O věcech nepřeložitelných (Předneseno v Kruhu překladatelů)

Pavel Eisner

[Articles]

(pdf)

L’intraduisible

Věcí nepřeložitelných je mnoho, přemnoho a všechny se podávají ze základní skutečnosti, že každý jazyk je soustavou svéprávnou. Soustavou tónů a hřmotů sykavých, šeplavých, šišlavých, chrčivých, bafavých a všelikých jiných, jež způsobem dost pitvorným vznikají v prostoru mezi zuby, patrem a čípkem. Tato soustava zvuků je původu hmotného, ale skládá se ze skupenství symbolických, z dohodnutých znaků: spojuje tedy v sobě smyslový původ i odtažitou funkci, a tato dvojklannost a dvoudomost má nesmírné důsledky. Každá z těchto konvenčních, smluvených, sjednaných soustav akustických slouží účelům sdělovacím a dorozumívacím. [231]Ale pod touto účelností protéká stále iracionálný proud smyslovosti, zakletý ve skupenství těch zvuků a hřmotů, a tato skupenství jsou v každém jazyce jiná. To znamená, že smyslové počitky, jež tato skupenství prostředkují, jsou v každém jazyce jiné: smyslové počitky, smyslová vibrace a sensace.

To ovšem není všechno. Stejně významný je základní jev druhý, že totiž každé slovo je co do svého jazykového symbolu a korelátu svévolným výkrojem, osobitou perspektivou, násilnou zkratkou, jednostranným vjemem, eliminující abstrakcí. Zejména ve své funkci denominativní, pojmenovací, nemůže jazykový symbol přihlédnouti ke všem vlastnostem a projevům předmětu, jenž má býti jazykovým symbolem vystižen a pro dorozumívací konvenci fixován. I dochází k vjemovému výběru, k ustavení a ustálení slovního znaku podle dominanty vjemové a prožitkové. A tato dominanta bývá v každém jazyce jiná. Každý člen národa vtělil do své mluvy svou specifickou prazkušenost vjemovou, prožitkovou, výsekově nazírací, selektivně perspektivní, zkratkově abstrahující. Anguis znamená živočicha s úzkým tělem; podle pojmového významu je to náš had, ale podle selektivní dominanty vjemové, postřehové a dojmové, jež rozhodla o vzniku a určení slova anguis, byla by to naše užovka; serpens se plazí a zanedbáno je v něm vše, čím se had muže vyznačovat jinak, čím na nás mohou působit jeho tělesnost i jeho vlastnosti; die Schlange se neplazí, nýbrž kroutí se v závitech; a jinak zas náš had — je totiž pojmenován podle odporné slizkosti, která je mu dána a v níž se především viděl specifický znak tohoto tvora. Jistě není třeba dále dokládat, jaké důsledky má tato různost výběrového postupu. A tato různost je zákonitým pravidlem.

Jen někdy se tyto jazykotvorné představové zkratky shodují: ústí — die Mündung — les Bouches du Rhône. A kletba i požehnání básnického a literárního překládání spočívají v tom, že i v našem pozdním stadiu kulturním smyslová dojmovost těchto zkratek nevymizela, že i nadál zůstává mohutným prvkem evokačním, podvědomým, ale tím účinnějším spoluzřídlem básnické tvorby a slovesného účinu, poetickým fermentem. Stále ještě, jako za červánků lidského rodu, je veškerá lidská mluva, pokud je usměrněna k účinům estetickým, canto, tedy zpěv; ale též incanto, tedy kouzla a čáry — canto ed incanto, zpěv vědmy, píseň čarodějná. A zde je jedno velké prameniště věcí nepřeložitelných a nepřeložitelnosti, pokud myslíme na převod skutečně věrný.

Neboť stále ještě je ostražitý na stráži, výbušný vybuchuje vnitřní třaskavinou, zákeřný číhá za keřem, úskočný se hotoví k ošemetnému skoku, s přepadlého, spadla část jeho tělesné hmoty, vyčouhlý čouhá nad okolí anebo ještě spíš výškovým směrem jaksi ze sebe ven, vykutálený se samým světským kolotáním obrousil do kulovité dokonalosti čertova kvítka a páleného kostelníka — a tak bych mohl pokračovat, až by mě čtenář poslal do horoucích pekel, čímž by zase jen rozmnožil počet věcí nepřeložitelných. Neboť z příkladů, jež jsem uvedl, je každičký českým specifikem; a jsou jím také ta „horoucí pekla“, jejichž zvláštnost je nejen ta jejich horoucnost, nýbrž i fakt, že dnes žádná „pekla“ nejsou: je jen peklo, kdežto množné číslo žije jen a jen v tomto genitivu.

Zde, v těchto příkladech se mísily do vjemových a představových zkratek denominativních také již zvláštnosti frazeologické, tropika a metaforika skladebná. O té si ještě povíme zvlášť.

Než se tak stane, považte ještě podseditého a zapeklitého a dokonce nedomrlého, prosím, nedomrlého! A nohsleda a obejdu a držgrešli a škroba a pasořitku a žabaře i s rošťákem a syčákem a flákačem; nemluvě ani o Vénovi z průvanu. Každé z těchto slov je po pravdě nepřeložitelné. Považte naháče a košiláče — žádný normální občan se nad [232]takovým slovem nezamyslí a nespráskne nad ním ruce to učiníme leda my, když to máme tlumočit nejen podle intelektuálního významového obsahu, nýbrž i po stránce náplně odstínové, emoční, evokační, asociační a sympathetické, po stránce interferencí citových.

Abychom nechodili daleko pro makavé obdoby: němčina není ani za mák, nicht um ein Haar, ani o chlup méně canto ed incanto. Hochtrabend, toť vysoko na hrdopyšném komoni; fußfällig, toť ovšem kleče, ale tak, že je viděti to poklesnutí na kolena, to poklesnutí do prachu cesty; bärbeissig, toť nerudnost medvěda samotáře; lüstern, takové prostinké slovo, má jakožto představovou náplň duševní stav zcela zvláštní, ekvivalent chtivý dává málo, vždyť lüstern je stav chtivosti specifické, je v tom chtivost tělesné slasti a rozkoše, je v tom Begierde nach Lust, ba je v tom dokonce der Wille zur Lust. Považme jen slova, jako haarsträubend, ratzekahl, windelweich, slova, jako Hagestolz, Einzelgänger, Grimmbart a Tunichtgut. Otevřme si slovník a každé třetí heslo bude makavým dokladem, jak je to všechno zoufalé, protože nepřenosné ve své bytostné podstatě. — Spring — jaro — der Frühling pojmově naprostá rovnice. Co do východiskové představy však tři různé slovní světy. ‚Spring‘ toť rozpuk jara, vztlak světové mízy, kosmická obnova, vesmírné rašení; slovo zároveň světlé a světelné i dynamické, daleko silnější než naše ‚jaro‘ a vůbec nesrovnatelné s matným ‚Frühling‘. Do čtvrtice však printemps, tempus primum: zde se až do Gallie zdědila římská střízlivost a téměř pedantská sobrietas, jež i syny v rodině křtila čísly Primus, Tertius, Quintus, Sextus, Septimus. Pedantská střízlivost — a zde, v názvu té roční doby, nemluvíc ani o hudbě toho slova, porodila něco výsostně krásného, kouzelně evokativního, něco nepřenosného.

O nic radostnější není překladatelův pohled na frazeologii. Zde vesměs vládne tropus a metafora, svévolná, barbarská. Z diktátu této prazákladní tropiky a metaforiky se všichni stáváme negerskými primitivy, jakmile začneme mluvit a — překladatelovo zoufalé rozpoložení je v tom, že každý jazyk má metaforiku značně různou. Zase věci, na něž normální občan nemyslí a myslit nemusí, ale zatracené věci. Povídali, že mu hráli; blázni byli, kordy měli; Hans Dampf in allen Gassen; einen langen Schlaf tun; sich anstellig erweisen: vor die Hunde gehen; jako by se nechumelilo; aus der Art schlagen. To jsou pak ta zatrolená úsloví, jež každému jazyku dávají jeho specifickou baryu, vůni, jeho pleť.

Être aux abois; každý ví, že to znamená ‚býti v koncích, nevěděti si rady‘. Jenže v tom ‚être aux abois‘ je halas a tartas honu a štvanice, pádící supot smečky, smrtelný pot štvaného zvířete, třepotavě třeštivý zvuk trubky, jež rozdírá lesní samotu, štěkot psů, kteří doběhli jelena, halali, halali. Že by tedy ‚être aux abois‘ bylo občanské ‚býti v koncích‘? — Povídali, že mu hráli. Anebo třebas homérské: Tis, pothen tón andrón? „kdo jsi a odkud“ — nu ano; jenže jsme vytrousili to ‚tón andrón‘, tu krásnou lidskou lokalisaci podle clanu, podle čeledi, kmene a plemenné krve, to aboriginální šlechtictví člověkovo, pochodící z jeho včleněnosti do soudržného řádu a řetězu bytostí s ním spřízněných.

Jsou nejprostší jazykové prostoty, jež rostou odněkud z říše Matek a jejichž kořenů se ani nelze dobrat; tak jazykové konfigurace lidové písně, jejich slovní sestavy a soustavy, jako Teče voda proti vodě, Zu Strassburg auf der Schanz; Láska, Bože, láska, kde ťa ludia berú; Ein Stündlein wohl vor Tag; Boleráz, boleráz, zelený boleráz; Ja, Scheiden und meinden tut weh. To všechno je po pravdě nepřeložitelné. Nepřeložitelná je galánečka, není skutečně rovnocenných slov pro Erbenovu dívčinu jako květ, ba není pravého ekvivalentu ani pro švarné děvče, neřku-li pro šumné. Nepřeložíte poctivě slova, jako baráčnický nebo zaplivaný. Je-li náhodou německé aufwallen plně rovnocenné s českým vzkypěti, selhává obdoba hned u nakvašenosti. Jen se ztrátou anebo oklikami bůhvíjak pracnými přeložíme tak prostinká slova, jako třeba mordgierig, schlaftrunken, niedersäbeln, eifersüchtig že je žárlivý, žárlivá? Ale kdež, eifersüchtig je jako mondsüchtig odvozeno od Sucht, a smysl toho slova je chorobný sklon, posedlost; eifern je horliti a v zúženém starším významu již o sobě žárliti; je tedy eifersüchtig ten, kdo je posedlý podezíravou nevraživostí na jiného, v němž větří soupeře. To je jistě něco jiného než jen prostá žárlivost. Ale naopak zase: žárlivost že je Eifersucht? Ale kdež. Vždyť ze žárlivosti na nás dýchá žár, jehož v Eifersucht vůbec není. Zubiti se: taková prostá metafora, a já ji za [233]živý svět nemohu převést do jiného jazyka; mohu, jde-li o němčinu, říci leda „die Zähne weisen, die Zähne blecken“, ale to je ‚ceniti zuby‘ a ne ‚zubiti se‘; to bych již musil říci „lachend die Zähne weisen“ — děkuji pěkně za takový vodnatý přepis. Uvěří někdo, že dodělávati je „in den letzten Zügen liegen“? Jistě nikdo z vás — neboť každý cítí přec, jak v tom ‚dodělávati‘ je uložen celý životní názor, životní filosofie lidová, jež pojímá život jako uložený úkol, jako dílo, jež se právě v poslední hodince dodělává, dohotovuje, nejinak než robotník dodělává svou robotu. Rilke má v Zápiscích Malteho Lauridse Brigge větu: Die Fliegen bestarben das Zimmer. Mohu říci „mouchy pomíraly pokoj“? Zkusil jsem to a citlivý poradce mi to vymluvil jako jazykovou násilnost. V němčině to však žádná násilnost není, ačkoli nikdy nikdo před Rilkem neužil slova ,besterben‘. Řeknu-li však „mouchy mřely po celém pokoji“, je to již jen chabý odlesk originálu, je to voda proti opojnému vínu smrti, jež proudí z toho ‚bestarben‘.

Když jsem překládal Kafkův román „Der Prozeß“, pojmenoval jsem jej bez váhání „Hrdelní pře“. Měl jsem plnou satisfakci z dobře znějícího českého termínu právního, chutnal jsem jeho tragickou výsostnost, jež se tak dobře hodí k obsahu díla. Teprv, když kniha dávno vyšla, uvědomil jsem si geniální dvojsmyslnost knižního titulu Der Prozeß. Neboť der Prozeß, toť zajisté soudní pře, a to v tomto případě pře hrdelní; ale zároveň znamená der Prozeß zcela obecně každý postup, každé příčinné dění, processus, od procedere. A také tento druhý smysl se znamenitě hodí na obsah díla, na to hrůzně tiché, plíživé a plouživé postupování života do mystické viny a obžalovanosti upadlého k půlnočnímu konci. Ani trochu nesejde na tom, zda si Kafka této dvojí funkce svého knižního titulu byl vědom či nic. Zato však rozhoduje, že není českého ekvivalentu.

Tím jsme se octli v širých pláních slovní hříčky, kde sterá potvůrka a potvora cení na překladatele líbezný chrup. Taková hříčka může být rozmarná, kousavá, frivolní, hlubokomyslná, ale vždy je fenoménem jazykovým a proto i překladatelským. Hic sunt leones a Hic Rhodus, hic salta, člověče překladatelská! Řešení je někdy hlavolam, někdy je nemožné: nemělo by se říkat slovní hříčka, bývá to zatracená hra. Podle Kehricht ,smetí‘ byl pro ploché osvětářství utvořen hanlivý název Aufkläricht. Kde dovoluje dobový kontekst, poslouží mi dobře tlumočení „volná myš“, selže-li kontekst, bude to dost zlé již se slovem poměrně tak prostým; neboť pouhé „osvětářství“ je ekvivalent trochu příliš krotký a nedravý. Er ist der Verweser seiner selbst; praví se tak o nebožtíkovi, jenž zahnívá v hrobě, a vtip je v tom, že se slovo Verweser, jež znamená správce, usměrňuje k významu, který by to slovo mělo mít podle svého původu od slovesa verwesen v jeho ustáleném zúženém smyslu ‚rozkládati se, zahnívati‘. Tedy zároveň ‚správce svého já‘ i ‚ten, kdo své já rozkládá hnilobou hrobu‘. Bude-li mít překladatel z pekla štěstí, najde nějaký ekvivalent po měsících zoufalého hledání a zkoušení; ale spíš nenajde nic.

Svůj vznešený traktát o světovém míru nadepsal Kant slovy Zum Ewigen Frieden; a v jímavém úvodě dokládá, že to je nápis nad branou kteréhosi holandského hřbitova; mezi tímto nápisem a tenorem traktátu jsou pak hluboké souvztažnosti. Jak to přeložit? Hluboká slovní hříčka tohoto titulu je přec umožněna a nesena tím, že předložka ‚zu‘ označuje místo i směr, tíhnutí k něčemu; tedy ‚der Ort zum Ewigen Frieden‘ nejinak než ‚das Gasthaus zum Grünen Ochsen‘ a ‚der Weg zum Ewigen Frieden‘. Česky však „U zeleného vola“, ale „Cesta k věčnému míru“. Každý překladatelský um je zde zahanben prostým faktem předložkové vazby a nezbývá než se vzdát hlubokého jinotaje a přezvat Kantův, traktát jednoznačným názvem „O věčném míru“ nebo „K věčnému míru“.

Člověk z našeho cechu klopýtne však nejen o slovní hru výsostně osudovou — děje se mu stejně i při příležitostech prostého rozverného nápadu jazykového.

[234]Jedna z anekdot, jež se vypravují o prototypické vídeňské zbohatlici Frau Pollak von Parnegg, zní: pí Pollaková provádí hosty svým knížecím bytem a konečně stane v ložnici: „Hier ist mein Schlafzimmer. Und hier (ukáže na dveře, jež vedou do dalšího pokoje) beginnt die Flucht meines Mannes“. Ona se totiž rada vyjadřuje vznešeně. A ve vyšší němčině znamená „ eine Flucht von Zimmern, eine Zimmerflucht“ spojitou řadu pokojů či komnat za sebou. Zároveň však řekla ta milá dáma, že se v její ložnici začíná ‚útěk jejího muže‘. Takový prostinký vtip, ale je čerpán z jazykové možnosti, z konversačního maléru a překladatel je naráz hotov a vyřízen.

Jak ukázal již příklad toho ,Verweser seiner selbst‘, muže t. zv. slovní hříčka sahat až do hlubin metafysických. Někdy to ani není slovní hříčka, nýbrž dvě slova se do sebe zaklesnou a zakousnou a stvoří magickou polaritu vyššího řádu, zplodí jazykového Euforiona zcela nové krásy a hloubky: stirb und werde, metafysické zaklinadlo, na něž dobře poukázal Otokar Fischer; anebo Welt und Wahn, kde rovněž Otokar Fischer stvořil ne v překladu, ale ve své vlastní tvorbě překrásný ekvivalent svod a svět; nebo die Welt als Wille und Vorstellung; nebo hangen und bangen. Nebo Sein und Schein. Někdy nám náhoda přeje. Tak na př. Wort und Werk našlo výtečnou obdobu v názvu časopisu Slovo a slovesnost; slavný knižní titul Der Untergang des Abendlandes dá v českém překladu dokonce sugestivněji „zánik západu“. Ale to je věru vzácná výjimka. Nejinak u mnohých jmen vlastních a místních: Wagnerův Wehwalt = Siegmund z ‚Valkýry‘; Wagnerův bayreuthský Wahnfried; Wassermannův Christian Wahnschaffe a Etzel Andergast. Anebo Zolova zahrada Paradou ze Hříchu abbého Moureta. Smíme zde říci ‚Ráj‘? Zdálo by se mi to příliš okaté.

Již v mnohých z těchto příkladů jsme se bezděky dotkli zjevu, že výrazová, obsahová, projevová rozrůzněnost jazyků tkví ovšem též ve zvláštnostech jejich struktury a architektury mluvnické. A zde bych razil axiom dosud snad plně nevyslovený: každá básnická mluva automaticky, postupem zcela spontánním míří k optimální a maximální exploitaci těchto zcela zvláštních, právě tomu jednomu jazyku daných možností mluvnických.

Tak se třeba stane, že nám mateřština odepře takovou maličkost, jako je plurál některých abstrakt — les sourires, les charmes, les délices, les amours a les haines: v češtině náhodou a bohudík skutečně „úsměvy, půvaby, rozkoše, lásky a nelásky“ — v němčině jen jediný úsměv, jediná láska, jediná nenávist, bez každičké magie těch plurálů, tedy velké ochuzení.

Sem spadá na př. nádherná kapitola německých složenin. Taubhallend, angstgedrosselt, windgefächelt, Nebelglanz, schmerzversunken, Jugeudgöttin, wellenwogend, liebekündend, taumelspendend, meerentstiegen, schaumgeboren, lichtverheißend, herzumklammernd, traumverstrickt — nebo dokonce taková Gottesverlegenheit Tomáše Manna — to vše lze pojmově rozložit a dát analytickým přepisem: ale co pak vznikne, bude bolestné ochuzení. Neboť takový Nebelglanz na př. je zároveň i zářivá mlha i mlžná záře a žádná z těch složenin není pouhou vjemovou a emoční hodnotou součtovou, nýbrž je to hodnota nová.

Se zcela obdobnou ďábelskou rafinovaností těží ze svých specifických možností čeština. Náhradou za odepřené možnosti složenin si dovede znamenitě pohrát se slovesem a jeho deriváty: rozpovídaný, uvelebený, nevycválaný, připitomělý, pouvadlý, přizabitý, nabručený, udýchaný, ubrečený, rozesmátý, utahaný, nakřápnutý, líznutý, nabouraný.

Další potíž je v tom, že slovní tvary a útvary bývají vázány sociologicky, [235]že mají své ovzduší původu a prožitku dějinného, kulturního, společenského. Prostinký verš Josefa Hory: a nad kolibami chochol par — ty koliby jsou pro překladatele problém, a to neřešitelný. ‚Hütten‘ nebo ‚Katen‘ to nejsou žádné koliby. V kolihách je zároveň exotičnost i něco hodně důvěrného, rodného, něco námi všemi jakoby životní autopsií prožitého a pak zanechaného. Nemluvě ani o tom ‚chocholu par‘, v němž je pohanskost a čarování, plus ten asociační názvuk kozácké Ukrajiny, vedle čehož je ‚Helmbusch‘ rytířský a konvenční.

A zase nová potíž, a to víc než pořádná. Záleží v citovém oparu, jímž je obklopeno každičké slovo jakožto útvar akustický. Tedy zabarvení poslechové, auditivní, jež z každého slova činí hudebního jedince sui generis a jen sui generis; a ježto individuum hudební, tedy také individuum citové a duševní.

 

Tak se právem řeklo o německém der Abend, že v tom slově je všechna aksamitová zádumčivost soumraku, což bych ještě doplnil: je v těch pěti hláskách všechna splývavá německá nostalgie, celá Dürerova Melancholia. Ukrutně slabý je potenciálně vedle toho český večer; jako zase jména září a říjen jsou daleko víc než September a Oktober, kdežto třeba Morgen a jitro jsou po této stránce přibližné rovnocenné, každá ovšem v jiné tónině. Goethova Wandung i Waldung je zhola nepřeložitelná z důvodů složitějších, totiž jak hudebních, tak i pojmově obsahových — je to mythisované concretum a nikoli zbůhdarma je přináší faustovský Actus mysticus. Canto ed incanto — strašná svízel s hudebním zabarvením se stupňuje, začnou-li se snoubit a pářit v hermetickém objetí. Hrůzou pro překladatele je již tak prosté skupenství jako ein linder Wind, neřku-li ein linder Wind in allen Abendlinden singt; a což taková Tieckova mondbeglänzte Zaubernacht, die den Sinn gefangen hält; nebo Hofmannsthalův slavný útěk plachet v zátoce: … die Flucht / der veissen Segel in der blauen Bucht. / Ihr naht euch wieder, schiwankende Gestalten — zdá se to tak prostinké, ale ta prodlévající a doléhající a!

 

Die Flucht der weißen Segel in der blauen Bucht — zde jsme také již u zapeklité problematiky rýmu. Rým není žádná zvonková hra, žádné klinkání — je to osudové střetnutí dvou slov, jejich srážka, z níž vytryskne nová hvězda představ a tajnosnubných spojitostí. Každý jazyk však již předem nabízí zcela určité možnosti takových astronomických katastrof světlodárných, má je pro své básníky připraveny v podobě rýmové suroviny. Nebylo dosud po zásluze zkoumáno, jaký význam má tato schystaná zásoba rýmových možností pro básníkův osobní jazyk, ba pro jeho tvorbu a její obsah. Baum — Raum, Luft — Duft, Gebot — Not — Tod, den — sen, vzduch, — duch, Máchův stín - klín, toť takové rýmové osudovosti jazyka, svážnosti a ústí, kam se samočinně řítí tok veršů. Co je dáno jednomu jazyku od samé přírody, je ve druhém teprv výsledkem umné technické konstrukce, ne-li výsledkem násilnosti; při čemž přec víme, že naprosto není jedno, stojí-li určité slovo uprostřed verše či jakožto koncový rým. Zde je tedy nevyčerpatelný zdroj další problematiky sui generis.

Bylo by potřeba několika článků, kdybych měl po zásluze promluvit o svízelích, jež vznikají z rytmiky, z kvantity, z prosodie. Řeknu jen tolik: Čech si vůbec nepředstaví, co ve svých nejmakavějších důsledcích znamená výsostná vymoženost češtiny, totiž její podvojný a kontrapunktický princip prosodie přízvučné a časoměrné, tedy skutečnost, že též nepřízvučná slabika může mít dlouhou samohlásku, tedy délku přirozenou. Šátečkem bílým zamávala: neslyšíme již, vidíme, jak se to třepetá bíle a toužebně a zalknuto slzami rozchodu, ano, „Scheiden und Meiden tut weh“; a je to nepřeložitelné.

[236]Fingujme verš: a z oka blesk a nato zaváhání — zaváhání, nikdo z nás přec nemyslí, že je to rovnocenný překlad, řeknu-li třeba: im Aug ein Blitz und dann ein Zögern, Zögern. Zejména též proto je nepřeložitelný Máj, je nepřeložitelná Kytice a po nejhlubší pravdě každá poctivá česká lyrika.

Paní moje, paní milá!
vždycky upřímná jsi byla
…………………………………………………………………
Paní moje, paní zlatá!
zdali nemocí jsi jata?
…………………………………………………………………
Ó ty vrbo, vrbo bílá!
což jsi ty mne zarmoutila!

Přesvědčte se sami: kdykoli pán v Erbenově „Vrbě“ osloví svou paní, vždy verš vyznívá slabikou toužebně zdlouženou; a po každé sdružený verš rýmový vyznívá rafinovaným kontrastem otevřené slabiky krátké. Jistě by byl Erben sám nejvíc překvapen, kdybychom mu to řekli; ale učinil tak z pudového nutkání svého mistrovství a teď si to, prosím, převádějte do jazyka, jehož každá nepřízvučná slabika je bez milosti krátká!

Jak dlouhá noc — jak dlouhá noc —
však delší mně nastává. — —

Čtěte takto celý Máchův Máj a zhrozíte se představy, že by tohle měl někdo převést do veršů německých či jakýchkoli jiných; a přec právě v těchto nepřízvučných délkách je hudba češtiny, duše „Máje“, tajemství jeho verše.

Vedle takové překážky prapůvodní a životné jsou poměrně malou tlumočnickou překážkou jazykové determinace místní a společenské, jimž říkáme nářečí, podřečí, patois, argot, slang. Zpravidla se tu nabízí organická obdoba alespoň přibližně věrohodná a legitimní. Pokud jde o argot, také proto, že mluva pražské ulice a periferie je tak bohatá a vynalézavě rozhýřená, že dost hravě obsáhne všechny rozrůzněné rejstříky argotu pařížského, londýnského, berlínského, vídeňského. Až na slovní hříčky ovšem, které jsou skoro vždy vázány místními asociacemi historickými, atmosférickými, osobními. Z toho důvodu je bohužel nepřeložitelné vše, co kdy propověděli Voskovec a Werich. Nepřeložitelný je do němčiny Švejk, protože je to kniha neodpoutatelně pražská a pražská němčina zase je jazyk umělý, strojený, knižní, bez jazykového života společenských spodin.

Větší svízelí než nářečí a argot je jazyková patina. Rozeznávejme jazykovou rez a jazykovou patinu! Tedy hned česká poesie z první polovice devatenáctého století až na Čelakovského, až na Máchu, až na Erbena, až na některý ten sonet Kollárův je šmahem pokryta jazykovou rzí, totiž je to dikce v záporném smyslu antikvovaná, dikce odumřelá, esteticky nenosná a nevodivá. Jinak u takového Danta, Shakespeara, Goetha, Schillera. Píšou vesměs jazykem, jímž dnes nikdo ani nemluví ani nepíše. Ale ten jazyk není zastaralý, zachoval si plnou estetickou funkčnost a pokryl se jen ušlechtilou měděnkou, která mu přidává další estetickou hodnotau navíc. Kolem těchto děl je kouzelný modravý opar jazykové dálky, kterou prozařuje básníkův genius.

[237]Při tlumočení těchto děl čeština musí selhat, pokud jde o obdobu této patiny: neboť každá starší básnická čeština je pro takový úkol ne dost nosná. Dovolte drobný příklad! Německá předpona ab-, na př. v abwenden ,odvrátiti‘, byla kdysi dvouslabičná, zněla abe-, teprv dost pozdě se redukovala. Ještě u Herdera se mihne v plné znivosti svých dvou slabik. A pak přijde Goethe a rozloučí se s ní navždy ve svém závětním torsu pandorském: wer von der Schönen zu scheiden verdammt ist, fliehe mit abegewendetem Blick… Je těžko naznačit, jakým živelným dojmem bolně zjihlého citu a výsostné veleby působí na esteticky vzdělaného Němce to abegewendetem místo dnešního abgewendetem. A není v češtině nástroje a možnosti, abychom i jen náznakem převedli toto knížecí loučení. — Stejně zoufalý jsem, když překládám Máchu a vyšší moc jazyka mi brání, abych překladu zachoval Máchova ňádra, Máchovu lůnu, ty ústrojně a bytostně dlouhé slabiky nyvé touhy.

Zde ovšem lze debatovat: je vůbec žádoucí převádět velkou básnickou minulost i s tou jazykovou patinou? Tak na př. hned B. Mathesius v tomto roce puškinském hlásá nezbytnost tlumočnického principu, jenž by Puškina a stejně i Gogola a všechny ostatní tlumočnicky aktualisoval, t. j. podal je mluvou takovou, jaké by užili sami, kdyby žili v našem středu a psali slovníkem našich dnů. Je to princip průbojný a smělý i sympatický, protože životný. Ale musíme být pamětlivi toho, že Puškin takto tlumočený není Puškin, jak jej při četbě originálu prožívá dnešní Rus, a obdobně takovým postupem dostaneme jiného Shakespeara, jiného Danta, jiného Goetha, než jej ve své duši má dnešní Angličan, Ital, Němec. T. j. dostaneme je právě ochuzené o tu posvátnou jazykovou patinu. Takže tedy i tuto drahocennou měděnku mohu položit na těžkou mísu věcí nepřeložitelných, na mísu pasiv tlumočníkových.

Shrnuji. Pojednal jsem o těchto skutečnostech: vjemově a názorově je každé slovo, především každé podstatné jméno zkratkou, abstrakcí, a tato zkratka je skoro v každém jazyce jiná; každý jazyk je pralesem metafor a v každém jazyce jeví tento prales jiný porost a jinou vegetaci; každý jazyk jeví jiné zákonitosti mluvnické a skladebné a básnická mluva tyto zvláštnosti stupňuje a radikalisuje, aby z nich těžila výrazově i esteticky; každý jazyk má svou specifickou ústrojnost prosodickou a rytmickou; každý jazyk jeví jinou organisaci melickou a hudební, instrumentační a symfonickou; podstatné části fundu instructu v každém jazyce jeví specifické podmíněnosti rázu společenského; konečně pak věrný převod básnických děl často naráží na překážku jazykové patiny.

Ze souhry těchto skutečností vyplývá zoufalá skutečnost součtová, že po nejhlubší pravdě je nepřeložitelné ne-li všechno, tedy téměř všechno — svým jazykovým duchem, svou psychou, svým jazykovým strukturálním charakterem třebas i zákon o stavebním ruchu nebo o oddlužení zemědělců. Tedy vrcholný poznatek zoufalého pesimismu tlumočnického.

Jenže tam, kde nastává tíseň, nabízí se organické slovo rýmové a to zní píseň! Ježto nemůžeš mluvit, jak autorovi zobák narosť, zpívej za něho! Tvoř! Vmýšlej se do autora, jak by to asi řekl, kdyby byl tvým současníkem a měl tvou mateřštinu a ne svou. Překlad budiž jazykovou tvorbou podle zákonitostí naší mateřštiny! Co však jsou zákonitosti mateřštiny? Myslím, že všechny její možnosti. Ty jsou nejen možnostmi, jsou i příkazem, povelem. Z toho, co jsem uvedl o nemožnosti překladu věrného, nutně vyplývá, že překlad je ve své správné koncepci jazyková tvorba velmi volná, velmi svéprávná. Překlad je podle tohoto pojetí tvůrčí postup jazykový, jenž náhradou za nemožný odlitek klade možnou obměnu, parafrázi, samostatný protějšek. Rozumí se, že i pak poztrácíme cestou plničké náruče hodnot slohových [238]a estetických. Jde o to, abychom tyto ztráty nahradili co možná plnou a rozvitou jazykovou tvorbou ze svých vlastních skleníků! Řečeno zcela střízlivě: třeba překládat co nejvolněji. Myslím, že většina nás překladatelů je dosud v zajetí přílišné snahy o t. zv. věrnost. Já to své vlastní praksi vytýkám také. Jsou ovšem zas nepřekročitelné meze, kde svoboda by se stala zradou, ne-li darebáctvím. Vytýčit takové meze nějak schematicky je podnikání nemožné. Jsou to meze proměnlivé případ od případu, a třeba je vycítit taktem, poučeností, erudicí. Každý překladatel by měl mít alespoň jakous takous průpravu filologickou a linguistickou. Ale každý by měl svého autora znát i po stránce literárněvědné, historické. Můj Bože — co všechno by překladatel neměl znát, vědět, vycítit, vytušit, vykouzlit, přičarovat, zničit a dokonaleji stvořit, s kolika anděly by se neměl utkat a poprat! Ale však víme všichni do jednoho: je to zatracené řemeslo nacpané pojmovými protimluvy. Přetvořující, dotvořující deformace; interpretace jinou osobností, jinou mluvou. Pekelný úkol. Může se vůbec zdařit? Doufejme a obraťme proto naruby výrok Jaroslava Vrchlického: Nikoli. Sotva. Možná. Snad. Snad — snad. Již to je mnoho, že lze takto doufat: das Unbegreifliche — vielleicht wird’s getan!

Slovo a slovesnost, volume 2 (1936), number 4, pp. 230-238

Previous Jan B. Čapek: Poznámky o stylu, jazyku a zařadění Kuzmányho „Běly“ (K jejímu stoletému výročí)

Next Vilém Mathesius: Dvojí úsilí o zjednodušení angličtiny