Sborník vídeňské fonologické konference

Josef Vachek

[Rozhledy]

(pdf)

Сборник венской фонологической конференции / Recuil des travaux de la conférence phonologique à Vienne

Jako šestý doplňkový svazek (Ergänzungsband) známé řady Wiener slawistisches Jahrbuch vyšly pod názvem Phonologie der Gegenwart protokoly mezinárodní fonologické konference, která se konala ve Vídni ve dnech 30. srpna — 3. září 1966 (viz o ní naši zprávu v SaS 28, 1967, 87—93). Svazek obsahuje jak znění přednášek, tak přehled diskusních příspěvků k nim a má 392 stran; vydalo jej nakladatelství H. Böhlaufs Nachf. (Graz—Wien—Köln 1967) v pečlivé redakci hlavního organizátora konference prof. J. Hamma, jemuž pomáhali O. Back a G. Neweklowsky.

Svazek obsahuje všechny přednášky konference až na jedinou (E. Stankiewiczovu The Hierarchization of Features and of Grammatical Functions of Morphophonology, jejíž autor ji otiskl v sborníku In honor of Roman Jakobson, vyšlém 1967 v Haagu k Jakobsonovým sedmdesátinám; do vídeňského sborníku byla však zařazena diskuse k této přednášce). Navíc však byly do vídeňského sborníku vřazeny i přednášky, které na konferenci realizovány nebyly, protože se jejich autoři konference nemohli účastnit. Jde tu především o stať S. K. Šaumjana Phonology and Generative Grammars (215—226), I. Fonágye Variation und Lautwandel (100—123), I. Lekova Strukturnaja i chronologičeskaja distribucija fonologičeskich izmenenij (195 až 202) a G. Y. Shevelova On Predicaments, Predictability and Futurism in Phonology (367—373). Otištění těchto původně nepřednesených statí lze ovšem jen uvítat (vrátíme se k nim ještě níže), je však škoda, že ze sborníku čtenář nepozná, které přednášky byly na konferenci vskutku předneseny a které se otiskují pouze dodatečně. Klamný dojem, že byly původně předneseny vůbec referáty všechny, je zesilován i tím, že jednací pořad konference, jak je ve sborníku otištěn, je pořad původní, který právě pro absenci řady přihlášených referentů musil být dosti podstatně změněn, nikoli pořad, který byl doopravdy realizován.

[206]Je jen přirozené, že diskusní příspěvky mohly být otištěny zpravidla pouze ve stručných výtazích (někdy však i ony jsou tu podány in extenso). Vítané je i to, že řada přednášejících své výklady pro tisk ještě prohloubila a rozšířila (to platí mj. zvláště o stati H. Birnbauma Syntagmatische und paradigmatische Phonologie, s. 307—352, jejíž pětistránková „Nachschrift“ poněkud modifikuje některé autorovy teze; zajímavá je tu zejména autorova informace o kritickém poměru Chomského k Jakobsonově teorii binárních distinktivních rysů, nemluvě o cenných dodatcích bibliografických, kde zaznamenán i druhý svazek našich pražských nových Travaux). Méně vítaná je už skutečnost, že některé příspěvky byly naopak zkráceny — zvláště to platí o stati Zwirnerově, z níž byla vypuštěna dobrá polovina, obsahující autorovy výklady o základních axiómech fonologie (v. SaS 28, s. 91), na něž také reagovaly některé diskusní příspěvky, které jsou i ve svazku náležitě zaregistrovány a ovšem nyní míří doprázdna (tohoto nedostatku je si vědom i redaktor svazku, viz s. 8 předmluvy).

Avšak přestože sborník nepodává zcela věrný obraz konference samé, ba snad dokonce právě proto, lze jeho vydání právě v této podobě označit za velmi záslužné a užitečné. Otištěním přednášky Šaumjanovy byla alespoň do jisté (byť skrovné) míry vyplněna mezera, kterou ve svém doslovu ke konferenci právem s politováním zdůraznil A. V. Isačenko (s. 387), tj. nepřítomnost autoritativního referátu, který by vycházel z pozic generativisticko-transformačních. I když je Šaumjanova koncepce velmi osobitá (našim lingvistům je známa i z jeho monografií Problemy teoretičeskoj fonologii, Moskva 1962, a zvláště Strukturnaja lingvistika, Moskva 1965)[1] a v řadě bodů velmi kritická ke koncepci Chomského (s níž nesouhlasí, zvláště pokud se týče neexistence fonologické roviny jazyka, odlišné jak od roviny morfonologické, tak od subfonologické), přece jen Šaumjanův přístup je generativní, z nejedné strany danou problematiku osvětluje nově a tak doplňuje spektrum názorů na konferenci pronesených.

Pozornosti si tu zaslouží také ostatní tři stati, jež na konferenci neměly odpovídajících referátů. Zvláště to platí o pojednáních I. Fonágye a G. Y. Shevelova. Kdyby byly bývaly vskutku předneseny, byla by vystoupila ještě zřetelněji známá pražská teze, která se i na konferenci nejednou projevila, totiž zdůraznění nestatičnosti fonologického systému viděného synchronicky. Fonágy mj. poukazuje na synchronní kolísání ve výslovnosti mluvčích téhož jazykového společenství v téže době a na skutečnost, že takové kolísání je mj. i důležitým předpokladem jazykového vývoje. Všímá si toho, co se u nás již od dob Jakobsonových označuje jako průmět diachronie do synchronie, tj. stylistické diferenciace spojené s nestejným hodnocením stylových vrstev jazyka u různých generací jeho mluvčích. Jeho formulace, že „i [synchronický jazykový] systém má být popisován dynamicky, jako výsledek a zdroj jazykové změny [kurzívy Fonágyovy]“, je v dokonalé shodě s koncepcí dnešní pražské jazykovědné školy,[2] jejíž práce sem hledící však autor kupodivu téměř vůbec neuvádí (jen ojediněle cituje Jakobsona a Trubeckého, a to ještě v souvislostech nikoli tohoto závažného bodu se týkajících). I Mathesiova známá práce o potenciálnosti jazykových jevů, stará více než půl století a od r. 1964, tedy dvě léta před vídeňskou konferencí, přístupná i v své anglické verzi v antologii A Prague School Reader in Linguistics, zůstala autorovi zřejmě neznámá — byl by z ní poznal, že Mathesius již tehdy upozorňoval na závažnost synchronního kolísání v jazyce i na důležitost tohoto kolísání pro jazykový vývoj.

Neméně pozoruhodná je i stať Shevelovova, uvažující o možnostech předvídání (predikce) jazykových změn. Vychází z předpokladu sdíleného zase už od Jakobsonových dob i pražskou školou, že „konec konců, [jazykové] změny vznikají pro nedůslednosti [207]v nynějším systému, popř. jeho distribuci a pro kolize a vzájemné působení složek jeho různých rovin.“ Leccos tu zní zase přímo jako parafráze pražských prací posledního desítiletí (o nichž zřejmě ani Shevelov není dostatečně informován) o jazykovém centru a periférii.[3] Svou stať, v podstatě jen obecnou a rámcovou (za jakou ji i sám autor pokládá, odkazuje zhusta na svou velkou monografii o praslovanštině[4] pro podrobnější specifikaci a konkretizaci), uzavírá Sh. tím, že predikce fonologického vývoje musí být s to odpovědět na tři otázky: (1) u kterých prvků fonologického systému lze důvodně očekávat změnu, (2) kterým směrem bude změna patrně působit a (3) ve které době lze změnu očekávat. Zatím se lingvistika podle Sh. může pokoušet jen o odpovědi na otázky typu prvého; u otázek typu druhého lze většinou předpokládat jen jednu z dvou možných vývojových alternativ (aniž ovšem víme, kterou z nich); otázky typu třetího zůstávají však zcela neřešitelné, protože tempo vývoje nám zůstává zatím zcela neprediktabilní.

Výklady I. Lekova se pokoušejí hlavně o rozlišení těch praslovanských hláskových změn, které jsou pro fungování fonologickeho systému podstatné, od změn pro něj nepodstatných. Stať však trpí jistou metodologickou neujasněností (tak např. se tu uznává, že předmětem fonologického studia jsou „zvuki v kačestve elementov sootnošenij“, ale na druhé straně autor nepokládá za „fonologizaci“ takovou změnu fonému v jiný, nebo i zmizení fonému či jeho objevení se v jazyce, jež nemá následky pro korelační vztahy jako celek: a přece i změna jediného fonému nemůže nemít určité důsledky pro vztahy alespoň v části systému). Vcelku autor soudí, že východoslovanské jazyky, polština a bulharština, jsou „aktivnější“ ve fonologických vztazích v oblasti konsonantismu, kdežto čeština se slovenštinou, srbochorvatština a slovinština naopak v oblasti vokalismu. Celá problematika by si ovšem žádala přesnějšího vymezení základních pojmů a důkladnější jejich ilustrace konkrétními doklady.

Obsah ostatních pojednání obsažených ve sborníku se vcelku podstatně neliší od obsahu konferenčních přednášek, které byly jejich základem (viz cit. naši zprávu o konferenci), a proto se k nim zde už podrobněji nevracíme.

Závěrem lze shrnout, že sborník je nepochybně cenným příspěvkem k řadě základních bodů fonologické problematiky a že bude přinejmenším závažným dokumentem situace ve fonologickém bádaní v polovině šedesátých let.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 2, s. 205-207

Předchozí Emanuel Michálek: Polský výbor ze starých českých textů

Následující Petr Piťha, Miloš Vávra: Lambův návrh vícerovinné gramatiky