Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O fonotaktické gramatičnosti

Josef Vachek

[Kronika]

(pdf)

О фонотактической грамматичноcти / Sur la grammaticalité phonotactique

Ve známé Moutonově řadě monografií Janua linguarum, series minor, vyšla jako padesátý svazek monografie Roberta J. Scholese z Indiana University Phonotactic Grammaticality (The Hague — Paris 1966, 117 s.). Jejím námětem je kombinovatelnost fonémů současné americké angličtiny, tedy tematika, která má ve fonologické literatuře již dlouhou historii (počínajíc známými statěmi Viléma Mathesia z přelomu let dvacátých a třicátých a monografií Bohumila Trnky z poloviny třicátých let). U Scholese je však přístup k danému tématu svým způsobem originální. Omezuje sice své zkoumání na prevokalické souhláskové dvojfonémové skupiny na počátku slov (což je na prvý pohled velmi drastické omezení daného úkolu), zato však zkoumá nejen takové souhláskové skupiny, které jsou v jazyce vskutku doloženy, tzv. cited strings, ale i takové, jež v něm doloženy nejsou. Postupuje tak, že konstruuje všechny možné dvojčlenné kombinace ze souhláskových fonémů v americké angličtině existujících a klade si otázku, lze-li formulovat teorii, která by takové kombinace mohla přesně roztřídit podle míry jejich možné přijatelnoti v americké angličtině. Šlo by tu o bohatou škálu kombinací, od těch, které by byly poměrně snadno slučitelné se zákonitostmi anglické fonémové kombinatoriky, přes takové, kde by šlo o nesnadnější slučitelnost, až ke kombinacím zcela nepřijatelným. Právě v tomto smyslu mluví autor o různých stupních „fonotaktické gramatičnosti“; jeho terminologie je v tomto bodě zřetelně inspirována úvahami o gramatičnosti prostředků vyšších rovin jazyka, vyšlými z pera lingvistů směru generativně transformační gramatiky. Jiní badatelé (jako R. Quirk) používají v podobném smyslu termínu přijatelnost (acceptability), který se — právě pro zvukovou rovinu — zdá přijatelnější.

Volba takovéto tematiky, a především takového vymezení zkoumaných faktů, může zprvu poněkud překvapit badatele zaměřeného na analýzu skutečně existujících struktur skutečně existujících jazykových systémů. Jeho zájem se soustředí spíše na to, co v jazyce existuje, než na to, co v něm není. Druhotně ovšem také uvažuje o tom, proč ve zkoumaném jazyce není ten či onen prvek, popř. ta či ona kategorie; tu má však badatel vždy na mysli nějaký pozitivní cíl. Zpravidla mu jde o kontrastování konfigurací těch rysů, jež nalézá v zkoumaném jazykovém systému, s konfiguracemi realizovanými v jiných jazykových systémech, a pak přirozeně si klade i otázku, proč ony cizí kombinace a konfigurace nejsou realizovány i v jazyce, který je primárním předmětem jeho zkoumání. Takové otázky si však autor naší monografie neklade — patrně proto, že svá pozorování zpravidla omezuje jen na americkou angličtinu, kterou nepodrobuje konfrontaci s jinými jazykovými systémy.

Nicméně, i kdybychom nepřekročili hranice jediného jazyka, problém, jejž si autor formuluje, by nemusil být záležitostí jen a jen teoretickou. Stanovení různých stupňů fonotaktické přijatelnosti může osvětlit otázku, proč při přejímání lexikálních jednotek z cizího jazyka některé z nich své souhláskové skupiny, jinak přejímajícímu jazyku neznámé, podržují beze změny, zatímco v jiných skupinách dochází k určitým obměnám, popř. k zjednodušením takových neznámých skupin (srov. např. čes. šroub z něm. Schraube proti čes. fajfka z něm. Pfeife). Je zřejmé, že některé konsonantické skupiny v přejímaných německých výrazech jsou pro češtinu z hlediska jejích kombinačních fonémových zákonitostí nadány vyšší měrou přijatelnosti než jiné. Zdá se však, že opravdu podstatné problémy tohoto druhu se mohou vynořit jen tehdy, jestliže [439]sám systém zkoumaného jazyka je nějakým způsobem odhalí jako nějak „odchylné“ od běžných zákonitostí daného jazyka. Jinými slovy, apriorní stanovení složitých škál s přejemnou kategorizací zjišťovaných stupňů se může jevit jako záležitost teoreticky vysoce napínavá, ale pro účely vhodné analýzy a hodnocení konkrétních jazykových struktur — a o tyto věci jde lingvistovi především — patrně nepříliš užitečná.

V prvé polovině své monografie se autor zabývá pokusy o řešení daného problému, jak je zjišťuje u různých badatelů, kteří si ovšem danou otázku neformulovali vždy tak vyhroceně jako on sám: šlo jim leckdy spíše o zjištění pravidel, jimiž se v daném jazyce řídí kombinovatelnost souhláskových fonémů. Žádné z probíraných řešení ho plně neuspokojuje, a proto v druhé části knihy podává své vlastní řešení. Kombinuje v něm jakobsonovsko-hallovský (poněkud přizpůsobený) model binárních distinktivních rysů skládajících fonémy s dosti složitým postupem generativním; pro konečné řešení sahá ještě k činiteli intuice (v smyslu Chomského), a to tak, že používá metody testů, při nichž zkušební osoby např. odpovídají na otázku, zdali vnímaná souhlásková skupina v umělém slově by mohla charakterizovat slovo, které sice patří k anglickému lexiku, ale s nímž se zkušební osoba dosud nesetkala. Již tento složitý postup, kombinující objektivní a subjektivní prvky, vyvolává jisté pochybnosti, lze-li autorovo řešení pokládat za definitivní, i když nelze pochybovat o záslužné práci, kterou rozpracováním dané problematiky vykonal.

Tento dojem se zdá ve shodě se skutečností, že na některých místech se autor nejeví dosti dobře informován o některých lingvistických skutečnostech. Tak např. na s. 52 se praví, že skupiny jako (pt), (kt) se „v celku v indoevropštině neobjevují“ (tím se míní kontrétní ide. jazyky). A přece jsou takové skupiny dosti běžné např. v střeč. nebo v dnešní češtině a slovenštině. — Také některých ze známých harvardských termínů vztahujících se k inventáři distinktivních rysů se zde užívá nedost přesně. Tak na s. 84 se jako gravisové souhlásky vypočítávají (p, b, m, w, f, v), kdežto o ostatních se praví, že jsou negravisové. A přece Jakobsonův-Hallův seznam gravisových souhlásek vždy obsahuje i (k, g), jež právě v anglických dvojfonémových souhláskových skupinách na počátku slova hrají významnou roli. Také klasifikace angl. (r, l) jako fonémů kompaktních (tamže) je přinejmenším sporná.

Výhrady, které jsme tu k monografii Scholesově vyslovili, nechtějí naprosto zásadně popírat užitečnost prací tohoto druhu. Zdá se však, že by mohly být ještě užitečnějšími, kdyby problémy, jež si autoři takových prací stanoví, byly formulovány s větším zřetelem k nejzávažnějšímu úkolu lingvistického bádání, tj. vskutku citlivé analýze a funkčnímu hodnocení konkrétních, vskutku aktuálně fungujících jazykových systémů. V každém případě znamená svědomitá a i bibliograficky dobře informovaná Scholesova monografie důležitý krok, ne-li k řešení problému, jejž si sama stanovila, tedy k určitému ujasnění, zdali a v čem mohou práce tohoto druhu být prospěšné a užitečné hlavnímu úkolu současné lingvistiky, tj. důkladnému a soustavnému poznání jazykového systému fungujícího v daném kolektivu mluvčích, jejichž bohatou škálu potřeb má uspokojovat.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 4, s. 438-439

Předchozí Ivan Lutterer: Sturtevantův „Úvod do jazykovědy“ v desátém vydání

Následující Adolf Kamiš: Francouzská studie z historie politického lexika