Vykladač jazyků a jazyka (K šedesátinám Vladimíra Skaličky)

Karel Hausenblas

[Články]

(pdf)

Толкователь языков и языка — По поводу шестидесятилетия Владимира Скалички / L’interprête des langues et du langage — A l’occasion du soixantième anniversaire de Vladimír Skalička

Ve svých přednáškách na pražské filosofické fakultě nám její první profesor obecného jazykozpytu Vladimír Skalička rozděloval lingvistickou problematiku do tří okruhů: zkoumá se (1) poměr jazyka k ne-jazyku, tj. k mimojazykové skutečnosti, včetně psychiky nositelů jazyka, (2) poměr jazyka k jiným jazykům, (3) poměr mezi jazykem jako celkem a jeho částmi. Tyto tři aspekty se také velmi různým podílem uplatnily v dílech předních představitelů teorie jazyka. Ve starší době dominoval zpravidla aspekt první, představitelé obecné teorie jazykové byli filosofy jazyka či spíše řeči. V době zcela nedávné zase získali velkou pozornost a vliv lingvisté budující teorii vlastně na základě jednoho jazyka, zvl. angličtiny, popř. (též) jiného z tzv. světových jazyků. Konečně u jiných je východiskem a hlavní cestou poznání aspekt druhý — a to jsou právě představitelé lingvistiky obecné ve vlastním slova smyslu: mezi nimi zaujal významné místo profesor Vladimír Skalička svým mnohostranným, ale podivuhodně dostředivým dílem, vysoce originálním a z nejnovějších výsledků bádání své doby vycházejícím, ale přitom spjatým s dobrými tradicemi jazykovědného bádání od nejstarších dob.

Skalička je vykladač jazyka skrze jazyky, skrze interpretaci jazyků různých, co nejrůznějších, spojuje tedy aspekt druhý s třetím, a připojme hned, že nezanedbává ani aspekt první, při němž uplatňuje koncepci sémiotickou. V jeho pracích, publikovaných v rozpětí již takřka čtyř desítek let, je základní osou plodné skloubení dvojího živlu: k jádru věci pronikajících znalostí stavby dlouhé řady jazyků světa (indoevropské mezi nimi tvoří pouze jednu ze skupin) a neméně pronikavé schopnosti vysledovat z konfrontace rozdílů a podobností různých jazyků vlastnosti charakteristické pro jazyk obecně. Školením a „původním povoláním“ ugrofinista,[1] podal výklady o struktuře maďarštiny, finštiny (a jiných ugrofinských jazyků), turečtiny, češtiny (i jiných slovanských jazyků), svahilštiny, čínštiny, vietnamštiny i ještě dalších (v přednáškách např. i baskičtiny), především s cílem vybudovat moderně orientovanou jazykovou typologii. Přinesly však mnoho cenného i pro pochopení struktury jazyků jednotlivých, což platí zvláště také o češtině. [222]Autor jí věnoval i dvě pozoruhodné knižní práce samostatné, nejprve Vývoj české deklinace (1941), později Typ češtiny (1950). Náš jazyk je v nich ukázán v netradiční perspektivě, která umožnila odhalit v jeho vnitřním ustrojení souvislosti běžnému pohledu skryté, a přece pro povahu celku i pro jeho vývoj podstatné.

Nejvýraznějším rysem Skaličkovy typologie — která rozlišuje pět základních typů, flexívní, introflexívní, aglutinační, izolační a polysyntetický — je to, že jednotlivé typy neztotožňuje se strukturou určitých konkrétních jazyků, nýbrž chápe typ jako „extrém, v němž jsou jevy navzájem příznivé nejplněji rozvinuty“ (Zur ungarischen Grammatik, 1935), jako svazek vlastností, který se v „čisté“ podobě a beze zbytku v žádném přirozeném jazyce nerealizuje. Vlastním jádrem tohoto pojetí je názor, že existují jevy „navzájem příznivé“: ten vykrystalizoval při srovnávání podobných i nepodobných jazyků z pozorování, že určité skupiny jevů se nejen vyskytují pospolu, ale že se také zřejmě svou povahou dobře doplňují, že tedy reprezentují určitý vyhraněný způsob vzájemné vazby základních prostředků (jejichž repertoár se nakonec v různých jazycích podstatně neliší) ve stavbě jazyka jako celku. Tak např. číslo a pád se může vyjadřovat odděleně, dvěma koncovkami (a) nebo najednou, jednou koncovkou (b). Týž pád může být vyjádřen vždy stejnou koncovkou (a), nebo v různých případech různými koncovkami (b). Přívlastkové adjektivum buď s příslušným substantivem nekongruuje (a), nebo s nim kongruuje (b). Slovosled ve větě je buď pevný (a), nebo volný (b). A tu pozorujeme, že případy (a) se vyskytují zpravidla pospolu — patří k vlastnostem aglutinačního typu, stejně jako případy (b) — k flexívnímu typu (stoprocentně to ovšem platit nemusí, např. ve finštině je kongruence i pevný slovosled).

Později šel Skalička ještě dále; spojuje (některé) typologické rysy s rozdílným chápáním skutečnosti: „Pro jazyk, který tak ostře odlišuje elementy významové a pomocné, jako třeba angličtina a čeština, je chápání vnějšího světa nutně jiné než pro jazyk, který tyto elementy nerozlišuje, jako čínština“ (SaS 10, 1947, 93). Toto stanovisko prozrazuje, že Skalička nebere jazyky odtrženě od souvislostí, do nichž jsou vpjaty. Je však přesvědčen o principiální rovnosti a souměřitelnosti jednotlivých jazyků co do gramatické stavby — aniž je tím ovšem popírán fakt různého stupně propracovanosti např. spisovných podob jazyků, uzpůsobenosti jejich slovní zásoby pro speciální, zvláště náročné funkce atd. Odmítá předsudky o domněle pokrokovějším vývojovém stupni a ev. i nadřazenosti některých jazyků, které bývaly a někdy dosud bývají vyvozovány z typologických jejich vlastností, např. kdysi vyzvedávání flexívního typu pro jeho bohatě rozvinutou morfologii, anebo později zase typu analytického (Skalička zařazuje takové vlastnosti pod typ izolační) naopak pro jeho „racionálnější jednoduchost“ nad „těžkopádnější“ flexívností.

Typologicky relevantní vlastnosti nezjišťuje Skalička pouze v jednom úseku stavby jazyka, neomezuje se také jen na morfologii, nýbrž snaží se podchytit hlavní rysy celého gramatického systému (v širším smyslu, i s tvořením slov). Probírá postupně slovní druhy a zjišťuje, jak se u nich a šíře u jednotlivých gramatických jednotek projevuje vztah mezi formou a funkcí (zvl. synonymie a homonymie), do jaké míry jsou vzájemně diferencovány a jaká je jejich vnitřní klasifikace, jakým způsobem se spojují nižší [223]ve vyšší atd. Tak zasahuje tato charakteristika typů až k souvětí (je důležité, zda je hojně rozvinuto užívání vedlejších vět, či zda jsou naopak hojné konstrukce participiální a infinitivní atp.).

Vlastnosti jednotlivých typů se ve stavbě konkrétních jazyků podílejí v kombinaci s vlastnostmi jiných typů (popř. i všech ostatních). Míra jejich účasti bývá ovšem nestejná, v některých jazycích jeden typ silně dominuje, např v turečtině aglutinace, v jiných se významně účastní několik typů, např. v ruštině flexe, aglutinace a izolace.

Je to tedy skutečná typologie, ne pouze klasifikace jazyků, a bylo by užitečné ukázat, v jakém poměru je Skaličkovo pojetí k typologii jiných vědních oborů. Soustavné propracování hlediska typologického, jasně odlišeného od hlediska klasifikačního — obojí je ovšem nezbytné — patří mezi nejdůležitější povinnosti metodologie všech humanitních věd.

Skaličkova typologie prokázala svou explanační sílu nejen v aspektu synchronním, nýbrž i diachronním. Pro mnohé vývojové proměny, zvl. pro důsažné změny v mluvnické stavbě, se nejednou těžko hledá uspokojivé vysvětlení, nesledují-li se přitom hlubší souvislosti, jaké představují právě proměny typologické povahy, posilování nebo ústup vlastností jednotlivých typů ve struktuře zkoumaného jazyka. Velmi přesvědčivě takto Skalička nalezl jednotící linii ve vývoji deklinace jmen v češtině a podal vysvětlení — které nemohlo být dáno při pohledu nadřazujícím změny hláskové roviny nad jevy rovin gramatických — jevu, že totiž až do 12. století se počet rozdílných deklinací v češtině (a v dalších slovanských jazycích) proti staršímu stavu zvětšuje, avšak od této doby pak zase postupně redukuje (aniž by ovšem snad skloňování zanikalo nebo jevilo významnější tendenci k tomu): zprvu, ukázal Skalička, je v tomto úseku české gramatiky posilován flexívní typ, změnami souvisícími s přehláskami a v ě v 12. a u v i ve 14. stol. tento vývoj vrcholí, pak však flexívní ráz skloňování ustupuje ve prospěch aglutinačního. Zároveň tu Skalička dosvědčil, že typologický vývoj může jít nejen od aglutinace k flexi (a pak k izolaci), ale i obráceně.

Skalička představil svou typologii poprvé v knižní práci Zur ungarischen Grammatik (1935), v níž podal typologickou charakteristiku maďarštiny, finštiny, turečtiny a češtiny (ukázal, že aglutinační ráz prvních tří jazyků je odstupňován: k nejvýrazněji aglutinační turečtině má blíže maďarština než finština). Vydělením typu introflexního a přehodnocením tradičního typu polysyntetického pak svou koncepci dále propracovával ve studiích o typologii bantuských jazyků a mluvené čínštiny[2] (v její stavbě byla osvětlena základní úloha polysynteze) a o úloze vnitřní flexe v jazyce.[3]

Skaličkova typologická teorie odolala fakticky bez úhony útoku v padesátých letech, kdy jí byl (F. Trávníčkem), kromě jiného také z ne dost dobrého porozumění, vytýkán formalismus a ahistoričnost, a vydala další plody v pracích svého tvůrce i jeho žáků.[4] Ve studiích z posledního období pojednal Ska[224]lička o relevanci rozdílů zjišťovaných typologií fonologickou a o typologickém dosahu rozdílů ve slovníku (těm nepřičítá větší význam). O historii typologie (a o genezi jeho koncepce vlastní) a také o jejích širších souvislostech přináší poučení Skaličkův článek K současnému stavu typologie (SaS 19, 1958, 224n.). V teoreticky nejvyhraněnější podobě osvětlil Skalička principy své typologie před několika lety znovu ve stati o „typologickém konstruktu“ (TLP I, 1964, 157n.), jímž rozumí model (základního schématu gramatické stavby) s důsledně provedenými vlastnostmi charakteristickými pro jednotlivé typy, tedy jakousi ideální realizaci typu. Svůj převážně induktivní postup dřívější zde tedy doplnil rozvedením složky deduktivní, která byla již dříve přítomna v jeho pojetí „extrému“.

Citovaná práce o maďarské gramatice však nemá význam jen pro typologii. Je to jeden z nejdůslednějších obecných pokusů o překonání nesystémového postupu „popisných“ gramatik a o zachycení gramatické stavby v pojmech a podle zásad strukturálního pojetí jazyka v předválečné lingvistice vůbec. Je litovati, že známost této knížky — ač je psána německy — nepronikla do světa v té míře, jak by si zasloužila. (Nemyslím, že by tu rozhodujícím momentem bylo to, že je napsána stylem až příliš úsporným, nepočítajícím s určitou mírou potřebné stylové redundance. Spíše tu mělo vliv to, že formulace titulu řadí knížku jen do kontextu oboru, kde v té době nebylo ještě pochopení pro strukturní lingvistiku, a pak ovšem i neblahé přerušení vědeckých kontaktů zaviněné válkou a po ní zase se obnovující jen v částečném rozsahu v důsledku mezinárodního napětí pokračujícího ještě řadu let po válce, přerušení, které bylo velkým handicapem pro naši lingvistiku v kontextu světové vědy ve čtyřicátých a padesátých letech vůbec.)

Skalička tu postupuje po vzoru fonologie, nepřenáší však její postupy paušálně, jsa si vědom jak složitější situace v gramatice, tak i v lecčems odlišné povahy gramatických jednotek, jakožto jednotek nesoucích už (systémový) význam. Ve své osobité koncepci dovedl plodně využít nových teoretických poznatků rodící se strukturní lingvistiky: vedle principů uplatněných ve fonologii uveďme výslovně alespoň Mathesiovy výklady o potenciálnosti jazykových jevů a Karcevského pojetí asymetrického dualismu. Zásadní důležitost má Skaličkovo rozlišení sématu jakožto „nejnižší jednotky s přímým vztahem k formě“ a morfému jakožto „nejnižší formální jednotky s přímým vztahem k významu.“[5] Svůj výklad jádra gramatické stavby zakládá Skalička na zjišťování souvztažnosti v dvojím směru: jednak mezi jednotkami si odpovídajícími (ovšem ne totožnými), jako jsou sémata-morfémy-slabiky, podobně pojmenování-slova-takty,[6] jednak mezi jednotkami nižšími a vyššími: morfém-slovo-větné klišé (vzorec). Podává důkladnou analýzu vztahů mezi různými jednotkami, především „diferenciací“ (tj. nepárových opozicí) mezi nimi. Na základě těchto zjištění pak charakterizuje gramatickou stavbu jednotlivých zkoumaných jazyků a buduje pojetí jazykových typů.

Skaličkova koncepce základních vztahů uvnitř gramatiky má v lecčems náskok před jinými soudobými výklady a podrobnější konfrontace i s pozdějšími [225]teoretickými pracemi distribucionalistickými by ukázala některé její přednosti, např. v tom, že si uvědomuje meze kritéria segmentačního a že specifičnost stránky formální a významové respektuje oběma směry.

Zkušenosti ze srovnávání jazyků nejrůznějších struktur přivedly postupem doby Skaličku k přesvědčení, že jednotlivé jazykové útvary a kategorie, jazyk od jazyka tolik proměnlivé, nelze pro potřeby porovnávacího a obecného výkladu ani výkladu vývojového dostatečně spolehlivě definovat. Tato skepse nebyla mu však nikterak brzdou v úsilí dostat se věci na kloub. Hledal pojetí takové, aby dovolilo vystihnout jevy v jejich proměně a v jejich variabilitě v různých jazycích. Východisko našel v koncepci, podle které jazykové jednotky (a jejich kategorie) mají komplexní povahu.[7] Ukazoval na řadě jevů, zejména na pádech — v jeho studii Poznámky k teorii pádů (SaS 12, 1950, 134n.) bylo vedle studií Jakobsonovy, Hjelmslevovy a Kuryłowiczovy řečeno nejdůležitější slovo moderní lingvistiky k tomuto věkovitému problému — na vidu, modalitě, slovesném rodu, že zábranou plně jednolitého vymezení jazykových jednotek je jednak asymetrie mezi formou a významem, jednak to, že významová stránka není homogenní, nýbrž prostupuje se v ní více složek (u pádů je to složka syntaktická, lokální a složka „samostatných významů“). — Tento přístup k výkladu jednotlivých jevů jako komplexních je spjat se Skaličkovým přístupem k typologickému výkladu celých jazyků společným principem: velkou variabilitu konkrétních realizací lze vykládat na základě možnosti různých kombinací omezeného repertoáru složek.

Nemohli jsme se v krátkém článku zastavit u všech tematických okruhů, jejichž problematiku Skaličkovy studie řeší, nechtěli-li jsme zůstat u pouhého výčtu.[8] Připomeňme však alespoň teď ještě letmo další z nich. K problematice jazykových jednotek se úzce víží Skaličkovy stati o morfologii a syntaxi: v jedné z nich upozorňuje na podstatný rozdíl mezi oběma úseky, jenž tkví v tom, že morfologie je vlastně jen transpozicí slovníku, deixe a syntaxe, a tedy redundantní (mohla by nakonec i nebýt), zatímco syntax je nezbytná a vždy přítomná. Psal však hodně i o fonologii a velmi iniciativně o zanedbávané dříve stavbě promluvy jako celku, o textu, kontextu a podtextu, také o stylu (vykládá stylové jevy na základě synonymity prostředků), ale i o otázkách jiných, od pojednání o trvalých odchylkách řeči u epileptiků až k pokusu o stanovení specifičnosti umělecké slovesnosti (vidí ji ve schopnosti evokace). Zkrátka zde přišly i Skaličkovy výklady z vývoje jazyků, připomeňme tedy alespoň ještě přehledný a přístupný obraz této problematiky podaný v knize Vývoj jazyka (1958). A nakonec nesmíme zapomenout na úsek, z něhož na fakultě hodně přednášel, totiž dějiny jazykovědy: stať O analogii a anomálii (SaS 11, 1948—1949, 145n.), je mistrnou ukázkou objevování kontinuity vědeckého bádání v průřezu celých věků; jinou příležitost k širokému pohledu do historie lingvistického bádání mu zase dalo sledování různých interpretací jazykové různosti (SaS 10, 1947, 80n.); a ještě připomeňme zhodnocení Komenského jako lingvisty (Arch. Kom. 18, 1959, 92n.). K charakteristice jazykovědy období nedávného přispěl zvl. konfrontací strukturního přístupu k jazyku ve škole kodaňské a pražské (SaS 10, 1947—1948, 135n.).

[226]Naše krátké zamyšlení u milníku Skaličkovy životní dráhy,[9] nesoucím číslo 60 (není u tohoto milníku žádná zastávka a ještě dlouhá cesta vede kupředu), se nemůže nedotknout ještě některých stránek jubilantovy osobnosti. Vím, že jím za to budu peskován, ale nemohu to smlčet: mezi ustrojením Skaličky-autora vědeckých spisů a Skaličky-člověka není protiv. Jako jeho dílo charakterizuje i jeho osobnost výrazná fyziognomie, v níž se spojuje kulturní tradice s tepem dneška; jeho neokázalý, při vší naukové výstižnosti na nehledané syntaxi založený způsob formulování textů je, sémioticky vzato, znakem-symptomem jeho stylu životního, na hony vzdáleného vší oficióznosti, verbalismu a chůd jakéhokoli druhu, a je také výrazem spojení jeho rysů na pohled protichůdných, totiž přímočaré otevřenosti a zároveň plachosti (snad jen smysl pro humor a vystřelování nezraňujících šípů ironie nemá v jeho textech do té míry úměrný odraz …). Také uznávání principiální rovnocennosti struktur různých jazyků, o němž byla řeč výše, má hluboký podklad ve Skaličkově demokratičnosti, která jej charakterizuje také jako vysokoškolského učitele: jistě i jiní, kdo prošli jeho školou — pracují v různých oborech, obecné a kvantitativní lingvistice, fonetice, indoevropeistice, ugrofinistice, bohemistice, slavistice, orientalistice — a blíže se s ním seznámili, potvrdí, že rozlišení mezi kategoriemi učitele a staršího přítele se dá u profesora Skaličky provést stejně obtížně jako mezi morfémem a sématem v turečtině …

Blahopřejeme-li v tyto dny Vladimíru Skaličkovi k šedesátce za redakční radu Slova a slovesnosti i celou obec jeho čtenářů, zdravíme tím jednoho z nejvýznamnějších přispěvatelů našeho časopisu — není mnoho ročníků, kde by se mezi autory statí nebo recenzí neobjevilo jeho jméno, v některých je zastoupeno i dvakrát. A jsou mezi nimi práce z nejzávažnějších, jako stať o teorii pádů, o stylu, o jazykové různosti, dva hlavní články o promluvě, přehledy problematiky typologické, výklad o analogii a anomálii a řada jiných. Ne ovšem kvantita je tu to hlavní: Vl. Skalička spoluvytvářel svými příspěvky vědecký profil časopisu, v příspěvcích, jako jsou jeho, je těžiště přínosu, jímž se zapsalo Slovo a slovesnost do dějin naší i mezinárodní lingvistiky jako hlavní tribuna Pražského lingvistického kroužku a vůbec pražské školy.

Je škoda, že jen u významných spisovatelů beletrie je obvyklé, že vydávají sebrané spisy, i když jejich tvorba ještě třebas zdaleka není uzavřena. Uvědomil jsem si to, když jsem k této příležitosti znovu procházel celým vědeckým dílem profesora Skaličky, jednoho z předních příslušníků „druhé, mladší vlny“ pražské lingvistické školy, nejvýznamnějšího představitele jazykovědné typologie a spolutvůrce strukturního bádání v gramatice: mnohostrannost jeho je známa a originalita je zřejmá i z příspěvků jednotlivých, ale teprve při celkovém pohledu vystoupí do popředí koherence jeho díla, podivuhodná důslednost (hlubšího založení, než je lpění na jednou přijatých názorech) a zvláště neúchylná cílevědomost, která vědecké tvorbě tohoto nepatetického vykladače jazykových struktur dodává velký patos vnitřní.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 3, s. 221-226

Předchozí Josef Skulina: Pozoruhodné příspěvky z marburského dialektologického střediska v NSR

Následující Karel Horálek: K teorii spisovného jazyka