K francouzskému Greimasovu pokusu o strukturní sémantiku

Josef Filipec

[Rozhledy]

(pdf)

Попытка французского лингвиста Грема создать структурную семантику / Au marge de l’essai français de A. J. Greimas d’une sémantique structurale

Mezi pokusy vybudovat dnešní sémantiku zaslouží pozornosti sémantika francouzská, přestože k ní někteří badatelé, ovlivnění dynamičtějšími směry a autory, zvláště z USA, ke své škodě příliš nepřihlížejí. K francouzské škole lze přiřadit i některé nefrancouzské autory, jako je E. Coseriu, K. Heger a K. Baldinger, kteří publikují i francouzsky nebo vycházejí z klasických francouzských koncepcí, především F. de Saussura, A. Martineta, E. Benvenista aj. Pozoruhodné příspěvky lze najít zvláště v Cahiers de lexicologie (dosud 9 svazků od r. 1959, dále jen CL) a v Travaux de linguistique et de littérature (od r. 1963). Je jim společná strukturní orientace výzkumu, zužitkovávající víceméně podněty Saussurovy, pražské školy, Hjelmslevovy, distribucionalismu a generativní gramatiky, ale tu doplňují zdařile i zřetelem sociologickým a zřetelem k sémiologii.

Všechna tato hlediska se projevují také v strukturní sémantice Greimasově,[1] zaměřené především k vypracování metodologie tohoto úseku a sledující širší cíle [424]než jen interně lingvistické. V duchu sociologicky orientovaných prací Matorého projevil G. popisem oděvní módy v r. 1830[2] smysl pro sociologii jazyka. V souvislosti s Quemadovým besançonským centrem ho zaujal mechanografický popis slovní zásoby a gramatických tvarů, přihlížející ke všem relevantním kvantitativním ukazatelům.[3]. Sémantiku chápe sice v širším kontextu, ale jeho východisko je autonomně lingvistické: vychází z označujícího souboru (l’ensemble signifiant) daného recipročním vztahem označujícího a označeného; odmítá sémantický realismus (např. Ullmannův), tj. pojetí významu (signification) jako vztahu znaku k věci, a přiklání se k sémiologii;[4] za vlivu logiky (Reichenbachovy ap.) rozlišuje dvě roviny metajazyka: popisný (formuluje významy jazyka objektu) a metodologický (definuje popisné pojmy), úrovně induktivní, a vedle toho epistemologický, schopný konstruovat obecnou sémantiku, postupující deduktivně a nezávisle na konkrétních přirozených jazycích. Tu je zřejmá souvislost s učením Hjelmslevovým a styčné body i s některými názory teoretiků generativní gramatiky.

Další kroky G. systému jsou tyto: pojetí diskontinuity, tj. diskrétnosti jazykových jevů (a nejen jich) a sémantického vztahu mezi dvěma a více prvky. Za základní způsob existence významu a za minimální jednotku významu pokládá G. binární elementární strukturu (sémickou kategorii), tj. sémantický vztah členěný v dva sémy (distinktivní rysy). Přihlíží-li se — v příklonu k Hjelmslevovi — k substanci obsahu, označuje tento vztah jako sémantickou osu, přihlíží-li se k formě obsahu, mluví o sémickém členění této osy. Toto rozlišení dokládá rozdílem mezi pojmenováními barev v různých jazycích, kdy jsou různá sémická členění spektra barev obsazena různými lexémy jakožto soubory sémů. G. se drží pojetí strohého binarismu, přičemž kombinuje formulace Jakobsonovy s Brøndalovými. V podstatě rozeznává dva typy binárních opozic: typ s příznakovým a bezpříznakovým členem (sémantický prvek přítomný u jednoho členu je u druhého nepřítomný: s : non s), např. velký - malý, a druhý typ, kdy sém jednoho členu je u druhého členu nejen nepřítomný, ale nahrazen jiným: A (s₁) r (vztah) B (s₂), tj. lexém hoch se sémem ‚mužskost‘ je vztahu r (‚pohlaví‘) s lexémem dívka, u něhož je sém ‚ženskost‘. Tyto dva základní typy binárních opozic (řekli bychom privativní a ekvipolentní) doplňuje variantami, kdy krajní členy privativní opozice doplňují prostřední člen buď neutrální, nebo komplexní. Jako příklad pro trojice s neutrálním členem uvádí modální osu: imperativ (s) : indikativ (ani s, ani non s) : subjonctif (non s).

G. neváže svůj výklad na lexémy, jde mu o univerzální jazykový popis, týkající se i sémantiky gramatické. Je typické, že jeho čtyři sémické termíny: s (tj. positif, přítomnost sému s), non s (négatif, přítomnost sému non s), (s+non s), tj. complexe, — (s+non s), tj. neutre a jejich obsah jsou převzaty z jeho Poznámek o mechanografickém popisu gramatických tvarů (srov. pozn. 3, s. XVI). V dalším výkladu rozlišuje vztahy hyperonymické (od celku elementární struktury k částem, jednotlivým sémům) a hyponymické, opačné.[5] Lexém pak definuje jako místo, kde se projevují sémy různých kategorií a systémů spojené hierarchickými vztahy. Tyto vztahy, chápané binárně, znázorňuje členěním metajazykového pojmu ‚prostorovost‘ důležitého pro dvojice lexémů typu dlouhý-krátký, široký-úzký, vysoký-nízký a rozsáhlý-[425]tlustý.[6] Jsou to slova vyjadřující relativní míru jistého rozměru, jichž si povšiml také Katz a Weinreich.[7] Tytéž vztahy mezi sémy platí nejen u lexému, ale i u morfolexému (např. u členu la-les), paralexému (ustáleného pojmenovacího spojení: pomme de terre) a syntagmata (pain de seigle).[8]

Jestliže z počátku vycházel G. od sému, v další části knihy vychází z lexému, tj. základní jednotky nesoucí význam, a zjišťuje různá sémická členění lexematického pole. Lexém realizuje svůj smysl v kontextových výskytech a úhrn všech výskytů vyčerpává všechny možné sémické variace. (To ovšem platí i o budoucích a potenciálních výskytech, nikoli jen o aktuálních!) Tím se realizují vedle sémického jádra (le noyau sémique, dále Ns), majícího povahu invariantu, tj. neměnného sémického minima, ještě kontextové sémy, takže sémém, pojatý zde jako výsledek smyslu a pojem promluvové manifestace (srov. schéma na s. 54), je kombinací jádrových a kontextových sémů. Tak např. lexém hlava, definovaný u Littrého jako ‚část těla připojená k tělu krkem‘ realizuje se v jisté třídě kontextů jako ‚kostěná část‘, v jiné jako ‚část pokrytá vlasy‘ a v jiné jako ‚část nepokrytá vlasy‘. Tu však právě nasazuje G. páku svého výkladu. To, že slovo hlava znamená ‚část těla‘, je možné jen jako důsledek faktu, že tu jde o sémické jádro ‚krajnost‘ a ‚přední/horní poloha‘ (extrémité + supérativité). Jádro vyznačující se hierarchickým vztahem dvou sémů jednoho lexému tvoří jednoduchou nukleární figuru: Ns = s₁ → s₂, u dvou a více lexémů v kombinaci jde o složenou figuru. G. provádí podrobnou sémantickou dekompozici výskytů slova hlava a uvádí je na společného jmenovatele. Tak např. ve spojení hlava (v češtině též čelo) průvodu (tête de cortège) objevuje sémy ‚krajnost‘, ‚přední poloha‘, ‚horizontálnost‘ a ‚diskontinuita‘. Tyto sémy se v některých případech opakují, v jiných jsou nahrazeny jinými (‚horní poloha‘ - ‚přední poloha‘, ‚horizontálnost‘ - ‚vertikálnost‘, ‚koulovitost‘ - ‚bodovost‘ ap.). Jádrové sémy a sémické figury mají charakter sémiologický, tj. obecnější povahy, směřují k rovině vnímání, k logice a ostatním vědám společenským, kontextové sémy, např. ‚neživotnost‘ : ‚životnost‘ (‚živočišnost‘ : ‚lidskost‘) naopak mají charakter sémantický, specifický.[9] Prvky obou těchto úrovní se právě setkávají v projevu a tvoří sémémy. V tomto rozlišení plánu sémantického a sémiologického vidí G. právě věrnost tradici Saussurově a zároveň zřetel k Hjelmslevovu rozlišení substance obsahu a formy obsahu. G. ukazuje dále na dvojznačnost kontextových sém, z nichž jedny specifikují význam jádra v kontextu, druhé jsou společným sémantickým (podle nás průnikovým) prvkem spojitelných lexémů. Tyto kombinační sémy označuje G. stejně jako Pottier, který rozvíjí svou sémantickou teorii paralelně, klasémy.[10] V postižení sémů a klasémů a ve vytvoření protikladů, které jsou s to formálně signalizovat jazykový obsah, vidí G. vlastní přínos strukturní sémantiky.

V řadě dalších kapitol přechází G. k sémantice textu projevu. Volí tedy jednu z možných cest výzkumu. V kombinaci se totiž jednak objevují klasémy (např. ve spojení pes štěká klasém ‚životnosti‘, a to ‚živočišnosti‘, ve spojení komisař štěká klasém ‚lidskosti‘), jednak podléhají jednotky různé hierarchie principu [426]textové ekvivalence. V souvislosti s ekvivalencí všímá si G. metajazykového fungování textu projevu, totiž možnosti náhrady pojmenování rozšířeným syntagmatem, jehož jedním typem je definice, popř. zase možnosti kondenzace, tj. způsobu převedení rozšířeného syntagmatu v pojmenování. Odtud, zvláště z porovnávání synonym, vyvozuje G. metodiku analýzy konstrukčních sémémů pojatých jako abstrakce výskytových sémémů. Tím se přihlíží i k syntagmatickým, i k paradigmatickým aspektům významu. Za další nutnou fázi svých „úvah“ (s. 102) považuje G. obecnou koncepci realizace univerza (s. 119),[11] vlastně přeměny imanentního univerza v univerzum vyjádřené v jazyku. Sémy lze zkoumat jen jako prvky základních významových struktur a pokud tvoří součást sémických kategorií a souborů, nikoli izolovaně. K pojmu soubor (ensemble) nemá G. důvěru, a snaží se proto vymezit dva druhy struktur (s. 105): systémové a morfematické. Druhé jsou podřízeny prvním a mají heterogenní povahu. Z existence jádrových sém a klasémů vyvozuje dva strukturní typy sémémů, totiž sémémy a metasémény. Oba tyto druhy jednotek mohou být v projevu kombinovány. Uzavřený počet sémů je s to vytvořit otevřený soubor sémémů, a to i při omezené spojitosti. Při tom dochází v projevu k lexikalizaci sémémů (jejich změna v slova v kontextu) a k jejich gramatikalizaci (sémém se spojuje s více lexémy).

Dále načrtává G. to, co označuje jako „kombinatoriku druhého stupně“ (s. 119). Jde o popis sémantického univerza textu chápaného jako kombinace sémémů, pojatých nikoli jako výskyty, nýbrž jako třídy, nezávisle na obsahu. V textu jednak G. zkoumá úseky sémanticky homogenní — tu zavádí pojem izotopie, jednak vyšetřuje syntaktickou organizaci jednotek sdělení, které jsou dány spojením predikátu a aspoň jednoho syntaktického účastníka děje (actant), tj. původce činnosti nebo jejího adresáta, např. subjektu, objektu aj., v uměleckém díle jednajících osob, herců ap. I tyto pojmy vyvozuje G. ze sémémů, a to buď v aspektu integrace (v případě predikátu), nebo diskrétnosti, pojatých nikoli jako výskyty, nýbrž jako třídy, nezávisle na obsahu. Za východisko analýzy doporučuje přehlédnutelný úsek textu s malým počtem sémických kategorií chápaných současně jako struktury a označuje jej jako mikrouniverzum. Za vlastní úkol sémantiky nepovažuje popis přirozených jazyků, nýbrž formulaci procedur popisu (s. 142), nalezení vědeckého metajazyka. Jednotlivé kroky jsou tyto: pořízení reprezentativního, vyčerpávajícího a homogenního korpusu, tj. souboru sdělení (messages), např. jednoho díla autora, všech projevů autora, projevů jistého žánru, v jisté době ap., který je třeba transformovat v text (metatext), tj. soubor významových prvků uložených v homogenním, izotopním úseku projevu. Korpus se vyznačuje, pokud jde o časový moment, třemi hierarchickými vrstvami (strates) struktur, základními, historickými a stylistickými, a třemi druhy trvání (durées), dlouhými, prostředními a krátkými. Vlastní procedury homogenního popisu označuje G. jako normalizaci (s. 153). Ta zahrnuje etapu objektivace textu, tj. vyloučení všeho, co souvisí s nelingvistickou situací sdělení (např. subjektivitu), etapu elementární syntaxe popisu (pravidla kombinace tříd sémémů) v jednoduchém symbolickém záznamu a etapu zavedení lexematiky popisu (vyjádření sémémů metajazykem, především substantivy pro jejich neutralizovanou povahu).

Cílem popisu, jehož důležitou etapou je redukce toho, co je totožné a ekvivalentní, je konstrukce modelu textu, zjištění jeho struktury, tj. principů relační organizace významu. Pro pochopení strukturních transformací zdůrazňuje G. důležitost pojmu homologizace, který záleží v korespondenci členů (S : S’) korelačních figur (S × non S, S’ × non S’) na základě společného prvku s, popř. non s. [427]Postup od výskytů ke konstrukci modelu je sémantický, postup od invariantního modelu k dílčím strukturám proměnných je stylistický. Stylistická analýza předpokládá sémantický popis.

Poslední tři kapitoly knihy mají povahu ukázek k obecnému výkladu předchozí části. G. bere příklady nejčastěji z oblasti mytologie, v jejímž rozboru je přívržencem C. Lévi-Strausse,[12] dále pak z díla G. Bernanose (při tom používá Yücelovy disertace o Bernanosovi). V tomto posledním případě jde o vynětí z textu redundantních dichotomických lexémů invariantů (např. život-smrt) a jejich ekvivalentů, typických pro daného autora, a o zjištění struktury sémémů, které jsou pro Bernanosovo univerzum typické. G. naznačuje, že forma členění modelu pojmů je zde podobná modelu lidových povídek, popř. i modelu mýtu.

Na několika místech své knihy mluví G. o tom, že i jeho zjištění mají jen předběžný charakter (s. 171 aj.), že ve vypracování metod verifikace významu jsme na začátku. Nedělá si tedy ani sám nárok na samospasitelnost svých vývodů. Tento jeho postoj nám usnadňuje připojit k referátu o jeho zajímavé knize několik kritických připomínek. Výklad G. není při teoretickém zaměření vždy dosti přístupný. K tomu přispívá učená terminologie, obvyklá i u Pottiera, u něhož však jsou pojmy více definovány. Výklad nebývá vždy soustavný, tj. poučení o jedné věci bývá rozptýleno na více míst, a některé základní sémantické jevy jsou tu docela pominuty, např. otázka polysémie, která stále zaměstnává mnoho lingvistů. K dekompozici sémémů na sémy máme tyto výhrady: v matici sémů u lexémů označujících prostorové vztahy (s. 35) nejsou uvedeny sémy specifické pro opoziční sémémy, takže vysoký-nízký a další dvojice mají tytéž sémy (např. uvedená dvojice vykazuje stejné sémy ‚prostorovost‘, ‚rozměrovost‘ a ‚vertikálnost‘). Avšak každý z uvedených lexémů má nutně ještě sémém navíc (‚malý rozměr‘ - ‚velký rozměr‘), což vyplývá i z Greimasova vlastního výkladu (srov. i začátek referátu, vztah s : non s). G. stejně jako Fodor, Katz a jiní operuje jen malým počtem příkladů a jeho generalizace bývají předčasné a provizorní. Jestliže lze připustit hierarchické vztahy sémů u lexémů označujících prostorové rozměry, jak je lze např. konstruovat u sémů lexému židle v podobě, v jaké je uvádí Pottier (‚k sezení‘, ‚na nohách‘, ‚pro jednu osobu‘, ‚s opěradlem pro záda‘ atd.)[13] a v mnoha jiných případech, kdy je třeba konstruovat empirické, nikoli jen stroze logické protiklady. Metoda zjišťování sémů působí u G. často apriorně a spekulativně, i když autor ví, že je třeba pečlivě porovnávat dvě sémická jádra. Např. hlava komety se uvádí na sém ‚kulovitost‘, ale jde také o ‚přední část‘ (G. sám uvádí dále, že kometa má vedle hlavy i ocas), popř. jde i o ‚vodorovnost‘ a ‚kontinuitu‘, takže pak by kometa patřila do jiné sémantické třídy s. 46,β). Za produkt spekulace pokládám tvrzení, že sloveso prendre má sém ‚expanze‘ vedle sému ‚kontrakce‘. Např. La rivière a pris (Řeka zamrzla) — tu je ‚kontrakce‘, Cet arbre prend bien (Tento strom se ujímá) — tu je prvek ‚expanze‘ (s. 57). Potíž je i v tom, že G. užívá termínu expansion ještě v druhém významu (‚rozšíření‘, s. 72) jako opaku kondenzace, a dále v tom, že vidí expanzi i u donner (dát), tedy u slova souvisícího se slovesem vzít vztahem konverze (podle Lyonse).[14] V sémantickém modelu slov život a smrt (s. 228) považujeme za podivné, že sémém některých lexémů je totožný se svým sémem (Chaleur-chaleur, Froid-froid) a také některé protiklady budí námitku, např. pureté - mélange a gazéité - liquidité zvláště proto, že G. sám prohlašuje na jiném místě termín liquidité za prostřední člen komplexní („l’eau se situe à mi-chemin des deux termes polarisés: gazéité (positif) × liquidité [428](complexe) × solidité (négatif)“. G. pojetí struktury je proti jiným pojetím úzké (např. s. 105, u mne, s. 262) a v důsledku toho i jeho pojetí významových vztahů není adekvátní složité sémantické realitě.

G. nevyužívá všech možností dosavadní strukturně orientované jazykovědy. Např. podrobnější zřetel k učení pražské školy, z níž uvádí jen R. Jakobsona a N. Trubeckého, by mu sám přinesl množství podnětů. Přes jistou jednostrannost, nevyváženost a subjektivnost je jeho kniha zajímavá pro sémantiky, stylistiky a teoretiky textu. Její četná dílčí pojetí potvrzují pozorování propracovávaná i u nás.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 4, s. 423-428

Předchozí Karel Horálek: Několik poznámek o francouzském strukturalismu

Následující Slavomír Utěšený, Pavel Jančák: Dvě nové bělehradské monografie o českých nářečích v Jugoslávii