K otázce lexikálního systému (na materiále českém a polském)

Karel Oliva

[Články]

(pdf)

К вопросу лексической системы (на материале чешском и польском) / Une contribution à la question du système lexical (basée sur le materiel tchèque et polonais)

Problémy výzkumu slovní zásoby se v poslední době dostávají stále více do popředí zájmu lingvistické práce. Slovní zásoba je dosud velmi málo prozkoumána; je zde řada otázek obecných i dílčích, které čekají na vyřešení. Jednou z nejsložitějších je otázka systému v lexiku; předpoklad existence nebo neexistence systému v slovní zásobě musí totiž nutně ovlivnit výzkum lexika jako celku i jeho jednotlivých složek.

Především je třeba uvážit, zda termín lexikální systém je vhodný a zda vystihuje podstatu problému. A priori nelze toto označení zavrhnout; předpokládá však konečný, hotový výsledek rozboru lexikální stránky jazyka, na který je ovšem ještě třeba čekat. Soudím, že pro první etapu práce týkající se sémantického rozboru slovní zásoby by bylo možno se spokojit s názvem lexikálně sémantická struktura jazyka.[1] Jde prozatím o toto: a) ukázat, že uspo[159]řádání slovní zásoby z hlediska sémantiky není náhodné, b) zjistit zásady, o něž se opírá lexikálně sémantická struktura jazyka. Teprve rozpracování lexikálně sémantické struktury ve všech souvislostech může potvrdit správnost tvrzení, že lexikální systém existuje a že jej lze vyložit v celém jeho rozsahu.

Pojem lexikálně sémantické struktury předpokládá, že je možno zodpovědět dvě otázky: (1) co je jednotkou lexikálně sémantické struktury slovní zásoby a (2) co je jejím pořádajícím prvkem. Jsou to základní otázky; abychom na ně mohli odpovědět, musíme si všimnout i jiných problémů, které s lexikálně sémantickou strukturou souvisejí.

Především se naskýtá otázka, co může být podkladem pro vypracování lexikálně sémantické struktury slovní zásoby. Nesporně to musí být soubor lexikálně sémanticky relevantních jednotek, tedy soubor plnovýznamových složek lexikální zásoby.[2] Takovou jednotkou může být slovo nebo spojení dvou nebo více slov mající charakter tzv. ustáleného spojení.[3] Tyto všechny plnovýznamové jednotky se označují názvem pojmenování. Pojmenování lze tedy považovat za základní materiál lexikální roviny.[4]

Pojmenování má dvě složky: formální, akustickou (vyslovenou nebo graficky zachycenou) a významovou; to znamená, že soubor určitých fonetických prvků tvořících formální stránku pojmenování musí mít ve vědomí uživatele jazyka nějaký vztah ke skutečnosti čili musí označovat nějakou část reality.[5] Z toho plyne závěr, že při zkoumání lexika nelze opomenout významovou stránku. Formální definici, jež by zároveň vystihovala pojmenování v celé jeho šíři (včetně významové složky), nelze tedy podat. Tím se liší nauka o slovní zásobě od všech ostatních součástí jazykovědy, kde je formální definice zásadně vždy možná. Proto je také často nutno volit při zkoumání slovní zásoby postup odlišný od těch, jichž se jinde v jazykovědě používá.

Pojmenování je spojeno s určitým jevem skutečnosti a s jeho zobecněným odrazem v lidském myšlení; jsou-li tyto jevy a odrazy různého druhu, jde o pojmenování polysémantické. Jako jev skutečnosti je ovšem nutno uvažo[160]vat nejenom jevy hmotné, ale i abstrakce vzniklé jako výsledek lidské schopnosti hodnotit, klasifikovat a posléze i vytvářet určité smyšlené pojmy. Nejobecněji možno všechny uvedené jevy nazvat denotáty.[6] Neexistuje-li v určitém jazykovém prostředí denotát, není také v jazyku jeho vyjádření. Existence systémového lexikálně sémantického znaku pro určitou skutečnost je podmíněna její existencí v příslušném jazykovém prostředí, nebo alespoň nepřímo vědomím o její existenci vně daného jazykového prostředí.[7]

Uvedené tvrzení nelze obrátit. Je řada jevů skutečnosti, které v rámci dané lexikálně sémantické struktury nelze vyjádřit pomocí jednoho samostatného lexikálního prvku. Je tedy více denotátů než samostatných elementárních pojmenování; lze říci, že denotátů je nekonečně mnoho a že každý má nekonečně mnoho vlastností. Pojmenování je vždy selekční, nikdy nevyjadřuje všechny znaky denotátu; zachycuje co nejobecněji jen ty jeho znaky, které slouží obecně ke kvalitativnímu odlišení od jiných denotátů, popř. ještě znaky důležité z hlediska konkrétní výpovědi. Tato dvě hlediska tvoří jednotu; z hlediska konkrétní výpovědi je důležité to, co odlišuje denotát od jiných denotátů, nebo jednodušeji a méně přesně řečeno, co zamezuje dvojznačnost.

Určitý (jeden) denotát vymezuje význam pojmenování; u pojmenování monosémantického určuje význam v celé šíři, u pojmenování polysémantického určuje jeden z významů. Naskýtá se nyní otázka, co je to význam pojmenování. Je to jedna ze základních otázek lexika; není-li význam pojmenování vymezen alespoň jako pracovní pojem, nelze zkoumat jazyk v lexikální rovině. Řekneme-li, že pojmenování „něco znamená“, že „má nějaký význam“, je tím míněn asi tento proces: vnější podoba (formální stránka) pojmenování jako apercepční element, tj. jeho materiální (sluchová, zraková) realizace; vyvolává u vnímajícího nějakou představu[8] skutečnosti zachycenou v jeho myšlení, a to představu určitého denotátu, i když samozřejmě rovněž selekční. Aby mohlo tuto představu vyvolávat, je ovšem nutno, aby formální stránka byla s představou nějak spojena. Z hlediska rozboru lexikálně sémantické struktury jazyka je lhostejné, jak k tomuto spojení dochází. Důležité však je, že v případě, kdy chceme danou skutečnost vyjádřit (vyslovit, napsat), vyvolává tato představa opět určitý impuls, jehož výsledkem je akustické nebo grafické vyjádření, tj. formální stránka pojmenování. Pro potřebu rozboru lexikálně sémantické struktury slovní zásoby postačí tedy — alespoň v jeho počáteční fázi — tato definice:

Význam pojmenování je soubor vztahů mezi formální stránkou (zjednodušeně řečeno: mezi uzavřenou řadou fonémů) a selekční představou jisté [161]skutečnosti zachycenou v myšlení. Obráceně platí, že tato představa vyvolává uzavřenou řadu fonémů, pomocí níž lze představu vyjádřit.[9]

Tato obecná definice platí vždy. Je to základ veškerých dalších úvah a zkoumání významu lexikálních jednotek. V uvedené formě bez jakýchkoli dalších vymezení a doplňků platí však v praxi pro poměrně malý počet pojmenování. Ve značné většině případů je nutno uvažovat o situacích složitějších, pro něž sice definice v zásadě platí, avšak neřeší veškerou jejich problematiku. Bez dalších doplňků se vztahuje uvedená definice naprosto a beze zbytku jen na ty případy, kdy jde o monosémantickou lexikální jednotku, nemající přenesené užití. Takových případů je poměrně velmi málo a prakticky jsou to jen odborné termíny, jako např. aceton, muchomůrka červená, pravý úhel, titrovat apod. Uvažujeme-li o takových pojmenováních (ať už jsou to slova, nebo slovní spojení) jako o izolovaných jednotkách, pak tato definice stačí. Převážná většina lexikálních jednotek obecné slovní zásoby je však polysémantická. V těchto případech uvedená definice sice platí, ale nevystačíme s ní pro další rozbor polysémantických pojmenování. Je třeba totiž ještě řešit otázku kvalitativní odlišnosti denotátů a jazykové vyjádření této odlišnosti.

U polysémantických pojmenování bývá zvykem rozlišovat „původní význam“ a „odvozené významy“. Toto označení je zavádějící a vlastně nepřesné, má-li ho být užito pro zkoumání dnešního stavu lexikálně sémantické struktury slovní zásoby. „Původní význam“ každého polysémantického pojmenování je ve značné většině případů jen jeden a je to v podstatě historický pojem. Je zřejmé, že např. původní význam podstatného jména kořen je ‚podzemní část rostliny upevňující ji v zemi‘ a že význam ‚základní, hlavní část něčeho, podstata; původ, příčina‘ (definice Slovníku spisovného jazyka českého) je odvozený. Pro zkoumání dnešního významového rozčlenění substantiva kořen je to fakt zcela irelevantní, protože sledování historického vývoje metafory od významu ‚část rostliny, z níž rostlina vyrůstá‘ k významu ‚základní část něčeho, původ atd.‘ nemůže samo o sobě dát odpověď na otázku, má-li slovo kořen v současné době jen jeden význam a přenesené užití nebo dva samostatné významy. Polské sloveso chuchać znamená jednak ‚dýchat, lehce foukat‘, jednak ‚hýčkat, chovat jako v bavlnce‘, což je zřejmá sémantická odvozenina. Ovšem ani zde nepřispívá rozbor k vyjasnění otázky samostatného významu ze současného hlediska.

Význam určitého pojmenování lze definovat popisem daného jevu skutečnosti. Definice je deskriptivní vyjádření (popis) představy, kterou pojmenování vyvolává u uživatele jazyka, ať již mluvčího nebo posluchače. Tento popis se jazykově uskutečňuje pomocí jiných vhodných lexikálních jednotek. Definicí určitého významu polysémantického pojmenování rozumíme tedy popisné vyjádření těch znaků daného denotátu, které jej kvalitativně odlišují od jiných denotátů, vyjadřovaných stejnou formální jednotkou (stejnou sku[162]pinou fonémů). Jinak řečeno: je-li definice významu určité řady fonémů vyjádřena tak, že se představa, kterou vyvolává, kvalitativně liší od jiné definice téže řady fonémů, pak je definovaný význam významem samostatným.

Otázka, co si představujete pod slovem lavírovat, srdce, administracja apod., může vyvolat u různých jedinců různé představy, přicházející na mysl bez přemýšlení; u slova lavírovat bude jiná např. u milovníka vodních sportů (lavírovat po jezeře Slapské přehrady) a u výtvarníka (lavírovat tuší); stejně tak tomu bude v případě slova srdce u lékaře a u náruživého hráče karet nebo v případě polského administracja u úředníka ministerstva (administracja państwowa) a u redaktora časopisu (administracja czasopisma).[10] To je sice fakt psychologický, nikoli lingvistický, avšak lingvistika jej musí brát v úvahu. Pro jazykové zkoumání je totiž důležité to, že (1) pojmenování tohoto typu, která mohou vyvolávat kvalitativně odlišné představy, jsou pojmenování polysémantická; (2) tato pojmenování bez kontextu mohou vyvolat kteroukoli představu ze souboru představ vyjadřovaných danou řadou fonémů. Aby polysémantické pojmenování vyvolalo pouze určitou představu, je tedy zapotřebí slovního nebo situačního kontextu, a to tak širokého (specifikovaného), aby co nejvíce vyloučil možnost vyvolání jiné představy. Význam pojmenování a jeho kontext se tedy vzájemně podmiňují.[11] Ovšem určitý kontext často dovoluje náhradu uvažovaného pojmenování jiným pojmenováním, aniž se změní celkový smysl výpovědi. V těchto případech je však také pravda, že definice „náhradního“ pojmenování je stejná, alespoň pokud jde o kvalitativní znaky denotátu. Tato „náhradní“ pojmenování tvoří pak s původním pojmenováním synonymickou řadu. K určení samostatného významu pojmenování může tedy přispívat i vzájemné srovnání synonymických řad,[12] vztahujících se ke každému významu daného polysémantického pojmenování. Jsou-li si synonymické řady tak blízké, že mezi denotáty jednotlivých řad je jen rozdíl intenzity nebo kvantity, nejde pak o samostatné významy daného pojmenování, nýbrž pouze o významové odstíny. Z toho ovšem nevyplývá, že synonyma jsou nezbytným prvkem pro sémantické určení pojmenování, protože podle dosavadních výzkumů není kvantita nebo intenzita nějakého znaku obecnou kategorií lexikálně sémantické struktury. Jsou pojmenování nemající vůbec synonyma a pro zásadní začlenění pojmenování do lexikálně sémantické struktury jazyka není srovnání se synonymy nutně zapotřebí. Pro podrobné určení významu a stupně specifikace pojmenování jsou však jeho synonyma zpravidla potřebná; je to pomůcka k určení samostatného významu, vymezující v rámci tohoto významu část okruhu možných spojení.

Aby bylo možno nahradit uvažované pojmenování v kontextu jeho synonymem, musí být splněny tyto předpoklady: (1) synonymum (synonyma) musí existovat v slovní zásobě daného jazyka; (2) uvažované pojmenování musí [163]v daném kontextu vystupovat jako samostatná jednotka výstavby výpovědi. To ovšem znamená, že se pojmenování v tomto významu může vyskytovat ne pouze v uvedeném kontextu, ale i v jiných kontextech, že má svůj okruh možných kontextů čili okruh možných volných spojení. Jinými slovy: kontext vymezuje význam pojmenování jen tehdy, může-li pojmenování v stejném významu existovat samo o sobě a izolovaně vyvolat u některých uživatelů představu rovnající se uvažovanému významu.

Jedinou výjimkou jsou pojmenování používaná pouze v určitém spojení, přičemž toto spojení nelze nazvat ustáleným. Jsou to jevy okrajové a pro lexikální zkoumání ze současného hlediska netypické. V češtině je to např. slovo vraný užívané pouze ve spojení vraný kůň.

Okruh možných spojení je dán reálnými možnými vztahy jevů skutečnosti, jež jsou pojmenováními vyjadřovány. Nezáleží zpravidla na tom, že uvažované pojmenování může označovat v různých volných spojeních různá hlediska pojímání této skutečnosti, čili že v různých spojeních může podtrhovat různé prvky označované skutečnosti, které nejsou výslovně jmenovány, ale které jsou implicite obsaženy v pojmenování. Různé prvky zde neznamenají ovšem různé významy; jde pouze o to, že volné spojení pojmenování (a) s pojmenováním (x) označuje denotát a se zdůrazněním jeho prvku a₁, naproti tomu spojení pojmenování (a) s pojmenováním (y) označuje denotát a se zdůrazněním jeho prvku a₂ atd. Tento poměr vyplývá z toho, že každé pojmenování je selekční, že má kromě významu uváděného běžně v slovnících ještě řadu „doplňků“, určitých předpokladů, které jsou dány komplexním pojetím uvažovaného významu. Zdůraznění těchto „doplňků“ vynikne pak ve volném spojení jako vliv kontextu sui generis.

Denotát slova oko ve významu ‚sídlo zraku, orgán zrakový‘ (definice Příručního slovníku jazyka českého) je pojímán z různých hledisek, např. ve spojeních slepý na jedno oko (tj. oko zbavené své funkce), Jan má hnědé oči (tj. duhovky, pouze část oka) a Jan má červené oči (tj. bělmo, jiná část oka naběhlá krví, např. od pláče, kouře apod.). V posledních dvou případech nejde ani o nový význam, ani o přenesené užití slova oko, nýbrž jen o zdůraznění znaků, jež jsou pro zásadní význam nemeritorní, ale v určitém kontextu se stávají meritorními, aniž se tím zásadní význam sám mění. Zároveň je zde vidět i vliv možností daných známou skutečností: řekneme-li, že někdo má hnědé oči, vyvolává tato jazyková informace představu hnědé oční duhovky, kterou známe ze zkušenosti, a ne hnědého bělma, které u lidí nepřichází v úvahu. Řekneme-li však, že člověk má červené oči, netýká se vyvolaná představa duhovky, protože každý ví, že se červené duhovky u lidí nevyskytují.

Samostatný význam pojmenování je takový význam, který má možnost spojovat se s určitým okruhem různých pojmenování a v těchto spojeních vyvolávat (sám o sobě) představu určité skutečnosti, jež je v zásadě (ve své hmotné podstatě, účelu, průběhu, výsledku apod.) totožná.

Význam vztahující se k jednomu denotátu a definovatelný samostatně tvoří spolu se svou jazykovou materiální složkou (souborem fonémů nebo grafémů) lexikálně sémantickou jednotku v struktuře jazyka. Systémová lexikálně sémantická jednotka je tedy jazykové vyjádření kvalitativně rozlišované části reality, utvořené podle formálních zásad tvoření pojmenování v daném jazyce.

Soubor těchto lexikálně sémantických jednotek je základem pro zkoumání lexikálně sémantické struktury. V tomto souboru bude snad možno v závěrečné fázi lexikálně sémantického rozboru prokázat existenci lexikálního [164]systému. Neznamená to však, že se tento materiál rovná jazykovému vyjádření souboru všech možných denotátů. Zatímco soubor denotátů je prakticky nekonečně veliký, je soubor lexikálních jednotek omezen. Ovšem soubor lexikálních jednotek má jednu vlastnost: jeho jednotlivé členy lze spojovat podle určitých pravidel; spojeními tohoto druhu lze označit další, samostatnou lexikální jednotkou neoznačované, nebo dokonce — s ohledem na možnosti tvoření pojmenování v daném jazyce — neoznačitelné denotáty. Jsou to volná spojení lexikálních jednotek. Volné spojení není systémová lexikální jednotka, i když může označovat nový (nějakým způsobem někdy i kvalitativně odlišný) denotát.[13]

Lexikálně sémantická struktura není ovšem tvořena pouhým mechanicky shromážděným souborem lexikálních jednotek; je to soubor určitým způsobem organizovaný, uspořádaný podle nějakých pravidel. Tím se dostáváme k otázce pořádajícího činitele lexikálně sémantické struktury.

Řekli jsme již, že každý jazyk má formální možnosti, jak tvořit nová pojmenování, a že těchto možností je zpravidla více. Pro lexikálně sémantickou strukturu jako celek je celkem irelevantní, jakým způsobem je určité pojmenování formálně utvořeno. Pojmenování může sice svou formou rozlišovat některé znaky denotátu, někdy jen velmi obecně, jindy naopak pouze znak (nebo znaky) velmi speciální; těžko však lze rozčleňovat pojmenování podle jejich formy tak, aby takové rozčlenění mohlo sloužit jako primární hledisko při výzkumu lexikálně sémantické struktury. U obecného rozlišení podle formy jde o rozdělení do tak velkých skupin, že je to pro zkoumání komunikativní stránky jazyka prakticky bez významu, u speciálních znaků je nemožná orientace, neznáme-li předem jiné znaky nebo vztahy denotátů.[14] Kromě toho je mnoho případů, kdy se týž obecný znak několika denotátů vyjadřuje různými formálními způsoby. Mezi pojmenováním psací stroj a mlátička nebo maszyna do pisania a obrabiarka není z obecného sémantického hlediska rozdílu; liší se pouze jejich formální ztvárnění. Jako pořádajícího činitele lexikálního systému můžeme tedy vzít v úvahu především významovou složku pojmenování.

Bylo již řečeno, že pojmenování nikdy nevyjadřuje všechno to, co lze o denotátu říci. Určité znaky denotátu jsou však vyjádřeny v pojmenování vždycky, a to dvojím způsobem. Především jsou to znaky obsažené přímo v pojmenování, tj. charakteristika typických znaků představy vyvolané pojmenováním. Jsou to nejobecnější, nejšířeji pojaté znaky denotátu. Za druhé jsou to znaky vyplývající ze srovnání významu daného pojmenování s pojmenováními významově příbuznými. To jsou nejen synonyma, ale i jiné prvky slovní zásoby, a to ty, které vyvolávají představy stojící v nějakém vztahu k představě vyvolávané pozorovaným pojmenováním. Tyto vztahy buď odlišují celou skupinu významově příbuzných pojmenování od jiných skupin, nebo ji určitým způsobem třídí. I toto srovnání probíhá pokud možno co nejobecněji. V obou pří[165]padech může být však stupeň obecnosti různý, a podle toho pak také stojí pojmenování na různém stupni významové specifikace.[15] Každá samostatná lexikální jednotka dané slovní zásoby má tedy svůj určitý stupeň specifikace. Tento stupeň specifikace je jedním z pořádajících činitelů lexikálně sémantické struktury. Je však důležité si přitom uvědomit, že stupeň specifikace je spojen s každou takovou jednotkou zvlášť a že neříká nic o lexikálně sémantické struktuře jako celku. Stupeň specifikace lexikální jednotky neurčuje, zda v dané lexikálně sémantické struktuře existuje lexikální jednotka sémanticky příbuzná, která by byla obecnější nebo speciálnější než uvažovaná lexikální jednotka. Je velmi mnoho případů, že se obecnější nebo speciálnější denotát (z určitého hlediska) vyjadřuje volným spojením, které pochopitelně není samostatnou jednotkou, a to právě proto, že samostatná lexikální jednotka v jazyce chybí.[16]

Stupeň specifikace pomáhá tedy začlenit danou lexikální jednotku do celkové struktury, ale struktura jako celek není stupněm specifikace konkrétně ovlivňována. Na stupni specifikace však záleží ve značné míře okruh možných spojení, do nichž může pojmenování vstupovat. Taková spojení označují takové vztahy mezi pojmenováními, které odpovídají reálným nebo alespoň možným vztahům příslušných denotátů. Okruh spojení je tvořen spojeními daného pojmenování s lexikálními jednotkami označujícími ty znaky denotátu, jež nejsou vyjádřeny stupněm specifikace, na kterém je pojmenování. Pro zpracování lexikálně sémantické struktury je potřebí zjistit a pozorovat styčné body v okruzích možných spojení každé lexikální jednotky. Styčné body okruhů všech lexikálních jednotek budou po svém uspořádání ukazovat v příslušném stupni abstrakce důležité znaky hledisek, podle nichž je lexikálně sémantická struktura rozčleněna. Tento soubor hledisek nelze konstruovat teoreticky přímo, a priori; základem je lingvistický, sémantický rozbor lexikálních prvků. Použitím těchto hledisek bude možno vytvořit skupiny pojmenování sémanticky na sebe vázaných; kdybychom chtěli použít dosavadní terminologie, tedy jakási pole sui generis. Vnitřní rozčlenění těchto skupin je pak vnitřní záležitostí každého jazyka; pro lexikálně sémantickou strukturu jako celek je lhostejné, kolik obsahuje každá skupina lexikálních jednotek a jak jsou tyto jednotky specifikovány. Z hlediska vnitřního rozčlenění je každá skupina po stránce obsahové výsledkem nutnosti rozdělit poznanou realitu na části podle potřeb uživatelů jazyka nebo části této reality [166]spojit, po stránce formální výsledkem použití zásad pro vytvoření jazykové podoby pojmenování.

Pro vypracování lexikálně sémantické struktury jako celku je třeba najít tak obecné kategorie vztahů, aby se každá lexikální jednotka vyskytovala v celkovém souboru všech kategorií jen jednou. Tím je zaručena relativní samostatnost každé sémantické skupiny; každá z nich se zásadně liší od jakékoli jiné. Takové skupiny mohou být aspoň částečně vymezeny dvěma hledisky. Za prvé jsou to možnosti, které dává uživateli jeho vnímání, a to především vnímání pouze jedním smyslem, např. pouze optické, které vymezuje skupinu „optické kvality“, kam spadají veškeré denotáty postižitelné zrakem a nijak jinak. Druhým hlediskem jsou vztahy, které by bylo možno nazvat v jistém smyslu „logické“; jsou dány na jedné straně schopností hodnotit, jakou má uživatel jazyka, na druhé straně jeho potřebami (v. výše).

Takřka ideálním příkladem uvedeného hlediska jsou číslovky základní; všechny lze mezi sebou usouvztažnit pomocí jediného hlediska „větší než“ — 5 je větší než 4 atd. (Je ovšem pravda, že právě proto mají svou specifickou problematiku.)

Zatímco hledisko smyslového vnímání by bylo možno zpracovat poměrně uspokojivě, je rozlišení podle hodnocení neobyčejně nesnadné právě vzhledem k tomu, že jeho kritéria nejsou vůbec vypracována ani z lingvistického, ani z noetického hlediska a věcné roztřídění (jak je známe např. ze synonymických nebo ideových slovníků) nestačí, a často dokonce svádí na nesprávnou cestu.

Pozn. Článek je místy diskusní (srov. i připomínky k pozn. 4, 5), ale přesto jej uveřejňujeme, protože při celé stále ještě diskusní povaze „lexikálního systému“ je vítáno osvětlení z různých hledisk. Nadto ilustrování na materiálu českém a polském činí z článku vhodný příspěvek k jednání mezinárodního slavistického sjezdu. rd

 

R É S U M É

On Lexical System

(Based on Czech and Polish materials)

The first stage for the detection of the lexical semantic structure (which is the introduction for elaborating the lexical system) is to answer the question, (1) what is the unit of this structure, and (2) what is its organizing factor. The material is the name jointed with the generalized mental content, wherewith there are many more referents than names. The name is always abbreviatory and it expresses only the common signs of the referent which differentiate it from other referents. The meaning of the name is the relation (unity) of the phonemic sequence and the sense evoked by this sentence. For the polysemantic names it is valid that these names need the context for exact determination of one certain meaning it has. For this purpose it is necessary to state the range of collocations and the synonymical series may also be employed. Of course, the context variants of the meaning don't constitute the self-contained meanings; in the sentences John has brown eyes (= iris) and John has red eyes (= the white of the eye, red from crying etc.) there are not two self-contained meanings of the word eye but only one meaning completed by various complements in different contexts. The self-contained meaning of the name related to one referent constitutes with its linguistic material part a lexical semantic unit; on one hand, this unit expresses a part of a reality qualitatively differentiated from the other parts, on the other hand it is built according to the rules of word-building [167]in the language. The complex of these units is the base for the research of the lexical semantic structure; it is, of course, an organized complex, mainly from the semantic point of view. Each unit designates a certain character of the referent and at the same time it is in a relationship with kindred names. According to the degree of community of these relationships the name has a certain degree of specification, which is one of the organizing factors of the lexical semantic structure. For the research of this structure it is necessary to study the facets in the ranges of collocations of each lexical unit. These facets will show then the important characters of aspects which divide the lexical structure into smaller parts. These aspects seem to be mostly very general; one of them would be “more than”, organizing the cardinal numerals (5 is more than 4) and detaching them from other names; or the aspect of the “optical quality”, detaching referents which could be indicated by sight only.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 2, s. 158-167

Předchozí Igor Němec: Strukturní předpoklady zániku slov

Následující Jaroslav Machač, Zdeňka Sochová: K problematice lexikálního standardu a jeho adekvátního popisu