K problému „filosofického jazyka“ a jazykové filosofie

Č-yj (= Dmytro Čyževśkyj)

[Rozhledy]

(pdf)

A propos du problème „langue philosophique“ ― philosophie de la langue

Kniha mladého českého žáka Husserlova JANA PATOČKY, Přirozený svět jako filosofický problém (Praha 1936, 146 str.), náleží k nejlepším pracím fenomenologické školy z poslední doby. Autor, znamenitě ovládající fenomenologickou metodu, dovedl si zvolit pro svou první větší práci téma nanejvýš závažné a aktuální nejen pro odbornou filosofii, nýbrž také pro kulturní dějiny a lze dokonce říci pro kulturní politiku. Vypravovala-li se před lety ve fenomenologických kruzích anekdota o jednom, a to ne bezvýznamném zástupci fenomenologie, který zkoušel své síly na „fenomenologii poštovní schránky“, nemá práce Patočkova doopravdy nic společného s podobným metodologickým hračkářstvím anebo [249]s nějakým „odbornickým“ anebo „školometským“ zužováním obzoru. Jsme zvědavi, co namítnou čeští odpůrci teoretického „neživotného“ myšlení proti této veskrze teoretické práci, snad nejteoretičtější z české filosofické literatury posledního desítiletí a zároveň mnohostranně aktuální v nejlepším slova smyslu.

Autor vychází ve svých úvahách z jedné z nejzákladnějších otázek dnešní krise nazírání na svět: „moderní člověk nemá jednotný názor světa; žije ve dvojím světě, totiž ve svém přirozeně daném okolí a ve světě, který proň vytváří moderní přírodověda, založená na zásadě matematické zákonitosti přírodní. Nejednota, která tím prostoupila celý náš život, je vlastním zdrojem duševní krise, kterou procházíme.“ Autor odmítá řešení tohoto problému, které se často dávalo v poslední době: jeden ze dvou uvedených světů býval vyvozován z druhého; autor však chce odvodit oba tyto světy z něčeho hlouběji ležícího: v duchu posledních prací Husserlových pojímá Patočka toto hlouběji ležící jako „subjektivitu“ „jednota světa není jednotou materiálu, z něhož se skládá, nýbrž ducha, který jej vytváří a udržuje“. Po výkladu metody následuje její, v lecčems hodně původní, aplikace na základní problém knihy, na otázku přirozeného světa. — Zde se omezíme na rozbor poslední části pojednání, věnované otázkám jazykové filosofie. Jazyk má podle mínění autorova podstatnou úlohu v „konstrukci přirozeného světa“. Tato pozornost autorova k problémům jazykovým se projevuje již na samém jazyce jeho knihy, přirozeném a zároveň filosoficky vážném. Po této stránce je to cenný příspěvek k problému české filosofické terminologie. Silberstein (Slovo a slovesnost 2, 83) postupuje v otázkách české filosofické terminologie analyticky; pojmová analysa filosofického jazyka, jeho obohacení a vytříbení pomocí „corpus traductionum“ jsou nesporně podstatné kroky na této cestě k české filosofické terminologii, která by vyhovovala požadavkům moderního filosofického myšlení. Filosofický jazyk však muže vlastně vznikati jedině v „procesu filosofování“ a jen filosofické užívání jazyka dělá z něho opravdový nástroj filosofické kultury. Každé slovo filosofického jazyka má svůj smysl jen v určitém systému metodického myšlení. A protože k podstatě filosofie náleží rozlišovat východiska a záměry, musí se významově lišit i filosofické problémy podle filosofického kontekstu; to se někdy považuje, pokud se nepočítá se základy tohoto rozlišování, za „kolísání“, ba často přímo za „vadu“ filosofického jazyka. Vytýkají-li zástupci vídeňské nebo polské logistiky filosofickému jazyku toto kolísání, jde o nepochopení historické podmíněnosti každého filosofického jazyka a snad ještě víc o nepochopení toho, že filosofický jazyk a filosofické myšlení není zaměřeno na jednoznačně formovaný svět matematické přírodovědy. Kdyby filosofický jazyk byl tímto způsobem „ustanoven“ (ať za pomoci matematické logistické symboliky anebo bez ní), znamenalo by to „konec filosofie“. Mnozí logistikové právě takovou „smrt filosofie“ mají na mysli, ale někteří pracují v radostné naději obrodit touto reformou filosofii. Kniha Patočkova je však znamenitým příkladem utváření filosofického jazyka; autorovo zacházení s jazykem ve filosofickém myšlení je příkladem toho, jak filosofická terminologie, ba každodenní jazyk, přetvořuje se v procesu filosofování (slova, která lze považovati za novotvary a za cizí termíny, nejsou u Patočky četná).

Tato kniha je pro nás však zajímavá i po jiné stránce. Její poslední kapitola se jmenuje „Skizza k filosofii jazyka a mluvy“ (109—143). V kontekstu jeho práce zajímá Patočku jazyk jako „předstupeň každé možné teorie“, neboť podle něho charakteristickou vlastností lidského žití je „vždy žíti v jazyku a jeho pomocí se vyrovnávat se světem a bližními“.

Jazyk se jeví autorovi jako svého druhu mikrokosmický odraz makrokosmu. Je to myšlenka, která v dějinách jazykové filosofie se vynořovala vždy znovu a znovu v rozmanitých formách, ale tu se již nepojímá ani naturalisticky ani mechanicky. Dále pojímá autor jazyk jako sociální zjev, ba jako základ jiných sociálních zjevů a jako sílu, která stanoví sociální svět. Jazyk ve všech svých vrstvách od „smyslovosti“ až do „smyslu“ je systém a přitom [250]systém, jehož stavba do jisté míry odpovídá stavbě světa. Patočka rozvíjí myšlenku „všeobecné“ a „čisté“ gramatiky. Jazyk je „otevřenou celostí“, totiž celostí, která nikdy není dána jako hotový kulturní produkt. „Analysou faktů jazyka možno dojíti k základním etapám, jimiž jeho genese musí procházeti“. Tyto myšlenky, tvořící navzájem jednotu, nejsou jazykovědě neznámy; pro filosofického čtenáře však nabývají ve filosofickém kontekstu knihy nového smyslu a nové aktuálnosti a pro jazykozpytce anebo pro filosofa jazyka dostávají tyto myšlenky ve své filosofické souvislosti jistou novou tvářnost, na kterou bych zde chtěl zvláště upozorniti. Jazyková filosofie už dlouho trpí tím, že nedovedla spojit ani jednotlivé názory své ani jednotlivé názory jazykovědy v jednotu. Nenalézáme-li v knize Patočkově uzavřený systém, nýbrž, jak on sám výslovně zdůrazňuje, jenom skizzu, jeví se tu alespoň snaha tyto základní rysy jazyka, které jazykověda, jazyková filosofie a jazyková psychologie zjistila jako ojedinělé rysy jazykového fenoménu, jednotným myšlenkovým vývojem svázati v celek jakoby nití. Jazyk je pro autora faktem lidské svobody a všechny jednotlivé vlastnosti jazyka z toho vyplývají. Tato snaha doložit bytostnou jednotnost jazyka jejím prýštěním z jednoho pramene — ze svobodné lidské aktivity je znakem správného pojetí úkolů dnešní jazykovědy. Čím dál tím méně lze se uzavírat poznatku, že jazyk je jednota rázu „dialektického“ neboli že jednota jazyková je synthesa protikladů, „coincidentia oppositorum“. V knize Patočkově není sice tento poznatek přímo vysloven, ale na mnohých místech vidíme, že autor v jednotlivých případech jasně vidí tuto povahu jazykovou. Patočka zdůrazňuje na př. výslovně, že „smyslovost v jazyce“ se jeví jako bytí jazyka na světě a zároveň jako naprosto nesamostatný prvek světa jazykového. Upozorňuje i na takové antinomie jazykové, jako je pasivní a zároveň aktivní povaha „fenoménu mluvy“, úloha „smyslovosti“ a „smyslu“ v jazykovém celku anebo poměr „celku“ a „částí“ v jazyce. Dialektická povaha jazyka není tu sice výslovně vyzdvižena, ale jeho antinomičnost je zřetelně naznačena a to je autorova zásluha. Jistě lecčemus se naučil u strukturální linguistiky. Zdůrazňuje to sám ve svých literárních odkazech a v užívání pojmů „pražské školy“. Otázka synthetického pojetí jazykové filosofie a problém dialektiky jazyka jsou ve skizze Patočkově zřetelně naznačeny a nyní je na řadě jejich další zpracování.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 4, s. 248-250

Předchozí Adolf Kellner: Revise polského pravopisu

Následující Nikolaj Losskij: Ruská kniha o dětské řeči a problémech vývoje myšlení a mluvení