O analogii v strukturálním jazykozpytu

Bohumil Trnka

[Články]

(pdf)

De l’analogie dans la linguistique structurale

O analogii se mluvívá v jazykozpytu buď jako o tvoření tvarů podle určitého vzoru nebo jako o úchylce od tvaru, který je hláskoslovně oprávněn; v tomto případě mohou oba tvary „hláskoslovně oprávněný“ i „analogický“ vedle sebe existovati, častěji však tvar „analogický“ vytlačuje tvar „hláskoslovně oprávněný“. V podstatě abstrahujeme-li od umělé normy spisovného jazyka — není mezi obojí analogií rozdílu, neboť v obou případech jde o analogii jako činitele morfologického, který se zařaďuje do morfologického plánu jazyka, ležícího mezi plánem fonologickým a syntaktickým. Změna a v ě a dále v e (na př. v nom. sg. duše z dušě, a to z duša) nebo změna u v i se udály v plánu fonologickém, změna tvaru píši ve tvar píšu, který vznikl analogií, v plánu morfologickém, vznik akusativu sg. člověka, oráče atd., přeneseného syntakticky z genitivu sg., v plánu syntaktickém. S hlediska statického je koncovka -e vázána jak fonologickou, tak morfologickou [222]i syntaktickou strukturou a diachronické změny, kterými vznikla, jsou výsledkem působení k určitému cíli, jehož lze dosíci podle zásady nejmenšího odporu v kterémkoli plánu. S hlediska strukturálního jazykozpytu je analogie pouze cestou k realisaci morfologických vztahů, resp. diachronických mutací těchto vztahů (přemorfologisování a pod.), a úkolem strukturální morfologie, ke které přispěl průkopnickým pojednáním o ruských pádech R. Jakobson (Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. Travaux du Cercle lingu. de Prague VI, str. 240—288), je zjišťovati tyto vztahy. Je-li na př. akusativ a nominativ v ruštině se stanoviska strukturální morfologie, která pracuje s pojmem „povšechného významu“ (Gesamtbedeutung) pádu, v poměru příznakového pádu k bezpříznakovému, je příbuznost mezi oběma pády větší než na př. mezi nominativem a genitivem a příbuznost ta se realisuje pomocí pevnější analogie. Roztřídění Paulova na „látkové“ skupiny (jako na př. pády téhož substantiva oráč — oráče — oráčové — oráčů) a skupiny „formální“ (jako na př. podstatná jména činitelská, kazatel — učitel — pěstitel atd., nebo všechny genitivy, jako chlapa — oráče — moře atd.) nemají v strukturálním bádání význam, ježto nepřihlížejí ani k celkovým strukturám jednotlivých jazyků ani nemají povahu obecného zákona.

Chci na tomto místě upozorniti jen na jeden zjev, který je sice zřejmý fonologům, ale kterého si snad při bádání historickém jasně neuvědomujeme. Analogie jako jev morfologický se týká pouze fonémat, nikoli variant. Analogicky se zaměňuje na př. e za a ve tvarech předu, předou místo přadu, přadou (podle předeš…), ale není možno cestou analogie přenésti η ve tvarech okénko -a, -u atd. do gen. pl. okének, poněvadž n a η jsou v češtině kombinatorní varianty téhož fonématu n, a vyskytujíce se v postavení navzájem výlučném, nemohou vyjadřovati funkční protiklad. A právě schopnost stávat se funkčním protikladem je nezbytnou podmínkou k tomu, aby se hláska uplatnila ve vztazích morfologických. Podobně není možné analogicky přenášeti znělé dž na př. ve slově léčba do tvarů léčebný atd.

Nemožnost analogického přenesení hláskového se vztahuje i na fonémata v neutralisačním postavení. V češtině na př. korelace znělosti (jako t/d, s/z, š/ž atd.) se neutralisuje na konci slova nebo před jiným párovým fonématem, jako let = led, vez = ves, vézt = vést, kresba. Do tohoto postavení nemůže nikdy analogickou cestou, to jest působením morfologického plánu na plán fonologický, vniknouti varianta druhá [na př. d místo t ve slově led (let) podle nom. pl. a pádů nepřímých]. V postavení, kde není neutralisace, muže ovšem jeden člen korelačního páru zatlačiti druhý analogicky podle tvaru, kde se neutralisace realisuje znělým členem, jako krezeb místo kreseb [podle krezba, ps. kresba]; srov. též veťme [ps. veďme] podle veť, veťte [ps. veď, veďte].

Výklady tyto potvrzují velikou důležitost rozlišování mezi fonématy a variantami, bez něhož každý popis linguistického systému je neúplný nebo pro čtenáře obtížný, a připojují test nový, podle kterého je lze je od sebe rozlišiti i v jazykových systémech dob minulých.[1]

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 4, s. 221-222

Předchozí Roman Jakobson: Usměrněné názory na staročeskou kulturu

Následující Václav Růt: Rozhlasová forma a rozhlasový posluchač