Poznámky k theorii pádů

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

-

[*]Theorie pádů, třeba mnohokrát uvažovaná, nedochází stále k uspokojivým výsledkům. Základní potíž theorie pádů je asi v tomto.

U jiných prvků gramatických dovedeme bez velkých potíží přibližně určit, co znamenají (jaký mají vztah ke skutečnosti jazykem vyjadřované). Máme na př. gramatické číslo. Je jasné, oč tu jde, a je také jasné, co znamená singulár, duál, plurál — je jasné, že tu je souvislost s počtem: jeden předmět, dva předměty, více předmětů. Zrovna tak je jasné, co znamenají časy, přítomný, minulý, budoucí atd. U pádů je situace složitější.

[135]Jak máme odpovědět na otázku, co pády znamenají? Odpovědi na to jsou velmi rozdílné. Tradiční a školní učení prostě vypočítává jednotlivé funkce jednoho pádu za druhým. Theoretikové se snaží sestavit systémy, které by zahrnovaly všechny jednotlivé případy a přitom byly co nejjednodušší. Tak na jedné straně máme vyčerpávající, ale nesoustavný výčet (enumeraci), na druhé straně jasné systémy, které však se nedají vždy aplikovat pro jednotlivosti.

Ve svém článku se chceme pokusit o nové řešení tohoto problému. Snad někdo namítne, že vyšetřování pádového systému je zbytečné, že je to pouhá hra pro odborníky. Důvody, pro které jsme se rozhodli znovu se pokusit vyřešit tuto problematiku, jsou asi tyto.

1. Z novějších pokusů zachytit význam pádů jsou nejdůležitější dva, vypracované L. Hjelmslevem a R. Jakobsonem.[*] Ale oba tyto pokusy odpovídají málo na otázku, jaká je vlastně funkce pádů. Jestliže Hjelmslev mluví o uspořádání podle lokalistických hesel „rapprochement, repos, éloignement“ (přibližování, klid, vzdalování), musíme se ptát, proč vlastně jsou vztahy slov ve větě určeny podle hesel, která pro vztahy slov nemají základní důležitost. Před stejnou otázkou stojíme, když čteme Jakobsonovy termíny „Umfangkasus, Randkasus, Vollkasus“ atd. Jazyk slouží k vyjádření skutečnosti, a mluvíme-li o významu slova kráva, málokdo se odváží pochybovat o blízké souvislosti s objektivní skutečností. Stejně je tomu, jak jsme viděli nahoře, při jiných gramatických prvcích, při čísle, časech a j. Ale uvedené práce se vzdávají těchto problémů a uvažují o pádech, jako by to byly útvary samoúčelné. My bychom chtěli odpovědět na otázku, jaké jsou pádové funkce, jakých pádů je v jazyce zapotřebí — zkrátka odpovědět na otázku vztahu pádů k vnějšímu světu.

2. Pádové systémy, tak jak byly navrženy, vynikají jednoduchostí a elegancí. Zeje však nepřekonatelná propast mezi těmito elegantními nárysy a praktickými popisy pádů. Když chci popsat funkci pádů kteréhokoli jazyka ať ve škole, ať mezi odborníky, musím se uchýlit k praktickému popisu, tak jak jej vypracovala tradiční mluvnice. Že tomu tak je, vidíme i z vědeckých popisů jednotlivých jazyků. J. Humbert ve své Syntaxe grecque, Paris 1945, str. 237, se horlivě hlásí k Hjelmslevovi, ale pak popisuje pády tradiční enumerací funkcí. E. Paulíny ve své Štruktúre slovenského slovesa konstatuje, že se nedá pracovat se systémem Jakobsonovým. K. Bergsland ve své Röros-Lappisk grammatikk, Oslo 1946, snaží se vypracovat laponské pády — velmi silně lokální, tedy příznivé Hjelmslevovu pojetí — podle Hjelmsleva, ale zase přechází k tradičnímu výčtu. Jistě by nebylo správné přezírat tyto potíže a především by nebylo správné, přezírat tradiční mluvnici, která po tolik staletí zprostředkovala vědění o jazyku od generace ke generaci. V ní je zachycen pádový systém úplně, třeba ne ve své podstatě. Ale moderní systémy jej nezachycují a přitom zůstávají skutečně pouhou hrou odborníků. My žádáme, aby výtěžky vědy nesly ovoce pro nejširší praxi a proto se snažíme o takový výklad pádů, který by byl užitečný pro praktický výklad.

Jednoduchosti a elegance dosahují uvedené systémy tím, že namísto dřívějšího atomistického pojímání pádových funkcí (jaké je dnes nutné v popisných gramatikách) staví požadavek celkového významu (Gesamtbedeutung, Jakobson, str. 244), [136]nebo základního významu (signification fondamentale, Hjelmslev II), při čemž významy zvláštní (Sonderbedeutungen) jsou dány okolím a týkají se jen jednotlivého pádu (Jakobson, 252), jsou „sozusagen kombinatorische Varianten der Gesamtbedeutung“. Jedině celkový význam zajímá Hjelmsleva a Jakobsona při vyšetřování pádového systému. Podle našeho názoru je to nesprávná schematisace. Funkce jednotlivého pádu je složitý útvar a ten chceme poznat v jeho plnosti. Jakobson připomíná (str. 252), že celkový význam není snad společný jmenovatel zvláštních významů, nedává však návod, jak je třeba společný význam hledat. Jeho praxe je ta, že intuicí nachází hesla pro jednotlivé pády, kterými se tyto pády dají vyložit ve všech posicích. Jediným problémem pak zůstává, vysvětlit s hlediska „celkového významu“ jednotlivé instance, což se Jakobsonovi s větší či menší pravděpodobností daří. Není tím však řečeno, že plně zachytil význam pádů.

3. Dosavadní pádové systémy pracují se zásadou immanence pádového systému. Vyšetřují pouze vztahy jednotlivých pádů mezi sebou. Zakazují překročit hranice pádů a jiných útvarů. Tím se zvyšuje jednoduchost a elegance, ale také ztrnulost, nepružnost a neužitečnost těchto systémů. Ve skutečnosti jsou pády útvar, který je v neustálém styku se sousedními útvary. To, co jeden jazyk vyjádří pádem, vyjádří druhý předložkou, adverbiem, odvozovací předponou, číslem a j. Jsou to věci obecně známé (srv. fin. kaupungissa — lat. in urbe; fin. yöllä — lat. noctu; fin. isän, lat. patris — čes. otcův; fin. kaksi poikaa [part. sg.] — lat. duo pueri nom. pl. atd.). Uvnitř jednoho jazyka jsou synonymní pády s jinými obraty, srv. lat. Roman — in urbem, nocte — noctū, čes. otce — otcův. Tato synonymita není náhodná a není bezvýznamná. Znamená, že mezi pády a jinými útvary jsou vztahy, které při rozboru pádové funkce musíme uvážit. Níže se pokusíme dokázat, že tyto vztahy jsou velmi důležité.

 

To všechno nás opravňuje, abychom se znovu podívali na systémy pádů. Chceme, aby náš systém

1. vystihoval vztahy pádů k vyjadřované skutečnosti,

2. vystihoval význam pádů v celé jejich plnosti a byl užitečný pro praxi,

3. vystihoval vztahy pádů k sousedním útvarům.

Čím tedy máme začít, chceme-li správně pochopit význam pádů?

O tom se dáme poučit empirií. Když srovnáme mluvnice různých jazyků mezi sebou, vidíme, že ve všech jazycích existuje větší či menší soubor jazykových prostředků, které podle jejich funkce můžeme označit termíny jako nominativ, genitiv, dativ, akusativ atd. Obyčejně jsou to koncovky (na př. v latině, řečtině, češtině, ruštině, maďarštině, arabštině, eskymáčtině), jindy slovosled (na př. v čínštině, suahelštině, angličině, dánštině), někdy také samostatná slůvka (v japonštině, havajštině, franštině). Jsou to významové důvody, které tvoří na př. z našich sedmi pádů jednotu. A jsou to formální prostředky, které tuto jednotu vyjadřují a pády od příbuzných útvarů, tedy na př. od předložek, odlišují.

Když pak srovnáme takové soubory pádů, vyjádřených tím nebo oním způsobem, vidíme, že se v nich některá jména pádů velmi často, ba skoro vždy, opakují, jiná zase se objevují jen sporadicky. Mezi ty druhé, které se objevují jen někdy, patří bezesporu ablativ, instrumentál, lokál, komitativ, partitiv, vokativ a ovšem také inessiv, [137]elativ, illativ, adessiv, allativ, essiv, translativ, superessiv, a jak zní ta barbarská jména pro množství pádů, jaké se objevují především v jazycích, kterým říkáme agglutinační (v ugrofinských, tureckých, kavkazských). Nakonec zbude nám čtyřčlenný stálý soubor pádů, nominativ, genitiv, dativ, akusativ, který se více méně projevuje všude. Ostatní pádové funkce jsou pak přesunuty na předložky či jiné útvary nebo některé distinkce jsou jako nedůležité pominuty.

Základní čtyřčlenný soubor je někdy pozměněn nebo zjednodušen. Někdy na příklad — jak ještě uvidíme — je místo protikladu nominativu a akusativu protiklad t. zv. ergativu a nominativu (tak v baskičtině). Někdy takový ergativ splývá s genitivem (eskymáčtina), dativem nebo instrumentálem. Jindy splývá genitiv s dativem (bulharština, madarština), jindy zase do velké míry dativ s akusativem (gruzínština). Někdy je dativ schován do tří lokálních pádů, adessivu, allativu, ablativu (finština). Někdy stojí stranou dativ (arabština, akadština, irština) nebo genitiv (suahelština). Někdy splývá genitiv s prostým přívlastkem (perština). Ale protiklad oněch čtyř pádů se více méně projevuje všude.

 

Empirie nás tedy poučuje o tom, že čtyři základní pády jsou přítomny více méně ve všech jazycích.

Uvažme nyní funkci těchto čtyř pádu! Nedá se popřít, že jsou nezbytné pro konstrukci větnou, tedy pro účele syntaktické. Věta Pater dedit filio librum domini dostává smysl jen s pomocí pádů — jinak by se zhroutila.

Souvislost těchto základních pádů s funkcemi syntaktickými, tedy nominativu s podmětem, akusativu s předmětem atd. je nepopiratelná. Nechceme tím snad říci, že nominativ je prostě pádem subjektu, akusativ pádem objektu atd. Tak jednoduchá věc jistě není. Autoři, kteří chtěli pády beze zbytku vysvětlovat ze syntaktických vztahů, musili ztroskotat. Ovšem, to ještě není všechno. L. Hjelmslev (I, str. 48) správně vytýká Th. Rumpelovi, že výklady jako ‚nominativ = pád podmětu‘ věc nevysvětlují, nýbrž konstatují. Ale jemu zase musíme vytknout, že z tohoto konstatování nic nevyvodil. Je ovšem pravda, že pojmy podmět, předmět atd. jsou velmi obtížné k vysvětlení. Prostý výklad nominativu pomocí podmětu je výklad ignoti per ignotius. A proto je třeba, abychom si syntaktické útvary podrobněji rozebrali.

Subjekt, objekt, predikát atd. nemají přímý model ve skutečnosti, který by vyjadřovaly — to je nepochybné. Ve vyjadřované skutečnosti nemůžeme mluvit o subjektech, objektech atd. Přesto však ke skutečnosti vztah mají, to je také nepochybné. Ve větě Paullus videt musí být podmětem Paullus, nejen v latině, ale i přeložíme-li ji do franštiny, angličiny, češtiny, turečtiny atd. Mimojazyková skutečnost, která je vyjádřena touto větou, vyžaduje, aby slovo Paullus bylo podmětem.

Věta, kterou jsme uvedli (Paullus videt) je věta stavěná na principu akčním. Agens je podmětem a actum je predikátem. Takových vět je většina. Akční princip se uplatňuje i tam, kde se výstavby věty účastní více jmen (Paullus videt Petrum; Paullus dat filio librum), ať už věta má konstrukci nominativní nebo ergativní (viz níže). Stejně se konstruují (aspoň ve většině jazyků) i věty, které mají jako podklad ve vyjadřované skutečnosti nějaký „stav“ (Paullus sedet; Paullus dormit). Jen v některých jazycích se takové věty konstruují poněkud jinak (na př. v malajštině mají tato slovesa před[138]ponu ber-). Ve větách, které vyjadřují nějakou akci, je tedy podmětem obyčejně agens, ale není vždy a nutně. V passivu je podmětem patiens. Agens není tedy jediným komponentem, který tvoří funkci podmětu. Zvláště je to vidět na větách, které neoznačují akci.

Některé věty se nedají zahrnout do akčního principu, a to proto, že se naprosto jistě nejedná ani o akci ani o nic podobného. Věty jako Paullus aegrotus est, Paullus magister est, vyjadřují, že jeden úsek skutečnosti (Paullus) je součástí druhého úseku (aegrotus, magister). Takové věty jsou konstruovány někdy odlišně od vět s principem akčním (v maďarštině, ruštině, arabštině a j. bývá tu věta s přísudkem nominálním), jindy stejně (v latině, češtině, franštině je tu věta s predikátem verbálním). Že i zde je třeba mluvit o podmětu a přísudku, na tom má zásluhu především třetí princip, který vytváří syntaktické vztahy, totiž princip aktuálnosti.

Princip aktuálnosti je založen na tom, že k jednomu úseku skutečnosti, který je známý a dohodnutý, se připojuje jiný. Vzniká tím protiklad základu výpovědi (t. zv. „psychologického podmětu“) a jádra výpovědi („psychologického přísudku“). Tento protiklad ve velké části případů souhlasí s protikladem agens — actum a s protikladem dvou jmen v nominální predikaci. Ve větách jako Paullus sedet, Paullus aegrotus est je základem výpovědi obyčejně „Paullus“. A to umožňuje jednotný pohled na věty vůbec a jednotné pojmy „podmět“ a „předmět“. Nechceme tím říci, že „psychologický podmět“ (základ výpovědi) se rovná podmětu gramatickému. Tak jednoduchá věc naprosto není. Jazyky mají složité prostředky k tomu, aby vyjádřily základ výpovědi i podmět tam, kde se od sebe liší. Pokud je základem výpovědi předmět, je možno vyrovnat tento rozpor tím, že se věta převede do pasiva, což je známo na př. v latině, angličině, němčině, franštině atd. Jindy se větná konstrukce řídí akčním podmětem a k vyjádření základu výpovědi slouží slovosled. (V češtině bývá základ výpovědi na prvním místě ve větě.) V některých jazycích (čínština, korejština, japonština) proniká základ výpovědi jako samostatný element do pádového systému a dává vznik novému pádu, t. zv. casus absolutus. Na př. v japonštině má nominativ příponu -ga, základ výpovědi příponu -wa. Základ výpovědi bývá ve stejných posicích jako nominativ, ale může stát i jinde. (Nihon-wa yama-ga yōi, v Japonsku je mnoho hor — vlastně ‚Japonska se týče, hor je mnoho‘.)

Základ výpovědi se tedy ve větě velmi často neshoduje s gramatickým podmětem. Přesto jej považujeme za komponent, který pomáhá vytvářet ponětí gramatického podmětu, protože protiklad základu a jádra výpovědi dává větné konstrukci smysl a odůvodnění. Na jeho základě se buduje každá věta.

Máme tedy tři hlavní komponenty, které skládají základní syntaktické prvky:

a) komponent akční (Paullus videt),

b) komponent jmenné predikace (Paullus aegrotus est, Paullus magister est,

c) komponent aktuálnosti. Podmětem je to, o čem se něco vypovídá, predikátem je to, co se o tom vypovídá. (Připomínáme, že t. zv. zdůraznění není než variantou základu výpovědi: Pavel vidí.)

To bylo třeba říci, abychom mohli pochopit základní složku pádových významů, složku syntaktickou. Syntaktické významy jsou velmi složité. Tím složitější pak jsou významy pádů.

[139]Významy pádů jsou dány větnými konstrukcemi, které vznikají na základě oněch syntaktických elementů, o nichž jsme mluvili. Aktuální element nevytváří samostatný typ větné konstrukce — jen někdy, jak jsme se již zmínili, vytváří zvláštní pád (japonské -wa). Akční typ vytváří tři stupně, podle toho, kolik jmen se účastní konstrukce větné (t. j. jmen, která na př. v latině stojí v nominativu, akusativu a dativu).

Protože všechny jazyky mají více méně vyvinuté rozlišení jména a slovesa (nebo substantiva a nesubstantiva), můžeme čtverou konstrukci větnou formulovat takto:

A. Princip jmenné predikace
        1. nomen + nomen
B. Princip akční
        2. nomen + verbum
        3. nomen + verbum + nomen
        4. nomen + verbum + nomen + nomen

V některých jazycích jsou všechny tyto typy větné připodobněny, t. j. stejně konstruovány. V latině, franštině, češtině je výjimkou nominální věta, všechny věty mají verbum; to znamená, že první typ byl připodobněn 2.—4. typu. V latině známe:

1. Paullus est bonus.
2. Paullus sedet.
3. Paullus videt Petrum.
4. Paullus dat Petro librum.

První typ zde dostal sloveso býti, nadbytečné s hlediska smyslu věty. Není to nutné. V jiných jazycích tomu tak není. V ruštině, madarštině a j. má první typ jinou konstrukci, než typ druhý, t. j. má větu s nominálním predikátem; rus. on golodnyj, maď. ő éhes. Je zřejmé, jaké jsou výhody a nevýhody obou konstrukcí. Ruská a maďarská konstrukce lépe odpovídá skutečnosti, kterou je třeba vyjádřit. Latinská a francouzská konstrukce umožňuje jednotnost pro všechny věty. V arabštině ve spojení se slovesem kāna ‚byl‘ jde tato jednotnost ještě dále: přísudkové jméno je tu v akusativu a tak věta prvního typu je plně připodobněna typu třetímu:

kāna Zaidun tāgiran ‚Z. byl kupcem‘
kutala Zaidun tāǧiran ‚Z. zabil kupce‘.

V češtině, ruštině, finštině a j. je ještě jiný případ. Jak ještě uvidíme, ve větách mohou být i substantiva, která nejsou nutná pro větnou konstrukci. Tak vzniká kromě jiného adverbiální pád, významem blízký adverbiu, kterému v češtině a ruštině odpovídá instrumentál, ve finštině essiv. A s tímto instrumentálem, resp. essivem se v určitých případech ztotožňuje přísudkové jméno (čes. Bratr je učitelem v Praze, fin. Veljeni on opettajana Prahassa).

Tak přicházíme ke svrchovaně důležité otázce: Které jsou to vlastně pády u jména přívlastku a jména přísudku, ať již ve větě se sponou nebo ve větě nominální?

[140]V jazycích, kde se pády tvoří koncovkami, je situace jasnější. V ruštině, češtině, maďarštině, latině jde o zřejmý nominativ, který je u predikátu pádem kongruenčním, zrovna tak jako je kongruenčním pádem pád přívlastku.

Tam, kde jsou pády vyjadřovány slovosledem, je situace jiná. Ve francouzském Mon frère est un médecin není pád přísudkového jména totožný ani s nominativem podmětu ani s akusativem věty jako Mon frère cherche un médecin. Z toho nutně vyplývá, že jde o samostatný přísudkový pád, casus praedicativus.

Větné typy, které jsme označili jako druhý a třetí (nomen + verbum, nomen + verbum + nomen, t. j. Pavel sedí, Pavel vidí Petra) se zpravidla ztotožňují (a s nimi i typ čtvrtý). Jejich připodobnění bývá ovšem různého stupně a různého směru. Jde dvěma základními směry: buď se stejně vyjadřuje intransitivní agens s transitivním agens nebo intransitivní agens s transitivním patiens. V některých jazycích máme:

Pavel sedí
Pavel vidí Petra,

kdežto v jiných:

Pavel sedí
Petr se jeví Pavlu.

První případ je ve všech jazycích u nás známějších, tedy v češtině, franštině, ruštině, latině, angličtině, řečtině, arabštině, turečtině atd. atd. Druhý případ je v baskičtině, gruzínštině, eskymáčtině, v některých jazycích jihoamerických, v sumerštině, hindustánštině a j., v našich jazycích pak u pasiva. Tak na př.:

 

baskické    gizon           batek      zituen     bi   seme

t. j.          člověk         jeden-od měni byli dva  syn

 

Čeština má tedy dva pády, nominativ a akusativ, baskičtina jiné dva, ergativ (agens transitivního slovesa) a nominativ.

Některé věty mají ještě třetí jméno, pro ně závazné (náš čtvrtý typ: Paullus dat Petro librum). Tak vzniká třetí adverbiální pád, dativ, který stojí především u sloves jako dávati někomu něco, bráti někomu něco, učiti někoho něčemu, slibovati někomu něco, posílati někomu něco atd.

 

Jako se různě konstruují věty, tak se různě konstruují také spojení dvou jmen. Toto spojení může být několikeré:

I. Buď se na sebe váží dvě jména, která obě pojmenovávají týž předmět: malý hoch, Jan Křtitel,

II. nebo se váží dvě jména, která pojmenovávají různé předměty: bratrův hoch, dveře domu, kus chleba atd.,

III. nebo se jména sdružují tak, že se samostatně vztahují k něčemu jinému, na př. hoch a dívka … přicházejí; Jan i Josef … Kořínkové.

V některých jazycích — na př. v češtině — se tyto různé kombinace vyjadřují různě. V jiných se mohou ztotožnit. Stejně se vyjadřují tyto kombinace v komposi[141]tech. Jen jazyková theorie podle indických gramatiků rozlišuje komposita karmadhārayová, tatpurušová a dvandvová (velkoměsto, dřevoplyn, červenobílý). Pokud jsou oba partneři samostatnými slovy, identifikují se tyto typy jen zřídka. V nové perštině se vyjadřuje stejně I. a II. typ. Přívlastek, souřadný i podřadný, se připojuje slůvkem -i-: mard i nīkū „dobrý muž“, Mūsā’yi nabī, „prorok Mojžíš“ má stejnou konstrukci jako shamshīr i pādshāh „králův meč“.

Jinak mají ony tři typy obyčejně různou konstrukci.

První typ (malý hoch, Jan Křtitel) má v jazycích flexivních kongruenci, t. j. přívlastek stojí v témž pádě jako jeho substantivum. Pokud je tento přívlastek beze shody, jedná se tu o samostatnou syntaktickou jednotku, vyjádřenou slovosledem. Pokud pak jsou i jiné pády vyjádřeny slovosledem — nominativ, akusativ — jde tu v takových jazycích zřejmě o zvláštní pád.

Druhý typ (jeho hoch, dveře domu atd.) má v zdrcující většině jazyků zvláštní pád, t. zv. genitiv.

Třetí typ (hoch a dívka) zasahuje jen zřídka do pádového systému, na př. ve finštině je komitativ ve spojení jako herra X rouvineen „pan X. se svou paní“.

 

Tím dostáváme základní soubor nejdůležitějších pádů s takovýmto obrazem:

pády adverbální: pád adnominální:

nominativ akusativ dativ genitiv

nebo

nominativ ergativ dativ

Vedle toho pak u jazyků, kde pády jsou vyjádřeny slovosledem, pád atributu a predikátu.

Soubor funkcí čtyř hlavních pádů je v jazycích nutný, i když adnominální funkce genitivní může splynout s některou funkcí adverbální (s ergativem, dativem).

Jak jsme již zdůraznili, jde tu o první, základní složku významu pádů, totiž o složku syntaktickou. Tato složka je obyčejně sdružena se složkami jinými, ale jsou jazyky, kde je jedinou nebo téměř jedinou složkou pádových významů. Jsou to jazyky, kde pády jsou vyjádřeny slovosledem (na př. čínština, angličina) a nemohou se tedy v různých syntaktických funkcích identifikovat (jako je tomu na př. v češtině, kde shodná koncovka nám dosvědčuje totožnost pádu podmětu, přívlastku a doplňku, srv. město se probudilo, město Praha, Praha je město).

S typologického hlediska je velmi snadné poznat, o které jazyky tu jde. Jsou to především jazyky polysynthetické, to je takové, které řadí vedle sebe významové prvky, t. zv. sémantémy, bez přispění formálně gramatických elementů, tedy čínština, vietnamština, jazyky ewe, ibo a j. Za druhé sem patří jazyky isolační, které nevytvářejí složitá slova, jako angličina, franština. Dále sem patří jazyky bantuské, které mají bohatou prefixaci podle zásad flexivního typu, vyjadřující třídu slova a číslo — ale pády už vyjadřují slovosledem.

V těchto jazycích splývá funkce pádová s funkcí syntaktickou. Podmět se neodlišuje od nominativu.

[142]A tak jsou v takových jazycích tyto pádové významy: podmět — nominativ, předmět — akusativ, II. předmět — dativ, přísudek — casus praedicativus, přívlastek — casus attributivus, II. přívlastek — genitiv, příslovečné určení — adverbiál.

Výkladu zde potřebuje především pád, který jsme označili podle vzorů čínské gramatiky adverbiál, casus adverbialis. Uvedeme si příklady: suahelsky mchana znamená „den“ a „ve dne“, usiku „noc“ a „v noci“, mwaka huu „tento rok“ a „letos“, kila pahali „na každém místě“, kufa njaa „zemříti hladem“, sababu gani „z jaké příčiny“ a p. Stejný casus adverbialis je v anglickém this morning „tohoto rána“, franc. la semaine prochaine „příští týden“ a p. Ještě o tom budeme hovořit.

Z pádů, které jsme uvedli, vymyká se obyčejně některý a přechází k aposicím, t. j. dostává aposice (předložky, t. j. preposice, nebo postposice), aspoň částečně. Ve franštině je praepositivní genitiv a dativ. Z řady předložek se vymyká některými zjevy formálními: člen splývá s předložkou v jedno slovo: du, au, des, aux. — V angličině je dativ vyjádřen buď slovosledem nebo předložkou to, genitiv buď předložkou nebo příponou -s. V čínštině je dativ vyjádřen slovosledem nebo slovem kei „dávati“, genitiv slovosledem nebo částicí -ti atd. V suahelštině stojí stranou genitiv, který se vyjadřuje slůvkem -a, kongruujícím se slovem řídícím.

 

Abychom mohli lépe zhodnotit syntaktickou složku významu pádů, musíme si povědět ještě o dvou věcech: o jménech mimo syntaktické spojení a o syntaxi t. zv. aktuální.

Mimo syntaktické spojení stojí dva pády, vokativ a nominativ.

Vokativ je opravdu nešťastný pád. Velmi často se nepovažuje za pád a pak musí bloudit mimo deklinaci někde mezi citoslovci. Je také málo jazyků, u nichž se dá mluvit o vokativu. Ani Hjelmslev ani Jakobson jej za pád nepovažují, při čemž ovšem je důležité, že ani dánština ani ruština samostatný vokativ nemají. Jsou však důvody, proč máme považovat vokativ za pád. Jinak bychom těžko vysvětlovali, proč na př. v češtině, latině, řečtině nominativ plurálu ve vokativní funkci je pádem — nominativem, kdežto vokativ v singuláru pádem není. Také by se těžko vysvětlovalo, jak to, že útvar formálně tak zapadající do pádového systému jako vokativ, který se tak dokonale nesrovnává s ostatními jednotlivými pády — pádem není. V irštině jsou vokativy i v plurálu (nom. fer, vok. fir — plur. fir, vok. firu) — tedy jsou plně paralelní ostatním pádům — jak to, že mají být vyloučeny z pádového systému?

Ale nejvýznačnější důvod, proč máme zařadit vokativ mezi pády, je v jeho syntaktické funkci. Jestliže ostatní pády se vyznačují nějakou syntaktickou spojitostí, vokativ se vyznačuje tím, že nemá syntaktického vztahu. Tak na př. ve staré irštině a staré řečtině jsou základní syntaktické funkce pádů rozděleny takto: adverbální 1. nominativ, 2. akusativ, 3. dativ, adnominální je genitiv, beze vztahu je vokativ.

Přistupujeme k nominativu. Takový nominativ bez syntaktického spojení je na př. v názvech, nápisech a p. A hned zdůrazníme, že tento nedostatek syntaktického spojení je při nominativu jen zdánlivý. Ve skutečnosti vstupuje zde nominativ do syntaktického spojení se značkami nejazykovými. Tak na př. je-li jméno Josef Novák vyryto na náhrobním kameni, přebírá kámen úlohu sdělovací a znamená spolu s nápisem: Zde leží Josef Novák. Je-li totéž jméno na firemní tabuli, přebírá i tabule sdělovací funkci a znamená: Tato firma patří Josefu Novákovi. Jestliže řeknu samostatně [143]Josef Novák, má taková promluva smysl jen v určité situaci. Můj pohled na určitou osobu zde přebírá sdělovací funkci a znamená: Hle, to je Josef Novák. Když se při proslovení tohoto jména ukloním podle předpisu, přebírá úklon sdělovací úlohu a znamená to: Jmenuju se Josef Novák.

V takových případech je substantiva užito bez syntaktického spojení s jiným prvkem jazykovým, ale v syntaktickém spojení se značkou nejazykovou. Mimo jazyk není pádů a proto je takového substantiva užito v základním pádu — v nominativu.

 

Tak se dostáváme k otázce pádu — nuly, která se nejlépe osvětlí typologicky.

V některých jazycích — jako na př. v turečtině — má nominativ (t. j. pád bez koncovky) velmi široký význam: je podmětem, přísudkem, přívlastkem, pádem bez syntaktického spojení (i vokativem), spojuje se s postposicemi. Jeho funkce je široká, zabírá vše možné, takže se ostře odlišuje od ostatních pádů, jejichž význam je přesně vymezen. Nemá také koncovku — na rozdíl od ostatních pádů. Můžeme mluvit o pádu — nule. — Naproti tomu náš nominativ má význam přesně vymezený, je pádem podmětu, dále pak přísudku a přívlastku, pokud se vztahují k podmětu a s ním kongruují. Není pádem bez syntaktického vztahu, — k tomu je vokativ. Nespojuje se také s předložkami — k tomu jsou jednotlivé pády jiné. Je tedy pádem jako ostatní.

Nominativ má tedy v turečtině různé úlohy syntaktické. Blíží se tedy bezkoncovkovým pádům angličiny, čínštiny, franštiny. Podobnost je i v tom, že v obou případech není vokativ jako samostatný pád. Rozdíl je v tom, že turečtina má uprostřed mezi postposicemi a primitivními syntaktickými funkcemi ještě zvláštní kategorii koncovkových pádů, které pak snáze pronikají do funkcí syntaktických. V turečtině se tak uplatňuje i akusativ jako koncovkový pád, kdežto v angličině je akusativ a částečně i dativ bezkoncovkový, vyjádřený slovosledem.

Doslovem k základním syntaktickým funkcím pádů si musíme připomenout druhé syntaktické dělení věty, totiž aktuální členění. Základ výpovědi (t. zv. psychologický podmět) vystupuje v některých jazycích jako zvláštní pád, odchylný od nominativu.

V japonštině má postposici — wa, odchylnou od nominativní postposice — ga; je od nominativu odlišen i v korejštině a v čínštině.

 

 

Promluvili jsme o základních, syntaktických funkcích pádů. Řekli jsme, že v některých jazycích jsou, v jiných nejsou jedinými významy pádů a naznačili jsme typologicky dosah těchto rozdílů. Je však jasné, že syntax je nutnou a základní složkou pádových významů. Tam, kde je zrušena syntax — na př. v projevech futuristických básníků — nejsou ani pády.

Je také jisto, že při popisu jazyka — ať pro laiky či odborníky — je u pádů nutně třeba se uchýlit k syntaktickým pojmům. Těžko bychom asi hledali mluvnici, která při popisu nominativu nemluví o podmětu. A tato praxe myslím musí zůstat i nadále. V popise jazyků je třeba mluvit o nominativu jako o pádu podmětu, resp. u takových jazyků, jako je baskičtina, gruzínština, eskymáčtina atd. (tedy kde je ergativ), jako o pádu podmětu pasivního.

[144]Syntaktické pojetí pádu je nejen obecné v popisech gramatických, ale objevuje se i v theoretických výkladech. Nemyslíme tím ovšem takové tvrzení, jako že nominativ je pád podmětu, akusativ pád předmětu atd. Jak jsme již řekli, o takových výkladech správně praví Hjelmslev (I, str. 48), že věc nevysvětlují, nýbrž konstatují. Ale jsou takové pokusy jako je Deutschbeinův[*], který vykládá akusativ jako vyjádření „dynamické koherence“, dativ jako vyjádření „kinetické koherence“, genitiv „statické koherence“. Je to zřejmě pokus o výklad syntaktických vztahů, jak sám autor zdůrazňuje (str. 141). Jednostranný syntaktický výklad pádů ovšem nestačí, jak je vidět na četných námitkách, uvedených v diskusi o Deutschbeinově přednášce (Atti str. 145—146).

 

S tím můžeme přejít k vyšetřování dalších složek pádových významů. Vědomě se tím odchylujeme, jak jsme již řekli, od starších prací, které hledaly pro každý pád stručné, jednotné heslo. Podle našeho názoru je náš postup správný, protože pády, jako kterýkoli jiný element, mají složitý význam. Je nesporné na př., že latinské slovo aes znamená „měd“ i „peníze“. Je jasná také souvislost těchto významů. Je však také jasno, že nenalezneme heslo, které by vystihovalo obojí význam. Je zřejmé, k jakým papírovým útvarům bychom došli, kdybychom se snažili u útvarů lexikálních najít „celkový význam“. A není důvodu, proč by u pádů mělo být jinak.

 

Nechceme tím ovšem vést theorii pádu k nějakému atomismu, jako se to děje v Tunkelových pojednáních o genitivu (srv. E. A. Tunkelo, Alkusuomen genitiivi relatiivisen nimen apugloosana, Helsinki, 1909 a Tunkelo, Alkusuomen gen. absoluttisen nimen apugloosana, Helsinki, 1919—20). Chceme tím říci, že jednotlivé složky pádových významů nejsou odvozeny z nějakého významu obecného nebo základního, nýbrž že význam pádu se rovná souhře jeho významových složek.

 

 

Můžeme nyní přejít k druhé složce významu pádů, totiž k významům, které se osamostatnily. Vyložíme, co tím chceme říci.

Slova opatřená pády vstupují ve větě ve vztah s jinými slovy. Tento vztah je složitý. Vedle základního syntaktického vztahu je tu vztah daný odrazem skutečného vztahu dvou věcí. Tento vztah se pak může analogicky přenést do syntaktických posic, kam by jinak pád nepatřil. Viděli jsme, že genitiv je pádem adnominálním. Ale takto vzniká jednak adverbální genitiv, jednak adnominální dativ, ablativ atd. Viděli jsme, že akusativ je pádem prvního předmětu, dativ pádem druhého předmětu. Ale takto vzniká jednak dvojí akusativ (t. j. akusativ prvního i druhého předmětu), jednak dativ bez akusativu, t. j. dativ prvního předmětu. Viděli jsme, že vokativ je pádem bez syntaktického spojení. Ale takto vzniká vokativ v syntaktickém spojení. Nevznikají tímto způsobem nové pády, nejvýše jeden pád (jde tu o genitiv) se rozdělí na dva nebo tři.

Povíme si o jednotlivých případech.

Je tu především genitiv. Pokud se genitiv označuje pouhou iuxtaposicí — na př. [145]v čínštině, nemůže označovat nic jiného než právě přívlastkový vztah. Mezi oběma jmény existují pak vztahy, dané významem těchto jmen, na př. vztahy celku a části, majetku a majitele atd., avšak tyto vztahy nemají v čínštině a jazycích tohoto druhu velkou úlohu.

Jiná situace je v jazycích, které vyjadřují genitiv koncovkou. Různé vztahy věcí mohou způsobit, že „genitiv“, t. j. adnominální pád, se rozštěpí. Ve finštině je zvláštní pád genitiv (s příponou -n), téměř vždy jen adnominální a partitiv (přípona -ta, -a), adnominální nebo adverbální. V baskičtině je genitiv posesivní (přípona -en), genitiv lokální (-ko) a partitiv (-tik, -rik). Vlastní genitiv v obou těchto jazycích je výhradně nebo skoro výhradně adnominální — tedy upomíná na genitiv vyjádřený iuxtaposicí.

Přejdeme k dalším jazykům.

Velmi často je vztah dvou jmen posesivní na př. — dům otce, síla větru, noha stolu atd. Tato posesivnost se pak může přenést i do vztahu subjektu a predikátu. Tak je to v suahelštině: ya nini „koho“,ya nini mapesa hayo „koho jsou ty peníze“.

V jiných jazycích se zdůrazňuje partitivní význam genitivu. Mezi přívlastkem a jeho jménem je totiž často vztah části a celku (noha stolu, sklenice vody, litr piva) a tento vztah se v mnohých jazycích přenáší do adverbálních funkcí jako „genitiv partitivní“, na př. v češtině, v ruštině, latině, řečtině. Rozsah tohoto partitivního genitivu je v různých jazycích různý a proměňuje se. Tak na př. v ruštině je mnohem větší než v češtině a v češtině ubývá partitivního genitivu průběhem staletí (v dnešní češtině se genitiv stává stále více pouhým adnominálním pádem).

Jako se genitiv dostává do posic adverbiálních, tak se pády jinak adverbální dostávají do posic adnominálních, čímž genitiv ustupuje: lat. signum receptui, vir ingenio pravo.

 

Akusativ je normálně pádem prvého předmětu, dativ pádem druhého předmětu. To je jejich význam syntaktický, který se uplatňuje právě jen tam, kde má sloveso dva předměty. V některých jazycích se dativ a akusativ rozeznávají jen vzájemným slovosledem; dativ stojí před akusativem — na př. v angličině, hindustánštině, gruzínštině. V takových jazycích pak u sloves s jedním předmětem je nerozlišený pád dativ-akusativ.

Kde jsou dativ a akusativ vyjádřeny zvláštní koncovkou (ať už substantiva nebo slovesa), může se uplatnit individualita těchto pádů, t. j. význam, daný jejich postavením ve větě. Akusativ je prvním předmětem. Jako takový nutně znamená, že činnost vyjádřená slovesem, ostře zasahuje předmět. A tento význam se může uplatnit i tam, kde jsou dva předměty, na obou předmětech. Tak vzniká vazba dvojího akusativu, která se v různých jazycích uplatňuje s různou intensitou. Častá je na př. v řečtině — na př. u sloves ‚učiti‘ παιδεύειν, διδάσκειν, ‚připomínati‘ ἀναμιμνήσκειν, ‚ptáti se‘ ἐρωτᾶν, ἐρέσϑαι atd.

Na druhé straně je dativ pádem druhého předmětu (dal mu knihu). Znamená tedy slabší zasažení předmětu činností slovesa. A tento význam se pak uplatňuje — v některých jazycích — i tam, kde dativ je jediným předmětem. Především jsou to ony široké funkce dativu etického, commodi, incommodi atd., které se na př. v češtině [146]mohou uplatnit v kterékoliv větě. Ale dativ se uplatňuje i jako první předmět. Není jen u sloves, jako dávati někomu něco, bráti někomu něco, slibovati někomu něco, raditi někomu něco, posílati někomu něco atd., ale je také u sloves pomáhati, učiti se, lichotiti atd.

Vokativ je pádem bez syntaktické spojitosti. Ale jeho zvolací význam jej přenáší i do syntaktických spojení. Sem patří lidové bulh. vikat go Petre (Beaulieu, Grammaire de la langue bulgare, str. 116).

Je to tato druhá složka pádových významů, která nejvíce dává pádům rysu záhadné neproniknutelnosti. Je to ona, která umožňuje ty jemné nuance pádové rekci na př. v řečtině, ruštině.

 

Tím jsme prošli dvěma složkami pádových významů, složkou syntaktickou a složkou samostatných významů.

V ruštině je tato složka zvlášť vyvinuta a proto ona především se stala základem Jakobsonova systému ruských pádů. Genitiv je pro Jakobsona pádem partitivním (str. 255: Aus dem Vergleiche des Genitivs mit dem Nominativ und dem Akkusativ ergibt es sich, daß der Genitiv stets die Grenze der Teilnahme des bezeichneten Gegenstandes am Sachverhalte der Aussage ankündigt) a tím odpovídá naší druhé složce pádových významů. I když je to do značné míry pravda, je těžko pochopit partitivní výklad na př. genitivu krasota děvuški, slovo čeloveka a j. (Jakobson, str. 258). Dativ se liší od akusativu podle Jakobsona tím, že dativ je „Randkasus“, kdežto akusativ je „Vollkasus“. Tento rozdíl Jakobson formuluje takto (str. 262): „Der Randkasus gibt an, daß das bezügliche Nomen im gesamten Bedeutungsgehalte der Aussage eine periphere Stellung einnimmt, wogegen ein Vollkasus nicht angibt, um welche Stellung es sich handelt.“ Dativ je na př. ve spojení ja učus’ francuzskomu jazyku, naproti tomu akusativ ve větě ja uču svoj urok. (Jakobson, str. 269.) Zase je tu zřejmé uplatnění druhé složky pádových významů. Protikladu dativu a akusativu je paralelní protiklad nominativu a instrumentálu — nominativ je Vollkasus, instrumentál je Randkasus — zase jsou tu oba pády oceněny s hlediska „samostatných“ významů. Lokál — pro nějž my uvádíme níže lokální význam — je pro Jakobsona jako genitiv „Umfangkasus“ (str. 276). Nejvíce se projevuje druhá významová složka pádů v ruštině ve zdvojení genitivu (Jakobson, str. 277 n.), — které je analogické rozdělení genitivu ve finštině a baskičtině (viz výše) a s nímž je paralelní rozdělení lokálu (Jakobson tamtéž). Nám ani nenapadá popírat důležité Jakobsonovy výsledky, ale to, co tu popisuje, je nesporně jen jedna složka pádových významů, složka, která je v ruštině velmi vyvinuta. V jiných jazycích — na př. v románských a germánských — je vyvinuta méně a tak se stává, že Jakobson těmto jazykům vůbec odpírá pády (str. 242). V češtině je tato složka slabá a proto je prý v češtině pádový systém blízký „der Zerrütung“ (str. 269 a 242 pozn.). Je to tvrzení, které jistě překvapí každého, kdo zná bohaté dějiny českých pádů, a které dokazuje jednostrannost Jakobsonových výkladů.

Zvláště jasně se projevuje tato významová složka v jednočlenných větách. Tak na př. v ruštině je akusativ v jednočlenných větách, jako karetu „vůz“, nagradu chrabrym „vyznamenání statečným“, nu jego k lešemu „k čertu s ním“, pusť jego kutiť „ať si zahýří“…, (Jakobson, str. 248). Syntaktická souvislost je tu neurčitá (Ja[147]kobson soudí, že „die Bedeutung des Akusativs ist so eng und unmittelbar mit der Handlung verbunden, daß er ausschließlich von einem Zeitwort regiert werden kann und sein selbständiger Gebrauch immer ein ausgelassenes und hinzugedachtes Zeitwort empfinden läßt“) a tak se zde uplatňuje druhá významová složka, t. zv. samostatný význam.

 

 

Nyní přejdeme k dalším složkám pádových významů. Viděli jsme nahoře, že souhra několika jmen tvoří větnou konstrukci. Vedle toho však bývají ve větě jména, bez nichž je věta syntakticky úplná, t. j. jména příslovečného určení. Tak je tomu na př. ve větě: Šel z vesnice do města poli kolem háje. Tato jména dávají vznik jednak adverbiím, jednak předložkám. Tyto funkce jsou však blízko pádů — dotvořují větnou konstrukci — a proto se některé složky jejich významu přenášejí, indukují do funkce pádové.

Tyto funkce jsou dvojího druhu, co se týče sémantické samostatnosti. Některé jsou sémanticky slabé, to znamená, že jméno třeba i samo vyjádří svou funkci ve větě, nemá k tomu potřebí pomoci. Vzniká buď takový casus adverbialis, jako je na př. v suahelském kufa njaa „umříti hladem“ nebo usiku „v noci“ nebo adverbia, která — připomínáme — v starší řecké linguistice byla také považována za pád, srv. Steinthal, Geschichte der Sprachwissenschaft bei den Griechen und Römern, 1891, passim.

Na druhé straně jsou funkce sémanticky silné. Jméno samo nedovede vyjádřit, jakou má funkci ve větě. Potřebuje nutně pomoc — koncovky nebo předložky. Tak se vytvářejí předložky, které mají význam lokální, časový, příčinný.

Začneme tou složkou pádových významů, kterou jsme označili jako sémanticky slabou a která jinak vytváří adverbia.

Z pádů se tak vytváří především adverbiální pád, na který jsme už tolikrát narazili. Přichází v těch jazycích, které tvoří pády pomocí slovosledu. Můžeme si ještě zopakovat několik příkladů: suah. upesi „rychlost“ a „rychle“, usiku „noc“ a „v noci“, sababu gani „jaká příčina“ a „z jaké příčiny“. Jiná je situace tam, kde pády mají koncovky. Zde je tento adverbiální pád už významově silný — jeho koncovka vyjadřuje nějak specialisovaný význam pádu a vzniká tak jednodušší nebo složitější soubor pádů. Čeština a jiné jazyky baltoslovanské mají tu pouze instrumentál. Tamilština instrumentál a komitativ. Velmi složité adverbiální pády má finština. Zde je instrumentál (kaksin käsin „oběma rukama“), komitativ (rouvineen „se svou paní“), abessiv, t. j. negovaný komitativ (rahatta „bez peněz“), essiv, t. j. adverbialisovaný doplněk (hän on lääkärinä Helsingissä „je jako lékař v Helsinkách“) a translativ, t. j. směrový essiv (tuli lääkäriksi „stal se lékařem“).

 

 

Přejdeme nyní k funkcím sémanticky silným.

 

Začneme složkou lokální, která je nejdůležitější, a jazykem, kde poměr pádů je jednoduchý, t. j. suahelštinou. Suahelština má místo našeho komplikovaného systému pádů tři navzájem nezávislé systémy (připomínám, že přívlastek a přísudek se obyčejně vyjadřují kongruencí):

[148]1. systém adverbální: 2. systém adnominální: 3. systém lokální:

nominativ akusativ dativ genitiv lokál, trojjediný pád na označení lokality vnitřní, vnější a vzdálené.

Pády adverbiální se vyjadřují jednak slovosledem, jednak předponami u slovesa. Adnominální genitiv se vyjadřuje slůvkem -a, které kongruuje se svým substantivem: nyumba ya Ali „dům Aliho“, chumba cha Ali „pokoj Aliho“.

Stranou stojí lokální pády. Ty jsou na rozdíl od našich pádů výrazně lokální, nemají jiný význam než lokální. Suahelský lokál je trojjediný pád, který má jednotnou koncovku -ni a znamená bez rozdílu směru lokalitu vnější, vnitřní a vzdálenou. Mezi těmito třemi lokalitami pak rozhoduje různý způsob kongruence. Tak na př. genitivní partikule -a má ve spojení s lokálem trojí tvar mwa, pa, kwa: nyumbani mwa Ali znamená „v domě Aliho“, nyumbani pa Ali „u domu Aliho“, nyumbani kwa Ali „blízko domu Aliho“.

Uvážíme si nyní lokální složku v jiných jazycích. Mezi jazyky jsou velké rozdíly v uplatnění lokální funkce u pádů. Některé jazyky zabírají do významu pádů rozsáhlé komplexy lokality, které jiné jazyky zahrnují do kategorie předložek. Tak na př. finština má velké množství lokálních pádů, které latina, řečtina, čeština, ruština nahrazují předložkami. Lokálnost těchto pádů je vidět z jejich názvů: inessiv, elativ, illativ, adessiv, allativ, ablativ odpovídají českým předložkám v, z, do, u, k, od.

Mezi pády s lokální funkcí je však velký zásadní rozdíl. Některé pády jsou lokální — na př. finský inessiv, sanskrtský nebo turecký lokál. Ale — a to je velmi důležité — jiné pády jsou lokalisovány. Znamená to, že funkce nelokální splývá nějak s funkcí lokální, že nelokální funkce se chápe lokálně. Na příklad: akusativ znamená objekt, což možno vykládat jako substantivum, k němuž nějaký děj směřuje. Proto bývá často lokalisován, t. j. vedle svého základního významu má také význam illativní. Rōmam īre má stejný akusativ jako Rōmam vidēre. Dativ je pádem druhého předmětu. Také znamená, že jej děj zasahuje, ovšem směrovost tu není tak ostře vyznačena. A tak v řečtině je dativ zároveň inessivem proti akusativnímu illativu.

Ve finštině je dativní funkce rozštěpena. Nahrazuje ji allativ, adessiv, ablativ na př. ve větách antoi minulle kirjan „dal mi knihu“, minulla on kirja „mám knihu“, t. j. „mně jest kniha“, otti minulta kirjan „vzal mi knihu“. Podobná situace je v turečtině. Zde stojí lativní dativ proti inessivnímu lokálu a ablativnímu ablativu. V angličině je dativ také lokalisován směrově (to znamená „k“ i dativ) a proto některé naše funkce dativní jsou vyjádřeny předložkou from: he took the book from me „vzal mi knihu“. Genitiv je lokalisován v řečtině a franštině, vždycky znamená odluku, tedy spojení s ablativem. Agens v pasivní konstrukci znamená východisko děje a proto se lokalisuje ablativně: lat. ā, čes. od.

V některých jazycích proniká lokativnost více méně celým pádovým systémem. V řečtině je nesporně silně lokalisován genitiv, dativ a akusativ. Ve finštině je lokalisován dativ a vedle toho je tu množství lokálních pádů. Ještě více lokálních pádu je v maďarštině a ještě více v některých jazycích kavkazských. V latině je silně lokali[149]sován akusativ a ablativ. Všechny pády se dají s menším či větším násilím vykládat lokálně. A tak vznikly ony theorie lokalistické, vznikající po celou dobu historie jazykozpytu, nejvýrazněji zastoupené Hjelmslevovým pojednáním. Je to theorie, která si musí pomáhat různými pomůckami, jako především vyloučením vokativu z pádového systému. U některých jazyků, jako u češtiny, musí ztroskotat. Je také těžko pochopit, proč vlastně lokálnost, t. j. směrovost, by měla mít tak rozhodující důležitost pro pádovou theorii.

 

Připomínáme, že lokalisovanost pádů je veličina nestálá, od jazyka k jazyku kolísající a vývojem se měnící. Na př. akusativ je ve staré indičtině velmi silně lokalisován. Znamená nejen předmět, ale i směr na otázku kam? V latině je tato lokalisovanost mnohem slabší. Směrový akusativ je omezen na některá jména měst Rōmam, Athēnās, a na spojení s předložkami in, sub, super, supter, kde je v protikladu proti ablativu: in urbem — in urbe. V češtině a němčině je akusativ lokalisován jen u předložek: pod stůl — pod stolem, unter dem Tische — unter den Tisch. Finský akusativ není lokalisován vůbec. Má vždy jen význam předmětu.

Časté jsou případy, že pády nelokální jsou zřejmě původu lokálního. Finský partitiv (koncovka -ta, -tä, -a, -ä) je nelokální pád, ale původně měl význam ablativní, jak svědčí příbuzné jazyky a přípony některých slov, na př. luota „od“, kotoa „z domova“.

Lokální složka pádových významů je základem všech lokalistických theorií pádových, nejnověji pádového systému Hjelmslevova. Je přirozeno, že žádný z lokalistů nechápal tuto theorii přímo lokálně a nedělá to ani Hjelmslev. Mluveno naším termínem, možno mluvit nikoli o pádech lokálních, nýbrž lokalisovaných. Není ovšem náhodou, že Hjelmslev věnuje tak rozsáhlé partie svého pojednání právě jazykům kavkazským, kde je lokalisovanost pádů nejsilnější (I. 138—183, II. 2—64). Pro jazyky evropské, na př. pro slovanské, pro latinu a řečtinu, dá se jeho systém velmi těžko aplikovat. V těchto jazycích je lokální složka pádů mnohem slabší než na př. v jazycích kavkazských a ugrofinských a tato skutečnost nesmí být přehlížena.

 

Časové funkce pádů částečně splývají s pádem adverbiálním (viz výše příklady ze suahelštiny) nebo se sdružují s funkcemi lokálními, na př. fin. talvella „v zimě“ jako talolla „na domě“, talvelta „od zimy“ jako talolta „od domu“. Jen zřídka se objevují časové funkce naprosto samostatné: v maďarštině je zvláštní pád s příponou -kor (zřejmě etymologicky související se slovem kor „čas“): három órakor „ve 3 hodiny“.

Konečně se do pádů indukují vztahy kausální. Nerozeznává se tady příčina a následek a v maďarštině je jednotná přípona -ért pro příčinu i pro následek, asi jako česká předložka pro.

 

Tím jsme si pověděli, jak se proměňují základní adverbiální pády. Ale podobná proměna se děje také s pádem adnominálním, genitivem.

V celé řadě jazyků je jediný pád adnominální, t. zv. genitiv, jen výjimečně doplňovaný pády jinými. Tak na př. v češtině je adnominální genitiv doplňovaný jinými pády (dativem atd.) tak, jak se indukují z funkcí adverbálních.

V jiných jazycích, na př. ve finštině nebo baskičtině, je jiná situace. Adnominální [150]pád se tu rozděluje. V baskičtině se indukuje do adnominálního pádu ponětí lokality a vytváří se tak dvojí „genitiv“, genitiv posesivní a genitiv lokální.

Ve finštině se indukuje do adnominálního pádu ponětí numerálnosti. Vytvářejí se tak dva adnominální pády, genitiv a partitiv. Partitivnost se pak indukuje i do adverbálních funkcí. Partitiv zabírá tak rozsáhlé soubory funkcí adverbálních.

 

Konečně je třeba upozornit ještě na jednu složku pádových významů. Je to složka lexikální, projevující se tím, čemu se říká rekce.

Pády totiž vyjadřují vztah dvou slov (slovesa a jména nebo dvou jmen). V těchto vztazích se uplatňují složky, o nichž jsme mluvili. Hranice těchto složek ovšem nejsou jasné a tak nakonec zůstává každé dvojici slov na vybranou více možností. V poslední instanci rozhoduje obyčejně regens, a tak vzniká rekce.

A tak je třeba pro každou řeč znát, které sloveso má kterou rekci. Jestliže latinsky se říká timēre aliquem (akusativ), česky báti se někoho (genitiv), maďarsky félni valakitöl (ablativ), rozhoduje tu nakonec jen norma, která stanoví pád při slovese ‚báti se‘. Stejně je tomu při rekci předložek, pokud ovšem se pojí s jednotlivými pády (jako je to v latině, řečtině, češtině, ruštině atd., na př. v latině s akusativem a ablativem, v řečtině s genitivem, dativem a akusativem), nikoli s pouhým kmenem slova (jako je to v maďarštině, turečtině, angličině, franštině atd.).

Je to tato složka, která způsobuje, že pády se stávají v určitých posicích, především tam, kde sloveso má u sebe jen jedno nepodmětové jméno, něčím zbytečným, něčím, co nemá samostatný význam.

 

Pokusíme se ukázat strukturu českých pádů, kde ovšem zařazujeme jen to nejdůležitější.

 

Pro historii českých pádů je důležité několik momentů:

1. Na rozdíl od některých jiných slovanských jazyků čeština zachovává zčásti vokativ.

2. Na celé čáře ustupuje genitiv adverbiální, t. j. zaniká genitiv záporový, genitiv u sloves, jako nakoupiti, natrhati, žádati, přáti si, potřebovati, poslouchati atd.

3. Zaniká lokál a ustupuje instrumentál jako prostý pád.

 

Jiné slovanské jazyky se češtině v lecčems podobají, ale mají i mnoho rysů odlišných. Struktura ruských pádů se liší od české především tím, že ustupuje syntaktický základ pádových funkcí a uplatňují se samostatné funkce jednotlivých pádů. To se projevuje v historii ruských pádů takto:

[151]1. Vokativ zanikl jako samostatný pád a splynul s nominativem. Tím se rozšířila „nulová“ funkce nominativu a ruština se sbližuje s jazyky agglutinačními.

2. Uplatňuje se adverbiální genitiv.

3. Lokativ a genitiv se rozdělují.

 

Ostatní baltoslovanské jazyky se podobají v struktuře pádů buď více češtině nebo ruštině. Jen bulharština se odchyluje se svými pády, tvořenými slovosledem. Genitiv — dativ je tu vyjadřován pomocí předložky.

Z ostatních indoevropských jazyků většina má aspoň ve starším stadiu strukturu podobnou struktuře jazyků slovanských. Ve staré indičtině se uplatňují větší měrou pády lokální:

 

V jiných jazycích je lokálnost a adverbiálnost pádů slabší. V řečtině zmizel samostatný pád adverbiální (jeho funkci přebírá dativ jako III. pád adverbální), snížila se lokálnost akusativu, lokální funkce lokativu převzal ve ztenčené míře dativ, lokální funkce ablativu převzal ve ztenčeně míře genitiv.

V latině dochází k podobnému zjevu. Opět zmizel samostatný pád adverbiální — instrumentál, jehož funkci převzal ablativ. Snížila se lokálnost akusativu. Akusativ má směrovou funkci (otázka kam?) jen po předložkách a v některých vazbách jako Romam īre, Athēnās īre. Lokální funkci lokativu převzal ve ztenčené míře ablativ, jehož vlastní lokální funkce se ovšem také ztenčila.

Nová lokalisace nastává v jazycích novolatinských, kde se lokalisují všechny funkce dřívějších pádů, vyjádřené nyní kromě nominativu předložkou. Zde je hranice mezi pády a předložkami neznatelná a tak genitiv má zároveň význam ablativní předložky dē, dativ allativní předložky ad. Jsou vlastně ve franštině genitiv a dativ pády? Mají trochu zvláštní postavení: splývají se členem v jedno slovo: du, des, au, aux. To je odděluje od ostatních předložek a dává možnost nazývat je pády.

Podobný proces jako italické jazyky prožívají i jazyky germánské. Zaniká tu všude lokální a adverbiální komponent: lokativ a ablativ mizí, instrumentál je na ústupu. Mizí také asyntaktický vokativ: je jen v některých deklinacích gótských. Stejně jako v novolatinských, tak i v nových germánských jazycích se nově lokalisují pády, srv. angl. to, of.

V keltských jazycích je provedena delokalisace především v irštině a skotštině.

V armenštině je zachován indoevropský stav se zánikem vokativu.

[152]V semitských jazycích je v klasické arabštině a akadštině jednoduchý pádový systém:

adverbiální	I. nominativ II. akusativ	-un -an	-um -am
adnominální	genitiv	-in	-im,

při čemž dativ se vyjadřuje praefixem le- a stojí stranou ostatních pádů. Tento systém je plně syntaktický.

Chtěl bych resumovat.

Pády, jako jiné jazykové útvary, mají význam, který se dá vysvětlit vztahem k vyjadřované skutečnosti. Vztah ke skutečnosti je tu ovšem složitější. Význam pádů se skládá z několika složek. Základní a nutná složka je syntaktická, která je kombinována samostatným významem pádů. Vedle toho je nejdůležitější složka lokální, která v některých jazycích jakoby pohlcovala ostatní složky, v jiných zase ustupuje do pozadí. Další složky, dané významovým sousedstvím s předložkami, adverbiální, temporální a kausální, už jen význam pádů doplňují. Konečné dokreslení dává lexikální složka, t. j. rekce každého jednotlivého slova.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 3-4, s. 134-152

Předchozí Jan Mukařovský: Ivan Olbracht

Následující František Svěrák: Starší a mladší vrstva nářečí svatobořického