O lexikálním záporu v češtině

Igor Němec

[Články]

(pdf)

О лексическом отрицании в чешском языке / Sur la négation lexicale en tchèque

Těžištěm zkoumání českého lexikálního záporu je studium sémantiky slov tvořených předponou ne-. Chceme-li důkladněji poznat funkce této předpony (jak mění význam slov, k nimž se připojuje),[1] musíme analyzovat lexikální význam slov s předponou ne- ve srovnání s významem jejich protějšků, které tuto předponu nemají. Analyzovat lexikální význam ovšem znamená věnovat náležitou pozornost všem jeho podstatným konstituentům (významotvorným činitelům), mimojazykovým i jazykovým: označované skutečnosti a jejímu psychickému zpracování (1); jazykovému ztvárnění co do slovního druhu (2), slovotvorné struktury (3), vztahu k jiným slovům v systému (4) a co do spojitelnosti se slovy v kontextu (5); konečně pak také faktoru stylovému a expresívnímu (6).[2]

1. Jednotlivé jevy skutečnosti nechápeme izolovaně, nýbrž je v mysli spojujeme s jevy jinými, zvláště opačnými[3] nebo nějak shodnými. Toto psychické zpracování skutečností se pak obráží na jejich jazykovém označení, na výrazech pojmů, na formě slov. Zápornou formou, tj. předponou ne- ve spojení se slovem základovým (formálně kladným), označujeme jevy, které ve srovnání s jevem označeným kladnou formou slova chápeme jako opačné (1.1 — 1.3)[4] a jen ojediněle jako shodné (1.4).

 

1.1 Ve srovnání s jevem označovaným kladnou formou záporná forma označuje jev charakterizovaný jedním rozlišujícím znakem: tím, že nemá rys charakteristický pro jev označovaný kladnou formou. Vůči základnímu pojmu kladnému (A) záporná forma tedy vyjadřuje pojem kontradiktorní, protikladný (nonA): co není v kategorii souřadných pojmů pojem A, je nutně pojmem nonA; např. kdo není kuřák, je nekuřák. Srov. podobně zájem / nezájem, český / nečeský, platný / neplatný, pravidelně / nepravidelně, daleko / nedaleko, milovat / nemilovat, dát / nedat. V takových případech tedy forma [338]lexikálního záporu především vyjadřuje popření příslušnosti, nepříslušnost k tomu, co zahrnuje obsah slova základového, formálně kladného.

Tento logický protiklad (kontradikce) se ovšem v lexikálním záporu dále diferencuje vlivem činitelů jazykových (viz níže 2b, 4). Pojem, který je k jinému pojmu ve vztahu kontradikce, nazýváme pro stručnost kontradiktorickým pojmem. Podobně též u kontrárnosti aj. níže.

1.2 Ve srovnání s jevem označovaným kladnou formou záporná forma označuje jev charakterizovaný dvěma rozlišujícími znaky: jednak tím, že nemá rys charakteristický pro jev označovaný kladnou formou, jednak tím, že má navíc vlastní rys, proti onomu chybějícímu rysu kontrastní. Vůči základnímu pojmu kladnému (A) záporná forma tedy vyjadřuje pojem kontrární, protivný (A’): co není v kategorii souřadných pojmů pojmem A, není nutně pojmem A’; např. kdo není přítel, nemusí být ještě nepřítel. Zápornou formou se zde označuje negativnější (silněji záporně hodnocený) jev, než je pouhé popření jeho kladného protějšku (nonA); např. slovo nepřítel označuje nositele negativnějšího vztahu, než jaký má ten, kdo není přítel (kontrární pojem A’ ‚nepřítel‘ je zahrnován kontradiktorickým pojmem nonA ‚kdo není přítel‘). Srov. podobně bezpečí / nebezpečí, štěstí / neštěstí, šťastný / nešťastný, slavně / neslavně (co neskončilo slavně, nemusilo ještě skončit neslavně, tj. hanebně). V takových případech tedy forma lexikálního záporu vyjadřuje kontrastní opak (opakokladný protějšek) toho, co je vyjadřováno slovem základovým.

Za jistých podmínek daných jazykovými činiteli se podobný opakokladný význam vyskytuje i v lexikálním záporu založeném na logickém protikladu, kontradikci (viz níže 4b).

1.3 Ve srovnání s jevem označovaným kladnou formou záporná forma označuje jev charakterizovaný dvěma rozlišujícími znaky: jednak tím, že nemá rys charakteristický pro jev označovaný kladnou formou, jednak tím, že má navíc vlastní rys, proti onomu chybějícímu rysu nekontrastní. Vzhledem k základnímu pojmu kladnému (A) a jeho pojmu kontrárnímu (A’) vyjadřuje zbytkový pojem nekontrární (nonA — A’ = nonA ⋂ nonA’): co není v kategorii souřadných pojmů pojmem A ani pojmem A’, patří nutně do průniku pojmů nonA a nonA’; např. co není láska ani nenávist, může být neláska; co není velké ani malé, může být nevelké nebo nemalé. Srov. podobně píle / nepíle, lehký / nelehký, mladý / nemladý, jeden / nejeden, zřídka / nezřídka, příliš / nepříliš, málo / nemálo. V takových případech tedy forma lexikálního záporu vyjadřuje nekontrastní (neostrý) opak toho, co je vyjadřováno slovem základovým.

Tento obecnější význam lexikálního záporu založený na logickém vztahu A / nonA — A’ se ovšem dále specifikuje vlivem významotvorných činitelů jazykových; např. vlivem slovnědruhového významu substantivního se jazykově ztvárňuje v lexikální význam nedostatečné míry nebo jakosti (láska / neláska, píle / nepíle apod., stejně jako typ nevkus na základě kontradiktorním, 2b).

1.4 Záporná forma označuje jev charakterizovaný záporným znakem, implicitně označovaný i kladnou formou (slovem základovým). Vůči základnímu [339]pojmu kladnému (A) vyjadřuje tedy pojem ekvivalentní (A): Pojem A je shodný s pojmem A, např. svár je totéž co nesvár. Srov. podobně stvůra / nestvůra, v starší češtině též urvalý / neurvalý, vražiti / nevražiti aj. V takových případech je tedy forma lexikálního záporu synonymem příslušného slova základového. Jde ovšem o případy ojedinělé, neboť tato synonymní funkce lexikálního záporu je v rozporu s jeho vlastní funkcí antonymní (1.1—1.3).

2. Lexikální význam není dán jenom označovanou skutečností a jejím psychickým zpracováním, ale i činiteli jazykovými, zvláště slovnědruhovými kategoriemi. Lexikální zápor v rámci jednotlivých slovních druhů má své dílčí zvláštnosti; o nich již bylo pojednáno.[5] Nás zajímá otázka, jak slovní druhy češtiny zasahují do vyjadřování uvedených logických opozicí (1.1—1.3). Tu lze především konstatovat tři věci: Za prvé (a), druhy slov kontextově nespojitelné s členským záporem — předložky a většina spojek i citoslovcí — nemají vůbec formu lexikálního záporu; souvisí to s tím, že zápor lexikální vznikl ze záporu členského.[6] Za druhé (b), různé plnovýznamové druhy slov diferencují záporný význam založený na témž logickém opozičním vztahu v lexikální významy různých typů: záporný význam založený na kontradikci se v celé skupině adjektiv realizuje jako lexikální význam prostě popírající klad nebo opakokladný (srov. níže 4ab), kdežto ve formě příslušných substantiv se realizuje jako vyjádření nedostatečné míry nebo jakosti toho, co označuje substantivum kladné (níže 4c); srov. nečeský - nečeština ‚špatná čeština‘, nevkusný - nevkus ‚nedostatek vkusu‘, nevtipný - nevtip ‚špatný vtip‘ apod. Za třetí (c), druhy slov vyhrazené pro predikativní funkci ve větě — slovesa a predikativa (jako lze) — ve formě lexikálního záporu vyjadřují pouze popření kladného obsahu, tj. pojem kontradiktorní (1.1); dokonce ani slovesa odvozená od jmen s kontrární platností lexikálního záporu, jako štěstí (srov. neštěstí, 1.2), nevyjadřují v záporné formě kontrárnost (nepoštěstilo se mi neznamená ‚postihlo mě neštěstí, měl jsem smůlu‘, nýbrž ‚neměl jsem to štěstí, neměl jsem úspěch‘). Souvisí to ovšem s tím, že zápor u predikátu musí mít příznakově kontradiktorní platnost, má-li sloužit k popření obsahu celé věty. Právě díky této příznakovosti můžeme rozlišit pojem kontrární (nepřítel) a pojem kontradiktorní (kdo není přítel). Zatímco tedy u většiny plnovýznamových druhů slov může lexikální zápor vyjádřit oba logické opoziční pojmy (1.1 a 1.2), takže je nepříznakový, u slovesa vyjadřuje pouze pojem kontradiktorní (popření), a tím splývá se záporem mluvnickým, který je v této platnosti příznakový.

3. Poměr mezi nepříznakovým záporem lexikálním a příznakovým záporem mluvnickým (členským) odpovídá poměru mezi méně průhledným významem lexikálním a průhledným, neproblematickým významem strukturním, který je [340]objektivně dán slovotvornou strukturou slova.[7] Tak jako lexikální význam můžeme blíže určit na základě jeho vztahu k významu strukturnímu (ten se s významem lexikálním buď shoduje, viz měknout „stávat se měkým“ = ‚měknout‘, nebo jej zahrnuje, viz letadlo „stroj k létání“ ⊃ ‚aeroplán‘, nebo se oba navzájem překrývají, viz obruč „co je kolem ruky“ ⋂ ‚pevný kruh svírající něco‘),[8] tak také lexikální zápor můžeme blíže určit na základě jeho vztahu k záporu gramatickému, členskému: a) mají-li oba zápory shodný význam (nekuřák = nikoli kuřák), vyjadřuje lexikální zápor v podstatě kontradiktorní význam k významu svého nezáporného protějšku (1.1); b) jestliže význam lexikálního záporu je zahrnován významem záporu členského (nepřítel ⊂ nikoli přítel) a shoduje se s lexikálním významem jiného antonyma svého slova základového (nepřítel = protivník), vyjadřuje kontrární význam k příslušnému významu kladnému (1.2); c) jestliže význam lexikálního záporu je zahrnován významem členského záporu (neláska ⊂ nikoli láska) a neshoduje se s lexikálním významem jiného antonyma svého slova základového (neláska ≠ nenávist), vyjadřuje vzhledem k příslušnému významu kladnému význam, který není ani kontradiktorní, ani kontrární (neláska = ani láska, ani nenávist, 1.3); d) jestliže se oba zápory navzájem významem vylučují (nesvár ⋃ nikoli svár), vyjadřuje lexikální zápor ekvivalentní význam s významem svého slova základového (1.4). Protože slovotvornou strukturu lexikálního záporu vytváří vztah předponové odvozeniny k příslušnému slovu základovému (nekuřák : kuřák → ne-kuřák), má lexikální zápor (jeho forma) také svůj slovotvorný strukturní význam: ten je dán v podstatě spojením významů částice ne a slova základového, tj. záporem mluvnickým (nekuřák „nikoli kuřák“, „kdo není kuřák“).

4. Z výkladů o logické podstatě lexikálního záporu (1) i o strukturním významu jeho formy (3) vyplývá, že nejširší rozsah a největší předpoklady k specializaci má význam lexikálního záporu, který se shoduje s platností záporu mluvnického (a tedy i se strukturním významem své formy), tj. zakládá se na logické kontradikci (1.1). Kontradiktorní pojem může zahrnovat i užší pojem kontrární (nikoli přítel ⊃ nepřítel, 1.2) nebo užší pojem nekontrární (nikoli láska ⊃ neláska, 1.3) a slovo s širším významem strukturním může nabýt i užšího významu lexikálního (ukazatel „kdo / co něco ukazuje“ > ‚směrovka‘, 3). Je proto pochopitelné, že zápor založený na poměru kontradiktorním (1.1) zahrnuje aspoň tyto tři sémantické skupiny slov s předponou ne-: a) slova vyjadřující popření obsahu nebo nepříslušnost k obsahu základního slova (nekuřák, nezájem, nečeský, neplatný, nepravidelně, nemilovat, viz 1.1, 3a); b) slova vyjadřující význam typický pro zápor s logickou povahou kontrárnosti (1.2), tj. význam opakokladný, kontrastní opak (nečest, nečistota, nehodný, nebojácný, nedaleko); c) slova vyjadřující význam typický pro zápor s logickou podstatou nekontrárnosti (1.3), tj. význam neostrého, nekontrastního opaku (u substantiv se realizuje jako význam nedostatečné míry nebo jakosti: nečeština, nevkus, nevtip, viz 2b). Vidíme z toho, [341]že zápor založený na různém psychickém zpracování skutečnosti (na různých logických opozicích) může být jazykově ztvárněn v lexikální zápor téhož lexikálně sémantického typu. Klademe si ovšem otázku, kteří jazykoví činitelé se na tom podílejí. Jestliže typ nehodný (4b) a typ nepřítel (1.2) se zakládají na různých logických opozicích (nehodný = nikoli hodný, 1.1, kdežto nepřítel ⊂ nikoli přítel, 1.2), proč patří k témuž typu po stránce lexikálně významové, k typu opakokladnému? Společná opakokladná povaha obou těchto logicky různých záporných typů — jak se domníváme — je dána jejich obdobným zařazením v systému jazykových jednotek, a to především tím, že záporné výrazy obou typů mají formálně kladná synonyma (4.1) a že jsou odvozeninami slov obdobné sémantické povahy (4.2).

4.1 Zkoumáme-li blíže lexikální zápor, jehož formy mají lexikální význam shodný s významem strukturním (nekuřák ‚kdo není kuřák‘, nečest ‚co není čest‘, neplatný ‚nikoli platný‘, nehodný ‚nikoli hodný‘, nepravidelně ‚nikoli pravidelně‘, nedaleko ‚nikoli daleko‘ apod., 1.1, 3a), shledáváme v něm po stránce sémantické dva typy: a) některá slova s ne- zde vyjadřují prosté popření toho, co je vyjadřováno kladným protějškem bez ne- (např. nekuřák, nezájem, nečeský, neplatný, nepravidelně, nemilovat); b) jiná slova sem patřící vyjadřují spíše ostrý, kontrastní opak významu vyjadřovaného protějškem kladným (nečest „co není čest“ = ‚hanba‘, nehodný „nikoli hodný“ = ‚zlý‘, nebojácný „nikoli bojácný“ = ‚smělý‘, nedaleko „nikoli daleko“ = ‚blízko‘). Rozdíl mezi oběma typy se zde systémově projevuje tím, že typ druhý (b) na rozdíl od prvého (a) má formálně kladná synonyma, totiž nezáporová antonyma svých kladných protějšků: čest / nečest, hanba; hodný / nehodný, zlý; bojácný / nebojácný, smělý; daleko / nedaleko, blízko. Tímto vztahem ke kladným synonymům, kterým se zvýrazňuje opakokladný význam záporné formy (lexikálního záporu), se ovšem typ nehodný (b) shoduje s typem nešťastný (1.2, 3b): přítel / nepřítel, protivník; štěstí / neštěstí, nehoda n. smůla; šťastný / nešťastný, ubohý; slavně / neslavně, hanebně. A tak z hlediska jazykového je třeba dělit typy lexikálního záporu jinak než podle logických vztahů: nikoli na zápor založený na vztahu kontradikce (1.1) a kontrárnosti (1.2), ale na zápor bez kladného synonyma, vyjadřující prosté popření (4.1a), a na zápor s kladným synonymem, vyjadřující kontrastní opak (4.1b + 1.2). Lexikální zápor založený na vztahu kontradikce zahrnuje vyjadřování jak prostého popření, tak kontrastního opaku, a kontrastní opak je vyjadřován lexikálním záporem založeným jak na kontradikci, tak na kontrárnosti.[9] Stejně tak se ani logický pojem nekontrárnosti (1.3) nekryje se záporným lexikálním významem nekontrastního opaku: ten zahrnuje jak případy s logickou podstatou nekontrárnosti (láska / neláska, velký / nevelký, jeden / nejeden, málo / nemálo, 1.3), tak případy s logickou podstatou kontradikce (čeština / nečeština, vkus / nevkus, vtip / nevtip, 4c).[10]

[342]4.2 Psychické zpracování skutečnosti na základě logických opozicí se tedy jazykově ztvárňuje v různé typy lexikálního záporu jednak tím, že se jistý opoziční pojem diferencuje (např. různou slovnědruhovou formou, 2b), nebo že se hranice mezi logicky různými opozicemi stírá (např. shodnou existencí kladných synonym, 4.1), anebo se tato hranice zvýrazňuje (např. různým vztahem k jinému antonymu základového slova, 3bc). Jazykovým významotvorným činitelem, který má takovéto klasifikační funkce, jsou také sémantické okruhy slov vytvářejících s předponou ne- formu lexikálního záporu. Tak jako neexistence a existence kladných synonym u lexikálního záporu rozhraničuje prosté popření a opakokladnost v rámci poměru kontradiktorního, a zároveň stírá hranici mezi kontradikcí a kontrárností při vyjadřování významu opakokladného (4.1), tak také funguje i rozdíl mezi pojmenováními rozlišujícími a hodnotícími. Lze říci, že záporná forma prostě popírá kladný obsah u pojmenování rozlišujících (platné / neplatné jízdenky, český / nečeský čtenář, pravidelně / nepravidelně dýchá, kuřáci / nekuřáci, 1.1, 4.1a), kdežto vyjadřuje kontrastní opak u pojmenování hodnotících (hodný / nehodný člověk, daleko / nedaleko od bydliště, čest / nečest, 1.1, 4.1b; šťastný / nešťastný život, slavně / neslavně to skončilo, přítel / nepřítel, 1.2). Pojmenování rozlišující a hodnotící rozeznáváme podle toho, jakým způsobem blíže určuje jev, plní-li vůči výrazu tohoto jevu funkci člena určujícího (přívlastku, přístavku, příslovečného určení apod.): pojmenování rozlišující připojuje znak objektivně rozlišující, tj. zařazující daný jev do obecně platné kategorie (platná jízdenka, pravidelně dýchá, otec je kuřák), kdežto pojmenování hodnotící připojuje znak víceméně subjektivního (obecně nezávazného) hodnocení (hodný člověk, šťastný život, skončilo to slavně, kniha — nejlepší přítel), a ten může být i provázen citovým zabarvením.[11]

U pojmenování polysémických, která mají význam rozlišující i hodnotící, může mít ovšem záporná forma obojí uvedenou platnost: srov. např. u adjektiva vědecký záporné užití v platnosti rozlišujícího popření prodáváme knihy vědecké i nevědecké, zábavné a záporné užití v platnosti opačného hodnocení nevědecké, diletantské analýzy nám nepomohou. Takováto dvojznačnost však není vždy dostatečně známým faktem. Zatímco Spisovný slovník jazyka českého připisuje adjektivu nevědecký opačnou hodnotící platnost k adj. vědecký „takový, který není v souladu s vědeckým poznáním“ (nevědecké názory, nevědecký postup, nevědecká teorie, nevědecká představa), Příruční slovník jazyka českého definuje význam tohoto adjektiva jako rozlišující popření „jiný než vědecký, nejsoucí vědecký“, ale řadí sem i doklady na hodnotící opak (srov. spisovatelé, při nichž namnoze se přimísily také motivy nevědecké, své pochybnosti přednášeli Goll — co nyní píšeme pro širší kruhy, nevyhovuje: buď je to povrchní, tedy nevědecké, anebo vědecké, ale nezáživné Durdík). Jednoznačné chápání adjektiva nevědecký jako opačně hodnotícího výrazu k adj. vědecký prozrazuje i tento zajímavý doklad ze soudobé publicistiky: Naslouchejme pozorně i nadále racionálním argumentům poučených odborníků-ekonomů, ale vězme při tom, že jsou možné i jiné argumenty. Nikoli nevědecké, ale ne vědecké. V původním slova smyslu politické.[12] Jak patrno, lexikální zápor nevědecký s opakokladnou platností hodnotící („jsoucí v rozporu s vědou, diletantský“) staví se tu do protikladu se záporem členským ne vědecký („nikoli vědecký“), který vyjadřuje prosté popření kladného obsahu slova vědecký [343]v platnosti rozlišující, nehodnotící. To je ovšem umožněno protikladem nepříznakovosti záporu lexikálního a příznakovosti záporu mluvnického, členského (srov výše 2 a 3).

5. Zkoumáme-li polysémická denominativní adjektiva typu nevědecký, nedětský, nekřesťanský, nelidský, zjišťujeme, že se shodují v několika klasifikačních rysech. Zatímco základní význam se zde kryje s významem strukturním („nikoli vědecký“, „nikoli dětský“ atd., 3) a v slovnících bývá vyjadřován formulí „jiný než (vědecký, dětský …)“, význam sekundární lze vystihnout formulí „jsoucí v rozporu s (vědou, dětstvím, křesťanstvím …)“ a má zpravidla kladné synonymum (diletantský, dospělý, ukrutný …, 4.1). Kromě toho tato záporná adjektiva ve významu základním vyjadřují nepříslušnost k tomu, co je vyjadřováno kladným protějškem, takže jde o pojmenování rozlišující, kdežto ve významu sekundárním jsou spíše výrazem záporně hodnotícím, někdy dokonce expresívním, např. nekřesťanský ‚ukrutný‘ (4.2). Již tyto klasifikační rysy (3, 4.1, 4.2) prokazují, že základní význam zde má povahu prostého popření a uvedený význam sekundární že je opakokladný. Avšak rozdíl mezi oběma druhy lexikálního záporu je zde ztvárněn ještě dalším činitelem: rozdílem v jejich spojitelnosti s jinými slovy v kontextu. Zatímco rozlišující popření kladu je atributem převážně u pojmenování výsledků lidské činnosti (vědecké i nevědecké knihy, nedětský pokoj, nekřesťanské kmeny, nelidská podoba sochy), záporné opakokladné hodnocení je převážně atributem u pojmenování lidí a jejich chování (nevědecká úvaha, nedětský úsměv, nekřesťanské vydírání peněz, nelidský fanatik). K podobnému distinktivnímu rysu bychom došli také u polysémických adjektiv deverbativních neotesaný (o kůlu — o člověku), nevymáchaný (o prádle — expresívně o puse, o řečech), neposkvrněný (o šatu — o panně), nehledaný (o předmětu — o úsměvu, o způsobech) aj. — I když v podobných případech prosté popření není odlišeno od významu opakokladného všemi uvedenými rysy (3, 4.1, 4.2, 5), většina z nich k objektivnímu rozmezení postačí.[13]

Kontextovou spojitelností se základovým slovem kladným je konstituován význam prostého popření kladu v záporné složce sousloví cesta necesta, hlava nehlava, chtě nechtě, pán nepán, svátek nesvátek apod. Zde však by již bylo sotva správné mluvit o lexikálním záporu, když oba protikladné výrazy tvoří lexikální jednotku (podobně jako hory doly), vyjadřující „nepřihlížení k označené skutečnosti nebo zevšeobecnění bez zřetele k označeným kladným nebo záporným skutečnostem“ (Slovník spisového jazyka českého 2, 129). Stejně tak za lexikální zápor nepovažujeme z hlediska synchronního ty případy, kde záporná forma s ne- nemá proti sobě protějšek kladný (nemrava, nehorázný, nenávidět apod.), neboť v takových případech nemůžeme mluvit o funkci předpony (srov. pozn. 1); v tom je typu nemrava (: nemravný) blízký i typ nerez, který rovněž nemá systémový vztah k substantivu bez ne- (k rez), nýbrž k adjektivu (: nerezavějící).

6. Z toho, co bylo vyloženo, vyplývá, že sémantickým předpokladem záporného významu opakokladného je význam hodnotící (4.2) a že záporný výraz [344]takového významu — zvláště přeneseného — má tendenci k citovému zabarvení, k expresívnosti (nekřesťanské vydírání peněz, nevymáchané řeči, nechutné vtipy apod., 5). Protože takové expresívní zápory nemají expresívní protějšek v příslušném slově kladném, lze říci, že průvodním rysem opakokladného, negativně hodnotícího záporu je sklon k pejorativní expresivitě. Lexikální zápor však může být v češtině využit také jako stylistický prostředek eufemistický. Máme-li možnost nežádoucí jev označit antonymem kladným (slepý) nebo záporným (nevidomý), dáváme často přednost zápornému antonymu příslušného pojmenování kladného (vidomý): i když obě antonyma vyjadřují týž nežádoucí pojem kontrární (1.2, 3b), kladná forma slepý jej ztvárňuje jako opak kontrastní, kdežto záporná forma nevidomý jako opak nekontrastní (typu nevelký ≠ malý, 1.3, 3c), a tím označovaný jev staví do příznivějšího světla, zjemňuje jej. Toto eufemistické zabarvení tedy diferencuje týž kontrární pojem ve dva různé lexikální významy, v kontrastně opačný význam u adj. slepý a nekontrastně opačný význam u adj. nevidomý, takže eufemistický zápor nevidomý z hlediska jazykových vztahů patří k typu nevelký založenému na logickém vztahu nekontrárním (1.3, 3c).[14] Nekontrastně opakokladný typ nevelký (≠ malý) se pak ovšem dělí na dva podtypy: na zápory eufemistické, jako nemladý (≠ starý), nehezký (≠ ošklivý), nedobrý (≠ zlý), nerozumný (≠ ztřeštěný), nevesele (≠ smutně), a na zápory vyjadřující prostě neostrý protiklad, jako nevelký (≠ malý), nelehký (≠ těžký), nejeden (≠ každý), nezřídka (≠ často), nemálo (≠ mnoho), nepíle (≠ lenost), neláska (≠ nenávist); objektivní rozhraničení mezi oběma skupinami je zde zase (srov. 4.2) dáno rozdílnou sémantikou základových slov (u prvního podtypu jde o význam kvalitativně hodnotící, u druhého o význam kvantitativně hodnotící).[15]

 

Závěr. Lexikální zápor jako záporná forma slova (jeho spojení s negativní předponou) má různou funkci podle toho, jakým způsobem mění lexikální význam svého slova základového. Naše klasifikace lexikálního záporu byla proto založena na analýze lexikálního významu záporných forem tvořených předponou ne-. Při této analýze jsme sledovali hlavní významotvorné činitele: psychické zpracování záporně označovaných jevů v logické pojmy (1), jazykové ztvárnění těchto pojmů ve významy slovnědruhové (2) a strukturní (3), jazykové ztvárnění ve významy synonymní s jinými antonymy příslušných slov základových (4.1) a patřící k výrazným sémantickým okruhům (4.2), jakož i ve významy vázané na slovní spojení jistých kategorií sémantických (5) nebo expresívních a stylistických (6). Ukázalo se, že záporem vyjadřované pojmy kontradiktorní (1.1), kontrární (1.2) a zbytkový nekontrární (1.3) se působením jednotlivých činitelů jazykového ztvárnění v ně[345]které lexikální významy vyhraňují (A), v některé lexikální významy se diferencují (B) a v některé splývají (C).

(A) Pojem kontradiktorní (1.1) se prostřednictvím strukturního významu záporné formy slova (3) vyhraňuje v lexikální význam prostého popření kladu, nepříslušnosti k tomu, co vyjadřuje slovo kladné (nekuřák = nikoli kuřák). Pojem kontrární (1.2) se prostřednictvím strukturního významu a vztahem k jinému antonymu svého protějšku (3b) vyhraňuje v lexikální význam opakokladnosti, kontrastního opaku (nepřítel ⊂ nikoli přítel, nepřítel = protivník). Pojem nekontrární (1.3) se podobně (3c) vyhraňuje v lexikální význam neostrého, nekontrastního opaku (neláska ⊂ nikoli láska, neláska ≠ nenávist).

(B) V rámci pojmu kontradiktorního (1.1) se diferencuje od lexikálního významu prostého popření (nekuřák, nečeský) lexikální význam opakokladný (nečest = hanba, nehodný = zlý), a to vztahem ke kladnému synonymu záporné formy (4.1) a příslušností k pojmenováním hodnotícím (4.2), což obojí je příznačné pro záporné výrazy pojmů kontrárních; hranici mezi prostým popřením a opakokladností u adjektiv také zvýrazňují klasifikační rysy 3ab, 5 a 6. Některá substantiva na rozdíl od příslušných adjektiv (2b, 4c) v rámci logického protikladu (kontradikce) nabývají i lexikálního významu nedostatečné míry nebo jakosti (nečeština ‚špatná čeština‘, nevkus ‚nedostatek vkusu‘), podobně jako je to vlastní nekontrárnímu typu neláska, nepíle (1.3). V rámci pojmu kontrárního (1.2) se zase diferencuje od lexikálního významu opakokladného (nepřítel = protivník, nešťastný = ubohý) zápor eufemistický (nevidomý ≠ slepý), a to eufemistickým zabarvením (6); toto zabarvení — spolu s příslušností k pojmenováním kvalitativně hodnotícím (rysem 4) — také odlišuje eufemistický zápor od prostého nekontrastního opaku (srov. nehezký ≠ ošklivý proti nevelký ≠ malý).

(C) Jazykové ztvárnění ve formě lexikálního záporu tedy také stírá hranice mezi různými logickými opozicemi (protějšky kladného pojmu v různých logických opozicích): vztahem ke kladným synonymům (4.1) a příslušností do kategorie pojmenování hodnotících (4.2) se ztvárňuje pojem kontradiktorní a kontrární v lexikální význam opakokladný (nehodný; nešťastný); shodným slovním druhem (2) se ztvárňují jisté pojmy kontradiktorní a nekontrární v lexikální význam nedostatečné míry nebo jakosti (nevkus ; neláska); eufemistickým zabarvením (6) se pojem kontrární a nekontrární ztvárňuje v lexikální význam eufemistického záporu (nevidomý ; nehezký).

 

R É S U M É

Über die lexikalische Negation im Tschechischen

Die lexikalische Negation als die negative Form eines Wortes (d.h. seine Verbindung mit dem negativen Präfix) hat verschiedene Funktionen je nachdem, wie sie die lexikalische Bedeutung ihres Grundwortes ändert. Unsere Klassifikation der lexikalischen Negation ist deshalb auf der Analyse der lexikalischen Bedeutung der mit dem Präfix ne- gebildeten negativen Formen basiert. Bei dieser Analyse wurden die bedeutungsbildenden Hauptfaktoren verfolgt: die psychische Verarbeitung der negativ bezeichneten Erscheinungen zu logischen Begriffen (1), die [346]sprachliche Ausgestaltung dieser Begriffe zu wortartmässigen (2) und strukturellen Bedeutungen (3), die sprachliche Ausgestaltung zu Bedeutungen, die mit anderen Antonymen der betreffenden Grundwörter synonym sind (4.1) und zu deutlich ausgeprägten semantischen Umkreisen gehören (4.2), wie auch zu Bedeutungen, die an eine Wörterverbindung bestimmter semantischer (5) oder expressiver und stilistischer Kategorien (6) gebunden sind. Es hat sich erwiesen, daß durch die Negation ausgedrückte kontradiktorische (1.1), konträre (1.2) und restliche nichtkonträre (1.3) Begriffe infolge der Einwirkung von Einzelfaktoren der sprachlichen Ausgestaltung sich zu einigen lexikalischen Bedeutungen ausprägen (A), sich in einige lexikalische Bedeutungen differenzieren (B) und in einige verschmelzen (C).

(A) Der kontradiktorische Begriff (1.1) wird vermittels der strukturellen Bedeutung der negativen Form eines Wortes (3) zur lexikalischen Bedeutung einer einfachen Negation des Positivums, der Nichtzugehörigkeit zu dem, was das positive Wort ausdrückt (nekuřák = nikoli kuřák), ausgeprägt. Der konträre Begriff (1.2) wird vermittels der strukturellen Bedeutung und durch die Beziehung zu einem anderen Antonym seines Gegenstücks (3b) zur lexikalischen Bedeutung der Gegenteiligkeit, des scharfen Gegensatzes (nepřítel ⊂ nikoli přítel, nepřítel = protivník) ausgeprägt. Der gegensätzliche nichtkonträre Begriff (1.3) wird ähnlich (3c) zur lexikalischen Bedeutung des nichtkontrastiven Gegenteils, des unscharfen Gegensatzes (neláska ⊂ nikoli láska, neláska ≠ nenávist) ausgeprägt.

(B) Im Rahmen des kontradiktorischen Begriffes (1.1) differenziert sich von der lexikalischen Bedeutung der einfachen Negation (nekuřák, nečeský) die gegensätzliche lexikalische Bedeutung (nečest = hanba, nehodný = zlý), und zwar durch die Beziehung zur positiven Synonym der negativen Form (4.1) und durch die Zugehörigkeit zu den wertenden Benennungen (4.2); beides ist für die Ausdrücke von konträren Begriffen charakteristisch. Die Grenze zwischen der einfachen Negation und der Gegensätzlichkeit wird bei den Adjektiven auch durch Klassifikationszüge 3ab, 5 und 6 verdeutlicht. Zum Unterschied von den einschlägigen Adjektiven (2b, 4c) erwerben einige Substantive im Rahmen des logischen Gegensatzes der Kontradiktion auch die lexikalische Bedeutung eines unzureichenden Grades oder einer unzureichenden Qualität (nečeština ‚schlechtes Tschechisch‘, nevkus ‚Mangel an Geschmack‘) — eine ähnliche Erscheinung wie bei dem nichtkonträren Typus neláska, nepíle (1.3). Im Rahmen des konträren Begriffes (1.2) differenziert sich wieder von der gegensätzlichen lexikalischen Bedeutung (nepřítel = protivník, nešťastný = ubohý) die euphemistische Negation (nevidomý ≠ slepý), und zwar mit Hilfe der euphemistischen Färbung (6); durch diese Färbung — und zugleich durch die Zugehörigkeit zu den qualitativ wertenden Benennungen — unterscheidet sich die euphemistische Negation auch von dem nichtkontrastiven Gegensatz (vgl. nehezký ≠ ošklivý gegenüber nevelký ≠ malý).

(C) Die sprachliche Ausgestaltung in Form der lexikalischen Negation verwischt also auch die Grenzen zwischen den verschiedenen logischen Oppositionen: durch die Beziehung zu den positiven Synonymen (4.1) und durch die Zugehörigkeit in die Kategorie der wertenden Benennungen (4.2) werden die Begriffe des kontradiktorischen und konträren Gegensatzes zu der gegensätzlichen lexikalischen Bedeutung (nehodný; nešťastný) ausgestaltet; durch die identische Wortart (2) werden bestimmte kontradiktorische und nichtkonträre Begriffe zur lexikalischen Bedeutung des unzureichenden Grades oder der unzureichenden Qualität (nevkus; neláska) ausgestaltet; durch die euphemistische Färbung (6) wird der konträre und nichtkonträre Begriff zur lexikalischen Bedeutung der euphemistischen Negation (nevidomý; nehezký) vereinigt.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 4, s. 337-346

Předchozí Ján Kačala: Kritická pripomienka k pozn. 12 v článku O. Uličného K syntagmatické a transformační charakteristice doplňku (SaS 30, 1969, 11—22)

Následující Dana Konečná: O významech pádů v současné češtině, zejména v místních určeních