Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Americká kniha podnětných nápadů o jazyce

Nikolaj S. Trubetzkoy

[Rozhledy]

(pdf)

Un livre américain suggestif sur la langue

Americký osobitý a nesporné talentovaný mladý badatel GEORGE K. ZIPF vzal si za úkol v knize The Psycho-Biology of Language (Psychobiologie jazyka. Úvod do dynamické filologie. Boston—Cambridge 1935, IX + 336 str.) vysvětliti všechny jazykové jevy pomocí zákonu hustoty (frekvence) jazykových prvků. Tato zásada, blížící se k fixní idei, je zřejmě chybná, jak po věcné, tak i po metodologické stránce. A přesto je tato kniha neobyčejně zajímavá a podnětná. Vedle myšlenek, které nelze označit jinak než jako naivní, vyskytují se tu jiné, které zasluhují vážné pozornosti a uznání; vedle bezcenných fantastických nápadů jsou tu důmyslná a hloubavá pozorování. Kniha má zcela nevšední ražení a zároveň je v značné míře typicky americké dílo. Fixní idea autorova je jeho osobním majetkem, ale v podstatě je to pouze přestřelený a až do krajnosti zahrocený výraz myšlenkového směru, který shledáváme také u mnohých jiných Američanů.

Po obecném úvodu, kde jsou vyloženy zásady autorovy, následuje kapitola, obírající se hustotou slov v souvislých tekstech. Statistický výzkum rozsáhlých tekstů v různých jazycích (Plautovy veselohry, americké a anglické noviny, čínské teksty z čítanky) vyúsťuje ve formuli, která podle názoru Zipfova platí pro všechny jazyky: označíme-li číslici výskytu slov v tekstu jako b a počet slov stejné frekvence jako a, pak je ab2 stálou veličinou. Vyskytuje-li se na př. v jednom tekstu 1000 slov jen jedenkrát, vyskytne se v tomtéž tekstu 250 slov dvakrát, 110 slov třikrát, 63 slova čtyřikrát atd.: 1000 X 1 = 250 X 22 = 111 X 32 = 63 X 42 atd. Tento zákon musí býti zajisté přezkoušen také pro jiné jazyky. Ale samo o sobě je pozorování autorovo velice zajímavé. Druhý zákon se vztahuje na délku slov: čím delší je slovo, tím řidčeji se vyskytuje. Také tento zákon je důležitý. Názorně se však přitom projevují vady mechanistického pojetí Zipfova: autor nepočítá s tím, že délka slov v značné míře závisí na stylu daného tekstu. Nicméně oddíly knihy, které jsou věnovány frekvenci slov, jsou nejméně závadné.

Nejslabší je třetí kapitola, pojednávající o fonématech. Protože autor chce i frekvenci fonémat uvésti do mechanické číselné formule, musí měřit fonémata, což se nedá provésti bez umělých, libovolných předpokladů. Také výběr materiálu je tu umělý. Bylo by lze uvésti řadu jazyků (na př. agulský, tabasaranský a arčinský v Dagestanu na Kavkaze), kde aspirované závěrové souhlásky se vyskytují častěji než neaspirované, což odporuje teorii autorově. Problémy položené Zipfem v této kapitole jsou velmi závažné, ale nemohou být řešeny mechanisticky. Pro frekvenci fonémat je rozdíl mezi bezpříznakovými a příznakovými členy fonologického protikladu mnohem důležitější než umělé rozlišování stupňů velikosti a složitosti („magnitude of complexity“). Jednostranný positivismus autorův zastírá mu problém. Ze stejných důvodů ztrácí značně na hodnotě autorova myšlenka o sobě vlastně správná, podle níž mnohé hláskové změny bývají vyvolány snahou po zvýšené a nebo snížené frekvenci fonématu. — V kapitole o přízvuku je hodnotné smíšeno s bezcenným. Je obecně známo, že slovíčka, která se vyskytují nejčastěji, jsou zpravidla nepřízvučná a bývají jen tehdy přízvukovaná, když vystupují v nezvyklém postavení nebo v nezvyklé funkci. Autor se pokouší najíti tu vysvětlení i pro rozvrh volného přízvuku v praindoevropštině. Vychází z těch paradigmat staroindických, která [253]bývají obyčejně považována za nejstarobylejší, z forem přítomného času „druhé třídy“ (sloves bezpříznakých) a skloňování jednoslabičných kořenitých slov. Statistika výskytu jednotlivých tvarů těchto paradigmat v Rgvédách svědčí tomu, že koncovka u tvarů, které se vyskytují nejčastěji, je zpravidla nepřízvučná, a u tvarů, které se vyskytují nejméně často, je přízvučná. Toto pozorování je nepochybně velmi cenné. Ale vysvětlení nadhozené autorem nepostačuje přes svou vtipnost: nemůže býti rozšířeno na celý gramatický systém staré indičtiny (ani nemluvíc o jiných indoevropských jazycích s volným přízvukem) a obě paradigmata, na která lze toto vysvětlení aplikovat, jsou sice považována za „primitivní“, ale s hlediska synchronického jsou přesto anormální. Rozlišování bezpříznakových a příznakových členů by i tu jistě prospělo a strukturalistu leccos z tohoto oddílu Zipfovy knihy přivede na plodné myšlenky. Naproti tomu jsou zcela naivní a bezcenné autorovy úvahy o přízvuku latinském. — Stejné prolínávání důvtipných nabádavých myšlenek a pozorování s naivními mechanistickými konstrukcemi vyznačuje také kapitoly o syntaxi a o poměru řeči k životu.

Základy, z nichž, vychází autor, jsou ve své jednostrannosti pochybené a kniha jako celek musí býti rozhodně odmítnuta. Avšak autor je nadaný a důmyslný badatel a mnohé jeho myšlenky a pozorování mohou přivésti k cenným závěrům, bude-li přitom použito jiných metodologických zásad a východisek.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 4, str. 252-253

Předchozí Nikolaj Losskij: Ruská kniha o dětské řeči a problémech vývoje myšlení a mluvení

Následující Jan Mukařovský: K novému vydání Francouzské poesie K. Čapka