Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Puškinovy básně v překladu Ilji Barta

Roman Jakobson

[Rozhledy]

(pdf)

Les poésies de Puškin dans la traduction tchèque d’Ilja Bart

(Lidová knihovna, sv. 8. — Vydala Lidová kultura, Praha 1937, str. 136.)

Úvod — snůška bezobsažných frází a hrubých chyb. „Po rozbití děkabristického hnutí ztratil Puškin poslední politickou oporu. Proto typičtí představitelé jednotlivých složek tehdejší společnosti, jak je zobrazuje ve svých dílech — Evžen Oněgin ani Kavkazský zajatec … nejsou představiteli revoluční historické skutečnosti.“ Vzpoura děkabristů je však skoro o pět roků pozdější než Kavkazský zajatec! „V zajetí svých společenských názorů nevytušil mohutnou dějinnou revoluční sílu dřímající v nevzdělané těžce utlačené mase nevolného rolnictva.“ Což hnutí Stěňky Razina a Pugačeva — dějinné náměty, které znovu a znovu vábily Puškina? Což zbojnická družina Dubrovského? Atd., atd. Na stejné úrovni jsou i „Poznámky“ překladatelovy. Báseň Běsové, kterou Bart, mimochodem řečeno, docela mylně uvádí v souvislost s lidovými písněmi a baladami, není napsána v r. 1832, nýbrž je datována 7. září 1830. Mickiewicz nebyl zamilován do Kernové. Atd.

Poměr překladatelův k verši. Bartovy alexandriny: A jméno mé proslaví každý jazyk v ní; A dlouho budou lidu tím drahá má slova, a pod. … Je tu zároveň zanedbán přízvuk i přerývka. Pouhé počítání slabik. Místy i to chybí: Vnuk Slovanů i Fin i nyní temný (má to být alexandrin!). Mezi starostí, hořem a tesklivostí (pětistopý jamb!). Někdy je ruský verš skoro prostě jen transkribován z azbuky — o rozdílu mezi českým a ruským umístěním přízvuku ani potuchy: Puškin — Mne grustne i legko; pečal’ moja svetla (); Bart — je teskno i lehko; světlá je bolest má (). Překladateli zřejmě nevadí ani to, když všechny slovní přízvuky ve verši připadají na jeho lehké slabiky, na př. v čtyřstopém jambu: Směle klouže přes hlubiny (). Ještě zoufaleji selhávají Bartovy potrojné stopy v Bakchantské písni. Není anarchie metrická, jak je pro to v dějinách básnictví tolik příkladů, vyvážena přesností rýmovou?

Poměr k rýmu — zajisté stačí několik příkladů z Bartova Puškina anebo z jeho překladu Lermontovovy básně „Smrt básníka“: nad řetězy — slzy, ničemo — tvou, domě — na slámě, vzrušil — duše, dob — sloup; zajatec cti — pomsty, chladnokrevně — klidně, mohylou — milý, do krve — vysoké, potomkové — dravě atd., atd. Překladatel je ovšem oprávněn poněkud modernisovat rýmovou techniku předlohy, jak to dělá na př. s Puškinem jeho skvělý polský tlumočník Tuwim, může konečně vůbec resignovat na rým, ale nesmí nahrazovat vyspělou rýmovou techniku rýmem mizerným, který by se nehodil ani pro odrhovačky, jak to dělá Bart, zvláště když jde o takového rafinovaného mistra vrcholné veršové a speciálně rýmové techniky, jakým byl Puškin. Ovšem Bart poučuje, že „vysoká umělecká dokonalost Puškinovy poesie vylučuje vnější umělůstky, spočívá v neobyčejné přesnosti a věrnosti obrazu, v jasné konkretnosti, myšlenkové plnosti, ve spoření slovy a v neobyčejné výraznosti“. Čekáme tedy, že právě těmto složkám básnického díla věnuje překladatel zvláštní pozornost a péči.

Poměr k významové stránce. Je těžko uvést příklad větší netečnosti k smyslu předlohy, než jsou překlady Bartovy. Obsah Puškinovy básně „Ne poj, krasavica“: krasavice, nezpívej mi písně smutné Gruzie, neboť, když tě vidím, zapomínám na osudnou tvář daleké, ubohé dívky, ale když zpíváš, tvé kruté nápěvy ji vybavují. Jak u Puškina často, je i tu se zrakovými vjemy spjat obraz přítomnosti a kosmu, kdežto se vjemy zvukovými děsivá vzpomínka a chaos. Nic nebylo Puškinovi tak cizí jako poesie (rovněž próza) popisná. Žádný balast, nic, co by zatěžovalo anebo tlumilo základní významový motiv básně, tu není. Z překladu se však dovídáme, že kruté písně jsou zároveň „plné něhy“, ačkoli Puškinovi je takový oxymoron naprosto cizí; dojem básníkovy vroucné prosby je zeslaben oznámením Bartovým, že není to nikterak po prvé („vždy“): [123]Puškin praví „Ale ty zpíváš a před sebou si znovu jej (přízrak) vybavuji“ — ani slova víc; podle Barta však bytost „znovu v snách neslyšně vstává v tiché kráse“ — tedy rovněž nepuškinský oxymoron — sloučení hudby s neslyšným, ba s tichem, zároveň nepuškinská kumulace synonym (neslyšně, tiché) a nepuškinské zamazávání oposice (proti krásce rovněž krása). Přímo protipuškinské vycpávky z otřelých metafor: Puškin — „Již myslím“ Bart — „prosím tu něžnou ratolest“. Překladatel transkribuje ruská slova bez ohledu nejen na jejich přízvuk, nýbrž i na jejich odlišný význam (rus. puť bespečnyj není bezpečná plavba, nýbrž bezstarostná); nevidí zásadní rozdíl mezi kvalitou (vospominanja veličavy — velkorysé vzpomínky) a kolikostí („vzpomínek nepřehledné davy“). Překládá verš, aniž si ujasní jeho smysl v kontekstu, ba ani jeho syntaktické vztahy. Puškin — „každá hodina odnáší částečku bytí, ale my s tebou oba / míníme žít a hleď — najednou zemřeme“. Bart — … ale my spolu jsme, žít budem, myslíme — a hleď, přec zemřeme“. V Puškinově závěti „Exegi monumentum“ je každá věta lapidárně přesná, kdežto překlad zejména v posledních dvou slokách podává matnou, nevkusnou rétoriku. Abych skončil příkladem humoristickým. Proslulé Puškinovy verše „Vypijme, dobrá družko mého teskného mládí“ jsou přeloženy:

Pijme, sivá moje myško,
na mé smutné mládí — ej …

Poměr k předchůdcům. Jung: „Bouře mlhou nebe kryje, honí sněhu chumáče“; — Bart: „Vichr mlhou mraky kryje, víří sněhu chumáče“; „Bouře“ však přesněji odpovídá Puškinovu bur’a, a slovo „mraky“ nejen že se vzdaluje Puškinovu nebo, ale vůbec nedává tu smysl.

Jung:
Já miloval vás: lásky té v mé duši
se tetelí snad ještě slabý svit;
však nechť vás více z klidu nevyruší;
já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.
Já miloval vás beznadějně, němě,
hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl;
já měl vás rád tak upřímně, tak jemně,
jak dej vám Bůh, by jiný rád vás měl.

Bart:
Já vás měl rád: a možná ještě tu je
nezhaslý zcela v duši lásky cit.
Ale, ať vás již nikdy nevzněcuje
já nechci již vás ničím roztesknit.
Já vás měl rád tak mlčky, beznadějně,
hned žárlil jsem, hned stesk mou duší chvěl;
já vás měl rád tak upřímně, tak něžně,
jak dej vám bůh, by jiný rád vás měl.

Bart nahrazuje Jungovo „z klidu nevyruší“ slovem „nevzněcuje“, ale Puškin tu míní zcela jiné vyrušení z klidu: trevožit = zneklidňuje, vzrušuje, ruší. Slovo „ostychem“ v Jungově překladu přesně odpovídá Puškinovu robostju, ale Bart má místo toho bezdůvodně „stesk“ — patrně vlivem Křičkova překladu, který vedle „žárlivosti“ a „ostychu“ uvádí pro rým „žal“. Jungovo „beznadějně, němě“ nahradil náš překladatel spojením „mlčky, beznadějně“; „němě“ bylo aspoň odůvodněno rýmem, „mlčky“ nemá žádné oprávnění: Puškinovo bezumno = šíleně, bláznivě.

Křička:
Proč utichl veselí hlas?
O, zazněte, bakchické zpěvy!
Ať žijí i líbezné děvy
i mladistvé ženy, jež milují nás!

Bart:
Proč zmlkl veselosti hlas?
Ať zazvučí Bakchovy zpěvy!
Ať žijí ty překrásné děvy
a mladistvé ženy, jež milují nás!

Úchylky Bartovy porušují v prvním verši metrum a v dalších dvou významovou stránku tekstu Puškinova.

[124]Bylo by věru lepší, kdyby překlady Jungovy a Křičkovy nebyly měněny a kaženy a kdyby lidová knihovna pochopila banální pravdu, že lidová kultura nesmí znamenat zhoršení kvality a že se vydání starých mistrů kultury světové pro nejširší kruhy čtenářstva nesmí lišit od edicí poněkud luxusnějších hrubým zanedbáváním umělecké hodnoty a zkreslujícím podáním. Lze nesouhlasit s jednotlivými překladatelskými zásadami a tvárnými prostředky Ot. Fischera, Hory, Junga, Křičky, Nezvala, Táborského, ale nelze popříti, že jejich překlady Puškinových básnických děl jsou kvalifikovanou prací a záslužným kulturním činem. Tím se markantně liší od posuzovaného překladu.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 2, str. 122-124

Předchozí René Wellek: Cambridgská skupina literárních teoretiků

Následující Bohuslav Havránek: Český „pravopis“ za posledních padesát let