Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Zapomenutý průkopník Puškinův

Arne Novák

[Články]

(pdf)

Un apôtre oublié de Puškin (J. P. Koubek)

Od r. 1827, kdy v slavné stati „O klasičnosti v literatuře vůbec a zvláště české“ Josef Jungmann zařadil osmadvacetiletého A. S. Puškina vedle Lomonosova, Děržavina a Karamzina mezi národní klasiky ruské, neustával v Čechách zájem o Puškinovu osobnost a jeho dílo. Od r. 1830, kdy se J. Sl. Tomíček pokusil v „Čechoslavu“ [47]o jeho „Cikány“, do r. 1859, kdy V. Č. Bendl vydává první knižní výbor „Básní rozpravných“, přihlašuje se řada překladatelů k čestné, ale prozatím málo úspěšné práci o poesii Puškinově; nechybí mezi nimi ani Fr. L. Čelakovský, jenž byl stejně upoután Puškinem baladistou jako epigramatikem; i jemu však zůstává křišťálová dikce Puškinova nedostupná. Vedle Čelakovského, který u nás svou autoritou zaštítil ruského básníka podobně významně jako Jungmann, jsou to i jiné vůdčí osobnosti probuzenské literatury, jež se k němu přihlásily. Stačí uvésti oba protichůdce v životě a v slovesnosti: Jan Kollár po původní nedůvěře zvolal r. 1852, vzpomínaje v „Acherontu“ osudného činu d’Anthèsa-Heckerena, v „horkém roztoužení“: „Puškine! Sláva na tobě blesk, ruština utratila nové doby tvorce!“ a Karel Havlíček, jemuž zprvu předsudky moskevských slavjanofilů zastíraly správný pohled na velikost Puškinovu, čítal ho později mezi učitele svého epigramatického umění.

Duch Puškinův nesestoupil na žádného z těchto českých spisovatelů, a jazykově básnický nástroj všech, nejprve ještě nevybroušený a pak v rukách epigonů literárního klasicismu opět otupělý, sám se vzpíral tomu, aby vyjádřil složité výrazové bohatství Puškinovo; nejupřímnější z českých literátů to sami dobře věděli.

Mezi nimi zaujímá zvláštní postavení Jan Pravoslav Koubek, stojící i v této příčině na onom přechodním místě, které jest pro jeho celou literární osobnost tak charakteristické. Jeho vrstevníci a zvláště žáci uznávají jednomyslně, jak podnětně dovedl živým slovem i literárně vzbuzovati u nich zájem a lásku pro Puškina, a to nejen na katedře a překladatelskými pokusy, nýbrž i vřelou básnickou apotheosou, ale my, čtouce Koubkovy puškinovské projevy, cítíme znovu, kterak dobrému znalci a nadšenému interpretovi ruského písemnictví pravý umělecký význam Puškinův ucházel a jak, ještě více než Čelakovský, Koubek překladatel stál bezradně před puškinským slohem: úctyhodný záměr nesetkal se ani se zdarem, ba ani vlastně s plným uskutečněním.

Nejznámějším výrazem Koubkova obdivného vztahu k Puškinovi jest druhý zpěv v prvním oddělení „Hrobů básníků slovanských“; celý tento zpěv jest uveden mottem z prvního zpěvu „Kavkazského zajatce“. Tato skladba byla Koubkovi z Puškinových básní nad jiné milá, a sám se již za pobytu v Haliči pokoušel o její překlad, který nikdy v celku nevyšel; jenom r. 1850 v závěru stati „Přehled statisticko-politický hlavnějších jazyků a národů evropských, zvláště slovanských“ (otištěné pouze v Sebr. sp. IV, str. 156—171) citoval z „Kavkazského jence“ posledních 18 veršů doslovu, prosycených hrdou vojenskou pýchou ruského imperialismu, citoval, ač sám v naprostou pacifikaci Kavkazu nevěřil.[1] Citát není nahodilý: právě pro své vztahy kavkazské ocítá se osobnost Puškinova v elegii Koubkově mezi Bestuževem a Lermontovem. Jenom čistě zevní okolnost sdružila i tuctového romantika Aleksandra Aleksandroviče Bestuževa-Marlinského v „Hrobech básníků slovanských“ s lyrickým geniem Michaila Jurjeviče Lermontova: oba — v přestávce čtyř let — zhynuli na Kavkaze.

Společná elegie nad nimi se mění Koubkovi v básnické vidění rusko-čerkeských zápasů v kavkazských horách pod zasněženým Elbrusem a nad živoucím Terekem: nezápasí jenom živí muslímové s živými křesťany, nýbrž jako na katalánských polích [48]boj půlměsíce s křížem svádějí s obou stran ještě duchové padlých.[2] V popředí ruského šiku rozeznává Koubek dva básnické bohatýry, čečenskou kulí na smrt raněného a krvácejícího Bestuževa-Marlinského a ze souboje ke hrobu odnášeného Lermontova: oba se mu zjevují nikoli jako básníci kavkazských hor, nýbrž jako tragické oběti lidského osudu v malebném horském prostředí; na charakteristiku básnického umění neohebný Koubkův verš nestačí a proto se spokojuje s poněkud křiklavou a zároveň konvenční melodramatisací jejich smrtné sudby. V této souvislosti pojímá pak Koubek Lermontova jako Puškinova dědice: „Temností když časnou / zakryl osud hvězdu velejasnou / na obloze věštců zatmělé, / kdyžto záhy vykopaný rov / schránku přijal ducha Puškinova, / pro něhož vlast úpěla pak vdova / pro milého v hrobě manžela, / i mladistvý úpěl Lermontov, / fenix odrozený z popela, / svého mistra, svého učitele, / svého nejdražšího pěstitele.“ Ani dále se však nedozvídáme o básnickém spříznění obou a musíme se spokojiti společným losem dvou obětí souboje, za nějž Lermontov „jinošských pěvců kníže“ volá svého vraha před boží trůn k soudu, pomstu vymáhaje.

Teprve z vysvětlujících poznámek k „Hrobům“ se nám dostává poznání, byť zlomkovitého, že Koubek osudy Puškinovy, Bestuževovy, Lermontovovy dopodrobna znal a že se i pokoušel postihnouti jejich význam literární; odtud jest také patrno, že jeho srdci Lermontov z nich stál nejblíže. Vypráví nám o Bestuževově (a Rylejevově) účasti ve vzpouře děkabristů, o látkovém rozsahu prózy Marlinského, o souboji a pohřbu Puškinově, o Lermontovově ódě na Puškinovu smrt a o jeho tragickém konci. K charakteristice Bestuževa poznamenává: „Marlinským psána byla próza s takovou obratností, živostí a krásou, jakéž myšlenkám svým ve verše oděným Puškin dodávati uměl“; odtud bylo by lze souditi, že Koubek neměl správné představy o próze Puškina samého. Z těchto literárních vědomostí uvázlo v Koubkově elegii pramálo, a je-li v ní obraz obou opěvovaných básníků, Bestuževa a Lermontova, dílem konvenční, dílem příliš povšechný, jest ilustrativní náčrt postavy Puškinovy zcela matný: Koubek měl právě tak málo štěstí ve výrazové charakteristice básnických osobností, již mu ukládala celková koncepce „Hrobů básníků slovanských“, jako ve visionářství, jež si postavil tématem v druhé elegii cyklu. Nebyl dosti konkretním realistou, který by dovedl vzbuditi ilusi skutečnosti výběrem, sestavením, vyhrocením příznačných faktů, ale nebyl ani visionářským romantikem, který strhuje silou vidění buď mrákotného v obecných obrysech nebo barvitého v sugestivních jednotlivostech: stál na rozhraní, stále odzbrojován nesnázemi přechodného zjevu literárního.

Poznali-li jsme z Koubkovy kavkazské elegie, že svého Puškina sice ctil, ale nepostihoval, poučují nás o tom ještě přesvědčivěji dva Koubkovy pokusy o překlad básní Puškinových. Kdežto většina starších českých překladatelů s Čelakovským v čele se pokoušela o Puškinovu baladistiku, sáhl Koubek po dvou číslech lyrických, po náladové malbě osobního podbarvení „Zimní večer“ z r. 1825 a po mohutné politické invektivě „Pomluvačům Ruska“ z r. 1831. Nesnáze, jež s sebou přináší překládání z Puškina, Koubek sám dobře znal. Zaznamenalť nám jeho nekritický [49]životopisec a chvalořečník, Karel Sabina (dnes v Thonově vydání Vybr. sp. II, str. 165): O Puškinovi se ústně projevil, že básník tento v nižádném překladu nižádnému cizímu čtenáři nemůže býti tím, čím Rusům jest v ruském originálu. „Jazyk Puškinův řine co sypající se perly — pravil — a není možná libozvuk jeho překladem dostihnouti.“ Koubkovi samému se to také nepodařilo.

„Zimní večer“ přebásnil před Koubkem již Čelakovský (v ČČM 1833), a to způsobem velmi šťastným, který snese srovnání i s vybroušenými překlady poslední doby, od V. A. Junga a Petra Křičky. Sevřená stručnost výrazu Puškinova s názvuky prostonárodními hověla tu patrně osobitému slohu Čelakovského; i tam, kde se Čelakovský (zvl. ve str. 2.) spokojuje pouhými asonancemi neb rýmy gramatickými, dosahuje puškinského účinu, a ani některé výrazové retuše (zvl. ve str. 3. o „modrušce“ a „Annušce“) neruší. Ale Koubek nepostihl, že právě zmíněná hutná úsečnost výrazová náleží k slohové podstatě básně a proto se odvážil, uchyluje se od rozměru originálu, trochajský verš „Zimního večera“ rozmnožiti o celou stopu. To jej svedlo k tomu, že přidává libovolně a namnoze i konvenčně výrazy, jichž u Puškina není a které značně oslabují prudkost spádu a důraznou, ač nepathetickou životnost originálu. Bouře jest mu „plachá“, jako dítě pláče „v plénkách“, stará chyžka „smutně hledí, jak se práší venku“, stařenku „stále k okénku cosi táhne“. Občas se výraz stává trapně neobratným, čteme-li u Čelakovského otázku: „čili dřímeš unavena nade vrčnou přeslicí?“, vyjadřuje to Koubek: „neb jsi nad přesličkou vrčící unavené oči zklemžila?“; Čelakovský oslovuje stařenku prostě: „krušných dnů života mého dobrá, věrná družko ty“; Koubek však potřebuje rozvleklé a naříkavé parafráze: „ty, jež dělíš se mnou tento stánek, družko mojich smutných, mladých let.“ Co pak v téže 3. sloze následuje, jest dokladem Koubkovy libovolně archaisující travestie prostého tekstu Puškinova, nehledíc ani k staroslovanské „medovině“, po níž prahne na svou pěst český překladatel. U Puškina má stařenka zazpívati o jiřičce, která letěla za moře, a o dívce, která šla zrána pro vodu. U Koubka jest z toho nejprve pohádkový mythus o „vlastovici panně, která druhdy za mořem jest sloužila“ a pak archaisující narážka na lyriku Královédvorského rukopisu: „pěj, jak ona krasavice z rána kytici v potoku zlovila“. Tu Koubek interpretoval klasickou prostotu Puškinovou slohem V. Hanky, s nímž osobně i literárně v mladosti souvisel. Při přebásnění tohoto prostého skvostu lyriky Puškinovy pykal Koubek zřejmě za to, že se úplně odcizil melodickému, úsečnému, zkratkovému a pregnantnímu principu, který u nás v básnictví předbřeznovém zosobňoval Čelakovský se svou školou.

Jest z literárního dějepisu dostatečně známo, že nejen názorově, ale i slohově stál Koubek blíže protilehlé zásadě básnické tvorby, představované Kollárem; i překlad druhé ukázky z Puškina, „Pomlouvačům národa ruského“, jež jest psána se vzrušenou pathetičností řečnickou výrazem antitheticky vyhroceným se zálibným rozvíjením epitheta, to dokazuje. Ale ani zde se nedovedl Koubek vyhnouti své travestické zálibě, leckde až znásilňující ducha originálu Puškinova a to ve smyslu svého slavjanofilského, do minulosti mířícího nadšení. Nejtrapněji ruší v českém překladu této bezohledně protipolské invektivy stálá snaha Koubkova přisouditi Polákům kladné, ano vznešené vlastnosti Lech jest mu na rozdíl od chladné odmítavosti Puškinovy jednou „chrabrý“, po druhé „hrdinský“; jest v tom ovšem vedle sympatie polonofilovy také kus básnické konvence, s jakou Koubek libovolně mluví [50]o „krvavém písmu pravdy svědomité“, oslavě „cara bílého“, o „nepohnutě dřepící Číně“ a t. p. Ale ač i zde se Koubek rozhodl nepřidržeti se přesně rozměru originálu a užít verše prosodicky delšího, podařil se mu alespoň v závěru výraz sporý a účinný, řečnicky působivá pasáž sarkastická, jíž bylo by dáti přednost před zněním v překladě nejnovějším.

J. P. Koubek překládá:

„Nuž řečníkové, pošlete jen k nám
to vámi rozeštvané na nás plémě,
má pro ně dosti místa ruská země
v sousedství hrobů dobře známých vám!“

U Petra Křičky zní tato strofa:

„Jen štvěte dál! Jen dále lžemi
vztek rozpalujte synů svých:
dost místa pro ně v ruské zemi
kol hrobů je, jim necizích.“

Přistupoval-li Jan Pravoslav Koubek jako literárně historický a básnický interpret k Aleksandru Puškinovi hlavně s lidskou sympatií a se slavjanofilskou hrdostí, blížil se k němu jako překladatel se zdarem tam, kde ho tlumočil rétorickou mluvou kollárovskou, nedoveda naopak postihnouti jeho stručnou výraznost a pregnantní plastiku — v tom i F. L. Čelakovský stál Puškinovi blíže. Dodejme ještě: Koubek si básnicky neosvojil nic z melodického a obrazového principu, který K. H. Mácha postavil proti slohové zásadě Kollárově i Čelakovského — jemu, horlivému, ale jen povrchnímu vyznavači Máchovy památky, byl by asi princip ten i při překládání Puškina, třebas ne bezprostředně, prospěl. Také v případě Puškinově zůstal Jan Pravoslav Koubek, typický zjev přechodní, tím, co jest pro jeho postavení v slovesném vývoji tak charakteristické: propagátorem, nikoli však následovníkem básnictví, jež generace jím odchovaná nazývala pak poesií moderní.


[1] Jest zajímavo, že V. Č. Bendl tento doslov (a stejně vstupní věnování Rajevskému) sice pojal do svého překladu v ČČM 1854, ale vyloučil — z důvodů politických? — z „Básní rozpravných“ r. 1859.

[2] Mám za to, že z tohoto místa přijal Svat. Čech inspiraci pro báseň „Přízrak“ v „Jitřních písních“, založenou na vidění Katalanských plání; Koubek — stejně jako Bendlovy překlady z Puškina — působil naň od mladosti mocně.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 1, str. 46-50

Předchozí Frank Wollman: Puškinova cesta k baladické dramatice

Následující Jiří Frejka: Verše „Borise Godunova“ na jevišti (K jeho inscenaci na Národním divadle)