Významné Cuřínovy příspěvky k historické dialektologii a toponomastice

Jaromír Bělič

[Rozhledy]

(pdf)

Знаменательные работы Цуржина по исторической диалектологии и топономастике / Contributions importantes de F. Cuřín à la dialectologie historique et la toponomastique

Historické zkoumání českých nářečí na základě starších písemných památek, zvl. neliterární povahy, není dosud příliš rozvinuto;[1] proto je třeba tím víc přivítat knihu Františka Cuřína Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, která vyšla v edici pedagogické fakulty University Karlovy (Praha 1967, s. 186, se 7 mapkami). Pramenným materiálem, způsobem zpracování i omezením toliko na nářečí v oblasti býv. země České se tyto studie přiřazují k dřívější Cuřínově práci Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích (Praha 1964)[2] a tvoří s ní dohromady vlastně jediný soubor, v němž je ovšem každá studie tematicky samostatná.

[172]Po stránce materiálové se Cuřín opírá hlavně o excerpci rustikálních fasí tzv. tereziánského katastru z let 1713—1715 a velké části ze 6 066 svazků josefského katastru z let 1785—1789, dále přihlíží k soupisu poddaných podle víry z r. 1651, k záznamům v berní rule z let 1654—1655, k urbářům některých panství od 14. do 16. století, k několika matrikám ze 17. stol. a ke všem dosud vydaným svazkům Archívu českého, kromě toho též k řadě literárních památek od 14. do začátku 19. stol. a od této doby samozřejmě i k různým odborným svědectvím dialektologickým. Tento neobyčejně bohatý materiál z rozpětí více než šesti staletí, zvlášť pak z posledních 250—300 let, jehož shromáždění samo si zajisté vyžádalo velkého úsilí, umožňuje autorovi jednak sledovat podle dokladů vnitřní vývoj zkoumaných jevů, jednak také — poněvadž hlavní prameny obsahují přesně lokalizovaná jazyková fakta z celé oblasti Čech — postihnout i pohyb v jejich územním rozsahu, zejména v průběhu 18. století (v údobí mezi tereziánským a josefským katastrem), a to většinou v konfrontaci se stavem dnešním. Běží tedy po této stránce o uplatnění metody jazykově zeměpisné v historické dialektologii, které spolu s novými zjištěními týkajícími se samého vývoje jevů přináší řadu poznatků a korektur dosavadních hypotéz o českém nářečním vývoji, zčásti i zásadní závažnosti. Záznamová povaha hlavních Cuřínových pramenů má ovšem nezbytně za následek, že se autor musel zaměřit hlavně jen na zkoumání jevů hláskoslovných; omezenější je jeho materiál k vývoji jevů tvaroslovných, slovotvorných a lexikálních. Cuřínovy výzkumy na tomto základě však zčásti přinášejí i nové výklady etymologické (týkající se místních a pomístních jmen), kritické postřehy k předpokládanému autorství některých staročeských památek aj.

Svým rozsahem i významem pro přesnější poznání vývoje českých nářečí tvoří jádro Cuřínovy knihy zejména studie o vývoji výslovnosti souhlásky v, o tzv. ztrátě jotace po retnicích, zvl. ve východních Čechách, a o zaniklé východočeské změně, b', p', m' v d, t, n (s. 11—37), dále o diftongizaci ý<í v ej a o východočeském instr. sg. f. typu prácej (s. 38—49), z jevů úžeji morfologických pak o vývoji tvarů gen., dat.-lok. sg. f. a tvaru instr. sg. m. n. složeného sklonění (s. 77—106).

1. Pokud jde o vývoj souhlásky v, vyvozuje Cuřín ze svého materiálu a v souhlase s novějšími výsledky výzkumu jiných badatelů (Komárek), že se stará bilabiální výslovnost (w) na části území (v jz a střed. Čechách) začala měnit v labiodentální nejdřív teprve v 16. stol. a že se po samohlásce na konci zavřených slabik ještě počátkem 18. stol. (zvlášť ve skupině -ov) vyslovovalo u̮ za w nejen v sv. Čechách, jak je tomu ve zbytcích podnes, nýbrž i v středních Čechách téměř po Kladno, Beroun, Blatnou a Milevsko. Srovnání izoglos založených na tereziánském a josefském katastru pak ukazuje, že v průběhu 18. stol. výslovnost u̮<w značně ustoupila; ovšem i podle josefského katastru sahala tato výslovnost poněkud dále na západ než její dnešní relikty. Tato Cuřínova zjištění mají sama o sobě značnou cenu, neboť z nich jasně vyplývá, že z někdejšího postřehu J. Matiegky a Ant. Frinty[3] o přibližné shodě dnešního území výslovnosti -u̮ za -w, resp. zbytků w, s územím předhistorického severovýchodočeského kmene Charvátů rozhodně nelze vyvozovat závěr, že tu jde o diferenční znak starých nářečí kmenových; na druhé straně je zároveň patrno, že novodobý nivelizační pohyb v českých nářečích nezačíná teprve na konci 18. století s ústupem feudalismu, jak se dosud často předpokládalo, nýbrž že probíhal už předtím.

Průvodní hypotézy Cuřínovy o souvislosti některých jiných hláskových jevů s vývojem výslovnosti starého w jsou ovšem zčásti diskusní. Lze např. s jistotou předpokládat, že se spolu se změnou w>v dřívější labializovaná výslovnost o na počátku slova, např. u̮ɔko/u̮oko, běžná podnes v četných nářečích polských,[4] měnila ve vo-, tj. o- s protetickým v-; sám vznik proteze, jak ostatně Cuřín připouští (s. 13), resp. její rozšíření se změnou w ovšem primárně bezpochyby nesouvisí, neboť na jedné straně ve východnějších moravských nářečích i v náře[173]čích slezských (lašských) a také na jihu Čech v tzv. nářečí doudlebském protetické v- před o- neexistuje, ačkoli tam rovněž nastala změna w>v; na druhé straně pak se proteze pravidelně vyskýtá v nářečích emigrantských osad v polském Slezku z oblasti svčes., kromě toho též v lužické srbštině (také před u), třebaže se tam dosud vyslovuje w. Pozornosti však zasluhuje Cuřínovo upozornění (s. 23n.), že se dnešní oblast obouretného w v sv. Čechách zhruba kryje s oblastí výslovnosti znělých párových souhlásek na konci slova a zdvojeného n (popř. dn<nn): raná změna w>u̮ na konci zavřených slabik, provedená ostatně i v lužické srbštině, mohla snad dokonce působit na udržení těchto jevů, stejně jako i na samo zachování bilabiální výslovnosti w, tj. mohla se stát posilou „tendence zachovat artikulační charakter hlásek“ (s. 24).

2. Pokud jde o tzv. ztrátu jotace po retnicích před býv. ě (např. peknej, bežet, medenec …), dochovanou dnes ve zbytcích hlavně ve vých. Čechách, vyslovuje Cuřín na základě svého materiálu domněnku, že se v starších dobách projevovala tendence k tomuto jevu po celé oblasti Čech; už v 17. a 18. stol. byl však v sv. Čechách jev zřetelně silnější než jinde, a to zhruba až po Prahu a Benešov. Na rozdíl od starších výkladů, předpokládajících pro tuto oblast časnější zánik palatalizovanosti retnic, Cuřín podle mého názoru správně usuzuje, že i sv. Čechách trvaly měkké retnice nejméně do sklonku 15. stol., pravděpodobně však až do stol. 16., přičemž ovšem stejně jako jinde už dříve zanikla palatalizace retnic před e; fonologickou opozicí slabik pe, be …, jak ostatně soudí i Lamprecht, na něhož se Cuřín odvolává (s. 30n.), staly se pak slabiky p'e, b'e …, v něž bylo přehodnoceno původní pě, bě atd. Měkké retnice v slabikách p'e, b'e … (stejně jako p'i, b'i …) zůstaly přitom v sv. Čechách nerozloženy, tj. zachovaly si jednolitou artikulaci retnou za současného přiblížení hřbetu jazyka k tvrdému patru, proto se v konečné fázi depalatalizace změnily rovněž v pe, be …, kdežto jinde došlo k dekompozici v pje, bje … (a v již. Čechách ještě též pji, bji …).

Jako paralelní produkt bývalé palatalizovanosti retnic správně vykládá Cuřín na rozdíl od dřívějších hypotéz i zaniklé dnes už t, d, n za p', b', m' před někdejším ě a i na východním okraji sv. Čech (teknej, dežet, nesto …), řídce doložené od poslední čtvrtiny 16. stol. Podle Cuřínova názoru se ovšem palatalizované souhlásky p', b', m', při jejichž „artikulaci se silně účastnil jazyk vypínající se k hořejším zubům a jež vůbec byly artikulovány s větším úsilím“, přímo změnily v příslušné tvrdé zubnice t, d, n jakožto „souhlásky se závěrem pevnějším a s přímou účastí jazyka“ (s. 36). Domnívám se, že správnější je zde můj předpoklad,[5] lépe vyhovující z hlediska artikulačního i akustického: když se při výslovnosti p', b', m' střední část hřbetu jazyka dotkla patra, současně s retným závěrem vznikl závěr homoorgánních palatalizovaných dentál a synchronní dvojzávěrová artikulace  se pak zjednodušila v t', d', n'. Své vývody v citovaném článku bych chtěl korigovat potud, že je patrně lepší vycházet z předpokladu palatalizovaných, nikoli plně palatálních zubnic  ve které se už dříve změnilo staré t', d', n' (pokud se nedepalatalizovalo). Nové palatalizované zubnice se proto pociťovaly jako fonetické varianty t, d, n a paralelně se ztrátou měkkosti u retnic nastávala pak i jejich depalatalizace. Za tohoto předpokladu není tuším nutno posouvat vznik jevu do doby starší, než jak se jeví Cuřínovi (viz s. 37).

Z okrajových poznámek Cuřínových ve studii o ztrátě jotace a o změně p', b', m' > t, d, n je třeba vyzvednout zmínku o vývoji skupin vě a vi (s. 36): východočeský typ dve zajisté patří do řady peknej, bežet …, kdežto územně omezenější typ dje, vyskytující se ovšem též v již. Čechách, je vlastně geneticky příbuzný s typem teknej, dežet …; v rozšířenějším svčes. dat.lok.sg. typu chlapoj a jzčes. typech Horažďojce, sousedojc běží pak o morfologizaci tohoto druhého jevu. Podrobněj[174]šího prozkoumání by naproti tomu zasluhovala otázka souvislosti jihočeské disimilace ve skupinách sykavek a zubnic s procesem depalatalizace (s. 34n., 36), neboť dnes se tento jev vyskýtá i v případech, v kterých obě souhlásky jsou od původu tvrdé (např. bejzubej, přej domem …). S depalatalizací podle mého názoru vůbec nesouvisí západočeské vkladné j před palatalními souhláskami v případech jako ajť, bujď (s. 36); tento jev, možná velmi starý, vyskýtá se pravidelně i téměř ve všech nářečích lužickosrbských a ve značném územním rozsahu také v západních nářečích polských, v nichž korelace měkkosti je podnes zachována. Patrně nesouvisí s depalatalizací (před býv. ě) také n v nářečních podobách zájmen negdo, neco … (s. 36); v těchto případech jde spíš o jev slovotvorný, tj. o předponu ne- místo ně-.

Zajímavé upozornění Cuřínovo na nestejné fonetické hodnocení tvrdosti a měkkosti některých souhlásek Václavem Filomatesem a Janem Blahoslavem v 16. století (s. 35) zřejmě odhaluje souvislost s nářeční proveniencí obou autorů: Filomates pocházel z Jindř. Hradce v oblasti jihočeské, patrně tedy ještě vyslovoval palatalizované b (i jiné retnice) a jako „měkké“ se mu jevily též tupé sykavky š, ž, ř (a č); naproti tomu v sv. úseku středomoravských (hanáckých) nářečí, v němž vyrůstal přerovský rodák Blahoslav, zřejmě už tehdy měkké retnice neexistovaly a tupé sykavky se po zániku korelace měkkosti přeskupily k souhláskám foneticky „tvrdým“ (v centrálních střmor. nářečích je po nich dnes ê za býv. y<i, v blízkých severnějších výchmor. nářečích na Valašsku pak se dosud vyslovuje y). Proto připadala Blahoslavovi na rozdíl od Filomatesa výslovnost i po tupých sykavkách obtížnou a doporučoval také pro pravopis psaní šy, žy atd.

3. Velmi složitý problém se pokouší Cuřín řešit na základě svého materiálu v další studii, o diftongizaci i v ej (s. 38n.). Proti Gebauerovu staršímu předpokladu přijímá názor Komárkův, vyslovený ovšem autorem jen hypoteticky,[6] že změna ý>ej byla v českých nářečích dokončena ještě před koncem 15. stol., proto se mu jeví nečetné doklady změny í (>ý)>ej, vyskytující se teprve od začátku 16. stol., jako nápadně pozdní. Upozorňuje též na skutečnost, že změna ý>ej je všude pravidelná a téměř bez výjimek, kdežto změna í>ej je v různých nářečích provedena v nestejném rozsahu a většinou s různými omezeními; proto uznává sice „zákonitost a obecnost změny ý v ej, ale nikoli zákonitost a obecnost změny í v ej“ (s. 47), a přiklání se k málo pravděpodobnému mínění Trávníčkovu, že změna í v ej vznikla snad jen „napodobením změny ý v ej“ (s. 48).

Třebaže Trávníčkovu domněnku nelze bezpečně vyvrátit, přece jen jazyková fakta tuším zřetelně nasvědčují, že diftongizace starého ý>ej byla ještě v proudu, když v souvislosti s přeskupováním souhlásek dříve palatalizovaných k souhláskám foneticky „tvrdým“ nastával posun í>ý; proto bylo diftongizací ý>ej nové ý (<í) zachyceno v různých částech území v takové míře, v jaké tam vzniklo, tj. v podstatě podle toho, které bývalé měkké souhlásky se v příslušné oblasti v kritické době už depalatalizovaly. Je přitom třeba mít na paměti, že ve spojení se zánikem korelace měkkosti probíhal ve značné části nářečí (zvlášť ovšem v krátkém vokalismu) také proces splývání obou i-ových hlásek, takže byly po depalatalizovaných souhláskách vlastně dány dvě vývojové možnosti; to usnadňovalo i morfologizaci jevu jedním nebo druhým směrem.

Pokud jde o případy v základu slova, je v dnešních nářečích fonetická podmíněnost změny í>ej nestejným rozsahem depalatalizace pův. měkkých souhlásek dost jasně patrna: nehledíme-li k různým výjimkám, jsou v jz. a již. Čechách spolu s přilehlým jz. úsekem Moravy, jak známo, dosud zachovány zbytky staršího stavu beze změny í (původního a vzniklého přehláskou z’ú), např. cítit, sítko, vozík … (|| cejťit, sejtko, vozejk / céťit, sétko, vozék …), kdežto v střed. a sv. Čechách spolu s širokým pruhem napříč oblastí střmor. nářečí je po c, s, z v zásadě vždy ej/é; v severnějších střmor. nářečích je pak é pravidelně nejen po c, s, z, nýbrž také po č, š, ž, ř, l, např. počétat, šéřka, ôžévat, užívať, křéžek, lébit se apod., a v sousedních výchmor. nářečích na Valašsku je v témž rozsahu (mimo po l, které podrželo měkkost) zachováno ý. To je zde ovšem v uvedeném rozsahu důsledně také [175]za í z býv. dlouhého ě, např. mjesýc, řýkať atd. Oblast českého jazyka je tedy v tomto jevu stupňovitě rozčleněna, přičemž izoglosy probíhají zhruba směrem od zsz. k vjv., tedy napříč nářečními skupinami. Zbytky neexistence ej za í v jz. Čechách a maximální rozsah é/ý v sv. částech Moravy se přitom podivuhodně shodují s rozdílným fonetickým hodnocením tupých sykavek u Filomatesa a Blahoslava, které jsme citovali výše; zřejmě tedy jde o jev poměrně starý. Mimochodem sluší připomenout, že se tupé sykavky (a rovněž staré c, které se i v oblasti českého jazyka patrně depalatalizovalo první) foneticky přeskupily k tvrdým souhláskám též ve většině slezských (lašských) nářečí a také v polštině, zatímco ovšem u ostrých sykavek tam zůstala zachována korelace měkkosti.

Pokud jde o morfologizaci podob s í nebo s ej, lze zhruba říci, že v skloňovacích a časovacích koncovkách v českých nářečích v užším smyslu i ve valné části nářečí střmor. většinou vládne í (i) bez závislosti na předcházející souhlásce; nejvýraznější odchylkou je svčes. -ej v instr. sg. měkkých skloňovacích typů žen. rodu, rúžej, dlaněj, kosťej, podle Cuřína doložené od sklonku 16. stol. Na rozšíření -ej místo -í proti -ou v tvrdém sklonění žen. rodu mělo zde snad vliv i symetrické postavení ej × ou v samohláskovém souboru. Jinak je zajímavé, že v jistém souladu s větším rozsahem foneticky podmíněné změny í>ý/ej/é směrem k vsv. jazykového území se postupně zmenšuje rozsah narušení této změny morfologickými vyrovnáními; tak v sv. úseku střmor. nářečí mezi řekami Moravou a Bečvou je v prézentních tvarech sloves 4. třídy v regionálně náležitém rozsahu důsledně např. prosém, pokazéš to, on klečé, venku pršé, nevjeřéte …, ale nespím, zablódíš atd. Objasnění obojí stupňovitosti si vyžádá ještě dalšího zkoumání, podloženého samozřejmě i historickým materiálem.

4. Ze studií věnovaných morfologickým jevům nejzevrubnější je stať zabývající se vývojem tvarů gen. a dat.-lok.sg.f. složeného sklonění, hlavně tvrdého (s. 77n.). V souladu s dosavadními poznatky Cuřín konstatuje, že v těchto tvarech zčásti docházelo k analogickému vyrovnávání od nejstarší doby, zejm. dat.-lok. typu dobřiej se již v památkách ze 14. stol. jeví jako archaický a odstraněním alternace podle jiných pádů proniká tvar dobréj (dobrej). Zároveň se však podle Cuřínova zjištění (a na rozdíl od mínění Gebauerova) projevuje i tendence vyrovnat koncovky pro gen. (-é) a dat.-lok. (-éj/-ej), a to jedním nebo druhým směrem. Cuřín podrobně uvádí rozdíly, které po této stránce existují mezi významnými stč. památkami, a zdůrazňuje, že tyto rozdíly jsou zřejmě odrazem diferenciačního procesu, který už v té době probíhal v nářečích. Ve spisovném jazyce je pak již v 2. polovině 15. stol. v podstatě ustálen dnešní stav, tj. genitivní koncovka se rozšířila i do tvarů dat.-lok. Na základě svého neliterárního materiálu Cuřín dále zjišťuje, že se v rozsáhlé jzčes. oblasti starý tvar dat.-lok. z původního -iej zčásti udržel až do 18. stol., např. při staří chalupě apod.; jeho zbytky se podnes vyskytují v dat. a lok. místních jmen Včelná a Žárovná na Volyňsku (Fčelňí, Žárovňí). Jinak se podle tereziánského katastru nářeční rozrůznění teritoriálně jeví v podstatě už jako dnes, tj. proti jzčes. oblasti se zachováním rozdílných tvarů v gen. (-ý<-é) a dat.-lok. (-ej) je oblast střčes. a svčes. s vyrovnáním ve prospěch tvaru genitivního. Je však zajímavé, že podle tereziánského ani josefského katastru nelze ještě vymezit dnešní výchčes. úsek s tvary unifikovanými ve prospěch koncovky -ej. Jestliže by se tento jev vykládal jako pozdní inovace, která pronikla ze sousedních nářečí moravských, muselo by se počítat až s druhou polovinou 18. stol. nebo i se stol. 19.

Z průvodních postřehů Cuřínových při zkoumání tvarů gen. a dat.-lok.sg.f. je pro literární historii jistě závažné zjištění, že ve spisech Štítného existuje vesměs vyrovnání ve prospěch genitivního tvaru na -é, toliko v širší recenzi Barlaama a Josafata se ve vysoké míře zachovává rozdíl mezi oběma tvary. Na základě toho nadhazuje Cuřín otázku, zda lze skutečně považovat Barlaama a Josafata za dílo Štítného, jak soudí někteří badatelé (s. 86n.). Podobným způsobem se odlišuje nejvýznamnější opis Rady otce synovi, vyznačující se vyrovnáním ve prospěch tvaru dat.-lok. na -éj, od ostatních spisů tzv. Smilovy školy, které starý rozdíl mezi tvarem pro gen. a pro dat.-lok. vcelku zachovávají (s. 87n.).

Jako problematická se mi jeví Cuřínova interpretace tvarů dat.-lok. na -ý ve Svatovít. zlomku Alexandreidy z poč. 15. stol.: Na s. 79 Cuřín konstatuje, že v gen.sg.f. tvrdých adjektiv, přivlast. zájmen a zájmen ukazovacích je v tomto [176]rukopisu důsledně -é (dobré, své, té), kdežto v dat.-lok. je v 38 případech -éj (dobréj, svéj, téj), v 18 případech -ý (dobrý, svý, tý) a jen ojediněle, ve dvou případech -é. Na s. 88 pak poznamenává, že AlxV. je jediný rukopis, v kterém se v dat.-lok. vyskýtá poměrně hojné úžení -é>-ý, kdežto v gen. se zachovává -é nezúžené. Byla by to opravdu věc podivná, domnívám se však, že v tvarech dat.-lok. na -ý zde neběží o tvar od původu genitivní. Jak známo, nejstarší ojedinělé doklady úžení é>í se v stč. památkách objevují už ve 14. stol., ale ještě z 15. stol. je dokladů málo a teprve v 16. stol. se vyskytují častěji; naproti tomu se od sklonku 14. stol. vyskýtá ej za staré ý, avšak i v pozdějších staletích se stále píše ý || ej (např. nom.sg.m. dobrý || dobrej apod.). Podoby typu dobrý v dat.-lok.sg.f. vyskytující se v AlxV. vedle převažujících náležitých tvarů s -ej (-éj), je proto za dané situace spíš asi nutno vykládat zvratnou piseckou analogií z těchto tvarů.

5. V instr.sg.m.n. složeného sklonění rovněž nastávala od sklonku 14. století pravidelná změna ý>ej a podoby typu dobrejm se podle Cuřína v starších památkách vyskytují po celé oblasti Čech dokonce hojněji než podoby dobrej v nom.sg.m. a dobrejch, dobrejm, dobrejma v tvarech plurálových (s. 99). Z tereziánského katastru je však patrno, že se instr. typ dobrejm postupně koncentroval pouze na rozsáhlou enklávu jz. od Prahy, kdežto jinde už počátkem 18. stol. zcela převažuje typ dobrým (dobrym). Z výkladů samého Cuřína tedy vyplývá, že dnešní podoby instr. sg.m.n. typu dobrím/dobrim v naprosté většině čes. nářečí v už. smyslu vznikly vlastně sekundárně ztotožněním instrumentálového tvaru s tvarem lokálovým (dobrím<dobrém); lze proto považovat za pouhý lapsus Cuřínovu úvodní formulaci, že se stará koncovka instr.sg.m.n. -ým „jako jediná drží po celou dobu vývoje“. Právě v oblasti, kde se v instr. zachovala hláskově náležitá kontinuanta koncovky etymologicky původní (-ejm), tj. kde tvary lok. a instr. sg.m.n. zůstaly rozlišeny, pronikl později do lok.sg. tvar dobrom podle sklonění zájmenného; dosvědčuje to Cuřínovo zjištění (s. 101), že se izoglosa instr.sg. typu dobrejm podle tereziánského katastru zhruba kryje s dnešní izoglosou lok.sg. typu dobrom, jak ji stanovil Jančák.[7] Dnes je ovšem typ dobrejm dále omezen hlavně jenom na okolí Sedlčan (viz tamt.) a v protikladu k ostatním českým nářečím tam koncovka instr. -ejm naopak pronikla i do lokálu sg.

6. Ve skupině toponomastických studií přibírá Cuřín na základě svých pramenů k jazykově zeměpisnému zkoumání vedle místních jmen v míře dosud u nás neobvyklé také jména pomístní. Hojný výskyt některých apelativ v těchto názvech, jejichž užití bylo dosud v každém jednotlivém případě vykládáno jako aktuální metafora, přivádí jej přitom na myšlenku, která se mi zdá být velmi plodná a u nás je tuším nová, že jde o dávnou toponymizaci významu oněch slov, o jejich adaptaci jako fyziografických termínů s vlastním významem, vzniklým ovšem lexikalizací prvotní metafory. Zejména zkoumáním traťových a místních jmen od základu *golva, velmi častých, zvlášť v jižní polovině Čech, zároveň pak i srovnáním se situací v jiných jazycích dospívá Cuřín k názoru, ze to byl samostatný toponomický termín s významem ‚zaoblená vyvýšenina, svah, kopec’ (s. 127n.); z toho vyvozuje též nové výklady původního významu některých toponym, např. jmen obcí Kobylí Hlava ‚kopec, kde se pásli koně‘, Trhlavy (= tři hlavy) ‚obec, jejíž polnosti leží na třech svazích’ aj. Podobnou významovou toponymizaci je nutno podle Cuřína předpokládat pro jzčes. a střčes. traťová jména vycházející z psl. *klǫbo, dále u slov choml’a a chuchel, která původně znamenala asi totéž co *klǫbo, totiž ‚chumáč, chuchvalec, klubko‘ (s. 138n.). Ve stati o apelativech z psl. *chribъ ‚kopec, vrch‘ a o toponymech z nich vycházejících Cuřín konstatuje, že se etymologicky zpravidla spojují slova hrb, hřbet a chřib, samostatný kořen se však hledá u slov *gribъ a *griva; na základě toponymických dat pak nadhazuje Cuřín otázku, zda by nebylo možné předpokládat společnou etymologii pro všechna tato slova (s. 144n.).

[177]7. Řadu zjištění a postřehů obsahují též drobnější stati v Cuřínově knize, věnované jevům méně výrazným. V oblasti hláskosloví má jistou cenu např. i prosté vymezení územního rozsahu jzčes. podob škála ‚skála’, behno ‚bahno’ a střčes. enklávy s podobou hejk ‚hájek’ podle dokladů z tereziánského katastru (s. 50n.); etymologický rozbor a doklady střčes. pomístního jména Šiberna/Šibrná … (<šibenná) svědčí podle Cuřína o tom, že se pravděpodobně až do 16.—17. stol. vyslovovaly i v střed. Čechách zdvojené souhlásky a že zde patrně do téže doby existovala výslovnost slabičného r, l s průvodním vokálem (s. 53n.). Územní rozsah zápčes. koncovky dat. pl. -om, která dosvědčuje starou krátkost proti spis. délce (-ům<-óm), je dnes naopak větší než rozsah doložený tereziánským a josefským katastrem, jako tvaroslovná inovace patrně až z 18. stol. se pak jeví pronikání této koncovky z mask. a neutra také k substantivům žen. rodu (s. 64n.). Z jiných tvaroslovných jevů stojí za zmínku, že pronikání genitivní i-kmenové koncovky jedn. č. k měkkým a-kmenům (typ silnici), příznačné dnes pouze pro záp. Čechy, je ještě v terez. katastru doloženo téměř ze všech částí země (s. 67n.).

Ze slovotvorných typů sleduje Cuřín např. územní rozšíření místních a traťových jmen typu Podolsko, vyskytujících se dosud po celých Čechách, ale už v 18. stol. příznačných především pro oblast svčes.; v sv. Čechách se též podnes uchoval u těchto jmen archaický tvar lok. sg. na -ště (s. 71n.). Pokud jde o výchčes. typ kovárně ‚kovárna’, ještě ke konci 18. stol. zaujímala jeho oblast skoro celou vých. polovinu Čech (s. 107n.); rovněž dost daleko přesahoval v starší době od východu do Čech „moravský“ typ pastvisko proti záp. pastviště (s. 112n.). Rozborem historických dokladů dnešních svčes. dublet hoření, dolení / hořejní, dolejní Cuřín dokazuje, že starší je typ na -ejní, kdežto podoby -ení nabývají převahy teprve v 17. a 18. stol. (s. 115n.); podoba horejší, vyskytující se podnes v střed. a jz. Čechách, druží se k jzčes. řadě lexikalizovaných případů s r za někdejší r' místo očekávaného ř (s. 119n.).

8. Poněkud odlišného rázu od ostatních studií je poslední stať Cuřínovy knihy, věnovaná rozboru jednoaktové veselohry Sedlské námluvy od Fr. Raymanna z r. 1819 (s. 150n.). Hra je záměrně psána nářečím a její tematické prvky spolu s životními osudy Raymannovými ukazují na severní část býv. panství častolovického, tj. na tzv. Vrcha východně od Hradce Králové. Rozborem nářečních prvků s přihlédnutím k jiným dobovým svědectvím o lidové mluvě v sv. Čechách dospívá Cuřín — na rozdíl od názorů některých starších badatelů — k závěru, že Raymannova hra je spolehlivým pramenem pro zevrubnější poznání tehdejšího nářečí v dané oblasti; s její pomocí je možno mj. považovat za jisté, že se v 1. pol. 19. stol. vyskýtaly zubnice t, d, n za někdejší p', b', m' (srov. výše sub 2) ve větším územním rozsahu, než jak je tento jev doložen později, tj. zhruba v prostoru vymezeném na severu Opočnem, na jihu Litomyšlí (až k Poličce) a na západě Chlumcem n. Cidl. V souhlase s dosavadními názory pokládá přitom Cuřín za velmi pravděpodobné, že se změna nikdy neustálila a že patrně po celou dobu své existence od 16. do konce 19. stol. byl jev rozkolísán; proto jen velmi málo pronikl do úředních zápisů.

Jak je patrno, Cuřínova kniha jako celek je obsahově velmi bohatá. Lze většinou plně souhlasit i s obecnějšími výtěžky a závěry, které spolu s přehledem svých hlavních zjištění autor shrnuje na konci publikace (s. 160n.). Zásadního významu je zajisté konstatování, vyvozené ze zkoumání dílčích jevů, že současný nářeční stav není možno bez ověření promítat do minulosti, ani do minulosti poměrně nedávné; vývoj nářečí v prostoru a čase si nelze představovat příliš jednoduše podle dnešního průběhu izoglos nebo též podle schematických představ o vývoji společnosti. Z rekonstrukce vývoje jednotlivých jevů v Cuřínově práci zřetelně také vysvítá, že zatímco u některých jevů je v jistém údobí značný pohyb v jejich územním rozsahu, jiné zůstávají v téže době poměrně stabilní (srov. např. sub 1 a 4). Dodal bych, že vývojové rozdíly jistě existovaly též v různých částech území, proto na jedné straně nelze poznatkům získaným v jedné oblasti bez ověření přičítat platnost všeobecnou, na druhé straně pak při vyvozování hypotéz o vývoji v jedné oblasti je třeba si ověřovat jejich nosnost srovnáním se situací v jiných oblastech [178]téhož jazyka, popř. též v jazycích příbuzných; ve svých hořejších poznámkách k Cuřínovým vývodům jsem na to zčásti přímo upozornil (zejm. sub 3).

Za hlavní údobí nářeční diferenciace v Čechách právem prohlašuje Cuřín na základě svých výzkumů dobu od 14. do 16. stol. Dnešní nářeční celky (tj. podskupiny v rámci nářeční skupiny české v užším smyslu) se podle výsledků Cuřínova zkoumání konstituovaly v 16. stol.; avšak vývojový proces nebyl zcela ukončen a pokračoval až do 18., popř. i do zač. 19. stol., kdy se už zároveň projevovaly nové tendence nivelizační. Naznačil jsem ovšem (sub 1, 2), že i na území Čech mohou být některé diferenční znaky starší, se zřetelem na Moravu a Slezsko je pak nutno vůbec klást počátky dnešní nářeční diferenciace českého jazykového celku už do dřívějších dob. Patrně bude přitom třeba i pro starší vývoj předpokládat současné působení tendencí divergentních a konvergentních, tj. vytváření nářeční diferenciace v některých jevech a zároveň její likvidaci v jevech jiných. Přesto však pokládám za jisté, že v každém okamžiku vývoje existoval v jednotlivých nářečích vnitřně skloubený jazykový systém, třebaže ovšem systém v pohybu, a nerozumím dost dobře, co míní Cuřín svou formulací, že „v době postupného konstituování dialektů a nářečních oblastí … byla nářečí navzájem spojena“ (s. 161). Ve shodě s Cuřínem přitom samozřejmě uznávám za potřebné hledat jednotný princip vývoje pro jednotlivé změny v různých nářečích (třebaže jsou zde výjimky) a vzájemné spojitosti mezi různými jevy; k tomu se ostatně vztahují i některé mé kritické připomínky uvedené výše. Všechny připomínky se ovšem týkají v podstatě jenom detailů.

Celková hodnota Cuřínovy knihy je dána nejen jejím výrazným přínosem věcným, nýbrž také — jak jsem naznačil hned na začátku — její metodickou průbojností. Už Stanisłav Rospond v citované recenzi předcházející práce Cuřínovy charakterizoval autorovu teritoriálně chronologickou stratigrafii nářečních jevů jako průkopnický čin a toto ocenění se v zesílené míře hodí i na nynější obtížnou rekonstrukci dřívějšího průběhu řady izoglos a jejich vývojového pohybu. Poměrně chudá literatura v oboru české historické dialektologie je tak Cuřínovou zásluhou obohacena též o prověřenou metodu, kterou bude možno s užitkem dále aplikovat a samozřejmě i dále rozvíjet. Od samého autora pak lze zajisté očekávat další práce těžící z rozsáhlého nashromážděného materiálu.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 2, s. 171-178

Předchozí František Kopečný: K novému Lamprechtovu pohledu na vývoj českého systému hláskového

Následující Jan Chloupek: Po letech k tzv. východomoravským nářečím