dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O aspektech typologické klasifikace českého slovesa (zejména z hlediska imperativu)

Simeon Romportl

[Články]

(pdf)

Об аспектах типологической классификации чешского глагола (в частности в отношении императива) / Aspects de la classification typologique du verbe tchèque (notamment en ce qui concerne l’impératif)

Cílem této práce je klasifikovat slovesné tvary finitní v češtině podle morfémového složení jejich gramatické části. K tomu bude zapotřebí, abychom nejen dokázali identifikovat všechny gramatické morfémy v jednotlivých tvarech, nýbrž také tyto morfémy dovedli roztřídit do určitých, morfologickotypologicky relevantních tříd. Na základě příslušnosti morfémů jednotlivých tvarů ke stejným třídám budeme potom řešit otázku izomorfismu, resp. heteromorfismu gramatické části takovýchto tvarů. Izomorfní budou pro nás tvary vyznačující se stejným počtem gramatických morfémů stejných tříd, a to na stejných místech, heteromorfní naopak tvary, které se aspoň v jednom z těchto bodů liší. Klasifikačním kritériem morfémů je jejich význam i distribuce.

Jednotlivé tvary lze, pokud jde o jejich morfematickou strukturu, srovnávat buď po linii vertikální — uvnitř téhož paradigmatu, nebo po linii horizontální — mezi různými paradigmaty. Při horizontálním srovnávání tvarů je nutno trvat na tom, aby byl konkrétní morfologický význam všech srovnávaných segmentů vždy zcela stejný (musí představovat stejnou konfiguraci sémat[1]). Při srovnání vertikálním je třeba se spokojit pouze stejnou kategoriálností srovnávaných výrazů a jejich segmentů, tj. abstrahovat od konkrétních sémat jednotlivých kategorií (tedy upustit od požadavku stejné konfigurace sémat a trvat jen na stejné konfiguraci kategorií).

Teprve když na základě srovnávací analýzy stanovíme strukturu každého tvaru z množiny zkoumaných tvarů, můžeme přistoupit ke klasifikaci celých paradigmat. Předpokladem klasifikace je výskyt alespoň jediné dvojice tvarů (typů) heteromorfních po linii horizontální.

Nejprve se však musíme vyrovnat s otázkou segmentace tvarů ind. praes. act. K tomu účelu nám poslouží názorná tabulka (tab. I), uvádějící na příkladu slovesa 1. třídy osm teoreticky možných koncepcí segmentace tvarů 3. os. sg. a 2. os. pl. a interpretace jejich morfémů.

Při zkoumání jazykových jevů bývá totiž nasnadě často několik teoretických koncepcí jejich interpretace. V takovém případě je naším úkolem definovat všechny teoreticky možné interpretace a na základě posouzení nejširších souvislostí určit, kterou z nich je třeba považovat za reálnou, živou. Ani potom však nemůžeme očekávat, že dojdeme vždy k interpretaci jediné. Koexistence dvou či několika živých, konkurujících interpretací, a to dokonce i u jednoho a téhož uživatele jazyka, je běžná a je jednou z oblastí, v nichž se uplatňuje jazyková dynamika.

Otázky koexistence různých interpretací jazykových jevů a jejího významu pro jazykovou dynamiku, hlavně se zřetelem ke generačním rozdílům, si mnohokrát povšiml J. Vachek.[1a]

 

[126]Tab. I

 

Poř. čís.

I

II

Poznámky

3.os.sg.

2.os.pl.

 

 

 

A

gr. morfém

pro 3.os.sg

= kmen

1

nese

(nese)-te

(4)

2

nese

nese-te

 

3

nese-∅

nese-te

1

gr. morfém

pro 3.os.sg.

nulový

4

(nese)-∅

(nese)-∅-te

(2)

5

(nese)-∅-∅

(nese)-∅-te

1

 

 

B

-e samostatný gr. morfém ve všech tvarech

6

(nes)-e

(nes)-e-te

2

7

(nes)-e-∅

(nes)-e-te

1

-e samostatný gr. morfén jen ve 3.os.sg.

 

8

 

(nes)-e

 

(nes)-ete

 

1, 2, 3

A : -e je součástí kmene (lexikální části tvaru). B : -e náleží gramatické části tvaru. (1) Pojetí, při kterém 3.os.sg. je izomorfní s 2.os.pl. (2) Pojetí, při kterém 3.os.sg. je izomorfní s 1.os.sg. 1.—3. tř. (3) Pojetí, při kterém jsou izomorfní všechny tvary ind. praes. act. (4) Pojetí, při kterém jsou izomorfní 1.os.sg. a 2.os.pl.

Pozn.: Je-li kmen (slovní základ) uveden v závorce, znamená to, že není nositelem ani jediné složky gramatického významu.

Poněvadž gramatická část 3.os.sg. je izomorfní u sloves všech časování kromě třetího a také tvar 2.os.pl. je izomorfní se všemi tvary 2.os.sg. a 1. a 2.os.pl. všech časování kromě třetího, jakož i s tvary 1.os.sg. 4. a 5. časování, je tato tabulka reprezentativní pro všechny uvedené tvary.

Nejvýznamnější hranice probíhá v tabulce mezi políčky 5 a 6. Odděluje totiž koncepce, podle kterých považujeme thema za gramatický morfém (6, 7) nebo alespoň za jeho součást (8), od koncepcí, spatřujících v thematu morfém lexikální, resp. součást morfému lexikálního (1—5).

V pojetí 6, 7 připisujeme thematu odpovědnost za sémata způsobu (oznamovacího), času (přítomného) a rodu (činného), kdežto v pojetí 4, 5 připisujeme odpovědnost za každé z těchto sémat nulovému morfému.

Přitom není lhostejné, jaké je pozadí, jež nám zde umožňuje nulový morfém spatřovat, zda je takovým pozadím pouze skutečnost, že se v takto chápaném tvaru vyskytují sémata bez pozitivního exponentu,[2] nebo zda se zde nulový morfém opírá o systémový paralelismus,[2a] tzn. o nějaké izomorfní tvary. Přiznáme-li platnost první alternativě, nebudeme moci nepřihlédnout k obecné tendenci jazyka po symetrii mezi výrazovou a významovou stránkou morfémů (o. c. v pozn. 2, s. 21). Potom se nevyhneme ani otázce, zda by nebylo náležité přiznat samostatný nulový exponent každému z oněch tří sémat, a spatřovat v nich tudíž významové složky [127]tří samostatných tzv. nulových morfémů. Mám však za to, že interpretaci sémat ind.praes.act. jako tří nulových morfémů brání intuice, a proto tuto možnost nepřipouštím. K potvrzení tohoto stanoviska je ovšem třeba hledat a zjistit, zda skutečně existují v rámci systému faktory, které by zmíněnou interpretaci vylučovaly.

Takovýchto faktorů lze vskutku shledat dost. Rozdělím je do dvou skupin: A) faktory negativní, tj. kladoucí danému způsobu interpretace přímý odpor; B) faktory pozitivní, působící nepřímo, tím, že vytvářejí příznivé předpoklady pro interpretaci jinou, než je ta, jejíž adekvátnost zjišťujeme. Za faktor negativní považuji v našem případě nevhodnost kumulace nulových morfémů. Faktory pozitivními jsou vlastně všechny zřetele, které by mohly nasvědčovat jiným koncepcím než koncepci 4, 5 (ty samozřejmě pomíjím, poněvadž o nich bude řeč na příslušných místech), a dále faktory, které by mohly nasvědčovat interpretaci sémat ind.praes.act. v rámci jediného nulového morfému. Těmi se musíme zabývat podrobněji.

Úvodem připomeňme, že interpretace ve smyslu jediného nulového morfému nemá v rámci alternativy 4, 5 oporu v žádném tvaru homogenního paradigmatu.[3] Musíme pro ni proto hledat jiné argumenty. O vlivu koncepce 6, 7 bychom mohli uvažovat jedině za předpokladu koexistence obou koncepcí, totiž 6, 7 a 4, 5, jinak bychom museli připustit absurdní závěr, že reálná koncepce morfémového složení tvaru se může opírat o izomorfní koncepci nereálnou. Avšak při pohledu diachronním nelze vyloučit ani takovou možnost, že obě alternativy po nějakou dobu koexistovaly, takže jedna z nich, nyní už třeba nereálná, skutečně v minulosti mohla posloužit jako strukturní model pro druhou. Vskutku, pokud přiznáme koncepci 4, 5 reálnost, nemůžeme ji považovat za původní, nýbrž musíme předpokládat, že v určité době vystřídala koncepci 6, 7.

Také tehdy, zvolíme-li koncepci 2, 3, musíme řešit otázku exponentu pro sémata ind.praes.act. Nepomáháme si však nulovým morfémem, nýbrž přeánšíme odpovědnost za zmíněná sémata na kmen jako celek. Kmen (ať thematický, ať athematický) považujeme za bezprostřední složku celého tvaru. Klademe jej tedy na stejnou rovinu s koncovkou -te, která je rovněž bezprostřední složkou celého tvaru.

Avšak jak přichází kmen ke své gramatické funkci, jestliže ji nemůžeme přičíst žádné z jeho složek? Gramatický význam přisuzujeme kmeni na základě implikující funkce tvaroslovného systému. Ne u všech jazyků patří k charakteristickým znakům slovního druhu podmínka, aby každý tvar určitého slovního druhu obsahoval obligátně kombinaci sémat určitých kategorií. Avšak v jazycích, kde se slovní druhy takovým charakteristickým znakem vyznačují, jako v češtině, vytváří sám tvaroslovný systém prostor pro výskyt tvarů, v nichž může z každé gramatické kategorie jedno, a to vždy určité séma být realizováno, aniž disponuje vlastním pozitivním specifickým (gramatickým) exponentem (bez ohledu na to, zda samostatné nebo spojitě s jinými gramatickými sématy). Tvaroslovný systém je tedy v jazycích zmíněného typu schopen implikovat vždy séma, které pro každou danou kategorii představuje negaci sématu disponujícího vlastním exponentem, resp. negaci konjunkce sémat disponujících vlastním exponentem.[4]

Touto implikací se vlastně přenáší odpovědnost rozdělená mezi obě složky syntagmatu, kmen a koncovku (jakožto členy koncového řetězce) na uzel reprezentující celé syntagma. V generativním modelu náleží tento uzel nadřazené strukturní rovině. Jako výraz pro sémantickou jednotku reprezentovanou zmíněným uzlem se ponechává výraz pro konstantní člen z obou členů koncového řetězce ve struk[128]turních schématech ostatních tvarů homogenního paradigmatu. (Usouvztažnění mezi členy syntagmatu chápu jako usouvztažnění mezi jejich významovými složkami.[5])

Podle koncepce 2, 3 přebírá kmen funkci „signifiant“ pro sémata ind., praes. a act. Předpokládáme, že tuto funkci kmene implikuje tvaroslovný systém českého slovesa díky tomu, že v něm existují tvary obsahující kondicionál, préteritum a pasívum, jakož i tvary futura, v kterých sémata kond. préter., fut a pas. mají pozitivní specifické exponenty. Tato koncepce však může být reálná jedině za předpokladu, že podsystémy tvarů tvořených od kmene přítomného a tvarů tvořených od kmene minulého jsou už v současném jazyce dostatečně integrovány.

Tuto implikující funkci systému nesmíme v žádném případě zaměňovat s indukcí nulového morfému. V prvém případě jde o sémantický přesun, ovlivněný v podstatě sémantickými činiteli, kdežto v druhém případě je scházející prvek výrazu indukován na základě přítomnosti určitých morfémů v ostatních tvarech homogenního paradigmatu nebo v různých slovech stejného gramatického významu.

Alternativě 6, 7, přestože se jeví jako nejpravděpodobnější, je na závadu skutečnost, že thema, i když mu budeme přisuzovat význam gramatický, nutno považovat rovněž za nositele významu lexikálního (způsobu slovesného děje aj.). Nutno pak připustit, že nelze vést hranici mezi lexikální a gramatickou složkou (nadále L a G) morfémovým švem, nýbrž „uprostřed“ morfému, někde uvnitř sémantické struktury thematu.

Při pokusu o schematické zobrazení struktury např. tvaru berete sub specie 6, 7 dojdeme k závěru, že pro něj není adekvátní ani schéma (1), ani schéma (2), že však mu nelze ani jednu, ani druhou strukturu upřít. Žádné z obou schémat

 

totiž nezobrazuje strukturu vztahů mezi složkami daného tvaru v úplnosti, nýbrž v každém jsou některé z těchto vztahů odstíněny — v (1) je to vztah mezi gramatickými sématy thematu a koncovky osobní, ve (2) vztah mezi lexikálními sématy thematu (sématy vidovými) a kmene (slovního základu). Komplexní schéma struktury celého tvaru (5) musí tedy zahrnovat dílčí strukturu (3) a (4).

 

Abychom mohli tedy správně zobrazit postavení thematu v strukturním schématu komplexního znaku, tvaru, musíme je nejprve vnitřně diferencovat a analyzovat podle jeho různých funkcí (významů). Tato skutečnost rovněž svědčí o tom, že vztahy mezi složkami v komplexním znaku nutno chápat jako vztahy mezi významovými invariantami těchto složek.[5]

Z tohoto všeho je patrno, že thema -e participuje jako bezprostřední složka současně na dvou různých konstrukcích (3, 4), z nichž každá opět plní roli bezprostřední složky společné konstrukce (5) vyššího řádu, tvaru.

[129]

 

Protože zkoumáme pouze složku G, můžeme složku L v thematu odstínit, takže pokud nám nejde o vztahy mezi různými slovesnými třídami, tedy budeme-li se držet v mezích paradigmatu (třídy) zkoumaného slovesa, můžeme vycházet pro své potřeby ze strukturního schématu (2) (po výrazové stránce v něm stojí v opozici to, co participuje na gramatickém významu, proti tomu, co na něm neparticipuje).

Interpretaci 6, 7 lze opřít v podstatě o stejné důvody jako interpretaci 2, 3, totiž o skutečnost, že v rámci slovesného systému v češtině existují tvary lišící se co do času, způsobu a rodu, v nichž sémata těchto kategorií mají své samostatné pozitivní exponenty. Tyto tvary implikují u finitních tvarů thematických význam ind. praes. act. Rozdíl spočívá pouze v tom, že za jednotku, jež přebírá odpovědnost za sémata ind.praes.act., považujeme nikoli celý slovní základ (kmen), nýbrž jen jeho část, thema. Dá se předpokládat, že thema bude pro funkci exponentu zmíněných sémat prostředkem méně nespecifickým, než by byl celý základ tvaru.

Argumenty ve prospěch koncepce 6, 7 poskytuje hlavně geneze slovesných tvarů ind.praes.act. Thema v nich původně fungovalo jako přípona slovotvorná, avšak v něm byly in nuce, nediferencované, implicitně zahrnuty významy jak času (praes.), tak vidu, tak i způsobu (ind.). Je zřejmě méně pravděpodobné, že se tyto významy, když se staly explicitními, přesunuly na jiné složky tvarů, než že zůstaly vázány na thema. Implikující funkce tvaroslovného systému, o níž byla řeč výše, tedy podle koncepce 6, 7 nezavádí pro thema sémata, k nimž by thema bylo indiferentní, nýbrž taková sémata, vůči nimž jeví thema afinitu vzhledem ke sféře konsociací, jež jeho původní význam vyvolává.

Přitom ovšem nesmíme nikdy pustit ze zřetele skutečnost, že na záměnách themat, resp. kmenotvorných přípon mohou být závislé i změny aspektu (srov. pad-n-e × pad-á). Přesto však nedovoluje nedovršená integrovanost slovesného systému, abychom považovali thema a kmenotvornou příponu minulou u sloves stejné třídy za alomorfy, protože to nejsou jednotky stejného typu; kdežto kmenotvorná přípona minulá je odpovědna zřejmě pouze za význam aspektuální, nese thema v každém tvaru zároveň také sémata gramatická.

Zbývá pojednat o koncepcích 1 a 8. Jejich společnou vlastností je, že gramatická část v nich je reprezentována jediným morfémem. Podle obou koncepcí jsou všechny tvary s koncovkou izomorfní, protože je každá gramatická koncovka homogenní, pokud jde o její odpovědnost za sémata všech pěti gramatických kategorií, není vnitřně diferencována.

Rozdíl mezi koncepcemi 1 a 8 spočívá v tom, že podle koncepce 8 jsou izomorfní všechny tvary, kdežto podle koncepce 1 se z izomorfismu vymyká tvar 3.os. sg., kde odpovědnost za všechna gramatická sémata přechází na slovní základ, podobně jako odpovědnost za sémata času (praes.), způsobu (ind.) a rodu (act.) ve všech tvarech podle koncepcí 2, 3. Ovšem podle koncepcí 2, 3 je odpovědnost za zmíněná sémata implikována tvary přesahujícími rámec homogenního paradigmatu (toliko ve tvaru 3.os.sg. podle koncepce 2 jsou sémata osoby a čísla implikována tvary homogenního paradigmatu), kdežto podle koncepce 1 je odpovědnost za všechna gramatická sémata implikována tvary homogenního paradigmatu.

Obě koncepce se mohou opírat o předpoklad jakési dichotomie flektovaných tvarů, podle něhož rozlišování mezi lexikální a gramatickou složkou tvaru představuje [130]základní princip analýzy a je natolik důležitým aspektem, že zastiňuje povědomí o původním morfémovém složení tvaru, alespoň v části gramatické.

Tomuto předpokladu by odpovídala zvláště koncepce 1, podle níž nepřítomnost thematu vylučuje jakoukoli možnost další analýzy gramatické části tvaru. Přitom by příslušnost thematu toliko k L posilovala korespondenci mezi thematem a kmenotvornou příponou minulou.

Neadekvátní se jeví koncepce 8, protože odpovědnost thematu za vidový význam je zcela evidentní, takže si chtíc nechtíc vynucuje analýzu koncovek typu -ete na thema + -te. Možná by byla jenom tehdy, kdyby oba morfémy byly nositeli toliko významu gramatického.

V tab. I jsme podali přehled všech možných způsobů chápaní morfémového složení tvarů 2.os.sg. — 2.os.pl.ind. praes. act. sloves 1. a 2. časovaní a 1.os.sg. — 2os.pl. sloves 4. a 5. časování, přičemž jsme u každého z uvedených způsobů prozkoumali, na jakém pozadí by bylo takové chápání možné, jaký interpretační princip bychom museli aplikovat na nejširší okruh skutečností spadajících do sféry morfologie, aby byl ten který způsob chápání morfémové struktury příslušných tvarů adekvátní.

Eventuality 1—8 podle tab. I nejsou rovnocenné, pokud jde o pravděpodobnost jejich realizace. Některé z nich si patrně nenašly cestu do našeho jazykového povědomí nebo podvědomí vůbec, jiné se mohou uplatňovat jen sporadicky a krátkodobě (jak již uvedeno výše, koexistenci různých koncepcí jednoho a téhož výrazu, a to i u jednoho a téhož mluvčího, lze považovat za zásadně možnou). Je však třeba předpokládat, že určitá z uvedených možností zaujímá v našem povědomí víceméně centrální a trvalou pozici, popř. že se o takovou pozici ucházejí nanejvýš dvě z eventualit, a že tak mezi sebou konkurují. Podle mého názoru lze počítat s konkurencí eventualit 6 a 7, z nichž však výrazně převládá alternativa 6.

Tvary 1.os.sg. a 3.os.pl. u sloves 1. a 2. časování (jakož i 3.os.pl. u sloves typu trpět) se není třeba zabývat, poněvadž jsou jejich koncovky nesporně monomorfematické a nesou odpovědnost za všech pět gramatických sémat.

Pojednat o zbývajících tvarech ind.praes.act. je úkol komplikovanější, neboť při něm je potřeba přihlížet k širšímu okruhu skutečností než dosud. Proto jejich problematiku odsouvám až na konec této práce.

Za východisko dalšího zkoumání zvolíme tvar 2.os.sg. imper.act. Ve srovnání s řadou jiných slovanských jazyků, jako např. srbocharvátštinou nebo ruštinou, je inventář těchto tvarů v češtině bohatší jak typologicky, tak fonologicky. Z hlediska typologického rozlišujeme mezi tvary bez imperativní koncovky (nes, trp, piš, hlas) a tvary s koncovkou (sp-i, děl-ej).

Především nás zajímá, čemu máme u imperativů typu nes přisuzovat odpovědnost za sémata imper. a act., v druhé řadě pak také za sémata 2.os. a sg. Můžeme pro roli exponentu sémat imper. a act. počítat s nulovým morfémem, který by se opíral o izomorfní tvary děl-ej, sp-i po linii horizontální, nebo ji máme přičítat kmeni? Pokud budeme zmíněná gramatická sémata přisuzovat kmeni, můžeme předpokládat, že je v něm implikuje tvaroslovný systém, nebo máme pro tuto interpretaci hledat jiné pozadí?

Tvary typu děl-ej by za normálních okolností patrně byly schopny indukovat v tvarech typu nes nulový morfém, přestože jejich vliv po linii horizontální není posilován existencí žádného izomorfního tvaru ve směru vertikálním. Avšak u tvarů typu nes se setkáváme s novým faktorem, totiž s predilekcí tvaru pro určitý typ morfologické struktury.

[131]Lze souhlasit s míněním F. Kopečného, že imperativ je co do původu, ale také co do své podstaty druhem citoslovce,[6] třebaže u nás byl (jakožto morfologický optativ) vlastně původně lépe integrován do systému slovesných tvarů. Jako citoslovci mu pak přirozeně odpovídá výraz vnitřně nediferencovaný, pokud možno monosylabický. Protože citoslovce (nikoli citové, nýbrž vybízecí) je samo o sobě apelem (obsahuje implicitně moment apelu), je tedy sám slovesný tvar-citoslovce zároveň imperativem. Proto nejen nepotřebuje, nýbrž dokonce má tendenci odmítat samostatný specifický exponent.

Apel ovšem implikuje nejen séma imperativu, nýbrž také druhé osoby, proto ani pro ně nelze v tvarech typu nes předpokládat samostatný nulový exponent, ani je není třeba přičítat implikující funkci slovesného systému. Protože séma sg. se nevyskytuje v žádném z obou zbývajících imperativních tvarů (nesme, neste) a protože význam plurálu je sémanticky příznakový, nelze ani séma singuláru přisuzovat žádnému nulovému morfému, a tudíž lze skoro všechna gramatická sémata v tvaru 2.os.sg.imper.act. považovat za inherentní (implicitní) funkci slovesného kmene (v tvarech typu dělej ovšem za inherentní funkci koncovky).

Jakožto interjekce může být imperativ, zvláště bez koncovky, v určité stylistické rovině někdy pociťován jako nevhodný, snad poněkud vulgárně zabarvený.[7] Proto bývá také opisován jinými tvary, např. optativem. Za určitých kulturně historických podmínek pak může k takové substituci docházet víceméně důsledně. Snad to byly podobné okolnosti, jež vedly k tomu, že se v prasl. ve funkci imperativu ustálil optativ (zakončený na -i), ačkoli v praide. byl patrně imperativ rovněž bez koncovky. Je však pozoruhodné a příznačné pro češtinu, že během svého vývoje restituuje u většiny tvarů imperativních jejich kmenovou podobu.[8] Koncovka -i/-ě- zůstala jen tam, kde ji nebylo možno odstranit, aby nevzniklo nežádoucí seskupení souhlásek.

Tato skutečnost svědčí, jak se zdá, alespoň pro určité období v minulosti, o dosti velké citlivosti či poddajnosti češtiny vůči morfologickosémantickým tlakům, což je jistě v dobré shodě s jejím vyhraněným syntetickoflektivním typem. (Jak si ukážeme později, ani imperativ typu děl-ej není s tímto tvrzením v rozporu.) Je pozoruhodné, že podobným typem imperativu se vyznačují jazyky uraloaltajské, zvláště pak altajské. (Hojnost výskytu jazyků s bezsufixovým imperativem právě v této jazykové větvi považuji za velice průkaznou, protože jazyky turkotatarské lze považovat za jazyky s nejpropracovanější a sémanticky nejcitlivější morfologií.)

Povšimněme si ještě jednoho charakteristického rysu společného jak češtině, tak jazykům uraloaltajským, zvl. turkotatarským. Stejně jako u českého slovesa typu trpět (nést) je u většiny jazyků turkotatarských a mnoha jazyků ugrofinských 3.os.sg.ind.praes.act. (ale také jiných časů a způsobů s výjimkou imperativu) tvořena jedinou příponou času-způsobu-rodu. (Je třeba ovšem připomenout, že v tomto případě tomu tak ani v prasl., ani v praide. nebylo. [132]Tento stav se vyvinul teprve v zápslov. a jihoslov. jazycích.) V ostatních tvarech přistupují k této příponě sufixy osoby a čísla, ve 3.os.sg. je však přípona ind.praes.act., obecně způsobu-času-rodu, jediným gramatickým morfémem tvaru.

Čemu přičíst také tuto podivuhodnou shodu v jazycích geneticky heterogenních i geograficky tak vzdálených? Pokud bychom chtěli odpovědnost za sémata osoby a čísla přisuzovat nulovému morfému nebo implikující funkci morfologického systému, neposkytlo by nám to žádný argument proti náhodnosti takovéto shody mezi oběma druhy jazyků. Proto si právem klademe otázku, nestojí-li v pozadí také tohoto jevu nějaký společný jmenovatel.

Abychom na tuto otázku mohli dát odpověď, musíme podrobit zkoumání každé séma tohoto výrazově bezpříznakového tvaru (3.os.sg.ind.praes.act.), jakož i tvaru 2.os.sg.imper.act. Tak 3.os. slovesná signalizuje vztah slovesa jako přísudku k podmětu vyjádřenému substantivem. V ostatních osobách je funkce podmětu s podst. jménem neslučitelná, což vzhledem ke skutečnosti, že substantivum je zřejmě nejzákladnějším reprezentantem podmětu, svědčí o příznakovosti sémat 1. a 2.os. v rámci jejich kategorie.[9] Naproti tomu séma indikativu, jakkoli se vůči jiným způsobům jeví jako bezpříznakové, je vůči imperativu příznakové, jelikož signalizuje modální „neutralizaci“ geneticky původního citoslovce-imperativu. To je zřejmě jeho nejarchaičtější funkce, starší než sémata času a rodu. Proto také se tvar indikativní (3.os.sg.) od imperativního (2.os.sg.) odlišuje samostatným morfémem. O bezpříznakovosti singuláru vůči plurálu se není třeba šířit. Pro tvar imperativu, v němž je implicitně obsažen apel, jsou ovšem, jak již uvedeno, bezpříznaková sémata imperativu a 2.os., proto této konfiguraci sémat odpovídá po stránce výrazové tvar bez koncovky.

Docházíme tedy k poznání, že podobu 3.os.sg.ind.praes.act., stejně jako základovou (kmenovou) podobu imperativu lze v obou zkoumaných druzích jazyků univerzálními jazykovými tendencemi vysvětlit dokonce přesvědčivěji a také pro intuici přijatelněji než kterýmkoli z obou předpokladů uvedených výše. Touto tendencí je univerzálně se uplatňující tlak jazykového systému směřující ke shodě mezi příznakovostí sémantickou a výrazovou. V jazycích, které jsou vůči takovýmto tlakům přístupnější, poddajnější, můžeme přirozeně pozorovat také více případů analogie v morfologickém systému než v jazycích, jejichž morfologie se podřizuje jiným ohledům.

Poměrně malý počet sloves, u nichž imperativ na -i/-ě- dodnes přežívá, by nemohl porušit celkový charakter české konjugace, kdyby nebyla čeština sama vytvořila jiný, velice produktivní typ imperativu s koncovkou, totiž typ dělej (a uměj). Jeho vznikem ztrácí imperativ bez koncovky své monopolní postavení. Avšak je třeba vidět, že vznik tohoto typu je výsledkem vývojového paradoxu. Genese typu děl-ej je spojena s procesem likvidace typu sp-i u sloves dnešní 5. (a částečně 4.) třídy, s procesem desufixace původního imperativního tvaru dělaj-i.

Snad právě imperativu, díky kterému dochází u sloves 3. třídy k vnitřní diferenciaci thematického (V)jo a (V)je na (V)j+o a (V)j+e (stejně jako u sloves [133]2. třídy dochází díky imperativu křik-n-i k vnitřní diferenciaci thematického no/ne na n+o, n+e), vděčíme za to, že se skupina (V)j začíná chápat jako samostatný jediný morfém. Této diferenciační analýze nebo snad posouvání morfémových hranic jistě také pomáhá analogie s thematy ostatních sloves, zvláště pak sloves 1. třídy.

Segment -aj slovesa typu dělat se tedy začíná chápat jako samostatná kmenotvorná přípona. Avšak po stahování se morfém aj v imperativu dostává do izolace. Po přehlásce ajej ztrácí -ěj, -ej oporu i v tvaru 3.os.pl., kde je -aj- ostatně už rovněž sotva chápáno jako samostatný kmenotvorný morfém. Zánikem významu kmenotvorné přípony se morfému -ej, jakožto sémanticky nevyužitému segmentu, zcela uvolňuje cesta k přehodnocení v imperativní koncovku.

Je přirozené, že ve světle těchto skutečností koncovky -ají a -ějí (-ejí) v 3.os.pl. interpretujeme jako monomorfematické.

Lze však předpokládat, že i kdyby se morfém -ej ve tvarech imperativních nebyl dostal do izolace, byl by na něj přesto gramatický význam celého tvaru ponenáhlu přešel, protože jakožto sufix jeví morfém -ej vůči gramatickým sématům afinitu.

Vyskytne-li se totiž v syntetickém jazyce sufixálního typu neautonomní morfém v koncové pozici nějakého tvaru obsahujícího určitá gramatická sémata a postrádáme-li v takovém tvaru pro jeho gramatická sémata specifický exponent, vznikají předpoklady pro zcela spontánní přesun gramatické složky významu tvaru na takovýto morfém. Proto můžeme za imperativní koncovku považovat i morfém -uj u sloves typu pracovat, ačkoli nebyl tento morfém v žádném z tvarů, v nichž se vyskytuje, postižen hláskovými, ani žádnými jinými změnami, jež by vedly k jeho izolaci v tvarech imperativních.

Tím je však uvedena v pochybnost totožnost morfému -uj v tvarech imperativních a indikativních. Je-li totiž segment -uj v imper. totožný s týmž segmentem ve tvarech ind.praes.act., musí si i v nich ponechávat svůj význam imperativní. Inkompatibilita sémat imper. a ind. se zdá být nesporným argumentem buď proti identitě obou segmentů, nebo proti správnosti toho, abychom v tvarech typu prac-uj spatřovali v morfému -uj gramatickou koncovku. Tento rozpor jsem se pokusil vyřešit[10] zavedením pojmu tzv. kontextově hierarchických vlastností morfémů. Rozumím jimi schopnost některých morfémů anulovat některá nebo i všechna sémata určitých jiných morfémů, s kterými se dané morfémy spoluúčastní výstavby komplexního znaku. Tak např. každé thema, ale i koncovky -u, -i, -ou, , je nadáno schopností anulovat všechna gramatická sémata morfému 2.os.sg.imper.act.

U sloves typu pracovat tedy zůstává v ind.praes.act. z významů morfému -uj toliko L, kdežto G je celé anulováno jedním ze zmíněných morfémů -e(-), -i, , který do tvaru zároveň zavádí sémata ind.praes.act., jakož i příslušná sémata osoby a čísla.

Lexikální složka významu morfému -uj ovšem s gramatickou složkou jeho významu inkompatibilní není a její koexistence se sématy 2.os.sg.imper. je nejspíše příčinou konzervace této koncovky. Protože jde o koncovku nejpro[134]duktivnějšího slovesného typu, je možné, že její výskyt posiloval také koncovku -ej (jež se navíc vyznačuje stejným fonologickým typem) proti pravděpodobným snahám jazyka o její eliminaci.

Možnost různého fungování morfému v různých tvarech se tak díky existenci kontextově hierarchických faktorů, intervenujících při uplatnění morfému, jeví jako slučitelná s jeho identitou.

Jako zcela izomorfní s typem malovat se jeví typ krýt. Rozdíl však je v tom, že segment -j nefunguje v žádném případě jako kmenotvorná přípona typu -uj, nýbrž jen jako imperativní koncovka. V ind.praes.act. je tento morfém zbaven kontextově hierarchickými činiteli veškeré své funkce, takže slouží pouze k rozšíření kmene. Jeho přítomnost v tvarech ind.praes.act. je pozůstatkem ještě z doby, kdy byl součástí thematu. Tento typ však připouští ještě jinou interpretaci, podle níž se -j stalo nedílnou součástí kmene (kmenového alomorfu) prézentního.

Ani Skaličkův postřeh, že se foném j stal charakteristickou součástí imperativních morfémů,[11] nám nepomůže rozhodnout, které z obou interpretací bychom měli dát přednost. V koncovkách -ej a -uj je j pouze součástí imperativního morfému, proto zrovna tak i v typu kryj může být pouze součástí imperativního morfému-kmene, a nikoli samostatným morfémem.

Mohli bychom však jít ještě dále. Šíření imperativu typu pověš, vraž u sloves 4.tř. v současné obecné češtině by nasvědčovalo spíše tomu, že touto charakteristickou složkou imperativních morfémů je nikoli foném j, nýbrž distinktivní rys disperznosti. Klademe si tedy otázku, zda vznik těchto tvarů nemáme snad přičítat jakési afinitě mezi sématem imperativu a uvedeným distinktivním rysem, jež se mohla vyvinout díky úloze, kterou začalo mít j při designaci imperativu. Starší imperativ na , , typu veď, miň u sloves 1. a 2. třídy posiluje tuto novou skupinu imperativů, jakož i zmíněnou funkční vlastnost distinktivního rysu disperznosti, přestože je geneticky odlišný. Vznikl díky odpadnuvší koncovce -i, která však, stejně jako její varianta -ě- zmíněný distinktivní rys obsahuje také.

Tím bychom ovšem potvrzovali možnost existence submorfematických vztahů mezi „signifiant“ a „signifié“, a tudíž i submorfematických znakových jednotek. Potom bychom také právem mohli uvažovat o submorfematické motivovanosti výrazu, což by mohlo vést k revizi a podstatnému omezení platnosti principu arbitrérnosti znaku. Avšak zdá se, že tato kapitola je už otevřena. Svědčí o tom četné novější práce R. Jakobsona, zvl. např. jeho příspěvek pro IV. mezinár. sjezd slavistů[12] a práce cit. v pozn. 8, ale i práce jiných autorů. Ostatně je dnes třeba tento aspekt odkrývat jen proto, že v posmrtném vydání de Saussurových Cours de linguistique générale mu nebyla věnována patřičná pozornost, ačkoli si jej de Saussure uvědomoval a zabýval se jím ve svých přednáškách. Svědectví o tom podávají někteří Saussurovi žáci.[13]

Vraťme se k otázce klasifikace slovesa: U typu pracovat je tedy pozoruhodné, [135]že se na jedné straně podobá typu dělat, a to svou koncovkou pro 2.os.sg. imper.act., na druhé straně však jeví shodu s typem nést, neboť stejně jako toto paradigma tvoří tvar ind.praes.act. od tvaru imperativního, aniž z něho co vypouští — toliko přidáním thematu nebo koncovek ind.praes.act. Je to ještě reflex či relikt původního vývojového „záměru“ sledovaného změnami sloves 3.tř. (desufixací). Má tedy typ nést a pracovat společný rys komplexnosti, kdežto typy dělat a spát se vyznačují parciálností flexí imperativu a ind.praes.act. (Mezi nimi stojí paradigmata vést a krýt, u nichž nelze s určitostí rozhodnout, ke kterému typu je přiřadit.)

Avšak ne všechna slovesa bez specifické koncovky 2.os.sg.imper. (tedy slovesa, v nichž je pro tato gramatická sémata exponentem kmen) lze považovat za komplexní. Nutno totiž ještě přihlédnout k podobě kmene. Různí-li se podoby kmene ve tvarech imper. a ind.praes.act., nelze kmenovou podobu pro ind.praes.act. považovat za nositele sémat 2.os.sg.imper. (kdežto u sloves bez imperativní koncovky, kde je podoba kmene v obou uvedených skupinách tvarů stejná, si kmen ponechává, jak již uvedeno výše, potenciální význam 2.os.sg.imper.), stejně jako v případech typu dělej, spi, kdy má imperativ svoji koncovku, jež v ind.praes.act. odpadá. Musíme tedy slovesa typu psát, hlásit považovat rovněž za parciální (piš-/píš-, hlas-/hlás-); v takovém případě ovšem nemůžeme kmenové varianty piš-/píš-, hlas-/hlás- považovat za alomorfy.[14]

Nyní teprve můžeme přistoupit k vlastní typologické klasifikaci zkoumané množiny tvarů (slovesných tvarů určitých). Jednotlivá typologická kritéria si k tomu účelu seřadíme podle důležitosti a toto pořadí potom budeme důsledně dodržovat.

I. První místo přísluší kritériu komplexnost: parciálnost (pracuje, nese: dělá, píše), jednak proto, že se vztahuje na celý tvar, nikoli toliko na jeho gramatickou část, jednak proto, že se projevuje na všech tvarech každého z korelovaných paradigmat.

II. Na druhé místo zařadíme kritérium přítomnosti, resp. nepřítomnosti samostatného specifického morfému pro sémata 2.os.sg.imper. (pracuj, dělej: nes, piš), neboť rovněž přihlíží k celému tvaru a u některých sloves (komplexních) se vztahuje na všechny členy paradigmatu.

III. Teprve třetí kritérium přihlíží toliko k morfémovému složení části gramatické (gramatickou částí rozumíme osobní koncovky a thema) bez ohledu na zbývající část tvaru. Po horizontální linii vykazují slovesné tvary určité diference co do morfémové struktury gramatické části toliko v jediném tvaru, v 1.os.sg.ind.praes.act. Podle toho řadíme slovesa k paradigmatům s monomorfematickou (nes-u, píš-i) a s dimorfematickou (děl-á-m, trp-í-m) koncovkou 1.os.sg.ind.praes.act.

Tím ovšem nemá být popřen význam fonologických kritérií pro klasifikaci flektivních typů. Tento klasifikační princip by však měl být uplatňován až [136]po aplikaci všech kritérií morfologickotypologických, jakožto kritérií vyšší strukturní roviny. Na druhé straně se jeví jako vhodné pro subklasifikaci českého slovesa rozlišovat při aplikaci fonologického hlediska dva stupně abstrakce: (1) klasifikaci podle fonologického modelu (dále kritérion IV), (2) klasifikaci podle fonémového obsazení morfémů o definovaném fonologickém modelu (dále kritérium V).

Kritérium IV. se uplatňuje u tvarů 3.os.pl.ind.praes.act. a u tvarů imper. Aplikace tohoto kritéria na imperativy by však byla nepraktická. Zato u tvarů 3.os.pl.ind.praes.act. je užitečné rozlišovat mezi typem VjV (dělají, umějí, sázejí) a typy ostatními (nesou, píší, trpí). Zbývající skupinu dělíme ještě na Vu : V (ou : í nesou : píší, trpí).

 

Tab. II

 

Linie

odděluje slovesa s tvarem 3.os.pl na -ou od sloves s tvarem 3.os.pl. na .

Linie

odděluje slovesa s thematem na od sloves s thematem na .

Linie

vyčleňuje slovesa s imperativem na -i/-ě-.

Linie

vyčleňuje slovesa s imperativem signalizovaným distinktivním rysem disperznosti. Protože nelze rozhodnout, zda můžeme distinktivní rys disperznosti považovat za samostatný morfém, je tato skupina sloves uvedena v obou kategoriích získaných aplikací kritéria II. Rovněž v obou kategoriích je uvedeno sloveso krýti, protože nelze rozhodnout, zač považovat j.

[137]Teprve poslední, V. kritérium dělí slovesa podle konkrétní samohlásky thematické a podle koncovky 1.os.sg.ind.praes.act. sloves 1. a 3. třídy (-u : -i), jakož i podle koncovky imperativní: -uj, -j, -ej, -i/-ě-, -ˇ, ∅. Dělení podle koncovky imperativní se však i zde zdá být bezvýznamné, ba neužitečné jednak proto, že koinciduje s jinými kritérii (I), jednak proto, že postihuje toliko perifernější část slovesného systému a přitom ji člení na příliš velký počet typů.

Slovesné typy, k nimž dojdeme aplikací všech pěti uvedených kritérií, a to zachovávajíce jejich hierarchické uspořádání, jsou znázorněny přímo ve vztahu k příslušným kritériím na tab. II.

 

R É S U M É

On Some Aspects of the Typological Classification of the Czech Verb (Especially from the Standpoint of Imperative)

From the point of view of morphological typology only such parts-of-speech can be classified, whose members are heteromorphous as to their morpheme structure, at least in one grammatical form. The criterion of isomorphism and heteromorphism also plays an important role in identifying ∅-morphemes. Nevertheless, the realization of a ∅-morpheme can be hindered by some special factors. The most important of them is the predilection of some forms for a certain type of their correlated expression. In Czech such predilection is shown by the 2nd pers. imper. and the 3rd pers. ind. praes act. Attention is called to the fact that there exists a similar system of types of the verbal forms in the Altaic languages. An explanation is offered of the isomorphism of the languages investigated in this way: The languages in question have a tendency to provide their unmarked semes with unmarked expreessions.


[1] Pojem séma chápu shodně s Vl. Skaličkou, srov. Zur ungarischen Grammatik, Praha 1933.

[1a] Např. J. Vachek—J. Firbas, Zvukový rozbor současné angličtiny, Praha 1963, s. 81—83. — Pro morfologii srov. M. Dokulil, zejm. Teorie odvozování slov, Praha 1962.

[2] Termín exponent zavedl u nás B. Trnka a používá ho zvl. M. Dokulil, Dialektika výrazu a významu v morfologické struktuře slova v slovanských jazycích, Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů, Praha 1968, s. 17—26, zvl. 23.

[2a] V systémovém paralelismu spatřuje důležitý argument pro existenci a oporu pro identifikaci nulového morfému Z. Oliverius, Roľ strukturnogo parallelizma pri identifikacii morfem i opredeľenii ich tipov, ČsRus 13, 1968, 73—77.

[3] K vysvětlení pojmu homogenní paradigma viz O. Leška, Formální a funkčně obsahová struktura ruského imperativu (injunktivu), Kapitoly ze srovn. mluvnice rus. a čes. III, 1968, 7—50, zvl. s. 22n.

[4] S. Romportl, O systému českého slovesa z hlediska aplikované a teoretické lingvistiky, SbFilFakBU 11, A 10, 1962, 73—90, zvl. s. 79.

[5] S. Romportl, „Syntagmatické“ vztahy v plánu signifié, SbFilFakBU 17, A 10, 1969 (v tisku).

[5] S. Romportl, „Syntagmatické“ vztahy v plánu signifié, SbFilFakBU 17, A 10, 1969 (v tisku).

[6] F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958, s. 24.

[7] F. Kopečný, osobní sdělení.

[8] Případů predilekce jazyka pro výrazy určitých struktur, projevující se např. u některých gramatických tvarů restituováním určitých typů po jejich narušení hláskovými změnami (jde však zpravidla o typy fonologické), všímá si R. Jakobson, A la recherche de l’essence du langage, Les problèmes du langage, Collection Diogène, Paris 1966, 22—38.

[9] Viz k tomu A. Lamprecht — D. Šlosar — J. Bauer, Vývoj mluvnického systému (skripta), Praha 1965, s. 143 a 180.

[10] S. Romportl, Struktura gramatické složky slovesných tvarů určitých v češtině, Praha 1969 (v tisku).

[11] V. Skalička, Typ češtiny, Praha 1951, s. 80n.

[12] R. Jakobson, Morfologičeskije nabljudenija nad slavjanskim sklonenijem (sostav russkich padežnych form), American Contributions to the Fourth International Congress of Slavicists, The Hague 1958, 125—156.

[13] Např. v Cahiers F. de Saussure nebo v nových revidovaných vydáních Cours de linguistique générale.

[14] To jenom podtrhuje naléhavost synchronní klasifikace slovesných kmenů. Na nedostatečnost tradiční dichotomické klasifikace slovesných kmenů v slovanských jazycích upozorňuje už řada autorů, srov. M. Moll, K dvoukmenové teorii výstavby tvarů ruských sloves, ČsRus 13, 1968, 77—83; T. M. Nikolajeva, Klassifikacija russkich glagolov po količestvu osnov i ich raspredeleniju po kategorijam, sb. Strukturno-tipologičeskije issledovanija, Moskva 1962, 9—102. Dále také práce cit. v pozn. 4 a 10.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 2, s. 125-137

Předchozí Zdeněk Hlavsa, Naděžda Svozilová: K povaze významu u zájmen

Následující Oldřich Uličný: O polopredikativních konstrukcích z hlediska dvojzákladové transformace a komplexní kondenzace