Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Staročeský „Tkadleček“ a poměr jeho stylu k německé skladbě „Ackermann aus Böhmen“

Gabriele Heidenreichová

[Články]

(pdf)

Le „Tkadleček“ (ancien tchèque) et son style comparé à l’ „Ackermann aus Böhmen“

Nově nalezený staročeský rukopis Tkadlečka r. 1935, jediný úplný, obnovil zájem o toto dílo. Až do nedávné doby byl znám jediný starý rukopis Tkadlečka (S), a to neúplný (dochovaný v bibliotéce strahovského premonstrátského kláštera), a pak jen novodobý opis úplný, pořízený kol r. 1800, který byl majetkem Dobrovského a nyní je v Národním museu v Praze. R. 1935 přinesly bibliofilské Marginalie (roč 9, č. 6) zprávu o nalezení druhého starého rkpu, který měl razítko strahovského kláštera; proto jej president Beneš, tehdy ještě zahraniční ministr, koupil a vrátil strahovskému klášteru. Souvislost všech těchto rukopisů je skutečně taková, jakou už tušili Hrubý a Šimek ve vydání r. 1923:[1] oba starší rukopisy, S a nově nalezený S´, jsou opsány z neznámé předlohy, Dobrovského rukopis M jest opsán z rukopisu S´.[2]

Poněvadž se náš článek týká poměru českého Tkadlečka k německému Ackermannovi, zmiňuji se napřed stručně o různých názorech na zavislost obou děl.

Dlouhou dobu byl rozšířen názor, že staročeský spor s neštěstím, Tkadleček, je předlohou starého německého dialogu se smrtí, zvaného Ackermann aus Böhmen. Již Hanka píše v předmluvě k prvnímu vydání Tkadlečka: „Beru napřed Tkadlečka, ne proto jako bychom starších rukopisův neměli, ale že jest původní, světský, a že velikou zečtenost v řeckých i římských mudrcích a básnících prozrazuje. Dávno by byl pro jadrnost a hojnou obratnost jazyka svého tisku zasluhoval, čehož ač ne u svých krajanův v původu, záhy přeložen jsa v němčinu, mezi prvotisky německými také dosáhl.“[3]

Také Dobrovský v Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (1818, str. 112) a Šembera v Dějinách řeči a literatury české (1859, str. 112) tvrdí, že německý Ackermann jest překlad Tkadlečka. Tento názor zastává ještě Sabina v Dějepisu literatury československé staré a střední doby (1866, str. 203). Teprve J. Knieschek prokázal, že Ackermann aus Böhmen nebyl skládán podle Tkadlečka, naopak že Ackermann byl předlohou pro staročeský spor. Knieschek odůvodňuje toto svoje tvrzení kromě dat vzniku, která docela přesně neurčil, především několika paralelními místy v obou tekstech, jež se sice hodí do sporu se smrtí, sotva však na personifikované neštěstí. Také Gebauer, který dříve souhlasil s Dobrovským a Hankou, nemohl později vyvrátiti hlavní důvody Knieschkovy; připouštěl však třetí možnost, že totiž podobnost obou děl byla způsobena stejným společným vzorem.[4]

Uvedení již noví vydavatelé Tkadlečka, Hrubý a Šimek, našli v obou skladbách místo, z něhož zřejmě vyplývá, že autor Tkadlečka měl před sebou tekst Ackermanna: Tk. 135/344: Ktož starú lásku a minutú milost z srdce … vypustiti nechce — A. XXII.: wer alle liebe nicht aus dem herzen treiben wil. Je zřejmé, že básník Tkadlečka zde četl „alte“ místo „alle“.[5]

Zemřelý romanista P. M. Haškovec upozornil na podobu latinské elegie „De diversitate fortunae et philosophiae consolatione“ od Henrica di Settimello a F. V. Jeřábek již před lety na italskou skladbu „Lamento alla sventura“ od Arigy di Settimelo,[6] avšak tato práce italská je jenom překlad oné latinské elegie. Tato elegie o 500 distich byla sice ve středověku rozšířena v mnoha rukopisech, ale její tekst tištěný u Leysera[7] nemá zvláštní podobnosti ani s Tkadlečkem ani s Acker[88]mannem. Stejný tematický základ (všední problém náhlé smrti nebo neočekávaného neštěstí) nemůže sám o sobě vzhledem ke spoustě středověkých sporů prokazovat přímý vliv skladby. Formálně rovněž nemá latinská elegie podobnosti ani s Tkadlečkem ani s Ackermannem; je psána ve verších (v elegickém distichu) a rozdělena na čtyři části o 250 řádcích. Nemá také formu dialogu, v obou prvních částech naříká Henricus sám na svoje neštěstí, v třetí pak do děje zasahuje philosophia, která ho nejdříve plísní, potom ve čtvrté části utěšuje; nejde tedy o stálé opakování protichůdných názorů a jejich vyvrácení. V Ackermannu jakož i v Tkadlečku jest obviněný současně účastník ve sporu a musí se bránit a ospravedlňovat; z této situace vyplývají všechny diskuse. V latinské elegii nevystupuje personifikované neštěstí, Henricus si jen stěžuje na svoje neštěstí a potom vystupuje jako těšitelka personifikovaná philosophia. — Nelze ovšem vylučovati, že mohla být skladateli jak Ackermanna, tak i Tkadlečka ona latinská elegie známa, ale o přímý její vliv nejde.

Pro Ackermanna podařilo se Burdachovi prokázat jistý vliv anglické básně „Piers the plowman“ Williama Langlanda, ale jen na titul spisu a na fikci, že rolník pronáší svoje myšlenky o velikých hádankách světa, že klade proti úzkosti svědomí a strachu před zuřícím morem věčnou přírodu a božský pořádek světa. Jen v těchto obou bodech souvisí tedy Ackermann s anglickou básní, jinak jsou obě díla obsahově i formálně úplně rozdílná.[8] Tkadleček však právě v titulu a v základním pojetí světového názoru nesouhlasí se svou německou předlohou, a není proto v něm vztahu k oné anglické básni.

V nejnovější době upozornil Burdacha berlínský historik umění Jaro Springer na to, že představa „tkadlec proti neštěstí“ stojí blíže Petrarcovu vzoru „Remedium utriusque fortunae“ než představě „rolník proti smrti“.

Otázka o obsahové souvislosti obou děl, Tkadlečka a Ackermanna, není tedy dnes už problematická: má stať se jí nezabývá. Úkolem jejím je zkoumati poměr básnických jazykových prostředků v obou skladbách, totiž určiti zvláštní jazykové jejich znaky, rozdílnost jejich stylových prvků, a konečně ukázati, jak byl Tkadleček upraven. Je to, myslím, důležité i proto, že častěji bývá jeho autor nazýván mistrem staročeského slohu beletristického.

Na začátku 15. stol., tedy v době vzniku Ackermanna a Tkadlečka, byla čeština jazykem pružným, bohatým na slova a tvary, osvědčeným již jazykem literárním. Dosavadní bádání, jež sledovalo čistě gramatickou a ortografickou anebo jenom obsahovou a ideovou stránku díla, nutně Tkadlečka zanedbávalo; gramatické a ortografické jevy má stejné s mnoha památkami jinými; a poněvadž je obsahově závislý na skladbě Ackermann aus Böhmen, není zajímavý ani ideově. Ale právě tato jeho závislost na německé předloze a lokální původ jeho překladu umožňuje srovnávat a dosvědčuje vyspělost staročeského jazyka, jeho lexikální bohatost a pružnost. Oba jazyky, čeština a němčina, žily v Čechách vedle sebe a někdy jich užívaly i tytéž osoby. Jsou však velmi diferencovány svými zcela různými funkcemi, určenými sociálně [89]a historicky.[9] Čeština byla jazykem obcovacím, ale přitom i jazykem literárním, vytříbeným četnými veršovými a prosaickými básnickými skladbami. Řeč Ackermanna je však nová hornoněmčina ve svých prvních začátcích; je to řeč měšťanů a především jazyk české lucemburské dvorní kanceláře, kde byl ze středoněmeckých prvků utvořen jazyk, určený pro potřeby kanceláře. Skladatel Ackermanna, jenž sám byl kancelářským úředníkem, tak podléhal svému zaměstnání, že psal svůj spor docela tak jako obžalobu před soudem.

Při jazyce literárním jde o estetické působení, tedy o krásu, t. j. bohatost slovního výběru, o libozvučnost slov a větných dílů; kancelářský jazyk jakožto jazyk odborný potřebuje především jistoty a přesnosti a tím také stručnosti ve výrazech; pouhé, často terminologické výrazy, seřaděné v jednoduchých, jasných, lehce srozumitelných větách, jsou jeho cílem. Tím vzniká známé omezení jazyka na jisté odborné úseky, u tehdejší němčiny na úsek kancelářský a soudní. Takovým jazykem napsat literární dílo, jako je Ackermann aus Böhmen, vkládat do něho dokonce filosofické úvahy, rozhodně nebylo snadné. Jak jiný byl tehdy mluvnicko-sémantický plán češtiny, ukazuje jasně a srozumitelně způsob překládání. Za jeden německý výraz má český básník často dva, tři i více českých; jednoduché věty němčiny převádí v češtině umělými, logicky stavěnými periodami.

Proto, třebaže Ackermann měl obsahově značný vliv na Tkadlečka, zachoval si Tkadleček přece zvláštní samostatný ráz. Je důraznější a důtklivější než mnohem kratší Ackermann, jehož psaní prozrazuje ruku vedenou více rozumem než citem. Syntaktická složitost a lexikální bohatství v Tkadlečkovi způsobilo také, že je mnohem delší nežli německá předloha. Tato čistě zevní okolnost přispívala nejvíce k tomu, že Ackermann byl pokládán za zkrácený překlad Tkadlečka do němčiny. Český básník si při překladu počínal v zásadě tak, že věty a obrazy, jež se k jeho tématu hodily, převzal a často také zdokonalil a vytříbil, ostatní místa vůbec vynechal nebo je ve smyslu svého díla měnil. Zejména nápadné je to, že skladatel Tkadlečka je na začátku úplně závislý na německé předloze, ale čím dále ke konci, tím víc se osamostatňuje, takže poslední dvě kapitoly Ackermanna, soud boží a modlitbu žalujícího za spásu duše jeho ženy, už vůbec nepřejal.[10]

Tato věc vzbudila domněnku, že dochované podání není úplné. Tato domněnka byla utvrzována ještě tím, že starý rukopis, donedávna jediný (S), končí uprostřed kapitoly a skutečně není celý a že v novém opisu (M) se konec poslední (16.) kapitoly shoduje se zakončením stránky. V nově nalezeném rkpe (S´) je však konec 16. kapitoly nahoře posledního listu a pod poslední řádkou má tečku jako znamení konce. Poněvadž v něm písaři dopisují vždy stránku, lze sotva připustiti, že by na této stránce písař po prvních čtyřech řádcích skončil, kdyby v předloze tekst byl ještě pokračoval.

Skladatel Ackermanna, Jan ze Šitboře, psal ony dvě poslední kapitoly především se zřetelem na procesuální formu svého díla; jenom výrok vyššího mohl oba odpůrce rozsoudit; silný vliv soudního řádu je zřejmý v celém dialogu Ackermanna a souvisí s osobou básníka, v němž nejnovější bádání vidí písaře [90]městských kanceláří v Žatci a v Praze.[11] Německá báseň podléhá vlivu soudobého soudního řádu nejenom ve vnější struktuře, nýbrž také v tom, že užívá tradičních soudních formulí a slov, jako zetergeschrei (II.), burge werden (XIV.) a p. Na rozdíl od své předlohy má Tkadleček pouze na místech převzatých do začátečních kapitol ohlasy tehdejšího soudního řádu; uprostřed a zejména ke konci díla, kde je český básník skoro úplně samostatný, odchyluje se naprosto od tohoto schematu. Jeho dílo se nám jeví jako čistě filosofická disputace, jak by ji vedli dva žáci středověké latinské školy. Na konec disputace přesvědčilo zosobněné neštěstí jako jeden ze soupeřů druhého, Tkadleček nemůže na poslední ospravedlnění neštěstí odpovědět a tím zůstane poražen.

V první části Tkadlečka jest tedy závislost mnohem větší než v druhé. Teprve v druhé části začíná básník rozpřádati zevrubně své filosofické názory a při své obsahově rozvleklé zevrubnosti nestará se o systematické provedení dialogického rázu. Zatím co kapitoly Ackermanna v jeho jasné přehlednosti jsou vždy skoro stejně dlouhé, kolísají kapitoly Tkadlečka mezi 40 a 721 řádky (ve vyd. Hrubý—Šimek). Zajímavé je přitom, že kratší kapitoly, jak lze očekávati, jsou na začátku díla, tedy především tam, kde ještě český básník nejvíce závisí na Ackermannovi.

Jako v mnoha středověkých sporech ztotožňuje se básník také v Ackermannu i v Tkadlečku s jedním z obou odpůrců, a to zde se žalobníkem. Samozřejmě nelze z toho souditi na život básníka. To, že jednoho z obou odpůrců představuje básník sám, má dodati dílu jistou historickou pravděpodobnost a probudit u čtenářů zájem a stranické zaujetí. Tak obecné prvky umělecké, jako sdělení pravého jména žalobníka a jeho domova, jména ztracené ženy nebo milenky, které pro jejich rozšíření musil znáti i skladatel Tkadlečka, bez výjimky přejímá; některá místa jsou i doslovně přeložená, ale v celku i v takových místech se projevuje obšírnost, rozvláčnost a bohatost výrazových prostředků, nejnápadnější to rozdíl českého díla od německého.

V obou dílech se snaží básník vysvětlit a potvrdit správnost kladených tvrzení příklady z dějin, z filosofie, z antiky i bible. Formálně tím dosáhlo dílo učeného charakteru, pravého vzhledu učené disputace. V Ackermannu je však takových citátů mnohem méně. Tkadleček, jenž je úplně pod vlivem scholastiky, má takových citátů daleko více. Klásti citáty často si odporující proti sobě a odvolávati se na ně je takřka jádrem středověké filosofické disputace. V Tkadlečku začínají tyto citáty už v druhé kapitole; u citátů z různých spisovatelů se uvádí vedle jména autora také název díla a často i svazek. Ackermann mívá na takových místech jenom jméno autorovo. V českém díle užívají jak žalobce, tak i obžalovaný citátů asi stejně hojně, kdežto v Ackermannu pronáší skoro všechny citáty jen smrt. Důležité je, že český básník nebere citáty z německého díla, nýbrž samostatně vybírá výroky a příměry vhodné k situaci.

Nejčastěji jest citován Aristoteles (45krát).[12] Naproti tomu v Ackermannu se jen jednou odkazuje na Aristotela a to jest zároveň také jediný citát, který český spisovatel převzal z německého díla. Ještě mnohá jiná jména svědčí o filosofickém vzdělání českého básníka; tak jsou jmenováni Alexander (8), Seneca, Boethius, Diogenes, Epicurus, Ovidius, Plato, Polykrates, Pythagoras, Sokrates (4); kromě toho se ještě připomínají Secundus, Stacius, Thales, Tulius (Cicero), Valerius Maximus, Nero, Aristippus, Anacharsis, [91]Avicenna, Scipio, Zoroastes, Helena, Fulgentius, Lykurgus, Albertus Magnus (omylem), Richard, Symmachus, Dionysius, Metellus, Kathen, Theofrastus, Callisthenes. Nejde ovšem vždy o citace přímé; mnoho jich přejal zvl. ze spisu Waltra Burleye „De vita et moribus philosophorum“, přeloženého i do češtiny, ale není to pramen jediný, a zvláště Aristotela znal patrně přímo, jak již bylo konstatováno.[13]

Mimo výrok o Evě není v Ackermannu narážky na bibli. Tkadleček cituje velmi často a rád místa ze Starého a Nového Zákona, jakož i z legend o svatých. Setkáváme se u něho se jmény: Šalomún (24), Adam, Christus (nebo spasitel), David, Isaiáš, Isák, Jeremiáš, Job a s mnoha jinými. Tak jako citáty musíme chápat četně zastoupená přísloví a průpovědi, totiž jako nositele téže stilistické funkce, t. j. snahy vzbudit dojem větší hodnověrnosti.

Zcela samostatný a originální jest skladatel Tkadlečka tam, kde vypočítává pořadí věcí nebo vlastností, rozděluje je a klasifikuje. Právě to byl hlavní princip scholastické vědecké nauky, všechny pojmy přesně rozdělit na jednotlivé třídy a ty uvádět čísly. Přitom byl znak rozdělovací někdy tak nepatrný, že ho dnes často vůbec už nerozeznáváme; pojmy, jež by se měly lišiti, spadají nám v jeden a jeví se tedy jako synonyma. Scholastikovi bylo takové třídění při každém rozboru filosofických problémů bezvýjimečnou a nepodmíněnou nutností a metodickým předpokladem; je typickým stylistickým znakem scholastických nominalistů. Takové vypočítávání a klasifikování nelze doložiti v předloze, v Ackermannu; vysvětluje se to tím, že Jan ze Středy, z jehož školy vyšel básník Ackermanna, nominalismus chladně odmítal a uznával školu humanistickou.[14] Tyto oba rysy Jana ze Středy se obrážejí v díle jeho žáka vedle mnoha jiných mluvnických zvláštností. Skladatel Tkadlečka, který jistě nezávisel na reformách Jana ze Středy v královské kanceláři, byl zřejmě pod vlivem scholastické dikce a nominalistické dialektiky; užívá proto často těchto stylistických prvků. Mimoto se užívá klasifikace v Tkadlečkovi skoro vždy k přímým přirovnáním, jež zase mohou býti positivní nebo negativní.

Je to tedy formální prostředek, jak zdůraznit kladené tvrzení: 3/21: čtyři volání, jež mají býti slyšena (žaloba Tkadlečka k tomu nepatří). 12/88: sedm ctností, jež měla Adlička. 27/178: pět věcí, jež se mají tomu prokázati, komu se ukřivdilo; Neštěstí Tkadlečkovi nekřivdilo, proto mu také žádnou z těch věcí neprokázalo. 30/65: čtyři hříchy, jež budou mezi lidmi až ke konci světa. 52/165: tři věci, jichž lidé nikdy nedostanou dost. 56/295: čtyři druhy cti, jež vyznamenávají lidi; Adlička neměla všechny. 61/451: tři dary, jež přijal Thales od štěstí; i Tkadleček měl být vděčen štěstí jako Thales. 61/465: pět věků, pět stavů, poslední dva Tkadlečkovi ještě nastávají. 64/535: šest částí lidského života, šestou část Tkadleček teprve očekává. 64/555: tři období, na které lze dělit lidský život; Tkadleček právě vstupuje do třetího období. 77/71: tři způsoby nepříjemných věcí, jež se přihodí člověku; to, co neštěstí učinilo Tkadlečkovi, k tomu nepatří. 79/118: na tomto místě jsou dva výčty přiřaděny k sobě: tři největší dary člověka, třetí dar obsahuje tři schopnosti: mysl, rozum, vůle. 81/179: čtyři způsoby radostí, jež může člověk prožít; žádný z nich Tkadleček s Adličkou neprožil. 87/353: tři věci, kvůli nimž Avicenna se často zmýlil; také Tkadlečkovi může se tak stát jako Avicennovi. 88/385: dvojí láska: zjevná a tajná. 91/471: čtyři komplexy, jež rozdělují lidstvo na sanguiniky, choleriky, flegmatiky a melancholiky. 94/542: čtyři způsoby lásky, Tkadlečkova láska k Adličce k nim nepatří. 115/82: tři věci, jež má míti každý člověk: strach před Bohem, stud před zlým a milost k bliž[92]nímu. Tyto tři věci scházejí, podle mínění Tkadlečka, neštěstí. 116/122: tři stavy, jež jsou proklety svatou Trojicí; k nim patří neštěstí. 118/167: šest věcí, jež nenávidí Bůh u člověka. Některé z nich se vztahují na neštěstí. 125/66: pět nepříjemných věcí, jež se mají přihoditi Tkadlečkovi pro jeho výčitky smrti. 136/366: výčet dvanácti pohanských bohů. 141/101: výčet sedmi šťastných příhod, jimiž byl Metellus až do smrti ušetřen nepříjemností. 141/130: 101 různých druhů lidí na zemi; následuje uvedení nikoli čisly, nýbrž slovy: „jsú jiní“ a „jestli kto“. 146/317: tři dary, jež obdržel Tkadleček od Boha.

Tento způsob klasifikování jest formální prostředek pro Tkadlečka typický, a jak už bylo uvedeno, v předloze, v Ackermannovi není. Poněvadž jde o zvláštnost scholastické školy nominalistů, lze se domnívati, že skladatel Tkadlečka byl přivržencem této školy a proto prováděl důkaz ve svém disputním sporu přes obsahovou závislost na německém Ackermannovi, co se formy týče, úplně na něm nezávisle podle způsobu nominalistické školy.

Podstatným a jedním z nejnápadnějších příznaků ve skladbě vět Ackermanna i Tkadlečka jest trojčlennost větných a slovních spojení. Burdachovo zkoumání[15] ukázalo, že tyto formální prvky nejsou národním majetkem Němců, nýbrž že pocházejí ze středověké latinské rétoriky, která v tom zase podléhala vlivu pozdní antiky. Tato trojčlennost patří také k zvláštnostem listin české dvorské kanceláře lucemburské; lze ji doložiti v listinách psaných latinsky i německy.[16] Ackermann a Tkadleček mají rozdílné dělení trojčlennosti. Kdežto v Tkadlečku se užívá více trojčlennosti větných členů (t. j. slovních vazeb), najdeme v Ackermannu především trojčlennost větnou, která se zakládá na parallelismu membrorum hebrejské poesie a vnikla do němčiny už za doby Otfrida.[17] Poněvadž skladatel Ackermanna byl písařem v české dvorské kanceláři, čerpal tuto slohovou zvláštnost jistě odtud. Naproti tomu trojčlennost v Tkadlečkovi zdá se, že nepochází z české dvorské kanceláře; byla spíše součástí básníkova vzdělání už v latinské škole. Zřejmě mu byl tento slohový prostředek už úplně běžný, když psal náš dialog. Tomu nasvědčuje především ta věc, že trojčlenné vazby z Ackermanna nepřejímá bez výjimky, nýbrž jen v nejmenší míře, ale sám nově nalézá nesčíslné jiné, dílem vůbec bez závislosti na německé předloze, dílem rozváděje jediný německý výraz nebo německou dvojčlennou vazbu v trojčlennou.

Srov. na př. verbální trojčlennost: místo něm.: das prufe ich an deinen worten (X.), píše básník Tkadlečka: již to i známe, slyšíme i čijem po tvé řeči (47/17). Samostatná verbální trojčlennost je na př.: (sú) naspořili a nachovali a nahromáždili (31/122). V Ackermannu má převahu trojčlennost větná; u větných částí je však častější dvojčlennost. Původní funkci, t. j. zdobení řeči, vyhovují trojčlenné adjektivní a adverbiální spojení největší měrou; hověly i bohaté slovní zásobě české a na nich je právě zřejmý rozdíl slovní zásoby Tkadlečka a Ackermanna. Na př. epitheta v přímé řeči: ty zlé a nelibé a nemilé neščestie (71/85), nebo: hanebné, zlé a nelibé neščestie (45/336). A při popisování: krásnáť jest, pěknáť jest, ochotnáť jest nade všecky své družice (26/161) a p. Melodičtějšího spojení se často dosahovalo opakováním jednotlivých slov nebo slovních skupin a trojčlennost tím ještě vynikla: předložka + zájmeno: podlé tvé řeči a podlé tvé chvály a podlé tvé výmluvnosti ji znám (24/106); zájmeno + stupňovací předpona: mej převybrané, mé přemilitké, mé přeutěšené topičky (70/52); citoslovce + podstatné jméno: aj vazba zlá, aj vazba protivná, aj vazba těžká (95/594); sloveso pomocné, předložka + zájmeno: buď s tebú pot tesklivý, buď s tebú pláč srdečný, buď s tebú bieda [93]mrtelná (2/21). Často také ony tři větné členy nejsou synonymní, nýbrž mají jenom logické, obecně srozumitelné spojení, na př.: podlé své moci a podlé svého bytie a podlé tvého řádu (7/102) nebo: bez dřievie, bez rámu a bez železa tkáti uměji (7/5) a p.

Dvojčlennost je stejně jako trojčlennost znakem středověké rétoriky a je stejného původu. Skladatel Ackermanna jí význačnou měrou užíval; je také jedním z hlavních znaků slohu německých listin české dvorské kanceláře, v nichž často najdeme dvojčlenné spojení v němčině za příslušné trojčlenné spojení latinské, na př.: ad laudem, gloriam et honorem (dei omnipotentis) R. A. I, 130; 238, 34… (dem almechtigen gote) zu lobe und zu eren R. A. I, 129, 234, 26[18] a p. Obrácený poměr lze pozorovati při srovnání Tkadlečka s Ackermannem.

Tak je na př. rozloženo verbální spojení: die slugen vnd wurfen den man (XVI.): naň sekúce, naň tepúce, naň tu brani házejíce (110/11). Český jazyk má zde stejné postavení jako latina: jest už vytříbeným, často již osvědčeným jazykem literárním, který má více možností kombinovat slova než německá funkčně ještě jednostranná úřední řeč.

Tento jev není ovšem jen u dvojčlenných verbálních spojení, nýbrž i u jiných, na př.: adjektivní spojení: sie was ganz frum vnd wandelsfrei (IV.): onať jest byla všechna dobrá, onať jest byla všechna počestná, onať jest byla vší cti hodna (11/64). Nebo substantivní spojení: vber den verworfen tag vnd vber die leidigen stunde (V.): na ten neščastný den, na tu neščastnú hodinu, na tu žalostivú chvíli (14/55) a p.

Jiný způsob dvojčlenných spojení jsou tak zvaná interpretující synonyma. Interpretujícímu rázu těchto synonym jest dvojčlennost nejpohodlnější a nejpřirozenější formou. Ackermann zná poměrně málo takových spojení, na př.: Nach vntat welle ir nimant genug tun, nimant ergetzen (XIII.). Při přesnosti, zevrubnosti a jistotě výrazů odborného jazyka, a odborným jazykem byla tehdejší němčina, nebylo nutno činiti jednotlivé výrazy zřetelnějšími. Ostře vymezené pole výrazových možností nepřipustilo při přesném pořádku slov a při jednoduchých, jasně stavěných větách, pochyby o významu jednotlivých pojmů. Proto také nebylo třeba interpretujících synonym. Čeština zato měla, jakožto vytříbený jazyk literární, jistě množství vhodných, ale ne vždy tak přesných výrazů; mimoto byla jako jazyk literární zvyklá užívat metafor a snažila se nyní interpretujícími synonymy, tedy vymezením jednoho pojmu dvěma rovnocennými mluvnickými prostředky, získat větší jistotu a přesnost. Zajímavé je pozorovat taková interpretující synonyma v Tkadlečkovi na slovech, jež jsou spojena se soudnictvím, někdy dosti volně, a sama přejata z němčiny. Příklad: takéhožto násilé a kvaltu (100/28), neuvazuj sě v súdy a v rychtářstvie (124/44), znáti kunšt a umění to (139/53). Jiná interpretující synonyma: folkuje a následuje (12/90), sobě folkujíce, sebe uposluchnúce (46/391), kde z němčiny přejaté slovo jest interpretováno českým. Podobně je to s výrazem: krumfešt a založenie (138/15, grammatica, gruntfeste aller guten rede, XXVI.); básník tedy znal jeho původ z němčiny a pokládal za potřebné připojit k němu české synonymum. Jiný způsob dvojčlenných synonymních spojování, jež také ještě do jisté míry mají interpretující charakter, je spojení dvou různokmenných slov českých, ale spjatých stejnou příponou, na př.: tajně a skrytě (136/384), skazitel a zrušitel (108/65), smyje a spéře (137/400), k tej nevolnosti a k tej nesvobodnosti (98/668), rozlúčenie nebo rozdělenie (96/623).

[94]Velmi často se v Tkadlečkovi spojují příbuzná slova stejného kmene, ale různého tvoření; taková dvojčlenná spojení lze jenom s jistou výhradou nazývat interpretujícími: druhého členu zde už není třeba k lepšímu a snad nutnému porozumění prvního, je vsunut z důvodů čistě formálních, na př.: počestnost nebo počest (56/292) — interpretující ráz se zde jaksi dochovává jenom slovem „nebo“, právě tak jako v následujících příkladech slovem „a“ —: protivnost a protivenstvie (107/25), ve cti a v čestnosti (37/96). Z logického stanoviska bylo by možno taková spojení označiti skoro jako pleonasmy; tak nazývá A. Hübner[19] spojení: grawe vnd forchte (I.), euch neide vnd hasse alles (VII.), traurig vnd jamerig (IX.) a j. v Ackermannu. Taková dvojčlenná spojení se však v něm vyskytují daleko menší měrou než v Tkadlečkovi; adjektivum bývá v takových případech složené, na př.: dosti lehké a přelehké (51/125) a m. j. Jiné typy, na př.: rozličně a rozličnými kusy (78/83), rozpráviem a rozprávěti chci (42/260), tak mně činíš a činiti mieníš (34/14) a p. Do této skupiny patří také trojčlenná spojení: čakáš a čakati máš i čakaje dokonati musíš (64/553); ty si toho, neščestie, neseznalo ani seznáš ani seznati máš ani móžeš (45/340).

Skoro formulí lze nazývat oslovení soupeře v obou dílech. Skladatel Ackermanna užívá skoro vždy oslovení „her Tot“, čímž se má naznačiti hned vyšší postavení soupeře, docela ve smyslu středověkého soudu. Stejnou funkci má oslovení v 2. os. plur. Smrt ale mluví s žalobcem v 2. os. sing., jako s poddaným, neoslovuje ho také pevnou formulí, nýbrž přidává různá hanlivá slova, na př.: stumpfer pickel (XXII.), vppiger geuknecht (XXVI.) a p. Funkcí těchto oslovení je především vysvětlit čtenářovi nebo posluchači právnické postavení obou sporných stran, tedy převahu smrti. Naproti tomu užívá Tkadleček, který není stavěn podle vzoru středověkého soudu, oslovení nejen na konci kapitol jako Ackermann, nýbrž také uprostřed, v delších kapitolách zejména proto, aby udržoval kontakt mluvícího s odpůrcem a aby nevymazal dojem živého dialogu. Stálým oslovováním odpůrce jest zejména filosofickým rozborům dodáván ráz diskuse, která vyzdvižením osobního momentu v oslovení nabývá konkretnějšího zabarvení.

V Ackermannu nejčastěji oslovuje žalobce smrt stálou formulí, v Tkadlečkovi, kde oslovení má důležitější slohovou funkci, je také větší rozmanitost výrazová. Zde už také není třeba soudního oslovení v 2. os. plur., žalobník říká jednoduše „neščestie“. Vedle toho čteme: spojení s adjektivem: nestydlivé neščestie, hanebné neščestie, zlé neščestie, škaredé neščestie, neščastné neščestie a p.; spojení s emfatickou partikulí: ej neščestie, ach neščestie, á á neščestie, aj ty neščestie a p.; spojení s emfatickou partikulí a s adjektivem: ej hanebné, zlé neščestie, ach zlé neščestie, ej hanebné, nelibé a škodlivé neščestie, ach na tě, zlé a nelítostivé neščestie a p. Přímé oslovení žalobníka, které v Ackermannu nenajdeme, má v Tkadlečku zřejmě převahu. Vedle jednoduchého oslovení je zde opět různé spojení s adjektivem (které zde naznačuje dobrou vlastnost, tedy má funkci chválící): milý tkadleče, drahý tkadlečku, dobrý tkadleče a p., na jediném místě našla jsem spojení s hanícím adjektivem: hanebný a dosti jako nesmyslný tkadlečku (76/41). Spojení s emfatickou partikulí je zde zase hojné: haha tkadlečku, hej tkadlečku, ej tkadlečku, ó tkadlečku, ba tkadlečku a p. Pro spojení s adjektivem a emfatickou partikulí jsou jenom dva příklady: ej dobrý tkadleče, ej dobrý ctný tkadlče.

[95]

Statistika oslovení

v Tkadlečku:

v Ackermannu:

způsob oslovení:

žalobník

obžalovaný

žalobník

obžalovaný

jednoduché oslovení

68

27

17

oslovení + emf. part.

14

12

1

oslovení + adjekt.

14

20

2

oslovení + adj. + emf. part.

2

15

opsání

2

5

4

celkem

100

74

5

24

 

Veliký počet přímých oslovení obžalovaného (her Tot a p.) má svoji příčinu v obvyklém a předepsaném způsobu oslovovat odpůrce před soudem. Je dobře ještě připomenout, že v Tkadlečkovi relativně převládá oslovení přímé, v Ackermannovi opsané.

Jiný význačný formální prvek jest souznění. Vysoká úroveň středověkého slovního umění vedla k zálibě v aliteraci a asonanci. V jazykové kultuře latinských škol, jakož i v středověké kultuře vůbec, kladl se veliký význam na akustickou stránku řeči.[20] Tímto pro nás dnes skoro přemrštěně působícím hodnocením akustické stránky všech mluvních prvků lze také vysvětlit scholastickou zálibu pro souzvuk samohlásek a souhlásek. V Tkadlečkovi, jakožto v díle této středověké tradici bližším, můžeme předpokládat takový jev. Aliterace a asonance jsou však v obou dílech, tedy také v Ackermannu. To by mohlo zavdat příčinu k domněnce, že básník Ackermanna vzal tento formální prostředek ze scholastické školy a že český básník jej zase převzal z německé předlohy. Způsob užívání souzvučných slov není však stejný v obou dílech.

U Ackermanna aliterují nejčastěji dvě substantiva, spojená spojkou „vnd“, na př.: frut vnd fro (III.), singen vnd sagen (XXVIII.), witwen vnd weisen, landen vnd leuten (II.) a p. V Tkadlečku naproti tomu je mnoho slovosledných aliterací. Tím nazývám jev, že různá slova, jdoucí za sebou podle pravidel slovosledu, jsou spojena souzvukem. Příklady: ve všech věcech vuodce (9/17), jsú ješče jiní jichžto (145/266), silnými slovy svazuje (139/52), kdo kdy kterú teskností (128/172), slyšav smrt synóv svých (86/306), trp ty také, tkadlečku (18/74) a p.; některé z těchto aliterací se často opakují: tej tvej tobě milej, ve všech věcech, nestydlivé neščestie, neščastnie neščestie a m. j.

Týž způsob aliterace, jaký je v Ackermannu, lze pozorovat i v listinách české dvorské kanceláře a stal se vůbec znakem německé listinné řeči. Některá z těchto aliterujících substantiv ustrnula v řeči dvorské kanceláře už na pevnou formuli, na př.: nucz und notdurft, geng und geb, czuge und czil, schuren und schirmen a t. p.[21] Tato aliterace je dílem převzata z tradovaného způsobu mluvení v příslovích, dílem [96]patří k uměleckým prvkům rétorického kancelářského slohu; třetí možností je vliv anglické předlohy Ackermanna, která je psána v aliterujících dlouhých verších.[22] Celkem jde v Ackermannu o výrazy, kterých se v němčině ještě dnes užívá jako formulí nebo které pocházejí už ze staré germánské soudní řeči a odtud vnikly do řeči české dvorské kanceláře. Skladatel Tkadlečka si musil své aliterace tvořit sám, neboť neměl bezpečného vzoru, držel se pravidel scholastické artis dictandi.[23] V dnešní češtině se také žádná z jeho aliterací nepocítí jako pevná formule. Dojmem formulí působí jenom na pozadí celého sporu Tkadlečka, vyňaty však z díla, ztratí ihned ráz formule a stávají se jednoduchými aliteracemi.

Rýmy najdeme v Ackermannu málokdy, v Tkadlečku jen na dvou místech: tak k ctnostem jako k zlostem (123/12), nehoň ptáka zdravého pěš a proň v rokli neupadneš (21/156). Oba tyto rýmy souhlasí s pravidly o českých rýmech.[24] Všechny rýmy v obou dílech nezdají se vymyšlenými, nýbrž byly to jak v češtině, tak i v němčině patrně jednak ustálené obraty, jednak často užívaná přísloví.

Slovní hříčky byly v středověké latinské literatuře velice oblíbeny;[25] s toho stanoviska je třeba je vysvětlovati a hodnotiti je v Ackermannu i v Tkadlečku. Vedle čistě eufonického působení mají slovní hříčky ještě význam logický nebo etymologický. V Ackermannu, který podléhá více vlivu kancelářské řeči než středověké rétoriky, vyskytují se jenom ojedinělé slovní hříčky, na př. nach lust vnlust muss kommen, willens ende ist vnwillen (XII.), richte herre, rechte vber den valschen richter (XV.) a p. Tkadleček naproti tomu jich má ve své dikci scholastické mnoho; především patří sem větším dílem dvojčlenná a trojčlenná spojení, jako na př.: ve cti a v čestnosti — a potom mnohé příklady figur etymologických: všemu světu svietí a samo v sobě jest svietlko (18/71) a m. j.

V obou dílech lze i prózu do jisté míry metricky rozbírat. Že středověké tvary větného rytmu souvisí s antikou, je nesporné. Dosvědčuje to i mnoho středověkých diktamin.[26] Ve své důležité knize středověkém latinském rytmu ukázal W. Meyer,[27] že v středověké latinské próze stejně jako u mnohých řeckých a latinských spisovatelů bývá před pauzou jisté rytmické zakončení (klausule). Doba humanismu spatřovala v takových pevně rytmických zakončeních větných scholastickou tvarovou umělůstku a zkusila vyhýbat se jí. Tento středověký větný rytmus, jenž podléhal především na konci vět a kól jistým pravidlům, byl učiteli artis dictandi obecně rozšířen. Užívaly ho především papežské dopisy a bully a pak vniklo toto rytmové umění prostřednictvím Coly di Rienzo a Jana ze Středy do listinné řeči české lucemburské dvorní kanceláře; odtud je má skladatel Ackermanna. Také v Tkadlečkovi bývají tyto klausule, ale podléhají obecným prosodickým zvláštnostem českého rytmu vůbec: dvě slova se nerozlišují přízvukem, neboť přízvuk jest vždy na první slabice slovního celku, jest tedy prvkem negramatickým. Přísné tvary středověké rétoriky [97]nejsou v Tkadlečkovi provedeny bez výjimky. Dále byl už v řeči diktátorů cursus velox schematu / X X X X / X rozveden v daktyl se dvěma následujícími spondeji; takový dispondejský konec jest také velmi často v Tkadlečkovi. Nacházíme v něm především tyto obvyklé středověké klausule:

cursus planus / X X / X
cusus tardus / X X / X X
cursus velox / X / X

Poněvadž oba staré rukopisy Tkadlečka neznají konsekventní interpunkci, musila jsem při následující statistice postupovati tak, že jsem brala jednak klausule, jež stojí před větou s velkým začátečním písmenem, jednak klausule jednotlivých kól, která jsou ve vydání Hrubého a Šimka oddělována různými interpunkčními znaménky. Propracovala jsem pro tuto statistiku zatím prvních sto kól 14. kapitoly. 

Počet všech klauzulí v %:

 

V této statistice je především nápadné, že tři retorské figury středověkého cursu (/X X/X, /X X/X X, /X/X) jsou častější než všechny ostatní klausule (60 % proti 40 %). Zasluhuje pozornosti také hojnost spojení trocheje s daktylem. Toto spojení bylo zapověděno ve středověké i antické rétorice, neboť se žádalo, aby před poslední thesí byly nejméně dvě arse. Typ cursus velocis /X/X, který nevyhovoval tomuto požadavku, vznikl z původního a pravidelného spojení čtyř arsí před poslední thesí. Časté vyskytování ditrochejského typu cursus velox, zvláště u jednoduchých konců kól, zdá se, že podporovala hojnost dvojslabičných slov v češtině, jakož i přízvuk na první slabice. Trochejsko-daktylské zakončení, kterého je 20 % všech případů, je dostatečně oprávněno obecným sklonem češtiny k rytmu trochejsko-daktylskému.[28] Ale že v 19 % všech případů schází arse po posledním thesi, je výjimečné pro rytmus české prózy. Přitom je nutno si uvědomiti, že takový oxytonovaný konec sice nikdy nevymřel, ale zapovídal se a že právě čeština se svým přízvukem na první slabice slova nebo sémantického celku nezavdávala vhodné podmínky pro něj.[29] Že takto zrytmisovaná slovní skupina musí končit jednoslabičným slovem, vychází jednoduše a jasně najevo z prosodických zvláštností české řeči. Ve všech těch případech jest také toto jednoslabičné slovo, které působí oxytonovaný konec, nositelem subjektivního, tedy logického větného přízvuku, na př.: by sám chcel aneb mněl, ani slyšeti tbá, jmenujete zle a m. j. Přesto že kromě citované práce Fr. Novotného a jiného článku Flajšhansova[30] neexistují o klausulích české prózy jiné práce, jsme toho názoru, že Tkadleček má nadprůměrný počet oxytonovaných konců, jež se [98]nedají vysvětliti z obecného rázu české řeči. Jsou tedy zvláštním znakem básníka Tkadlečka a musí se jen tak vykládat. Také Ackermann nemá jednotně provedené klausule.[31] Lze tedy říci i o Tkadlečkovi i o Ackermannovi, že oba podléhají jasně vlivu tvarů středověkého cursu. Když se přitom uváží, z jakých pramenů, oba básníci čerpali ostatní formální umělecké prvky, lze se domnívat, že básník Tkadlečka se zase drží tradic latinských škol, kdežto pro básníka Ackermanna musíme přijmouti jako předlohu rytmisování klausule dosvědčené pro česko-slezské vzory dopisů a užívané v lucemburské kanceláři Jana ze Středy.

Úhrnem lze říci, že formální umělecké prvky, kterých užívají oba básníci, jsou celkem stejné, ale úplně rozličný jest způsob, jak jich užívají. Že jest to především následek různé školy a různého vychování obou básníků, to jsem se snažila dokázat ve svých předešlých vývodech. Také funkční rozlišení tehdejší češtiny a němčiny působilo.

Domněnky o skladateli Tkadlečka.

Pro rozšíření Ackermanna a pro jeho velikou oblíbenost svědčí především veliký počet rukopisů nám dochovaných. Dosvědčuje to i překlad do češtiny. Mimo tento známý vztah existuje ještě možná hlubší spojitost obou děl. Je zejména nápadné, že oba starší rukopisy Tkadlečka (S a S’) pocházejí ze strahovského kláštera; to připouští domněnku, že skladba přímo souvisí s tímto klášterem. Mimoto jest zajímavé, že klášter v Teplé byl založen z kláštera strahovského.[32] Jan ze Středy, učitel básníka Ackermanna, měl přímé vztahy k premonstrátům a tím asi také k strahovskému klášteru; když premonstrátský klášter v Litomyšli r. 1344 byl povýšen na samostatné biskupství, stal se Jan ze Středy prvním biskupem.[33] A jeho žákem byl skladatel Ackermanna. Dosavadní bádání pokládalo za básníky německého sporu Jana „Henslini de Sitbor“ a Jana z Teplé, oba byli učitelé a písaři. Názoru, že oba tito písaři jsou jedna a táž osoba, razil cestu už F. Tadra;[34] nyní je to Heiligovým nálezem latinského věnování jasně dokázáno. Dnes víme, že se skladatel Ackermanna narodil v Šitboři, později působil na latinských školách v Teplé a v Žatci a v obou městech byl také písařem. Jako písař v Teplé a jako žák Jana z Středy, měl jistě styky s tamějšími premonstráty. Fakt, že oba rukopisy Tkadlečka jsou v strahovském archivu a že se od sebe mnoho neliší, připouští domněnku, že oba vznikly v tomto klášteře. Na duchovního písaře ukazují především hojné citáty z bible spolu s místy ze spisů sv. Augustina, podle jehož regulí žili premonstráti. Množství citátů jiných a zvláště styl dosvědčují pak scholastické vzdělání autorovo. Věc, že skladatel vzal za tematický podklad svého díla nevěru milenky, nemá zvláštní důležitosti, neboť se v tom jen drží německé předlohy. Také mohl český spisovatel milenkou mysliti světskou lásku vůbec nebo filosofii; takové opisy byly ve středověku hojně rozšířeny. Vůbec má Tkadleček mnohem více náboženských rysů než německá jeho předloha; v Ackermannu nikde nenacházíme tak hojné dovolávání se bible a životů svatých jako v Tkadlečkovi. Skladba Ackermannova tím, že její autor byl v Teplé a jako žák Jana ze Středy měl jistě styky s premonstráty, mohla se snadno šířit v jejich kruhu. Oba kláštery, tepelský a strahovský, byly jakožto kláštery téhož řádu v stálém těsném ideovém spojení. Lze proto vysloviti domněnku, že skladatel Tkadlečka mohl být příslušníkem strahovského kláštera, a to tím spíše, protože někteří strahovští premonstráti studovali tehdy na vysokém učení pražském a nabývali zde scholastické učenosti, jakou prozrazuje náš skladatel.


[1] Tkadleček (Sbírka pramenův, skupina I, řada I, svazek 11), 1923; úvod, str. XXIII.

[2] Fr. Šimek, Nově objevený stč. rukopis Tkadlečka, LFil. 63, 1936, 265 násl.

[3] Starobylá skládanie [VI. díl], Památka XIV. věku. Tkadleček, 1824, str. VI.

[4] Der Ackermann aus Böhmen, Praha 1877; Hrubý-Šimek v uved. edici XXIV. a Fr. Ryšánek v Naší vědě 6, 1924, 29 n.

[5] V. uved. edici, str. XXIX.

[6] V. uved. edici, str. XXIV.

[7] Polycarpus Leyser, Historia poetarum et poematum medii aevi, Halae 1721, str. 450 a n. (v archivu vídeňské nár. knihovny).

[8] Vom Mittelalter zur Reformation I, 1893, str. 29. — Srov. také o té věci V. Mourek v ČČM. 1896, str. 329 násl.

[9] Obdobné jevy funkčně rozlišeného bilinguismu najdou se dnes na př. na Slovensku mezi slovenštinou a ukrajinštinou, kde slovenština je vrstvou slohově vyšší, nebo na území korutanských Slovinců mezi slovinštinou a němčinou, kde slovinština je jazykem jen domáckým, němčina řečí obcovací.

[10] Právem připomíná Ryšánek v Naší vědě 6, 1924, 35, že Ackermann „byl kromě začátků, potom spíše jen osnovou pro samostatné výklady Tkadlečkovy“, a uzavírá: „Tkadleček jest složitější dílo než Ackermann“.

[11] F. M. Bartoš, Der Dichter des Ackermann aus Böhmen, Prager Presse, 27. července 1925 a Prager Presse, 25. prosince 1932. — K. J. Heilig, Die lateinische Widmung des Ackermann aus Böhmen, Mitt. d. österr. Inst. f. Gesch. 1933, 47.

[12] K. Burdach, Vom Mittelalter zur Ref. III, 1, str. 303 (uváděti Aristotela jest znakem středověké školní vědy).

[13] Mnoho těchto jmen je v jednotlivých rkpech dochováno jen zkráceně nebo tak zkomoleno, že je vydavatelé Hrubý a Šimek musili pracně rekonstruovat. — Jejich rekonstrukce doplnil zvláště F. Ryšánek v Naší vědě 6, 1924, 32 n., naznačuje zároveň prameny Tkadlečkovy. — Srov. i náznaky Flajšhansovy v ČČH. 29, 1923, 516.

[14] K. Burdach v uved. spise, str. XXII; proti tomu A. Hübner (v čl. Das Deutschtum im Ackermann aus Böhmen, Sitzungsber. der Preuss. Akad. d. Wissensch. 1935) a E. Schafferusová (v čl. Der Ackermann aus Böhmen, Zeitsch. f. deut. Altert. 72, 1935, 209 n.) ukazují, jak souvisí s meistersangem a sborovou písní a vůbec se středověkým myšlením.

[15] Schlesisch-böhmische Briefmuster, Vom Mittelalter zur Reformation V, str. 144 a n .

[16] H. Bindewaldová: Die Sprache der Reichskanzlei zur Zeit König Wenzels, 1928, str. 174 a n.

[17] F. Wenzlau: Zwei- und Dreigliedrigkeit in der deutschen Prosa des 14. und 15. Jh., Hermaea IV, str. 2 a 18.

[18] H. Bindewaldová v uved. spise str. 181.

[19] Das Deutschthum im Ackermann aus Böhmen, Sitzungsber. der Preuss. Ak. d. W. 1935, str. 365.

[20] K. Burdach, Ueber den Satzrhythmus der deutschen Prosa, str. 522.

[21] H. Bindewaldová v uved. spise, str. 178.

[22] K. Burdach, Vom Mittelalter zur Ref. III, 1, str. 169.

[23] Tento způsob slovosledné aliterace řadí J. B. Novák, Středověká diktamina v souvislosti s antikou a renaissancí, ČČH. 15, 1909, str. 419, mezi vlastnosti středověkého umění diktátorského.

[24] R. Jakobson, Základy českého verše, Praha 1926, str. 65 a n.

[25] Také v básni „De diversitate fortunae“ najdeme mnoho slovních hříček, jako na př. tu levis et laeva, také v diktaminech je našel J. B. Novák, v uved. čl., str. 118.

[26] J. B. Novák v uved. čl., str. 30 a n.

[27] Gesammelte Abhandlungen zur mittellateinischen Rhytmik, II, 1905, str. 236 a n.

[28] F. Novotný, Z nové literatury o rhythmu antické prosy, LFil. 41/1914. str. 197.

[29] F. Novotný, v čl. Herojská klausule v české prose, LFil. 42/1915, str. 277 a n., rozebíral klausule Staškových „Pozdních plamínků“ a našel jenom 2∙2 % oxytonovaných konců.

[30] V. Flajšhans, Klausule Husovy, Slavia 8, 1929/30, 76 n.

[31] K. Burdach, Vom Mittela. zur Ref. III, 1, str. X a 167.

[32] Opat Milo Grün, Historische Darstellung des Ursprungs und der Schicksale des königl. Stiftes Strahow, Praha 1805, str. 13 a n.

[33] E. A. Weyrauch, Geschichte des königl. Prämonstratenser Chorherrn- Stiftes Strahow, Praha 1863, str. 29.

[34] Kanceláře a písaři v zemích českých 1310—1420, Praha 1892.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 2, str. 87-98

Předchozí František Trávníček: Základy československého slovosledu

Následující Vladimír Helfert: Poznámky k otázce hudebnosti řeči (Několik námětů k diskusi)