Fakta mluví

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

Facta loquuntur

„Jazykové nešvary, kterými svou práci sice v dobrém úmyslu, avšak zcela zbytečně zatěžoval“, těmito slovy končí J. Haller svůj drobný příspěvek „O Jungmannově překladu Ataly“ ve Sborníku prací věnovaném památce prof. dr. P. M. Haškovce (1936, str. 141—146), ač jinak v něm srovnáváním překladu s originálem dospívá k obvyklému „příznivému soudu o zcela zvláštním překladatelském umění Jungmannově“.

Jaké to „nešvary“ objevil přísný kritik Naší řeči v jazyce Jungmannově? Předně je to „Jungmannova záliba v nečeských vazbách infinitivních, mechanicky (!) přejímaných z latiny“, příklady: vidím se seděti, mněje ztracena se býti a j. — Avšak takovéto vazby nominativu nebo akusativu s infinitivem — původem ovšem latinismy — jsou v humanistické češtině velmi rozšířené, na př. u Veleslavína, Bratří, Komenského atd., a spisovná čeština v době obrozenské zůstává ve stavbě větné dlouho ještě češtinou humanistickou. Jsou proto i tyto vazby nejen u Jungmanna, nýbrž i u Kollára. Palackého atd., a nelze tedy tvrditi o nich: „V tom tedy Jungmanna opustila pomoc jemného citu jazykového a kritické rozvahy“, když prostě v té věci psal spisovným jazykem své doby. Totéž platí o „cizím vlivu v pořádku slov“, který dále Haller Jungmannovi vytýká.

Jiný typ Jungmannových „jazykových nešvarů“: „Některé z novot a zvláštností, kterými Jungmann zpestřoval (!) jazyk svého překladu, ukázaly se však přepjatými(!) a neživotnými“. Mezi sedmi příklady těchto „přepjatých novot a zvláštností“ Jungmannova překladu z r. 1805 je také tvar jmě, který jako „náležitý“ uvádějí obrozenské mluvnice z r. 1795, 1798, 1804 a j., 2. os. by (m. bys) v době obrozenské častěji u spisovatelů doložená. Tyto příklady — jsou alespoň správně uvedeny mezi archaismy; zato jako novota patrně Jungmannova je uveden tvar padev (místo pad, padnuv), avšak Jungmann sám právě v Atale se u něho dovolává Hájka a nahlédnutí do Gebauerovy mluvnice by autora poučilo, že humanistická prakse i teorie vedle stejně umělého typu padv zaváděla i tvar padev. — Dále v čem je na př. tvar nelzelo přepjatý nebo násilný („mnohé z novot byly násilné a neujaly se“) — ať už tvar ten utvořil Jungmann sám anebo jej přejal z lidového jazyka nářečí? Je přepjaté a násilné i č. dial. nelzelo a slov. dial. trebalo (srov. Trávníček, Neslovesné věty 2, 127n.)? A pod.

Výklad jazykových fakt a jejich hodnocení jsou tedy plny nesprávností, poněvadž Haller nedbá o jejich zařadění do příslušné doby. Snad alespoň je studie užitečná bezpečným zjištěním jistých fakt? I v tom jsme zklamáni, přihlédneme k nim podrobněji. Na př. autor cituje na str. 143 na 9 řádcích tekst Jungmannův a v citátu tom je pět odchylek od tekstu Jungmannova: strhne se m. strhna se, plamenná kštice m. kštice plamenná, širého m. šírého atd. Na str. 142 uvádí několik dokladů (18) básnických slov nových nebo nezvyklých, užitých v překladu místo slov „běžných“. Tato slova „běžná“, která ke každému z nich připojuje, jsou převahou interpretační poznámky Jungmannovy, ale Haller si u slov vděk a půvab beze všeho přehodil výklad Jungmannův a k slovu milostnost, vykládajícímu u Jung. vděk (nikoli půvab jako u Hallera), připojil nad to luznost (to však nikterak není slovo běžné v době obrozenské, nýbrž teprve adj. luzný jako slovo básnické se rozšířilo až později, v 30. letech), Jungmannův vyklad pramen u slova vrchoviště změnil na prameny (ač na příslušném místě, kde o studnici), místo Jungmannva draha beze všeho píše dráha a pod.

Ukázali jsme v předešlém čísle (str. 199 n.), s jakou lehkovážností píše literární historik o jazyku Máchově ve školské příručce; zde vidíme, že s jakou neúctou k přesnosti a s jakou neznalostí „odborník“ pro spisovnou češtinu soudí Jungmannův jazyk dokonce ve vědeckém článku. Je to přece tak jednoduché a pohodlné táž nekritická měřitka, kterými Haller soudí současné umělce (jazykový nešvar, přepjaté, neživotné, mechanicky přejaté, násilné), přenésti i na Jungmanna; přesných fakt a znalosti jich k tomu patrně není třeba ani v jednom případě ani v druhém.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 4, s. 264

Předchozí Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od března do června 1936

Následující Bohuslav Havránek, Arne Novák, František Trávníček, Frank Wollman: Vyučování ruštině do středních škol!