Dvojí úsilí o zjednodušení angličtiny

Vilém Mathesius

[Discussion]

(pdf)

Double effort pour la simplification de l’anglais

Záměrné zasahování do vývoje jazyka se dálo ode dávna ve všech oblastech jazykové kultury (vzpomeňme na jedné straně jazykového tabu, jehož stopy lze nalézt v nejstarších stadiích indoevropských jazyků, a na straně druhé poměrně nedávného vytvoření nové spisovné češtiny, spisovné maďarštiny, srbštiny, ukrajinštiny atd.), ale jazykozpytná teorie neposkytovala vždy takovým snahám stejně příznivou oporu, neboť často viděla ve vývoji jazyka výsledek přírodních sil, jejichž souhru lidské zasahování jenom kazí a ruší. Platí to také o období mladogramatickém, dnes doznívajícím, které se k různým pokusům o řízení jazyka stavělo podle jejich povahy buď zcela odmítavě nebo alespoň s nedůvěřivou zdrželivostí. Po té stránce znamená obrat moderní pojímání jazyka jako soustavy účelných prostředků výrazových. Velmi zřetelně se to projevilo na druhém mezinárodním sjezdu linguistickém v Ženevě roku 1931. Druhá otázka, předložená účastníkům sjezdovým se zabývala úlohou, kterou má při vývoji jazyků s jedné strany činnost spontánní a podvědomá a se strany druhé zásahy řízené vůlí a úvahou, a k ní jako doplněk byla přiřazena otázka další, týkající se možnosti přijmouti za pomocný jazyk jazyk umělý. Vytvoření jazyka umělého je jistě nejkrajnější možnost pro vědomé a záměrné tvoření jazykové, a proto jednání o této dodatečné otázce se stalo v Ženevě zkušebním kamenem pro stanovisko dnešních linguistů k záměrnému zasahování do věcí jazykových. Bylo opravdu příznakem doby, že žádná z četných odpovědí předem na tuto otázku zaslaných a již před sjezdem vytištěných se zásadně nestavěla proti tomu, aby se na linguistickém sjezdu probíral problém mezinárodního jazyka pomocného a že značná část odpovědí, především ovšem ze zemí skandinávských a ze Spojených států amerických, přímo se stavěla za myšlenku pomocného jazyka umělého. Sjezdový referát o tomto problému, svěřený známému zastánci umělého jazyka pomocného profesoru O. Jespersenovi, byl schválen bez odporu a Mezinárodní sdružení pro pomocný jazyk (International Auxiliary Language Association, [239]zkráceně IALA) bylo sjezdem přijato za organisaci, s níž pracuje Stálý mezinárodní výbor linguistický.

Toto jednání ženevské ovšem neznamená, že dnešní linguisté jsou šmahem přívrženci esperanta nebo noviálu. Svědčí pouze o tom, že se dnešní linguistika neuhýbá praktickým problémům, vznikajícím v oblasti jazykové z těsnějšího a živějšího styku různých zemí a národů a že chce podle svých sil přispívat k jejich správnému řešení. Je si ovšem vědoma potíží, s kterými se takové řešení setkává, a ví, že správná cesta nemůže vésti jinak než pres kritické hodnocení. Stručně bychom mohli toto stanovisko označit jako stanovisko sympatisující kritičnosti a s tohoto stanoviska je podle mého mínění třeba také posuzovati dvojí nové úsilí o zjednodušení angličtiny, které i k nám zalehlo propagačními učebnicemi. Jde o systém Anglic, uváděný k nám anonymním českým překladem původní učebnice švédské od profesora R. E. Zachrissona (Rychlý kurs angličtiny podle soustavy Anglic, stran 84, Uppsala, Anglic Fund A. B. 1931) a o systém zvaný Basic English, který u nás propaguje svou knížkou O. Vočadlo (Basic English podle C. K. Ogdena. Pro Čechoslovany zpracoval Dr. O. Vočadlo. Stran 46, Brno, Pokorný a spol. 1934).

Oba pokusy jsou pokusy vážné a opírají se o promyšlené důvody teoretické. Přitom běží po každé o něco zcela jiného, třebaže se Anglic a Basic English do jisté míry vzájemně doplňují. Profesor R. E. ZACHRISSON, vážený anglista švédský, chce mezinárodnímu rozšíření angličtiny pomoci tím, že se snaží odstraniti potíže, které působí anglický pravopis. Není to ovšem myšlenka nová, neboť pokusy o opravu anglického pravopisu z důvodu toho neb onoho se dějí již několik set let, a jak jsem ukázal před více než patnácti lety v Naší řeči (IV, 1920, str. 129 n. Filologické hlasy k opravě pravopisu anglického), lze i z dvacátého století uvést již řádku hlasů pro i contra. Nová je ledy pouze cesta, po níž se snaží prof. Zachrisson dospět k řešení tohoto problému. Po prvních projevech, počínajících r. 1929, definitivně ji vyložil obsáhlým článkem Four hundred years of English Spelling Reform v švédském časopise Studia Neophilologica (IV, 1931—32, str. 1—69) a pak ve zvláštní knížce Anglic an International language with a survey of English Spelling Reform (str. 88, Uppsala 1932, označeno jako 2. vyd.). Své úvahy označuje jako příspěvek k zvláštnímu vědnímu oboru, interlinguistice, a tou rozumí ve smyslu širším snahy založené na jazykozpytném bádání nebo na pokusech vědecky prováděných a usilující o zdokonalení jazyka jako dorozumívacího prostředku, a ve smyslu užším vědecké snahy o vytvoření umělého jazyka nebo o přizpůsobení jazyka přirozeného k účelům pomocného jazyka mezinárodního. Sám se ovšem přiklání k druhému z obou jmenovaných úkolů interlinguistiky a je přesvědčen, že k mezinárodnímu jazyku pomocnému lze dnes nejspíše dospět vhodnou úpravou angličtiny. Při té musí jít jednak o redukci slovníku, pro mezinárodní pomocný jazyk příliš obsáhlého, jednak o úpravu pravopisu, který je prý téměř ideografický. Toto, jak bylo již řečeno, je úkol, o který se Zachrisson pokouší. Řadí se tím k dlouhé posloupnosti reformátorů anglického pravopisu a své místo mezi nimi sám určuje kritickým přehledem toho, co navrhovali jeho předchůdci. Rozlišuje tři typy pravopisných reforem týkajících se angličtiny: částečné opravy, které chtí odstranit jen některé nejnápadnější nesrovnalosti a které proto nejsou řešením problému, nýbrž jen okamžitou a dočasnou nápravou; fonetický pravopis, který usiluje o to, aby každá hláska měla svou speciální značku, a proto necouvá před úplným přerušením pravopisné tradice; posléze směr, kterého se přidržuje sám a který záleží v tom, že se na základě tradičního pravopisu a značek v něm užívaných vytváří pravopis nový, soustavnější. V praksi to znamená, že každá hláska nebo skupina hlásek je pokud možno vždy psána týmž písmenem nebo touž skupinou písmen braných z latinky a užívaných v téže nebo podobné funkci v historickém pravopisu. Tím je nový pravopis jednak vybudován na teoretickém principu, jednak je dosti podobný pravopisu dosavadnímu, aby nenastal v tradici pravopisné příliš násilný přelom. [240]Pro angličtinu speciálně si stanovil Zachrisson čtyři základní pravidla: 1. nemá se užívat němého e k tomu, aby se označila výslovnost samohlásky v předešlé slabice (typ name, time, bone atd.), 2. pro označení znělé hlásky odpovídající neznělému s jest užít písmene z, 3. cizí zdomácnělá slova mají mít stejný pravopis jako slova domácí, 4. pokud lze, má mít každá hláska jen jedno označení (platí to zejména pro hlásky j, k, au, ou). Jistě se všecky tyto zásady mohou prohlásit za rozumné a mohlo by se zdát, že je snadno jich použít. V podrobných úvahách Zachrissonových se však jeví věci jinak. Pravopis jako soustava grafických znaků je systém velmi složitý a ani Zachrissonovi se nepodařilo uvést anglický pravopis beze zbytku na jednotný princip. Zejména pravopis slabik nepřízvučných mu působil a působí mnoho nesnází, které jej donutily i k postupným změnám ve vlastní soustavě. Na výsledky, ke kterým dospěl, můžeme se dívat s dvojího hlediska. Jsou jednak příspěvkem k obecné reformě anglického pravopisu a po té stránce upoutaly kladný zájem anglické Společnosti pro zjednodušení pravopisu (Simplified Spelling Societ). V této věci je jistě předností soustavy Zachrissonovy, že se snaží pokud možno navazovat na dosavadní pravopisnou tradici, ale přesto se jistě nepodaří ani této umírněné reformě překonati psychologické překážky, které se stavějí v cestu zásadní změně pravopisu v době, kdy proti řeči slyšené tak mocně vystupuje řeč čtená. S druhé strany se Zachrisson dívá na svou soustavu jako na dobrou pedagogickou pomůcku, která může usnadnit učení angličtině cizincům. Proto jsou ve Švédsku pořádány zvláštní kursy angličtiny, při nichž se užívá soustavy Anglie, a proto jsou také vydávány učebnice angličtiny užívající této soustavy pro různé národy, mezi nimi také, jak již bylo uvedeno, pro Čechy. Po této stránce je jisto, že první stadia v učení angličtině soustava Anglic značně usnadňuje, ale vlastním zkušebním kamenem její praktičnosti je doba, v níž žáci přecházejí od pravopisu Anglic k tradičnímu pravopisu anglickému. Doba tato vždycky přijíti musí, neboť chtějí-li se žáci, odchovaní na soustavě Anglic vřadit mezi lidi čtoucí a píšící po anglicku na základě tradičního pravopisu, musí se tomuto tradičnímu pravopisu přiučit. A tu se mi zdá, že blízkost soustavy Zachrissonovy k tradičnímu pravopisu, která je její výhodou, když se na ni díváme jako na příspěvek k obecné reformě anglického pravopisu, je naopak značnou závadou při jejím užívání v anglických kursech pro cizince. Obrazy slov psaných soustavou Anglic a slov psaných tradičním pravopisem jsou si z velké části příliš podobné (na př. v soustavě Anglic An akter, plaing at a kuntry theater, was to die in the laast akt of the plae a v pravopise tradičním An actor, playing at a country theater, was to die in the last act of the play) a proto se jistě dlouho a silně u cizích žáků pletou. Proti metodě dosavad u nás obvyklé, která od počátku pracuje s tradičním anglickým pravopisem, a pokud je potřebí, si vypomáhá různými přepisy fonetickými, znamená metoda Zachrissonova ve vyučování angličtině jako jazyku cizímu podle mého mínění zbytečnou okliku.

Autor Basic English, Angličan C. K. OGDEN má o způsobilosti angličtiny pro funkci mezinárodního jazyka pomocného ponětí stejně vysoké jako profesor Zachrisson, ale při budování své soustavy vyšel z myšlenkové oblasti zcela jiné. Teoretickým myslitelům linguistickým je znám jako spoluautor knihy The Meaning of Meaning (A Study of the Influence of Language upon Thought and of the Science of Symbolism), kterou vydal roku 1923 s I. A. Richardsem, a těm, kdo se zabývají anglickým utilitarianismem, jako odborník v díle Jeremy Benthama. Mezinárodnímu foru linguistickému vyložil Ogden zásady své soustavy v odpovědi, kterou předložil ženevskému sjezdu na uvedenou svrchu dodatečnou otázku k druhému hlavnímu bodu jednání (Deuxième congrès international de linguistes. Propositions reçues en réponse aux questions qui seront traitées en séances plénières. Ženeva 1931, str. 38 n.). Stručně by se mohlo říci, že se Ogden pokouší angličtinu, a to především její slovník, zracionalisovat. Můžeme toho termínu o pokusu Ogdenově užít v obojím jeho možném smyslu, ve smyslu racionalismu osmnáctého století, jehož [241]výrazným representantem byl Ogdenem uctívaný Bentham, i ve smyslu úsporné racionalisace století dvacátého. Ogdenovi jde o minimální možnou zásobu slovní, měřenou obecnými potřebami lidského vyjadřování, a o dosažení tohoto minima usiluje různými cestami, opíraje se přitom po stránce formální o vyvinutou analytickou schopnost moderní angličtiny. Nejdříve velmi značně redukuje počet sloves. Obyčejně jich prý bývá ve vyvinutém jazyku na čtyři tisíce, ale Ogden vystačuje podle svého tvrzení jen se sedmnácti (come, go, put, take, give, get, make, keep, let, do, seem, say, see, send, may, will, be). Není to tak zcela přesné (Ogdenovým číslům se vůbec nesmí lehce věřit), neboť v tomto výčtu chybí sloveso have, kterého Basic English plně užívá. I tak je to ovšem velmi značná redukce sloves a dochází se k ní (nečítáme-li zevšeobecnění slovesa will ve futuru a kondicionálu, čímž odpadá sloveso shall) generalisováním dvou tendencí charakteristických pro dnešní angličtinu. Jednak se obsah speciálnějších sloves rozkládá v sloveso významu obecného a specialisující určení (předmět, doplněk, určení příslovečné: to kill — to put to death, to mean — to have the sense of, to have made up one’s mind, to irritate — to make angry, to give trouble, to publish — to make public, to get out [a book], to put into print, to die — to go to one’s death, to come to one’s end atd.), jednak se sloveso složené s prefixem adverbiálního významu rozkládá v sloveso jednoduché (nebo jeho ekvivalent) a samostatné příslovce (na př. to insert — to put in, to include — to take in, to exclude — to keep out, to overrun — to be all over the place, to return — to give back). To všecko ovšem by nebylo stačilo a nebylo by také pomohlo ani nahrazování výrazů speciálnějších výrazy obecnějšími (na př. to pronounce — to say). Ogden však si věděl rady. Využil známé věci, že substantiva lze v angličtině velmi snadno užít jako slovesa a asi ve třech stech případech, kde se v moderní angličtině shoduje sloveso formálně s odpovídajícím substantivem, pojal do Basic English jen substantivum s poznámkou, že lze od něho tvořit adjektiva příponami -ing a -ed. Doopravdy tu jde o participium praesentis a participium perfecti stejně znějícího slovesa a tím se rozmnožuje slovesná zásoba Basic English bez zvětšení slovníku o dalších tři sta sloves s časováním ovšem kusým, neboť se v Basic English může říci I was playing, I was smiling, I was working, ale nikoli I played, I smiled, I worked atd. Kde ani to nešlo, pojal Ogden do Basic English prostě tvar na -ing jako substantivum, kterého se může užít i adjektivně, t. j. jako participia praesentis (hearing, living, teaching atd.). I tato slova rozmnožují tedy (s omezením právě uvedeným) slovesnou zásobu Basic English.

Z toho, co bylo pověděno o Ogdenově zacházení se slovesy, je, doufám, zřetelně vidět už celý jeho postup při vypracovávání Basic English. Substantiv musil ovšem do své soustavy pojmout mnohem víc než sloves, protože substantiva jako jména věcí jsou základem všeho jazykového pojmenování. Je jich v Basic English asi šest set. I to je ovšem značná redukce obvyklé anglické zásoby slovní a k ní dospívá Ogden jako u sloves rozkládáním názvů speciálnějších v opis několika slovy nebo v definici výrazy obecnějšími. Je to ovšem leckdy cesta velmi neschůdná a kritika Basic English má právě v této věci nejlepší příležitost k výtkám. Je-li třeba na př. opisovat substantivum grave slovy place of the dead, hole for body, substantivum breast slovy milk-vessel, heart, chest, substantivum eyelash slovy eye-hair, hair round the eye, substantivum calf slovy fat part of the leg atp., není možno nevidět, že Basic English dospívá k omezené slovní zásobě jen za cenu grotesknosti. Na druhé straně škrtnutím takových slov, jako gentleman, lady, virtue atd. pozbývá Basic English schopnosti přesného vyjadřování v oblasti kulturní, neboť jde o pojmy, které nelze nahradit opisy man of good position (education, birth), woman, woman of good birth, good qualities (right acts, signs of a good man). Při adjektivech jde Ogdenovi jen o zachycení jejich intelektuálního obsahu. Proto promítá adjektiva emocionální ve výrazy deskriptivní, na př. za awful klade causing fear, za agreeable klade pleasing, za horrible klade shocking, za tedious výrazy seeming long, of no interest atd. I tento postup ovšem mu umožňuje škrtání celé řady slov z anglické zásoby slovní. Hlásá-li se ovšem, že Basic English pracuje jen [242]s osmistypadesáti slovy, nelze to brát o nic víc vážně než tvrzení, že se spokojuje jen se sedmnácti slovesy. Přistupují totiž k základnímu slovníku o osmistechpadesáti slovech ještě řady další, na př. jména měsíců a dní, číslovky a asi sto slov známých po celém světě a proto považovaných za slova skutečně mezinárodní. Můžeme proto říci, že Basic English pracuje ve své základní podobě se zásobou asi jednoho tisíce slov.

Aspirace Ogdenovy nejsou malé a ve shodě s nimi je i jeho činnost agitační. Podařilo se mu získat kroužek horlivých přívrženců a od roku 1930, kdy podal první výklady o své soustavě, vychází o Basic English publikace za publikací (Basic English, General Introduction 1930, The Basic Vocabulary 1930, Brighter Basic. Examples of Basic English for young persons of taste and feeling 1931, The Basic Dictionary 1932, atd., viz také v knížce Vočadlově str. 46). Nechybělo ovšem ani kritiky. Různé výklady v denním tisku můžeme beze všeho pominout, zato pozornosti si zasluhují odborné rozbory uveřejňované v linguistickém časopisu americkém The American Speech v letech 1933 a 1934. Američtí kritici uznávají pozoruhodné stránky Ogdenova pokusu, ale pronášejí proti němu jednu výtku podle mého mínění velmi závažnou. Naději na úspěch může mít (nehledě k nutným prostředkům propagačním) pouze taková zjednodušená angličtina, která umožní vyjadřovat se přesně a idiomaticky, protože žádný jiný typ zjednodušené angličtiny nebude uznán, až na ojedinělé výjimky, učiteli angličtiny ani v zemích anglosaských ani v zemích jiných. Proti oběma těmto požadavkům se Ogdenova soustava prohřešuje, neboť vytváří (na př. vymýcením slovesa shall) novou, dosud neexistující angličtinu a v mnoha případech přílišnou redukcí slovníku vede k vyjadřování nepřesnému. K tomuto obecnému úsudku je třeba připojit ještě několik poznámek dalších. Není ještě jisto, že přívrženci Basic English budou mít víc vkusu než přívrženci esperanta a jiných umělých jazyků a že nebudou chtít do Basic English převádět výtvory básnické. Proto je zapotřebí zdůraznit, že celým svým zaměřením se Basic English hodí jen k slohu zcela věcnému, neemocionálnímu. Pokud jde o hodnotu Basic English pro Neangličany, je jisté, že je to soustava poučná tím, že až do extrému zdůrazňuje některé charakteristické tendence dnešní angličtiny. Mohlo by se z ní lecčehos použít v anglických kursech pro cizince, ale jako celková soustava se pro učení angličtině nehodí. Má po té stránce dva závažné nedostatky. Snad se jí žáci o trochu rychleji naučí vyjadřovat se srozumitelně po anglicku, ale tato výhoda nenahradí ztrátu, kterou utrpí tím, že se nenaučí rozumět angličtině normální, pokud jde za meze Basic English, a že také přechod k aktivnímu užívání angličtiny normální jim bude znesnadněn mluvnickými zvláštnostmi Ogdenovy soustavy. Ogdenovi ovšem náleží zásluha o to, že radikální reakcí proti nadměrnému rozmnožování anglické zásoby slovní upozornil na důležitost soustavné péče o rozsah a ústrojnost slovníku. Jeho pokus bude jistě východištěm pokusů nových. Již američtí kritici Ogdenovi upozornili na dva racionální výběry z anglické zásoby slovní, pořízené k účelům pedagogickým H. E. Palmerem v Tokiu a Elaine Swensonovou v Novém Yorku a New Method Dictionary, sestavený M. Western a J. G. Endincottem a vydaný r. 1935 v Londýně v nakladatelství Longmans, Green and Co., výslovně se omezuje při definicích významů uvedených slov na 1490 anglických výrazů (viz o této knize zprávu K. Haise v Časopise pro moderní filologii 22, 1936, 381). Při všech těchto pokusech o zjednodušení anglické zásoby slovní jde — to je třeba v dnešní situaci zvlášť zdůraznit — jen o její racionalisaci, nikoli o její nacionalisaci. Tomu, kdo se o tom chce přesvědčit, stačí se podívat na slova, která se v základním slovníku Basic English počínají písmenem a. I to je Ogdenovi přičíst k dobru, třeba se s ním o tuto přednost sdílejí také ostatní sestavovatelé redukovaného anglického slovního repertoáru, o kterých jsem se v této stati zmínil.

Slovo a slovesnost, volume 2 (1936), number 4, pp. 238-242

Previous Pavel Eisner: O věcech nepřeložitelných (Předneseno v Kruhu překladatelů)

Next Tomáš Krejčí: K syntaktickému plánu německého hospodářského jazyka