Sborník překladů o teorii vědy

Jiří Kraus

[Kronika]

(pdf)

Сборник переводов по теории науки / Recueil des traductions sur la théorie de la science

Po užitečných výborech z prací B. Russela (1967), R. Carnapa (1968) a po sborníku Teorie modelů a modelování (1967) vydává nakladatelství Svoboda 15. svazek edice Filosofie a současnost sborník překladů statí dnešních filosofů soustřeďujících se na problematiku výstavby jazyka vědy pod názvem Filosofie vědy (Praha 1968, 366 s.). Na překladu, výběru a uspořádání deseti statí autorů z anglicky mluvících zemí se podíleli I. Kuchár, O. Procházka, V. Zeman a M. Mleziva, předmluvu napsali I. Kuchár a V. Zeman. Sborník se soustřeďuje na dva základní problémy filosofie vědy — na výstavbu jazyka vědy pomocí observačního a teoretického jazyka a na výklad explanativní a systematické síly vědeckých teorií. Odráží tak výstižným způsobem současný stav filosofie, metodologie a logiky vědeckého poznání, chápaného jako systém výpovědí o vnějším světě, který je konstruován pomocí slovníku a syntaxe vědeckého jazyka. Autoři shrnují spor mezi sémantickým realismem, který nerozlišuje realitu konkrétních a abstraktních entit, a novopozitivistickým fenomenalismem, odmítajícím ontologickou platnost abstraktních výrazů a popírajícím objektivní existenci jevů typu „funkce“, „třída“ atd. Hlediska H. Feigla (Existenční hypotézy. Realistické interpretace proti fenomenalistickým) a G. Maxwella (Ontologické postavení teoretických entit) uvádějí první část sborníku, která se zabývá koncepcí jazyka vědy, staví se jednoznačně na půdu realismu (blížícího se materialistickému pojetí světa) a ukazují, že nominalistický protiklad empirických a teoretických entit vede k neřešitelným rozporům, zvláště tam, kde hranice mezi oběma typy je neostrá (např. v kvantové teorii, v teoriích pole a ve většině společenských věd). Snahou o překonání dilematu mezi instrumentalistickým pojetím abstraktních výrazů jako pouhého nástroje uchopení skutečnosti a koncepcí reálně existujících entit (naznačeného C. G. Hempelem ve stati Teoretikovo dilema, studie z logiky konstrukce teorií) jsou charakterizovány články H. Putnama (Čím teorie nejsou) a Y. Bar-Hillela (Neorealismus proti neopozitivismu).

V druhé části sborníku zabývající se teorií explanace se zkoumají logické konstrukce vysvětlení ve vědě (výpovědí odpovídajících na otázku „proč“) v článcích: Studie z logiky vysvětlení (C. G. Hempel — P. Oppenheim), Úsudek, vysvětlení a předpověď (J. Kim), Deduktivní vědecké vysvětlení (R. Ackermann) a Diskuse: opravený model vysvětlení (R. Ackermann — A. Shenner). Oddíl je uzavřen kritikou naznačeného řešení teorie explanace, zdůrazňující význam pravděpodobnostních modelů při konstrukci vědeckých zákonitostí (M. Scriven, Vysvětlení, předpovědi, zákony).

Problematika většiny přeložených statí je pro jazykovědce důležitá nejenom tím, že ukazuje přístup k jazyku vědy, tj. k jazyku omezenému na jednu dominantní funkci, ale i tím, že vytyčuje a ověřuje metodologické předpoklady každé vědy, tedy i vědy o jazyce. (Pojem explanativní schopnosti a systematické síly, potvrzující logickou pravděpodobnost teorie, vyvstal zvláště v souvislosti s konstrukcemi generativních systémů v gramatice.) Respektování závažnosti vymezení uváděných pojmů je i v jazy[336]kovědě základní podmínkou vědecké práce.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 3, s. 335-336

Předchozí Ladislav Nebeský: Dvě monografie z matematické lingvistiky

Následující Ján Kačala: Kritická pripomienka k pozn. 12 v článku O. Uličného K syntagmatické a transformační charakteristice doplňku (SaS 30, 1969, 11—22)