Český verš deklamační

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Чешский декламационный стих / Le vers déclamatif tchèque

K obrazu vývoje českého verše od konce 18. století, jak byl Mukařovským narýsován v studii o Polákově Vznešenosti přírody (1932) a v přehledu vývoje novočeského verše (1934, Čs. vlastivěda 3),[1] bylo později připojeno několik doplňků a také korektur. V podstatě jako doplněk k nim je míněna práce K. Sgallové Český deklamační verš v obrozenské literatuře (Acta Universitatis Carolinae, Philologica, Monographia XVII, Praha 1967). Není to po stránce teoretické práce málo náročná; hlavní její předností je to, že přináší značné množství statistických dat a přispívá tak k poznání veršového útvaru, který byl dosud označován jako volný verš stopový; Sgallová zavádí označení „verš deklamační“ v přesvědčení, že jeho hlavní osobitost, tj. kolísání v slabičném rozsahu, je dáno zvláštní funkcí skladeb, v nichž bylo tohoto verše v době obrozenské užíváno.

„Byl to verš sloužící k hlasité deklamaci a nalezl široké uplatnění v době, kdy recitace na různých besedách, večírcích ap. spolu se společenským zpěvem patřila k významným projevům rozvoje české kultury i národního života“ (s. 8). Deklamační verš se uplatňoval především v tzv. deklamovánkách, jejichž hlavním pěstitelem byl F. J. Rubeš; z jeho tvorby Sgallová také především vychází. Deklamovánky byly dosud po stránce veršové stavby popsány naprosto nedostatečně a práce Sgallové tedy vyplňuje v naší odborné literatuře dosti citelnou mezeru. Literárněhistorických a teoretických zobecnění je v její práci poskrovnu, po této stránce bude třeba ještě dalšího doplnění i korigování.

Sám mám určité pochybnosti o tom, je-li „deklamační“ verš dostatečně určen „deklamační“ funkcí skladeb, v nichž se ho užívá. Zrodil se přece již v období, kdy ještě neexistovaly české besedy a kdy konsumenti skladeb psaných „deklamačním“ veršem žili rozptýleni po celém českém venkově. České počátky „volného verše stopového“ sahají do tzv. puchmajerovského období novočeského verše, kdy byla česká veršová produkce ještě téměř výhradně určena k četbě, nikoli k hlasitému přednesu. První skladby složené volným trochejem byly bajky (a skladby obsahově bajkám blízké); šlo tedy původně o veršovaný útvar převážně překladový. Proti oprávněnosti názoru o těsném vztahu neslabičného verše trochejského přímo k společenské funkci deklamovánky mluví i to, že se na obrozenských besedách v hojné míře deklamovaly i skladby s verši slabičnými. Podobná situace byla i u veršovaného dramatu. Z těchto konstatování nelze ovšem vyvozovat závěr, že by zde mezi formou a funkcí vůbec žádná spojitost nebyla. Platí tu zřejmě princip funkční asymetrie jako pro jazykové útvary vůbec.

Sgalová si nepoložila otázku, jaké závěry lze z existence „deklamačního“ verše vyvodit pro Mukařovského periodizaci obrozenské poezie po stránce veršové. Mukařovský stavěl do protikladu verš M. Z. Poláka s veršem Puchmajerovy školy; [58]pozdější bádání však ukázalo, že jde prostě o její příme pokračování, protože zásady této školy byly dosti volné a tolerantní a ponechávaly české sylabotónice dostatečnou míru svobody, aby se mohla v souhlase s potřebami poezie vyvíjet a obrozovat. I puchmajerovské skladby složené „deklamačním“ veršem jsou toho svědectvím. Do rámce puchmajerovské poezie dobře zapadá i verš Jungmannova překladu Ztraceného ráje (na to jsem z Hrabákova podnětu již upozornil).

Že je mezi Puchmajerovou družinou a M. Z. Polákem těsnější spojitost, než připouštěl Mukařovský, pokoušel jsem se ukázat také ve své knížce Počátky novočeského verše (1956), o níž se Sgallová vůbec nezmiňuje. Zato se polemicky staví k jedné mé poznámce ze studie o verši Čelakovského překladů a ohlasů písní ruských (vyšlo původně časopisecky 1956, Čs. rusistika 1, pak v knize Studie o slovanské lidové poezii, 1962). Upozornil jsem zde na to, že již mezi básněmi Puchmajerovy družiny se najdou skladby, které mají větší frekvenci čtyřslabičných slov, než je tomu v Polákově Vznešenosti přírody. Citoval jsem jako ukázku dvě sloky z Hněvkovského „Zamilovaný“, o níž zjistila Sgallová, že má celkovou frekvenci čtyřslabičných slov jen o málo vyšší než Hněvkovského Děvín, a jen první tři sloky frekvenci značně vyšší (Polák 19 %, zde 28 %). Myslím však, že i to málo, co jsem uvedl, má svou váhu. Lze-li najít v puchmajerovských sbornících celkem snadno skladby s frekvencí o něco vyšší, než je v Děvíně (o Nejedlého Přemyslu Otakarovi nemluvě), znamená to také něco. Cožpak tu platil zákon, že je nějaká mez nepřekročitelná? Byly snad tři první sloky básně „Zamilovaný“ pociťovány jako nenormální, po nichž musí přijít sloky o frekvenci menší?

Zpřesnění Sgallové má ovšem také svou cenu, nevyplývají však z něho přímé důsledky pro můj šířeji formulovaný soud. Ten by mohl být vyvrácen jen podrobným rozborem celé puchmajerovské produkce, ale je otázka, byla-li by tato kontrola skutečně užitečná. Vždyť mé názory o poměru Polákovy tvorby k tvorbě Puchmajerovy družiny jsou na této podrobnosti jen docela málo závislé.

Ve prospěch své formulace mohu však sám na základě svých starších poznámek bez velké námahy uvést, že např. v básni „Příkladné květiny“ (Almanach IV, 1802, vyd. 1921, s. 52—54), kterou napsal Fr. Najman (nikoli mnou uvedený Hněvkovský), je frekvence čtyřslabičných slov v celé skladbě skutečně větší než u Poláka (zde 20 % — všech slov je tu něco přes 100, čtyřslabičných 21). K tomu ještě přistupují předložková spojení (např. od) a spojení enklitická (např. vyskytneť se). Nepovažuji tato fakta za příliš důležitá proto, že je srovnávána obsáhlá Polákova skladba s básněmi poměrně krátkými. Má teze, že Polák svým veršem nestojí proti Puchmajerově družině v opozici, nýbrž spíše na její půdě, opírá se i o jiná pozorování, a to je rozhodující.

Mukařovského zúženou charakteristiku puchmajerovského verše na trochejský a jambický typ bylo třeba korigovat ve prospěch typu daktylského, který je v almanaších zastoupen nejen Hněvkovského baladou „Vnislav a Běla“ (o té dosud není rozhodnuto s konečnou platností, vznikla-li na základě starší kramářské písně, či je-li třeba poměr obou verzí vykládat obráceně), ale také skladbami jinými. Všechny tyto daktylské skladby jsou závazné i pro charakteristiku rytmického slovníku prvního období puchmajerovské tvorby. Trojslabičná slova zde převládají v takové míře, že se lexikální složení daktylských textů ve srovnání s texty trochejskými a jambickými od základu mění. I z toho je vidět, že byly na půdě Puchmajerovy školy podmínky k výrazným variacím celé rytmické základny.

Z existence „deklamačního verše“, jak jej vidí Sgallová, mohu pro svou koncepci vyvozovat pozitivní argumenty. Dosud se bral zřetel téměř jen na jeho puchmajerovské počátky, nyní se ukazuje, že měl bohatou tradici až do poloviny století. Nebyl to ovšem jediný neslabičný útvar obrozenské doby; jiný pozoruhodný případ tu tvoří přízvučný i časoměrný hexametr, o němž máme tak pěkné [59]studie J. Novákové.[2] Příští zkoumání deklamačního verše si ovšem bude muset blíže všímat diferencí uvnitř celého tohoto složitého typu.

Na závěr uvedeme ještě jednu malou připomínku. V poznámce pod čarou na s. 34 děkuje Sgallová doc. K. Dvořákovi za upozornění, že má verš deklamovánky své obdoby v lidovém dramatě a v obřadním folklóru. O tom se mohla něco dovědět i z odborné literatury (verše svatebních proslovů jsou dosti známy). Je to útvar, o němž se u nás již psalo, dokonce právě v pracích, z nichž Sgallová registruje jen nepřesnosti v statistice.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 1, s. 57-59

Předchozí Alexandr Stich: Sborník prací o díle K. H. Máchy

Následující Z. F. Oliverius, Z. Hlavsa, J. Kořenský, V. Barnetová, V. Hrabě, K. Svoboda, J. Filipec, E. Michálek, P. Piťha, M. Racková: Z VI. mezinárodního sjezdu slavistů v Praze