Od školy pražské k harvardské

Josef Vachek

[Rozhledy]

(pdf)

Oт пражской школы к гарвардской / De l’école de Prague jusqu’à l’école de Harvard

Prvý svazek vybraných spisů R. Jakobsona[1] obsahuje autorovy fonologické studie vzniklé v rozmezí více než čtyř desítiletí a jistě vyvolá v jazykovědném světě mimořádný zájem. Je totiž více než jen vítaným svodem 38 jeho příspěvků, jednak knižních, jednak rozptýlených po řadě nejrůznějších jazykovědných časopisů a sborníků (dnes již zpravidla rozebraných); je především závažným dokumentem, a to zase nejen vývoje názorů samého autora od časů jeho pražského působení až do doby současné (na syntézu autorových názorů v slíbeném monografickém díle Sound and Meaning se zájmem čekáme), ale konec konců i samého vývoje fonologie jako jazykovědné disciplíny.

Kromě příspěvků již dříve publikovaných (a jsou mezi nimi i značně rozsáhlé, původně knižní stati, jako Remarques sur le développement phonologique du russe, vyšlé před 35 lety jako druhý svazek pražských Travaux, dále známá stať o eurasijském fonologickém jazykovém svazu, vyšlá původně v Paříži, a konečně známá monografie o vývoji dětské řeči, vydaná za druhé světové války ve Švédsku)[2] je v souboru obsaženo i několik článků dosud nikde neotištěných: z nich zaslouží pozornosti hlavně dvojdílná přednáška Zur Struktur des Phonems, přednesená na jaře 1939 na kodaňské universitě, zvláště však závěrečný Retrospect, datovaný únorem 1962 a poskytující celému souboru vhodný rámec, zčásti autobiografický, hlavně však načrtávající cesty, jimiž autor dospěl k své důsledné analýze jazykového systému — zde pak hlavně jeho zvukové roviny — na soustavu binárních protikladů. Její podstatu jsme tu vyložili podrobněji před šesti lety (SaS 19, 1958, 52n.), když byla knižně zpřístupněna v Jakobsonově-Hallově publikaci Fundamentals of Language (příslušná stať této publikace je otištěna i v recenzovaném zde souboru).[3] I velká část ostatních pojednání v souboru obsažených je u nás dobře známa, především z publikací předválečné pražské školy; jsou tu v anglickém znění zveřejněny i některé články vyšlé původně česky; práce vyšlé v světových jazycích (v tom i práce ruské) jsou v souboru přetištěny v znění původním.

Skutečnost, že soubor zahrnuje prakticky téměř vše, co autor kdy o fonologické problematice publikoval (z podstatnějších věcí tu chybějí jen známé Preliminaries to Speech Analysis, napsané společně s Hallem a Fantem r. 1952; jejich obsah je však dostatečně zřejmý z Fundamentals),[4] umožňuje čtenáři sledovat cesty, jimiž se autor bral a postupně blížil svému binaristickému pojetí fonologické stavby jazyka. Nutný předpoklad tohoto pojetí, totiž koncepce fonému jako svazku relevantních vlastností (podle dnešní terminologie distinktivních rysů), najde se již v jeho hesle Fonéma v Ottově naučném slovníku nové doby (r. 1932). K opravdu binaristickému pojetí ovšem autor došel teprve v dalších letech postupným promýšlením základů své koncepce a v neposlední řadě fonologickou interpretací průkopnických děl akustické fonetiky, zvláště C. Stumpfa. Jak jsme již ukázali před šesti lety, představuje prvý náčrt definitivního pojetí autorova stať o akustickém třídění souhlásek, přednesená poprvé v Pražském lingvistickem kroužku v březnu 1938[5] a pak na Třetím mezinárodním fonetickém sjezdu v Gentu r. 1939 (je otištěna i v tomto recenzovaném souboru). Dnes k tomu můžeme dodat, že kodaňská přednáška z r. 1939, o které tu byla zmínka výše a která je v přítomném souboru publikována vůbec poprvé, zasazuje autorovy vývody do obecného rámce teoretického, který pak už zůstává typickým pro jeho pojetí, v nejednom bodě se odchylující od původní koncepce, založené zvláště na názorech N. S. Trubeckého: [289]tak např. se tu fonologie odlišuje od fonetiky ne už jako „Sprachgebildelehre“ proti „Sprechhandlungslehre“, ale jako „Formlehre“ proti „Stofflehre“. Již z té doby také pochází rozpoznání některých akustických protikladů dříve neuvědomovaných, které umožnily definitivní dobudování binaristické koncepce, především překlenutí mezery oddělující dotud systém samohláskový a souhláskový, a v neposlední řadě umožnily autorovi vybudovat jeho pozoruhodnou koncepci vývoje dětské řeči (a zrcadlově odlišnou koncepci rozpadu řeči u afatiků), vyloženou v jeho známé monografii vyšlé za války ve Švédsku. Je dobře si povšimnout, že binaristická koncepce byla v podstatě hotova již řadu let před vynálezem sonagrafu, s nímž bývá někdy její vznik mylně spojován: tento vynález ovšem poskytl binaristické koncepci silné argumenty na podporu a pro podrobnější propracování jejích tezí, jak se jeví v statích publikovaných od r. 1949 (publikace Visible Speech od Pottera-Koppa-Greenové, v níž se širší jazykovědná veřejnost seznámila se sonagrafem a se závěry vyplývajícími z jeho použití, vyšla r. 1947; u nás viz o ní zprávu v ČMF-Phil 6, 1951, 46n.).

Jak je obecně známo, byla binaristická koncepce z různých stran kritizována. Zvláště často byla zdůrazňována proti ní existence protikladů ternárních (tak např. Carnochan na helsinském mezinárodním sjezdu fonetickém 1961, Horálek na mezinárodním sjezdu lingvistickém v Cambridgi, Mass. 1962; viz i jeho článek Jak dál ve fonologii? v Československé rusistice 8, 1963, 169—171). Nicméně stoupenci binarismu — kromě Jakobsona zvláště M. Halle — těmto námitkám čelí tím, že ternární protiklad rozkládají ve dva protiklady binární, kde prostřední prvek je členem obou binárních protikladů. Tak často se vyskytující trojice a : e : i se redukuje v a : e a e : i, při čemž e je v prvém z obou binárních protikladů hodnoceno jako člen nekompaktní (v pozici proti kompaktnímu a), v druhém jako člen nedifúzní (v protikladu k difúznímu i); otázka zůstává ovšem nadále diskusní. — Jiného druhu jsou námitky amerického jazykovědce R. A. Halla, s nimiž se Jakobson velmi energicky vypořádává v stati obsažené rovněž v recenzovaném souboru. Vyvrací ostrou kritiku namířenou proti dvěma klíčovým protikladům, totiž gravisovosti vs. akutovosti a proti kompaktnosti vs. difúznosti. Prvý z nich Hall označil jako „pseudoakustický“, druhý pak dokonce jako zhoubný (pernicious) nonsens. Jakobson tu poukazuje na výzkumy Fletcherovy a Fantovy, prokazující reálnost a závažnost těchto protikladů.

Ať už zaujme kritik vůči binaristické koncepci jakékoli stanovisko, nemůže pominout mlčením imponující rozhled autora této koncepce v oborech jak jazykovědných, tak i nejazykovědných, jako v obecné akustice, v matematické logice, teorii komunikace, psychologii aj. Lze ji přinejmenším akceptovat jako panchronický model zvukového plánu jazyka (Jakobson sám ji ovšem pokládá za něco více než model, za „code-given truth“, skutečnost vyplývající z povahy jazyka jako kódu sloužícího potřebám komunikace). Posuzována z hlediska vývoje autorových fonologických názorů jeví se jeho současná koncepce jako důsledné domyšlení dvou základních tezí, jež charakterizovaly již rané údobí jeho fonologické práce: důrazu na akustickou stránku jazykových promluv a pojetí fonému jako svazku relevantních vlastností.

V dané souvislosti se přirozeně vtírá otázka, do jaké míry je dnešní “harvardské“ Jakobsonovo pojetí fonologické problematiky shodné s pojetím dnešní pražské školy, popř. v čem se obě stanoviska od sebe oddálila. Pokusíme-li se na tuto otázku odpovědět, zjišťujeme, že v názorech na základní otázky teorie jazyka není mezi dnešní autorovou teorií a názory dnešní pražské školy zásadních rozdílů. Týká se to hlavně jeho důrazu na „nerozlučné sepětí zvuku a významu“ (v. jeho Retrospect, s. 658), jež bylo v poválečné době v souvislosti se zdůrazněním funkčního zaměření pražského pojetí v pražské škole opětovně proklamováno (mj. zvláště V. Skaličkou v SaS 10, 1948, 135n.). S tím souvisí i shoda obou stanovisk i v negativním hodnocení jistých pracovních postupů i zásad americké deskriptivistické školy yaleské (zvláště snaha „obejít“ problém významu otázkou, zdali informant pokládá jisté promluvové úseky za „totožné“ nebo „rozdílné“ — srov. u Jakobsona s. 657, na pražské straně pak nejnověji kritiku yaleského postupu od I. Poldaufa v sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, 79n.). Bylo by tu [290]lze uvést i shodné hodnocení důležitosti bilingvismu při pronikání jazykových změn přes hranice sousedících jazyků, hodnocení, jež Jakobson sdílí s B. Havránkem atp.; konečně pak i Jakobsonovu kritickou poznámku k Chomského přístupu k fonologii lze z pražských pozic podepsat bez výhrad.[6]

Zvláštní úvahy by si ovšem žádala otázka, jaké stanovisko dnešní pražská škola zaujímá k problematice distinktivních rysů, jíž, jak jsme poznali, patří v dnešním Jakobsonově pojetí zvláště významné místo. Tu je třeba především zdůraznit, že se význam distinktivních rysů i v dnešní pražské škole oceňuje nepochybně velmi kladně a že i pražská tradice v pracích svých neruských členů toto kladné hodnocení jasně podpírá. Je známo, že se v pražské škole již v třicátých letech setkáváme i mimo práce Jakobsonovy (a Trubeckého) s důrazem na dělitelnost fonémů na simultánní ose, i když se přirozeně v tomto dělení nejde do tak podrobných výsledků (viz např. článek pisatele této zprávy v Travaux 6, kde se distinktivní rysy označují termínem phonological units). Rozdíl mezi obojím pojetím, harvardským a pražským, není v tom, že by pražská škola neuznávala závažnost distinktivních rysů (a to i pro samo zjištění fonémové zásoby jazyka), jako spíše v tom, že se pražské škole nejeví dosti únosným soustřeďovat pozornost rozboru právě jen na tyto distinktivní rysy a nechávat stranou problematiku fonémů jako jednotek vyšší roviny, a to proto, že — jak se zdá — na rovině fonémů vystupují některé závažné skutečnosti výrazněji než na rovině distinktivních rysů. Jakobson sám v počátcích pražské školy právem poukázal v souhlase s S. Karcevským na skutečnost, že jazykový systém (i jeho zvuková rovina) není nikdy zcela v rovnováze a že tento nezcela vyvážený stav vede často k terapeuticky motivovaným posunům: právě tato nevyváženost jazykového systému je do značné míry hnací silou jeho vývoje. Příslušné odstavce v závěrečné, retrospektivní stati Jakobsonově (s. 650n.) potvrzují, že autor své zásadní stanovisko k pojetí jazykového vývoje nezměnil, ba že je přesvědčen, že důsledná analýza fonémů v distinktivní rysy umožní mnohem „syntetičtější“ vystižení fonologického dění. Zatím však, pokud jsme mohli zjistit, nebyla tato obecná teze doložena konkrétní ilustrací, jež by potvrzovala větší explikativní schopnost formulace fonologického dění právě v termínech distinktivních rysů, než je mnohokrát již osvědčená (i samým autorem již od časů jeho Remarques) explikativní schopnost dosavadní formulace tohoto dění v termínech fonémů. Proto je třeba — alespoň do té doby, než takový důkaz bude podán — mít za to, že vývoj zvukové stránky jazyka lze postihnout zřetelněji a názorněji na rovině fonémů než na rovině distinktivních rysů. Tím ovšem nemá být řečeno, že podnět k jazykové změně by nemohl vyjít právě z této „spodní“ roviny a že by snad nebylo třeba po každém posunu systému zkoumat, jak se jeho výsledek obráží i na rovině distinktivních rysů. (Názornou ukázkou takového přístupu k dané problematice je Havránkova stať o vývoji slovanských palatálních konzonantů v Travaux 8, 1939, 327n.) Znamená to jen tolik, že nositeli napětí ve fonologickém systému nejsou patrně distinktivní rysy samy o sobě, ale také — a snad především — fonémy z těchto distinktivních rysů se skládající. Proto také o poměrech v daném fonologickém systému dají názornější obraz schémata fonologických systémů, jak je nalézáme v předválečných pracích ruských členů pražské školy (a i ve většině prací pražské školy dnešní) než tabelární přehledy v termínech distinktivních rysů, jak je podávají po druhé světové válce práce vyšlé ze školy harvardské.[7]

Úzké meze stručného referátu nedovolují rozebrat tu podrobněji některé jiné, méně významné rozdíly dnešního pražského a harvardského pojetí. Proto se tu můžeme jen zcela zběžně zmínit o tom, že Jakobson poněkud nedoceňuje význam psané normy jazyka. Má jistě pravdu v tom, že charakter této normy je „parazitický“ a že její neexistence u velké části jazykových společenství [291]světa svědčí o její zbytnosti (s. 653n.). Nicméně zůstává faktem, že plného funkčního využití jazyka dosahuje jazykové společenství právě teprve vyvinutím psané normy a že mezi funkcemi obou norem, stejně jako mezi situacemi, v nichž lze té či oné normy optimálně použít, existuje pozoruhodná komplementárnost (srov. vývody pisatele této zprávy v SaS 25, 1964, 117n.).

Je tedy soubor Jakobsonových statí mimořádně podnětný a nabádá k novému promýšlení řady základních jazykovědných otázek. Jeho hodnotu ještě umocňuje trojí pečlivý rejstřík (jmenný, jazykový a věcný). Je opravdu záslužným činem známého holandského nakladatelství Moutonova, že soubor vydalo, a to ve formě, přes jistý počet tiskových chyb, opravdu důstojné. Lze se jen těšit na další svazky „Selected Writings“ (celkem jich má být ještě šest), obsahující stati s problematikou gramatickou, versologickou, literárněvědnou aj.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 4, s. 288-291

Předchozí Kolektiv oddělení matematické a aplikované lingvistiky v ÚJČ ČSAV: Sovětský sborník strukturní lingvistiky

Následující Ivan Lutterer: Americký pohled na současnou češtinu