Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Základy československého slovosledu

František Trávníček

[Články]

(pdf)

Éléments de l’orde des mots en tchécoslovaque

1. Bádání o našem slovosledu šlo většinou cestami křivolakými a bludnými, takže jeho výsledky nejsou v náležitém poměru k dosti značnému množství prací. Především se pozoruje mylné základní pojetí slovosledu, totiž, že je „dosti volný“, jak praví Gebauer[1] a jak čteme v jiných pracích, na př. u Dobrovského.[2] O volném slovosledu lze zajisté mluviti jen tenkrát, lze-li jej měniti, aniž se mění smysl sousloví nebo věty. Náš slovosled je skutečně někdy volný; říkáme Republika československá i Československá republika, jazyk český i český jazyk, to je vaše povinnost (s důrazem na vaše) i to je povinnost vaše a pod. Ale takovýchto případů je poměrně velmi málo a většinou je volnost našeho slovosledu zdánlivá, t. j. slovosled bývá různý, avšak mění se jím význam sousloví, věty; různý slovosled se vyskytuje za nestejných podmínek myšlenkových a představových. Tak na př. větu dnes je pěkně lze obměniti v pěkně je dnes nebo v je dnes pěkně, ale jen tenkrát, když vyslovujeme souhlas s vyřčenou větou „dnes je pěkně“. Věta nelíbí se jí to může zníti též jí se to nelíbí, avšak jen tehdy, když je na důraz, když chceme vytknouti, že se to nelíbí jí, nikoli někomu jinému. Podle Dobrovského může se věta matka miluje dceru říci též se slovosledem dceru miluje matka, věta otec miluje syna dá prý se obměniti šestkrát, pán chtěl stavěti dům čtyřiadvacetkrát atd. Tyto obměny jsou zčásti možné, ale za různé situace v řeči, zčásti vůbec v přirozené mluvě nemožné, na př. stavěti pán dům chtěl. Nebo věty nelíbí se mi to, když jsem si to prohlédl nelze ani za jiné situace vysloviti v pořádku se to nelíbí mi, si jsem když prohlédl to a pod. Starý Čech říkal zdá mi sě, města obleženie, Karel ciesař, místy dialekticky se říká se mi zdá, ale v novém jazyce spisovném a ve většině nářečí je možný jen slovní pořádek zdá se mi, obležení města, císař Karel. Není tedy náš slovosled volný úplně, libovolný, nýbrž má své pevné zákony, někdy časově nebo dialekticky odchylné, a je potřebí je z jazyka vyabstrahovati.

Nemalá pozornost se dosud věnovala zkoumání slovosledu rozvitých částí větných, hlavně jména s přívlastkem (souřadným i nesouřadným) a slovesa s předmětem. Jde tu o vzájemné postavení jednotlivých členů, o to, zda stojí přívlastek před [79]substantivem a předmět před slovesem či za ním.[3] To je jev sám o sobě nesporně důležitý, ale přece jen v souboru slovosledných jevů nikoli podstatný, neboť především se ptáme, jaké místo ve větě zaujímá rozvitý člen jako celek — zda je na začátku věty či na konci… — a pak teprve se nabízí otázka, jaký je pořad jeho jednotlivých součástek, stojí-li přívlastek před substantivem či za ním atd.

Nejvíce se obírala naše věda s postavením příklonek (a slov nepřízvučných) a dospěla k cennému základnímu poznatku, že stojí zpravidla za prvním přízvučným slovem nebo členem větným.[4] Je však třeba dodati, že je tomu tak jen v řeči nedůrazné, nenáladové, necitové, neboť při důraze se slovosled mění; srov. shora uvedený příklad nelíbí se jí to || se to nelíbí. Nebo: je to tak || tak je to (ne jinak); srov. dále pod 5. Ale enklitika jsou jen jedna součástka větného ústrojí, někdy se ve větě vůbec nevyskytují, takže se namítá otázka, jakými zákony, principy se řídí celkové složení věty. A mimoto, jak uvidíme dále, vládne u enklitik slovosledný princip v podstatě jiný než u slov přízvučných.

2. Při řešení otázky celkového skladu větného vycházelo se většinou z předpokladu, že podmět stává zpravidla před přísudkem. Th. Vodička[5] to rozvádí takto: spojením představ vzniká myšlenka, spojením slov pak vyjadřujících představu věta, takže by části věty měly za sebou jíti podle své logické důležitosti, nejprve podmět, pak přísudek (a dále předmět). Tento slovosled nazývá Vodička logický, pořádek s přísudkem před podmětem pak inversní. Je jasné, že je tvrzení o pravidelném postavení podmětu před přísudkem apriorní předpoklad vzatý z logiky, nikoli zákon vypozorovaný z jazyka, neboť přísudek stává velmi často před podmětem: byl jednou jeden král, trefila kosa na kámen…, v. dále. Je dobře možné slovosledem logickým prostě označovati postavení podmětu před přísudkem, inversním pak postavení přísudku před podmětem, ale není správné rozuměti těmto názvům tak, že je logický pořádek pravidelný, normální, inversní pak mimořádný, nepravidelný, odchylný.

3. S obměnou tohoto pojetí setkáváme se u Ertla, v jeho zpracování Gebauerovy Mluvnice české.[6] Rozlišuje slovosled „obyčejný (pravidelný, tradicionální), t. j. takový, jaký bývá obyčejně ve větě jednoduché, stojící o sobě a pronesené klidně“, a „zvláštní (odchylný, okasionální), t. j. takový, který se působením různých okolností od slovosledu obyčejného odchyluje“. Slovosled obyčejný záleží podle Ertla v tom, že je podmět před přísudkem, sloveso před svými výrazy rozvíjecími atd. Podrobněji se Ertl obírá se slovosledem zvláštním, kdežto za slovosled obyčejný prostě označuje postavení podmětu před přísudkem atd., počíná si tedy apriorně. Slovosled obyčejný je podle něho ve větě klidně pronesené, takže bychom čekali, že pořádek zvláštní bude ve větě pronesené jinak. Ertl skutečně mluví o zvláštním slovosledu při důrazu a citovém pohnutí. Kdybychom měli na mysli jen tyto dvě [80]okolnosti, bylo by metodicky správné, vzíti slovosled ve větách klidně pronášených za základ při výkladech o slovosledu zvláštním, ale Ertl uvádí mezi podmínkami zvláštního slovosledu také „novost nebo nenovost představ“, „obsažnost a složitost výrazu“ a „členskou sounáležitost“. Tyto okolnosti však mohou býti důležité i ve větách pronášených klidně, takže se při Ertlově postupu posuzuje slovosled obyčejný a zvláštní s různých hledisk: slovosled obyčejný jen podle klidnosti pronášení, pořádek zvláštní však nejen podle protivy klidné výslovnosti, podle důrazu a citovosti, nýbrž také podle novosti představ atd. To je postup metodicky ne zcela správný. Jeho vadnost se pozoruje zřetelně v konkretních případech. Věta jeden král měl tři syny má podle Ertla slovosled obyčejný, věta byl jednou jeden král však slovosled zvláštní. Proč? Obě jsou přece vysloveny klidně, nedůrazně, necitově. V druhé větě prý rozhoduje novost představy: „výraz, který označuje představu novou, dosud nejmenovanou, posouvá se tíhou větného přízvuku a ve shodě se stoupavým rytmem věty vzad“.[7] Ale tu můžeme s právem namítnouti, že i ve větě jeden král měl tři syny je král nová, dosud nejmenovaná představa (a to pro posluchače, neboť mluvčímu jsou známy všechny části věty v tom smyslu, že mu před vyslovením věty nebo za jejího vyslovení vytanou v jazykovém povědomí) a přece stojí před přísudkem. Metodicky správné by bylo zahrnouti všechny věty klidně pronášené do jedné velké kategorie (u Ertla by to byla kategorie slovosledu obyčejného), tedy nejen věty se slovosledem t. zv. logickým, nýbrž také s t. zv. inversním, a ovšem dále zkoumati podmínky, za kterých se vyskytuje slovosled ten a za kterých onen. Ertl si tedy vybral ze slovosledu za klidné výslovnosti jen jeden typ, logický, pokládá jej za normální a druhý typ považuje neprávem za odchylný. Proto ani nemůže býti správný výklad, proč je ve větě byl jednou jeden král slovosled inversní. Bylo by docela dobře možné zvoliti si za východisko slovosledu obyčejného typ inversní a typ logický naopak pokládati za odchylný, protože je to v obou případech postup apriorní, který nemůže vésti k uspokojivým a ke kladným výsledkům.[8]

4. Plodné jsou poznámky Zubatého[9] v recensi Bernekerova spisu o slovanském slovosledu.[10] K Bernekerovým výkladům o začátkovém, koncovém a středovém postavení přísudku dodává Zubatý toto: „Poloha začátková je běžna, vypravuje-li se o osobě nebo věci neznámé, poloha druhá (středová nebo koncová), je-li řeč o někom nebo o něčem známém“: byl jednou jeden král a ten král měl tři dcery. Zubatý se tedy snaží dobrati se slovosledného zákona o postavení přísudku z celkové situace, za které se věta vyslovuje, které se věta týče, z různé představové povahy jednotlivých částí větných. To je postup v podstatě, zásadně zcela správný, avšak jeho konkretní aplikace naráží na potíže. Výklad Zubatého se dobře hodí na druhou z uvedených vět, neboť slovo král bylo vysloveno ve větě první, je už známo, takže sloveso nestojí na začátku věty, a jeho obrácením zdá se dobře možné vyložiti začátkovou polohu přísudku ve větě první, kde je král představa dosud neznámá, a to posluchači (čtenáři), neboť mluvčímu je král v obou případech představa známá (srov. pod 3). Ale na závadu tomuto vysvětlení jsou četné případy, kdy má přísudek [81]středové postavení při podmětě neznámém. Spojíme-li obě věty z oné pohádky, vznikne věta jeden král měl tři dcery, kde je jeden král představa neznámá. Nebo Herrmannova povídka „Přespočetný“ začíná se takto: „Doktor Václav Lopota netrpělivě přešlapoval ve své kanceláři“; o Lopotovi nebyla předtím ani zmínka. Proti výkladu Zubatého svědčí dále ty případy, kdy je podmět znám z titulu díla a kdy stojí přísudek rovněž uprostřed věty. „Babička“ od B. Němcové začíná se takto: Babička měla syna a dvě dcery. Podobně zní začátek Raisova „Pantáty Bezouška“: Pantáta Bezoušek procházel se uličkou mezi zahradami. Kdybychom namítli, že uvedení v titulu díla nestačí k známosti podmětu, nabízela by se zase námitka, že proti výkladu Zubatého stojí přísudek uprostřed při podmětu neznámém.

Je tedy patrné, že začátkové a středové nebo koncové postavení přísudku nesouvisí s tím, jde-li o někoho nebo o něco známého či neznámého. Je třeba si uvědomiti, že na začátku vypravování může býti posluchači všechno neznámo, a na druhé straně to, že totéž slovo, označující někoho nebo něco ať už známého ať neznámého, může stávati na místech různých. Štítný vykládá o odpouštění hříchů; ten prý „právě“ odpouští, kdo se za svého protivníka modlí, a dodává: praví svatý Jan Zlatoústý…[11] Kdybychom svůj výklad o odpouštění hříchů začali citátem z Jana Zlatoústého, zněla by uvozující věta takto: Jan Zlatoústý praví… A tak by to byl řekl i Štítný. Srov. začátek výkladu o víře: Písmo praví.[12] Kdybychom se dovolávali přísloví, řekli bychom na př. buď: přísloví praví, že není všecko zlato, co se třpytí, anebo: není všecko zlato … praví přísloví. Ten Jan Zlatoústý, to písmo a přísloví jsou v obojích případech stejně známi nebo neznámi, takže stojí-li přísudek na různých místech, plyne z toho, že jeho nestejné postavení ve větě závisí na činiteli jiném než na známosti nebo neznámosti podmětu. Viz v odst. 7.

5. Náš slovosled je řízen dvěma základními principy, fonetickým a významovým, a podle toho můžeme mluviti o slovosledu fonetickém a významovém.

Fonetický slovosled je závislý na jedné fonetické stránce slova, totiž na přízvuku, a podle toho bychom jej mohli zváti též přízvukový anebo rytmický, poněvadž přízvuk je důležitým činitelem rytmu řeči. Fonetickému slovosledu podléhají přímo všechna slova příklonná i nepřízvučná, avšak jen ve výslovnosti klidné, nedůrazné a necitové. Jejich postavení ve větě vyplývá právě z jejich příklonnosti nebo nepřízvučnosti, není závislé na jejich významu ve větě. Základní pravidlo o jejich slovosledu jsem připomněl v odstavci 1.

V důraze se postavení enklitik mění; srov. dvojice uvedené v odst. 1. nelíbí se jí to || se to nelíbí a je to tak || tak je to. Nebo proti klidně vyslovené větě to je pes řekneme s důrazem na je: je to pes (tvrdí-li někdo, že to není pes). Tu vidíme, že se důrazné slovo dostává v čelo věty. Platí to také o dvouslabičných slovech příklonných; na př.: já se toho nelekám || toho se já nelekám.

Slova nepřízvučná na prvním místě ve větě zpravidla nestávají, protože nemívají hlavní přízvuk. Věty se je zájmeno, mi je dativ … jsou jen gramatické, v živém jazyce neobvyklé. Měl-li by býti na slovech nepřízvučných důraz, nahrazují se tvary delšími, pokud jsou vedle nich; na př.: nelíbí se mi, ti, mu to || (s důrazem) mně, tobě, jemu se to nelíbí; bojím se tě || tebe se nebojím; bolí mě to || mne to nebolí.

[82]Pošinutím důrazného slova na začátek věty mění se také vzájemný pořad slov ostatních, nedůrazných. Při změně věty bojím se tě ve větu tebe se nebojím postoupilo sloveso bojím se první místo důraznému zájmenu tebe a octlo se na místě posledním, protože za přízvučným tebe stojí podle fonetického slovosledu nepřízvučné se, k němu se přiklánějící. Pozorujeme tedy, že fonetický princip slovosledný má nepřímý vliv také na postavení slov přízvučných.

Rozdíl mezi principem přízvukovým a významovým je dobře patrný v takových případech, kde lze položiti vedle sebe slovo přízvučné a příklonné (nepřízvučné). V „Babičce“ čteme: kam přišly ovce a pes? ptal se Vilém. Nahradíme-li podmět ovce a pes zájmenem on (jako kdyby šlo jen o psa), bude zníti první věta takto: kam on přišel? Zájmeno on mělo by státi až za přišel, na třetím místě ve větě, ale protože je jednoslabičné, příklonné, stojí za prvním přízvučným slovem kam, tedy na místě druhém. V „Kladských povídkách“ II, 219 se čte: V jedny dědině přišlo panstvi do prodeje. Koupil to jeden hrabě. Dáme-li k to substantivum panstvi, zůstane to na druhém místě a hned za ním bude substantivum panstvi: koupil to panstvi jeden hrabě. Užijeme-li však zájmena toto se substantivem, octne se celý rozvitý předmět na začátku věty: toto panství koupil jeden hrabě. V obojích případech je představová, myšlenková situace táž, rozdíl je pouze v přízvuku slov, takže je zřejmý vliv přízvuku na slovosled. Nebo chci-li zvěděti, zda X dal něco bratrovi, zeptám se ho: dals to bratrovi? (s důrazem na dals). Se zájmenem mu by tato otázka zněla takto: dals mu to? Je tedy viděti, že se tu princip významový kříží, porušuje principem rytmickým. Ve dvojicích typu toto panstvi koupil jeden hrabě || koupil to… zaujímá předmět, je-li vyjádřen slovem enklitickým, druhé místo ve větě, až za prvním přízvučným slovem, poněvadž to žádá jeho enklitičnost. V případech typu dals to bratrovi || dals mu to mohl by snad předmět mu státi až za to, poněvadž enklitika tvoří s přízvučným slovem jednotku, takže by celá jednotka to mu stála na druhém místě ve větě, ale rozhoduje tu ta okolnost, že je mu slovo nepřízvučné, které stojí zpravidla před slovem jen enklitickým to. Je zde tedy důležitý také vzájemný pořad několika enklitik.

6. Významový princip slovosledný záleží v tom, že je postavení slov, sousloví ve větě závislé na jeho významu ve větě, se zřením k situaci, za které se věta vysloví, nikoli snad na jeho významu věcném, reálném. Týče se to všech slov přízvučných mimo důraz i při důrazu a příklonných v důrazu (viz pod 5). Slovosled je proto velice důležitý činitel významotvorný v souvislé řeči. Obecně lze říci, že je jeho významotvorná funkce v podstatě trojí. Za první je slovosled prostředkem k odlišování různého stupně závažnosti, důležitosti členů téže věty; srov. dále část 7. Za druhé se funkce slovosledu týká celého rázu věty, na př. odlišujeme různým slovosledem větu necitovou, nenáladovou od citové, náladové. Na otázku, co se stalo, odpovídáme a) splašil se kůň, b) kůň se splašil. Větou a) odpovídáme zcela klidně, větou b) pak buď s jistou dávkou omrzelosti nebo vzrušeně, zvolacím způsobem, výstražně. V obou případech je typ b) proti typu a) výrazovým prostředkem náladovosti, citovosti. Vyslovíme-li větu b) způsobem zvolacím, přízvukově jinak než větu a), je slovosled známkou náladovosti věty vedle přízvuku, zesiluje tento její ráz. A za třetí se slovosledem vystihuje myšlenkový, obsahový vztah jedné věty k druhé. Na otázku „co je to?“ odpovím: to je pes. Kdyby někdo tvrdil, že to není pes, řekl bych: je to pes (s důrazem na je). A kdyby někdo myslil, že je to [83]kočka, řekl bych: pes je to (ne kočka). Nestejným slovosledem vyjadřujeme tu trvání na svém mínění, souhlas nebo nesouhlas s míněním jiného mluvčího. A podle toho, čeho se souhlas atd. týče, je i slovosled různý.

7. Funkční rozpětí slovosledu je tedy velmi značné a je proto velmi důležité stanoviti konkretně jeho principy, zákony. Jde tu v podstatě o dvě skupiny případů. Jednak o pořádek věty jako celku, o umístění všech jejích členů (slovosled větný). Na př. je otázka, proč je ve větě byl jednou jeden král přísudek na začátku, podmět na konci, kdežto ve větě a ten král měl tři syny podmět na místě prvním, přísudek na prostředním a předmět na konci. Jednak jde o slovosled členský, o členy rozvité (substantivum s přívlastkem, sloveso s předmětem…), zda a kdy stojí vedle sebe (byl jednou jeden král, ten král měl tři dcery), či kdy jsou od sebe odtrženy (to jsem já nepsal). Jsou-li vedle sebe, zda stojí určující, rozvíjející člen před základním (velmi dobrý, stará kniha…) či naopak (mše svatá…). Je-li rozvíjejících členů několik, zda stojí všechny před členem základním či za ním, či jsou roztrženy (velmi dobrý | žák, starý | jazyk | český…).

V této stati si chci všimnouti slovosledu celé věty, a to jen hlavního činitele, který rozhoduje o slovosledném složení věty. Dlouholetým studiem slovosledu jsem přišel k poznání, že tímto rozhodujícím činitelem je různý stupeň důležitosti, závažnosti větných členů dílem ve větě samé, dílem se zřením k větám předcházejícím nebo k následujícím, k celé situaci, za které se věta vyslovuje. A dále se ukazuje, že slovosled v důrazu je často jiný než mimo důraz, než při výslovnosti klidné, nedůrazné, nenáladové. Obě okolnosti lze vystihnouti dvěma hlavními zákony významového slovosledu větného.

První se týče výslovnosti nedůrazné a zní takto: člen ve větě nejdůležitější stojí na konci věty, člen nejméně důležitý na začátku a ostatní členy uprostřed. Všimněme si začátku několikrát připomínané pohádky: Byl jednou jeden král a ten král měl tři syny. Kdyby chtěl tyto věty vystihnouti malíř, namaloval by krále a kolem něho tři syny. Zajisté proto, že v první větě je nejdůležitější člen král, v druhé tři synové. Postavení těchto členů na konci věty, tedy shoda s výtvarným výrazem, je svědectvím, že je onen slovosledný zákon správný. Také postavení ostatních větných částí se s ním shoduje. V druhé větě je podmět král představa známá, mluvilo se o něm v první větě, ukazuje se naň zájmenem ten a jako něco známého je tedy ve větě nejméně důležitý, stojí na prvním místě.[13] Sloveso měl stojí na druhém místě proto, že je příklonné, ale stálo by tam i tehdy, kdyby příklonné nebylo; srov. na př.: u vás byl jednou jeden král a ten si voblíbil chudý ďouče (Kubín, Klads. pov. I, 46). Obě slovesa jsou uprostřed, před předmětem, protože s ním tvoří členskou jednotku, rozvitý přísudek, jsou tedy více důležitá než podmět a méně důležitá než předmět, který proto zaujímá postavení koncové. Důležitost předmětu (tři syny, chudý ďouče) záleží v tom, že o něm chce mluvčí dále něco říci; vypravování z Klads. pov. pokračuje takto: a taky si ho vzal za ženu. Ve větě byl jednou jeden král je na konci věty podmět jeden král, poněvadž je nejdůležitější, vypravuje se o něm dále, že měl tři syny. Když se však podmět král [84]uvede ve větě další, ten král měl tři syny, stane se členem málo důležitým, neboť důležitost se přenáší na to, co se chce o králi říci.

Postavení větných členů podle důležitosti pozorujeme v jazyce napořád; na př.: Jeden sedlák mněl ženu a ta byla velice schlubná (Klads. pov. I, 30). V první větě je nejdůležitější člen ženu, poněvadž se o ní dále vypravuje, v druhé větě je zájmeno ta nejméně důležité, ježto ukazuje na to, o čem už byla řeč, a hlavní důležitosti nabývá to, co se o ženě praví, adjektivní přísudek schlubná. Pokračuje se: mněla ráda samý přástvy, inu skrátka byla milounice hod a náuštěu. Největší důležitost mají substantiva přástvy, hody a náuštěvy, proto stojí na konci. — „Babička“ začíná takto: Babička měla syna a dvě dcery. Podmět je znám z titulu, je nejméně důležitý, nejzávažnější je předmět syna a dvě dcery. Pokračuje se: Nejstarší (dcera) žila mnoho let ve Vídni u přátel… Druhá dcera šla pak na její místo. Podměty byly předtím vysloveny, zase jsou nejméně závažné. — V Br. (1613) Job 1, 1 čteme: Byl muž v zemi Uz, jménem Job, a muž ten byl sprostný a upřímý. Tamt. Gen. 1, 1: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá. U Štítného v Šach. 290b: Byl jeden slovútný král… Ten král nemúdrý kázal jej (svého otce) rozsekati. Ve Štít. E. 83: Byly v Římě tři vdovy a nikakž nechtěly za muž. — U T. Novákové, Na Librově gruntě: Nastaly Librovy jmeniny… Jobek chystal se do kostela. V druhé větě je Jobek na prvním místě, protože se rozumí z výrazu Librovy jmeniny; Libra se totiž jmenoval Josef. Podobně u Štítného v Šach. 290a: Počínají sě kniežky o šašiech a co hra šachová ukazuje a učí. Podmět hra šachová nebyl sice přímo vysloven v první větě, ale vyrozumívá se z podmětu kniežky o šašiech. Svobodův Rozkvět se začíná takto: Na počátku 19. století žila v pražském kraji rodina Nováků. Otcové pracovali v lesích…; otcové nebyli uvedeni výslovně v předešlé větě, ale jsou zahrnuti ve výraze rodina Nováků.

Různým stupněm důležitosti ve větě vysvětlíme si případy typu přísloví praví || praví přísloví, o kterých byla řeč v části 4. V „Babičce“ čteme: „Drobty patří ohníčku,“ říkala babička. Podmět babička je na konci druhé věty, protože je důležitější než přísudek „říkala“, který je do jisté míry zbytečný, neboť „Drobty patří ohníčku“ je babiččin výrok, ta slova byla pronesena. Sloveso ‚říkala‘ je formální spojení přímé řeči s vypravováním, rozumí se vlastně samo sebou a důležitá je osoba, která ta slova říkala, jejich autorka. Pořádek „přísudek + podmět“ je pravidlem v uvozovacích větách stojících za přímou řečí (otázkou) nebo uprostřed ní; srov. ještě z „Babičky“: „Co tu děláte?“ ptala se Baruška (to ptala se vyrozumívá se z přímé otázky); ze Šimáčka, Sebr. Sp. I, 131: Strejček je doma? optala se Berta; IX, 2: Otevřte okno, řekl adjunkt. Proto čteme také u Štítného: praví svatý Jan Zlatoústý (viz pod 4). Štítný se při svém výkladu dovolává svědectví Jana Zlatoústého, on je důležitější než sloveso ,praví‘, které má význam formální, uvozovací. Když Dalimil vylíčil nespokojenost zemanů s Libuší, projevenou na valném sněmu, pokračuje: jim Libuše odpovědě (DalC. 8b, 9a). Zde je podmět před přísudkem, který je na konci, tedy opačně než v předešlých případech, a to s právem, neboť zde je situace jiná. Záleží tu více na odpovědi než na její autorce, na Libuši, ke které se sněm obracel a která je tedy známa, byla už situace účastna. Podobně i dnes, kdybychom začínali svůj výklad o něčem, řekli bychom na př.: naše babička říkávala, ježto chceme vyjíti z výroku, z toho, co bylo řečeno, takže autorka výroku je méně důležitá než výrok sám.

Proti zákonu o postavení členů podle jejich závažnosti bylo by možné namítati to, [85]že na prvním místě stává podmět známý i neznámý. Uvedl jsem pod 4 začátek „Babičky“ (Babička měla…) a „Pantáty Bezouška“ (Pantáta Bezoušek procházel se…), kde jde o podmět známý z titulu obou knih, a začátek Herrmannova „Přespočetného“ (Doktor Václav Lopota netrpělivě přešlapoval…), kde stojí na začátku věty podmět, o kterém předtím nebyla zmínka. Připomněl jsem však už výše — v pozn. 12 —, že známost nebo neznámost podmětu sama není rozhodující, nýbrž jeho závažnost. U Němcové a u Raise je známý podmět méně důležitý než jiné části větné. V „Babičce“ je důležitější předmět „syna a dvě dcery“, o kterých se dále podrobněji vypravuje: „Nejstarší žila mnoho let ve Vídni u přátel…“ Rais pokračuje: „Půda zahrad pokryta byla hnědožlutou travou…“, t. j. jde mu o zahrady a proto je položil v první větě na konec. Herrmann dále vypráví: „Měl ještě nutnou pochůzku před polednem a nechtěl odejít…“ Chce tedy čtenáři vylíčiti to, co dr. Lopota dělal, proto je dr. Lopota na prvním místě v první větě a na posledním přísudek s příslovečným určením. Nejde mu o to, aby dra Lopotu čtenáři zvlášť představil, uvedl na scénu, jak je tomu v pohádce „byl jednou jeden král“. Herrmann vpadá in medias res, hned vypráví o tom, co dr. Lopota dělá. Naopak známý podmět může býti ve větě nejdůležitější; srov. začátek povídky „Starý Měchura“ od Šmilovského: Ze začátku století našeho žil v Praze … vážený … advokát Dr. Jan Měchura. Podmět je na konci věty, ač je jméno Měchura v titulku povídky. Záleží tu na celé situaci, na tom, jak ji mluvčí sestrojí, a to se zřením k pokračování. Týž představový obsah lze často vyjádřiti různě podle úmyslu mluvčího a proto mohou podstatně stejné nebo podobné větné členy zaujímati různá místa ve větě. Mluvčí si celkovou situaci utváří v představách nestejně a tím se řídí i její vyjádření řečí.

Zákonem o postavení větných členů podle jejich stupňovitého významu vysvětlíme si známou věc, že na prvním místě stávají zájmena osobní, ukazovací a vztažná, ježto jen zastupují to, co bylo už řečeno, nebo na to ukazují, vztahují se na to, takže jsou málo závažná; srov. na př.: važte si božího daru, bez něho je zle (Babič.); kdo si ho (chleba) neváží, toho Bůh tresce (tamt.); ejhle beránek boží, jenž (který) snímá hříchy světa. Dále pochopíme, proč bývá v příslovích vypravovací povahy přísudkové sloveso na začátku: trefila kosa na kámen; najde kovář uhlíře; neušpiní se saze uhlím a pod.; nebo v Komenského Moudrosti: trefil čert na ďábla; trefil kupec na kramáře atd. Taková přísloví vznikla jako ohlas konkretních událostí, jsou z nich vyvozena, často jimi hutně vyjadřujeme celou událost. První z nich se týká srážky, potyčky dvou silných jedinců. Ta srážka je tu vyjádřena slovesem trefila, které je tedy jen opakováním něčeho předešlého a není proto zvlášť důležité. Vlastní jádro našeho přísloví je ve srovnání dvou odpůrců s kosou a s kamenem, vyjadřujícím prudkost srážky, nemožnost smíření, domluvy, a proto jsou substantiva kosa a kámen na konci věty. A vysvětlíme si též, že v příslovích rázu nevypravovacího klade se na první místo podmět a za něj přísudek: chudoba cti netratí, řemeslo má zlaté dno atd. Zase tu musíme vyjíti ze situace, za které tato přísloví vznikla, nebo za které se jich užívá. Tak prvního z nich užijeme tehdy, když se mluví o chudácích, kteří vzbuzují svým životem, prací, jednáním úctu. Představa chudoby už mluvčímu (i posluchači) tane na mysli, není tedy zvlášť důležitá, proto stojí slovo chudoba na prvním místě a podstatnou představou věty je neztrácení cti.

8. Druhý hlavní slovosledný zákon se týče výslovnosti při důrazu. Důrazem [86]rozumím zvláštní význam slova, sousloví ve větě se zřením k tomu, co bylo nebo bude řečeno, co má mluvčí na mysli, k celé situaci. Tak když vyslovujeme souhlas nebo nesouhlas s něčím míněním, tvrzením, nebo když stavíme něco do protivy, když to srovnáváme, vytýkavě spojujeme, nebo když přesunujeme pozornost na něco jiného. Počítám sem i citový, vzrušený ráz věty, kterým mluvčí vyjadřuje svůj citový vztah k větě, k jejímu obsahu, vzrušení, podiv, úžas, rozhořčení, nevůli a p. Bylo by dobře možné nazývati to důrazem citovým, kdežto v prvních případech bylo by lze mluviti o důrazu při souhlasu, při nesouhlasu (odporu), při protivě a při přesunování pozornosti, souborně o důrazu necitovém. Spojuji tyto jevy proto, že se nezřídka oba vyskytují zároveň; na př. souvětí já pracuji a on si hoví, kde jde o kontrasty já — on, pracuji — hoví si, lze vysloviti silně citově, s rozhořčením. Důraz se zpravidla vyjadřuje foneticky, a to přízvukem, jednak zesílením hlasu, jednak jeho zvýšením, často zvláštní výdechovou i melodickou linií celé věty, vedle toho však velmi často i zvláštním slovosledem, který tedy podporuje stránku přízvukovou a zvyšuje účin důrazné věty.

Po stránce slovosledné pozorujeme, že se v důraze stává i první místo ve větě důležitým, že je zaujímají slova závažná. Zcela jasné je to u slov příklonných (a nepřízvučných), která se ze středové polohy dostávají při důraze na místo první; na př. bez důrazu: to je pes || s důrazem: je to pes. Srovn. jiné příklady pod 5. Na první místo se tu klade to slovo, na kterém je důraz, a toto přemístění je zřetelným výrazovým prostředkem důrazu, upozorňuje se jím na ně, poněvadž mimo důraz stojí jinde. Stojí-li důrazné slovo na prvním místě už při výslovnosti nedůrazné, mění se jen jeho přízvuk: (nedůrazně) je to pes || (s důrazem) je to pes.

Také slova přízvučná zaujímají v důrazu první místo; srov. příklad uvedený sub 6: splašil se kůň || kůň se splašil! I zde je přemístění slova kůň s konce na začátek výrazovým prostředkem důrazu citového, vzrušení a výstražného rázu věty proti prostě oznamovací povaze věty „splašil se kůň“. Nebo nedůr.: dnes je pěkně || s důr. při souhlasu: pěkně je dnes.

Ale i koncové postavení zachovává si v důraze svou závažnost. Na př.: to všechno udělal on sám (bez cizí pomoci). Ba někdy stává důrazné slovo na místě prostředním. Proti výslovnosti nedůrazné, kdy je nejdůležitější poloha koncová, je tedy při důraze trojitost a tu se naskýtá otázka, kdy stává důrazné slovo na začátku, kdy na konci a kdy uprostřed. Poměry jsou dosti složité, protože jednak jde při důraze o obměny pořádku nedůrazného, jednak že situace při důraze může býti velmi rozmanitá. Důrazový slovosled je nemálo závislý na slovosledu fonetickém a pak na významovém pořádku nedůrazném, protože vedle důrazných členů bývají též členy nedůrazné, které jsou nezřídka připoutány na jisté místo. A konečně má význam i ta okolnost, že bývají ve většině důrazná slova dvě; srov. shora: já pracuji a on si hoví. Ponechávám si proto řešení těchto otázek na dobu příští.[14]


[1] Historická mluvnice jazyka českého IV (vyšla 1929), 40, 83 sl., Příruční mluvnice jazyka českého (1900), 239 (výklady v § 325 vydání 4. a 5. jsou ode mne).

[2] Lehrgebäude der böhm. Sprache 1819, 320 sl.

[3] V. Vondrák: O místě attributivního adjektiva a substantivního genitivu ve větě, Jagićův Sborník 151 sl. – Gebauer, Hist. mluvn. IV, 83 sl. – Gebauer-Trávníček, Přír. mluvn. 4 a 5, 1930, 260–261. – Gebauer-Ertl, Mluv. II9, 1926, 56 sl. – Vl. Šmilauer, Poloha přívlastku v Kronice pražské Bartoše Písaře, Práce z vědec. ústavů Karlovy univ. 1930.

[4] F. Trávníček, K postavení příklonek ve větě. Mnéma 1926, 302 sl. (zde starší literatura, Dobrovský, Bartoš, Berneker, Smíšek, Flajšhans, Naše řeč VII, 1923) a Příspěvky k nauce o čes. přízvuku, Spisy filosof. fakulty Masarykovy un. 1924, 5 sl. – V. Ertl v Naší řeči VIII, 1924, 257 sl.Gebauer-Trávníček, Přír. mluvn. 4 a 5, 261–262.

[5] Něco o českém pořádku slov ve větách Lfil. III, 1876, 256 sl.

[6] II9, 1926, 55 sl.

[7] Gebauer-Ertl v uved. sp. II9, 57—58.

[8] Poněkud s jiného hlediska vyslovil se proti Ertlovi V. Mathesius ve Sborníku přednášek proslovených na 1. sjezdu čsl. profesorů filosofie, filologie a historie, Praha 1929, 120—122.

[9] LFil. XXVIII, 1901, 131 sl.

[10] Die Wortfolge in den slavischen Sprachen, Berlín 1900.

[11] Štít E. 57.

[12] tamže 7.

[13] Známost podmětu sama o sobě zde nerozhoduje, nýbrž malá závažnost z ní plynoucí. Něco známého může býti ve větě důležité a stojí pak na prvním místě; srov. dále shora. Proto nelze vystačiti s výkladem Zubatého, připomenutým pod 4.

[14] Těchto otázek se zčásti týkají tyto dvě stati. J. Zubatý, Nezanedbávejme důrazového slovosledu, Naše řeč XVI, 1932, 1 sl: – V. Mathesius, K pořádku slov v hovorové češtině, tamt. XIV, 1930, 117 sl.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 2, str. 78-86

Předchozí Jan Mukařovský: F. X. Šalda

Následující Gabriele Heidenreichová: Staročeský „Tkadleček“ a poměr jeho stylu k německé skladbě „Ackermann aus Böhmen“