynějšího tisíciletí, mohlo jíti jenom o bezvýznamné zlomky, a je prostě směšné, hlásá-li Bittner, že s nimi Češi „ihren Besitz zu teilen hatten“ a že si v XII. a XIII. stol. vyměnili s Němci úlohy: nelze přece srovnávat nepočetnou, bezvýznamnou německou menšinu v českých zemích X. stol., a to ještě hypothetickou, a český národní masiv království přemyslovského. Autor se dovolává Gieracha; ten však uznává, že „nepatrné zbytky (německého obyvatelstva), které zůstaly a mohou býti dosvědčeny zčásti podle historických pramenů, zčásti podle svědectví jednotlivých jmen řek a hor, nemohly zachovati natrvalo svou národnost“ a že začátkem XII. stol. Šumava byla východní hranicí německého jazyka (Altdeutsche Dichtung in Böhmen und die Anfänge des deutschen Schrifttums im Osten, 1935, 305).

 

Klamná je these o definitivním neprodyšném zajetí (Verhaftetsein) v západním neboli německém kulturním kruhu, kterou doprovází Bittner výklad o zhroucení díla věrozvěstů na Velké Moravě. Autor příliš omezuje časový rozsah a význam styků česko-byzantských, které stále získávají na závažnosti v bádání dnešních dějepisců, archeologů a historiků umění.

Snaha Rastislavova osvoboditi se z frankobavorského obklíčení (Umklammerung) a opříti se o Byzanc není pouhým výrazem jeho „stoupajícího mocenského sebevědomí“, nýbrž především přirozeným projevem dlouhověké kulturní a hospodářské, ba zhusta politické souvislosti podunajských zemí s Byzancí, souvislosti, které si Bittner naprosto nevšímá. Domnívá-li se autor, ze církevněslovanské hnutí v Čechách ztratilo všechny východní prvky kromě liturgického jazyka, je povinen objasniti souvislost s východním ritem v takových českých památkách XI.—XII. stol., jako jsou Pražské zlomky a Vídeňské glosy, stopy téhož ritu v první svatováclavské legendě a v údajích Sázavské kroniky a řecký pramen Bogurodzice, skladby původu českocírkevněslovanského. Neodpovídá našim dnešním vědomostem ani tvrzení, že jediným útulkem církevní [212]slovanštiny v Čechách XI. stol. byl Sázavský klášter. Autor zapomíná i na pozdější projevy českého „východnictví“ — na neustálé pokusy husitské a českobratrské o sblížení s východní církví a na opětovná usilování českého státu a české kulturní elity o souručenství s jinými slovanskými národy, na tuto významnou složku českého historického vědomí, vyúsťující v novodobou slovanskou myšlenku.

Nikoli fakta, nýbrž apriorní konstrukce vedou Bittnera i k tvrzení, že maďarský vpád na začátku X. stol. zajistil Slovensko západnímu kulturnímu kruhu. Vždyť právě v Uhrách, jak dokázal K. J. Grot a jiní badatelé, se po staletí ještě ozývala velkomoravská tradice a působily rozvětvené byzantské vlivy, ba mocně doléhaly sem i vlivy turecké, kdežto západní kulturní import býval nezřídka ztížen.

Ale ani západní kulturní rámec české kultury se nesmí jednoduše zaměňovat s kontekstem německým, jak to dělá Bittner. Pro českou tvorbu doby lucemburské jsou na př. mnohem směrodatnější vlivy románské — italské a francouzské, což se zvlášť názorně jeví ve výtvarnictví a hudbě. Na české malířství a literaturu nynějšího století rovněž působí francouzské vzory mnohem silněji nežli německé. Vůbec, jakmile kulturní život české země nabývá většího rozmachu, náležitě klesá podíl německého souseda na zprostředkování románských kulturních hodnot, ba v době Karlově naopak Čechy dodávají sousedním zemím nové výboje románského kulturního světa.

Podle Bittnera hned na začátku XII. stol. se objevují v Čechách „dvě významná svědectví pro západní, v podstatě německé zaměření“: obě čerpá autor z kroniky Kosmovy: 1. je tu citována německá duchovní píseň Christe Keinâdô; 2. „(Kosmas) Einstellung ist vollständig deutsch-lateinisch“ (47). Bavorská píseň, uvedená Kosmou a snad, podle domněnky některých badatelů, zpívaná za pražského nastolení německého biskupa Heřmana, zdá se tedy Bittnerovi pádnějším faktem českého kulturního života než domácí píseň Hospodine, pomiluj ny, složená za dob slovanské bohoslužby a žijící plným životem přes celý středověk! Vlastně na tomto jediném citátu postavil Bittner svou thesi o německé kulturní nadvládě v Čechách XII. stol. a o jejich úplném duchovním poněmčení. Protiněmecké projevy čelných dobových spisovatelů zamlčuje. Nedozvídáme se tu ani o Sázavské kronice s její oslavou vítězného zápasu sv. Prokopa proti „Němci, člověku plnému vášnivé zlosti“ (…Teutonicum … hominem turbida indignatione plenum), ani o uvažování uvědomělého Čecha Kosmy „o vrozené Němců pýše, jako vždy s nadutostí a hrdostí shlížejí na Slovany a jejich jazyk“ (…innatam Teutonicis superbiam, et quod semper tumido fastu habeant despectui Sclavos et eorum linguam). Latinskou orientaci Kosmovu Bittner zcela bezdůvodně ztotožňuje s německou. Vůbec zpravidla zaměňuje obě stanoviska a zneužívá pojmu „lateinisch-deutsche Kulturgemeinschaft“. Stol. XII. a začátek XIII. není dobou německé kulturní nadvlády v Čechách, nýbrž dobou nadvlády latiny. Latinská literatura není přece výhradním německým majetkem a již Dreves upozornil, že cantiones bohemicae XIII.—XV. stol. se nápadně liší od soudobé latinské poesie sousedních zemí a že na př. hojná porušení latinského přízvuku tu přímo ukazují na české jazykové povědomí autorů.

Latiník Kosmas velebí Spytihněva, potlačovatele slovanské bohoslužby, a je příznačné, že zatím co sázavská tradice viní knížete z nadržování „utrhačům cizozemcům“, kanovník pražský se snaží ho vylíčit jako vlastence a odpůrce Němců: „On si hned prvního dne, kdy byl nastolen, velikou, podivuhodnou a po všechny věky pamětihodnou zjednal památku, neboť všechny, co se jich nalezlo z národa německého, ať byl člověk bohatý nebo chudý nebo cizinec, kázal najednou do tří dnů vyhostiti ze země české; ba ani své [213]matce Juditě, dceři Otově, nedovolil tu zůstati“ (překl. K. Hrdiny). Tato vidina, epická obměna prosebného „zažeň Němce-cizozemce“, prolíná českou literaturou, začínajíc jedním z prvních děl českého cyrilometodějství, staroslověnskou legendou o sv. Metodějovi: „Moravané seznavše, že němečtí kněží, kteří žili u nich, nepřáli jim, nýbrž pikle kuli proti nim, vyhnali všechny… I Moravská země šířiti se počala na všechny strany, a nepřátele svoje porážeti s prospěchem…“ (Fontes I.).

Je nesporné, že latinská bohoslužba otvírala mnohem schůdnější cestu německým zásahům nežli směr církevněslovanský; stačí vzpomenout Vichinga a osudů Sázavského kláštera po prvém vyhnání slovanských mnichů anebo vlivu sousedních německých zemí na český klášterní život v XII. stol., dosvědčeného zejména Jarlochovou kronikou a darovací listinou Plaského kláštera — prameny, na něž Bittner ku podivu zcela zapomněl. Ale i v kulturním světě českolatinském lze pozorovati rázný proud národní a protiněmecký a právě Kosmas je jeho uvědomělým zástupcem. Po této stránce je zvláště příznačná řeč, kterou kronikář vkládá do úst dvorského kmeta Kojaty, syna Všeborova, jenž varoval knížete před volbou Lance, kaplana ze Saska, za pražského biskupa: „Proč se ti zdá sprostým naše duchovenstvo, nemálo četné a stejně učené jako tenhle Němec? Ó, kdybys měl tolik biskupství, kolik vidíš kaplanů, rodáků naší země, hodných biskupství! Či myslíš, že by nás cizozemec více miloval a lépe této zemi přál nežli člověk domácí? Přece jest v povaze lidské, že každý, ať odkudkoli na světě, nejen více miluje svůj národ nežli cizí, ale, kdyby mohl, i cizí řeky by do své vlasti obrátil. To chceme raději, věru raději, aby psí ocas nebo oslí hovno bylo posazeno na svatou stolici než Lanc. Tvůj bratr blahoslavené paměti Spytihněv měl dobrý rozum, že jednoho dne vypudil všechny Němce z této země.“ Tak píše Bittnerův zástupce „naprostého německolatinského smýšlení“, jenž má prý svědčit pro duchovní poněmčení české země.

Opětovná tvrzení Bittnerova, že XII. a XIII. stol. přinesla německou kulturní nadvládu, ba úplné duchovní poněmčení (Eindeutschung) české země, jsou pro století dvanácté a začátek třináctého naprosto neplatná, ba i pro dobu posledních Přemyslovců jsou nesmírnou nadsázkou. „In deutscher Sprache — und das ist das Entscheidende — rang das geistige Werden der Zeit nach Gestaltung,“ květnatě praví autor, „německé bylo lyrické a epické básnictví XIII. stol. v Čechách“ (51). Bittner tu zapomíná na závažná fakta. Za prvé na poesii českolatinskou; za druhé na to, že domorodá německé poesie (bodenständige deutsche Dichtung) v Čechách proniká teprve koncem XIII. stol., totiž zároveň s rozvojem básnictví v jazyce českém: Ostrovská píseň a tak zvaná Píseň Kunhutina, velkolepý ohlas hymny složené Tomášem Akvinským v šedesátých letech, vznikly nejpozději začátkem devadesátých let XIII. stol.

Za Otakara I. (1198—1230), jak právem nadhazuje Gierach, ještě nebyla v Čechách půda pro německý minnesang. Ještě v polovici XII. stol. nejeví zdejší společnost žádné porozumění pro německého básníka a host Václava I., Reinmar von Zweter, ne nadarmo si stěžoval, že ho nikdo v zemi nectí než král sám, a přirovnával se ke hráči šachů, který má jenom krále, ale ani rytíře ani rocha, nepomáhají mu ani pop ani píšek[3] (v. A. Kraus, Jan z Michalovic, 32).

Německé básnění při dvoře Přemysla II. (1253—1278) je také pouze dílem zahraničních hostů a literární historie dobře vystihla jejich úlohu: českým panovníkům počalo záležet na veřejném mínění Německa a němečtí oslavovatelé Přemysla podporovali jeho snahu o získání německé koruny. Nesmíme usuzovat z činnosti těchto básníků na poněmčení tehdejších Čech, stejně jako nelze považovat nynější propagační publikace slovanských zemí v řeči německé nebo francouzské za důkaz duchovního odnárodnění. Díla německých básníků domácích pronikají teprve za [214]panování Václava II. (1271—1305), a již do prvního desítiletí století XIV. spadá rozkvět epické školy české. To, že Ulrich von Eschenbach, první básník z českých Němců, napsal poslední píseň svého Alexandra kolem roku 1300 a česká Alexandreis vznikla nanejvýš o deset let později, je vlastně jediným „positivním“ faktem, na němž zakládá Bittner svou smělou konstrukci o době kolem roku 1300 jako o nejhlubším úpadku české národní kultury. Podle Bittnera v Čechách na sklonku XIII. stol. „das gesamte geistige Leben ist deutsch“ — čím tedy vysvětlí, že právě v té době vzniká původní český pravopisný systém, snad nejjemnější v souvěké Evropě, anebo to, že v tehdejších latinských rukopisech klášterů českých bývají vsunuty básnické a prozaické teksty v jazyce českém, nikoli německém, nebo to, že německý básník, známý v literárních dějinách pod jménem Seifrieda Helblinga, v satirách složených v posledních dvaceti letech XIII. stol. klade Rakušanům za vzor lpění Čechů na svém jazyce a pohoršuje se nad pronikáním českých výrazů do rakouské němčiny („Der Bêheim sit uns niht vergie, daz wir jehen müezen, unser friunde grüezen ‚tobroytra‘ des morgens“ atd.)?

Na str. 33 Bittner měl ještě pochybnost o poněmčení drobnější šlechty, ale již o několik stránek dále prohlašuje bez výhrad, že „šlechta, měšťanstvo, nositelé kulturního a duchovního dění jsou v XIII. stol. poněmčeny“ (58), ba troufá si tvrditi, že čeština v XIII. stol. „zůstávala jen jako dorozumívací řeč (Verkehrssprache) českých sedláků“ (51). Ptáme se, zda náleží k sedlákům pasovský děkan a papežský legát Albert Bohemus, od něhož máme zápisník s českými záznamy, nebo snad Kunhuta, dcera Přemysla II., abatyše u sv. Jiří, v jejíž knihovně nalézáme české teksty? Ba i známou thesi o úplném poněmčení měst považuji za nadsázku: byla-li němčina vševládnoucí řečí českých měst, jak si vysvětlíme, že českožidovští spisovatelé XII. a XIII. stol. (jako na př. Josef-Simon-Kara, Abraham-ben-Asriel anebo Isaak-ben-Mose, jeho žák) užívají v hebrejském tekstu pro výklad nesrozumitelných talmudických slov převážně slov českých, že říkají místy o češtině „náš jazyk“ a mají pro označení českých hlásek hebrejskými písmeny vypracovaný ustálený systém a že vůbec byla pražským židům právě čeština, nikoli němčina zcela běžná. Wostry právem namítl Bretholzovi (a totéž platí i o koncepci Bittnerově): z rozpětí němčiny v českých městech na začátku XIV. stol. nelze dělat závěr, že němectví převažovalo již v osadách, z nichž se tato města pozvolna utvářela. Zdá se, že teprve překotný rozvoj měst v druhé polovici XIII. stol. znamenal zároveň rychlý postup jejich germanisace, vzrušující české básníky z doby bezvládí (srov. známý výrok Alexandreidy o hrozbě hostů-Němců odnárodnit Prahu a obdobný motiv u Dalimila). Toto rozpětí německého měšťanstva a souběžný vzrůst němčiny v městském životě, zejména v Praze, lze tedy považovat za novotu z doby posledních Přemyslovců, ale přes opačné tvrzení Bittnerovo nelze ani pro tuto dobu předpokládati, že „světská a duchovní poesie v Čechách … si našla … u německého městského obyvatelstva pěstování a podporu“ (58). Pravdu má zajisté Gierach, když praví: „Noch fehlt das Bürgertum, oder besser gesagt, es tritt noch nicht in Erscheinung“ (v uved. spise, 316).

Není-li ještě otázka národnostního složení staročeských měst zcela osvětlena, je český ráz šlechty mimo část její horní vrstvy, panstva a dvorních kruhů, nad veškeru pochybnost. Právě proto se zdá Bittnerovi mohutná literární působnost [215]šlechty na začátku XIV. stol. a její vyhraněná národní ideologie faktem tak záhadným, neočekávaným, nevysvětlitelným, že si myslí, jako by se přes noc z Poněmčenců stali bojovní Češi. Dalimilův nacionalismus však má hluboké kořeny právě v té době, kterou Bittner označuje jako „geistige Eindeutschung des Sudetenraumes“ a v níž prý národní myšlenka nanejvýš „doutnala pod popelem“.

Stejně jako básníci ze začátku XIV. stol. v rouše českém, tak české projevy z doby posledních Přemyslovců v rouše latinském důrazně varují před německou rozpínavostí, zvou k odboji a velebí národní jazyk.

Několik dokladů: Manifest Přemysla Otakara ke knížatům polským v zpracování Jindřicha Isernského, ať věrně tlumočí stanovisko dvoru anebo je „spíše ozvěnou zdola“, výmluvně praví: „Mezi všemi národy země národ polský je nám nejpodobnější. Stejnou řečí, sousedstvím své země a příbuzností krve je k nám poután. Synové jeho a my jsme téhož původu. Proto milujeme knížata, šlechtu a národ polský, těšíme se z jeho zdaru, chceme mu býti záštitou a snažíme se o jeho čest a slávu, zároveň však v čas potřeby spoléháme na jeho pomoc… Zničí-li král římský nás, pak nenasytné jícny Němců se otevrou ještě volněji, a jich zhoubná žravost zasáhne i Vaši zemi svýma hanebnýma rukama. My jsme Vám pevnou hradbou, a neodolá-li tato, hrozí velké nebezpečí Vám. Neboť pak drzá lakota rozchvátí Vaše statky a bude zuřit mezi Vámi. Ó, jaké útisky vytrpí pak Váš četný, Němci nenáviděný národ, ó, jak tvrdého otroctví jho ponese svobodná Polska a jaká pohroma stihne celý Váš kmen! Protož pospěšte nám na pomoc proti ohni ještě vzdálenému, dříve než nabude přílišného rozsahu, neb kdo chrání sousední dům před požárem, chrání sebe“ (překl. J. B. Nováka).

List královny Kunhuty urozené abatyši kláštera třebnického Anežce v podání mistra a pana Bohuslava: „Zatím, co byste pro sladkou lásku k rodu svému měla milosrdně mít soucit s těžkostmi ubožáků jazyka svého, opak toho činíte, podporujíc německé bratří… Račte tudíž, nejdražší sestro, krotiti hnutí své mysli, a než byste škodila, spíše se ujímejte a hajte bratry našeho [českého] a Vašeho [polského] jazyka, jichž příklady a učením stkví se katolická víra v lidu nám daném, zvláště když slovutný pán a manžel náš a my samy chceme je podporovati ve všech jejich případnostech a právech stále a věrně ve všem…“ (překl. B. Mendla).

„Vypravování o zlých letech po smrti krále Přemysla Otakara II.“ drasticky líčí útrapy, které pošly Čechům od Němců, a nešetří na nich barvami: tvrdší než skály; horkem zlosti rozpáleni; chrti čenichalové; jest velmi ukrutná povaha Němců; jest obyčej Němců s velkou zlostí zuřiti proti Čechům atd. Skladatel, snad Řehoř z Valdeka, kochá se tradičním obrazem vypovědění Němců z Čech: „Jako kalenou střelou raněni, nakvap davše se na cestu, odešli jsou, a jako se netopýři skrývají, když ranní zář zasvitne, tak Němci, jak dým mizí, zmizeli jsou.[4] Od té doby obyvatelé země, znamenavše odchod Němců, čilejším duchem oživeni, kteří bydlili v lesích a hájích, navrátili jsou se k svým vlastním příbytkům, a od té chvíle člověk přiložil ruku k dílům, pacholek začal pracovati pluhem, kovář v kovárně, tesař na střeše, žena na sítě a na vřetánku, a každý řemeslník začal se pachtiti při svém díle, maje plnější důvěru ve svornost knížat a v začátek míru“ (překl. V. V. Tomka). — Obdobný obraz vyhnání Němců a následujícího blahobytu české země vyrůstá po 140 letech v „Žalobě koruny české“ v nádhernou vidinu téměř eschatologickou. — Neslavný útěk Němců je ústředním motivem rovněž v recensi svatoprokopské legendy z XIII. stol., Dalimil na něj navazuje[5] a česká veršovaná legenda svatoprokopská, blízká Dalimilově kronice časově i formálně, jej rozvádí a ještě jej zostřuje.

České národní uvědomění se nejenom nezpožďuje za německým v Čechách, jak si to představuje Bittner, nýbrž se naopak vyvíjí nepoměrně dřív a vyhraněněji, jak to ukázala pronikavá studie Wostrého (MVGDB. LIII, 1915), která svým jemným smyslem pro minulost české země, širokým rozhledem, odbornou znalostí materiálu a opravdovou vědeckou nepředpojatostí daleko vyniká nad Bittnerovými úvahami:

[216]Wostry tam píše: „Zatím co se u většiny českých kronikářů, počínajíc Kosmou, jejich národní příslušnost a jejích národní cítění jasně projevuje, není tomu tak na straně německé… Němci nedospěli k vylíčení dějin české země s německého hlediska nebo k pokusu napsati dějiny Němců v této zemi. To lze zčásti vysvětliti z poměrů, v nichž tu němectví vyrůstalo. Nicht auf autochthonen Ursprung oder gemeinsame Landnahme gehen seine Anfänge zurück, nicht als geschlossener Volkskörper tritt es hier in die geschichtliche Erscheinung… Čím dále zpět, tím slabší musela býti souvislost mezi soukmenovci. Němectví tu nevzniklo z uvědomělých národních popudů… Národní cítění Němců ve středověku bylo jen slabě vyvinuto; u českých Němců, usazených v cizím národním prostředí… uplatňoval se jen cit sounáležitosti, založené na společném jazyce a společném právu. Na Němce této země mohla čekat společná budoucnost, neměli však společné minulosti. Jim scházely vzpomínky na dějinné události společně prožité a schopné státi se obsahem historické tradice; es fehlte anfangs im allgemeinen und auch später noch namentlich im Innern an der räumlichen Geschlossenheit des Volkstums, also an Boden, auf dem sich eine solche Tradition hätte bilden können. A tehdy, když němectví v Čechách tak zesílilo, že se mohlo uplatňovati jako složka obyvatelstva vedle usedlíků českých, a když v Čechách rozkvetla městská práva německého typu, da tritt das deutsche Nationalgefühl zurück hinter dem böhmischen Patriotismus… Skoro by se dalo říci, že jedině z nenávisti českých kronikářů k Němcům lze činiti závěry o předmětu této nenávisti, totiž že se Němci v Čechách skutečně vyskytovali.“

Kdyby nebyly „rixae veteres Bohemorum, quas semper habere videntur contra Teutonicos,“ zůstaly opominuty Bittnerem a kdyby Bittner nevycházel z fantastické představy, že česká národní kultura vznikla „urplötzlich“ na úsvitu doby lucemburské, našel by ideologické podněty této kultury v rozmanitých obměnách cyrilometodějské kultury, základy spisovného jazyka v pevné tradici české šlechty, zejména v jejím ústním podání, a literární její předpoklady v písemnictví latinském, z něhož pozvolna vyrůstalo v XIII. stol. slovesné umění v jazyce národním. Bittner se však snaží všelijak obejít problém české tradice.[6]

Pokouší se degradovati první skladby XIV. stol. na začátečnická cvičení: Dalimil prý „místy zápasí ještě s jazykem“ a „první zlomky legend ještě bezradně koktají“ (61). Jak upozornil F. Trávníček v debatě Pražského linguistického kroužku, Bittner neoprávněně vnáší do posuzovaných staročeských děl kriteria vzatá z novodobého jazyka. Ostatně stejný nedostatek imanentního postupu jeví autor také v poměru k jiným otázkám kultury jemu vzdálené a jen proto může na př. mluviti při posuzování Štítného o „filosofování středověce bezradném“ (186). Soud o Dalimilovi je patrně libovolnou obměnou běžného, ale nicméně lichého tvrzení o zápasení Dalimilově s veršem, aplikujícího na „bezrozměrný“ verš cizorodá kriteria verše „rozměrného“. Ale jak si vysvětlíme zlehčování takového mistrného díla české poesie, dokonale vypěstěného po stránce jazyka a umělecké formy, jako jsou zlomky veršovaných legend, které Feifalik právem klade po bok Wernherovu Životu Mariinu, vrcholnému dílu německého duchovního básnictví středověkého? Ostatně stačí obrátit několik stránek, abychom se přesvědčili, jak málo zavazuje Bittnera jeho vlastní úsudek: autor tam excerpuje Havlíka, dostává se do okruhu jeho názorů a najednou obdivuje „užasnou průzračnost a dovednost“ jazyka a rýmové techniky uvedených zlomků (74).

Bittner hledá vysvětlení pro vyspělost české slovesné tvorby XIV. stol. v její souvislosti s německou literaturou XIII. stol., považuje českou za bezprostřední pokračování německé, ba klade dokonce otázku zda nebyl německý básnický jazyk vzorem, o nějž se opřel nově zrozený básnický jazyk český. Neuvědomuje si ani příznačnou nedotčenost staročeské spisovné normy syntaktickými a frazeologickými germanismy (srov. A. Beer, O stopách vlivu německého v češtině staré, Věst. Kr. č. Spol. Nauk 1905, č. VII), ani podivuhodnou jednotnost a propracovanost, vy[217]značující tuto normu již na začátku XIV. stol. a stále udivující domácí i cizí badatele, jednotnost, jaké spisovná němčina částečně dosáhla teprve v kancelářích Karla IV. (srov. Bittner 122). Česká jazyková kultura nepodléhá v XIV. stol. vlivu německému už proto, že jí neustupuje svou úrovní; je pozoruhodné, že se v Praze tvoří novověká norma spisovné němčiny, a vynikající znalec německých dialektů českého území Ernst Schwarz klade dalšímu zkoumání závažnou otázku: „v čem se projevuje vliv český“ na tuto normu (Čsl. vlastivěda III, 527). Souvěké německé písemnictví nemá obdobu velkorysé slovnikářské práce Klaretovy; o jazykové vyspělosti svědčí jedinečný pro gotickou Evropu pokus Štítného o samostatný výklad scholastické filosofie v řeči národní; nejnovější srovnávací bádání zjišťuje synonymické bohatství staročeské umělecké prózy proti německé. Není náhoda, že české kulturní názvosloví doby gotické účinně živí jiné jazyky slovanské. Bittner klade proti svérázu spisovné češtiny dalšího století, jazyk XIV. stol., „hojně prostoupený německými prvky“ (182), historická skutečnost však jeví právě opačný obraz: teprv v XV. stol., v souvislosti s počeštěním měst a stoupajícím významem městského obyvatelstva a jeho jazyka, začíná německý živel zřetelně působit na spisovnou češtinu.

Nadhazuje-li Bittner domněnku o vytváření spisovné češtiny v XIV. století podle vzoru německého jako otázku neřešenou, zdá se mu zato nepochybným skutkem, že české básnictví té doby přímo vychází z německého, vyvíjí se pod jeho „vedením“ a získává „über die deutsche Brücke“ evropské literární hodnoty (srov. na př. 62, 181). Je známo, že v bohaté české literatuře první polovice XIV. stol. není ani jedno dílo, pro něž bychom mohli uvést německou předlohu, ale většinou mají tato díla zjištěné předlohy latinské. Je známo, že ani u jedné z hojných českých básnických legend XIV. stol. nebyla nalezena předloha německá a že zpravidla jde o předlohy latinské. Básně mravokárné a poučné jsou buď složeny podle vzorů latinských anebo jsou to díla původní. O epických skladbách rytířských je známo, že česká Alexandreis stejně jako německá je zpracováním latinského eposu Gualterova a že české skladby původu německého, pocházející vesměs z konce XIV. stol., jsou typickým dokladem opotřebovaných forem, šablonovitých výrobků, chatrného verše a slohu, zkrátka pokleslých básnických hodnot (srov. obdobný osud těchto děl ve Francii a Německu, v. Bittner 68). Ostatně tyto skladby jsou pro Bittnerovo pojetí bez ceny, neboť náleží do doby, kdy podle něho německá kulturní nadvláda již byla vystřídána českou. Jak tedy dokázat intensivní vliv německého básnictví na staročeské? Tohoto úkolu se Bittner zprošťuje s podivuhodnou lehkostí. Vždyť stačí říci, že legendy jsou sice přejímány z latinských pramenů, „doch aus der deutschen Umgebung und nach dem deutschen Beispiel“ (73)! Nebo stačí říci, že důkaz jazykové, tekstové a látkové závislosti staročeského básnictví má přinést teprv příští bádání![7] A existuje-li domněnka, že vedle přímé latinské předlohy a ještě několika latinských spisů na českou Alexandreidu mohla snad působit v několika vedlejších detailech báseň Ulrichova, stačí to Bittnerovi pro závěr, že je Alexandreis makavým dokladem bezprostřední a úplné (lückenlos!) závislosti na německé rytířské poesii „nach Gehalt [218]und Gestalt, nach Inhalt und Form“! Nezáleží tedy na tom, že obsah převzala česká i německá skladba z Gualtera Castellionského, ani na tom, že ve způsobu vypravování jsou mezi oběma, jak opakuje Bittner po Jakubcovi, významné rozdíly. Autor považuje za „nesporný znak souvislosti českého a německého básnictví“ staročeský epický verš; ale ten se rázně liší od soudobého verše německého strukturou začátku a konce, trochejským sklonem, ustálenějším sylabismem a povahou rýmu a zřejmě souvisí svým původem s oktosylabem latinským. Stačí srovnat třeba Heuslerův rozbor staroněmeckých rýmovaných dvojverší, Meyerův popis trochejského osmislabičného verše latinského a moje data o rozměrném epickém verši staročeském, aby byla jasná bezpodstatnost these Bittnerovy.

Vypichování i nejnepatrnějších, ba i domnělých znaků české závislosti na kulturních popudech německých je často doprovázeno u Bittnera zamlčováním jevů opačných. Viděli jsme, jak zveličuje hypothetický vliv Ulricha von Eschenbach na Alexandreidu, ale o slovanském zdroji, který německý literární dějepis předpokládá pro UIrichovu skladbu „Wilhelm von Wenden“, z knihy Bittnerovy se nedozvídáme; s důrazem mluví Bittner o německých jménech českých pánů, ale nezmiňuje se o souvěkém jevu neméně příznačném — o českých jménech u pražských německých patricijů.[8]

Objektivnímu pozorovateli přímo bije do očí ostrá rozhraničenost obou sousedních literatur — staročeské a německé. Německá slova v skladbách českých mají zabarvovat řeč burleskně nebo parodicky, stejně jako česká v skladbách německých; taková je na př. funkce výrazů německých v Mastičkáři a českých v obdobných hrách německých. České teksty se často prolínávají v rukopisech s latinskými, ale téměř nikdy s německými. Bittner chce však dokázat popularitu německé literatury u českého čtenářstva: „Jsme oprávněni podle zmínky Dalimilovy o Dětřichovi Berúnském předpokládati, že tato látka byla oblíbena už za jeho časů a nadál se čtla v Čechách v jazyce německém“ (68). Ale zmínka Dalimilova[9].zní: „tak sě jeho (totiž Hynka z Dubé) Němci bojéchu, až jej Dětřichem Berúnským zoviechu, proto sě Němcóm české baby smějéchu“. Ve své nedávné řeči srovnal Stalin oficiální kruhy dnešního Německa s hlupáčkem z pohádky Saltykova-Ščedrina. Německý tisk to reprodukoval. Znamená to velikou popularitu Saltykovovu u německého publika?

Bittner by nebyl s to dokázat postupný pokles německé kultury v Čechách během XIV. stol., jak to žádá jeho schema, které tu příliš názorně odporuje faktům. Vedle české kultury mohutně roste v době Karlově také místní kultura německá, kdežto schema znázorňuje pokles pod úroveň, a na začátku XV. stol. — v letech, v nichž schema zaznamenává neudržitelný pokles německé kultury až k jejímu nejhlubšímu úpadku, vzniká vrcholný výtvor staroněmecké krásné prózy „Ackermann von Böhmen“ od Jana z Žatce, jejž Gierach právem označil za nadčasové dílo a za nejvzácnější skvost, kterým tvůrčí duch českých Němců obdařil celý německý národ. — Bittner však nemůže s druhé strany uznati paralelní vzestup obou národních kultur, neboť tím by byl pochován jeho „zákon vah“, a proto ve svém pojed[219]nání (nikoli však v schematu!) líčí kulturní, ba i sociální poměry v Čechách XIV. stol. jako neustálé vůdcovství Němců: „jsou držitelé moci (Machthaber) v státní a církevní politice, ve vědě a umění, v obchodu a společenském životě“. Češi zůstávají ve vleku německého souseda. Bittner jim udílí tuto důtku: „es fehlt den Tschechen jedoch noch die eigenvolkliche, aus dem eigenen Volksleben emporquellende und in der eigenen Geistigkeit verankerte geistige Tätigkeit. Die Tschechen sind die soziale Unterschicht, die ihren Anteil an der staatlichen und kirchlichen Verwaltung, an Kunst und Wissenschaft sich erst erkämpfen müssen“ (125). Národ Viléma Zajíce z Valdeka, Arnošta z Pardubic, Petra z Rožmberka, Vojtěcha Raňkova, Klareta, skladatele legendy o sv. Kateřině, Smila Flašky z Pardubic, Třeboňského mistra a Mistra Záviše, tento národ v úloze vyděděného, chudého uchazeče o duchovní statky a podíl na jejich správě je obrazem příliš pitvorným, aby bylo lze jej podrobit věcné kritice. Máme snad připomínat, že málokdy a málokde bývá literatura do té míry třídně zahrocena jako české básnictví XIV. stol., uvědomělý projev feudální šlechty, od Dalimila a Alexandreidy, jak právem vytkl J. Šusta, až do Nové Rady? Že by tyto ostré invektivy proti chlapskému řádu byly psány lidmi nižších vrstev? Že by české gotické skladby, které po staletích vzrušují Vrchlického, Březinu a Vančuru, že by legenda o sv. Kateřině, tento výtvor světového formátu, že by zkrátka staročeská literatura, která i německou vědou je uznávána vedle ruské literatury XIX. stol., polského romantismu a jihoslovanského eposu za jednu z nejvyšších slovesných hodnot slovanských, nebyla opravdovým projevem národního ducha?[10]

Otázka významu husitské doby pro českou a německou kulturu, vyplňující druhou část Bittnerovy knihy, je probrána zcela povrchně. Mluví se tu spíše o německé ztrátě mocenských posic než o přesunech v poměru kulturním. Není náležitě probrán ústřední problém ideové účasti Němců na obou bojujících táborech. Posuzuje-li se český duchovní život doby husitské pod zorným úhlem náboženského boje, nesmí se dělat závěr o kulturním poklesu německém na základě jinorodých měřítek. Kdyby Bittner, mluvící o duchovním růstu Čechů za hnutí husitského, býval použil stejných kriterií pro vývoj zdejších Němců, dospěl by spíše ke známému závěru Lippertovu: „Čeho pozbylo němectvo v Čechách na ryzosti a počtu svém, nabylo rozsahově výboji mravními, jichž tak rychle bez oné bouře nikdy by se bylo nedodělalo.“

Čistě pamfleticky je podána bilance doby husitské. These velebitelů husitské revoluce, kteří v ní vidí vyvrcholení staročeského kulturního vývoje, a these jejich odpůrců, považujících tuto revoluční dobu za úpadek a rozvrat, obě tato protichůdná stanoviska jsou tu docela mechanicky spojena: ano, bylo to vrcholným výbojem české národní kultury, ale tento výboj neznamenal věcně pro zem než Verwüstung, Vernichtung, Verarmung, Unterdrückung, Einkreisung, Absinken, Verfall. Apodiktická tvrzení nahrazují důkazy. Vrcholné básnické dílo doby, skladby Budišínského rukopisu, nemá prý „nic společného se záměrnou uměleckou tvorbou“ (203): co je posuzovateli po tom, že jde o básníka nápadně experimentujícího eufonickými, sémantickými a komposičními prostředky a předbíhajícího v stavbě [220]verše reformu Dobrovského skoro o pět století. Ani pro thesi o „duchovní neplodnosti“ doby nehledá Bittner odůvodnění. Zrušení duchovních pojítek s cizinou, které konstatuje Bittner, je přerušením importu z ciziny, nikoli exportu, jak zejména svědčí pronikavý vliv husitství na reformační hnutí německé, na nějž klade zvláštní důraz bádání poslední doby. Naprosto mylné je tvrzení, že písemnictví husitské doby ztratilo veškerou souvislost s českou literární tradicí XIV. století. Jeho díla nadále zůstávala živým činitelem a některá jsou nám známa jedině v opisech XV. století. Přes významné novoty literárního vývoje doby husitské její tvorba zřejmě navazuje na vzory starší, což se jeví i v častých reminiscencích i v kontinuitě tvárných prostředků, ba i v ideologických filiacích. Kultura doby husitské nesouvisí tedy podle Bittnera ani s českou minulostí ani s dalším českým vývojem; kultura XIV. stol. odumírá bez pokračování a nesouvisí prý s minulostí českou, nýbrž německou; rovněž cyrilometodějská kultura vymizela v českých zemích bezvýsledně. Všechna tato tvrzení jsou sice v příkrém rozporu s fakty, ale tendence je průhledná: mají zdůraznit, že český kulturní vývoj netvoří souvislý celek, nýbrž nutně potřebuje stmelující německý kontekst.

 

Kulturní vývoj dalších století má býti obsahem druhého svazku práce Bittnerovy. Vývojové schema je však již podáno a stejně jako schema kulturních dějin středověkých znásilňuje historický obraz. Ani nejpřísnější kritik českého humanismu neuzná, že by česká kultura XVI. století byla bývala pod úrovní a neudržitelně spěla k bezvýznamnosti. Vždyť naopak vyvrcholila v Komenském, spisovateli a mysliteli universálního rozmachu, jakých české území nikdy předtím nemělo. Bittner se sice v zásadě ohrazuje proti ztotožnění kulturního rozpětí s politickým (180), ale sám do té chyby stále upadá. Lze mluvit o mocenském postavení Němců v Čechách po třicetileté válce, ale nikoli o nějakých vysokých výbojích jejich kulturní tvorby. Totéž lze vytknouti i Bittnerovu vývojovému schematu XIX. století. Postupná ztráta mocenských posic ve prospěch Čechů ještě naprosto neznamená pro české Němce pokles jejich kultury „zur Bedeutungslosigkeit“. Právě v tomto období domnělého úpadku kulturní tvorby českých Němců se objevují v jejich prostředí spisovatelé nadčasového, mezinárodního formátu, jako Stifter, Milko, Kafka a Werfel, a to vlastně po prvé od začátku XV. stol., totiž od dob, které Bittner rovněž prohlásil za období německého kulturního úpadku od dob Jana z Žatce.

Dobu kolem 1780 považuje autor za vrchol německé kulturní vlny a za patu vlny české. — Oč jde ve skutečnosti? Je to začátek nového vzepětí české země, začátek boje o překonání její nedávné provincialisace a tento vzestup, jako každý vzestup této země, je nutně spjat s kulturním růstem českého národa a strhává zároveň i ostatní obyvatelstvo země. První etapa vzestupu se přirozeně vyznačuje značnou závislostí na kulturním okolí a proto taková osobitá, svébytná kulturní složka jako národní jazyk se vzmáhá teprve v další etapě. Nejdřív se cizím jazykem hlásá právo na jazyk mateřský, vyhraňuje se národní ideologie a učený svět se dává do jejích služeb. Literatura v domácím jazyce je pro Bittnera základním vývojovým kriteriem, ale toto jednostranné nazírání často zkresluje obraz vývoje, neboť je to jenom jedna ze složek národní kulturní tvorby, ani ne vždy složka vedoucí. Proto časový úsek, který se Bittnerovi zdá dobou českého úpadku, jeví se ve skutečnosti jako doba [221]prudkého vzestupu. Znamenitě to vystihl Vl. Helfert ve své nové knize „Česká moderní hudba“. Líčí tu český hudební klasicismus, mohutný proud tvořící se v druhé polovici 18. stol.: „Jím se česká hudba projevila zvlášť svérázným způsobem a jím také podstatně zasáhla do vývoje evropské hudby. Tento kulturněhistorický fakt je tím pozoruhodnější, že tehdy ostatní projevy české tvořivosti zvláště česká literatura, stále ještě … se nemohly vyvinout k samostatnému projevu, dokonce ne k takovému, jenž by snesl srovnání s literaturou evropskou. V této době to byla hudba, jíž český duch tvořivý se nejen přihlásil k vlastnímu životu, nýbrž dokonce se rovnocenné přiřadil k tehdejší evropské hudební kultuře.“

Některými obdobnými rysy se vyznačuje kultura české země v druhé polovici XIII. stol. — vzepětí země, výstavba národní ideologie, cizojazyčné písemnictví v jejích službách, a stejná nemoc růstu — zvýšená závislost na německém kulturním importu. Také ten veliký kulturní vzestup, který přineslo zemi křesťanství v IX. stol., zahrnuje dvě etapy — církevní závislost na německých střediscích a boj o slovanský jazyk bohoslužebný v druhé polovici století.

Shrnuji: „zákon vah“ hlásaný Bittnerem je v příkrém rozporu s českou historickou skutečností. Nikoli zákon vah ovládá české kulturní dění, nýbrž prostý zákon nerozlučného sepětí osudů české země s kulturním vývojem českého národa. S tímto vývojem se v podstatě kryje i vývojová křivka německé kulturní tvorby v české zemi. Největší význam pro Čechy mívá německé vzdělání v začátečních, importních etapách českých kulturních vzestupů, kdežto další vývoj klade stále větší důraz na svébytnost, množí se výstrahy dalimilovského rázu — „Vřeť každému srdce po jazyku svému“ — a obě kultury, česká a českoněmecká, rostou dál jako dva svéprávné, souběžné a zápolící celky; pro to poskytuje i doba gotická i poslední dvě století výmluvné doklady. Přirozeným výsledkem českého vzestupu bývá posílení mocenských posic českého národa v české zemi.


[1] Kursiva všude je naše. R. J.

[2] Viz výstižné úvahy Krofrotovy ve spise Das Deutschtum in der tschechoslovakischen Geschichte, 1934, 118 nn.

[3] Ich hân den künec al eine noch | unt weder ritter noch daz roch: | mich stiuret niht sîn alte noch sîn vende.

[4] Již staroslověnská legenda o sv. Metodějovi výše citovaná srovnává odchod zahanbených Němců s rozptýlením mlhy.

[5] „Svatý Prokop světa sníde, / V ňemž veliká pomoc Čechóm vzníde. / To Němec opat svědčieše, / když jej svatý Prokop kyjem tepieše.“

[6] Srov. o nutném předpokladu starší tradice spisovné češtiny v XIII. století u F. Trávníčka v ZfslPh. IV, 1927, 473 a v jeho Historické mluvnici československé 1935, 26.

[7] S dojemnou upřímností píše Gierach (o. c. 319): „I když u staročeských legend není doloženo, zda bylo užito německého nebo latinského pramene [ve skutečnosti jsou latinské předlohy většinou dávno vypátrány] a i když u jiných děl …. bezprostřední předloha ještě není zjištěna, o faktu, že česká literatura vyrůstá z německé a v prvé řadě z českoněmecké, nelze připustiti pochybnost“ (ist kein Zweifel erlaubt).

[8] Se stejnou jednostranností opakuje Bittner po Bretholzovi ojedinělé německé jméno Heriman mezi slovanskými jmény českých vévodů IX. stol. v Annales Fuldenses, jako argument „gegen das völ ige Verschwinden der Germanen aus den böhmischen Ländern,“ mlčí však o vyvrácení tohoto důvodu u Pekaře a Wostrého a o českoslovanském jménu Arnulfova syna Svatopluka.

[9] Citována je u Bittnera, str. 68, jen zčásti, a to ještě s chybami v tekstu i v transkripci.

[10] „Das sind die großen Leistungen des slavischen Geistes, der große Tribut an die europäische Gemeinschaft“ (G. Gesemann, Slav. Rundschau I, 1929, 625).

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 4, str. 207-221

Předchozí Frank Wollman: Literárněvědné metody v Bittnerově knize „Deutsche und Tschechen“

Následující Bohumil Trnka: O analogii v strukturálním jazykozpytu