O chápání „jazykového pojmenování“ a „jazykového usouvztažnění“ (K Mathesiově koncepci funkční lingvistiky)

Oldřich Leška, Pavel Novák

[Články]

(pdf)

Sur la conception de la „jazykové pojmenování“ et la „jazykové usouvztažnění“ (A propos de la linguistique fonctionnelle conçue par Mathesius)

Když byla před prvním lingvistickým sjezdem konaným roku 1928 v Haagu položena otázka Quelles sont les méthodes les mieux appropriées à un exposé complet et pratique de la grammaire d’une langue quelconque?[1] — zabýval se V. Mathesius ve své odpovědi otázkami lingvistické charakteristiky,[2] jež vždy těsně spojoval se svou koncepcí funkčně pojatého jazykového popisu. Oba okruhy otázek — funkčně pojatá lingvistická analýza a lingvistická charakteristika (porovnávací studium jazyka) — zůstaly ve středu jeho vědeckého zájmu i nadále. Jeho práce, které sem spadají, směřovaly k vytvoření nejoriginálnější soustavy jazykového popisu v pražské škole, kterou lze co do systematičnosti srovnávat jen s pracemi B. Trnky a V. Skaličky.[3] V. Mathesius se také snažil své teoretické představy v plném rozsahu realizovat v universitních přednáškách konaných v polovině třicátých let, jejichž podstatnou část zpřístupnilo Vachkovo vydání.[4]

[2]Vzhledem k výjimečnému významu Mathesiovy koncepce je zcela přirozené, že se v pokračování pražské lingvistické tradice často setkáváme s mathesiovskými termíny funkční gramatiky, zvláště s klíčovými termíny „pojmenování“ a „usouvztažnění“. Lze však snadno uvést doklady toho, že pojmový obsah těchto výrazů bývá v novějším užívání nejednotný a že — což je zvlášť závažné — bývá pojímán zjednodušeně. Nejde tu o pouhou nepozornost, je to nejspíše důsledek toho, že samo znění (jazyková forma) těchto termínů vede příliš snadno k zjednodušujícím obsahovým interpretacím, uvolňujícím původní začlenění do Mathesiových textů, a tím i vztah k širším souvislostem, které jsou nutné pro přiblížení jejich obsahové stránky.

Mathesiova koncepce funkční gramatiky byla sice v základních rysech ustálená, nebyla však v průběhu řady let přemýšlení neměnná; vyvíjela se s jistým kolísáním dostatečně určitým směrem, nabývajíc při vší obezřetnosti autorových formulací stále určitějších, pevnějších lingvistických obrysů. Vystižení základního směřování Mathesiových úvah je důležité nejen pro pochopení jeho díla v organicky živé celistvosti, ale také pro postižení souvislostí s poválečnými příspěvky k této problematice.[5] Vracíme se k Mathesiovu dílu a snažíme se rozborem několika vybraných míst naznačit, jak se obrážela dynamika Mathesiovy koncepce v užívání termínů pojmenování a usouvztažnění.[6] Nejprve uvádíme Mathesiovy formulace, které považujeme za zvlášť důležité a výstižné, a uvádíme analytický přehled termínů i případných opisů, k němuž připojujeme dílčí komentář; nakonec se pokoušíme vystihnout zaměření Mathesiových mnohaletých úvah.

Z Mathesiových prací pocházejících z různých dob vybíráme tato místa, která zde řadíme zhruba podle stupně jejich explicitnosti:

(1) „I am fully persuaded that a complete system of functional grammar can be built upon the analysis of the two fundamental linguistic activities, the semantic activity of giving names and the syntactic activity of putting the names into mutual relations. This does not mean, it must be added, that the functional conception should entirely replace the formal one. For it is at first sight evident that in language there exist many formal associations upon the basis of which formal systems of the means of expression are formed.“[7]

(2) „Řekl jsem již, že se funkční lingvistika staví na stanovisko mluvčího … Ať se sebeusilovněji snažíme poznati, co se v nás vlastně při mluvení děje, jak se dostáváme k tomu, abychom řekli to, co říkáme, právě takovou jazykovou formou, výsledky našeho úsilí jsou v normálním případě velice nedostatečné. Teprve, když nás zarazí nějaká překážka, ať povahy nahodilé nebo patologické, objeví se nám část duševního postupu, kterým připravujeme promluvení, v jasnějším světle … Z pozorování takových [3]případů … a z doplňujících konkluzí, které můžeme činiti zpětně z jazyka na mluvení, lze odvoditi tyto závěry. Příprava každého členěného promluvení záleží ve dvojím aktu, v rozložení toho, co chceme vyjádřiti, v pojmenovatelné prvky a jejich usouvztažnění způsobem v jazyku, kterého užíváme, obvyklým. Výsledek pak těchto dvou aktů formujících se pronáší v aktu konečném, buď ústně, nebo se vtěluje v písmo. Možno tedy ze stanoviska funkčního rozeznávati při rozboru jazyka nauku o jazykovém pojmenování, nauku o jazykovém usouvztažnění a nauku o zvukové stránce řeči. Výsledkem činnosti pojmenovávací, která se ovšem leckdy nerozlučně mísí s jazykovou činností usouvztažňovací, je slovo (124) … Každý jazyk má svůj vlastní systém pojmenovávání. Užívá vlastních forem pojmenovávacích, např. slov odvozených, složenin a pevných slovních spojení, užívá vlastních prostředků pojmenovávací klasifikace a vytváří si svou charakteristickou zásobu slovní … Výsledkem činnosti usouvztažňující je volné, nikoli pevné spojování slov ve vyšší jednotu. Základním aktem usouvztažnujícím a spolu vlastním aktem větotvorným je predikace. Proto nauka o usouvztažňování neboli syntax ve smyslu funkčním soustřeďuje svou pozornost především na zkoumání forem predikačních v tom kterém jazyku. Všímá si při tom i formy a funkce gramatického subjektu, a tím vlastně základních členů jednoduché věty.“[8]

(3) „Zkonstruujeme-li si nějaký velmi jednoduchý a konkrétní případ toho, jak vzniká členěná věta oznamovací o reálné situaci vnější — např. Tamhle běží veliký zajíc —, vidíme, že lze při tom rozeznávat tři věci: celkovou situaci (objektivně vzato) nebo celkový zážitek (ze stanoviska subjektivního), pak jazykové pojetí této celkové situace nebo tohoto celkového zážitku a konečně vyjádření tohoto jazykového pojetí článkovanými zvuky. Pro vlastní lingvistiku je nejdůležitější jazykové pojetí, tedy prostřední článek tříčlenného řetězu. A jazykové pojetí celkové situace nebo celkového zážitku se nám jeví nejprve jako analýza (Wundt) a pak jako syntéza (Paul). Obě tato stadia však musí lingvista pojmout lingvisticky, nikoli psychologicky. A tu se mi analýza jeví jako výběrový rozbor situace nebo zážitku v pojmenovatelné prvky (to jest: při shora uvedeném příkladě z celé situace nebo celého zážitku vybereme si prvky, které lze pojmenovat slovy: tamhle, běžeti, veliký, zajíc) a syntéza jako usouvztažnění prvků těch aktem větotvorným. Jak pojmenování, tak usouvztažnění musí se ovšem dít způsobem konvenčním, to jest v daném jazyku obvyklým. Že opravdu při mluvení mají tato dvě stadia po stránce vyjadřovací význam základní, ukazují různé druhy afázie, z nichž jedny se týkají funkce pojmenovací (nenalézají se jména k předmětům nebo význam ke jménům) a druhé funkce usouvztažňující (neschopnost tvořit správné věty, agramatismus), a také soustavnou gramatiku vědeckou lze velmi dobře vybudovávat na rozdělení celé látky na nauku o pojmenování a nauku o usouvztažnění.“[9]

[4](4) „Každá sdělená promluva je založena na dvou aktech, které v mechanizovaném způsobu lidské řeči splývají ovšem s promluvou samou a projevují se samostatně jenom tehdy, když nějaká překážka nad obyčej zpomalí tempo některého z nich nebo jej vůbec znemožní. Jeden z nich záleží v tom, že se ze skutečnosti konkrétní nebo abstraktní vyberou úseky, které vyhovují té dvojí podmínce, že se na nich právě soustřeďuje pozornost budoucího mluvčího a že se zároveň dají zachytit slovní zásobou jazyka, o který jde. Druhým se jazykové znaky označující vybrané úseky skutečnosti uvedou do vzájemného vztahu, který z nich vytvoří organický celek, větu … Máme-li podat úplný a organický rozbor systému vyjadřovacích prostředků, kterému říkáme jazyk, je nasnadě, že to můžeme nejlépe učinit ze stanoviska těchto dvou základních aktů. Tak docházíme ke dvěma stěžejním oblastem jazykozpytného zkoumání, z nichž v jedné se vyšetřují prostředky a způsoby jazykového pojmenování, kterým se zachycují jednotlivé úseky skutečnosti, a v druhé zase prostředky a způsoby, kterými se jména vybraná pro označení úseků aktuální skutečnosti spojují ve větný celek. Pokaždé bude zkoumání vycházet ze sdělovacích potřeb mluvčího. Z toho nám nutně vyplývají dva důsledky: budeme postupovat od mluvy jako něčeho, co je bezprostředně dáno, k jazyku, který jako systém je toliko ideálně reálný, a od funkčních potřeb k formálním prostředkům, kterými se uspokojují. Jazykozpytné disciplíny, které jsme tak stanovili, můžeme nazvat funkční onomatologie a funkční syntaxe. Morfologie, která se zabývá seskupováním vyjadřovacích prostředků v soustavy založené na formální příbuznosti, jde napříč obou těchto oblastí, neboť členy téže morfologické soustavy mohou být funkčně zapojeny jak do onomatologie, tak do syntaxe.“[10]

(5) „Myšlenkový obsah, který je základem jazykové stylizace, je různý; většinou jsou to zážitky vnější, např. skutečnost, že někdo píše na tabuli. To, co vidíme, je směs zrakových počitků. Kdybychom to vše vzali jako syrový materiál, byla by to úžasná směs, která není nikdy přímo vyjádřitelná; vyjádřit ji můžeme jen výběrovým rozborem … To je prvé stadium jazykové stylizace: myšlenkový obsah se rozkládá výběrovým rozborem v prvky jazykově pojmenovatelné. Chceme-li o výše uvedeném zážitku mluvit česky, máme k dispozici prvky: učitel, psáti, tabule … Když dospějeme k prvkům jazykově pojmenovatelným, je třeba je uvést ve vzájemný vztah aktem větotvorným — usouvztažnit je tak, aby z nich vznikla promluva: Učitel píše na tabuli. Jazyková stylizace myšlenkového obsahu se tedy provádí ve dvou etapách. Je to především výběrový rozbor v prvky jazykově pojmenovatelné a pak jejich usouvztažnění aktem větotvorným. Teprve tak se utváří myšlenkový obsah ve skutečnou promluvu. Z toho plyne, že naše výklady se nám rozčleňují ve dvě části: I. v nauku o jazykovém pojmenování (funkční onomatologii) a II. v nauku o jazykovém usouvztažnění (funkční syntax). Napříč oběma těmi kapitolami běží morfologie, nauka o jazykových tvarech řaděných v systémy podle kritérií formálních.

Existenci obou uvedených částí jazykové stylizace dokazují i různé typy afázií …“[11]

(6) „Již v první kapitole jsme řekli, že promluva jednak zachycuje úseky skutečnosti, které tak upoutaly naši pozornost, že o nich chceme něco říci, jednak vyjadřuje náš postoj k této skutečnosti. To jsou dva základní pilíře každé promluvy a spolu též projevy dvou základních aktů, z nichž promluva vzniká, aktu pojmenovávacího neboli označovacího a aktu větotvorného … Nejdůležitější je pro nás ovšem skutečnost, že oba tyto akty promluvové se obrážejí také [5]v jazykovém systému. Pozadím aktu označovacího je souhrn pojmenování, která jsou v daném jazyku běžná a která dohromady tvoří jeho slovní zásobu. Pozadím aktu větotvorného jsou větné vzorce, podle nichž se v daném jazyku tvoří věty různých typů a vůbec všecko, co se obecně týká stavby vět. Podle těchto oblastí si rozdělíme také další naše výklady.

Představíme-li si normální vznik promluvy sdělné o několika slovech podle vzoru zpomaleného filmu v tempu do nemožnosti zvolněném, předchází v něm rozbor dané skutečnosti v úseky jazykově pojmenovatelné nutně před aktem větotvorným, jímž se jednotlivá slova, označující vybrané úseky skutečnosti, uvádějí ve vzájemné vztahy určené větným vzorcem. Proto si promluvíme v kapitolách, které následují, nejdříve o všech důležitých věcech týkajících se jazykového pojmenování a potom teprve o stavbě věty a o tom, co s ní souvisí.“[12]

Abychom mohli snadněji přehlédnout obsahovou stránku výrazů, jichž Mathesius užívá (termínů i příležitostných opisů, k nimž se podle výkladových souvislostí uchyluje), podáváme je — v podobě podle potřeby poněkud upravené — v přehledné tabulce, kde číslice odkazují k předchozím citátům; v několika případech bylo třeba vyjít za hranice uvedeného citátu a tam odkazujeme v tabulce na příslušnou stránku téže práce:

	Oblast pojmenovávání	Oblast usouvztažňování
schopnost	(3) funkce pojmenovací (5) schopnost jazykově pojmenovací (s. 13)	(3) funkce usouvztažňující (5) schopnost jazykově usouvztažňovací (s. 13)
činnost	(1) the two fundamental linguistic activities
	(1) the semantic activity of giving names	(1) the syntactic activity of putting the names into mutual relations
	(2) akty formující
	(2) akt rozložení toho, co chceme vyjádřiti, v pojmenovatelné prvky; činnost pojmenovávací; činnost pojmenovací (s. 126)	(2) akt usouvztažnění pojmenovatelných prvků obsahu způsobem v jazyku, kterého užíváme, obvyklým; akt usouvztažňující; činnost usouvztažňovací; činnost usouvztažňující; akt větotvorný, predikace (základním aktem usouvztažňujícím a spolu vlastním aktem větotvorným je predikace)
	(3) jazykové pojetí
	(3) výběrový rozbor situace nebo zážitku; pojmenování (4) výběr úseků skutečnosti konkrétní nebo abstraktní, které vyhovují té dvojí podmínce, že se na nich právě soustřeďuje pozornost budoucího mluvčího a že se zároveň dají zachytit slovní zásobou jazyka, o který jde	(3) usouvztažnění pojmenovatelných prvků aktem větotvorným; usouvztažnění (4) uvedení jazykových znaků označujících vybrané úseky skutečnosti do vzájemného vztahu, který z nich vytvoří organický celek, větu
	(5) jazyková stylizace
	(5) výběrový rozbor v prvky jazykově pojmenovatelné (6) akt pojmenovací neboli označovací	(5) usouvztažnění prvků jazykově pojmenovatelných aktem větotvorným (6) akt větotvorný
[6]     výsledek činnosti	(4) slovo ve vztahu ke konkrétní skutečnosti (s. 173)	(3) správná věta (4) věta jako konkrétní promluva (s. 173)
	(5) promluva
	(6) promluva
	(6) jazykové pojmenování (s. 57)	(6) věta jako vyjádření aktuálního postoje k nějaké skutečnosti je výpovědí (s. 59)
odpovídající jazykově systémový korelát (odpovídající jazykové prostředky)	(2) slovo; systém pojmenování (3) konvenční, to jest v daném jazyku obvyklý způsob pojmenování (4) prostředky a způsoby jazykového pojmenování; slovní zásoba jazyka; zásoba jazykových pojmenování (s. 162)	(2) způsob usouvztažnění, který je v jazyku, kterého užíváme, obvyklý; volné, nikoli pevné spojování slov ve vyšší jednotu; formy predikační (3) konvenční, to jest v daném jazyku obvyklý způsob usouvztažnění (4) prostředky a způsoby, kterými se jména vybraná pro označení aktuální skutečnosti spojují ve větný celek; věta jako abstraktní vzorec, vzorec věty (s. 173)
	(5) jazykový systém (s. 12)
	(5) jazyková pojmenování; základní formou jazykového pojmenování je v jazycích nám běžných slovo (s. 23) (6) souhrn pojmenování, která tvoří slovní zásobu	(5) formální způsob, jak se tvoří věty; obvyklá větná forma; větné klišé (s. 97) (6) větné vzorce, podle nichž se v daném jazyku tvoří věty různých typů, a vůbec všechno, co se obecně týká stavby vět
odpovídající lingvistická disciplína	(2) nauka o jazykovém pojmenování (3) nauka o pojmenování (4) funkční onomatologie (5) nauka o jazykovém pojmenování (funkční onomatologie)	(2) nauka o jazykovém usouvztažnění; nauka o usouvztažňování neboli syntax ve smyslu funkčním (3) nauka o usouvztažnění (4) funkční syntaxe (5) nauka o jazykovém usouvztažnění (funkční syntax)

Každý z uvedených citátů, na něž tabulka odkazuje, patří do poněkud jiných souvislostí, a tím je podmíněna nejen řada formulačních rozdílů (výkladovými a slohovými zřeteli je např. dáno kolísání mezi terminologickým označováním a výkladovým opisem), ale také v určité míře to, který aspekt daného problému je zřetelněji vytčen. I když tyto okolnosti znesnadňují porovnávání, uvedeme několik rozdílů zvlášť nápadných.

Především je zřejmé, že nejhlubší rozdíly jsou v pojímání aktu usouvztažňovacího; od prostého „uvádění do vzájemných souvislostí“ (1), které platí jak pro útvary větné, tak nevětné, přes vytýkání „aktu větotvorného (predikace)“, základního to aktu usouvztažňujícího (2), se pojetí soustřeďuje na „akt větotvorný“ (3), který konečně nabývá určitosti skrze jazykově systémový korelát, kterým jsou „větné vzorce“ [(4), (5), (6)].[13]

[7]To však není jediný výrazný rozdíl; další rozdíl spočívá v tom, čeho se akt usouvztažňování týká. Pokud je formulace explicitní, týká se akt usouvztažnění buď pojmenování (jazykových znaků) [(1), (4), (6)], anebo pojmenovatelných obsahových prvků [(2), (3), (5)]. Tím se ovšem různí také poměr mezi aktem jazykového pojmenování a usouvztažnění; v prvním případě jde v Mathesiově představě o dva zřetelně uspořádané akty,[14] oddělené od sebe [s výjimkou (1)] přiřazením pojmenovacích prostředků k pojmenovatelným obsahovým prvkům, které jsou podle formulací (2) až (6) výsledkem aktu pojmenovacího. V druhém případě oba akty operují v rovině obsahových elementů a teprve potom dochází — podle všeho — k přiřazení vlastních prostředků jazykových, a tím i ke koordinaci obou aktů. Uspořádáme-li uvedené citáty chronologicky podle doby publikace příslušné práce [1924 (3); 1926 (1); 1929 (2); 1936 (4); polovina třicátých let (5); 1942 (6)], nevidíme v tomto ohledu zřetelný postup, nýbrž spíše kolísání mezi oběma názory.

V jiných ohledech však chronologické uspořádání ukazuje dost zřetelnou vývojovou linku ve formulacích autorových názorů. Především je výraznější a koordinovanější rozlišování aktu (činnosti), jeho výsledku, prostředku (systémového korelátu) a lingvistického oboru, a to i v ohledu terminologickém [srov. zvláště (5) a (6)]; také obě oblasti funkční analýzy (oblast pojmenovací z jedné strany a usouvztažňovací ze strany druhé) se vyrovnávají tak, že tvoří souřadné pojmové soustavy [srov. (6): akt pojmenovávací ~ jazykové pojmenování ~ soubor pojmenování // akt větotvorný ~ výpověď ~ věta, větné vzorce]. Prohlubuje se zřetel k jazykovému systému, propracovanost formálně strukturní stránky [srov. (5): pojmenování ~ slovo jako obvyklá forma pojmenování // (6): věta ~ větný vzorec]. Je to bezprostředně motivováno tím, že autor mnohem systematičtěji promýšlí základní protiklad, který formuluje jako protiklad jazykového systému a významové výstavby (tj. záležitostí aplikace jazykových prostředků).[15]

Pokusíme se nyní o obecnou charakteristiku Mathesiovy koncepce funkční lingvistiky:

Smyslem funkční analýzy jazyka je dobrat se takového uspořádání jazykových prostředků (a také takového uspořádání lingvistických výkladů), které by odpovídalo základním jazykovým funkcím (vyjadřovacím potřebám), jak se realizují v promluvě. Znamená to vlastně přirozený důsledek synchronního přístupu k jazyku, který viděl postižení „skutečného“ stavu jazyka ve shodě s jazykovým povědomím nositelů jazyka (G. von Gabelentz, Baudouin de Courtenay, F. de Saussure). Funkční přístup spočívá tedy především v tom, že mluva (promluva) je výchozím bodem a k jejímu mechanismu se hledají (přiřazují) systémově jazykové koreláty jako předpoklady fungování jazyka.[15a]

Důležité je, že V. Mathesius jako první nevychází zde od prosté úvahy (hypotetické představy) o promluvě jako aktu, nýbrž se opírá o anomální jazykové situace, zvláště o exaktně pozorovatelné typy afázie (jde o svého [8]druhu experimentální přístup k lingvistickým problémům), které odhalují nejen vnitřní členění aktu promluvy, nýbrž také dvojí typ vztahů v jazyce.[16]

Jazykové pojmenování a usouvztažnění jako akty nejsou tedy vlastním lingvistickým objektem, nýbrž vytvářejí půdorys odpovídající jazykové strukturace. Mathesiovo pojmenování a usouvztažnění jako komponenty jazykové stylizace (jakožto formující akty) nesplývají s konečnou realizací promluvy (s promluvou jako událostí), znamenají pouze koordinaci vyjadřovacích možností jazyka s mimojazykovým obsahem.[17]

Jazykové prostředky mají u V. Mathesia vždy (i v konkrétní — promluvové — aplikaci) dvojí aspekt: aspekt systémově jazykový (obecný) a individualizovaný aspekt promluvový (začleňující do významové výstavby). Funkční přístup se ve formulacích V. Mathesia zpravidla doplňuje s jinou — formálně strukturní — rovinou uspořádání jazyka; na jednom místě je tento princip formulován s velkorysou obecností, pravděpodobně v kontaktu s názory S. Karcevského: „Formální tendence systémotvorné se projevují dvojí soudržností. Je snaha udržet v témž formálním systému jednak různé tvary, v nichž se podle různých funkcí objevuje nositel téhož významu, jednak tvary, v nichž se objevují nositelé různých významů, je-li jich užito v téže funkci. Pro každý jazyk zvlášť jest určiti sílu obou těchto snah i rozsah a uspořádání systémů, které jsou jimi ovládány.“[18]

Mathesiova koncepce jazykové stavby, integrující v sobě funkční a formálně strukturní aspekt, zůstává doposud plně aktuální; její plné poznání umožní i další systematické rozpracování. Zde jsme se snažili pouze o to, aby promluvily Mathesiovy texty samé a záměrně jsme upustili od kritického rozboru.[19] Domníváme se, že podaný přehled je užitečný jako jedno z východisek pro zevrubnější diskusi — vlastně již probíhající — k pojmoslovnému půdorysu a myšlenkovému krédu pražské školy.[20]

 

[9]R É S U M É

К пониманию терминов „jazykové pojmenování“ и „jazykové usouvztažnění“ (Относительно концепции функциональной лингвистики В. Матезиуса)

В ряде работ В. Матезиус развивал свое понимание языкового строя, в котором интегрируются функциональный и формально-структурный его аспекты. При этом, однако, он уделял преимущественное внимание функциональному аспекту и дал образцы систематического функционального анализа языка. Построение лингвистической теории па базе проверяемых представлений о структуре функционирования языка приближает результаты лингвистического исследования к фактическому состоянию языка.

Центральное место в понятийной системе функциональной лингвистики В. Матезиуса занимают понятия обозначаемые терминами „jazykové pojmenování“ и „jazykové usouvztažnění“. Настоящая статья ставит своей задачей дать их анализ в контексте избранных мест из работ В. Матезиуса; результаты анализа показывают, как концепция В. Матезиуса развивалась, приобретая все более стройный и систематический характер. Вместе с тем обнаруживаются и те ее стороны, которые требуют выяснения в перспективе дальнейшей разработки. Как может показать сопоставление с современным состоянием лингвистики — учение В. Матезиуса сохраняет свою актуальность и в наши дни.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 1, s. 1-9

Předchozí rd (= Redakce): Poznámka redakční

Následující Miloš Dokulil: Zur Frage der Stelle der Wortbildung im Sprachsystem