K povaze významu u zájmen

Zdeněk Hlavsa, Naděžda Svozilová

[Články]

(pdf)

О характере значения местоимений / Caractère de la signification des pronoms

V následujících poznámkách bychom chtěli přispět k řešení otázky, které rysy konstituují systémový význam zájmen. Pokoušíme se rozvinout některé zajímavé podněty obsažené v pracích prof. J. Vachka, a to v jeho článku o rodu v moderní angličtině[1] a v pojednání o obecném záporu v angličtině a v češtině.[2]

Předesíláme několik slov k dvěma termínům obsaženým již v samém titulu naší úvahy. Pokud jde o třídu zájmen, budeme ji považovat za danou a v podstatě se omezíme na jednotky probírané v zmíněných studiích Vachkových (tím naprosto nechceme naznačit, že vymezení tohoto slovního druhu je bez problémů). Rovněž nebudeme podrobněji rozebírat problematiku významu a pokoušet se o řešení optimální: chceme jen důsledně aplikovat alespoň na některá zájmena známou strukturalistickou myšlenku, že význam je jednou ze dvou stránek systémových jednotek jazyka, tj. že spolu s formou tvoří strukturu jazykového znaku.

Není bez zajímavosti všimnout si úvodem toho, jak se zájmeny zacházejí slovníky: některé podávají charakteristiku ryze gramatickou[3] (tu je poučné, že i tímto způsobem mohou být mnohá zájmena celkem jednoznačně určena), většinou však uživatel najde formulace podávající spíše charakteristiku funkční, vyjadřující, jakou funkci zájmeno obvykle plní v promluvách. (Takovýto přístup je jinak obvyklý pro definování významu tzv. neplnovýznamových slov, jako jsou předložky, spojky, pomocná slovesa atd.) To je též zřejmé z častého používání výrazů jako označuje, naznačuje, vyjadřuje, odkazuje, ukazuje atd.[4] K výkladu tzv. plnovýznamových slov postačí zpravidla opis, který vlastně podává výčet významových vlastností, nebo synonymum, např. pilíř — ‚opěra stavební konstrukce …; sloup‘ (SSJČ).

Není jistě bezdůvodné, že někteří jazykovědci se termínu význam, pokud jde o zájmena, vůbec vyhýbají. Jako typický příklad může posloužit Kuryłowiczova práce Zametki o značenii slova (VJaz 1955, č. 3, s. 74): kdykoli autor mluví o zájmenech, neužívá termínu značenije (význam), nýbrž soderžanije (obsah). Formulace v článku obsažené dávají tušit, že obsahem se zde rozumějí objekty mimojazykové skutečnosti, ke kterým se odkazuje; ovšem považovat tyto objekty za význam by bylo zavádějící, již proto, že k nim se vztahují nikoli jednotky jazyka jako systému (types), nýbrž jejich exempláře (tokens) v promluvách.

[121]Znamená to snad, že zájmena jsou „prázdné“ jednotky bez systémových významů? Jinak řečeno lze mezi nimi vysledovat systémově významové vztahy? Srovnáme-li po této stránce zájmena s jinými slovními druhy, je to přinejmenším obtížné: chceme-li charakterizovat např. významy adjektiv, můžeme je uspořádat podle jejich společných i distinktivních vlastností na různých rovinách obecnosti (velmi obecným takovým rysem bude „vlastnost“, specifičtějším pak např. „trvalá vlastnost“ atd., až se dojde k tak konkrétním třídám, jako je „barva“ apod.). Pokud jde o zájmena, zdá se, že každé z nich je po této stránce na stejném stupni obecnosti jako celé třídy substantiv, adjektiv atd.

Avšak některé tradiční pojmy a postupy pomáhají vyčlenit sémantické vlastnosti zájmen, které můžeme vidět jako konstitutivní rysy jejich významu a z hlediska jejich systémového uspořádání pak jako distinktivní vlastnosti vytvářející strukturu této soustavy. Připomeňme si, že při zjišťování sémantických vlastností substantiv vychází lexikograf z prostého faktu, že systémová substantiva pojmenovávají (v určitém smyslu) třídy předmětů, jejichž společné vlastnosti lze abstrahovat a vyjmenovat, a tyto znaky přijímá za základ lexikálního výkladu. Podobným způsobem lze přistupovat i k některým zájmenům: tak anglická osobní zájmena he, she, it se rovněž takto vztahují k třídám: k třídě mužských bytostí, k třídě ženských bytostí a k třídě všech ostatních objektů. Na základě toho faktu můžeme za jednu z konstitutivních složek sémantické náplně zmíněných anglických zájmen považovat významový rys rodu. J. Vachek (viz zde pozn. 1) dokazuje existenci rodu jako lexikální kategorie v angličtině. Uvážíme-li, že zájmena he, she, it jsou v angličtině jedinými nositeli této kategorie, lze přijmout rod za jejich lexikální význam (či spíše za jednu z jeho základních složek).

Takové pojetí podporuje i zajímavá analogie mezi takto chápaným zájmenným významem a významem slov patřících k jiným slovním druhům, zvláště když sledujeme vnitřní vztahy mezi jednotkami těchto tříd: i mezi zájmeny může dojít k „metafoře“, posunu. Ve zmíněném článku Vachek dokládá, jak se v moderní angličtině může při označování emocionálně (jak pozitivně, tak negativně) příznakovém použít jiných zájmen než těch, která jsou pro bezpříznakové označování předmětů daného rodu vyhrazena. Posun je pak možný proto, že významový komponent rodu je systémově doprovázen latentním emocionálním rysem,[5] který v příznakovém odkazování vystoupí jen do popředí a stane se základnou umožňující označit např. oblíbenou věc zájmenem rodu ženského. Je tedy zřejmé, že nejde snad jen o expresivitu vyvolanou nesystémovým použitím zájmena, nýbrž že posun je motivován hlouběji, a to hodnocením samých předmětů, k nimž se dané zájmeno vztahuje systémově. Ukazuje to (negativně) čeština, kde distribuce zájmen on, ona, ono se řídí hlavně formálními, tj. flexívními vlastnostmi substantivních pojmenování objektů, k nimž tato zájmena odkazují, nikoli věcnou povahou označovaných předmětů samých; proto se zde posuny mezi zájmeny 3. osoby na tom principu jako v angličtině neobjevují.

Je však jasné, že ne všechna osobní zájmena lze navzájem diferencovat na [122]základě významu rodu. Tak rozdíl já — ty, já — my apod. postihneme tehdy, když tato zájmena charakterizujeme podle toho, jak zachycují rozložení účastníků promluvy (podle „osoby“ nebo „osob“, kterou nebo které vyjadřují). Zdálo by se, že tím již dospíváme k funkčnímu vymezení těchto zájmen, k něčemu, co se týká jejich užívání v řečových aktech, a tak překračujeme hranice systémové charakteristiky. I v tomto případě můžeme však argumentovat stejně jako při postulování významu rodu u anglických zájmen he, she, it. Též mezi „osobami“ (a jejich „počtem“) může dojít k posunům: např. pluralis maiestaticus je mimo jiné motivován latentním emotivním rysem síly, moci, úcty, který je spojen s kategorií plurality; podobně lze vysvětlit vykání, popř. i onikání.

Všechny tyto jevy obecně předpokládají, že vedle konkrétního fungování v promluvách je třeba vzít v úvahu jistou funkční predispozici zájmen. Toliko na jejím pozadí též umíme vysvětlit pocit nepravidelnosti, aktualizace, který u mluvčích při zmíněném „posunutém“ užití zájmena vzniká. Protože tato predispozice je vlastně složkou bilaterálního znaku jako systémového jevu (respektive její součástí), je vhodné ji rovněž zahrnout do významu.

Takových případů, kdy zájmena je použito jinak, než jeho funkční predispozice předpokládá, bychom našli více i mimo oblast zájmen osobních. Tak např. ve větě To je jakýsi pan Dvořáček je užito neurčitého zájmena v pozici, kde by měl být jeho výskyt nemožný: osoba je pojmenována vlastním jménem, tedy zcela jednoznačně a určitě, ale současně se k ní odkazuje jako k objektu neurčitému. Musíme tedy mít za to, že v systémovém významu zájmena jakýsi je potenciálně obsažen významový prvek rovnající se asi významu ‚mluvčímu neznámý’ apod. Tento prvek je onou invariantní sémantickou vlastností, která — podobně jako v předchozích případech průvodní emotivní rys — spojuje okazionální a uzuální fungování zájmena.

Bylo by možno namítnout, že rysy „rod“, „osoba“, „pluralita“, které jsme přijali za konstitutivní vlastnosti významu zájmen osobních, jsou kategorie gramatické, nikoli lexikální. Přesné rozhraničení gramatického a lexikálního významu není však vždy možné. Lépe je chápat např. „osobu“ jako sémantickou kategorii, která může být realizována morfémem i samostatným slovem. Existují ovšem i další „gramatické“ aspekty, které budeme považovat za významové rysy zájmen. Tak základní distinktivní vlastnost, odlišující tázací zájmena od jiných, je jejich „otázkovost“. (V některých kontextech ani intonační kontura neodliší větu tázací od oznamovací a jen samo zájmeno musí nést tuto informaci: srov. rozdíl Kdo rozbil to okno? a On rozbil to okno, ovšem s pořadím jádro — východisko.)

Z této povahy zájmenného významu vyplývá, že souvislost významu jednotlivých zájmen s gramatickou stavbou věty je těsnější, než je tomu např. u substantiv, že zájmeno je pevně vklíněno do větně strukturních vztahů. Chceme-li např. nahradit zájmeno synonymem bez újmy na smyslu celku, musíme často brát v úvahu „gramatickou“ složku jeho významu: angl. any a every jsou synonymní jen v omezeném okruhu větných struktur (zpravidla jen ve větách kladných oznamovacích). U jiných slov můžeme sledovat vliv záměny synonym na strukturní vztahy obvykle jen tehdy, jde-li o záměnu překračující hranice slovních druhů (Otec čte nebo pracuje na zahradě — [123]Otcovo čtení vylučuje jeho práci na zahradě, přijmeme-li nebo a vylučovat jako synonyma). Proto by explicitní popis významu jednotlivých zájmen měl obsahovat i výčet kontextových omezení, která se jinak (např. při popisu významu substantiv) vykládají jako jevy gramatické, tj. jako vlastnosti celých tříd slov. To dokládá naše tvrzení o tom, že význam zájmen je na stejném stupni obecnosti jako význam takových tříd.

Protiklady vyjádřené v termínech dosud uvedených významových komponentů mohou postihnout — jak jsme naznačili — sémantický rozdíl nejen mezi zájmeny osobními, nýbrž též mezi zájmeny jinými, např. kdo — on, kdo — co (v tomto druhém případě jde o protiklad „osobovost“ : „věcovost“). Je ovšem zjevné, že tu jde hlavně o diference uvnitř podtříd zájmen a že k postižení všech protikladů (např. mezi on — někdo) je třeba dalších významových rysů. Ukážeme to především na rozdílech mezi zájmeny neurčitými a zájmeny ostatními.

V tomto směru jsou velmi instruktivní pozorování J. Vachka obsažená v jeho práci o negaci (viz v pozn. 2), která se týkají významu angl. zájmen any, all, every, some a českých nějaký, jakýsi, každý a kterýkoli. Ve výkladu je aplikována ryze strukturální metoda: neanalyzuje se význam zájmen jako izolovaných jednotek, nýbrž se především zkoumají jejich vzájemné vztahy. Proto mohou být výsledky dobře rozvinuty do systému protikladů, kde kritérii budou rysy jako „určitost“, „obecnost“, „reálnost“ atd. Zdá se, že zvláště důležitý je rys určitosti, protože je relevantní pro všechny typy zájmen; je přítomen nejen u osobních, přivlastňovacích a ukazovacích, kde je to dosti zřejmé, ale rovněž u některých zájmen tzv. neurčitých — všichni, každý, u angl. each apod. (budeme-li tato slova za zájmena považovat). Reálná účast konečného počtu objektů na události, o které se vypovídá, totiž předpokládá možnost jejich identifikace, ať již na základě kontextu nebo předchozích znalostí mluvčího.

V uvedeném Vachkově článku se též mluví o dalším sémantickém rysu důležitém pro tato zájmena, o neurčenosti. Na rozdíl od neurčitosti chápe se neurčenost jako vlastnost pozitivní, tj. týkající se objektu, jehož vlastnosti jsou zčásti nebo zcela neznámy, ale o němž se přesto předpokládá, že skutečně existuje. Tento rys zjišťuje Vachek zvláště na významu anglického some (Srov. věty Is there some difficulty in this? na rozdíl od Is there any difficulty in this? V češtině lze obě věty přeložit jen Je s tím nějaká potíž?; v angličtině je však rozdíl mezi some a any sémanticky relevantní, v prvém případě se totiž očekává, že nějaká potíž skutečně existuje. Kdybychom opravdu chtěli v češtině postihnout významový rozdíl, museli bychom pro první větu volit jiný modus: S tím je patrně nějaká potíž apod.). V češtině, jak Vachek též naznačuje, by tento rys měla zájmena jakýsi, cosi a další v této řadě. Předpokládáme, že pojem neurčenosti by mohl být chápán jako podřazený pojmu určitosti; v tom případě bychom jako neurčená (avšak určitá) snad mohli chápat i zájmena my, vy, protože vlastnosti objektů označených těmito zájmeny jsou často neznámé s výjimkou vlastností jednoznačného individuálního mluvčího (resp. adresáta), který je dán samou situací promluvy.

Připomeňme si tu, že plodným postupem umožňujícím interpretaci sémantické povahy zájmen se ukazuje být překlad výpovědi do symbolických jazyků logiky. V nich se např. any často interpretuje jako signál proměnnosti (a může [124]být tedy považováno za realizaci operátoru patřícího rovině propozice).[6] Avšak tato analýza nedokáže postihnout některé jemné sémantické rozdíly mezi zájmeny, zvláště hierarchii rysů, která řídí jejich praktický úzus. V tomto směru je Vachkův rozbor úspěšnější. V češtině jako signál proměnné primárně fungují zájmena s komponentem -koli (např. Přijď v kterýkoli den); na základě tohoto předpokladu můžeme utvořit českou paralelu i k angl. Any river flows to the sea, Kterákoli řeka teče do moře. A tu se ukazuje, že i když tato česká věta je možná a přijatelná, ve skutečných promluvách se s ní asi nesetkáme a čeští mluvčí by užili výhradně typu Každá řeka teče do moře (popř. Všechny řeky …). Musíme proto souhlasit s Vachkem, když píše, že ve významu českého -koli ustupuje rys obecnosti a výrazně se uplatňuje jen rys náhodnosti, libovolnosti, zatímco v angl. any jsou obě složky v rovnováze.

Těmito několika poznámkami jsme chtěli naznačit, že popsat systémový význam zájmen je možno, a to na základě vhodně volených distinktivních rysů. Je však nutno jej chápat dostatečně široce, jako souhrn všech vlastností konstituujících sémantickou složku jazykového znaku.

 

R É S U M É

On the Character of Pronominal Meaning

The paper (expounding some ideas of J. Vachek) deals with the problem, in terms of which elements it is possible to describe the meaning of pronouns. If meaning is — in accordance with the well-known structuralist idea — considered one of the constituents of bilateral systemic signs of language, it must involve systemic predisposition of pronouns, especially if it is opposed to particular functioning, e. g. systematically associated gender, number and person with the Engl. forms he, she, it etc., which may become objects of metaphorical shifts in particular utterances. It is misleading to exclude some of these elements from “lexical meaning“ under the pretext of coinciding with a “grammatical“ one. The meaning of pronouns is, however, more closely related to the grammatical structure of a sentence than the meaning of other words, being on the same level of generality than the abstract “categoric“ meaning of the whole classes of nouns, adjectives etc. (that is why it is hardly possible to define the meaning of pronouns as a whole, opposite to the other classes of words). It is definiteness which one has to consider the most conspicuous semantic feature internally differing the discussed class; determinatedness appears to be subordinated. Translations of utterances into formal systems of logic, though elucidating for the analysis of the meaning of pronouns, cannot always account for explaining their usage; in this respect, Vachek’s description is more successful.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 2, s. 120-124

Předchozí Jiří Krámský: Pokus o funkční pojetí slabiky

Následující Simeon Romportl: O aspektech typologické klasifikace českého slovesa (zejména z hlediska imperativu)