K podstatě slovních druhů

Jaroslav Popela

[Články]

(pdf)

О сущности частей речи / Le fondement des parties du discours

1. Slovní druhy nejsou výsledkem víceméně libovolné klasifikace, kterou provádějí lingvisté, ale jsou to třídy, které v jazycích skutečně existují (jazyky mají k jejich rozlišování svoje prostředky), a nemohou tedy nebýt důležitým pojmem a problémem lingvistiky.[1] Různá pojetí slovních druhů a jejich různé soustavy, k nimž lingvisté docházejí na základě studia konkrétních jazyků i obecných úvah, stále plně neuspokojují, a proto slovní druhy nepřestávají poutat pozornost lingvistů.[2] V. Skalička ve svých typologických popisech jazyků[3] postupuje právě podle jednotlivých slovních druhů, přiznávaje tím jejich univerzální existenci v jazycích; nad jejich podstatou se však přímo nezamýšlí. Chci se zde — proti svému staršímu článku,[4] zaměřenému na flexívní jazykový typ — pokusit o řešení podstaty slovních druhů, které by větší měrou přihlíželo k vlastnostem všech pěti jazykových typů v Skaličkově pojetí, a dotknout se otázky univerzalismu slovních druhů.

2. Ve své výchozí typologické práci Zur ungarischen Grammatik (Praha 1935) Skalička na základě Mathesiova objevu potenciálnosti jazykových jevů došel k poznatku, že jazykové typy se od sebe liší především tím, v jakém stupni jsou v nich navzájem diferencovány jazykové jednotky; jeho další typologické rozbory tento poznatek dále konkretizovaly. Slovo je dobře diferencovanou jednotkou v jazycích typu flexívního a introflexívního a poměrně dobře je diferencováno i v typu aglutinačním; v typu izolačním a polysyntetickém je však jednotkou slabě diferencovanou. Slovní druhy jako základní třídy slov v jazyce nejsou tedy podle mého mínění nejvhodnějším východiskem typologického popisu nejrůznějších jazyků.[5] Navrhuji proto z obecně lingvistického hlediska nahradit pojem slovní druhy jiným starým, i když také ne ideálním pojmem části řeči (partes orationis) a oba pojmy částečně diferencovat co do obsahu i rozsahu.

Části řeči — stejně jako slovní druhy — je nutno chápat jako třídy jednotek jazyka („langue“) předurčené k tomu, aby fungovaly jako elementární složky („části“) jazykového projevu („řeči“, „parole“). V důsledku této předurčenosti jsou jazykově natolik „opracovány“ (zformovány), že aspoň některé vytvářejí paradigmata, jejichž existenci si uživatelé jazyka jasně uvě[231]domují. (Tím se pojem části řeči liší od pojmu členy větné, od něhož při svém vzniku v antice nebyl dostatečně odlišován a s nímž se i dnes na základě svého názvu snadno asociuje; pojem člen větný se ovšem běžně užívá ve dvou úzce spolu souvisících významech: znamená jednak větnou funkci, jednak člen třídy formálně velmi různorodých jednotek touto funkcí spjatých.) Nejvlastnějšími částmi řeči jsou jednotky mající funkci pojmenovací (v užším, vlastním smyslu) čili pojmenování. Ve všech jazycích však existují také jednotky (elementy) s funkcí pomocnou, gramatickou (především syntaktickou);[6] typ polysyntetický je jim ovšem „příznivý“ jen v nejnutnější míře. V jazycích flexívního, introflexívního a aglutinačního typu část gramatických elementů má podobu morfémů, vytvářejících s pojmenovacím základem slovo, část jich má přímo podobu slova (gramatická slova). V izolačním a polysyntetickém typu se gramatické elementy připojují k vlastním nositelům pojmenovací funkce vždy volněji a obojí mají nedostatečně diferencovanou podobu slov-morfémů. Vzhledem ke stejné funkci gramatických slov a gramatických morfémů je vhodnější považovat gramatická slova a slova-morfémy jen za částice řeči; termín si vypůjčuji od V. V. Vinogradova.[7] Tím se mi jako Vinogradovovi rozsah částí řeči zužuje pouze na pojmenování a jejich ekvivalenty — zájmena.[8] (Vinogradovova „modální slova a částice“ ani citoslovce do zvláštních skupin vedle částí a částic řeči nevyčleňují; zdůvodním to v oddílu 6.) Pro Vinogradova, který popisuje ruštinu a nebere tedy v úvahu jazyky s nedostatečnou diferenciací slova, jsou ovšem části řeči i částice řeči „kategorie slov“. Podle mého pojetí má však smysl mluvit o slovních druzích (druzích slov) jen v jazycích, v nichž existence slova není problematická, tedy v jazycích typu flexívního, introflexívního a aglutinačního; část řeči tu pak znamená plnovýznamový slovní druh zahrnující i zájmena, „částice řeči“ třídu slov gramatických.

3. K pochopení podstaty částí řeči (v uved. omezení) nás nejlépe přivádí práce Sunikova (cit. v pozn. 2). Sunik elementární analýzou substantiva a adjektiva v současné ruštině potvrzuje „dávno známý závěr vědecké gramatiky“, že dělení slov podle částí řeči „nespočívá ve věcně lexikálních ani formálních gramatických příznacích, ale na hlubokých sémaziologických základech, na takových abstraktních gramatických významech, jako je předmětnost (substantivum), atributivnost čili kvalitativní příznak (adjektivum), procesuálnost čili dynamický příznak (sloveso) apod.“ (s. 31). Takové gramatické významy „se nevytvořily zobecněním a přetvořením věcných lexikálních významů příslušných slov, ale jakousi jinou cestou, prozatím nám neznámou“ (s. 35). K poměru části řeči a slova autor říká, že „část řeči není slovo ani souhrn slov, ale pouze kategorie postihující jednu z podstatných stránek slova — jeho obecný gramatický význam“ (s. 44). Na uved. místech by bylo nevhodné překládat rus. termín čast’ reči čes. termínem slovní druh, protože zde označuje gramatickou kategorii, jíž autor rozumí základní pojem gramatiky; na některých jiných místech své práce však Sunik vědomě užívá téhož termínu [232]i na označení slovního druhu jako třídy slov vyčleňované v jazyce na základě určité „části řeči“ jako gramatické kategorie.

Vznik obecných gramatických významů představujících základ částí řeči má jistě v jednotlivých jazycích své zvláštnosti, jejichž odhalení vyžaduje konkrétní výzkum, obecně však cestu jejich vzniku známe: vznikly gramatikalizací přirozeného věcně lexikálního základu tříd pojmenování, tj. „toliko budováním“ na tomto základu.[9] Gramatikalizace věcně lexikálních významů spočívá v jejich zapojení do „služeb“ syntagmatiky nebo výstavby jazykového systému v užším smyslu (paradigmatiky); tím se ovšem tyto významy více nebo méně formalizují („vyprazdňují“). (Velmi ilustrativním příkladem gramatikalizace je jmenný rod v našich jazycích: původní „onomatologický“ význam přirozeného rodu - sexu - se rozšířil na všechna substantiva, což umožňuje u všech substantiv jednotné vytváření formálního syntaktického vztahu kongruence, a rozlišování rodu se tak mohlo stát zároveň základním principem organizace paradigmatiky substantiv.) Gramatikalizované významy jsou pro svou „skupinovost“ nutně vázány na formální prostředky vyjadřování, a to na prostředky vysokého stupně paradigmatičnosti čili prostředky morfologické (ať už jde o morfologii syntetickou, či analytickou), a jsou tedy myšlenkovými obsahy „v zrcadlení formy“ vyššího stupně,[10] čili vyšším stupněm jazykové stylizace skutečnosti než významy věcně lexikální.[11]

Obecně gramatické významy částí řeči nejsou většinou významy jednoduché, ale jsou konstituovány z tzv. gramatických kategorií. Gramatické kategorie jsou významy, v nichž je dosaženo nejvyššího stupně gramatikalizace, a tedy i stylizace skutečnosti, a jež se vyznačují nejvyšším stupněm obligatornosti. Některá část řeči, např. příslovce v češtině,[12] bývá „nulová“: nemá pozitivní morfologický prostředek svého vyjádření a její obecný gramatický význam není konstituován z kategorií.

V gramatických kategoriích, a tedy i v obecných gramatických významech částí řeči se prolínají gramatikalizované rysy „onomatologické“ a syntaktické.[13] Z toho plyne, že syntaktické kritérium nemůže být základním kritériem rozlišování částí řeči v jazycích. Určování částí řeči v jakémkoli jazyce musí vycházet ze zkoumání morfologické formy a jí vyjadřovaných gramatických [233]významů. Zkoumání kombinačních (distribučních) a transformačních možností pojmenování a jejich ekvivalentů má zde až druhotnou úlohu.

Pokud jde o Sunikovo rozlišování částí řeči jako gramatických kategorií (gramatických pojmů), jejich obecných významů a druhů slov na základě těchto významů nebo gramatických kategorií v jazyce vyčleněných (přičemž první a třetí pojem označuje týmž termínem čast’ reči), domnívám se, že mohl vystačit s částmi řeči jako třídami plnovýznamových slov a zájmen a s jejich obecnými gramatickými významy. (Sunik nebere v úvahu problematickou existenci slova v jazycích izolačního a polysyntetického typu.)

Úhrnem lze tedy prohlásit části řeči za třídy pojmenování a ekvivalentů pojmenování charakterizované obecným gramatickým významem; tento význam je u většiny částí řeči daného jazyka vázán na pozitivní morfologickou formu.

4. Konkretizujme nyní pojem částí řeči jako tříd pojmenování a ekvivalentů pojmenování. Vyjděme z poměrů v typu polysyntetickém, který je podle Skaličky dominantní např. v čínštině. K tomu účelu cituji dva úryvky z knihy N. N. Korotkova (cit. v pozn. 2), jež jsou výsledkem důkladného autorova rozboru jak teoretické problematiky, tak jazykového materiálu:

„Tak jsme dospěli k hypotéze o dvou etapách vyčlenění (nebo dvou typech) částí řeči: (a) jako funkčních lexikálně gramatických tříd slov, které jsou charakterizovány syntaktickou valencí, v podstatě monovalencí (nevylučující omezenou polyvalenci), zčásti schopností vyjadřovat průvodní kategorie (vytvářet určité gramatické formy), když je to v řeči nutné, a někdy také určitou slovotvornou strukturou: (b) jako gramatických tříd slov, jejichž obecný gramatický význam je vytvářen (fixován?) dílčími gramatickými kategoriemi, které jsou závazné a tvoří ustálené paradigma. … V první etapě, v níž se nevyskytuje závazné paradigma vytvářející obecný gramatický význam, je nepoužitelný pojem konverze, neexistují pevné protiklady částí řeči. Ustálené používání slova ve funkci několika částí řeči (polyvalence), aniž je pociťována (nositelem jazyka) různost lexikálních významů, nemusí porušovat jeho totožnost, slovo zůstává jedním a týmž slovem. — V druhé etapě závaznost paradigmat charakterizujících různé části řeči vytváří jejich pevné protiklady. Slovo je vždy jednou částí řeči. Ustálené používání slova ve funkcích a formách různých částí řeči porušuje jeho totožnost, dává vznik gramatickým homonymům, dvěma různým slovům (jev konverze).“ (S. 374—375.)

„V syntetických flexívních jazycích je morfologické slovo (slovo jako určitá část řeči, daná jeho slovními tvary) invariantem vzhledem k jeho rozličným lexikálně sémantickým variantům sjednoceným v pojmu lexému. V čínštině je naopak lexematické slovo (slovo jako lexém, daný řadou lexikálních významů) invariantem vzhledem k jeho rozličným morfologickým variantům — částem řeči, v jejichž funkcích může vystupovat nebo systematicky vystupuje v řeči. Proto se pro jazykové myšlení Číňana musí jevit jako zcela nepodložené tvrzení, že např. rozdíl mezi laodun ‚pracovati’ a laodun ‚práce’ je větší než, řekněme, mezi uvedenými významy ruských slov stol a idti [rozuměj: mezi jednotlivými lexikálními významy slova stol nebo mezi jednotlivými lexikálními významy slovesa idti — J. P.], z nichž každé slouží k označování řady naprosto různých jevů skutečnosti, a přece to neporušuje jejich totožnost, nevede k jejich rozpadu na homonyma.“ (S. 378—379.)

V obou úryvcích část řeči znamená plnovýznamový slovní druh (včetně zájmen, jimž je čínština pochopitelně méně „příznivá“).

V čínštině jde tedy o první etapu vyčlenění, o první typ částí řeči. Podle mého výkladu v 3. oddílu by však měl být za části řeči uznán jen druhý [234]z typů uvedených u Korotkova; sám Korotkov na s. 193 své práce označil tento druhý typ („gramatické třídy vyčleňující se na základě jejich morfologických příznaků“) jako části řeči v užším smyslu. Než se pokusím rozhodnout otázku, zda lze v čínštině mluvit o existenci částí řeči, zastavím se ještě u některých bodů Korotkovovy práce.

Tvrzení o používání slova ve funkci několika částí řeči je podle Korotkova méně rozporné, když rozlišujeme pojmy slovo a část řeči. K řešení rozporu „jedno slovo ve funkci více částí řeči“, který tkví prý v samé realitě čínského jazyka a vyplývá z faktu, že ve většině čínských slov význam částí řeči není fixován morfologicky, se prý velmi přiblížil S. Je. Jachontov.[14] Korotkov však uvedený rozpor také nevyřešil: kolísá mezi obojím pojetím části řeči, jak je uvedeno u Jachontova — mezi pojetím částí řeči jako tříd slov a jako obecných kategorií (obecných významů, determinovaných systémem jazyka). (Srov. výše Sunikovo užívání termínu část řeči v dvojím smyslu.) Ve formulaci „Slovo je vždy jednou částí řeči“, týkající se druhého typu částí řeči, se Korotkov zpronevěřuje vlastnímu požadavku rozlišovat pojmy slovo a část řeči. Označení prvního typu částí řeči jako funkčních („nebo strukturně funkčních, sémanticko-funkčních“ — Korotkov, s. 193) lexikálně gramatických tříd slov není dosti jasné, nehledě k tomu, že i druhý typ částí řeči je funkční v nejrůznějším smyslu. Podstatné je to, že u prvního typu jde jen o nízký stupeň gramatikalizace syntaktických i „onomatologických“ rysů pojmenování (hlavně ovšem rysů syntaktických), neboli jen o jakési fakultativní gramatické třídy (gramatických, tj. pomocných prostředků se užívá obyčejně jen tehdy, když to je nutné v zájmu jednoznačnosti sdělení). Protože prvky takových tříd nemají často vlastní vnější formu a přitom vstupují poměrně často do více než jedné třídy, jeví se tyto třídy — na rozdíl od druhého Korotkovova typu částí řeči — spíše jako třídy funkční. A odtud je už krok k chápání částí řeči (aspoň částí řeči prvního Korotkovova typu) jako obecných významů (významových kategorií): obecný význam (obecný elementární pojem) jako společná „vlastnost“ všech prvků určité třídy tyto prvky sjednocuje ve třídu, a tedy je svým způsobem „zahrnuje“. Přesto však není žádoucí třídy jazykových jednotek a jejich obecné významy směšovat. Oba Korotkovovy typy částí řeči je tedy třeba uznat za třídy pojmenování a ekvivalentů pojmenování, přičemž ani první typ nepředstavuje třídy jen funkční.[15] V důsledku toho je vhodnější mluvit o příslušnosti určitého slova k jedné nebo několika částem řeči než mluvit o jeho používání ve funkci určité části řeči nebo části řeči.

Na s. 378—379 své knihy (výše cit.) Korotkov, když mluví o lexematickém [235]slově v čínštině jako o invariantu vzhledem k částem řeči jako jeho morfologickým variantům, dostatečně nepřihlíží k slabé diferenciaci čínského lexematického slova a lexematického morfému (připomíná tento fakt teprve na poslední stránce knihy). Lexematické slovo-morfém v čínštině je v podstatě jen pojmenovacím základem; užívám termínu pojmenovací základ na označení té části pojmenování, která zbude po odtržení elementu nebo elementů pomocných (gramatických v užším smyslu). Pojmenovací základ jako nositel „řady“ lexikálních významů se v čínštině jednoznačně zařazuje do určité části řeči Korotkovova prvního typu teprve v jazykovém projevu díky pomocnému nějakému elementu nebo jen kontextu. Lexikální významy pojmenovacího základu mají společný lexikální invariant, jehož nositelem v jazycích, které tvoří nová pojmenování odvozováním, tedy např. v češtině, je kořen („slovní základ“); odvozovací morfém omezuje významový rozsah kořene. (Pojmenování-slovo v „ideálním“ flexívním nebo introflexívním typu by mělo obsahovat jen kořen a jeden pomocný element, který by je zařazoval do jedné části řeči; žádný z obou typů není však v této oblasti ve svých prostředcích soběstačný.) V jazycích, v nichž se tvoří nová pojmenování skládáním, ať už skládáním „kořenů“, čímž vznikají složeniny, nebo celých slov, čímž vznikají lexikální sousloví (v tomto druhém případě jde o výrazný jazykový „přesah“, asymetrii mezi pojmenováním a slovem), dochází k omezení rozsahu původních lexikálních invariantů právě jejich spojením; to platí i o čínštině, v níž jako v jazyce s dominantním polysyntetismem jsou však jen slabě vyvinuté diferenciace, takže složený pojmenovací základ je tu něčím mezi složeninou a souslovím jazyků s lépe vyvinutými diferenciacemi. Z toho, co jsem zatím uvedl, tedy vyplývá, že lexikální invariant společný různým částem řeči jako jeho morfologickým variantům není výsadou jazyků polysyntetického typu; v jazycích typu flexívního, introflexívního a aglutinačního jsou však jeho nositelé lépe diferencovanými jednotkami a obligatorní vnější forma pojmenování-slov (s výjimkou „nulové“ základní formy v jazycích aglutinačních) signalizuje jejich příslušnost k určité jedné části řeči.

Zatím jsme si nevšimli typu izolačního (v Skaličkově pojetí), dominantního např. v nové angličtině. Bude užitečné ocitovat zde úryvek z práce Korotkovovy, s. 376 (angličtina je tu podle tradice považována za jazyk typu flexívního, ovšem analytického):

„Poněkud jiná je situace v analytickém flexívním jazyce typu angličtiny, kde jsou tyto vnitřní znaky častěji omezeny na dosti chudé paradigma flexe a slovotvorné příznaky mohou chybět. Srov. např. slovesný a jmenný význam love (‚milovat‘, ‚láska‘), v slovníkové formě slova materiálně nerozlišovaný.

Avšak i zde, v důsledku obligatorní povahy paradigmat slovní flexe, lze rozlišit jméno a sloveso podle průvodních gramatických významů. Tak slovesný slovní tvar love, stojící v protikladu k tvaru loved (‚miloval‘), si uvědomujeme jako tvar přítomného času love (‚miluji‘). Tento dodatečný význam také dovoluje rozlišovat sloveso love (‚milovat‘) a substantivum love (‚láska‘) jako dvě různá slova-homonyma. Avšak v angličtině tento rozdíl už nemá tak rozhodující úlohu pro řešení problému totožnosti slova, jakou ma ve flexívních jazycích syntetických, a taková slova připomínají významy jednoho a téhož slova.“

Tvrzení v poslední větě úryvku vyplývá z jedné podstatné vlastnosti angličtiny, kterou má společnou s čínštinou, totiž ze slabé diferenciace slova a mor[236]fému. Podstatný rozdíl mezi jazyky typu izolačního a polysyntetického je však v tom, že izolační typ je „příznivý“ pomocným elementům a že tyto prostředky jsou zde obligatorní. Tvar love-d není sice izolační (Korotkov volí záměrně tvar syntetický), ale izolační formy v angličtině převládají (zatímco formy „flexívní“ jsou tu spíše torzem), srov. (we) have loved, to be loved, the love, of the love aj. Love je pojmenovací základ, odpovídající kořeni v jazycích typu flexívního a introflexívního, popř. základní formě jazyků typu aglutinačního. Model „ideálního“ typu izolačního by měl vypadat takto: „kořen“ jako nositel lexikálního invariantu + izolovaný pomocný element nebo elementy; změna pomocných elementů, ev. jejich odstranění (srov. love-song, kde jde sice spíše o složeninu, ale jen velmi slabě diferencovanou od sousloví s prvním členem adjektivním), znamená změnu příslušnosti k části řeči. Výskyt pouhého „kořene“ v tomto modelu by však příliš redukoval možnosti obohacování jazyka novými pojmenováními (srov. výše obdobnou poznámku o „ideálním“ typu flexívním nebo introflexívním). „Kořen“ v modelu konkrétních jazyků izolačního typu je tedy nutno zaměnit pojmenovacím základem. Části řeči jsou tu potom třídy prvků složených z pojmenovacího základu a z izolovaných pomocných elementů (slov-morfémů), přičemž některou část řeči charakterizují „nulové“ pomocné elementy. — Také možnosti zaměnitelnosti (ev. odstranitelnosti) pomocných elementů u téhož „kořene“, a ještě více u složeného pojmenovacího základu (ať už „složeniny“, nebo „sousloví“), ev. u pojmenovacího základu odvozeného, jsou v konkrétních jazycích izolačního typu přes velkou produktivnost konverze[16] omezené. — Izolovanost pomocných elementů znamená, že pomocné elementy fakticky přistupují k pojmenovacímu základu teprve v jazykovém projevu. Vzhledem k tomuto faktu velké „mnohoznačnosti“ (schopnosti konverze) pojmenovacích základů, zvláště „kořenů“, lze části řeči izolačního typu pojímat jako jakési prázdné třídy, z nichž každá je charakterizována určitým souborem obligatorních gramatických prostředků (ev. jejich nedostatkem) a mohla by se „naplnit“ všemi pojmenovacími základy jazyka; které pojmenovací základy se skutečně spojují s určitým souborem gramatických prostředků, o tom rozhoduje především užívání jazyka a na jeho základě se vytvářející jazyková norma. Slovník izolačního jazyka je třeba pojímat jako slovník pojmenovacích základů, u nichž musí být zachycena příslušnost k těm částem řeči, do nichž se běžně zařazují. Části řeči izolačního typu lze tedy charakterizovat jako analytické třídy pojmenování (a ekvivalentů pojmenování) a nazývat je analytickými částmi řeči.

Nyní ještě několik slov k částem řeči ve flexívním, introflexívním a aglutinačním typu. V prvních dvou typech tvoří pojmenovací základy s pomocnými elementy-morfémy nerozlučnou jednotu (zvláště v důsledku synonymie a homonymie těchto elementů), přičemž slova příslušející k „nenulové“ části řeči mají nutně ve všech svých tvarech pomocný morfém (třebaže někdy „nulový“); slovník jazyků obou typů pak nutně obsahuje pojmenování, jejichž vnější forma jednoznačně signalizuje příslušnost k určité části řeči. („Slovník“ [237]pouhých pojmenovacích základů slov je ovšem také realizovatelný.) Části řeči flexívního a introflexívního typu jsou tedy „neprázdné“ třídy pojmenování (a ekvivalentů pojmenování) a lze je nazývat syntetickými. Části řeči aglutinačního typu zaujímají přechodné postavení mezi syntetickými a analytickými: pojmenovací základ tu běžně — aspoň u jmen — funguje jako slovo, což přibližuje aglutinační typ izolačnímu; na druhé straně k vyjadřování různých gramatických funkcí se připojuje k pojmenovacímu základu řada pomocných morfémů (převážně ovšem jednofunkčních, nesynonymních a nehomonymních), a to díky vokální harmonii poměrně pevně, což nás opravňuje charakterizovat části řeči aglutinačního typu jako syntetické, ale nižšího stupně syntetičnosti.

Části řeči Korotkovova prvního typu v polysyntetickém jazykovém typu se podobají analytickým částem řeči v izolačním typu. Chybí jim však nejpodstatnější znak gramatičnosti ve vlastním smyslu — obligatornost pomocných elementů. Jde tu tedy spíše jen o náběh k částem řeči, a to analytickým, ev. jen o rudimentární části řeči; jejich konstituování jako obligatorních (a ne pouze fakultativních) tříd pojmenování a ekvivalentů pojmenování v jazycích typu, který není „příznivý“ gramatice vyššího řádu, je málo pravděpodobné.

Zbývá nám ještě vysvětlit, jak je třeba rozumět tomu, že části řeči jsou třídy pojmenování a ekvivalentů pojmenování. V 2. oddílu bylo už vysvětleno, proč části řeči nelze obecně považovat za třídy slov. Z výkladů ve 4. oddílu vyplývá, že části řeči nejsou ani jen třídy pojmenovacích základů, ale třídy konstituované pojmenovacími základy ve spojení s pomocnými elementy, i když někdy „nulovými“ (rudimentární části řeči polysyntetického typu mají k uvedené podobě aspoň náběh); pomocnými elementy je třeba rozumět morfémy nebo slova-morfémy s gramatickou funkcí v užším smyslu (tedy ne např. s funkcí slovotvornou; elementy s funkcí slovotvornou jsou součástí pojmenovacího základu). Takto pojímané třídy pojmenování a ekvivalentů pojmenování jsou tedy vždy jednotkami gramatickými; ve formě slov jazyků flexívního a introflexívního typu dosahují nejvyššího stupně gramatičnosti, ale tím zároveň — v případě lexikálních sousloví — i nejvyššího stupně asymetrie mezi slovem a pojmenováním (lexikální sousloví jako jedno komplexní pojmenování se skládá ze dvou i více dílčích pojmenování, z nichž každé má — díky gramatickému morfému v užším smyslu — formu slova a patří tedy do určité části řeči [slovního druhu]). Části řeči jako gramatické jednotky v právě uved. pojetí jsou zvláště výhodné pro jazyky typu izolačního: zbavují nás rozhodování, zda např. angl. útvar of the house je jedním slovem nebo třemi slovy. A pokud jde o východisko typologického popisu nejrůznějších jazyků, je za ně třeba zvolit části řeči, popř. i „částice řeči“.

5. Otázka univerzalismu částí řeči obsahuje dvě otázky: (1) Existují části řeči ve všech jazycích? (2) Existují ve všech jazycích tytéž části řeči, ev. táž soustava částí řeči?

Na první otázku jsme už vlastně odpověděli ve 4. oddílu. Ve všech jazycích existují nějaké třídy pojmenování předurčené k fungování jako elementární „části“ řeči a mající k tomu nějaké pomocné prostředky. Části řeči jako obligatorní gramatické třídy se však vyvinuly jen v jazycích těch typů, [238]které jsou „příznivé“ gramatice, tedy ne v jazycích typu polysyntetického; v těch lze mluvit jen o fakultativních gramatických třídách neboli jen o rudimentárních částech řeči (o náběhu k částem řeči ve vlastním smyslu).

Odpověď na druhou otázku je závislá na první. Lze-li počítat s univerzální existencí částí řeči aspoň v tom smyslu, že v některých jazycích existují přinejmenším v rudimentární podobě, můžeme uvažovat i o existenci týchž částí řeči ve všech jazycích světa. Z faktu, že v každém jazyce jde o několik nejobecnějších gramatických tříd a že jejich obecné významy jsou gramatikalizované nejelementárnější pojmy, spojující v několik nejzákladnějších tříd veškeré předměty a jevy skutečnosti, vyplývá, že se všechny jazyky po této stránce téměř shodují. Kromě přirozeného základu nejobecnějších jazykových tříd tkvícího v předmětech a jevech skutečnosti, které se dají seskupovat do velkých tříd, je třeba připomenout ještě jeden „přirozený“ základ částí řeči: tkví v univerzální potřebě člověka učinit jakýkoli jev skutečnosti předmětem myšlení, a tedy i řeči.

Rozdíly mezi jazyky, pokud jde o části řeči, jsou hlavně v tom, zda určitý jazyk (nebo spíše celá skupina jazyků) směřuje jen k nejnutnějším obecným třídám (např. k sjednocení pojmenování příznaků dynamických i kvalitativních v jedné gramatické třídě) nebo spíše k jisté specializaci v rámci obecnosti (srov. např. náběh ke „kategorii stavu“ v některých jazycích), a v různých „přesazích“, zejména v hybridních třídách. Rozdíly mezi jazyky v „dílčích“ gramatických kategoriích, jež konstituují v jádře shodné části řeči, a ve formálních prostředcích jejich vyjadřování jsou ovšem pronikavé; části řeči však do této velké jazykové různosti vnášejí jednotu, i když jen přibližnou.

Otázku soustavy částí řeči a tím spíše otázku její univerzálnosti ponechávám stranou. Domnívám se totiž, že dosavadní studium soustavy částí řeči, ev. slovních druhů bylo zaměřeno více na praktickou potřebu mluvnických výkladů než na postižení skutečných vztahů částí řeči (slovních druhů) v systému daného jazyka, a není tedy zatím vhodné pokoušet se zde třeba jen o zcela povšechnou generalizaci.

6. Tento poslední oddíl obsahuje několik doplňujících poznámek. Vracím se zde k flexívnímu jazykovému typu, a tedy k slovním druhům, které ve flexívních jazycích zahrnují části řeči (druhy slov plnovýznamových a zájmen)[17] i „částice řeči“ (druhy slov gramatických).

a) Z faktu, že ve flexívním (a introflexívním) typu pojmenovací základ a pomocný morfém vytvářejí nejtěsnější jednotu, vyplývá, že v částech řeči flexívního (a introflexívního) typu se i nejvíce prolínají „onomatologické“ a syntaktické rysy pojmenování. Bohatá morfologie pak dovoluje, aby každé slovo jakékoli části řeči, hlavně však substantivum a sloveso, vystupovalo v nejrůznějších syntaktických funkcích; některá syntaktická funkce se může vyjadřovat dokonce synonymicky tvary slov různých částí řeči (srov. např. čes. genitiv substantiva a přivlastňovací adjektivum — dům otce // otcův dům). Tyto dvě okolnosti svědčí podle mého mínění o tom, že syntaktické kri[239]térium určování částí řeči[18] je nejproblematičtější právě při aplikaci na jazyky flexívního (nebo introflexívního) typu. „Částice řeči“ (druhy gramatických slov), které jsou neohebné, je ovšem nutno rozlišovat podle jejich funkce (převážně syntaktické). Zjišťování jazykových tříd „částic řeči“ je pro nedostatek jejich morfologické formy obtížnější a méně jednoznačné.

b) Slova typu krásně považuji nadále[19] za adjektiva. Jejich paradigmatické sepětí s formami krásný, krásná, krásné, krásného atd. vidím zejména v jejich stupňovatelnosti a v transformovatelnosti typu krásně zpívat→krásný zpěv; srov. také např. (Dnes) je krásné počasí→(Dnes) je krásně. Ve funkci přívlastku při slovese jsou adjektivní kategorie rodu, pádu a čísla „neutralizovány“.

c) Modální slova, ev. modální částice nepovažuji na rozdíl od Vinogradova za zvláštní slovní druh stojící mimo části a „částice“ řeči. Modalita se vyjadřuje různým způsobem, ale pokud se vyjadřuje jedním slovem, pak jazyk takové slovo zařazuje jako jiná slova do určité části řeči (srov. např. rus. moč’, sledujet, govorjat, kažetsja — slovesa, vozmožnyj, dolžen, [voz]možno, dejstviteľno (o. c. v pozn. 4) — adjektiva, vozmožnosť, neobchodimosť — substantiva) nebo mezi „částice řeči“ (např. rus. avos’, snad, možná’, mol ‚prý’). Některé formální zvláštnosti modálních sloves, např. v němčině, je ještě nevyřazují ze sloves; dokonce ani v případě, stanou-li se jako „slovesa pomocná“ složkou složených slovesných tvarů, nepřestávají být slovesy, jen se odsunují na jejich periférii.

d) Také citoslovce není třeba vyčleňovat jako zvláštní slovní druh mimo části a „částice“ řeči. Slouží v jazykových projevech k plnění výrazové a popř. i apelové funkce; protože jsou to však také jednotky jazyka, je v nich výrazová i apelová funkce intelektualizována (vkládáme i do nich jistý elementární pojmový obsah), a jsou tedy také pojmenováními (některá citoslovce mohou dokonce fungovat jako slovesa), i když zvláštního charakteru. Citoslovce jsou tedy část řeči, zaujímající ovšem pro svou zvláštní povahu mezi všemi ostatními částmi řeči jazyka periferní postavení. Protože v jazykových projevech obyčejně nevstupují do syntaktických vztahů s jinými slovními druhy, jejich „nulovost“ tu nekonkuruje s „nulovostí“ příslovcí.[20]

e) Hybridní typy slovních druhů: Na rozdíl od pojetí v čl. K slovním druhům v češtině (s. 136) uznávám dnes za hybridní jen ty typy, které v sobě spojují „dílčí“ gramatické kategorie dvou částí řeči. Z příkladů uvedených v článku jsou to tedy jen příčestí, přídavná jména slovesná a přechodníky (slovesná adjektiva) a česká podstatná jména slovesná. Číslovková adjektiva (např. tradiční číslovky řadové)[21] a (ostatní) tzv. vztahová adjektiva jsou ve shodě s výklady v předchozích oddílech dnešního článku „čistá“ adjektiva.

 

[240]R É S U M É

 

O сущности частей речи

Проф. В. Скаличка в своих работах по типологии показал, что слово является четко дифференцированной языковой единицей только в языках флективного и интрофлективного типа и в меньшей мерe также и в агглютинативном типе, в то время как в изолирующем и полисинтетическом типах оно является единицей лишь слабо дифференцированной. Из этого следует, по мнению автора настоящей статьи, что части речи, поскольку под ними подразумеваются основные разряды слов, не могут служить надежным исходным пунктом типологического описания самых различных языков. Автор предлагает частично дифференцировать понятийное содержание и объем терминов «разряды сдои» (на чешcк. яз. slovní druhy) и «части речи» (на чешcк. яз. části řeči).

«Частями» речи в самом cобcтвенном смысле являются языковые единицы с номинативной функцией и узком смысле (наименования) и их эквиваленты — местоимения; единицы с вспомогательной (грамматической в узком смысле) функцией, поскольку они обладают формой cлов или недостаточно дифференцированныx cлов-морфем, более правомерно считать «частицами речи». «Части речи», как самые основные классы наименований (или их эквивалентов) в языке, являются носителями самых общих значений «предметности», «процессуальности» и т. п. Эти значения грамматикализованы (рассортированная действительность достигает в них максимальной степени стилизованности) и как таковые они с необходимостью связаны с морфологической формой. Общие грамматические значения «частей речи» конституированы, как правило, из «частных» грамматических категорий (падеж, число, род, время и др.). Грамматические классы языковых единиц и их общие грамматические значения не следует смешивать.

В языках полисинтетического типа, напр. в новокитайском, наличествуют только факультативные грамматические классы наименований — свободно присоединенными вспомогательными элементами обычно пользуются в речи только в тех случаях, когда их неупотребление ставит под угрозу однозначность сообщения; это значит, что даже в этих языках они не являются только функциональными классами (функциональными являются только классы формально очень разнородных единиц, связанных функцией одного члена предложения). Относительно свободно присоединяются вспомогательные элементы также и в языках изолирующего типа (напр. в новоанглийском), но в этих языках они обязательны. В языках флектнвного и интрофлективного типа база наименования и обязательная вспомогательная морфема (а «идеальном» случае только одна, иногда «пулевая») образуют неразрывное единство, так что база наименования сама по себе никогда не является словом. Языки агглютинативного типа занимают промежуточное место между языками флективными и изолирующими (база наименования образует вместе с обязательными морфемами, которых обычно несколько, более тесное единство, чем в языках изолирующего типа, однако ocновными фoрмами имен бывают только базы наименований). Итак, в общем следует считать части речи не классами баз наименований, а классами баз наименований в соединении с вспомогательными (грамматическими в узком смысле) элементами. (База наименования может быть или простой [«корнем»], или производной, или сложной.) В языках изолирующего типа «части речи» аналитичны, в флективных и интрофлективных языках синтетичны; «части речи» агглютинативного типа находятся на низшей степени синтетичности. Факультативные грамматические классы наименований полисинтетического типа тяготеют к аналитическим «частям речи».

В общих значениях «частей речи» переплетаются грамматикализованные черты «ономатологические» и синтаксические. Из этого вытекает, что синтаксический критерий нe может служить основным критерием различения «частей речи» в языках. Опре[241]деление «частей речи» в каком бы то ни было языке должно исходить из изучения морфологической формы и грамматических значений, выражаемых этой формой; исследование комбинационных (дистрибуционных) и трансформационных возможностей наименований и их эквивалентов играет при этом лишь второстепенную роль.

Что касается универсализма «частей речи», moжнo утверждать, что во всех языках мира есть определенные классы наименований, предназначенные для функционирования в качестве элементарных «частей» речи и обладающие соответственно этому определенными вспомогательными средствами. Однако, «части речи» как обязательные грамматические классы не развились в языках полисинтетического типа; в них наличествуют лишь, факультативные грамматические классы, т. е. только рудиментарные «части речи» (тяготеющие к «частям речи» в собственном смысле). Если учитывать и эти рудиментарные «части речи», то можно — благодаря естественной базе предметов и явлений действительности, а также универсальной потребности человека сделать какое бы то ни было явление действительности предметом мышления и речи — предполагать во вcex языках мира приблизительно одни и тe же «части речи» как самые основные классы наименований в языковой стилизации. В самых общих чертах приводятся различия между языками.

О «разрядах слов» можно говорить только по отношению к языкам флективного, интрофлективного и агглютинативного типов. Они включают в себя как «части речи» (разряды знаменательных слов и местоимений), так и «частицы речи» (разряды служебных слов).

В последнем разделе статьи автор прежде всего показывает, что иет основания выделять в особые классы, стоящие вне «частей речи» и «частиц речи», модальные слова (или модальные частицы) и междометия. Слова первого типа язык сам распределяет по отдельным «частям речи» (напр. мочь — глагол, должен, действительно — прилагательные, необходимость — существительное) или включает их в «частицы речи» (напр. авось, мол); слова же второго типа интеллектуализировалиcь настолько, что их можно считать наименованиями, образующими «часть речи», которая, однако, занимает среди других «частей речи» языка периферийное положение. Кроме этого, автор высказывает свое отношение к словам типа красиво (доказывая их принадлежность к прилагательным) и к гибридным типам «разрядов слов» (считая гибридными только те типы, которые сочетают в себе «частные» грамматическиe категории двух «частей речи»).

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 3, s. 230-241

Předchozí Karel Horálek: K teorii spisovného jazyka

Následující Nikolaj Savický: O jednom příkladu komplexní jazykové jednotky (syntaktická dvojice)