Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v listopadu a prosinci 1936

[Kronika]

(pdf)

Conférences faites au Cercle linguistique de Prague à novembre et décembre 1936

16. listopadu. F. X. Šalda: Máchova próza. Próza Máchova není plastická próza realistická, nýbrž romantická próza hudební. Nese znaky bleskového visionářského pojetí světa. Jejím vlastním básnickým jádrem jsou hádankové projevy čistého lyrismu. Připomínají obraznost schizofrenů. Jsou blízké verši a vyznačují se bohatstvím eufonickým, zatěžují zejména sloveso, jsou plny hry s protiklady a kalamburů. V Máchově próze dějový nexus je uvolněn, charaktery jsou schematické, vášně jsou přeexponovány, motivace je pochybná. Svou základní pesimistickou irracionalitu dovršuje básník autostylisací a autoparodií. Opírá se o t. zv. triviální romány z konce XVIII. a ze začátku XIX. stol., jejichž dějová klišé mu ponechávají celou volnou obrazotvornost, aby ji mohl zcela užít na verbálně lyrickou stránku svého díla. (Přednáška vyjde v Máchovském sborníku Pražského linguistického kroužku.)

23. listopadu. E. Rippl: Humor lidové češtiny. Přednáška probírala názory Čapkovy a Poláčkovy na český humor. Podávala a třídila rozmanité doklady ustálených jazykových vtipů z mluvy středočeské, zejména pražské. Rozbírala speciálně výrazy a rčení, přetvořující jména místní a křestní, ustálené vtipy a hlouposti, hubenosti a opilost a hovorové rýmovačky. Autor čerpal tento materiál ze slovníku, který nyní připravuje k tisku, a podává výklad linguistický a sociologický.

7. prosince. Diskuse o knize K. Bittnera: Deutsche und Tschechen. Referáty F. Wollmana a R. Jakobsona viz v Slovu a slovesnost 2, 1936, 201 n. (Literárněvědné metody v Bittnerově knize „Deutsche und Tschechen“) a 207 n. (Usměrněné názvy na staročeskou kulturu.)

Po nich F. Trávníček rozbíral linguistické údaje knihy: Bittner mluví o změně čes. j v ň. g (JablonecGablonz). Mohl by se dovolávati Liewehra,[1] který tuto změnu uznává, ale jeho výklad nepřesvědčuje po stránce fonetické, protože j je souhláska třená a předopatrová, g pak ražená a zadopatrová. Snad bychom ještě pochopili změnu j v ch, t. j. v souhlásku třenou a ne tak zadní, jako je g. Ostatně Liewehr vliv čes. grafiky (Gablonec…) na něm. znění (Gablonz…) úplně nevylučuje. Jeho mínění, že se čes. názvy místní přejímaly do něm. nikoli podle písma, nýbrž podle výslovnosti, je správné jen částečně, hlavně pro počátky styků česko-německých, ale v pozdějších dobách měla písemná podoba německá, vzniklá [128]podle čes. grafiky, nemalý vliv na německou výslovnost. Lze si jej dobře vysvětliti tou okolností, že Němcům byly místní názvy přejaté z češtiny hluchými slovy, úplně se vymykajícími z ústrojí němčiny, slovy etymologicky zcela nejasnými, a proto se časem mohlo ujmouti znění s g podle písma. Vždyť stará grafika měla vliv na výslovnost vlastních jmen také u Čechů, a to u jmen, etymologicky nezcela jasných, na př. Girsa (vedle Jirsa, Jursa…), Vognárek.

Naprosto nesprávná je charakteristika štítenského jazyka, že je „schwerfällig und papierensteif“ a že „hängt zu sehr an den lateinischen Urschriften“. Je to však jazyk ku podivu vyvinutý, schopný vyjadřovati jemné a složité pojmy, představy, zdající se ‚schwerfällig‘ jen dnešnímu čtenáři neznalému dobře staré češtiny, a ku podivu tak málo závislý na latině, jazyk osobitě český.

Dokonalost jazyka nejstarších veršovaných legend vykládá si Bittner domněnkou, že může jíti o vliv básnické mluvy německé. Proti tomu svědčí však podivuhodná čistota, českost skladby a frazeologie jazyka oněch legend a nemožnost dopátrati se německého vlivu v mluvnickém nebo slovním skladu jejich jazyka. Zcela liché je tvrzení, že nejstarší veršované legendy „noch unbeholfen stammeln“ a že „Dalimil stellenweise noch mit der Sprache ringt“. Úplně nesprávný je výklad, že 14. století „schuf eine (gelernte, volksferne) mit fremden, besonders deutschen Bestandteilen reichlich durchsetzte Sprache“, neboť právě začátky spisovné češtiny vyznačují se jazykovou čistotou, nedostatkem německého vlivu, který pronikl do jisté míry až v dobách pozdějších.

Nevědecký je postup při výkladu slova Morava—Mähren. Bittner odvozuje toto slovo z illyrštiny přes keltštinu a němčinu a dobře fundovaný Liewehrův výklad, že Morava je slovo domácí, přechází větou „wenn wir nicht mit Liewehr slavischen Ursprung annehmen wollen.“ Není vědecké odmítati výklad jen proto, že jej prostě nechceme přijmouti, t. j. proto, že se nám apriori nehodí.

Trávníček upozorňuje, že se v diskusi Bittner hájí tím, že pracoval sine ira et studio, že nemohl konati monografická studia a že přejímal jen hotové výsledky; zatím však v jeho práci jsou leckterá mínění nová, odchylná od dosavadních a právě to překvapuje, doznává-li, že nekonal pramenná studia nová, a ani se nepokouší ony nové názory podepříti; ba Jakobson v několika závažných otázkách ukázal, jak Bittner bez jakéhokoli odůvodnění zvrací dosavadní mínění velmi podrobně fundovaná.

Diskuse se zúčastnil K. Bittner, P. Eisner, J. Mukařovský, L. Silberstein, J. Slavík a B. Havránek.


[1] Die Ortsnamen des Kuhländchens (1926), 27, pozn. 2.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 2, str. 127-128

Předchozí Bohuslav Havránek: Český „pravopis“ za posledních padesát let

Následující Nikolaj S. Trubetzkoy, rd. (= Redakce): Ke skladbě starého církevněslovanského jazyka