Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Naléhavé úkoly české dialektologie

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

Настоятельные задачи чешской диалектологии / Les tâches urgentes de la dialectologie tchèque

V odborném zkoumání nářečí českého jazyka se za padesát let existence samostatného státu vykonalo mnohem víc práce než za přibližně stejné časové údobí předtím, tj. od samých počátků české dialektologie, datujeme-li její rozvoj zhruba od vyjití Šemberových Základů dialektologie československé (Vídeň 1864). Vedle řady monografií lokálních i regionálních a množství různých dílčích studií vyšlo v tomto údobí též vynikající syntetické dílo B. Havránka Nářečí česká,[1] které po metodické stránce, svým strukturálním pojetím, zaujímá významné místo i v dialektologii světové. Z posledního dvacetiletí je třeba zvlášť vyzvednout, že se po druhé světové válce přistoupilo, ovšem se značným zpožděním za dialektologií jiných slovanských národů, k přípravám českého jazykového atlasu. Perspektiva dokončení atlasu je sice bohužel ještě dost vzdálená,[2] jeho vyjití však nepochybně bude završením jisté etapy v české dialektologii a v některých směrech vytvoří předpoklady pro nový rozvoj dialektologického bádání a tím zčásti též pro rozvoj historicky orientované bohemistiky vůbec.

I bez zřetele k atlasu ovšem dosud existují ve zpracování tradičních českých nářečí dost četné mezery a naprosto neztratilo aktuálnost Havránkovo zdůraznění z r. 1924 v jeho programové stati K české dialektologii (LF 51, 1924, s. 357), že také až bude po ruce dobrý jazykový atlas, bude vždy ještě potřebí zevrubných monografií pro hloubkový obraz nářeční mluvy v různých částech území. Plánovité vypracovávání takových monografií lokálních i regionálních je i časově naléhavé, neboť tu v některých úsecích hrozí nebezpečí z prodlení. V těchto monografiích je samozřejmě nutno usilovat o zdokonalování metod nářečního popisu a rozboru a o zaměření pozornosti též na ty stránky nářečí, jejichž zpracování v dosavadních monografiích neuspokojuje, [288]tj. na skladbu, tvoření slov a slovní zásobu,[3] vedle toho pak také na podrobnější zachycení procesů dnešního nářečního vývoje.[4]

Právě pokud jde o zkoumání současné vývojové dynamiky v běžně mluveném jazyce, vystupuje však v posledních desítiletích se stoupající závažností potřeba zkoumat vedle tradičních venkovských nářečí také nespisovnou mluvu městskou, které dosud česká dialektologie věnovala celkem jen velmi málo pozornosti. Tato potřeba je dána mimo jiné i vzrůstající urbanizací obyvatelstva v oblasti českého jazyka: podle statistických údajů bydlelo např. roku 1965 ve městech — počítají-li se za sídliště městského typu obce od 2000 trvale usedlých obyvatelů — již 63,6 %, tj. téměř dvě třetiny veškerého obyvatelstva (počítají-li se obce teprve od 10 000 trvale usedlých, žije ve městech 40,9 % obyvatelů), a tento počet dále stoupá.[5] Ještě závažnější je ovšem skutečnost, že dnešní vývojový pohyb v jazyce probíhá ve městech se zvláštní složitostí a intenzitou; detailní zkoumaní tohoto procesu může proto přinést jak řadu poznatků o současném vývoji v češtině jako celku a o základních vývojových tendencích do budoucnosti, tak i různá zjištění obecně lingvistického, resp. sociolingvistického rázu.

Už ze starší dialektologie je známo, že se mluva některých venkovských měst liší od vesnického okolí i základními nářečními znaky; např. v Třebíči a Vel. Meziříčí na jz. Moravě je nářeční základ český v užším smyslu proti středomoravskému (hanáckému) nářečnímu typu v okolních vesnicích, v Holešově na vých. Moravě se naproti tomu na rozdíl od středomoravského okolí mluví nářečím východomoravským (moravskoslovenským)[6] ap. Ve většině případů však rozdíly mezi základní vrstvou městské mluvy a mluvou okolních vesnic existují pouze v podružnějších znacích a zpravidla jen dosvědčují starší a silnější působení nadnářečních vyrovnávacích tendencí.[7] V oblasti čes. nářečí v užším smyslu je základní vrstvou běžné mluvy ve městech zpravidla regionálně česká obecná čeština, v městech moravských (a slezských) povětšině oblastní interdialekty, které se právě zde vytvářejí, zčásti pak zmíněná místní městská nářečí starousedlého obyvatelstva.

Vlivem převažujícího regionálně interdialektického základu v mluvě různých měst může mít úspěch i zamýšlené zachycení údajů z mluvy omezeného počtu vybraných městských center střední velikosti v českém jazykovém atlase, z kterých má být dodatečně shromážděn materiál po skončení výzkumu ve vesnických obcích na starousedlém území: touto dvojvrstvovostí jazykového materiálu by se aspoň v náznakové formě mohl na mapách promítnout dnešní vývojový pohyb v běžně mluveném jazyce na celém území. Je ovšem nutno mít na zřeteli, že ani na vesnicích, zvlášť v průmyslových oblastech, není nářečí zcela jednotné a že stanovení reprezentativních podob pro některé jevy v městské mluvě bude v řadě případů ještě složitější.

[289]Vedle jisté sociální rozvrstvenosti běžné mluvy a její funkční variability podle stylového zaměření konkrétních promluv projevuje se ve městech hojněji než na vesnicích interference různých jazykových jevů i u téže osoby a v projevech stejného zaměření. Srov. např. kolísání mezi jevy obecné češtiny a spisovnými podobami, zjištěné v rozsáhlém materiálu z běžných denních promluv starší ženy s pouhým základním vzděláním v Brandýse n. L. (středočeská nářeční oblast):[8]

1. Případy s ob. čes. í (i) proti spis. é:

typy dobrí mlíko, s tí druhí strani

95,7 %

typy dobré mléko, s té druhé strany

4,3 %

2. Případy s ob. čes. protetickým v- před o- proti spis. podobě bez v-:

typ voči

59,5 %

typ oči

40,5 %

Třebaže se uvedená čísla týkají jen mluvy jedné osoby a u jiných mluvčích by se nepochybně zjistilo kolísání oběma směry, přece výrazně nasvědčují, že obecná čeština v běžné mluvě českých měst nevystupuje v poměru k spisovnému jazyku jako integrální uzavřený systém, nýbrž její jednotlivé jevy jsou dnes působením spisovné češtiny víceméně rozkládány; obdobně je tomu podle okolností v různých městech samozřejmě také naopak s výskytem starých lokálních nářečních jevů odlišných od obecné i spisovné češtiny. Jak je patrno již z uvedených příkladů, rezistence různých jevů obecné češtiny proti jevům spisovným je přitom nestejná; v některých případech pak se i týž jev jeví různě ve výskytech různého typu.

Např. pokud jde o obecně české ej proti spisovnému ý [í], bylo v mluvě oné ženy v Brandýse n. L. zjištěno v základu slova pouze 23,6 % výskytů s -ej- a 76,4 % s -í-, kdežto v absolutním konci tvarů tvrdých adjektiv 68,5 % výskytů s -ej a pouze 31,5 % s -í, tj. objevují se též hláskově nejednotná spojení typu celej tíden, starej mlín ap. (Ze zkušenosti je možno říci, že se taková spojení často vyskytují i v Praze.)

Detailní rozbor materiálu z Brandýsa by jistě vedl k dalším zjištěním, i takto je však tuším zřejmé, že podobnou analýzu jednotlivých jevů z mluvy různých měst pro jazykový atlas bude těžko možné vždy provádět; potřeba zevrubných lokálních monografií o městské mluvě je proto zcela nepochybná. I tu bude ovšem patrně obtížné ve všech případech důsledně zachovat zřetel k variabilitě podmíněné sociálně a funkčně na rozdíl od bezpříznakového kolísání vyvolávaného střetáním dvou nebo více koexistujících systémů. Výsledky, ke kterým se může dospívat na základě správně sestaveného reprezentativního vzorku zkoumaných osob a zaměřením výzkumu na jejich projevy z jedné stylové roviny (zvl. na běžnou denní mluvu), by však rozhodně nebyly bezcenné. A je nebezpečí, že by se kladením maximalistických požadavků výzkum v mnoha případech fakticky znemožnil. To ovšem naprosto neznamená, že není potřebné s největším úsilím pečovat také o propracování způsobů sbírání materiálu a metod zpracování městské mluvy.[9]

Ještě složitější poměry než v malých venkovských městech jsou ve velkoměstských aglomeracích, zvlášť v průmyslových středicích s prudkým a stálým přílivem nových usedlíků nestejného nářečního původu. I tu jsou ovšem mezi různými městy zřetelné rozdíly, vyplývající jednak z rozdílů krajového nářečního základu a nestejného stupně jeho zachovalosti, jednak z rozdílů [290]regionálního i sociálního složení a nového navrstvování obyvatelstva. Mezi mluvou jednotlivých velkých měst v moravskoslezské oblasti jsou vlivem větších rozdílů v krajovém nářečním základu zase rozdíly výraznější než v Čechách, v rychle rostoucích průmyslových střediscích se pak zřetelněji projevují též různosti nářeční provenience nově přicházejícího obyvatelstva; unifikační tendence někdy složitě probíhají v několika vrstvách, od jazykové asimilace části nově příchozích (hlavně dětí) k místnímu nářečnímu základu nebo regionálnímu interdialektu přes jisté působení obecné češtiny až k hovorové češtině spisovné. Podle výpočtů získaných na základě výzkumu běžné mluvy jeví se např. v Olomouci interference výrazných hláskových jevů, kterými se v různých kombinacích od sebe liší starý nářeční základ, resp. oblastní varianta středomoravského interdialektu (obecné hanáčtiny), obecná čeština a spisovný jazyk, tímto způsobem:[10]

1. Případy se střmor. é proti ob. čes. ej a spis. í (psanému ý/í):

typ staré mlén

40,2 %

typ starej mlejn

6,2 %

typ starí mlín

53,4 %

2. Případy se střmor. ó proti ob. čes. a spis. ou:

typ hóser, 3. pl. nesó

39,7 %

typ houser, 3. pl. nesou

60,3 %

3. Případy bez protet. v- (krajově střmor. a spis.) proti ob. čes. v-:

typ oči

97,7 %

typ voči

2,3 %

V menších městech s nevelkým přílivem nového obyvatelstva by se nářeční základ nepochybně projevoval silněji; přes jistá zjednodušení v uvedených výpočtech, způsobená hlavně tím, že se výskyt jednotlivých typů pouze celkově sčítá a nepřihlíží se diferencovaně k jejich uživatelům (zda se např. protetické v- nevyskýtá jen v mluvě osob pocházejících z oblastí, kde v nářečích je běžné, aj.), přece jen procenta výskytu interferujících jevů aspoň zhruba ukazují poměrně slabý vliv obecné češtiny v případech, kde se liší od krajového nářečního základu i od spisovného jazyka, a naopak dokládají mocné působení spisovné češtiny. Tím se potvrzuje časté empirické konstatování, že mluvčí na Moravě, opouštějí-li nářeční podoby, dávají přednost spisovným podobám před podobami obecné češtiny, tj. přecházejí spíše k hovorové češtině spisovné.

V propočtech podobného druhu je ovšem nezbytně nutné náležitě si vždy uvědomovat situaci v příslušném nářečním základu, má-li se současný vývojový pohyb aspoň v hrubých rysech postihnout správně. Např. z citovaného Kovalčíkova článku není jasné, zda se v partii o interferenci podob s nezúženým é a podob s í počítají pouze případy typu dobré mléko × dobrí mlíko, v kterých regionální základ olomoucké mluvy má ve shodě s obecnou češtinou a na rozdíl od spisovného jazyka í (i), nebo zda je zahrnut také typ s té druhé strani × s tí druhí strani, v němž nářeční základ se ze synchronního hlediska shoduje se spisovným jazykem, neboť zde nemohlo podlehnout úžení, protože na rozdíl od obecné (i spisovné) češtiny pochází ze staršího -ej vyrovnáním tvaru gen. sg. f. s tvarem dat. a lok. Uváděné poměrně vysoké procento podob s é v Kovalčíkově článku (34,1 %; viz o. c., s. 11) může tedy být zčásti podmíněno právě tímto typem a pak by obraz o působení spisovné češtiny byl zkreslen. [291]I v materiálu D. Brabcové z Brandýsa by ovšem bylo třeba prověřit, zda poměry v obou typech jsou stejné. Pokud jde o typy staré mlén × starej mlejn × starí mlín, vyskýtá se v Olomouci podle Kovalčíkových výpočtů obdobně jako v Brandýse n. L. í ve shodě se spis. jazykem proti regionálnímu střmor. é (a nečetnému ej z obec. češtiny) přibližně třikrát hojněji v základu slova než v koncovkách (o. c., s. 7), tj. vývojové tendence v tomto jevu jsou v obou místech v podstatě shodné.

Výzkum městské mluvy v oblasti českého jazyka se začal poněkud soustavněji rozvíjet teprve v posledních letech;[11] dosud vyšlo tiskem pouze několik drobnějších studií, kdežto rozsáhlejší monografie teprve vznikají, jednotlivé pak jsou připraveny v rukopise.[12] Bohužel se však potřebný výzkum řádně nerozvíjí v některých velkých střediscích, třebaže by tam pro něj byly možnosti, jako např. v Hradci Král., v Plzni a jinde, mj. i v Praze a v Brně.

Problematiku značně podobnou jako mluva měst s velkým přílivem nářečně různorodého obyvatelstva skýtá namnoze mluva v nově dosídlených pohraničních oblastech a v dřívějších národnostních enklávách s německou převahou, do kterých po druhé světové válce hromadně přišlo obyvatelstvo z různých částí českého jazykového území, místy v dost velkém počtu také ze Slovenska a odjinud. V dílčích úsecích, někde i v jednotlivých navzájem sousedících obcích, jsou ovšem poměry hodně rozdílné; dosud však vůbec nemáme podrobnější informace o jazykovém vývoji na celém tomto území a v jeho různých částech, třebaže by zkoumání unifikačních procesů, které zde probíhají, mohlo být po mnoha stránkách rovněž velmi cenné.[13]

Na základě dosud provedených nečetných sond je možno říci, že na rozdíl od vnitrozemských velkých měst, v kterých trvalý pohyb obyvatelstva i jiné okolnosti interferenci různých systémů a kolísání v běžné mluvě vlastně stále obnovují, projevují se ve venkovských nově dosídlených úsecích zvlášť u mladé generace, která už vyrostla nebo vyrůstá v novém prostředí, vyrovnávací tendence výrazněji. V některých menších úsecích má ovšem silnou převahu obyvatelstvo pocházející ze sousední oblasti se starým osídlením, proto se v nich jazyková situace podstatně neliší od vnitrozemí. Např. v býv. německém národnostním výběžku kolem Vrchlabí a Trutnova dnes žijí základní znaky nářeční podskupiny severovýchodočeské a shodně se sousedním starousedlým úsekem podkrkonošským a náchodským se zde zčásti vyskytují i zvláštní znaky svčes. okrajového pásu.[14] V jižnějších částech jihomoravského pohraničí [292]od Mikulova na západ až ke Znojmu, jak se zdá, zase relativně převažují osídlenci z jižních úseků východomoravské oblasti, proto se zde hodně objevuje poněkud neutralizovaný východomoravský interdialekt.[15]

V rozsáhlé pohraniční oblasti západních a sz. Čech naproti tomu v běžné mluvě vládne dost značná pestrost; poněvadž však většina nových usedlíků rovněž pochází z přilehlých úseků staroosedlých oblastí, je možno rovněž zčásti pozorovat i jisté regionální rozdíly jako v rámci české nářeční skupiny v užším smyslu, např. na Karlovarsku dost hojný výskyt některých znaků jihozápadočeských[15a] ap. Vyrovnávací tendence zde pak podobně jako na staroosedlém území v Čechách směřují k útvaru v podstatě shodnému s regionálně českou obecnou češtinou, vlivem poměrně četných přistěhovalců také z oblasti středomoravské, východomoravské a odjinud se však snad poněkud silněji než v oblastech nářečně homogenních projevuje vliv spisovného jazyka.[16]

Nejsložitější situace ze všech pohraničních úseků je patrně v sz. oblasti moravskoslezské. S výjimkou pomezních pásů v sousedství starého osídlení středomoravského a východomoravského mají zde na venkově z velké části asi převahu, třebaže také snad jen relativní, přistěhovalci z oblasti slezských (lašských) nářečí a z polsko-českého smíšeného pruhu na Těšínsku; proto je pro nově vznikající jednotnou mluvu namnoze příznačná tendence ke krácení dlouhých samohlásek a k přízvukování na předposlední slabice. Značné procento obyvatelstva představují však přistěhovalci z jiných nářečních oblastí, hlavně moravských, a při této nářeční různorodosti se pak jako nejsilnější norma, která zvlášť v základních znacích ovlivňuje jazykově sjednocovací proces, jeví spisovná čeština.

Vedle zmíněných znaků slez. nářečí se zde ovšem uplatňují též společné znaky moravskoslezské, zejména menší rozsah rozdílů mezi skloněními tvrdých a měkkých typů substantiv (např. nom. sg. duša, akuz. dušu shodně jako žena, ženu, gen. sg. biča jako sklepa atd.), dále měkké sklonění některých substantivních skupin, které v oblasti čes. nářečí v užším smyslu patří převahou k tvrdým typům (např. u podst. jmen typu kameň, pekarňa aj.). Z dalších moravských interdialektických jevů pronikají např. hláskové obměny hlavní středomoravské sestavy koncovek slovesné 3. os. pl., především v „pospisovnělých“ podobách -ou, -ijou, -ajou (nesou, prosijou, ďelajou …). Vlivem poměrně malého počtu přistěhovalců z oblasti čes. nářečí v užším smyslu se zde naproti tomu celkem nevyskytují specifické znaky obecné češtiny;[17] ve městech je však po této stránce patrně podobná situace jako v moravských průmyslových střediscích ve vnitrozemí.

Systematičtější jazykový průzkum nově dosídlených oblastí by měl být organizován co nejdříve, a to jednak aby se získal aspoň hrubý celkový obraz, jednak aby se v některých bodech zachytil vyrovnávací proces ještě ve svém průběhu.[18] Pokud jde o první část úkolu, snad by se pro počáteční etapu vystačilo s nevelkými dotazníky zaměřenými pouze na základní diferenční [293]jevy hlavních nářečních skupin a podskupin, které by v jednotlivých obcích vyplnili místní učitelé podle situace v mluvě školní mládeže; pokud jde a druhou část bude ovšem zapotřebí podrobnějších monografií vypracovávaných podobnými metodami jako monografie o městské mluvě.

Celý úkol je rovněž dost naléhavý i se zřetelem na jazykový atlas, neboť se počítá také s tím, že vedle údajů z městské mluvy ve vnitrozemí budou v atlase uvedena jazyková fakta též z vybraných menších měst v pohraničí (srov. zde na s. 315). Pro správný výběr reprezentativních bodů tu zajisté bude nutno předem se vždy orientovat v mluvě celého příslušného úseku, pro postižení vývojové dynamiky jednotlivých jevů pak bude třeba detailněji poznat poměry v mluvě zvoleného bodu. Není pochyby, že tu vyvstanou ještě daleko větší komplikace než při zachycování poměrů v mluvě měst se starým osídlením, a je nebezpečí, že by bez včasné přípravy a náležitých předběžných výzkumů celý záměr mohl ztroskotat. Na druhé straně však nemůže být sporu, že aspoň náznakové zachycení hlavních územních rozdílů v mluvě dosídlených oblastí v českém jazykovém atlase je velmi žádoucí.

Hlubší zkoumání městské mluvy a zčásti též mluvy v nově dosídlených oblastech vytvoří také, jak se již ukazuje, pevnější bázi k postižení procesu utváření interdialektů, k poznání jejich lokální variability a regionálních modifikací i jejich postavení v komplexu národního jazyka, a to jak v poměru k tradičním nářečím, tak i k spisovné češtině a mezi sebou navzájem. Těmto otázkám se po druhé světové válce sice věnuje zvýšená pozornost,[19] podrobná a všestranná monografie však dosud neexistuje ani o nejvýznamnějším interdialektu, tj. obecné češtině.

Vedle uvedených nejnaléhavějších úkolů stojí ovšem před českou dialektologií ještě úkoly další, jejichž závažnost rovněž nelze podceňovat. Na jedné straně sem patří např. potřeba studií historickodialektologických, které mj. zkoumáním starých nářečních a nářečně zabarvených zápisů přispívají k přesnějšímu časovému určení různých nářečních změn a někdy odhalí i dřívější jevy, jež v dnešních nářečích už neexistují; takových studií je však v české dialektologii dosud poměrně málo.[20] Zvláštní význam pro historickou dialektologii a zároveň též z hlediska obecně jazykovědného má i zkoumání mluvy kompaktních českých menšin v cizině, neboť se v ní zčásti rovněž uchovaly různé archaické jevy, které na vlastním českém území už zanikly nebo značně ustoupily, zčásti pak se v různém rozsahu a různým způsobem projevují vlivy příslušného jazyka cizího. Rozsáhlejší monografie o jazyce některé české en[294]klávy vzniklé kolonizací v cizím prostředí však zatím nevyšla. Na druhé straně by bylo záhodno věnovat víc pozornosti také tzv. nářečím sociálním, tj. studiu nespisovného profesionálního výraziva různých povolání, zanikajících i současných, slangu vyhraněných společenských skupin a českému argotu, o jehož dnešní existenci ani nemáme informace. Soustavnější práce na těchto i jiných úsecích by zajisté rovněž přispívala k plnějšímu a plastičtějšímu poznávání komplexu českého národního jazyka.

 

R É S U M É

Vordringliche Aufgaben der tschechischen Dialektologie

Der Autor hebt die Notwendigkeit hervor, neben der Vorbereitung des tschechischen Sprachatlasses und weiterer dialektologischer Monographien über alte Dorfmundarten, vor allem der Erforschung der Entwicklungsprozesse in der gesprochenen Alltagssprache sowohl in verschiedenen städtischen Zentren, als auch in den neu besiedelten tschechischen Randgebieten systematische Aufmerksamkeit zu widmen. An konkreten Beispielen zeigt er dabei, daß diese Erforschung wichtige Erkenntnisse über die heutige Entwicklung des Tschechischen im allgemeinen und dessen grundlegende, in die Zukunft weisende Entwicklungstendenzen, ebenso wie verschiedene Feststellungen allgemein linguistischen, bzw. soziolinguistischen Charakters bringen kann.


[1] Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 84n.; na s. 215n. je tam i soupis závažnější předchozí literatury z oboru české dialektologie. Soupis literatury z let 1934—1951 viz v stati La dialectologie tchèque et slovaque depuis 1934, Philologica (recenzní příloha ČMF) 6, 1951, s. 34n., z let 1945—1960 pak v jednotlivých dílech Bibliografie české lingvistiky od Zd. Tyla, Praha, I. 1955, II. 1957, III. 1963; za léta 1961—1963 v SaS 23—25, 1962—1964 a v ročních přehledech české jazykovědy od Zd. Tyla a M. Tylové, vydávaných jako zvláštní řada (Jazykověda a literární věda) bibliografické edice Novinky literatury Státní knihovnou ČSSR (poprvé 1965).

[2] Podrobné informace o průběhu a stavu příprav viz zde s. 312n.

[3] Srov. S. Utěšený, K typům nářečních monografií, SaS 19, 1958, s. 124n.; J. Bauer, Skladba v nářečních monografiích, sb. Adolfu Kellnerovi, Opava 1954, s. 154n.; M. Racková, K nářečnímu rozrůznění v tvoření slov, NŘ 45, 1962, s. 163n.; Z. Sochová, Slovní zásoba jazyka a problémy jejího zpracování, SaS 28, 1967, s. 17n.

[4] Viz např. J. Bělič, Poznámky o mizení nářečí, Vlastivěd. věstník mor. 1, 1946, s. 193n. (šířeji v knížce Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 87n.); S. Utěšený, K výzkumu nových vývojových vrstev v českých nářečích, sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 362n.

[5] Viz V. Srb, Demografická příručka, Praha 1967, s. 24.

[6] Srov. již F. Bartoš, Dialektologie moravská II, Brno 1895, s. 223n., 35n.

[7] Z dřívější doby viz zejména Bartošovy poznámky o městské mluvě býv. Zlína, Dial. I, Brno 1886, s. 5n. Obdobné rozdíly od vesnického okolí jsou dnes zjištěny v oblasti čes. nářečí v užším smyslu např. v okolí Slaného (rkp. diplomové práce J. Pešulové na filos. fak. UK v Praze), ve výchmor. oblasti v mluvě Uh. Brodu (J. Chloupek, Městská mluva v Uh. Brodě, SaS 26, 1965, s. 150n.) aj.

[8] Podle rkp. chystané práce D. Brabcové.

[9] Srov. S. Utěšený, K metodice studia sociální stratifikace jazyka, SaS 28, 1967, s. 437n.

[10] Z. Kovalčík, Interference některých samohláskových jevů v olomoucké městské mluvě, Sborník prací ped. fak. Olomouc, Jazyk a lit. 1967, s. 3n.

[11] Viz můj programový článek Ke zkoumání městské mluvy, SlavPrag. 4, 1962, s. 369n., v kterém se mj. poukazuje na metodologickou složitost takového výzkumu. Srov. též P. Sgall — A. Trnková, K metodice zkoumání běžně mluvené češtiny, NŘ 46, 1963, s. 28n.

[12] Kromě prací už citovaných viz zejm. čl. J. Chloupka Dnešní jazyková situace v Brně, sb. Brno v minulosti a dnes 4, 1962, s. 223n., dále pojednání J. Kolaříka Poznámky k vokalickému systému současné gottwaldovské mluvy, Sborník ped. fak. Olomouc, Jazyk a lit. 1967, s. 17n., stať D. Valíkové Nástin jazykové problematiky nově založeného města Havířova, Sborník Ped. institutu Ostrava, Jazyk — lit. — umění 1964, s. 3n., aj. V rukopise je hotova předběžná verze monografie téže autorky Běžně mluvený jazyk nejmladší generace města Havířova a F. Hladiše Příspěvek k poznání slovní zásoby běžně mluvené češtiny, vycházející z konverzačních projevů olomouckých vysokoškoláků. Souhrnné informace o probíhajících výzkumech viz ve zprávách P. Jančáka v Jazykověd. aktualitách 2, 1966, s. 39n., a 1, 1968, s. 23n.

[13] Srov. B. Koudela, Potřeba výzkumu jazykového vývoje v tzv. pohraničí, NŘ 43, 1960, s. 206n.

[14] Podle rkp. diplomové práce J. Rusnákové Jazyková situace Volanova na Trutnovsku (fil. fak. Praha).

[15] Viz J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, s. 227n.

[15a] Podle zjišťování B. Havránka, J. Voráče a P. Jančáka.

[16] Srov. B. Koudela, K vývoji lidového jazyka v českém pohraničí severozápadním, Sborník VPŠ Ústí n. L., řada filol. 1958, s. 5n.

[17] Viz J. Balhar — L. Pallas, Vývoj jazyka v nově osídlené obci (Třemešná u Osoblahy), Slez. sborník 61, 1963, s. 166n.

[18] Z iniciativy akad. B. Havránka počala na Karlovarsku takový výzkum organizovat katedra českého jazyka a literatury na Pedag. institutu v Karlových Varech, zrušení institutu však prozatím znemožnilo jej dále rozvinout.

[19] Viz zejm. diskusi, která započala čl. P. Sgalla Obichodno-razgovornyj češskij jazyk, Vjaz 1960, č. 2, s. 11n., a pokračovala hlavně v SaS 22—24, 1961—63. Zčásti patrně z podnětu této diskuse vznikla i práce J. Hronka Charakteristika obecné češtiny a generativní popis jejího tvarosloví (dosud v rukopise).

[20] Srov. S. Utěšený, Poznámky k dnešní situaci české historické dialektologie, SaS 16, 1955, s. 146n.; B. Havránek, K historické dialektologii, tamtéž, s. 153n. — Detailní zkoumání památek obsahujících dialektismy vede v některých případech též ke korekturám dřívějších představ o nářečním vývoji v minulosti. Např. studiem zápisů v tereziánském a josefinském katastru nejnověji prokázal F. Cuřín (Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967, s. 11n.), že dnešní svčes. výslovnost za býv. bilabiální v na konci zavřených slabik (rou̯nej, poliu̯ka …) ještě v 18. stol souvisle zaujímala také značnou část sousední oblasti středočes., ba přesahovala až do nářečí jzčes., takže nynější hranice této výslovnosti je poměrně mladá a rozhodně ji nelze uvádět do přímé souvislosti s dávnými hranicemi předhistorických českých kmenů (srov. A. Frinta, Fonetická povaha a vývoj souhlásky „v“ ve slovanštině, Praha 1916, s. 26). Práce Cuřínova je dosud jedinou monografií z tohoto oboru.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 3, s. 287-294

Předchozí Emanuel Michálek, Igor Němec: Padesát let české historické lexikologie

Následující Milan Romportl: Glosy k padesátiletí československé fonetiky