Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Revise polského pravopisu

Adolf Kellner

[Rozhledy]

(pdf)

Une révision de l’orthographe polonaise

Potřeba reformovati pravopis cílila se v Polsku již delší dobu. Běžná pravopisná prakse se po mnohé stránce odchylovala od pravopisné normy, stanovené Polskou akademií r. 1918 a kodifikované jednotlivými vydáními úřední Pisowni polskiej. Příčinu těchto odchylek nebylo možno spatřovati jen ve vědomém nebo nevědomém porušování pravopisné normy, nýbrž také v příliš obecné, nezřídka také nepřesné formulaci některých pravopisných zásad, a zvláště v nedůslednostech mezi pravidly a jejich aplikací na jednotlivé výrazy v slovníku. Proto také se II. sjezd polonistů v Krakově v r. 1930 domáhal „revise pravopisných zásad a pravopisného slovníku, která by odstranila zřejmé a nápadné rozpory a nejasnosti v závazných pravidlech“, a i v tisku se mnoho debatovalo o pravopisu a jeho revisi. Této revise se podjala Polská akademie v Krakově, která se dohodla s ministerstvem školství (= ministerstwo W. R. i O. P.) v červnu r. 1934 a ustavila o něco později pravopisnou komisi, jíž byl postaven v čelo prof. Rozwadowski a po jeho smrti prof. Nitsch. Členy komise byli vedle delegátů ministerstva a Polské akademie též zástupci všech vědeckých institucí polských, literární akademie, spolků učitelských, svazu nakladatelů a spolku polských novinářů. Pravopisná reforma je tedy dílem společné práce předních filologů i vynikajících představitelů různých oborů polské kultury. Tato okolnost není bez významu: autorita Akademie a ostatních vědeckých institucí a kulturních korporací opřených o autoritu ministerstva zaručuje obecné uznání pravopisné reformy.

Základem nového pravopisu je II. vydání Pisowni polskiej (Kraków 1936, nákl. Polskiej Akademii Umiejętności, str. 144), která obsahuje vedle úvodu (str. 3—12), [247]informujícího o vzniku a průběhu práce pravopisné komise,[1] obecné zásady pravopisné (str. 13—78), schválené v dubnu 1936 pravopisnou komisí a v červnu téhož roku pak ministerstvem, a slovníček (str. 79—144), přihlížející hojně k slovům cizím. K úředním pravidlům brzy ještě v r. 1936 přibylo pět nových příruček, a to jednak od K. Nitsche,[2] od St. Jodłowského a W. Taszyckého[3] a od T. Lehra-Spławińského[4], jednak nová vydání velkého i malého Arctova slovníku ortografického.[5] Autoři těchto příruček vyšli vstříc potřebám široké veřejnosti tím, že rozšířili slovník, a to především o výrazy odvozené, a doplnili jej nutnými poznámkami o flexi při jednotlivých slovech; Nitsch a Lehr-Spławiński věnovali zvýšenou pozornost výrazům odborným.

Z hlavních novot pravopisné reformy nejvýznamnější je zásada psaní i—j v cizích slovech na -ia, -ja typu Maria, diecezja. Nejistotě, která vznikala z toho, že se v podobné situaci psalo jednou i, po druhé j podle toho, šlo-li o slabiku počáteční (na př. dieta) či středovou (na př. kordjalny), o slovo domácí (na př. skrobia) či přejaté (na př. linja) atd., byl učiněn konec tím, že se nyní ve všech slabikách píše důsledně i — mimo po c, z, s, po nichž se píše jako dosud j, a to proto, aby psaní nesvádělo k nesprávné výslovnosti Franća, paśa, dieceźa, jak se totiž jinde v pol. psané cia, sia, zia vyslovuje. Tím se polský pravopis nejen zjednodušil, nýbrž znovu se přiblížil pravopisu jazyků západních. Nicméně však při tomto jednotném způsobu psaní se vyskýtá možnost několikeré výslovnosti; na př. slovo dieta se vyslovuje dílem dvojslabičně (djeta), dílem trojslabičně (dijeta nebo dyjeta). Lze ovšem očekávat, že jednotná grafika může vésti v budoucnosti i k jednotné výslovnosti.

Na poli tvaroslovném je třeba upozornit na zásadní zavedení jednotné koncovky ve sklonění adjektivním a zájmenném -ym (-im) pro rod muž. a střed. v lok. a instr. sg. a -ymi (-imi) v instr. pl. všech rodů — místo dosavadního -ym (-im) u muž., -em u střed., -ymi (-imi) u muž. osob., -emi u ostatních. Na př. o tym dobrym człowieku i o tym dobrym dziecku tym dobrym człowiekiem i tym dobrym dzieckiem; tymi dobrymi ludźmi, kobietami, cielętami. Reformou se tedy i v písmě uzákoňuje výslovnost, převažující v mluveném jazyce spisovném a uznaná již dříve za výslovnost orthoepickou. Výjimku činí adverbia wtem, potem, przedtem a spojka zatem; také příjmení na -e (na př. Linde) a místní jména stř. rodu na -e, mající flexi adjektivní, podržují -em, -emi (na př. Lindem, Zakopanem). Ústupkem hovorovému jazyku je i odstranění umělého rozlišování genitivu pl. od genitivu sg. u ženských jmen, zakončených v nominativě sg. na -ia, -ja, -ea. Dnes se tedy píše na př. tej i tych racji, linii (dříve tej racji, linji v sing. a tych racyj, linij v plur.). Je-li zapotřebí výrazně vytknouti, že jde o číslo množné, připouští se druhotvar na -yj, -ij, ale jen v případech, kde se genitiv sg. končí na -ji, -ii, na př. o posiedzeniach komisyj, o pomieszczeniu kompanij piechoty. Pravopisná komise tímto dodatkem vyšla vstříc požadavkům exaktních věd a potřebám řeči úřední. S dvojím tvarem se ovšem setkáváme jen v jazyce psaném, v jazyce mluveném je tvar jediný.

Úplně nově byla též formulována zásada psaní slovních skupin, zejména složených příslovcí. Dosud bylo hodně pochybností, které příslovečné výrazy jest psáti dohromady a které odděleně, a to proto, že v posuzování příslovečné povahy některých spojení se vyskytovaly značné individuální rozdíly. Aby se zabránilo tomuto kolísání, byla vzata za [248]základ „pisownia rozłączna“. Nynější pravopisná norma dovoluje psáti dohromady jen ty příslovečné výrazy, které jsou v orthografickém slovníčku úředních pravidel výslovně uvedeny, kdežto jinak je závazné psaní odděleně (na př. z cicha, z daleka, do niedavna, bez mała, do syta, od razu atp., dříve veskrze dohromady; srovn. také nie ma ve významu ,non habet‘ i ,non est‘).

Velmi podstatné změny byly konečně provedeny v otázce dělení slov v písmu na konci řádky. Nynější polský pravopis tu zavádí jednotnou zásadu, podle níž lze skupinu souhlásek libovolně rozdělit anebo celou napsat na následující řádek (na př. war-stwa, wars-twa, warst-wa, wa-rstwa; Fran-cja, Franc-ja, Fra-ncja atp.). Jen ty složené výrazy, o jejichž složení není nejmenší pochyby, na př. noc-leg, a výrazy složené z předpon bez-, ob-, nad-, od-, pod-, przed-, przeciw-, roz-, wez- nebo wes-, jejichž složení je v jazyce obecně cítěno, dělí se v písmu na švu svého složení.

I některé drobnější změny zasluhují zmínky. Na př. byl zaveden fonetický způsob psaní v složeninách s počátečním z- (jen před h, s zůstává vždy z-); píše se z nebo s podle výslovnosti bez ohledu na to, jde-li o sloveso nebo jiné slovo (na př. nejen stwardnieć, nýbrž i spode łba, sprzed proti dřívějšímu zpodełba, zprzed, zprzodu, zpyszna, zcicha atp.). Byla stanovena podrobná pravidla transkripce vlastních jmen, přejatých z jazyků klasických (zpravidla se přizpůsobují grafickému i gramatickému systému polskému; jen v dílech čistě vědeckých nebo u slov, známých jen odborníkům, lze podržeti původní způsob psaní), a jmen psaných cyrilicí. Bylo přesně vytčeno užívání tečky ve zkratkách, zjednodušena pravidla o kladení čárky (na př. zpravidla se neoddělují čárkami výrazy participiální, ať jsou holé či rozvité) a j.

Celkem lze říci, že nový polský pravopis respektuje starou pravopisnou tradici a její zásady, a to zvláště v tom, že neporušuje vžitý grafický systém spřežkový zavedením nových liter nebo diakritických znamének, zejména českého háčku, jak některé korporace navrhovaly; nevzdává se též tradičního označování hlásek u, z, ch pomocí u, z, ch a ó, rz, h, třebaže „dla ogromnej większošci mówiących kulturalnym językiem polskim jest to różnica wyłącznie wzrokowa“ (Pisownia, II. vyd., str. 13). Kde byla tradice opuštěna, stalo se tak se zřetelem na mluvený jazyk spisovný a na potřeby současného života. Reformou se ruší především pravopisné zvyklosti, nezřídka původu umělého, nemající zdůvodnění a opory v hovorovém jazyce. Snaha usnadnit pravopis všem příslušníkům národního celku, zejména ohled na potřeby školské, posílily dále tendenci po jednotnosti a důslednosti pravopisných zásad, po odstranění pokud možno všeho kolísání a vynutily zjednodušení, zhusta i přesnější formulaci pravopisných předpisů. Zdá se, že výsledky pravopisné reformy budou trvalé, neboť vyšla z důkladného prostudování všech sporných otázek, a obezřetně se vyhýbajíc všem ukvapeným a chvatným závěrům a řešením, přece respektuje soudobý usus živého a mluveného jazyka spisovného.


[1] Organisačně je zajímavé, že práce komise celé se vždy soustředila na zasedání dlouhá, 2—3 dni trvající, ale bylo jich jen šest.

[2] Pisownia polska. Przepisy. Słownik. Książnica, Atlas, Lwów—Warszawa, str. 208.

[3] Zasady pisowni polskiej i interpunkcji ze słownikiem ortograficznym. II. wydanie, rozszerzone. Lwów, wydaw. zakladu narodowego imienia Ossolińskich, str. 208.

[4] Poradnik ortograficzny. Zasady, słownik, skorowidz. Lwów, K. S. Jakubowski, str. 203.

[5] M. Arcta Slownik ortograficzny języka polskiego, VI. wydanie, str. 380 (připojen výklad nových pravidel od St. Szobera) a M. Arcta Słowniczek ortograficzny i zasady pisowni polskiej, str. 224; obojí Warszawa, wydawnictwo M. Arcta.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 4, str. 246-248

Předchozí Tomáš Krejčí: K syntaktickému plánu německého hospodářského jazyka

Následující Č-yj (= Dmytro Čyževśkyj): K problému „filosofického jazyka“ a jazykové filosofie