Věta a denotát

Bohumil Palek

[Články]

(pdf)

Предложение и денотат / La phrase et le dénotat

I. Otázka, co je větou (výpovědí) označováno, je jednou ze základních otázek současné sémantiky. Dosah odpovědi na tuto otázku má smysl nejen z hlediska poznávacího, ale také proto, abychom získali správné stimuly pro klasifikaci, interpretaci vět, jejich vzájemné parafrázování atp. Z tohoto hlediska lze v současné sémantice (orientované spíše na logiku, popř. na jazyk vědy) vysledovat v zásadě dva odlišné postoje:

(1) Teorie, které stojí na stanovisku, že věta vyjadřuje (označuje) objekt,[1] přičemž se objektem míní nejen jistá entita vnějšího světa v celku, ale také uskupení jejích složek atp. Objekt (popř. fakt v některých koncepcích) vystupuje jako význam věty. Toto pojetí budeme nazývat jednovýznamovým.[2]

(2) Teorie, které na základě analýzy jmen docházejí k názoru, že smysl výrazů jazyka není monolitním jevem, ale komplexem, a to nejčastěji dvou aspektů: významu a reference (intenze a extenze, významu a denotace, atp.[3]). Ta[355]kové koncepce budeme nazývat dvouvýznamovými. (Vedle toho existuje i koncepce, kde se uplatňují čtyři mody významu.)[4]

Správné pochopení mnoha sémantických koncepcí je ovšem ztěžováno také tím, že často není explicitně vymezen jejich dosah, tj. nerozlišuje se např. mezi cílem popsat určitý specifický oddíl přirozeného jazyka, např. jazyk vědy, a cílem hledat možné způsoby popisu sémantiky bez podobného omezení.[5]

Jdeme-li k samým základům moderní sémantiky, lze za představitele prvního směru považovat L. Wittgensteina a za představitele směru druhého G. Fregeho.[6] V novější době první směr je reprezentován sémantikou nominalisticky orientovanou (W. V. Quine, N. Goodman),[7] druhý směr sémantikou konceptualistickou (R. Carnap), popř. platonizující (A. Church).[8]

Smysl sporu mezi prvou a druhou koncepcí tkví obecně v tom, že představitelé koncepce prvé na rozdíl od představitelů koncepce druhé odmítají hypostazi abstraktních objektů, v našem případě hypostazi významu věty. Tento spor je vlastně výrazem tradičního sporu mezi nominalismem a realismem (platonismem).[9] Shrneme-li nyní, jak je v obou těchto základních pojetích řešena otázka toho, co je větou vyjadřováno, můžeme konstatovat: (1) V obou pojetích se objevuje pravdivostní hodnota věty: v koncepci jednovýznamové jakožto entita základní, v koncepci dvouvýznamové ve funkci extenze věty. (2) V koncepci dvouvýznamové je navíc postulována ve funkci tzv. významu věty abstraktní entita, obvykle nazývaná propozicí.

Výklady pravdivostních hodnot jsou běžně známy z každého popisu výrokového kalkulu a představují jednu z jeho nejdůležitějších částí. Pojem propozice je mnohem nejasnější.

Nejprve však ještě poznámky terminologického rázu. Termínu propozice se používá rovněž v terminologii výrokového kalkulu (propositional calculus) jako označení pro deklarativní větu (Carnap); u Quinea odpovídá tomuto termínu termín statement, u Bernayse termín formula. Toto použití nesmí být zaměňováno s použitím v sémantice, tj. tím, které máme také zde na mysli.

V tomto druhém významu se propozicí míní to, co věta (věta deklarativní, výrok) značí (signified, formulated, represented, designated). Vedle tohoto termínu se lze setkat s termíny Satz an Sich u Bolzana, Objectiv u Meinonga atp.[10]

[356]Jeden z nejdůkladnějších a nejpropracovanějších výkladů v rámci dvouvýznamové koncepce podal R. Carnap (o. c. v pozn. 8). Postupuje tak, že výklad extenze a intenze výrazů zakládá na jejich ekvivalenci, resp. L-ekvivalenci. Dvě věty mají stejnou extenzi, jsou-li ekvivalentní, a stejnou intenzi, jsou-li L-ekvivalentní. Tento přístup je tedy založen na relacích mezi dvěma výrazy. V rámci tohoto formálního přístupu Carnap čistě konceptuálně zavádí: extenzí vět je jejich pravdivostní hodnota, jejich intenzí pak propozice.

Vedle tohoto postupu si lze představit postup jiný, který by nesetrvával na konstatování vztahu mezi větami a hodnocení tohoto vztahu, ale na tom, že propozici interpretuje, tj. konstatuje: propozicí je …

V tomto směru jsou důležité některé neformální výklady Carnapovy (o. c., s. 27n.), kde Carnap říká: We apply the term „proposition“ to any entities of a certain logical type, namely those that may be expressed by (declarative) sentences in a language, a dále pokračuje: … by the proposition that this table is black we mean something that actually is the case with this table, something that is exemplified by the fact of the table’s being as it is. Nejprecizněji je Carnapovo stanovisko vyjádřeno v tomto tvrzení: it (tj. termín propozice B. P.) is used neither for a linguistic expression nor for a subjective, mental occurrence, but rather for something objective that may or may not be exemplified in nature (s. 27). Jak patrno z posledního citátu, není možno ztotožňovat propozici s faktem (srov. … may not be exemplified). K problematice termínu fakt se ještě vrátíme při výkladu Wittgensteina. Vzhledem k tomu, že Carnap propozici pokládá za intenzi věty, je nutně tato entita spojena s jazykem. Carnapovo stanovisko není v této věci zcela jasné a jednoznačné, srov. např. s. 211: … propositions are not linguistic entities …: protože: a statement of the existence of linguistic entities (e. g. expressions, classes of expressions, etc.) must contain a reference to a language. Je pravda, že se toto tvrzení týká obecných vět (general sentences), avšak výše uvedený výklad propozice byl exemplifikován na větě jedinečné (this table is black). Z hlediska přirozeného jazyka se mi nezdá takové stanovisko účelné; domnívám se, že při popisu přirozeného jazyka je třeba brát v úvahu vždy všechny typy vět. Celkově získáváme z Carnapova postupu jednoznačný dojem: je možno zjišťovat podmínky kladené na dvě věty co do totožnosti nebo různosti propozic, ale není možno odpovědět na otázku, co to propozice je, tak, aby propozice (tj. význam věty) byla explikována výrazy přirozeného jazyka, a to dostatečně přesně a jasně (aby byla formulována její struktura, komponenty atd.).

Připomeňme v této souvislosti ještě stanovisko W. V. O. Quinea (Word and Object, pozn. 7). Quine vychází z pozorování a hodnocení pravdivosti, resp. nepravdivosti vět. Jejich pravdivostní hodnota (má na mysli výpovědi) je závislá na řadě faktorů časových, prostorových, na mluvčím a posluchači atd. Quine dochází k závěru, že filosofové (sémantikové) konstruovali pojem abstraktní entity — propozice — právě proto, aby překonali tuto závislost, z hlediska formálního popisu nevýhodnou. Vedle tohoto důvodu vidí Quine i důvod tkvící v objasňování synonymie vět, podle Carnapa, objasnění situace, za níž dvě věty mají stejnou propozici. Přitom se opět vynořuje nutnost rozlišovat věty jedinečné a obecné (tj. parafrázovatelné kvantifikací v logice). Quine uvádí řadu důvodů, zejm. se opírá o tzv. stimulační a strukturní synonymii (srov. o. c., s. 46n. a 204n.). Quineovo stanovisko k hypostazování propozice je zcela resolutní: nejde podle něho o neobjasněný problém, ale o mistaken ideal (s. [357]206). Sémantickou analýzu navrhuje omezit na analýzu vět obecných, tj. vět nacházejících se mimo časové a prostorové závislosti (tj. také mimo kontext).

Podívejme se nyní na problematiku sémantiky věty, výše jen v hrubých rysech naznačenou, očima lingvisty: Na přístupu Carnapově oceníme snahu o přesné vymezení pojmu, s Quinem přiznáme omezenost rozsahu jeho použitelnosti. Pokud nechceme přijmout jeho stanovisko omezení analýzy — poněvadž pro lingvistu je to stanovisko příliš rezignující — je patrně třeba volit v této věci poněkud jiný postup. Je zřejmé, že pro lingvistickou analýzu není vhodné ani jednovýznamové, ani dvouvýznamové schéma popisu v tom pojetí, jak jsme je výše uvedli. Zmíněné koncepce byly budovány jako koncepce určené pro formální jazyky, pro logiku. Je sice pravda, že logikové užívají často jako motivaci přirozeného jazyka, to však na věci samé nic nemění. Není tedy divu, že modifikace těchto koncepcí na přirozený jazyk naráží na obtíže. Ty jsou způsobeny skutečností, která je běžně známa, ale přesto není dostatečně zdůrazňována:

Formule formálního jazyka jsou určeny souborem axiómů (postulátů) předem formulovaných jako systém (ponecháváme stranou jejich vztah k disciplínám, jež jsou jimi formalizovány), zatímco vztah mezi přirozeným jazykem a gramatikou je jiný. Volba popisu gramatiky je vázána skutečnou podobou jazyka. Domnívám se, že je tím determinován i poměr lingvisty ke koncepcím logickým i jiným.

Přes tyto rozdíly může konfrontace s podobnými postupy přinést cenná vodítka, nebo alespoň inspirace i pro lingvistický výzkum, pokud ovšem zmíněný rozdíl nezanedbáme. V následující části chci uvést několik myšlenek Wittgensteinových a pokusím se právě na základě rozporu s potřebami popisu přirozeného jazyka dojít alespoň k náznaku možného řešení některých sporných otázek. Začneme uvedením několika Wittgensteinových tezí, aby bylo zřejmé, jak je pro tuto problematiku interpretuji.

Wittgensteinův Traktát obsahuje mnohé nejasnosti a někdy i tvrzení, která umožňují různou interpretaci a mohou se zdát protikladnými. Taková tvrzení jsou především v jednotlivých základních tezích Traktátu, totiž v tezích o světě, o zobrazování, a v explikaci výrazů fakt, atomický fakt, možnost atd.

Svět je podle Wittgensteina souborem faktů, nikoli věcí (1.1). Co se však míní světem a co fakty (podobně i věcmi)? Podstatným rysem Wittgensteinova nazírání je to, že existence faktu je charakterizována jako existence možná. Tak je tomu především při charakterizování atomického faktu (2.0123), srov. k tomu také charakteristiku objektu 2.0122, 2.0123). M. Black[11] charakterizuje možnost u Wittgensteina takto, s. 38: A section such as 2.0122, with its use of the substantive „possibility“ as something quite substantial — a kind of Lockean power perhaps; but this is quite the wrong line to take. The situation becomes clearer when we turn from the ontological statements about possibility and form to their linguistic counterparts. The connexion between an „object“ and „possible atomic fact“ (in 2.0124) has its counterpart in the connexion between a „name“ and the rules for its combination with other names in significant sentences. This is one of Wittgenstein’s primary insights — the use of a name is known only as part of the use of a language, so that knowing the meaning of a name includes knowing that name’s „syntax“, the rules for its combination with other words. The object’s „possibility of occurrence in atomic facts“ is the ontological counterpart of this essential feature of the use of names.

[358]Interpretace termínu fakt je důležitá proto, že na jejím základě jsou budovány další pojmy Wittgensteinovy teorie, a to především obrazy (2.1, 2.11). Obrazy mohou odpovídat (být pravdivé) nebo neodpovídat (být nepravdivé) skutečnosti, tedy faktům (srov. 2.21).

Předpokládá se tedy schopnost konfrontovat obraz vyjádřený větou se skutečností, a tudíž i znalost toho, co skutečnost, resp. fakt znamená. Jak již bylo naznačeno výše (srov. pasáž o Quineovi), nabízí se v zásadě dvojí možnost výkladu faktu: buď fakt vymezený jistými souřadnicemi (např. fakt hic et nunc, popř. fakt v minulosti), nebo fakt bez ohledu na příslušné souřadnice, fakt v možném světě (popř. světech), přičemž svět je závislý na příslušných časoprostorových parametrech.

Analogicky potom pravdivost obrazu závisí na přijatém chápání faktu, tj. na podmínkách na něho kladených. V každém případě však, jakmile je postavena otázka pravdivostní hodnoty, je to svět stojící vně jazyka (s výjimkou vět L-pravdivých nebo L-nepravdivých). Ani v případě, že ho chápeme jako svět možný, nevyhneme se tomu, že musíme (abychom konfrontaci s logickým obrazem mohli provést) o jeho jednotkách cosi předem přesně vědět (o jejich existenci, vlastnostech atd.).

Protějškem propozice je v obrazech tzv. „logický obraz“ (srov. zejm. 2.181), s podstatným důrazem na atribut logický. Jak Wittgenstein upozorňuje (2.182), např. prostorový obraz (který je současně ikonický) je také obrazem logickým, ale nikoli naopak. Black (s. 88—89) konstatuje, že podstatným rysem podobnosti mezi logickým obrazem a faktem ve Wittgensteinově pojetí je to, že způsob sřetězení objektů ve skutečnosti odpovídá sřetězení jmen (deskripcí) objektům odpovídajících větě (v propozici). V tomto směru lze mluvit o ikoničnosti v širším slova smyslu mezi větou a skutečností jí zobrazovanou. Ikonické znaky (podle chápání Peirceova) jsou takové, jejichž motivace není konvenční, jako u symbolů, ale je zajištěna podobností (prostorovou, barev, zvuků ap.) mezi skutečností a příslušným znakem, např. fotografie a skutečnost na ní vystižená.[12] Právě např. Wittgensteinovy myšlenky o uspořádání prvků logického obrazu a podobnost tohoto uspořádání s uspořádáním faktů považuji za důležité a v lingvistickém popisu aplikovatelné (srov. ještě později).

Wittgensteinova koncepce je tedy, jak už bylo řečeno, koncepcí jednovýznamovou. Významem obrazu je to, co je tím zachycováno, a je to element vnějšího světa (neboť je na něj možno vztahovat otázku po pravdivosti). Nehledě na to, že je obtížné konfrontovat obraz vyjádřený větou se skutečností, jak výše řečeno, má takový postoj i další důsledky, které intuitivně odporují lingvistickému přístupu. Jedním z nich je např. problém rozsahu, v jakém je možno chápat pojem pojmenovávacího vztahu. Frege v rámci své dvouvýznamové koncepce považuje také větu za jméno. Pro Wittgensteina je takové stanovisko nepřijatelné, protože nutně vede k otázce, co označuje nepravdivé tvrzení. Nepravdivé tvrzení podle Wittgensteina nemá smysl, v souladu s tezí 2.221 (výše). (Frege na tuto otázku odpovědět může: nepravdivé věty mají pouze význam, neoznačují objekt.) Přitom koncepce, která neumožňuje považovat větu za jméno, nemůže uspokojivým způsobem objasnit např. větné nominalizace (nebo to, co nazývá Mathesius kondenzací). Skutečnost, že mezi výrazy [359]Když přišel a Po jeho příchodu existuje zřetelný vztah, je skutečnost, která v lingvistickém popisu musí být konstatována. Jednovýznamová koncepce dále stojí před úkolem vysvětlit, proč výraz Po jeho příchodu je chápán jako jméno, zatímco výraz Když přišel jako věta (ve smyslu propozice). Dále musí vysvětlovat jiným způsobem vztah odkazovacího to k výrazu Když přišel než k výrazu Po jeho příchodu atd.

Řekli jsme, že ani dvouvýznamové schéma v té podobě, jak bylo postulováno, lingvistické analýze nevyhovuje. Právě uvažujeme-li o těchto otázkách na úrovni věty, vystupují četné problémy zvlášť výrazně. Vztah referenční, závislý na pravdivostní hodnotě, je pro svou závislost na mimojazykové skutečnosti prozatím téměř nepoužitelný (srov. Quine, o. c. v pozn. 7).

Pojem významu — v tomto případě propozice — je příliš mlhavý. Aplikace této dichotomie pro analýzu přirozeného jazyka naráží však na obtíže, i kdyby tomu tak nebylo. Např. ve výše cit. sporu o nepravdivé věty neobstojí z lingvistického hlediska ani Fregeho stanovisko (že totiž nepravdivé věty mají pouze význam): Viděno obecně, dvoustupňové schéma lze chápat jako oddělení entity (vztah extenze) a jejích vlastností (intenze). (A je to oddělení patrně účelné.) Přitom je z lingvistického hlediska výhodnější přiznat např. kategorii zájmen (a vůbec odkazovacích slov[13]) charakter znaků indexních. V rámci odkazování k větám tedy odkazujeme k entitám, nikoli vlastnostem. Toto odkazování se přitom děje bez ohledu na to, zda věta je pravdivá nebo nepravdivá (výše uvedený příklad Když přišel může být za určité situace větou nepravdivou, a přes to nelze popřít, že i k takové větě je možno odkazovat). To je ovšem v rozporu s Fregeho tvrzením.

II. Vztah výrazu jazyka k mimojazykové skutečnosti je nepopíratelný. Otázkou zůstává, na jakém stupni zobecnění máme o objektech skutečnosti uvažovat, abychom byli s to zachytil vztah jazykových výrazů vůči nim.

Domnívám se, že při řešení této otázky je účelné vycházet nikoli z hlediska mluvčího — a sledovat pak např. způsob, jakým při vyjadřování se o skutečnosti užívá jazykových výrazů — ale z hlediska posluchače, kterému se prostřednictvím jazykového materiálu — textu — cosi o skutečnosti sděluje. Domnívám se, že je dále účelné vycházet při sémantické analýze přirozeného jazyka ze situace, kdy je v komunikačním aktu posluchači sdělováno jazykovými prostředky něco, co jinak nemá možnost poznat (a odhlédnout tudíž od ostenzívních jevů v komunikačním aktu). Při takovém pojetí objevuje se zřetelně ve vztahu objektů a jim odpovídajících jazykových výrazů jeden podstatný rys: každé jazykové vyjádření mimojazykových jevů (tj. vyjádření jmény, deskripcemi, větami, texty ap.) představuje jistý výběr z množiny vyjádření o příslušném objektu nebo faktu. Tento výběr může být motivován různými okolnostmi: záměrem mluvčího, situací, kontextovými omezeními atd. Nikdy není možné vyjádřit výrazy přirozeného jazyka všechny vlastnosti, vztahy, objekty atd., které jsou ve skutečnosti obsaženy. Dochází tedy v přirozeném jazyce k jisté „deformaci“ skutečnosti. Tato deformace je charakterizována na jedné straně vztahem mezi tím, co je výrazem přirozeného jazyka označováno, a objektem (faktem) vnějšího světa, na druhé straně vztahem mezi tím, co je výrazem přirozeného jazyka označováno, a pojmenovávacím aparátem [360]přirozeného jazyka (struktura lexika, přítomnost právě určitých lexikálních jednotek, typy pojmenování, jejich struktura, struktura vět atp.).

Vezměme jednoduchý příklad: při pohledu na objekt (věc, předmět), u něhož právě sedím, vnímám jeho nejrůznější charakteristiky — délku, šířku, plochu, barvu atd. Zaznamenám-li takovou situaci (fakt) výpovědí Sedím u stolu, obsahuje to, co bylo textem skutečně řečeno, vzhledem k výrazu stůl pouze fakt, že jde o předmět, jehož funkcí je, být stolem, nic více a nic méně (nelze např. ani vědět, zda se jedná o stůl vyrobený nebo např. o plochý kámen).

Ještě výrazněji vystoupí tato „deformující a vybírající“ činnost jazykového vyjádření, představíme-li si komunikační proces v průběhu jeho uskutečňování. Mějme např. věty Dnes sedím u stolu, a proto snad bude mé písmo čitelnější, Sedím právě u stolu a vidím tedy vše, co se děje na ulici, Sedím u stolu po celou dobu, cos byl pryč. Předpokládáme-li, že pojmenování stůl se týká vždy téhož předmětu, je zřejmé, že pokaždé je zachycena (kromě funkce být stolem) ještě další, jiná vlastnost tohoto předmětu (mít desku vhodnou na psaní, situovanost v místnosti atd.). Kdyby tyto věty byly součástí jednoho textu, rostla by v průběhu komunikativního aktu znalost posluchače o tomto předmětu.

Domnívám se, že je účelné, abychom v lingvistické analýze, mluvíme-li o referenci (tj. o vztahu jazykového výrazu k entitě, nikoli k vlastnosti), mluvili o vztahu pojmenování k této jisté abstrakci objektu (charakterizované jednak výběrem, jednak deformací ve výše uvedeném slova smyslu), pro niž používáme termínu denotát. Nechci v této chvíli uvažovat o tom, zda denotáty tvoří výhradně součást roviny jazykové nebo ještě součást mimojazykové skutečnosti.

Co se v tento okamžik jeví jako nepochybné, je pouze to, že to není objekt, k čemu se bezprostředně vztahuje jazykové pojmenování. Všestranné ujasnění toho, co denotát sám o sobě představuje, ponecháváme ještě otevřeno.

Je třeba ještě podotknout, že to, co bylo řečeno o rozdílu objekt—denotát, nijak se netýká pojmu význam, rozlišení intenze a extenze (v onom zobecněném pojetí). Znamená pouze jisté upřesnění pojmu denotace, tedy jistým způsobem zavedení dvojice význam—denotát pro potřeby analýzy přirozeného jazyka místo dvojice význam—objekt.

Vraťme se nyní k problematice věty.[14] Denotát věty má svoji vnitřní strukturu. Analogicky s citovaným pojetím Wittgensteinovým lze uvažovat o počtu denotátů jmen v denotátu věty obsažených, o vztazích mezi nimi, o jejich kvantifikaci atp. Rovněž je třeba lišit způsob vyjádření denotátu věty, tj. zda jde o predikaci, depredikaci, o zájmeno odkazovací atd. Otázka interpretace nominalizačního vztahu nečiní tedy potíží. Tento vztah může být charakterizován existencí společného denotátu pro všechny výrazy v nominalizačním vztahu se nacházející.

Jak patrno, mé pojetí denotátu ponechává pragmatické rysy ve vztazích výrazu jazyka a jím označované skutečnosti zcela stranou. Ponechává stranou i otázku pravdivosti. O denotátu věty můžeme mluvit i u vět nepravdivých, tj. u vět, jimž neodpovídá nic ve skutečném světě. I u nepravdivé věty lze konstatovat počet denotátů jmen, vztahy mezi nimi, lze s takovou větou zacházet jako s větou pravdivou: vše, co jsme řekli o denotátu věty pravdivé, platí i pro [361]denotát věty nepravdivé. (Otázka pravdivosti, tak důležitá z hlediska faktu, objektu, postrádá z hlediska denotace smyslu.)

Zde je ovšem třeba zdůraznit, že předchozí úvahou nepopírám smysl pravdivosti pro zkoumání přirozeného jazyka vůbec. Soudím jen, že otázka, k jejíž verifikaci je třeba znalosti vnějšího světa, není interní otázkou při zkoumání systému přirozeného jazyka.

Domnívám se, že by bylo možno rozlišit sémantiku vnitřní a sémantiku vnější.[15] Sémantikou vnitřní míním takové zkoumání, kde se vychází přímo ze struktury a charakteru přirozeného jazyka; do této oblasti by spadalo i zkoumání denotace věty. Sémantikou vnější mám na mysli zkoumání, kde ke konstatování jednotlivých rysů přirozeného jazyka je nutno vzít v úvahu jevy a rysy mimojazykové, např. vnější svět, intenci uživatele jazyka, jeho psychologii atd. Domnívám se, že důsledné rozlišování by umožnilo vyhnout se některým nedorozuměním, s nimiž se např. setkáváme při aplikaci logické sémantiky na přirozený jazyk.

Vše, co zde bylo řečeno, myslím, ukazuje, že je možno Horálkovu tezi o nutnosti modifikace Wittgensteinovy koncepce zobecnit na aplikaci logické sémantiky pro popis přirozeného jazyka vůbec.

 

R É S U M É

Sentence and Denotate

First of all the author notes some important difficulties which present themselves as soon as we wish to apply the procedures of logical semantics to the analysis of natural language. The subject under consideration is above all sentence sematics, and the author examines the basic types of solution of the question as to what is actually portrayed by the sentence (the role of truth value, the interpretation of proposition, and pronominalisation etc. are given due consideration). He further demonstrates the necessity of modifying the procedures hitherto employed so that they better satisfy the needs of linguistics and so that the starting-point be features of evidence in natural language.

Using statements from Quine’s methodology the author introduces the notion of denotate as a certain parallel to object in semantic conceptions. The notion of denotate is derived from the fact that in respect to external reality the language expression denotes only a certain selection from among its properties, in other words it represents a certain deformation. This distinction, already expounded with reference to names (cf. Cross-reference. A Study from Hyper-Syntax, Charles University Monographia 21 (forthcoming) of the same author), is here extended to sentences. Wittgenstein’s picture theory may be used for the internal structuralisation of the denotate of the sentence. From the point of view of language description as a whole it is deemed expedient to draw the distinction between inner semantics, the theses of which flow exclusively from the analysis of only the natural language itself, and outer semantics which may make use of extralinguistic data (situation, circumstance, pragmatic phenomena etc.); truth value probably also belongs here.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 4, s. 354-361

Předchozí Karel Hausenblas: K pojetí „současného jazyka“

Následující Marie Těšitelová: O básnickém jazyce z hlediska statistického