Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od března do června 1936

[Kronika]

(pdf)

-

16. března. 1. J. Arnaudiès: Myšlenky Davida García o větě a logickém symbolismu. Přednášející podává rozbor studie barcelonského badatele „La proposition et le symbolisme logique élémentaire“. García rozlišuje tři druhy logického symbolismu: stenografický symbolismus „samoznaků“, jehož prvky označují ojedinělé symboly; logický symbolismus nulové řady, jehož prvky označují třídy symbolů; logicky symbolismus první řady, jehož prvky označují věty. Pro toto třídění je závažný jednak počet, jednak pořádek označených symbolů. Autor upozorňuje na podstatnou dissymetrii každé věty a na ústřední úlohu subjektu jeho přímými atributy. Vedle logického vztahu zahrnuje věta jisté uspořádání, jež vyjadřuje intenci jejího hlasatele. Přednášející zdůrazňuje blízkost této myšlenky k stanovisku Pražského linguistického kroužku. Logický obsah věty není všecko. Její struktura a zejména slovosled vyjadřuje vedle toho vztah mezi oznámenou věcí a oznamovatelem. Je zajímavé, že tato dualita se zvláště nápadně projevuje v matematice, která je po výtce oborem čisté logiky: změny perspektivy označených jednotek, totiž přechody od jedné formy k jiné stejnoznačné, mají tu velmi důležitou úlohu. Na př. dvě rovnice ax + b = 0 a x = – b/a, logicky stejnoznačné, nemohou se lhostejně vyskytovat jedna místo druhé, neboť právě řešení rovnice spočívá v přechodu od první formy k druhé.

2. B. Trnka: Těsnopis a fonologie. Řečník podrobuje odmítavé kritice teoretickou basi dosavadních českých soustav těsnopisných, zejména soustavy A. Düricha. Jako stěžejní zásadu soustavy založené na principech fonologických zdůrazňuje požadavek, aby protiklady, které se opakují u několika párů fonémat (srov. korelaci znělosti v češtině), se označovaly jednotným způsobem, na př. znělost spodním obloučkem, palatálnost (ť/t, d/ď, n/ň) vydutím a pod. Volba disjunktních znaků pro disjunktní fonémata, jakož i grafických „příznaků“ pro opakující se protiklady, musí se ovšem v těsnopisných soustavách díti s ohledem na míru frekvence a na kombinaci fonémat tak, aby časté kombinace fonématické dostaly označení úměrně stručné. Šetřením těchto zásad, které přednášející aplikoval na svou soustavu, a přihlížením i k alternacím (jako Praha : Praze : pražský) lze dospěti k soustavě maximálně rychlé a spolehlivé. Funkční hledisko opravňuje jak užívání „symbolů“ pro hlásky hojně se vyskytující (samohlásky i některé souhlásky), tak zvláštního psaní, po případě krácení přípon a předpon, a vynechávání (resp. zkracování) kmenových slabik. S funkčního hlediska lze snadno odhaliti příčiny nezdaru Dürichova pokusu o soustavu všeslovanskou, založeného na zásadách vědecky zcela neujasněných.

23. března. St. Lyer: Pauza a její funkce ve struktuře jednoduché věty v románských jazycích. Syntaktická pauza, provázená vždy změnou intonace, [262]vyjadřuje nejzákladnější vztah ve věte jednoduché, totiž predikaci. Značí predikaci přímou i nepřímou (do této druhé kategorie patří také vztah přístavkový a vztah přísudkového podmětu). Potlačením této pauzy, t. j. logickou kondensací vzniknou ostatní syntagmatické vztahy, t. j. vztah přívlastkový a předmětný. Zhuštěný přímý predikát nominální, který projevuje obyčejně morfologickou shodu v čísle, pádě a rodě se svým subjektem v tom případě, utvoří-li s tímto subjektem jedno syntagma, nazývá se přívlastkem. Zhuštěný nepřímý predikát nominální, který utvořil jedno syntagma se slovesem určitým, stává se přívlastkem slovesným. Zhuštěný nepřímý predikát nominální, který utvořil jediné syntagma se slovesem transitivním tak, že se stane objektem jeho činnosti, stává se předmětem. Rušením pauzy na jedné straně a jejím realisováním na straně druhé proměňuje se základní funkce predikativní ve funkce sekundární, totiž přívlastkovou a předmětnou, a naopak.

30. března. P. Trost: Strukturální rozbor Célinova románu Voyage au bout de la nuit. V románu Célinově defaitistickému nihilismu námětových složek odpovídá stejná radikalisace všech jeho prvků „formálních“. V tom tkví dráždivá novost tohoto díla, tak zásadně odlišného od výtvorů někdejšího naturalismu, s nímž jej stále srovnává francouzská kritika. Průbojnost Célinova vyniká právě v protikladu k Zolovi. Vidí-li zolovský scientismus vrchol moderního lidstva a záruku optimistického evolucionismu v typu Pasteurově, vrcholí naopak nihilistické odhalení Célinovo v grotesce z Pasteurova ústavu: tím je náznakově vyjádřen základní ideologický protiklad obou děl, který důsledně rozrůzňuje jejich strukturní složky. Podstatná jednotnost Célinova románu, opřená o soulad všech jeho složek, zakládá se však na velmi bohatých a rozmanitých prostředcích. Jeho jazyk je souborem příkrých protikladů: vedle tónu radikálně cynického je podání dokonale sentimentální; neukázněný argot a jazyk emocionální je proložen cáry jazyka klasického a oficiálního, bossuetovskými periodami s pathetickými klausulemi a nadbytkem forem subjonctif de l’imparfait. Tyto protichůdné složky se vesměs navzájem snižují a tím stále aktualisují napětí nihilistické destrukce.

6. dubna. V. Bröndal (Kodaň): Struktura samohláskových systémů. Zjišťuje základní pojmy nutné a dostatečné pro definici kteréhokoli samohláskového fonématu a vzájemný poměr samohlásek v systému, a zdůrazňuje přímě zákonitý ráz tohoto poměru (zákony sounáležitosti). Obírá se otázkou frekvence jednotlivých typů a otázkou významu obecných zákonů fonologických pro historické hláskosloví (viz Travaux du Cercle linguistique de Prague VI, 1936, 62 n, kde je v základě tato přednáška otištěna).

7. dubna. Const. Brailoiu (Bukurešt): Rumunská doîna. Zjišťuje zeměpisné rozšíření jednotlivých písňových forem v Rumunsku, jejich funkce, lokální zvláštnosti, a naznačuje souvislost základní rumunské písňové formy, zvané „doina“, s lidovou hudbou Ukrajinců a jižních Slovanů. Podává rytmicko-melodický rozbor rumunských nenií v jejich poměru k ostatním formám lidové poesie.

27. dubna. Arne Novák: O českém slohu kritickém (otištěno v Slovu a slovesnosti II, 1936, 145 n.).

11. května. A. Frinta: Nejstarší linguistická teorie česká. První náš jazykozpytec, M. J. Hus, neformuloval ve sp. De orthographia bohemica zásady, z nichž vyšly, jeho ortoepické poznámky. Zato v obšírném Blahoslavově komentáři k první mluvnici české od B. Optáta a V. Philomathesa najdeme již určitá hlediska na jazyk národní a jeho pěstění. Biskup Jednoty bratrské nebyl sice odborník filologický, ale měl vášnivou lásku k české řeči, jejíž dokonalost měřil jako humanista latinou. Ta mu dala pevné vědomí funkce spisovného jazyka jako nástroje kultury vůči lidovým nářečím, jichž si všímal na rodné Moravě i v Čechách (je také naším prvním dialektologem). B. chce mít jazyk jasný a určitý, ale nechce postrádati v jeho formě ozdobnosti („elegantia“). Jsa hudebně nadán je B. typ akustický a proto pokračuje ve fonetické orientaci Husově. Je jemným pozorovatelem artikulace i kvality hlásek, sahaje přitom i k opravdovým experimentům. Je si vědom i kombinační závislosti určitých hlásek navzájem a vychází ze studia „vlastnosti“ jazyka. Jde mu vždy o eufonii (která má býti „šetřena pilněji nežli regule gramatické“), zavrhuje kakofonie, homonyma a umělé novotvary. Estetické hodnocení ho vede k tomu, že změny hláskové a jazykové vůbec pojímá jako poetické figury. B. jest u nás do jisté míry předchůdcem funkční linguistiky, neboť mu šlo o kulturu spisovného jazyka v službě pro [263]něj nejvyšší, t. j. pro překlad a výklad Slova božího. S tohoto hlediska třídí slova od mluvy krčemné přes odborné výrazy řemeslníků ke „krasomluvnosti“ kazatelů. I když jeho gramatika zůstala až do r. 1857 v rukopise, měla vliv na vývoj spisov. jazyka, vždyť B. vyslovil sám pouze jakési „patrimonium commune“ celé Jednoty bratrské co do péče o češtinu, a jeho Novým zákonem se řídili překladatelé Bible kralické! I Komenský jako další náš linguista navazoval na dílo B. Gramatika Blahoslavova zasluhovala by nového, vědecky přesného vydání.

18. května. L. Landgrebe: Pojem „významového pole“ v jazykovědě a jazykové filosofii. Vzhledem k pojmu „významového pole“ (Feldbegriff), rozvinutého jazykovědou (na př. Trier) a jazykovou psychologií, vzniká nutnost rozšířiti okruh úkolů filosofického významosloví. Její jednostrannou orientaci na řeč vědeckých vypovídacích vět, nejvíc zbavených závislostí na situaci, musí nahraditi typologie situací, začínajíc mluvením v kontekstu bezprostředního „ukazovacího pole“ (Zeigfeld) a přecházejíc k řeči co nejvíc vzdálené od konkretní situace. Husserlova typologie obzorů (Umwelthorizonte) poskytuje prostředky, jimiž lze filosoficky odůvodnit nutné rozlišení rozličných významových polí a jejich pořadí.

25. května. O. Fischer: Symbol matek v Goethově Faustu. Scéna v temné galerii (II. 1) se svou mystikou matek budící úžas bývá neprávem vykládána bez důsledného přihlížení ke kontekstu celé básně. Běží o to, aby byla zapjata do svého ovzduší etiky a symboliky. Již Urfaust byl cele zosnován na podkladu problematiky mateřské, brojil — tento protestující záměr se postupem doby vytratil autoru z mysli — proti přísným trestům, jimiž jsou stihány svobodné matky, a má plno obrazů z oblasti početí a rození; ještě před svedením je Markétka určena k mateřskému údělu. V druhé části opakuje se tragika dítěte předčasně hynoucího v tragedii Heleny a Euforiona. Závěrečné dějství vzpíná se poté k vznešenému mysteriu početí neposkvrněného. Markétka — Helena — Panna Maria, trojice dramat, jejichž osou je problém matky a dítěte, nikdy arci nedovedený do posledních důsledků. K tomu Homunculus jako člověk umělé líhně a k závěru sbor zesnulých novorozeňátek — zde i jinde je silné napětí básnické způsobeno náznakem nedořečených symbolu mateřských. Jméno matek ve scéně temné galerie znamená Goethovi jakési „tabu“, t. j. cosi, s čím přijíti do styku působí hrůzu, protože by odtud mohly vyplynout ničivé důsledky. V poesii právě to, co je „tabu“, dává slovům a obrazům pravé jejich kouzlo, neboť básnictví je sublimací životních pudů, jež ponechány samy sobě nebo převedeny ve skutečnost zničily by básníkův svět vnější i vnitřní. (Otištěno v Travaux du Cercle linguistique de Prague VI, 1936, 207 n.)

4. června. J. Hrabák: Srovnávání verše staročeského a staropolského. Řečník zjišťuje souvislost staročeské a staropolské básnické formy. Detailním rozborem rytmických tendencí stpol. verše a srovnáním s veršem stč. ukazuje, že staropolská veršová forma je přesně přejatá forma staročeská, pokud to ovšem jazykový materiál, lišící se místem přízvuku, dovoloval. V základním rozměru, ve verši osmislab., se setkáváme v stp. verši v podstatě s týmiž různotvary jako ve verši stč., stejné je i rozlišení verše mluvního a zpěvního a vznik zvláštních rytmických efektů ve verši zpěvném (jambický sklon v stč., daktylický v stpol.). Zajímavá je i stránka chronologická: stp. verš přejímá formy o století dříve vypracované stč. veršem. Lze tedy stp. verš. pojímat jako okrajový útvar stč. literatury a jeho rozbor je cenný pro poznání expanse stč. kultury. Přednášející připojil pak poznámky o estetickém využití odchylek od přesného sylabismu v stp. a stč. verši a z veršových údajů vyvodil termín antequem pro ustálení polského přízvuku na předposlední slabice. (Srov. podrobněji v Prager Rundschau 6, 1936, 394—397).

22. června. Vl. Helfert: K otázce hudebnosti v poesii (tato přednáška bude uveřejněna v Slovu a slovesnosti III, 1937).

23. června. E. Otto: Gramatika a stylistika s hlediska vědy a vzdělávacího procesu. „Nauka o jazyce“ (Sprachkunde) zahrnuje gramatiku, která popisuje empirická fakta v jednotlivostech a v celku, a „učení o struktuře“ neboli idiomatiku, postupující od pouhého „poznávání“ gramatických jednotlivostí k souhrnnému „chápání“ vnitřních forem. Naproti tomu „nauka o mluvě“ (Sprechkunde) zahrnuje popis mluvního aktu v jednotlivostech a v celku a učení o stylu (rétoriku, stylistiku), které stanoví normy přiměřeného mluvení pro jednotlivé jazyky anebo s platností obecnou. „Styl“ záleží ve výběru těch prostředků z daných, které jsou [264]určeny cílem. Ráz mluvy je spjat s individualitou mluvícího. Z toho vyplývá souvislost stylisování nebo chápání řeči z jazykové struktury a jakékoliv pravé humanity, která se vždy zakládá na schopnosti porozumění a sdělování. Proto běžné vyučování mluvnice musí postupovati od pouhého poznávání a chápání pravidel a od bezduchého překládání k zvládnutí stylu písemných i ústních projevů v cizí řeči v její souvislosti s jazykovým duchem. Teprve tak vzniká pravé „vzdělání“. To však předpokládá spontánní chápání cizího jazyka a národa na základě jeho kultury (nauka o kultuře).

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 4, str. 261-264

Předchozí Zdeněk Vančura: Schůze filologů Vysoké školy obchodní

Následující Bohuslav Havránek: Fakta mluví