Ruská práce o přechodu plnovýznamových slov v předložky

Libuše Kroupová

[Rozhledy]

(pdf)

Русская работа о переходе полнозначных слов в предлоги / Un ouvrage russe traitant le changement des mots à sens plein en prépositions

Obsáhlá teoretická práce E. T. Čerkasovové[1] navazuje na řadu jejích dílčích studií věnovaných problematice prepozicionalizace.[2] Opírá se o bohatý materiál z ruské literatury odborné, publicistické a umělecké, o archívní materiál ruských slovníků i o slovníky cizí, zahrnující i období od 11. až do 20. stol. Zkoumá hlavně zákonitosti a způsob přechodu jednotlivých forem plnovýznamových slov (substantiv, adverbií, adjektiv a sloves) do kategorie předložek a vytváření jednotlivých typů s jejich specifičností. Monografie je se zřetelem k tomu rozdělena do tří základních kapitol: tvoření předložek (I.) ze „jmen“, tj. ze substantiv a k nim se těsně přimykajících předložek z adverbií, geneticky vzniklých ze substantiv (obrazovanije otymennych predlogov), (II.) z přídavných jmen (obrazovanije otadjektivnych predlogov) a (III.) ze sloves (obrazovanije otglagolnych predlogov). Protože předložky v II. kap. jsou rovněž geneticky spjaty se jmény, bylo by prospěšné zvolit jiný termín, který by přesněji diferencoval předložky tvořené ze substantiv a adverbií a předložky tvořené z adjektiv. Název předložky deadjektivní (otadjektivnyje) pro druhý typ předložek vyvolává představu, že jde o paralelní typ k předložkám desubstantivním (otsubstantivnyje). I když v tomto typu nejde jen o substantiva, ale i o adverbia, ovšem původem ze substantiv, termín desubstantivní (otsubstantivnyje) by vyhovoval lépe. Třetím typem by zůstaly předložky deverbativní (otglagolnyje).

Každá kapitola je stavěna tak, že se v úvodu probírají teoretické otázky, potom následuje rozbor jednotlivých předložek, utříděných z hlediska synchronního podle vztahových funkcí a z hlediska diachronního s přihlédnutím k jejich vzniku; v závěru se určuje specifičnost tvoření sekundárních předložek daného typu. V prvních dvou kapitolách převládá lexikálně sémantická analýza (předložky jsou řazeny podle příslušnosti k určité funkčně významové skupině podle vztahů prostorových, časových, příčinných atd.), v třetí kapitole je centrem zkoumání lexikálně gramatická analýza.

V úvodu hodnotí autorka literaturu k uvedenému tématu. Nelze souhlasit s konstatováním, že se jen sovětská jazykověda zabývá studiem sekundárních předložek. Stačí připomenout např. některé studie české nebo slovenské,[3] které se rovněž zabývají [194]problematikou prepozicionalizace i rozborem jednotlivých předložek z hlediska vztahů jimi vyjadřovaných. Pokud jde o práci Brøndalovu (Theorie des praepositions, Copenhague 1950), je k ní autorka velmi kritická. O jeho stanovisku k sekundárním předložkám nemluví, ačkoli by bylo možno o mnohém diskutovat. Za Brøndalův přínos považujeme např. jeho definici předložek vůbec, jeho řešení otázky řízenosti předložek ap.

Souhlasíme plně s autorčinou kritickou úvahou nad nedostatečným lexikografickým zpracováním sekundárních předložek v slovnících domácích i cizích.

I naše slovníky, Příruční slovník jazyka českého (PS) a Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), nepostupují při zpracování této problematiky jednotně (srov. např. rozdílné zpracování předložek dovnitř, uvnitř v SSJČ, zatímco v PS výraz dovnitř jako předložka chybí, kdežto výraz uvnitř se jako předložka uvádí). Mnohé z předložkových výrazů se ani nezachycují (např. po linii) nebo se jako předložkový výraz nekvalifikují (např. v důsledku ap.). Pokud jde o nově utvářené sekundární předložky (jako např. cestou, formou ap.), je to záležitost vývojová, kterou slovníky v určité etapě ani nemohly zachytit nebo neměly pro hodnocení těchto výrazů jako předložek teoretický podklad.

V úvodní stati vykládá autorka především své pojetí kategorie předložek. Objasňuje pojmy gramatického, kategoriálního a lexikálního významu a aplikuje je na předložky. Kriticky hodnotí názor některých jazykovědců, kteří popírají lexikální význam předložky. Autorka zdůrazňuje různé stupně uchování lexikálního významu u předložek a úzké sepětí gramatického a lexikálního významu, což považuje za základní otázku v teorii předložky. Kategoriálním významem předložek je význam vztahu, tzv. význam relativnosti v autorčině terminologii. (Předložky jsou gramatickým prostředkem k vyjádření vztahu určujícího k určovanému.) Vnějším vyjádřením kategoriálního vztahu je charakter syntaktické vázanosti. Existence předložek je na rozdíl od plnovýznamových slov nutně podmíněna dvoustranným syntaktickým vztahem. Předložky realizují spojení mezi závislým jménem a syntakticky řídícím slovem (živu ← v → gorodě). Kategoriální význam zůstává stejný v libovolném kontextu, nezávisí na významech slov jím spojovaných. Naproti tomu lexikální významy předložek (obecné a „individuální“) jsou různé podle významů slov s nimi spojovaných. Domníváme se, že by zde bylo možno více zdůraznit, že předložka nemá samostatný lexikální význam, že ten se realizuje jen v nutném spojení se slovem, s kterým je ve vztahu. (Ovšem o tomto stanovisku lze diskutovat.) Jinak je na místě, že Č. užívá pro předložky termínu nepolnoznačnyje na rozdíl od termínu neznamenateľnyje užívaného jinými jazykovědci. Lexikální význam plnovýznamových slov, která tvoří jeden z komponentů předložky, není pro Č. překážkou pro prepozicionalizaci. Za základní podmínku prepozicionalizace jednotlivých forem plnovýznamových slov pokládá Č. ztrátu kategoriálního významu slova a rozvinutí významu relativnosti (viz výše). Domníváme se, že změna původního lexikálního významu slova adaptovaného ve funkci předložky nebo tvořícího část předložkového výrazu je rovněž jedním z faktorů, které vedou ke změně slovnědruhové funkce, v našem případě tedy k prepozicionalizaci (např. v češtině vzhledem [k] ← vzhlédnutí, na rozdíl od ← pův. jméno dějové rozdělení, rozlišování). Zatímco gramatické významy předložek ukazují na obecný charakter syntaktických vztahů mezi slovy (vztah řízenosti), lexikální význam určuje charakter významových vztahů (prostorové, časové atd.). Mezi gramatickým a lexikálním významem tu existuje určitý vztah. Kategoriálním významem předložek je poukaz na vztah syntaktické závislosti podstatného jména na jiných slovech ve větě, lexikálním významem pak poukaz na vztah (časový, místní ap.) mezi slovy předložkami spojovanými. V kvalitativním rozlišování kategoriálního významu a lexikálního významu se liší Č. od jiných jazykovědců, např. od O. S. Achmanovové, M. J. Steblina-Kamenského, L. N. Popova a A. M. Finkela, kteří ztotožňují gramatický vý[195]znam předložek s jejich obecným významem lexikálním. Stanovisko Č. je podle našeho názoru přesnější. U plnovýznamových slov je centrem významové struktury slova význam lexikální, zatímco u předložek význam gramatický. Míra lexikálního významu určuje i míru přiblížení k prepozicionalizaci.

Podstatou přechodu jednotlivých forem plnovýznamových slov do řady předložek je podle Č. to, že tyto formy ztrácejí gramatické příznaky odpovídajících druhů slov (substantiv, adjektiv a sloves) a nabývají gramatického příznaku vlastního předložkám. Gramatický význam předložek nemůže být konkrétní. Proto se do procesu prepozicionalizace mohou dostat toliko slova abstraktního významu a slova, která už v sobě obsahují prvek relativnosti. Děje se to dvěma způsoby: (1) přetvářením významů plnovýznamových slov tím, že se zesiluje prvek relativnosti v nich obsažený (např. vremja, pričina apod.), (2) přetvářením přenesených významů plnovýznamových slov, jejichž základní význam je vzdálený lexikálnímu významu předložek (např. tečenije, sila apod.). Přetváření lexikálních významů slov směrem k relativnosti se uskutečňuje jen tehdy, vyskytuje-li se dané plnovýznamové slovo v neobvyklých významových i syntaktických vztazích. Neobvyklé významové vztahy jsou takové vztahy, při nichž se dané slovo spojuje se slovy, jejichž lexikální význam je protichůdný jeho významu lexikálnímu. Přechod plnovýznamových slov k předložkám je dán i změnou obvyklého syntaktického kontextu.

V závislosti na kategoriálním významu existuje hierarchie syntaktických funkcí slov náležejících k téže morfologické třídě: (1) obvyklé (podle Hjemsleva), prvotné (podle Kuryłowicze) syntaktické funkce, (2) druhotné (podle Kuryłowicze) nebo neobvyklé (podle Č.) syntaktické funkce. Např. u substantiv je kategoriálním významem předmětnost, obvyklou syntaktickou funkcí je funkce podmětu nebo předmětu. Funkce příslovečného určení je neobvyklá, a proto je podmínkou pro oslabení kategoriálního významu a přiblížení k prepozicionalizaci.

Podmínkou pro všechny morfologické třídy slov, jejichž formy se mohou prepozicionalizovat, je (a) změna kategoriálního významu daného plnovýznamového slova směřující k posilování významu relativnosti, podmíněná neobvyklými významovými a syntaktickými jeho vztahy s druhými slovy ve větě. Pod společný název ustálenost spojení bychom spolu s Č. zařadili jednak (b) upevnění určitého místa za daným slovem v pořádku slov — závazná prepozice ke jménu následujícímu za ním (v zavisimosti ot položenija …) — tedy neměnnost pořádku slov, jednak (c) stabilitu spojení slučujících se slov (vo vremja, v napravleniji ap.), tedy nerozložitelnost komponentů. K těmto základním obecným kritériím pro stanovení prepozicionalizace bychom doplnili ještě např. druhotné kritérium (a) souznačnosti nových výrazů předložkové povahy s předložkami prvotními nebo se starými druhotnými předložkami, (b) srovnávání s jinými jazyky. Např. u výrazu v otličiji ot by bylo možno upozornit zevrubně na obdoby franc. à la difference de, ital. a differenza di, špan. à diferencia di, něm. zum Unterschied(e) von, angl. in contrast with (to) a konečně českého na rozdíl od[4] ap.

Podstatou zkoumání v práci Čerkasovové je přechod jednotlivých forem plnovýznamových slov do řady předložek podle slovních druhů. Centrem zkoumání je tvoření předložek ze jmen (myšleno zde podst. jmen a příslovcí), klasifikace na předložky prosté, tj. s jedním komponentem, složené, tj. tvořené dvěma komponenty, a složité, tvořené třemi komponenty. Tyto předložky rozděluje Č. do dvou skupin: (1) příslovečné, (2) čistě jmenné. Příslovečné předložky pokládá Č. za nejstarší základnu druhotných předložek vůbec, a to nejen v ruštině, ale i v jiných ide. jazycích. Podmínkou prepozicionalizace je prvek relativnosti, který je v příslovcích už obsažen (a ten je především u okolnostních příslovcí) a dvoustranný syntaktický vztah. Čím řidčeji tato slova vystupují ve funkci příslovečné, tím blíže jsou k vlastním předložkám. Příslovečné předložky Č. dělí na I. předložková příslovce (příslovce, která mohou [196]plnit i předložkovou funkci, např. vblizi, vnutri, protiv, poverch ap.) a na II. příslovečné předložky (bývalá příslovce, která mají v současnosti pouze platnost předložek, např. vne, krome apod.)[5]. V obou případech jde už vlastně o stabilizované předložky (o nový slovní druh), proto se domníváme, že není vhodné užívat v prvním dělení termínu předložková příslovce. Jsou to příslovečné předložky s paralelní původní funkcí příslovečnou. V druhém případě, kdy funkce příslovečná zanikla, název příslovečné předložky odpovídá jejich vzniku. Termínem předložková příslovce by měl být nazván přechodný typ, prepozicionalizující se příslovce, tedy příslovce s přidruženou funkcí předložkovou (např. vsled za, navstreču k ap.). — Co se týče předložkového spojení tomu nazad, nepokládali bychom ho ještě za stabilizovanou předložku, protože komponenty se v něm mohou dosud zaměňovat.

V další části se Č. věnuje podrobnému rozboru předložek utvořených čistě ze jmen, tj. bez stupně adverbializace. Zdrojem vzniku těchto předložek a jejich dělítkem jsou podle autorky (1) pádové formy jména (např. posredstvom) a volná pádová spojení slov (složená, např. vo vremja, a složitá, např. v otličije ot), (2) ustrnulá předložkově pádová spojení (složená, např. vvidu, složitá, např. v zavisimosti ot), (3) lexikálně gramatické zdvojení předložek (např. v napravleniji k). Tvoření předložek tohoto typu se zúčastní toliko formy abstraktních substantiv se zúženým kruhem sémantických řad slov řídících i závislých, s nimiž daná forma vstupuje ve spojení. Při vytváření nerozložitelné frazeologické jednotky dochází ke splynutí buď úplnému (např. vmesto), nebo částečnému (např. v otnošeniji). Při prepozicionalizaci se oslabuje kategoriální význam substantivnosti, tj. při užití ve funkcích nezvyklých pro danou třídu slov, jako jsou příslovečná určení, a posiluje se kategoriální význam relativnosti. Morfologickým příznakem pro prepozicionalizaci substantiv je neohebnost, syntaktickým příznakem pak ztráta schopnosti zastávat samostatnou úlohu ve větě; předložky mohou fungovat toliko ve dvoustranném syntaktickém vztahu, nemohou se určovat shodným slovem. Pořádek slov ve větě, pokud jde o předložky, je pevně určen (předložky jsou v přímé prepozici k závislému jménu).

Ne u všech předložek vzniklých ze substantiv byl podle autorky proces prepozicionalizace jednoznačný (oporou substantivnosti byla obvykle zájmena vse, etot, vkládaná do předložkových spojení). Výrazy na protjaženiji, v zavisimosti ot ap. neztratily dosud schopnost být určovány shodným slovem. Co se týče celkového rozčlenění předložek, nezařazovali bychom předložku po mere k časovým předložkám. Jinak u předložek vyjadřujících vztah způsobu a obrazu činnosti bylo by možno užít přesnějšího označení předložky se vztahem prostředkovým.

V II. kap. se popisuje proces tvoření předložek z krátkých forem kvalitativních adjektiv (např. podobno, soglasno ap.). Autorka kritizuje stanovisko těch, kteří se domnívají, že při tomto tvoření musel vždy předcházet stupeň adverbializace. Nezbytnou podmínkou prepozicionalizace je přítomnost prvku relativnosti v sémantice adjektiv, změna soustavy řídících slov, čímž se úplně ztrácí význam poukazu na kvalitu předmětu vyjádřeného shodou (např. sije soglasno s zakonom a postupať soglasno zakonu), a zpevnění pořádku slov ve větě po těchto formách. Tvoření předložek z adjektiv není podle autorky produktivním typem.

V III. kap. se Č. věnuje tvoření předložek ze sloves. Podkladem pro prepozicionalizaci je nejslabší článek v systému sloves, a to přechodník na -a od sloves nedokonavého vidu, která postrádají morfologické ukazatele významů slovesného rodu i vidu. Tato přechodníková forma je charakterizována dvojími protichůdnými příznaky ve vztahu ke slovesu: a) výrazně se odděluje od kategorie slovesa (oslabením kategoriálního významu děje i času, posílením netypické syntaktické funkce pro sloveso, tj. doplňku a neohebností), b) udržuje se v rámci kategorie slovesa (vztahem k subjektu a objektu děje a tím, že může existovat v dvoustranném syntaktickém vztahu).

[197]Podmínkou přechodu sloves k předložkám je: (1) přítomnost prvku relativnosti v lexikálních významech, která a) byla už dána (např. vključaja) nebo b) se rozvinula za určitých podmínek, tj. v neobvyklých významových vztazích (např. blagodarja); (2) rozrušení svazku s objektem i se subjektem daného děje (zvláště v neosobních větách), (3) ztráta řízenosti pádové formy typické pro sloveso (např. blagodarja se pojí jen se 3. pádem, ne už se 4. pádem), (4) sémantická diferenciace mezi synonymními a jim blízkými přechodníkovými výrazy (např. blagodarja ztrácí spojitost s výrazy poblagodarja, vozblagodarja ap.), (5) změna v užití (převládají synonymické výrazy, u nichž se nepociťuje tak úzké genetické sepětí se slovesy, např. nesmotrja na místo nevziraja na). — Pokud jde o univerzální adverbializaci přechodníkových forem při prepozicionalizaci, Č. ji odmítá, a to zcela odůvodněně, protože nedochází u přechodníkových forem např. k úplné ztrátě řízení.

V závěru autorka uvádí příčiny (vnější a vnitřní), které vedly ke vzniku sekundárních předložek (snaha o specializovanost ve vyjadřování vztahů, zbavení mnohoznačnosti primárních předložek aj.). Úloha předložek je významná nejen v úřední řeči (oficiální, právní, diplomatické), ale také ve stylu vědeckém, naučném a publicistickém. Za nejživotnější tvoření sekundárních předložek považuje Č. předložky vzniklé ze substantiv na základě volných spojení slov. Znovu shrnuje ukazatele prepozicionalizace, a to jednak obecné, jednak individuální, a zmiňuje se o různých tendencích v jejich hodnocení. Podle autorky specifičnost procesu prepozicionalizace je dána tím, že v předložky nepřecházejí slova, ale zvláštní formy plnovýznamových slov, která zaujímají periferní pozici v systému těch druhů slov, k nimž náležejí, a takové formy, které se jeví nejslabším článkem v systému forem daného plnovýznamového slova.

Pokusili jsme se zhruba nastínit utříděné pojetí kritérií a podmínek pro prepozicionalizaci jednotlivých forem plnovýznamových slov v publikaci Čerkasovové. I když je svým způsobem zvláště u přídavných jmen a částečně i u sloves tato problematika pro ruštinu specifická, svými obecnými zásadami bude jistě prospěšná i pro klasifikaci druhotných předložek v češtině.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 2, s. 193-197

Předchozí Jana Ondráčková: O některých aspektech výzkumu přízvučnosti

Následující Slavomír Utěšený: Americká práce o variabilitě a stratifikaci mluvy velkoměsta