Hyposyntax

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

Гипосинтаксис / L’hyposyntax

Úkolem článku je ukázat, že vedle syntaxe nejběžnější, syntaxe slov, vytvářejících větu (syntagma je tu složkou), vedle hypersyntaxe, tj. syntaxe vět, vytvářejících promluvu, existuje i hyposyntax, syntaxe morfémů, vytvářejících slovo.

1. Jak známo, mluvíme-li o syntaxi, máme na mysli velmi různé věci. Nejběžnější je tradiční význam syntaxe, té, která mluví o podmětu a předmětu, o atributu, adverbiale atd. Tato syntax není ovšem ani zdaleka jednoduchá. Řada prací ukázala, že na pomoc této syntaxi se projevují syntaktické diference další, především to, čemu říkáme aktuální členění větné, protiklady důrazu aj.[1]

Na místo tradiční syntaxe se staví u některých škol syntax jiná. Už syntax logická je zcela jiného druhu a dále pak se s větší či menší exaktností stavějí syntaxe další. Vždy ovšem jde v zásadě o jedno: problém spojování slov ve věty.

To vše je dobře známo a uvádíme to jen pro úplnost. Tématem našeho článku je věc jiná, jak bylo uvedeno na začátku, totiž otázka syntaxe morfému. Bylo již v poslední době vícekrát na to upozorněno — u nás především zásluhou F. Daneše[2] — že věta není horní hranicí syntaxe, a byly učiněny pokusy zachytit syntax na vyšších rovinách. Syntax promluvy má podstatně jinou tematiku než syntax věty. Jde tu o nejrůznější vazby časové, kauzální aj., ať již explicitně vyjadřované slovy jako a potom, a proto ap., nebo odkazováním (zájmeny aj.) nebo vyjádřené implicitně, pouhou juxtapozicí vět (Prší. Zůstaneme doma). Když pak přijmeme existenci této hypersyntaxe, nastává otázka hyposyntaxe, tj. otázka, zda v pohybu od roviny morfému k rovině slova dochází také k vzniku syntaktické problematiky.

Tuto otázku musíme zodpovědět kladně. Ukazují to už různé přesahy elementů syntaktického významu z vazby slov do vazby morfémů. Tak např. velmi často takto přesahuje genitiv: fin. pojanpoika ‚vnuk‘, vl. ‚syna-syn‘, tšekinkieli ‚čeština‘, vl. ‚češtiny-jazyk‘; jindy přesahuje kongruenční morfém (čes. týden, starší sklonění téhodne, v témdni atd.); ve spřežkách se projevují všemožné tvary (nanebevzetí, něm. Vergißmeinnicht atd.). V takových případech (které ovšem leckdy s postupující kondenzací zanikají, jak je to vidět na případě sklonění téhodne, dnes týdne) je syntaktický (hyposyntaktický) vztah morfémů vyjádřen explicitně. Stejně explicitně je vyjádřen také ve víceslovných pojmenováních (vraní oko, sůl a pepř — pojmenování je jednotka na rovině slova, tedy i zde je třeba mluvit o hyposyntaxi!). Jinde je syntaktický vztah vyjádřen implicitně (čes. Modrovous, nes-u, uči-tel).

2. Již z těchto několika příkladů plyne jasné poučení: Tematika syntaktických vztahů morfémů je velmi podobná tematice syntaktických vztahů [2]slov (kdežto tematika syntaktických vztahů vět je, jak jsme viděli, zcela jiná). Je to věc, která dost překvapuje, protože se tu dvakrát na rovinách nad sebou jsoucích uplatňuje stejná tematika. Ovšem situace není tak jednoduchá, jak z této formulace může vypadat. Syntaktická (hyposyntaktická) tematika slova, která se opakuje ve větě, je dvojího druhu. Částečně jde tu skutečně o opakování: nes-u opakuje vztah pes nese, domeček opakuje vztah malinký dům.[3] Jindy však nejde o prosté opakování, nýbrž o přenesení tematiky ze syntaxe do hyposyntaxe. Jde o popisná pojmenování, která v jazyce nejsou nutná (je možno konstruovat jazyk bez popisných pojmenování). Popisnost jednotlivých pojmenování se často v jazyce neznatelně ztrácí a je občas předmětem sporu (srov. taková slova jako národ, kurník). Popis se provádí tím způsobem, že se syntaktické vztahy přenášejí dovnitř pojmenování (někdy existuje příslušné slovo už předtím, např. ve slově pracující, pokladní ap. — jde tedy o konverzi, jindy, a to zpravidla, nikoli). Konvertovaná slova ukazují jasně, že tematika pojmenování je stejná jako tematika slov (složených z pojmenování a dalších elementů). A tak popisujeme tím způsobem, že vytváříme syntaktické vztahy: ‚klíč‘ je v různých jazycích ‚to, čím se otvírá‘ nebo ‚to, čím se zavírá‘; první případ je ve fin. avain, arab. miftähun, druhý v našem klíč (ovšem jen v dávné minulosti), něm. Schlüssel (asi také jen v minulosti) atd. Okamžik je ‚mžiknutí oka‘ stejně jako finské silmänräpäys a něm. Augenblick. Učitel je ‚ten, který učí‘ stejně jako něm. Lehrer, maď. tanít-ó, angl. teach-er — nemusí tak ovšem být, jak ukazuje francouzské maître. Někdy je zloděj ‚ten, který krade‘, (lit. vagis, alb. vjédhës, franc. vol-eur, indon. pentjuri), jindy je krást ‚dělat zloděje‘ (fin. varastaa, rus. vorovť, sti. corayati, arm. gogonal, srov. varus, vor, corah., gog ‚zloděj‘), jindy jsou obě pojmenování na sobě nezávislá (čes. zloděj a krást, něm. Dieb a stehlen, angl. thief a steal, rum. hoţ a a fura).

Tematika hyposyntaxe je tedy blízká tematice běžné syntaxe a je proto na místě otázka, je-li mezi nimi nutný rozdíl. Odpověď na to je jistě ta, že rozdíl nutný není a že jsou možné jazyky, které tento rozdíl vůbec nedělají, tj. jazyky, které nemají rovinu slova konstituovánu. Jsou jistě realizovány jazyky, kde slovo pravděpodobně není (např. čínština). Ovšem většina jazyků má jasnou rovinu slova a při jakémkoli popisu těchto jazyků je nutno se slovem počítat, i když v jednotlivých případech, četnějších či méně četných, hranice slova je méně jasná.

Blízkost tvoření slov a syntaxe byla již častěji popisována.[4] M. Dokulil[5] přisuzuje tvoření slov pouze „obsahové, pojmové kategorie“ (373), „kategorie obsahové, myšlenkové, přesněji gnozeologicko-logické“ (371), jako agens, patiens, činnost, kvalita“ (373). Tyto kategorie mají „odraz v gramatickém systému jazyka v gramatických, konkrétně syntaktických kategoriích, ale ovšem odraz nikoli přímý, jednoduchý, nýbrž zprostředkovaný, složitý“ (372). Slovotvorba se tak odlišuje od syntaxe. Ale není dobře možné vidět „pojmové [3]kategorie“ ve skladbě slova, kdežto syntaktické diference v syntaxi, když jde o vázání jednotek stejných nebo podobných. Není důvodu, proč k slovesu vychova-t (jednou kmen, podruhé slovo) je otec vychová spojení subjektu a predikátu, kdežto vychova-tel spojení agentu (konatele) a činnosti. Většinou jde tu o implicitně vyjádřené vztahy (pokud jsou vyjádřeny explicitně, morfémem, jak jsme to uvedli shora, vzniká nový morfém, a tedy nový hyposyntaktický vztah, zase vyjádřený implicitně). Implicitnost však nebrání tomu, abychom vztahy rozeznávali — implicitnost se uplatňuje i v syntaxi větné a syntaxi nadvětné.[6] Je pravda, že v implicitním vyjádření jsou diference zjednodušeny, ale základní diference trvají. A tak ve slově patiens je přípona -ens svého druhu subjekt (hyposyntaktický subjekt), nemůžeme přece tvrdit, že je to agens (vždyť jde o patiens), ani že je to patiens (vždyť je to aktivní tvar).

3. Mluvili jsme o jedné distinkci v hyposyntaxi, o distinkci vlastní syntaxe a syntaxe přenesené do pojmenování. Přicházíme k jiné distinkci, totiž k distinkci užívání morfémů sémantických a nesémantických (neboli synsémantických). Jsou to právě synsémantika, jejichž vázání k autosémantikům je základem hyposyntaxe. Jsou možné jazyky, které by všechna synsémantika vázaly vždy na jedno autosémantikon. Aglutinační jazykový typ sem patří ve svém konstruktu. Realizované jazyky nejdou tak daleko. Přece však velká část synsémantických morfémů se tu váže se svým autosémantikem, a tím se dává tato zásada: Váže-li se synsémantikon a autosémantikon podobně na autosémantikon, pak autosémantikon se váže syntakticky, synsémantikon hyposyntakticky. A tak máme známé dvojice jako gramatické číslo a číslovky, pád a předložka, čas a příslovce času, vid a příslovce způsobu, modus a příslovce způsobu. Je jasné, že dva znamená asi tolik co duál. Bylo by nepochopitelné tvrzení, že vztah substantiva a duálu je jiný než vztah substantiva a číslovky.

Jsou zde mezi jazyky velké rozdíly. Aglutinační typ ve svém konstruktu škrtá „formální“ slova a uplatňuje jedině přípony. A tak máme např. i v realizovaných jazycích tvary jako maď. látlak ‚vidím tě‘, látom ‚vidím ho‘, které mohou tvořit samostatnou větu, velmi členitou. Na opačném pólu stojí konstrukt typu izolačního, který nezná vázání morfémů ve slově a kde hyposyntax neexistuje, srov. angl. The people go in the church every week.

Z morfologie víme, že je velký rozdíl mezi jménem a slovesem a že morfologický rozdíl se projevuje i v syntaktickém uplatnění: sloveso, tj. určité sloveso, tvoří základ hlavní věty, jméno nebo jmenný tvar slovesný, tvoří nějakou součást věty, náležející různým způsobem k tomuto slovesu. Jmenný tvar slovesný může být vystřídán větou vedlejší (místo přišed — když přišel) a pak je možno říci, že sloveso zastupuje větu hlavní, jméno větu vedlejší. Z tohoto můžeme vycházet, když chceme zhodnotit různé případy hyposyntaxe: sloveso se svým morfologickým okolím tvoří mikrovětu hlavní (která může fungovat i jako věta skutečná): spal vyjadřuje podmět i určení času a určení způsobu, maď. láttalak ‚viděl jsem tě‘ vyjadřuje podmět, předmět, určení času, určení způsobu, odnese vyjadřuje též určení místa. Naproti tomu jméno (nebo slovesné jméno) je analogické větě vedlejší. Jako vedlejší věta je určena spojkou nebo zájmenem (kdo, který), tak jméno je určeno pádem nebo jmen[4]nou příponou: učitel je ‚ten, který učí‘, učitelovi je ‚pro toho, který učí‘, předložka je ‚to, co se předloží‘, předseda je ‚kdo sedí vpředu‘, lidé je totéž jako (přívlastek) mnozí lidé, řec. anthrópó ‚lidé (du.)‘ je syntakticky totéž jako dva lidé, bask. den ‚který je‘ (gen. od da ‚je‘) je totéž jako který je, maď. galambom ‚můj holoubek‘ je totéž jako genitiv holoubek mého bratra.

Jazyky obecně nejsou nakloněny k tomu, aby vázaly dvě autosémantické jednotky v jednom slově. Ale neznamená to, že neváží. Naopak je velmi často váží. Konstrukt polysyntetického typu naopak dává splynout celé větě v jedno slovo (čímž ovšem slovo mizí), takže zde mizí rozdíl mezi syntaxí a hyposyntaxí. V realizovaných jazycích se ovšem zas nejde tak daleko. Slova nejsou zde příliš jasně vyznačena, takže vůbec jejich existence je problematická. Kde však je význačnou měrou účasten i jiný typ, jasně vystupuje existence slova a tu pak se jasně objevují dva sémantémy v jednom slově. Jde tu především o tyto případy: (1) složená jména, kompozita (modrošedý, mořeplavec), (2) složená slovesa, hind. lé-dža-na ‚přinésti‘, vl. ‚přijíti-nésti‘, (3) slovesa s předponou, která se v některých jazycích (maďarštině, němčině) velmi blíží složeninám (maď. hátramarad ‚zůstat vzadu‘, vl. „záda-do-zůstat‘, něm. auseinanderhalten).

4. Inkorporace, tj. vyjádření syntaktických spojení sdružením v jednom slově, např. v nahuatl a v řadě jazyků Severní a Střední Ameriky. Náběh k tomu je v subinkorporaci (němčina, maďarština aj.), ve zjevu, že dva sousední sémantémy ztrácejí některé podstatné rysy samostatných slov, např. samostatný přízvuk (maď. nagy asztal ‚velký stůl‘, které se vyslovuje stejně s jedním přízvukem na první slabice jako magasztal ‚vychvaluje‘).

Co se týče vlastních kompozit, existuje, jak známo, velmi výrazná a velmi starobylá klasifikace kompozit, založená na staré indické nauce. Mám na mysli běžně vykládanou teorii o dělení kompozit na dvandvová, tatpurušová, karmadhárajová a bahuvríhiová (ke kterým se někdy dodávají druhy další) a která dostává v národních vědách další jména. Tato teorie zdaleka není vyčerpávající. Indický jazyk, i když je tak bohatý na kompozita, nemá ovšem všechny typy stejně bohatě vyvinuty a některé typy tu chybějí, které jsou známy odjinul. Ale to nyní není důležité. Jde o podstatu této klasifikace. Tato podstata je jednak — do menší míry — slovnědruhová (tj. složeniny se dělí podle toho, zda se skládají ze substantiv, adjektiv, číslovek atd.), jednak — a to hlavně — syntaktická, tj. složeniny se dělí podle vzájemných vztahů složek (což se zpravidla dokumentuje transpozicí do vztahu dvou nebo více slov). U kompozit dvandva jde zřejmě o vztah koordinovaných jednotek (vrka-simha-vjagrah ‚vlci, lvi a tygři‘). U karmadhāraya a bahuvrīhi jde o vztah slov shodných (nilotpalam ‚modrý lotos‘, bahuvrīhi ‚který má mnoho rýže‘), u tatpuruša vztah slov neshodných (Čandraguptah ‚měsícem chráněný‘). Projevuje se někdy názor,[7] že složeniny mají právě tolik syntaxe, kolik je jí explicitně vyjádřeno, a že ztrátou syntaktických příznaků se složenina morfologizuje. Jistě souhlasíme s tím, že ve složeninách existuje syntax, nikoli však s tím, že zaniká a že tak již tu není něco velmi podobného syntaxi. Máme např. české příklady maloměsto a malé město, něm. Kleinstadt a kleine Stadt. Je pravda, že se tu změnila situace vytvořením jednotného slova. Ale nezměnil se vztah významů [5]‚malý‘ a ‚město‘. Jen tento vztah není již explicitně vyjádřen, nýbrž jen implicitně.

Kompozita vysvětlují druhý základ vzniku slova, a tedy také hyposyntaxe. Slovo se vytváří, jak jsme viděli, jednak spojením autosémantika se synsémantikem (odchylky jsou časté), jednak spojením částí pojmenování. Podle toho velkoměsto je jedním pojmenováním, a tedy také jedním slovem, velké město jsou dvě slova, a tedy také dvě pojmenování. Odchylky jsou ovšem časté. Na jedné straně jsou dvojslovná pojmenování, na druhé straně jde o vázání např. předmětu se slovesem v jednom slově (jazyky Sev. Ameriky aj.).

Kompozita jsou rozsáhlým působištěm hyposyntaxe, a proto je zde místo k podrobnějšímu rozboru. Převážná většina kompozit je sice bez explicitního vyjádření vztahu složek, přece však nejlépe poučují příklady s tímto vyjádřením.

Nejjednodušší jsou dvandvová kompozita, jejichž vztah je vyjádřen jen implicitně — avšak stejným způsobem se často vyjadřuje i obdobný, tj. souřadný vztah slov. Tato slova nepotřebují dalšího výkladu, koordinační vztah je tu zřejmý, ať již jde o substantiva (srov. sloven. bodkočiarka ‚středník‘, stsl. bratsestra ‚sourozenci‘, lat. suovetaurilia ‚slavnost vepřů, ovcí a býků‘, fin. maailma ‚svět‘, vl. ‚země-vzduch‘), nebo adjektiva (červenobílý, hluchoněmý).

Složitější je dlouhá řada kompozit se vzájemným vztahem podřadným. Bylo by možné se dát svést oněmi kompozity, ve kterých je vzájemný vztah složek vyjádřen explicitně, buď genitivem (mírumilovný, sebevražda), nebo kterýmkoli jiným pádem (Osolsobě, nanebevzetí). Avšak celková situace kompozit brání domněnce, že by snad implicitně byly vyjadřovány podobné diference. Není přece možné rozhodovat, zda ve slově velkoobchod je vazba ‚obchod ve velkém‘ nebo která jiná. Jedno však je třeba přiznat — a to opět ve shodě s teorií indickou: je rozdíl mezi tatpuruša a karmadhāraya, rozdíl, který se pozná v překladu do víceslovného obratu. Uvedené slovo velkoobchod se „překládá“ neshodným přívlastkem obchod ve velkém, kdežto velkoměsto shodným přívlastkem velké město. Tento argument ovšem mnoho neváží; důležitější je, že složky první složeniny pojmenovávají dvě věci, kdežto složky druhé složeniny jednu věc.

Další případy spojení dvou sémantémů v jednom slově nevyžadují velkého komentáře: složená slovesa uvedeného typu jsou zřejmě koordinována (hind. le-ja-na ‚přinésti‘, vl. ‚přicházet-nést‘). Slovesa s předponou vyjadřují určení místa nebo způsobu, ať jsou charakteru synsémantického (od-nesu) nebo charakteru autosémantického (weitergehen). Inkorporace znamená přesunutí části syntaxe do hyposyntaxe.

5. Na závěr chtěli bychom se podívat na postavení hyposyntaxe v systému jazyka. Především chtěli bychom říci, že hyposyntax nijak neruší postavení morfologie, ani jí neubírá na její důležitosti. Morfologie vysvětluje mikrosystémy morfémů, hyposyntax vysvětluje jejich vztahy v textu.

Obtížné je zatím podat souborný obraz hyposyntaxe — na to by bylo třeba důkladnějšího rozboru. Zatím je možno říci, že je možno rozeznávat vztahy koordinované a subordinované. Ke koordinovaným patří kompozita dvandva a složená slovesa. U subordinovaných můžeme rozeznávat vazby v slovesech a ve jménech. Vazby ve slovesech odpovídají vazbám ve větách hlavních, ovšem [6]jsou chudší a kolísají od jazyka k jazyku. Vazby ve jménech odpovídají do značné míry vedlejším větám, a proto mají jako nutnou složku napojení na „větu hlavní“ (pád a slovotvornou příponu namísto spojky), jinak mohou mít i slovesnou součást. Hyposyntax podřaděných složek je zredukována.

Vcelku je našim přesvědčením, že popis hyposyntaxe je nutnou součástí mluvnice.

 

R É S U M É

Hyposyntax

Außer der Satzsyntax und der Hypersyntax (Syntax der Sätze) existiert noch eine Hyposyntax, die sich innerhalb des Wortes kundgibt. Personalendungen der Zeitwörter sind ein Analogon des Subjekts, die Temporalendungen entsprechen dem Tempusadverbiale, die Wortbildung ist analogisch der Nebensatzbildung (Schuhmacher ‚der die Schuhe macht‘) usw.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 1, s. 1-6

Předchozí Ladislav Nebeský: Český překlad Marcusových knih o matematické lingvistice

Následující Dell Hymes (USA): Lingvistická teorie a promluvové funkce