Psychobiologická teorie jazyka

Jan Průcha

[Kronika]

(pdf)

Психобиологическая теория языка / Théories psychobiologiques du langage

Je-li vědecká práce publikována znovu 30 let po svém prvním vydání, musí k tomu být jistě vážné důvody. To je případ knihy G. K. Zipfa, The Psycho-Biology of Language, vydané naklad. M. I. T. Press s úvodní studií známého psycholingvisty G. A. Millera.[1] Kniha byla u nás již dávno zhodnocena povolanějšími recenzenty,[2] následující poznámky jsou tedy spíše úvahami o jejím dnešním smyslu a nikoliv referátem o jejím obsahu.

Americký germanista George Kingsley Zipf vstoupil do dějin moderní lingvistiky přes paradoxní skutečnost, že jeho dílo bylo a je z větší části odmítáno. Během svého nepříliš dlouhého života[3] vytvořil svéráznou teorii jazyka — „dynamickou filologii“. V čem tkví podstata této teorie?

Zipf — na rozdíl od lingvistických teorií převládajících v Americe v 30. a 40. letech — se pokoušel analyzovat jazyk jako fenomén sociální, psychologický a biologický, který nemůže být chápán v izolaci od obsahu jazykových faktů a od osobnostních, sociálních a kulturních aspektů mluvčího. Na základě porovnávání jazykového chování s jinými formami lidského chování zdůrazňoval nejvíce sociální aspekt jazyka. Přitom se Zipf domníval, že studium jazykového chování může podstatně přispět k poznání nejazykových forem lidského chování.[4] Je zajímavé, že v podstatě k týmž závěrům (přesněji již ovšem formulovaným) dospěli o několik desítek let později jiní američtí badatelé studující obecné zákonitosti jazykového a nejazykového chování člověka, kteří však vycházeli nikoliv ze Zipfa, ale byli inspirováni teoriemi Chomského.[5]

Zipf se pokoušel vytvářet svou „dynamickou filologii“ jako komplexní teorii o obecných zákonitostech jazykového chování založenou na objektivní, tj. statisticko-lingvistické analýze textů, a to ve spojení s poznatky a metodami psychologie a jiných behaviorálních věd. Tento přístup, ve své době originální a objevitelský, jej dovedl i k vymezení toho, co má být uvedenou teorií studováno — nikoli ty jazykové jevy, které jsou reprezentovány exkluzívními seznamy slov, paradigmat a gramatických pravidel, ale jazyková sdělení, texty („the phenomena of speech in the process of being uttered“). Proto Zipf analyzoval texty jazyků různých typů, zejm. angličtiny, němčiny, latiny a čínštiny. V textech se mu jevilo jako nejzajímavější „chování“ slov — především změny v délce slov (v počtu slabik, grafémů apod.). Sledování souvislostí těchto změn délky slov jej dovedlo až k formulování určitých vzorců vyjadřujících vztahy mezi frekvencí výskytu slov, jejich frekvenčním pořadím, počtem různých slov s danou frekvencí aj. Tyto vzorce, označované běžně jako Zipfovy zákony, jsou dostatečně objasněny v základních příručkách o kvantitativní [97]lingvistice[6] a není třeba je zde opakovat. Je faktem, že se tyto vzorce stávají znovu a znovu předmětem ověřování a kritiky mnoha lingvistů a matematiků, takže z této kritiky vyrostlá literatura je dnes již velmi rozsáhlá.[7] Také pro češtinu byla platnost Zipfova zákona ověřována[8] a zjistilo se, že platí pouze jako velmi hrubá aproximace (nepostihuje zejm. slova s malými pravděpodobnostmi výskytu, ale i slova nejfrekventovanější).

Jaký je tedy význam Zipfovy teorie, když platnost jeho „zákonů“ o kvantitativních vztazích slov v textech je dosti malá? I když Zipf nebyl první, kdo objevil např. konstantní vztah mezi frekvencí slova (f) a jeho frekvenčním pořadím (r) — před ním to byl již r. 1916 francouzský badatel J. B. Estoup aj. (proto se někdy mluví o zákonu Estoupově-Zipfově) — teprve on prokázal, že stejné křivky zobrazují tento statistický vztah (f . r = C) i ve velmi rozdílných textech (rozdílnost témat, autorů, jazyků atd.). Proto věnoval tolik úsilí na objasnění, co tato pravidelnost znamená. Vysvětloval ji jako důsledek působení tzv. principu nejmenšího úsilí („principle of the least effort“), který považoval za základní zákon jazykového chování a lidského chování vůbec. Na základě tohoto principu vysvětloval právě fakt, který zjistil svými empirickými výzkumy, že existuje rovnováha mezi funkcí a formou jazykových jednotek, tj. např. že čím jsou slova frekventovanější, tím jsou kratší a naopak. Tímto principem vysvětloval také podstatu všech jazykových změn: „With everincreasing relative frequency, the word becomes the morpheme, which with passing time becomes a phoneme, and finally the component part of a phoneme, until it disappears: such appears to be the final statement of all linguistic change.“ (O. c. v pozn. 1, 150.) Právě v oblasti jazykových změn (např. když se pokoušel na základě statistického rozboru staroindických Rgvéd vysvětlit rozložení přízvuku v praindoevropštině) vyvolaly Zipfovy závěry nejkritičtější odezvy lingvistů. Např. Trnka (o. c. v pozn. 2) proti Zipfovi namítá, že zkracování dlouhých slov v angličtině nesouvisí bezprostředně s jejich frekvencí — je tu souvislost s frekvencí, ale ta není sama o sobě příčinou zkracování.

Pro bezpochybné statistické pravidelnosti v „chování“ slov, jak je zobrazují Zipfovy křivky, mohou být v podstatě dvě různá vysvětlení: Buď se může předpokládat, že jsou odrazem nějaké obecné vlastnosti lidského chování, nebo se mohou vysvětlovat jako pouhý důsledek zákonů pravděpodobnosti. Zipf zastával první předpoklad, většina jeho kritiků se opírala o druhé vysvětlení. Zejména Mandelbrot (o. c. v pozn. 7) se snažil dokázat, že zdroj produkující sdělení má charakter stochastického procesu, v němž při náhodném umístění mezer mezi slovy musí být nutně větší frekvence slov kratších než dlouhých — množství různých slov roste exponenciálně s délkou slov, tudíž malé množství krátkých slov je užíváno častěji ve srovnání s velkým počtem dlouhých slov, která jsou užita jen málo.

Zdá se, že Zipf se skutečně ve svých názorech mýlil. Zjistil reálná fakta, ale vysvětloval je nesprávně. Avšak stejně jako musíme odmítnout jeho hypotézy, nemůžeme přijmout ani vysvětlení oněch [98]faktů od některých jeho kritiků — cožpak je reálné předpokládat, že vytváření sdělení je pouhý stochastický proces, stejný pro lidi jako pro automaty, pouhá posloupnost znaků, při jejímž vzniku jiné faktory než pravděpodobnostní nehrají roli? To je zcela nereálné. Ostatně i Zipf zdůrazňoval, že člověk při vytváření jazykového sdělení vybírá slova podle jejich významů, podle toho, jaké myšlenky a pocity chce vyjádřit. A v tom má, podle našeho názoru, Zipfovo dílo dodnes aktuální smysl — v pokusu, i když nezdařeném, najít skutečně reálná vysvětlení souvislostí mezi empirickými fakty o statistické struktuře textů a mezi faktory, které vedou k jejich vzniku. V r. 1936 v SaS napsal N. Trubetzkoy o Zipfově knížce (přes všechny výhrady, které k ní měl), že je „neobyčejně zajímavá a podnětná“ — tuto podnětnost si uchovává dodnes tím, že obrátila pozornost na důležitou a málo probádanou stránku lidského chování, tu, která se stala předmětem nové vědy — psycholingvistiky, jejímž průkopníkem byl i G. K. Zipf.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 1, s. 96-98

Předchozí Miroslav Grepl: Za profesorem Jaroslavem Bauerem

Následující Edvard Lotko: Nový slovník lingvistické terminologie