O dynamickém pojetí fonologie, zvláště české

Josef Vachek

[Články]

(pdf)

О динамическом понимании фонологии, особенно чешской / Sur une conception dynamique de la phonologie, en particulier de la phonologie tchèque

Je svého druhu paradoxem, že země, která byla kolébkou funkčního a strukturního studia zvukové roviny jazyka, musila na soustavný fonologický popis svého jazyka čekat více než tři desítiletí (ač dílčí studie, a to řešící často i otázky hodně složité, tu vznikaly již od konce let dvacátých).[1] Jiný paradox je v tom, že prvý soustavný fonologický popis češtiny vyšel z pera zahraničního Čecha,[2] který — ač velmi dobře informován o fonologické práci pražské jazykovědné školy — přistupoval k svému úkolu spíše z pozic tehdejší severoamerické lingvistiky, opíraje se především o metodický postup tzv. harvardské školy (hlavně R. Jakobsona a M. Halla), zčásti i o některé postupy C. F. Hocketta. Výsledkem jeho práce, jak jsme podrobněji ukázali jinde,[3] je faktograficky vcelku spolehlivý popis české situace na zvukové rovině jazyka; nicméně po jedné zvláště významné stránce tento popis české situaci ve zvukovém plánu práv rozhodně není. Je to popis sice věcně v podstatě úplný, ale všechna fakta tu leží jakoby na jedné rovině, pojata příliš staticky. Popisu amerického autora chybí smysl pro to, co se pražská jazykovědná škola při svém fonologickém přístupu k jazyku vždycky snažila postihnout (byť i ne [247]vždycky se stejnou důsledností), totiž pro dynamiku daného fonologického systému, pro vystižení jeho vývojového pohybu, projevujícího se napětím mezi jednotlivými složkami, jež tento systém utvářejí.

Zřetel k této systémové dynamice byl v pražské škole od samého začátku. Už r. 1929, ve své monografii o vývoji ruského fonologického systému,[4] zdůrazňoval R. Jakobson nestatický ráz jazykové synchronie; už zde mluví o tom, co nazývá „promítnutím diachronie v synchronii“, jež se projevuje tím, že členové jazykového společenství hodnotí jazyková fakta vývojovou posloupností už od sebe odlišená, ale v jazyce spolu ještě koexistující, jako fakta diferencovaná stylisticky: fakt odrážející vývojovou situaci starší se do synchronie promítá jako stylistický archaismus, zřetelně odlišený od faktu v dané době běžného, stylisticky bezpříznakového. Pokud vedle těchto dvou podob existuje ještě podoba třetí, v níž se projevuje náznak směřování k další vývojové etapě, hodnotí se taková podoba opět stylisticky příznakově, a to jako neologismus. Je také dobře známo, že již v této monografii Jakobson překlenul známou antinomii diachronie a synchronie svou tezí, podle níž podstatnou část jazykových změn lze vyložit jako změny povahy terapeutické, zaměřené k obnovení systémové rovnováhy, jež byla v tom či onom bodě jazykové soustavy narušena, popř. ohrožena. Protože pak jazykový vývoj je nepochybně jedním z jazykových univerzálií, nutně z něho vyplývá, jako jiné univerzále, nevyváženost (či lépe neplná vyváženost) jazykového systému v kterémkoli období jeho vývoje.[5] O neplné vyváženosti tu mluvíme proto, že empirie svědčí zcela průkazně o tom, že se daný jazykový stav uživatelům jazyka jako systémový nepochybně i přes tyto vždy přítomné systémové kazy vskutku jeví, ne však jako soustava uzavřená, strnulá (velmi výstižně mluvil V. Mathesius — byť v jiné souvislosti — o pružné stabilitě jazykového systému, která se přirozeně naprosto nerovná strnulé statičnosti).[6]

Co platí o jazykové soustavě jako celku (jenž je systémem podsystémů), platí ovšem také, a to zvláště, o jeho zvukové rovině. Fonologický systém je základem celé jazykové soustavy v tom smyslu, že všem vyšším rovinám dodává zvukový materiál, jehož potřebují k plnění svých úkolů. Uvážíme-li přitom poměrně značnou početní omezenost fonémů tento systém utvářejících, je nepochybné, že je tento systém vystaven značnému tlaku všech zmíněných vyšších jazykových plánů; lze prokázat, že si potřeby těchto vyšších rovin někdy vynucují i jisté strukturní změny (nebo naopak zabrání provedení změn, které se zdály být nasnadě) v tomto základním fonologickém systému.[7] Ale i v těch obdobích, kdy se takový tlak vyšších rovin na zvukovou rovinu silněji neprojevuje, je nesmírnost úkolů, jež na početně poměrně velmi omezeném fonologickém systému spočívají, tak tíživá, že již sama o sobě klade [248]na prvky tohoto systému značné nároky, hlavně požadavek zřetelné vzájemné odlišenosti těchto prvků, požadavek jejich vzájemné opory sítí vztahů existujících mezi nimi (odtud obvyklá větší nebo menší „souměrnost“ fonologických systémů) a konečně i požadavek jejich více nebo méně rovnoměrného využívání při stavbě promluv (přiměřeného „funkčního zatížení“). Tyto požadavky se ovšem neuplatňují striktně, ale s poměrně značnou tolerancí (tj. ke změně systémové stavby dochází tehdy, jeví-li se situace ve fonologickém systému již tak neúnosná, že to ohrožuje jeho hladké fungování).

Ke změně přitom obvykle dochází nikoli v mezích jedné a téže generace mluvčích, ale s nástupem generace nové, která jakoby soustavněji „domýšlela“ systémové předpoklady a posunovala tím jazykový vývoj o stupeň dopředu. Právě proto mohou spolu v daném období koexistovat vývojové formy starší a novější, jejichž koexistence, jak už poznal Jakobson ve svém výroku shora zde připomenutém, vede k „promítání diachronie do synchronie“. Jeví se tedy pražské jazykovědné škole fonologický průzkum jazyka v oblasti synchronní neoddělitelně spjat s jeho průzkumem v oblasti diachronní a naopak; to ovšem naprosto neznamená směšování pohledu vývojového a synchronního, pouze jejich vzájemnou souvztažnost. Stejně jako existence systémového napětí v synchronisticky zkoumaném jazykovém systému může do jisté míry usnadnit odhad dalšího vývoje systému,[8] tak i naopak už uskutečněná vývojová etapa umožňuje rozpoznat, kde byly v jazykovém systému období před změnou bezprostředně předcházejícího „slabší body“ tohoto systému.

V této souvislosti je třeba ještě připomenout, že jedním z důležitých předpokladů jazykové změny vůbec — a změny ve zvukové rovině zvláště — je existence synchronní oscilace jazykových jevů, oscilace sémanticky nemotivované, způsobované prostě individuálními odlišnostmi jednotlivých členů daného jazykového společenství. Této skutečnosti si všiml V. Mathesius již roku 1911[9] a nazval ji tehdy „potenciálností jazykových jevů“. Je to právě toto synchronní kolísání, jež mj. umožňuje existenci prvé ze tří funkcí jazykových promluv, jak si jich povšiml K. Bühler,[10] tzv. Kundgabefunktion, popř. Ausdrucksfunktion, která, jak známo, charakterizuje mluvčího a umožňuje identifikovat jej na základě materiálové podoby jeho promluv, jež jsou právě svými materiálovými odlišnostmi diferencovány od promluv ostatních mluvčích téhož jazykového společenství. Jen marginálně tu poznamenejme, že i tato funkce, přes svou individuální zaměřenost, je nicméně záležitostí vskutku lingvistickou, protože i ona má nakonec obecný dosah pro jazykový systém jako celek: studiem individuálních odlišností, charakterizujících „idiolekty“ jednotlivých mluvčích, zjišťujeme nepřímo meze, v jejichž rámci se tyto individuální odlišnosti mohou pohybovat, aniž by se tím narušila sdělná hodnota platná pro tyto promluvy v daném společenství — a je nesporné, že i konstatování, kde jsou tyto meze, je důležitou položkou v charakteristice jazykového systému jako kolektivní instituce.

[249]Nás ovšem v této souvislosti nejvíce zajímá ta okolnost, že existence těchto individuálních oscilací představuje jakýsi latentní materiálový rezervoár, jehož lze použít v těch případech, v nichž se v důsledku ohrožení systémové rovnováhy jeví indikován jistý posun uvnitř systémové struktury. Existence individuálních růzností v jazykových realizacích jednotlivých mluvčích v takových případech umožňuje, aby bylo v parole (či přesněji, v konkrétních promluvách jednotlivých mluvčích) jakoby laboratorně vyzkoušeno i více možností, jak by se daný strukturní problém jazykového systému dal řešit[11] — akceptuje se pak to řešení, které se ukáže v dané situaci jako optimální. Proto můžeme právem tvrdit, že i existence individuálních oscilací v jazykových promluvách jednotlivých mluvčích je důkazem synchronní dynamiky jazykového systému těmto mluvčím společného, zvláště ovšem zase jeho zvukové roviny.

Vraťme se nyní k výše zdůrazněnému značnému početnímu omezení fonologického systému a k vysoké míře uznání, již tomuto systému nepochybně nutno přiznat, dokáže-li s tak málo prostředky být práv přebohaté škále požadavků, jakou jazyku každodenní životní situace ukládají, požadavků takřka den ze dne náročnějších a stále jemněji diferencovaných. Objev, že počet fonémů v jazyce, už tak dost omezený, lze převést na ještě omezenější počet distinktivních rysů tyto fonémy skládajících (podle Jakobsona a Halla[12] jich lze v jazycích světa zjistit vcelku 12 až 15, při čemž ovšem v konkrétních jazycích nejsou patrně nikdy zastoupeny všechny tyto rysy), přirozeně je s to ještě více umocnit míru uznání systému, který s tak omezeným inventářem prostředků je schopen tak vysokých výkonů. Možnost redukovat tak vydatně počet základních složek fonologického systému vedla od druhé poloviny padesátých let zhusta k formulacím, jež fonologickou situaci v jazyce vyjadřovaly nikoli už v termínech fonémů, ale v termínech distinktivních rysů, uspořádaných v protiklady zásadně binární povahy a vytvářejících model aplikovatelný v podstatě na poměry ve všech jazycích světa. Foném, jakožto svazek distinktivních rysů, se při tom vyjadřuje formou matrice, jež názorně ukazuje přítomnost či nepřítomnost všech distinktivních rysů, jež přicházejí v daném jazyce a v dané situaci v úvahu, a fonologický systém jazyka je tu pak logicky vystřídán souborem takovýchto matric.

Základem, na kterém je inventář distinktivních rysů vybudován, jsou tu fakta akustické analýzy; pozdější vynález sonagrafu, umožňující získat rychlý a názorný optický záznam akustického spektra promluvy a jejího formantového složení, zdál se po nějaký čas plně potvrzovat spolehlivost tohoto akustického základu. Časem se však vynořují pochybnosti, je-li právě tato analýza akustické matérie zcela opodstatněná; hledají se nové interpretace této matérie, jež více či méně modifikují interpretaci Jakobsonovu a Hallovu,[13] jindy pak se dokonce základna akustické analýzy vůbec opouští a hledá se základna jiná, ať už daná fakty fyziologickoartikulačními nebo percepčními.[14] I zásada [250]důsledné binárnosti protikladů, v nichž vůči sobě distinktivní rysy stojí, je nejednou podrobována kritice.[15] Je jistě pozoruhodné, že nejeden pokus o ražení nových cest vzniká na půdě pražské školy, v jazykovědném myšlení badatelů českých a slovenských.

Nicméně nelze říci, že by pražská jazykovědná škola byla následovala harvardský postup do všech důsledků v tom, že by v ní byl pojem fonému býval zatlačen zcela do pozadí koncepcí svazku distinktivních rysů a pojem fonologického systému vystřídán souborem matric ukazujících, jaké svazky distinktivních rysů fonémy jazyka představují. Tím ovšem nemá být nijak řečeno, že by pojem distinktivního rysu a jeho závažnost byly v pražské škole bývaly popírány (to jsme zdůraznili už dříve v jiné souvislosti).[16] I čeští členové pražské školy už v polovině let třicátých zdůrazňovali nutnost přihlížet k tomu, že foném je sice dále nedělitelný na složky po sobě následující, ale že je možno jej dělit na složky simultánní (tj. realizované současně).[17] I v době poválečné, po vyjití základních prací Jakobsonových a Hallových, se v české a slovenské fonologické literatuře setkáváme s aplikacemi — ovšem leckdy značně nezávislými — harvardských postupů na konkrétní jazykový materiál, hlavně slovenský a ruský.[18] Nicméně to byla právě dynamická koncepce fonologického systému spolu se stále více se prohlubujícím historickofonologickým studiem jazyků jak slovanských, tak ostatních, jež bránila bezvýhradnému přijetí harvardského pojetí.[19] Paradoxní při tom je, že hlavním inspirátorem tohoto historickofonologického studia, a tedy těchto zábran působících proti harvardské koncepci, byla právě předválečná jakobsonovská koncepce historické fonologie. Právě ona nedovolila, aby koncepce fonému jako celku, byť i vnitřně členitelného v distinktivní rysy, byla zatlačena do pozadí, a to i v době největšího rozmachu harvardské koncepce (jejíž vrchol lze datovat obdobím mezi l. 1956 a 1962).

[251]Stoupenci pražské koncepce totiž jasně poznávali, že nositelem vývojové dynamiky fonologického systému jsou především fonémy jako celky, nikoli jen některé z distinktivních rysů je skládajících. Nebylo dosud prokázáno, že by důsledná disociace fonémů v distinktivní rysy umožňovala mnohem „syntetičtější“ vystižení jazykového dění, jak to proklamoval Jakobson v jedné ze svých statí z raných šedesátých let.[20] Naopak, názorný doklad historickofonologické práce omezující se jen na vývoj distinktivních rysů, jak jej nacházíme v monografii S. K. Šaumjana o polštině,[21] svědčí o tom (jak správně ukázal M. Komárek), že vývojem soustavy distinktivních rysů se tu vůbec nenahrazuje vývoj fonologického systému. — Na druhé straně ovšem je třeba připustit, že popud k té či oné změně může někdy vyjít z distinktivního rysu samého (srov. např. germánské posouvání souhlásek), avšak to nic nemění na skutečnosti, že změny tímto popudem vyvolané zasahují fonémy jako celky, jež tím zase jako celky nabývají nového fonologického obsahu a mohou i — v důsledku těchto obsahových změn — zavdat další podnět k systémovým posunům zasahujícím jiné fonémy opět jako celky (jako tomu bylo např. v uvedeném germánském posouvání nebo v tzv. velkém posouvání samohláskových fonémů v pozdní střední a rané nové angličtině). Přirozeně je třeba přihlížet k tomu, zdali posuny ve fonologickém systému vedly k nějakým změnám v inventáři distinktivních rysů měnícího se jazyka (je dobře si povšimnout, že tu jde opravdu u distinktivních rysů vždy pouze o inventář, zatímco fonémy utvářejí systém). Jak je třeba k problematice takových posunů přistupovat, ukázal na půdě pražské školy již téměř před třemi desítiletími B. Havránek.[22]

Poznamenejme ještě, že i v zahraniční jazykovědě se dnes stále více uplatňuje poznání, že foném není jen svazkem distinktivních rysů, ale že zaujímá ve fungování jazyka zvláště významné postavení jako jednotka integrovaná, byť složená. Ve shodě s pražskou školou tak soudí např. i A. Martinet, stejně jako stratifikační koncepce jazyka, jejímž tvůrcem je S. Lamb (v níž najdeme nejeden rys připomínající pojetí jiného významného fonologa pražské školy, B. Trnky). Nejnověji zdůraznil závažnost koncepce fonémů jako složek utvářejících významnou jazykovou rovinu i kalifornský slavista H. Birnbaum. Ve své přednášce na mezinárodní fonologické konferenci ve Vídni r. 1966 poukázal mj.[23] na to, že redukce fonému na pouhý svazek distinktivních rysů znejasňuje některé důležité diference, které pražská škola definovala již počátkem let třicátých, a to hlavně rozdíly mezi různými fonémovými variantami. Je to hlavně rozlišení mezi variantou základní a kombinatorní a mezi variantou základní a stylistickou: je nepochybné, že právě tento druhý rozdíl má z hlediska funkčního uplatnění fonémů jazyka v konkrétních promluvách mimořádný význam a že při redukci fonémů na pouhý svazek distinktivních rysů nelze tyto významné aspekty fonologického fungování dobře postihnout. (K tomu lze ještě dodat, že redukce fonému na pouhý svazek distinktivních rysů také odsouvá do pozadí jiný významný stylistický rozdíl nesený do [252]značné míry fonologickými prostředky, tj. rozlišení lexikálních a morfémových prvků synchronicky domácích a synchronicky cizích, jak na ně upozornil V. Mathesius zase již v polovině třicátých let.[24]) — Pro nás ovšem zůstává nejzávažnějším argumentem proti redukci fonémů na pouhé svazky distinktivních rysů už výše uvedená skutečnost, že přesun těžiště badatelského zájmu hlavně na distinktivní rysy nutně vede k nedynamické koncepci jazyka, zvl. jeho zvukové roviny, a tím ovšem ke zkreslení skutečné jazykové situace, která je předmětem zkoumání.

Správnost pražské koncepce dynamické povahy fonologického systému potvrzuje i skutečnost, že se v poslední době množí hlasy, jež kritizují dnešní moderní (a ovšem i starší) jazykovědu pro její nedostatek smyslu pro dynamičnost jazykové synchronie. Chceme se tu alespoň zběžně zmínit o třech takových hlasech. Všem je společné, že sice správně diagnostikují současné nedostatky, ale že nevolí pro jejich překonání dosti vhodnou terapii. Prvý z badatelů, který nás tu zajímá, je opět S. K. Šaumjan,[25] který se právem obrací proti výhradně statickému pojímání jazykové synchronie a zdůrazňuje potřebu přihlížet k „dynamickému aspektu“ synchronie. Má však za to, že „pro průzkum dynamického aspektu synchronie jazyka je nezbytné představit si gramatiku na způsob generujícího ústrojí“. Proti této generativní gramatice staví „taxonomickou lingvistiku“ jako „nauku o statickém aspektu synchronie jazyka“. S tímto rozlišením se však nemůžeme ztotožnit. Předně, je-li jazykový systém prakticky v neustálém pohybu (třebaže ne vždy stejně patrném), pak nelze vůbec mluvit o „statickém aspektu synchronie“ — Šaumjan tu mluví neprávem o statice jazyka, kde běží pouze o jeho pružnou stabilitu (viz zde výše pozn. 6). Za druhé je velmi sporná Šaumjanova teze, že zkoumání dynamického aspektu synchronie jazyka je třeba založit na generativní mluvnici. Je nutno poukázat na to, že protiklad gramatiky generativní a „tradiční“ je mnohem spíše dán tím, že generativní gramatika nazírá na jazykovou skutečnost z hlediska procesuálního, kdežto „tradiční“ přístup je charakterizován spíše hlediskem entitativním (o tom více v naší knize cit. zde výše v pozn. 3). Avšak tento rozdíl se naprosto nekryje s protikladem dynamičnosti a statičnosti. Předně, jak jsme dovodili už výše, pražská koncepce synchronie, ač entitativní, už od pozdních dvacátých let se vyznačuje velmi jemným smyslem pro dynamiku jazykového systému (především jeho roviny fonologické, ale i rovin vyšších), za druhé pak právě generativní popisy jazyka jevily až dosud právě pro dynamiku synchronního stavu jazyka kupodivu malé porozumění (čestnou výjimkou je tu např. přístup kielského anglisty K. H. Wagnera, který tuto výjimku tvoří především proto, že s generativním pojetím kombinuje některé zřetele funkční, charakteristické právě pro pražskou školu).[26] Není tedy dobře možno přivodit nápravu situace způsobené nedostatkem dynamického zřetele v synchronní analýze jazyka použitím terapie generativně gramatických metod, jak to doporučuje Šaumjan.

Jiný badatel, který v poslední době reklamuje nutnost dbát dynamiky v ja[253]zykové synchronii, je maďarský fonetik I. Fónagy.[27] Právem žádá, aby byl i synchronní systém jazyka popisován „jako výsledek a zároveň zdroj jazykové změny“. Poukazuje na existenci synchronního kolísání v realizaci fonému, ale zřejmě vůbec nezná Mathesiovo pojednání z r. 1911 (viz pozn. 9), v němž na synchronní oscilace tohoto typu bylo poprvé upozorněno. Právem také zdůrazňuje plynulost procesu, jímž probíhají historickofonologické změny, při nichž obvykle východisko změny a výsledná střídnice po jistou dobu koexistují. V této souvislosti Fónagy cituje Jakobsonovu přednášku v Oslo z r. 1957, jež tuto koexistenci podtrhla, ale přitom přehlíží skutečnost, že tuto tezi lze u Jakobsona nalézt již na přelomu let dvacátých a třicátých (v souvislosti s jeho známou, výše připomenutou formulací o „promítání diachronie do synchronie“ v termínech stylistických rozdílů). Přitom Fónagy sám na toto stylistické přehodnocování upozorňuje (a ilustruje leckterým zajímavým detailem), ale zřejmě není informován o tom, že v pražské jazykovědné škole jsou taková fakta zaznamenána a vysvětlena již skoro tři desítiletí.[28] Pozoruhodné je i to, že také Fónagy — asi pod vlivem Šaumjanovým — soudí, že generativní a transformační gramatika poskytuje pěkný příklad dynamického popisu jazykového stavu“; na neopodstatněnost tohoto názoru jsme poukázali už výše při komentáři, jejž jsme připojili k výkladům Šaumjanovým. Není tedy ani u Fónagye správná diagnóza spojena s doporučením vhodné terapie.

Třetí badatel, který vcelku výstižně diagnostikoval nedostatek dynamického pojetí ve zkoumání jazykové synchronie, je newyorský slavista George Y. Shevelov (v stati cit. v pozn. 8). Jeho teze, že „konec konců, [jazykové] změny vznikají pro nedůslednosti v současném systému nebo v jeho distribuci a pro kolize a vzájemné působení činitelů působících na různých [jeho] rovinách“, ukazuje zřetelně, že Shevelovova koncepce jazykového vývoje je velmi blízká koncepci pražské školy, jak je v ní uplatňována (s větší nebo menší důsledností) už od dob Jakobsonových Remarques. Shevelov je ostatně dobře informován o historickofonologických pracích pražské školy, pokud se týkají slavistické tematiky (ve svém známém kompendiu o praslovanštině[29] cituje práce Jakobsonovy, Trubeckého, Marešovy, Krajčovičovy atp.); nezná však zřejmě příspěvky pražské školy z obecné fonologie a historickofonologické práce o neslavistické tematice. Stojí za povšimnutí, že správně rozpoznává, že možnosti předvídání dalšího vývoje v jazyce (jehož nutným předpokladem je rozpoznání dynamičnosti v synchronním stavu jazykového systému) dlouho bránil zákaz tzv. směšování jazykových rovin, zdůrazňovaný zejména americkými deskriptivisty školy yaleské. Zde se Shevelov opět přibližuje pražskému pojetí jazyka jako „systému podsystémů“, v němž změny uskutečněné na jedné z jeho rovin mohou mít za následek změny i na jiných jeho rovinách (viz o tom v našem pojednání cit. v pozn. 7). Shevelov také — ve shodě s Martinetem — právem odsuzuje nedůvěru mnohých moderních lingvistů, kteří [254]v zájmu ekonomie (resp. elegance řešení) neuznávají možnost dvojího výkladu určité systémové situace: v takových případech jedno z hodnocení vystihuje stav dřívější, jejž už vývoj překonává, druhé hodnocení pak stav novější, k němuž vývoj již spěje, ale ještě ho plně nedosáhl.

Nedostatkem Shevelovova pojetí je jeho primární zájem o možnost předpovídat další fonologický vývoj jazyka (odtud i název jeho stati); tento zájem ho zřejmě přivedl k nedost přiměřené terapii, kterou postuluje, aby se odpomohlo nedostatku dynamiky v synchronickém bádání. Žádá, aby se jazykověda soustředila na podrobné studium vývoje co největšího počtu jazyků, při kterém by bylo maximálně přihlíženo ke všem činitelům, kteří na dané změně spolupůsobili. Teprve na základě zkušeností z velkého počtu takových popisů bude možno vypracovat obecnou teorii predikce budoucích fonologických změn (a tím ovšem také dospět k poznání, v čem záleží jazyková dynamika synchronního stavu, která budoucí změny způsobuje).

Shevelov se zamýšlí i nad dalším vývojem jazykovědy. Výslovně tvrdí, že jazykověda dospěla dnes k důležitému mezníku (turning-point), kde je třeba překonat „současnou krizi synchronního zkoumání“ — tím je míněn v neposlední řadě i dnešní stav generativně transformačního přístupu k jazyku — tím, že se znovu zdůrazní jazyková diachronie. Podle něho si dnes diachronické studium musí činit nárok na prioritu, „a to na prospěch všech lingvistických odvětví“. Je tento odhad opravdu správný? Nepochybné se nám zdá to, že dnes vskutku stojíme u důležitého mezníku jazykovědné historie. Avšak tento mezník podle našeho soudu nesignalizuje opačný kyvadlový pohyb směrem k diachronii. Je to spíše mezník signalizující nutnost syntézy diachronického a synchronického zkoumání, syntézy umožňované právě pražskou zjemnělou koncepcí diferencovaného jazykového systému, jenž je charakterizován napětím mezi svými složkami centrálními a periferními, napětím, jež je zároveň také hlavním a trvalým zdrojem nejen jeho vnitřní dynamičnosti, ale i jeho historického vývoje. Tak princip systémového napětí umožňuje překlenout dávnou antinomii synchronie a diachronie (a i řadu antinomií dalších), jak je před několika lety výstižně formuloval B. Havránek).[30] (Stojí za povšimnutí, že se i jinak na nejednom místě projevuje možnost syntézy metod a koncepcí, jež se doposud jevily jako diametrálně protichůdné — poukázali jsme už na syntetizující rysy v přístupu generativní gramatiky k problémům historie jazyka u K. H. Wagnera; z vývodů, jež na vídeňské fonologické konferenci přednesl Chr. Rohrer,[31] vyplynula nutnost odlišovat soustavu pravidel generujících výrazy synchronně domácí od jiné soustavy platné jen ve výrazech synchronně cizích; konečně na pražském fonetickém sjezdu použil M. Halle starého pražského protikladu rysů příznakových a bezpříznakových jako užitečné složky generativního výkladu jazyka.)

Princip dynamiky jazykového systému, jehož význam jsme tu dovodili, se ovšem zvláště zřetelně projevuje na zvukové rovině jazykového systému. Vycházejíce z tohoto poznání, pokusili jsme se i konkrétně ukázat, jak se jeho působení projevuje v synchronní situaci současných jazyků. Na řadě položek [255]jsme ukázali, jak se jeho působení obráží ve fonologickém systému současné spisovné češtiny, a tím jsme zároveň podali jistý korektiv k příliš statickému fonologickému obrazu češtiny, jak jej podal H. Kučera. Při analýze současné fonologické situace v angličtině jsme se zase zaměřili na zjišťování periferních fonologických složek jejího systému, nezanedbávajíce přitom ani problémy perspektivy historické. Na tato pojednání (cit. v pozn. 3 a 19) tu odkazujeme pro ilustrace zásadních tezí formulovaných obecněji v přítomné stati.

Je samozřejmé, že se působení dynamického principu projevuje i na „vyšších“ jazykových rovinách, a i tu byly v pražské škole podány některé pozoruhodné důkazy jeho působení (jmenujme tu alespoň jemnou Dokulilovu analýzu současné české konjugace).[32] Ale tato problematika leží již mimo rámec našeho článku.

 

R É S U M É

On the Dynamic Conception of (mainly Czech) Phonological Research

The paper demonstrates in some detail the dynamic (i. e. non-static) approach of the synchronically studied phonological system by the members of the Prague linguistic school from its earliest beginnings until the present day. It is urged that this conception of the phonological system (and of the language system viewed as a whole) is able to achieve the urgently needed synthesis of the historical and “descriptive” approach, and so to overcome not only the sorely felt antinomy of language synchrony vs. language diachrony, but also a number of other antinomies, such as those of the collective norm vs. individual idiolects, of analogy vs. anomaly in the system of language, of purely communicative vs. emotional functions of language elements, etc. A number of allied, but less consistent, approaches of some non-Prague scholars are briefly discussed and critically evaluated.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 3, s. 246-255

Předchozí Miloš Dokulil: Stav a úkoly zkoumání morfologické stavby současné češtiny

Následující Alexandr Stich: Česká jazykověda a jazyková kultura za půlstoletí