O jednom příkladu komplexní jazykové jednotky (syntaktická dvojice)

Nikolaj Savický

[Články]

(pdf)

Об одном примере комплексной языковой единицы (синтагма) / Un exemple d’une unité linguistique complexe (couple syntaxique)

V 19. století byla lingvistika ve středu pozornosti široké veřejnosti, neboť díky novým tehdy historickosrovnávacím metodám objevovala stále nová fakta týkající se dávné příbuznosti a vzájemných vztahů mezi jazyky. Tato fakta pak nacházela rychle uplatnění v historii, etnografii apod. Ke konci 19. stol. začal příliv nových fakt opadávat a s ním i zájem veřejnosti o jazykovědu. Začalo období metodologického hledání. Uviděli jsme jazyk v mnoha neočekávaných a zajímavých aspektech, ale nedaří se nám přesvědčit mimolingvistickou veřejnost, že tím skutečně přinášíme něco podstatně nového.

Naději na obrat vzbudily aplikace zatím nejexaktnějších postupů, např. strojového překladu a generativní mluvnice. Zejména strojový překlad sliboval stát se jedním ze špičkových vědeckých výkonů století. Očekávaný obrat však nenastal. Dosažené výsledky nejsou zatím dost přesvědčivé. Zdá se, jako by v původních předpokladech byla obsažena nějaká chyba. Kdyby se podařilo identifikovat zdroj potíží, na něž naráží formalizace lingvistického popisu, byl by to významný krok vpřed. Mohlo by to mít velký význam pro pochopení složitosti lidského chování vůbec.

Pokusy přímo aplikovat metody formalizovaných kalkulů, vypracované v logice a matematice, na popis přirozeného jazyka jsou patrně odsouzeny k nezdaru z prostého důvodu: tyto formalizované kalkuly vznikly právě jako protiváha k přirozenému jazyku, který pro svou vágnost a „přílišnou“ univerzálnost — směšování logických typů, nedodržování rozdílů mezi jazykem a metajazykem apod. — nehodil se pro účely některých zvlášť exaktních fragmentů exaktní vědy.

Významným příspěvkem k pochopení pravé povahy jazyka je koncepce V. Skaličky o tzv. komplexnosti jazykových jednotek.[1] Citovaný článek byl napsán v době, kdy se mohlo zdát, že nové exaktní metody jsou na nejlepší cestě k tomu, aby nám v krátké době vyřešily všechny potíže s lingvistickým pojmovým aparátem. V. Skalička však v této práci konstatoval, že „ani jeden z lingvistických pojmů nemá obecně uznanou definici“ (s. 15). Příčinou tohoto jevu není ani nedostatek snah o definování, ani neschopnost lingvistů. Jde o samou podstatu jazykových jevů, o jejich složitost a variabilnost. V. Skalička sleduje prolínání formálních a významových aspektů jazykových jednotek, souhru různých formálních příznaků (např. při určení slova), nejednolitost významové stránky takových kategorií, jako podmět, vid, modalita aj. Dochází k závěru, že „v jednotlivých elementech i celých dílčích systémech se druží různé složky, které znemožňují podat stručnou, jednoznačnou definici a vyžadují od nás, abychom vysvětlovali komplexnost jazykových jednotek“ (s. 24).

V tomto článku se pokusím stručně ukázat, jak se projevuje tato komplexnost při určení pojmů syntaktického vztahu a syntaktické dvojice (otázku, zda [243]lze každou konstrukci rozložit na dvojice, ponechávám stranou); jinými slovy, jde mi o komplexnost kritérií syntaktické analýzy.

Syntaktické vztahy a syntaktické dvojice na nich založené jsou nepochybně reálným jazykovým jevem. Jejich rozpoznání je nutné pro správné pochopení věty. Musíme vědět, které přídavné jméno patří k danému podstatnému jménu, které substantivum je podmětem, které předmětem apod. Ukazuje se však, že není možné vymezit pojem syntaktické dvojice vyčerpávajícím způsobem ani univerzálně, ani pro daný konkrétní jazyk, nějakým jednoduchým definujícím znakem nebo kritériem. Jednotlivá kritéria se někdy doplňují, někdy si navzájem konkurují.

Američtí deskriptivisté propracovali zajímavý univerzální postup pro zjišťování syntaktických dvojic a větších jednotek — složek syntaktických konstrukcí, který je založen na metodě substituce. Za jednu složku je zde považována taková skupina slov, která může být nahrazena jednoslovným výrazem, aniž se podstatně změní obsah celé věty. Srov. příklad z Gleasonovy práce:[2] his son’s house — John’s house.

Z tohoto srovnání vyplývá, že his son’s je syntaktická dvojice. Tento postup pro vyčleňování syntaktických dvojic má mnoho předností. Je univerzální, to znamená, že jej můžeme použít pro jakýkoli jazyk. Je poměrně objektivní, protože je založen na metodě srovnávání minimálních párů, která se osvědčila v jiných oblastech jazykovědy — ve fonologii a v morfologii. Je vyčerpávající, tzn. že jej můžeme užít na jakýkoli typ větné struktury a aplikovat jej tak dlouho, dokud nevyčleníme všechny dvojice.

Tato metoda však všechny problémy neřeší. Abychom ji mohli aplikovat, musíme rozumět obsahu věty. Musíme umět najít minimální pár vět nebo konstrukcí lišících se pouze naplněním jedné syntaktické pozice, což často znamená, že je třeba, aby si badatel sám vytvořil příslušný protějšek k rozbírané větě; je málo pravděpodobné, že by se ke každé rozbírané větě, která může být značně složitá, našel v textech potřebný protějšek. Pochopení obsahu věty potřebujeme i k tomu, abychom mohli zjistit, zda se záměnou neporušil základní význam věty. Tato metoda je tudíž vhodná jako badatelský postup opírající se o intuici badatele a nehodí se např. pro strojový překlad. V saussurovské terminologii můžeme říci, že jde o postup pro badatele, jehož cílem je popis langue.

Na druhé straně máme postupy založené výhradně na formě. Jsou to kritéria morfologická (shoda a rekce) a slovosledná. Tato kritéria jsou specifická pro každý jazyk. Předpokládají, že jazykový systém (langue) je už popsán; na základě tohoto hotového popisu langue nyní analyzujeme text (parole). Ukazuje se dále, že mezi těmito kritérii jsou značně složité vztahy vzájemného doplňování a konkurence a že jsou případy, kdy tato kritéria nepostačí k vyčerpávajícímu popisu syntaktické struktury věty a je třeba opřít se o smysl.

Uveďme z ruštiny několik příkladů, kde tato kritéria vystupují v čisté podobě, a pokusme se pak stanovit některé aspekty vzájemných vztahů mezi těmito kritérii.

[244]1. Morfologické kritérium. Morfologická příslušnost jednotlivých slov jednoznačně určuje syntaktickou strukturu např. těchto vět:

1) Отец любит сына. — Сына любит отец.

2) Сын любит отца. — Отца любит сын.

Morfologické kritérium se považuje za základní kritérium syntaktického rozboru v slovanských a jiných flektivních jazycích. Selhává však v celé řadě případů. Někdy je příčinou takového selhání morfologická homonymie (morfologický synkretismus), např. homonymie nominativ-akuzativ, jindy skutečnost, že jedna morfologická kategorie může vystupovat v několika syntaktických funkcích, např. dativ může vystupovat buď jako nepřímý objekt, nebo jako přívlastek.

2. Slovosledné kritérium. Podrobněji o gramatickém využití slovosledu píši v jiném svém článku.[3] Zde uvedu jen několik typických příkladů, kdy slovosled rozhoduje o syntaktickém zařazení slova:

3) Он купил мне нужную книгу.

4) Он купил нужную мне книгу.[4]

5) Мать любит дочь.

6) Дочь любит мать.

7) Бытие определяет сознание.

8) Сознание определяет бытие.

3. Sémantické kritérium. Na význam tohoto kritéria v ruštině při rozlišování podmětu a předmětu upozornil V. V. Passek;[5] uvádí mj. tyto příklady:

9) Молодежь наполняет зaл. — Зaл наполняет молодежь.

10) Миноносцы охраняют суда. — Суда охраняют миноносцы.

V těchto větách jde о homonymii nominativu a akuzativu. Přesto však syntaktické funkce substantiv nezávisí na slovosledu, nýbrž jsou jednoznačně určeny významovými vztahy mezi slovy.

Jaké jsou vzájemné vztahy mezi uvedenými kritérii? Morfologické kritérium má v ruštině přednost před všemi ostatními. Funguje však spolehlivě jen při určení hlavních větných členů: slovesného přísudku, podmětu, přímého objektu, shodného přívlastku. Již jsme však poukazovali na to, že např. dativ může plnit různé syntaktické funkce. Ještě složitější je např. situace s předložkovými vazbami, jejichž syntaktické zařazení lze mnohdy jen velmi nesnadno určit morfologickými kritérii.

Zvlášť složitá je však konkurence mezi slovosledným a sémantickým kritériem. Kromě sémantických faktorů, vyplývajících z lexikálního významu slova, působí zde též faktory vyplývající z kontextu — jevy souvisící s aktuálním členěním ap. Již A. M. Peškovskij[6] poukázal na to, že ve větě

11) В этой семье отца любит сын, а мать любит дочь.

[245]kontext mění syntaktickou příslušnost výrazů, která by v izolované větě byla určena slovosledem (srov. příklady (5) a (6)).

Sémantické kritérium má nesporně přednost před slovosledným v tomto smyslu: dává-li sémantické kritérium jednoznačnou syntaktickou analýzu věty, pak slovosledné kritérium ztrácí platnost — viz příklady (9) a (10). Otázku použitelnosti sémantického kritéria řešíme ovšem intuitivně. Abychom mohli toto kritérium užívat operativně, např. pro účely strojového překladu, museli bychom explicitně stanovit kritéria vyššího řádu, která by určovala, v jakých případech je možno užít kritéria sémantického a kdy je třeba spolehnout se na slovosled. Znamenalo by to stanovit pravidla, která by vymezovala sémanticky přípustné kombinace lexikálních naplnění konstrukce podmět-přísudek-přímý předmět. Otázka reálnosti takového pravidla je zatím otevřená.

Vidíme tedy, že v utváření syntaktických konstrukcí se skutečně „druží různé složky, které znemožňují podat stručnou, jednoznačnou definici“.

 

R É S U M É

Об одном примере комплексной языковой единицы (синтагма)

В статье дается попытка анализа сложных взаимоотношений между различными методами выделения синтагм в предложении. В принципе возможны два метода: метод подстановки и метод, основанный на использовании формальных критериев. Первый метод универсален и дает полный анализ, но для его применения требуется понимание значения предложения. Второй метод пригоден для формализации, напр. для целей машинного перевода, но он не дает исчерпывающего анализа. Так напр. в русском языке выделение подлежащего и прямого дополнения происходит преимущественно на основании морфологических критериев. Иногда приходится применять критерий порядка слов. Существуют однако и такие случаи, когда значение слов противоречит анализу, произведенному на основе порядка слов. Именно эти случаи при современном состоянии науки исключают возможность полной формализации синтаксического анализа. Эти выводы полностью совпадают с концепцией комплексности языковых единиц, разработанной В. Скаличкой.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 3, s. 242-245

Předchozí Jaroslav Popela: K podstatě slovních druhů

Následující Bohumil Trnka: Ke změně středoanglického -erC > -arC v rané nové angličtině