Lingvistická teorie a promluvové funkce

Dell Hymes (USA)

[Články]

(pdf)

Лингвистическая теория и функции высказывания / Les théories linguistiques et les fonctions de la parole

[*]Úvod. Nejprve pojednám o tom, jak chápu pojem sociolingvistika, a pak se pokusím ukázat potřebu „sociolingvistické“ koncepce lingvistického popisu. Taková koncepce byla nadhozena, alespoň zčásti, již dříve, ale nebyla dále rozvíjena. Lingvistika sice uznávala existenci funkce sociální a funkce expresívní, jimž jazyk slouží, avšak její deskriptivní teorie a praxe je zahrnovaly do sebe jen tehdy, když se projevy těchto funkcí dostaly do vlastní gramatiky — do gramatiky pojaté jako výklad jednotlivých vět sloužících prostě funkci referenční.[1] Zesnulý Uriel Weinreich (1966, s. 399) poznamenal: „Je velmi pochybné, zda mají nějaký smysl sémantické teorie, které dovedou vyložit jen speciální případy jazykových projevů — totiž suchopárnou, banální prózu bez vtipu a humoru.“ Tématem této stati je zobecnit Weinreichovo zjištění a odstranit ono omezení: lingvistické teorie schopné vyložit jen takové případy jazykových projevů nemohou nalézt důsledné zdůvodnění. I když se často zdá, že lingvistická teorie ve smyslu gramatického popisu a sociolingvistika spolu navzájem nesouvisí, ba že stojí dokonce proti sobě, nynější sbližování vývoje jich obou je příznivé pro jejich integraci — pro vývoj teorie a praxe lingvistického popisu, který je fakticky svou povahou sociolingvistický. Takový vývoj bude realizací úsilí evropské lingvistiky o „funkční model“ („means-ends model“, Jakobson 1963) a konečných představ Edwarda Sapira.

Sociolingvistika. Termín sociolingvistika postihuje spíše badatelskou oblast než novou, nezávislou disciplínu. „Sociolingvistika“ zprostředkovává mezi zájmy lingvistiky a ostatních humanitních (human) věd. Lze ji ovšem chápat i tak, že se vztahuje na využívání jazykových dat nebo lingvistických analýz v jiných humanitních vědách, a naopak na využívání společenských dat nebo analýz v lingvistice. Lze ji chápat rovněž tak, že se vztahuje na korelace mezi jazyky a společnostmi nebo mezi jednotlivými jazykovými a sociálními jevy. Tyto důležité činnosti by nevyžadovaly zvláštního názvu, konference nebo časopisu. Na lingvistice ani ostatních humanitních vědách nic nemění. Předpokládají vědu o člověku (a science of man), mezi jejíž jednotlivé oddíly je lidský život přesně a beze zbytku rozškatulkován. Avšak „sociolingvistika“ si zasluhuje naši pozornosti právě potud, pokud signalizuje úsilí změnit praxi lingvistiky i ostatních humanitních věd, motivované tím, že jejich nynější praxe nadále udržuje fragmentární, neúplné poznání člověka.

Sociolingvistika viděna z tohoto hlediska, zprostředkovává na jedné straně mezi lingvistikou a ostatními disciplínami tím, že se snaží upoutat pozornost [8]na zanedbávané aspekty jazyka, na takové, které necháváme propadat sítem lingvistického popisu obvyklého druhu, na druhé straně pak mezi lingvistikou a společenskými a humanitními studii. Sociolingvistika takto pojatá je pokusem nově promyslit obecně uznávané kategorie a myšlenkové předpoklady, pokud jde o lingvistickou práci a o místo jazyka v lidském životě.

Sociolingvistická kritika popisu či sociolingvistický přístup k němu je strukturální, a to tím, že se snaží ukázat strukturní vztahy v jazyce a v užívání jazyka, a to nejen ty, s nimiž lingvisté obvykle počítají. A je rovněž funkční, totiž v tom, že odhalení nových strukturních vztahů závisí na poznání funkcí, jimž slouží. Pokud jde o odhalování struktury, lze se na sociolingvistiku dívat jako na rozšíření obvyklého lingvistického popisu. Toto rozšíření však dosahuje stupně, kdy se jeho závislost na sociálním popisu stává jasnou a nevyhnutelnou. Když se popis stává sociolingvistickým, stává se z něho částečně etnografie, neboť funkce tvořící podklad struktury musí být zjištěny empiricky. Nelze je ani pokládat za samozřejmé, ani je pouze postulovat; a jejich zjištění vyžaduje sociálně kulturní znalosti.

V hlavní části této stati se pokusím vyložit prioritu, pluralitu a problematický (empirický) status promluvových funkcí ve vztahu k běžné lingvistické praxi a teorii. Mluvím-li o „funkci“, nemíním se pouštět do mnoha otázek spojených s pojmem funkcionalismus ve společenských vědách. Užívám tohoto termínu především proto, že jeho užívání v pražské škole jej asociovalo s tou perspektivou, kterou zde předkládám, a též proto, že jej pokládám za vhodný obecný termín. Nesnažím se uvádět podrobně, které jsou promluvové funkce. Říkám jen tolik, že dnes popisují lingvisté jazyk na základě jen jediné funkce velmi širokého typu, kterou nazývám referenční význam, zatímco jazyk je organizován na základě ještě jiné funkce velmi širokého typu, kterou nazývám společenský význam. Jazyky mají konvenční jednotky, struktury a vztahy (pravidla), které jsou nejen „referenční“, ale též, jak já říkám, „stylistické“ (sloužící společenskému významu). Popisování jazyků na základě funkcí obojího typu nechává ještě otevřenu otázku obsahu či konkrétní formy, kterých nabývají v jednotlivých společenstvích.

Užívání „funkce“ v této stati je tedy v jistém smyslu zcela omezeno, přitom je však rovněž zcela obecné. Lingvisté se shodují v tom, že pokus jistých kruhů ve Spojených státech analyzovat jazyky pouze na základě pozorované distribuce se nezdařil. Má-li být nějaký popis adekvátní, zdůvodněný a principiální, musí se odvolávat na funkci tím, že bere v úvahu úsudky rodilých mluvčích. Zhruba řečeno, je třeba získat a vysvětlit dva druhy úsudku, jeden mající relevanci kontrastivní, druhý pak týkající se přijatelnosti posloupností. V této stati se pokouším ukázat, že takovéto úsudky, takováto odvolávání se, logicky v sobě zahrnují společenský význam. Mým argumentem je, že jich není možno užít k izolování referenčního významu a na něm závislé struktury, aniž se vezme v potaz zároveň i význam společenský, a že opravdu adekvátní popis jazyka bude obsahovat obojí. Podám tu vlastně popis některých způsobů, v nichž je rozšíření lingvistického popisu na popis sociolingvistický implicite obsaženo nebo jeví se jako nezbytné již v dnešní lingvistice.

Jsou pro to tři důvody. Za prvé, sociolingvistické bádání se nemůže vyvíjet nezávisle na lingvistice. Přestože obsahuje problémy, které vyžadují minimum lingvistického školení (například studium pravidel a společenských významů [9]střídavého užívání dvou zřejmě různých jazyků), nemůže na takovémto základě dosáhnout teoretické jasnosti nebo vysvětlení (explanace). Pravidla a významy, které řídí „přepínání kódů“ (code-switching) v jednom společenství, mohou být obsaženy ve volbě zájmen, intonací nebo kteréhokoli jiného jazykového jevu ve společenství druhém. Již v raném období vývoje strukturální jazykovědy měly být syntaktické vztahy („flexe“, „inkorporace“ atd.) zobecněny do univerzálních dimenzí a rysů a nemělo se zůstávat jen u jejich spojování s jednotlivými gramatickými typy (viz např. Boas 1911, Kroeber 1911, 1916, s. 91—93, Sapir 1911, 1922, s. 52—54). Tatáž otázka se stále znovu nadhazuje v sémantickém popise (např. Jespersen 1924, s. 39—40, 45n., Jakobson 1957, Fillmore 1968). A začíná být nyní pokládána za podstatnou v popise sociolingvistickém (několik příkladů bude uvedeno dále).

Je-li tomu tak, pak musí být sociolingvistický popis schopen určovat kterýkoli rys řeči, který má sociální význam. Vědci různých oborů mohou ovšem ovládat lingvistiku natolik, aby jí mohli používat (tradici v tomto směru má antropologie), a k takovémuto ovládání je záhodno povzbuzovat; může to vzbudit otázky a povzbudit schopnosti, které by jinak zůstaly zanedbány. Je však nutná i účast lingvistů, aby poskytli školení; a aby byla efektivní, vyžaduje takové lingvisty, kteří ji pokládají za důležitou pro lingvistiku — kteří vidí v sociolingvistickém popise víc než jen druhotnou aplikaci, službu jiným, kteří v něm vidí součást lingvistiky samé. A nadto, jak už bylo řečeno, sociolingvistika není prosté využívání výsledků lingvistického popisu, nýbrž je sama zčásti jistým způsobem (modem) lingvistického popisu. Proto nesmí být její lingvistika něčím z druhé ruky a něčím podřadným.

Druhým důvodem zaměření této stati k dnešní lingvistické praxi a teorii je snaha zabránit falešnému dojmu o tom, co vlastně vyplývá z explicitní pozornosti k společenské funkci. Jestliže nějaký nový přístup navrhuje něco přidat, může tomu být rozuměno špatně, jako by navrhoval přidat všechno, co si lze představit. Volá-li po nějaké změně, může se to mylně vykládat, jako by chtěl změnit vše. (Nový přístup může ovšem uvádět v tomto smyslu v omyl i sám sebe.) I když mohou být konečné důsledky sociolingvistického přístupu dalekosáhlé, jeho bezprostředním důsledkem je rozvití zájmů, které se objevují už ve vývoji lingvistiky samé, vytvoření principiální základny pro ně. Bloomfieldův názor, že pokrok v sémantice vyžaduje vědeckou analýzu všeho pojmenovatelného, byl shledán mylným (srov. Haugen 1957, Weinreich 1963). A stejně tak je mylné myslit si, že sociolingvistický popis musí čekat na úplnou sociologii nebo z ní bezprostředně vyplývat. Lingvistický popis sice potřebuje specifickou znalost přírodních a společenských světů uživatelů jazyka, avšak tento vztah je dialektický, nikoli pasívní. Provádění lingvistického rozboru uvádí do středu pozornosti konkrétní kulturní znalosti a vztahy, z jejichž stanoviska musí být lingvistická analýza přezkoumávána a přetvářena.

Třetím důvodem pro přístup zastávaný v této stati je to, že ve skutečnosti sociolingvistické zájmy mají uvnitř lingvistiky svou historii. Nejeden velký lingvista upozorňoval na to, že jazyk a jazykověda mají své kořeny v lidské praxi a že je zapotřebí všímat si jevů, které jsou za hranicemi lingvistické pozornosti. Z historicky orientovaných lingvistů lze uvést Otto Jespersena. Pro amerického antropologa, jakým jsem já, má velkou důležitost dílo Edwarda Sapira, zejména výsledky, které se objevily v letech těsně před jeho před[10]časnou smrtí, kdy mluvil o potřebě přepracovat gramatiku ve smyslu „živé řeči“ a vrátit ji (stejně jako konvenční kulturní a psychologické disciplíny) zpět do lůna skutečných souvislostí lidského chování (rozuměj, nikoli „pouhého“ chování, nýbrž ‚hluboce vnitřní struktury kultury‘ [Sapir 1949 (1934, s. 592—594)]. Explicitnější a plněji rozvinuté bylo dílo pražské školy a osobně významné příspěvky našeho kolegy Romana Jakobsona, jehož analýza promluvových funkcí (1960) dala podnět k mému vlastnímu pokusu rozvinout etnografický přístup k sociolingvistickému popisu (1962) a jehož vliv lze stopovat v celé této mé stati.

Bez ohledu na moudrost a předvídavost takovýchto mužů sledoval hlavní proud lingvistické teorie a praxe v tomto století — mohu mluvit většinou jen za Spojené státy a do jisté míry za Velkou Británii — svou zdánlivou vlastní logiku, od fonologie přes morfologii k syntaxi a nyní k sémantice. Metodologické otázky vlastní lingvistice spolu s postupným prozkoumáváním jednotlivých úseků v právě naznačeném postupu si předem zajistily pozornost. Poučným příkladem je případ americké lingvistiky z raných padesátých let. Důvěřivý výboj do paralingvistiky, kinetiky a studium kultury jako celku z lingvistického východiska, převážně fonologického a morfologického charakteru, změnily se z vlny budoucnosti v okrajový vír; do popředí se dostal nový vývoj uvnitř lingvistiky, stavějící do popředí syntax. Při tomto vývoji dosáhly ovšem stále znovu se objevující impulsy postavit lingvistiku na bázi zcela nezávislou na sociálních úvahách jakési své „dokonalosti“, své nejexplicitnější a úplné formulace. Chomsky (1965, 1966) pojímá jazyk tak, jako by se rozvíjel, osvojoval a analyzoval bez podstatné role společenských faktorů v kterémkoli bodě. Počáteční pokus o sémantický popis z tohoto hlediska dokonce principiálně popíral možnost systematického studia společenského života (Katz a Fodor 1963; srov. kritiku u Hymese 1964).

Nyní pozorujeme uvnitř tohoto přístupu pohyb, který klade sémantiku za základ, přebudovává syntax a uvažuje rovněž o analýze promluvových aktů. Přestože dimenze společenského významu a užití má každá jazyková rovina, provádí-li se analýza principiálním způsobem ve smyslu plurality funkcí, začíná analýza sémantiky a promluvových aktů přinášet tyto dimenze do lingvistiky samé. Mimo jazykovědu se setkáváme s pracemi, které si vypůjčují pojmy a inspiraci od lingvistiky a snaží se umístit jazyk a lingvistiku do obecnější koncepce věd o člověku (pod různými hlavičkami, jako strukturalismus, sémiotika, komunikace, symbolické formy). Zájem o lingvistiku vzbuzují mnohé problémy světové společnosti, objevující se v různých národních společnostech a týkající se komunikace, jazykové politiky a výchovy. A tak vnitřní vývoj lingvistiky se tu kombinuje s vnějšími zájmy a potřebami a má za následek vzrůstající neklid a rozrušování koncepce lingvistiky jakožto nezávislé vědy.[2] Mezi různými formami, které tento směr, mířící k širšímu pojetí [11]pole jazykovědy, bere na sebe, liší se sociolingvistika od velké části stylistiky a sémiotiky snad jen jménem a důrazem. Etnograficky orientované bádání sociolingvistické zajisté vyžaduje způsob popisu jdoucí napříč běžného lingvistického popisu a rozšiřující jej; tento způsob bývá dost často pokládán za „stylistický“ a vztahy, které zjišťuje, implikují neverbální modality zahrnované do „sémiotiky“. Je-li tu nějaký rozdíl, který je třeba mít na paměti, pak je to ten, že „stylistiku“ a „sémiotiku“ lze chápat jako omezené na zjišťování a analýzu stylů a komunikativních kódů, zatímco „sociolingvistika“ musí analyzovat promluvové akty a promluvové události a integraci stylů a kódů jakožto jejich složek.[3]

Jednou z možných charakteristik sociolingvistiky je zjištění, že pracuje s pojmy kontrastivní relevance a souvýskytu (Jakobsonův kontrast a protiklad, nebo jeho osa paradigmatická a syntagmatická, Hjelmslevovy a Lambovy vztahy buď-anebo a i-i, Pikeův rys a distribuční mody) ve světle referenčního a společenského významu zároveň. V poslední době bylo tímto způsobem kriticky prodiskutováno mnoho takovéto práce pod hlavičkou souvýskytu a alternace (Ervin-Tripp 1970). Zhruba řečeno, úkolem je zjistit a analyzovat způsoby mluvení v nějakém společenství, spolu s podmínkami a významy jejich užívání. V sociolingvistickém popise se první aplikace komutačního testu týká způsobů mluvení.

[12]I tehdy, omezuje-li se lingvistika na formální elementy a vztahy zjistitelné v promluvách a přisuzuje-li se plná struktura a smysl (import) mluvení mnohem obsáhlejšímu poli, má lingvistika poznávací úkol přesahující v mnohém její dnešní rozsah, v mnohém, co může objevit jen lingvistická analýza. Opakuji znovu: popisy, jakých je nám zapotřebí, nemohou jen tak užívat výsledků nezávislého lingvistického popisu běžného druhu. Mnoho z toho, čemu je nutno věnovat pozornost, nedává k dispozici. Jádrem a východiskem popisu místa jazyka v lidském životě není gramatika, nýbrž promluvový akt. A tak říkat, že sociolingvistický popis (ať už pod tímto, či jiným jménem) musí čekat na zdokonalení gramatické teorie anebo se zabývat podmnožinou výstupu běžné gramatiky, znamená dávat radu k permanentní insolvenci.[4] Ze struktur odhalovaných pomocí funkční perspektivy vyplývají nové elementy a vztahy, organizace hlásek, tvarů a významů, které jdou zčásti napříč běžné gramatiky, zčásti ji přesahují.[5] Sociolingvistika sama musí být jistým druhem (modem) lingvistického popisu.

[13]Pojem takové organizace, a tedy i popisu, byl již nadhozen několikrát. Whorf (1942, s. 92) napsal: „(Kognitivní orientace zprostředkované jazykem) nezávisí ani tak na kterémkoli jednotlivém systému (např. slovesných časů nebo substantiv [proložení je Whorfovo] uvnitř gramatiky, jako spíše na způsobech analyzování zkušenosti a referování o ní, jež se staly v jazyce fixními jakožto integrované ‚způsoby mluvení (fashions of speaking) a jež jdou napříč typických gramatických klasifikací, takže takový ‚způsob‘ může zahrnovat lexikální, morfologické, syntaktické a jinak systémově rozdílné prostředky koordinované v jistém konsistentním útvaru.“ Kdyby byl Whorf naživu (zemřel před publikováním své stati), byl by mohl rozvinout svůj pojem ‚způsobů mluvení‘ jakožto popis toho, co bych označil jako kognitivní styly. Harris (1951, s. 10), aniž se speciálně zabýval kognitivními funkcemi, uvedl „rozdíly ve stylu nebo způsobu řeči, vzhledem k nimž celé výpovědi nebo dokonce promluvy jsou konsistentní. Ačkoli je možno rozdíly v stylu popsat prostředky deskriptivní lingvistiky, jejich exaktní analýza vyžaduje tolik detailního studia, že se jich všeobecně nedbá.“ Později Joos (1959) stanovil jako specifickou podmínku stylistické analýzy to, že jde napříč obvyklých oddílů gramatiky. Žádná z těchto koncepcí nebyla dále rozvíjena natolik, aby se stala základem adekvátního empirického přístupu. Sémantický popis stále zůstává do velké míry buď dodatkem k syntaxi, nebo jejím vstupem a chápe se spíše ve smyslu metody a universálií než ve smyslu charakterizace jednotlivých jazyků. Styl jakožto soudržnost textu a korelace variety (rejstříku) se situací byl rozpracován Hallidayem a mnohými badateli na různých místech.

Taková práce má obvykle jistá omezení vzhledem k další distribuci (textově a kontextově) a vzorcům souvýskytu rysů již zjištěných. Obvykle se nepokouší přezkoumávat promluvy s cílem zjistit další rysy, které by se ukázaly z hlediska stylistické funkce jako relevantní (studium expresívních rysů bylo mnohem výraznější u kontinentálních lingvistů nebo u těch, kteří jimi byli ovlivněni); a obvykle se neuvažuje o alternaci mezi takto zjištěnými styly. Existují i záslužné výjimky, avšak je po pravdě třeba říci, že lingvisté uvažují společenské promluvové funkce (stylistickou, expresívní, metalingvistickou atd.) jen tehdy, když tyto funkce vnikají do vlastní gramatiky (v popise založeném na funkci referenční);[6] že pravidla a rysy uvažované při studiu větších kontextů jsou zpravidla ty, které byly již zjištěny na základě funkce referenční; že základní test relevance, komutace, se ve skutečnosti aplikuje v rámci [14]něčeho, co se pokládá za homogenní způsob mluvení; že implicitní obraz člověka (homo loquens) je vůbec stěží obrazem bytosti, která kleje, modlí se, lichotí, žertuje nebo užívá jazyka jakýmkoli strukturovaným způsobem k jiným účelům než jen k pojmenovávání a k sdělením o faktech.

„Sociolingvistika“ má rozmanité významy, od praktických problémů k širokým vztahům jazyka ke společnosti. Jádrem sociolingvistiky je — podle mne — způsob popisu adekvátní povaze a budoucnosti člověka. S dosažením takovéhoto způsobu popisu by sociolingvistika sama mohla, či snad měla, zmizet, neboť by se stala totožnou s relevantní částí lingvistiky (a humanitních věd). Zatím sociolingvistická kritika mluví, jak už bylo řečeno, o věcech, které se objevují již v samé lingvistice.

(1) Gramatické věty. Pro mnohé lingvisty je popis určen k tomu, aby vyložil gramatické věty nějakého jazyka. Takový výklad odhlíží od takových jevů, jako jsou váhání (hesitations), přerušení, neúplnost, chyby. Popis, který si bere za kritérion přijatelné věty, musí brát do úvahy takové váhání, přerušení, zastavení uprostřed věty a chyby, které jsou v nějaké situaci anebo stylu vhodné. Jinak řečeno, přijatelnost má společenskou dimenzi, neboť má co činit s žánry, společenskými významy a s normami vzájemného styku, což je rozhodně něco navíc proti dimenzi psychologické snadnosti (feasibility), v jejímž smyslu o přijatelnosti pojednal Chomský (1965). Vezměme např. rolníka z Burundi, který když mluví s aristokratem, musí se slovně projevovat způsobem kulturou předepsaným (Albert 1970); nebo černocha z Nizozemské Guayany, jehož druhové ho obdivují, mluví-li holandsky správně po stránce gramatické a lexikální, avšak jimž se nelíbí, je-li zároveň správná i jeho výslovnost (Eersel 1970). Zcela obecně je ve společnostech za jistých okolností urážlivé jistou větu doplnit, mluvit bez váhání nebo dokonale gramaticky.

Má-li se porozumět sémantickému smyslu (import) a struktuře některých částí vět a mají-li se analyzovat všechny konvencializované větné jednotky a vztahy, nemůže se popis omezovat na plně ‚sémantizované‘ věty. V americké angličtině se větou „Would you like to bring me the paper?“ obecně ptáme na adresátovo přání — sloveso like tu má referenční platnost. V Anglii ji nemá a „Would you like“ je zdvořilostní formulí.[7] Uveďme příklad ze Sydneyho [15]Lumba: Zeptá-li se sekretářka při vyřizování telefonního hovoru „May I say who’s calling?“, pak náležitá odpověď není „Yes“. Jakožto promluvový akt obsahuje ona věta složky, které by snad bylo možno označit jako (zdvořilostní formule) + (operační element), takže vlastní otázkou je výraz „Who is calling?“ Status výrazu „May I say“ i závislost mezi náležitou odpovědí a otázkou „Who’s calling“ jsou součástí jazykové kompetence mluvčího i tehdy, je-li kompetence omezena na znalost gramatiky.[8] Principiální výzkum takovýchto jevů činí ze sociálních faktorů nevyhnutelnou složku gramatické analýzy.

Nejprve k statutu takových elementů, jako je „May I say“. Je známým faktem, že jestliže lexikální elementy a fráze nabudou gramatické funkce, mohou ve svých nových paradigmatických vztazích ztrácet svou dřívější lexikální platnost (např. anglické elementy keep a get označují ve větách jako „Keep going / get going“ pokračovací a počínavý vid, nikoli ‚retain/obtain possession of’). A právě tak mohou lexikální elementy a fráze ztratit ve svých nových paradigmatických vztazích svou dřívější lexikální platnost tehdy, nabudou-li funkce sociální. Tyto dva procesy jsou zcela analogické, ne-li totožné. To, co upoutalo pozornost k jednomu z nich, a nikoli k druhému, je rozdíl ve funkčním kontextu. Vzhledem k jednomu takovému případu se navzájem liší americká a britská angličtina. Ve Spojených státech má „thank you“ obvykle svou lexikální platnost vyjádření díků. V Anglii může říci „thank you“ taxikář, když otvírá dvířka, aby pustil pasažéra ven, ba dokonce hostitel, když podává u oběda talíř s jídlem. Je to spíše zdvořilé uznání, abstraktní ukazatel interakčních spojů s hostem nebo zákazníkem, na půl cestě směrem k pólu reprezentovanému japonskými výrazy „Hai“ a „dozo“.

Takové elementy jsou v každém jazyce a je jich patrně mnoho (viz např. zajímavý dlouhý seznam více než padesáti v Sapirově práci o gramatice jazyka takelma (1922)). Běžná gramatika je může jen zaznamenávat a glosovat, protože nebere v úvahu funkci a kontext, v jejichž rámci mají kontrastivní relevanci. Avšak analýza ve smyslu promluvových aktů, jako jsou např. výzvy, může ukázat, že takovéto elementy mají syntagmatické a paradigmatické [16]vlastnosti (srov. Schegloff 1969); podobně to platí o analýze vzhledem k expresívní funkci (Seiler 1962; van Holk 1962).[9]

Stále více se dochází k poznání, že omezení analýzy na rámec jedné věty je omezení arbitrární. Např. Kiparsky (1968) dochází ke zjištění, že pravidla o typu redukce koordinačních spojení mohou působit přes hranici vět a že u Paniniho jedno takové pravidlo působí dokonce přes hranici změny mluvčího. Je-li mezní jednotkou věta, o takováto zobecnění přicházíme. Sledujeme-li gramatická pravidla v plném rozsahu jejich aplikace, je však nutno analyzovat opět víc než gramatiku. Je ovšem důležité si uvědomit, že jeden a týž gramatický rys nebo vztah může být vyjádřen tu v jedné větě, tu v rámci dvou vět. A byla by to podivně vyumělkovaná syntax, která by analyzovala spojování struktur a zároveň by neanalyzovala rovněž jejich systémové rozpojení. A je velmi cenné brát za rámec takové přirozené jednotky, jako jsou dvojice otázka-odpověď, konstatování-responze, jak to někteří badatelé činí. (Právě v takovém kontextu je možno říci, že výraz „Yes“ jakožto odpověď na „May I say who is calling“ by byla odpovědí negramatickou anebo v závislosti na jiných rysech by měla příznak žertovnosti.) A dodejme ještě, že zcela tytéž formální závislosti, jaké může mít věta ve vztahu k předcházející větě (k promluvovému kontextu), může mít i ve vztahu ke kontextu nejazykovému (např. Waterhouse 1963, Schegloff 1969), takže jeho rysy musí být součástí analýzy.

Dále, platnost nějaké větné formy, jako např. věty tázací jakožto otázky, zdvořilostní formule nebo něčeho jiného, se liší podle společenského vztahu a situace mluvčího a adresáta. Obvykle bývají v dané situaci a při daném vztahu alternativní způsoby pro vyjádření například žádosti nebo rozkazu; jistá větná forma (např. tázací), která platí jako žádost v jistém kontextu, může platit jako rozkaz nebo instrukce v kontextu jiném. (Tak např. film „Královská rodina“ ukazuje královnu Alžbětu II., jak zahajuje svou ranní práci u psacího stolu v Buckinghamském paláci těmito slovy do interkomunikačního zařízení: „Do you think you could bring up those papers I was looking at yesterday?“) Analýza vět co do jejich platnosti jako otázek, rozkazů atp. vyžaduje koordinovanou analýzu jejich společenského významu.

Mnozí lingvisté mohou chtít takovéto elementy a jejich funkce ignorovat, abstrahovat od nich anebo je odložit na jindy. Avšak jak naznačují uvedené příklady a ukazuje detailně Labovova práce (1966) o městě New Yorku, unikla by nám tímto způsobem struktura jazyka. Ba nebyli bychom ani schopni stanovit tu strukturu, kterou hledáme. Např. Postal (1964) a jiní založili analýzu reflexívních zájmen v angličtině na předpokladu, že objevuje-li se ve větě totéž vlastní jméno v subjektu i v predikátu, pak se musí vztahovat k dvěma [17]různým osobám. „Paul admires Paul“ se musí týkat dvou různých Pavlů. Avšak mnoho amerických mluvčích se shoduje na tom, že ti dva „Pavlové“ mohou být jeden a týž člověk.[10] Slyšel jsem ve spontánním rozhovoru věty jako „But you have to remember, Ben looks after Ben“. Takovým případem je třeba se zabývat.

Nestačí dovolávat se rozdílů v ‚dialektech‘ ad hoc. Opravdu se zdá, že mezi posluchačstvem jazykovědných přednášek jsou dnes vždy různé ‚dialekty‘, a to dialekty různé pro různé příklady. Jakmile jsou dva takové sporné příklady (např. jak uvádí Dong (rkp.), zda substantivum s příznakem (+ femininum) může mít rovněž příznak (+ agens) ve spojení s jistými anglickými slovesy), existují čtyři možné ‚dialekty‘: první je těch, kteří přijímají oba uvedené příklady, druhý je těch, kteří oba příklady odmítají, a třetí a čtvrtý patří těm, kteří jeden přijímají a druhý odmítají. Se vzrůstem počtu sporných příkladů vzrůstá počet teoreticky možných ‚dialektů‘ s mocninami dvou. Skutečných seskupení je nepochybně méně — pět sporných případů pravděpodobně nedosvědčuje existenci dvaatřiceti dialektů. Nepochybně existují vzájemné vázanosti a kontextové faktory. Věc je v tom, že je zapotřebí znát je.

Nezdar v nalézání obecného souhlasu, v nalézání přesvědčivých příkladů pro jevy základní důležitosti zavádí dnešní praxi do slepé uličky. Nechceme se utíkat k analýze korpusu, předpokládaného ‚idiolektu‘ nebo k arbitrérním metodologickým kánonům. Máme v úmyslu analyzovat angličtinu, nikoli nějakou neurčitě umístěnou variantu angličtiny; a nejen to, navrhujeme analyzovat něco, co někde někdo zná.

Cestou ze slepé uličky by bylo uznání toho, co Jakobson už dlouho tvrdí, že totiž jazyk je ‚systémem systémů‘;[11] že jazyk slouží více než jen jedné funkci; že diskrepance jsou často nikoli ‚odchylkami‘, ‚porušením‘ anebo pouhým variováním, nýbrž výběrem v rámci mnohem složitějšího systému pravidel. Např. větu „Ben looks after Ben“ lze chápat jako příznakovou s expresívním účinkem. Nezavrhneme-li ji, nýbrž analyzujeme v souvislosti s větou „John looks after himself“, je žádoucí analýza této druhé věty empiricky zachráněna a stejně tak empirická působivost první věty vysvětlena. Obecně řečeno, věty, které činí potíže při syntaktickém rozboru, se podrobují interpretaci a výběru v první řadě vzhledem k dvěma hlavním dimenzím, totiž k di[18]menzi společenských vztahů a k dimenzi stylové. (Do první dimenze zahrnuji vztahy mezi účastníky promluvové události a scénou události samé, do druhé pak obecně způsoby mluvení.) Tyto dvě dimenze jsou už dlouho známy (srov. např. Kenyon 1948) a Labov (1966) jich nedávno skvěle využil k tomu, aby ze zmatku vyvodil systém. Nedávno vzniklá gramatická teorie mohla je, zdá se, ve svém počátečním studiu syntaxe ignorovat; nadále to však už možné není, nemá-li její základna zůstat ad hoc, arbitrérní. Je-li možné izolovat soud o gramatičnosti od mnohem obecnějšího soudu o přijatelnosti, je to možno učinit jen tehdy, jestliže jsou společenské a stylistické dimenze soudu známy principiálním způsobem.

(2) Jazykový repertoár. Toto naše konstatování lze přeformulovat na základě pojmu jazykového repertoáru. O tomto předmětu napsali mnozí lingvisté cenné příspěvky, v nichž popisují jednu nebo více variet jazyka, který může existovat v nějakém daném společenství. Takové výklady byly často pokládány za okrajové vzhledem k vlastní lingvistice. Z našeho hlediska mají centrální důležitost. Úkol popsat jazyk počíná zjištěním repertoáru jazykových variet (nejobecněji a nejkonzistentněji: způsobů mluvení). Z hlediska sociolingvistického bychom si přáli, aby byly zjištěny jejich definující vlastnosti, vztahy mezi nimi, jejich sociální významy, pravidla jejich užívání. Takových popisů je velmi zapotřebí jakožto základny pro rekonstrukci pojmů týkajících se vztahu mezi jazyky, společenstvími a komunikací (v kriticky nezhodnocené podobě jsou tyto pojmy velmi rozšířeny — příklady viz u Hymese 1968). Zvláště jde také o překonání častého implicitního předpokladu, že tyto otázky se vztahují jen k jistým společenstvím, zejména mnohojazyčným. Pluralita jazykových variet je jev univerzální a ta skutečnost, že se studium příslušných funkcí a pravidel omezuje na rámec jazyka, je právě tak arbitrární omezení, jako je tomu v případě věty. To, co je vztahem mezi různými jazyky v jednom případě, může být vztahem mezi různými varietami jednoho jazyka v případě druhém, a naopak. Obecně řečeno, zdá se nezbytné traktovat nezávisle tyto tři aspekty: vzájemnou srozumitelnost, historický původ a společenskou úlohu: Tyto tři aspekty je možno rozlišovat jako otázku kódu, otázku jazyka a dialektu a otázku variety. Nesrozumitelnost může být výsledkem nějaké operace (např. tzv. „Pig Latin“) stejně jako důsledkem různého původu. ‚Rodný‘ jazyk ve smyslu jazyka, kterému se učíme jako prvnímu, může být z historického hlediska jazykem přišlým odjinud a jazyk, kterému se učíme jako druhému, může být ‚rodným‘ v tom smyslu, že je nositelem domácích tradic (např. jazyk oaxaca chontal), atp.

Analýza jazykového repertoáru už sama sebou vede k respektování všech dimenzí nutných k sociolingvistickému popisu. Lingvisté, kteří studium repertoáru provádět nechtějí, musí si ho přesto všímat. Ignorují-li jej, stává se nekontrolovaným a neznámým činitelem. Ve stejné míře, v jaké některé problémy formální lingvistické analýzy vyžadují společensky a kontextově homogenní varietu, musí formální lingvistická analýza znát i identitu a podmínky plurality variet existujících v daném společenství, aby mohla svůj objekt vymezit nějakým principiálním způsobem.

(3) Kontextová pravidla. Zjištění významu a funkce gramatických kategorií často závisí na zjištění podmínek jejich užívání. Např. když Wheeler (1967) [19]analyzoval jazyk siona, nebyl schopen vysvětlit, že mluvčí jsou indiferentní k volbě mezi jistými tvary v jednotlivých větách a přitom naopak rigorózně trvají na jistém konzistentním výběru v souvislé promluvě (což je samo o sobě příklad gramatických zákonitostí, které unikají, jestliže se rozebírá jen věta). Nejazyková a jiná kontextová informace objasnila, že ony tvary byly vybírány nikoli v jedné, nýbrž zároveň ve dvou dimenzích: jde o gramatické kategorie slovesného rodu a relativního centra pozornosti (focus). Jiná množina centrálních kategorií, modálního charakteru, vyžadovala nemalý etnografický výzkum, aby bylo možno stanovit jejich definující vlastnosti (určitost nebo neurčitost znalosti toho, o čem mluvčí vypovídá, odpovědnost za to, účast na tom, angažovanost v té věci, nebo neúčast, neangažovanost; např. matky, hovoří-li o svých dětech, užívají jedné kategorie, hovoří-li o dětech jiných, užívají kategorie druhé). V tom obdivuhodně explicitním výkladu Wheeler objasňuje běžnou praxi lingvistů: znalost společenských kontextů řídících výběr gramatických rysů se získává proto, aby se definovaly kategorie, ale pak se odloží stranou a zbude jen reziduum obsažené v poměrně abstraktním názvu kategorie. Nutně se studují dvoje podmínky vztahů, ale formálně se popíší jen jedny.[12]

Někdy si vynutí pozornost společenské atributy, obvykle jeden nebo více účastníků promluvové události. Někdy jde prostě o status mluvčího nebo adresáta, jako např. v definici zájmen a jiných ‚šiftrů‘ (Jakobson 1957) nebo ve zjištění pravidla (jako je např. redukce koordinačních spojení v sanskrtu, která operuje za hranicí změny účastníků rozhovoru v otázce a odpovědi). Někdy jde o rysy přirozeného rodu účastníků, jako např. když se v jazyce koasati (Haas 1944) volí různá paradigmata indikativu a imperativu (povrchový důsledek několika křížících se fonologických pravidel) podle toho, zda je mluvčí muž, anebo žena. (Muži užívají ženských tvarů, citují-li ve vyprávění řeč žen, a naopak, takže jsou tyto rysy jasně součástí obecné kompetence.) V jazyce jaha mají slova jednu fonologickou podobu, jsou-li mluvčí a adresát dospělé osoby mužského pohlaví, a druhou (zkrácenou a změněnou) v ostatních případech. (Obě jsou tedy součástí kompetence mužů a všechny položky slovníku mají pak podle toho příslušný příznak.) Někdy jde o omezenější status, jako když např. v abiponštině všechna slova připínají -in, je-li někdo z účastníků konverzace členem válečnické společnosti Hočeri (Sherzer 1970), anebo v jazyce ainu, kde některá zájmena jsou plurálová nebo singulárová, plus rys úcty, a to podle relativních věkových stupňů mluvčího a adresáta (Hattori 1964). O poměr mezi účastníky jde rovněž v hindské větě jako Ve desereth ke lerke the ‚They (he) Dasharath of son(s) were (was)‘, která je [20]dvojznačná co do mluvnického čísla podle vztahu úcty mezi mluvčím, adresátem a osobou, o níž se mluví (Jain 1969, s. 64).

Takovéto rysy se obvykle pokládají za okrajové. Nevyhledávají se — nezačínáme tím, že se ptáme, jaký je způsob mluvení u žen a jaký u mužů, jak se vyjadřuje úcta atp. — nýbrž se berou v úvahu jen tehdy, když pronikají do paradigmat, morfologie apod. Jednou se jich použije k definování gramatického významu nebo k zachránění referenční jednoty alternativních tvarů, a pak už se na ně nedbá. Ostatní data se nezkoumají s cílem objevit další elementy a vztahy, které jsou ovládány rysy, na něž se je nyní třeba nevyhnutelně odvolávat. Zkrátka, společenské rysy se traktují nikoli principiálním způsobem, nýbrž ad hoc, a dříve dokonce velmi často jen v suché poznámce, popř. ve zvláštním článku stranou regulérního popisu. Někteří badatelé začali uvádět nezbytné společenské rysy formálně do kontextů, v nichž se generují jazykové formy (srov. Tyler 1966), a takovýto postup je již implicitně přítomen v konvenčních parentetických glosách a anotacích, jako (mluví muž), (mluví žena), (uctivá podoba). Nyní pak metodologie kontextové gramatiky normálně vyžaduje, aby rysy užívané v kontextech byly předem zavedeny (Chomsky a Halle 1968, s. 384 se rozhodují pro to nečinit z toho formální podmínku, avšak poznamenávají, že jejich vlastní praxe ji dodržuje; jiní ji skutečně uvádějí jako požadavek). Pokud tento metodologický kánon skutečně dodržujeme, je každá analýza, která vyžaduje společenské rysy v kontextech tvarů, svědectvím toho, že je zapotřebí, aby byla analýza společenských rysů provedena předem.

Někteří badatelé už tuto věc pochopili, pokud jde o výběr rysů podle stylů a žánrů promluv (Bloomfield a Newmark 1963; s. 70—71, 85—86, 245; DeCamp 1970), i když s explicitní analýzou, natož pak s diferenciací a vzájemnými vztahy nezávislých dimenzí žánru, stylu a pramluvového aktu, bylo sotva započato. Věc je opět v tom, že označení promluvy jakožto řídících kontextů nemůže být ad hoc a předpokládá analýzu toho, co konstituuje kontrastující žánry, styly a promluvové akty v daném společenství.

V poslední době uznává transformačně generativní postup ve fonologii a v lexiku (Chomsky a Halle 1968, Postal 1968) potřebu určovat lexikální elementy jakožto domácí/cizí nebo specifického původu (např. románského a řeckého v angličtině, francouzského nebo anglického v mohawkštině). Standardní slovníky jdou ovšem dále a určují tvary podle několika dimenzí. Websterův Third International Dictionary např. uvádí krajovou příslušnost, vrstvu (substandardní, nikoli však hyperkorektní), odborný žánr (obyčejně udáním oboru: hudba, kriket, mineralogie, semitská mluvnice), styl (slang, nikoli však např. ‚literární‘ nebo ‚poetický‘ (u tvarů e'en, e'er není dokonce udán ani styl a žánr)) a běžnost (zastarávající, archaické, udáním data nejnovějšího dokladu; kříží se ovšem s jinými dimenzemi). Bloomfield kdysi upozornil, že i v malém společenství bez psaného jazyka i jen sama dimenze vrstev by vyžadovala „anotaci téměř u každé položky gramatiky a u mnoha položek slovníkových“ (citováno podle Hymese 1964, s. 395; týká se algonskijského jazyka minomini). A zase tu jde o to, že anotace, podobně jako slovníkové rysy, předpokládají analýzu příslušných společenských podmínek.

(4) Tvořivý aspekt užívání jazyka. Trvat na prvenství analýzy společenské funkce a významu neznamená vznášet vnější požadavek nebo vystavovat na [21]odiv kritiku, kterou může lingvistická praxe trvale ignorovat. Takovou analýzu vyžaduje to, co pokládají někteří vedoucí teoretikové gramatické analýzy za podstatný cíl, co Chomsky (1966) nazval „tvořivým aspektem užívání jazyka“. Definující vlastností tohoto aspektu je responze na nové situace pomocí vět, které jsou jak nové, tak vhodné. Avšak jádro věci je v tom, že vhodnost je vztah mezi větami a kontexty, že její analýza vyžaduje analýzu obojího. Gramatická analýza sama o sobě může vysvětlit možnost nových vět, avšak nová věta, pokud jde jenom o její novost, může být nevhodná, ba i bizarní nebo neinterpretovatelná. Ve skutečnosti je tvořivé užívání jazyka nikoli záležitost nové věty anebo nového kontextu, nýbrž nového vztahu per se. Jak věta, tak kontext mohou být známé, nové je však její užití v něm.

Vhodnost promluvy mohou pravděpodobně do značné míry vysvětlit kontextová pravidla (či obecněji, vztahy — nic nezávisí na vztazích, které na sebe berou formou pravidel). Tím, že vysvětlují pluralitu funkcí pomocí vztahů mezi jazykovými formami a kontexty, mohou ve skutečnosti poněkud zjednodušovat analýzu obou, neboť se vyhýbají jak tendenci zatemňovat strukturu obsahu vměstnáváním do něho celého společenského významu, tak tendenci vynalézat pseudohomonyma tím, že se jednotlivým formám připíší významy, které jsou rovněž relačními vlastnostmi (např. v němčině ‚literární du‘ apod., kde z toho zájmena, které jako takové prostě kontrastuje se Sie v dimenzi společenské distance, udělá se nositel kontrastivní relevance vlastností žánru, tónu, společenského vztahu a pravidel, která je spojují).[13]

Ukazuje se, že dimenze společenské distance, o níž jsme se právě zmínili, je univerzální v jazycích stejně jako v společenském životě. Patrně je tu ve skutečnosti celá sada příbuzných dimenzí: neformálnost/formálnost, intimnost/respekt, rovnost/autorita, soukromost/veřejnost. V paradigmatu forem pozdravů v americké angličtině bychom mohli pozdrav ‚Hi‘ specifikovat jako (— formální); jeho užití v kontextu definovaném nebo interpretovaném jako (— formální) by bylo bezpříznakové. Takováto vzájemná shoda v hodnotách nebo společenských významech forem a kontextů by se mohla chápat jako jeden z projevů vhodnosti v užším smyslu slova. Často se ovšem hodnoty forem a kontextů k sobě nehodí, jako když se například nějaká forma s hodnotou (— formální), jako třeba „Hi“, užije v kontextu definovaném nebo interpretovaném jako (+ formální); takový vztah je pak příznakový. Takovéto užití [22]může být chápáno jako vhodné ve smyslu adekvátnějším kompetenci a tvořivé schopnosti lidských bytostí. Příznaková užití se často posuzují jako užití vhodná k použití. Mohou vymezovat postoj, signalizovat změnu v společenském vztahu (to, co Friedrich 1970 nazývá ‚pronominal breakthrough‘ v souvislosti s ruskými zájmeny vy/ty), mohou být prostředkem k dosažení mnoha věcí, kterých mluvčí dosahují, mohou být projevem humoru, ironie, urážky, pochvaly atp. Mnoho z toho, co lze chápat jako vhodnost v tomto širším, adekvátnějším smyslu, je možno tedy analyzovat v termínech: (a) množiny alternativních jazykových forem, (b) množiny kontextů (různě specifikovaných podle žánru, projevu, scény a účastníků), (c) bezpříznakových hodnot (společenských významů) forem a kontextů, (d) množiny vztahů mezi formami a kontexty.

Uvedeme stručně několik příkladů: Je věcí obecně rozšířenou, ne-li univerzální, že jeden a týž název může být v jistých kontextech „slovem do pranice“, a v jiných zase znakem intimnosti (srov. Swadesh 1933). Ve všech společnostech existují názvy pro osoby podle věkových stupňů. Jako bezpříznakové se hodnotí užití, při němž se osoba nazve termínem pro kategorii, do níž svým věkem patří. V některých (ne-li ve všech) společnostech je možno vyjádřit se o nějaké osobě zlehčujícím způsobem tak, že se nazve termínem pro kategorii nižší, než je ta, do níž svým věkem patří (tak třeba nazveme muže ‚chlapcem‘ a chlapce ‚velkým dítětem‘). Chválu je možno vyjádřit tak, že se osoba nazve termínem pro kategorii vyšší, než je ta, do níž svým věkem patří (tak třeba nazveme chlapce ‚mladým mužem‘ a nemluvně ‚malým člověkem‘). Množina názvů a množina společenských kategorií zůstávají beze změny; to, co kontrastuje, jsou vztahy mezi nimi, pravidlo, operace nebo zobrazení jedné na druhou.

Je snad zřejmé, že takováto analýza nevyčerpává význam nebo smysl (import) toho, co mluvčí řekl. Plný význam závisí na dalších vztazích a charakteristikách účastníků a toho, co mluvčí řekl — na jiných komunikativních modalitách (intonaci, hlasovém tónu, gestu atd.) a na místních normách vzájemného styku a interpretace (jako např. má-li, či nemá-li adresát volbu ignorovat údajnou urážku, anebo zda když reaguje slovy „To jistě žertujete“, říká tím, že žertování není zřejmou interpretací).

Mnozí lingvisté budou i nadále chtít omezovat svou pozornost na jedno zákoutí jazyka, na jednotlivé věty, plně sémantizované, bez přihlížení k alternativám a společenským významům. Ba někteří z těch, kdo se pouštějí do sociolingvistické analýzy, mohou si přát udržovat ji co možná nejtěsněji u současných axiomatizovaných modelů a užívat sociolingvistiky v podstatě k záchraně referenční jednoty, když už jednou byla společenská složitost uznána (srov. DeCamp, rkp., a Pike 1967, jak jsme o tom vykládali v pozn. 6). I tak bude nutno uznávat při specifikaci forem přítomnost jak společenského, tak referenčního významu. Lingvistům, kteří berou tvořivý aspekt užívání jazyka vážně jako cíl, nebude stačit za základ popisu nebo teorie jen referenční funkce a rozdíl mezi lingvistickým a vpravdě sociolingvistickým popisem bude postupně mizet.

(5) Generalizace a univerzálie. Zdůvodnění funkčního přístupu k popisu a jeho potřebnost je možno podepřít ještě z jiného hlediska, totiž z hlediska generalizací a univerzálií a s nimi spjatých vysvětlení (explanací). Princip, [23]který zde aplikujeme, je jen rozšířením principu zjištěného de Saussurem. De Saussure argumentoval pro nutnost zahrnout do popisu jazyka lexikon i gramatiku tím, že danou kategorii lze vyjádřit v jednom jazyce v jedné z obou složek, v druhém jazyce v druhé. Tatáž logika platí pro generalizace a vysvětlení týkající se společenských kategorií vyjadřovaných jazykem. Stručně přehlédnu příklady z oblasti variet (stylů a rejstříků) a z oblasti gramatických kategorií a budu se poněkud podrobněji zabývat fonologickými univerzáliemi.

(a) Variety. Jak už jsme se zmínili, popis v užším smyslu věnoval pozornost ‚řeči mužů‘ a ‚řeči žen‘, vyjadřování vztahu úcty atp. tehdy, když se bez toho nemohl obejít. Když totiž byla nějak dotčena slovní paradigmata a kanonické fonologické podoby a bylo zapotřebí charakterizovat gramatické tvary anebo zachránit referenční jednotu slovních paradigmat a kanonických fonologických podob. Kdybychom soudili podle příslušné literatury (ovšem jen někteří lingvisté měli natolik zájem o tyto jevy, aby se o nich zmínili ve svých popisech nebo speciálních článcích), existuje rozdíl mezi ‚řečí mužů‘ a ‚řečí žen‘ u hrstky společností, většinou amerických Indiánů a většinou u společností zaostávajících nebo zaniklých. Slovní vyjádření statusu a úcty se prý může objevit jako zvláštnost jistých oblastí Asie, Oceánie a Afriky. Tyto případy, v nichž společenský význam se projevuje v gramatické a fonologické formě, zasluhují zvláštního zájmu, není však možné jen na základě takových případů sestrojit obecnou teorii. Svedeni takovýmito případy, označili někteří lingvisté všechny otázky společenského významu a užívání jako ‚okrajové‘ a doporučovali, aby se jejich studium jmenovalo ‚okrajová (marginal) lingvistika‘. Učinit tak by znamenalo především totéž jako tvrdit, že základní vlastnosti společenského života, jako jsou sexuální role a úcta, nenacházejí jazykové vyjádření ve větší části světa. Tuto absurdnost lze odmítnout hned při jejím vyslovení. Skutečností však zůstává, že má-li se podat obecné vysvětlení jednotlivých výrazových forem takovýchto společenských významů, je nutno znát všechny různé způsoby jejich vyjadřování a jeho rozsah.

Jde o podobný omyl jako v případě badatelů 19. stol., kteří vzali za základ obecné typologie jazyků v podstatě ustrojení slovesa, nebo badatelů, kteří se snažili pochopit pádové vztahy pouze na základě jazyků, v nichž berou na sebe formu nominálních afixů. Chyba je v tom, že se bere část za celek nebo že se ztotožňuje příslušná funkce s jednotlivou konkrétní formou. Se společenskými vztahy a významy, které nalézají v jazycích vyjádření, je tomu stejně jako se syntaktickými vztahy a významy: musíme být schopni vyjít od univerzálních rysů, které jsou podkladem, a ptát se, kde a jak jsou vyjadřovány a organizovány v jednotlivých případech. Tak např. pokud jde o sexuální roli, vyšli bychom z předpokladu, že své jazykové vyjádření nalézá, a ptali bychom se, kde — jestliže nikoli v morfologických alternantách ani ve fonologické podobě, pak snad v charakteristické intonaci, v lexikálním výběru, v syntaktických volbách, v struktuře promluvy. Totéž by platilo pro úctu a pro jiné rysy toho, co by mohlo být konstituováno jako univerzální množina společenských významů jazykově vyjadřovaných.

(b) Gramatické kategorie. Oblíbeným úsekem úvah o společenských významech byla vždy zájmena, snad proto, že při jejich charakteru „šiftrů“ je společenský význam nevyhnutelný i u minimálních zájmenných sad, a proto, že jsou zřejmě dána jako sada. Právě tak jako popisný základ explanace ne[24]může být omezen na zvláštní množinu jazyků světa, tak také nemůže být omezen na zvláštní úseky uvnitř jazyků. Je třeba vykonat cennou práci na analýze takových úseků, jako jsou zájmena, a jejich relativní autonomii nelze popírat. Avšak zjišťujeme-li např. že dimenze tvořící podklad ‚zájmen moci a solidarity‘, analyzovaných Rogerem Brownem a jinými, jsou v jiných společenstvích (v španělštině a v paraguayském jazyce guaraní) podkladem pro volbu mezi promluvovými rovinami nebo dokonce mezi úplnými jazyky, pak je jasné, že zde, stejně jako kdekoli jinde, funkční perspektiva spojuje jevy, které by se jinak jevily jako nespojité. Tak jako je tomu s řečí mužů a žen, stejně tak je tomu se společenskou distancí, úctou a intimností: jakmile se jednou jejich přítomnost v jazyce uzná, vede jejich analýza k bodu, kdy je nutno začít vycházet z obecných dimenzí společenského významu, odpovídajících různým úsekům jazyka, ba i různým jazykům v rozsahu pravidel a teorie z toho vyplývající.

(c) Hláskové systémy (patterns). Přestože dnešní transformační generativní fonologická teorie je velmi zajímavá a přínosná, zůstává explanatorně neadekvátní, protože se omezuje na ‚referenční‘ funkci. Toto omezení se projevuje v drobnostech, jako když se např. probírá organizace výpovědi „This is the cat that caught the rat that stole the cheese“, aniž si přitom autoři povšimnou vnitřního rýmu (cat, rat) nebo existence žánru, k němuž patří, i tradiční normy jeho přednesu (Chomsky a Halle 1968; s. 373). A totéž omezení se projevuje vážnějším způsobem např. v následujícím argumentu, týkajícím se labiovelárních okluzív v západoafrických jazycích (Chomsky a Halle 1968; s. 298): „Poněvadž mlaskavé sání je jasně nezávisle kontrolovatelný aspekt promluvové události, představují právě uvedená data samostatný fonetický rys, bez ohledu na to, že zřejmě v žádném jazyce neexistují kontrastující páry výpovědí, které by se lišily pouze tímto rysem.“ Data jsou převzata z Ladefogeda (1964; s. 9) a týkají se jazyka late (bez sání) a joruba (se sáním). Ve skutečnosti Ladefoged kontrastuje obecněji mnoho jazyků skupiny guang (např. jazyky late a anuin) s jazyky joruba, senadi, ibibio, idoma, bini a s některými jinými vzhledem k zmíněným artikulačním rysům (1964, s. 9—11; mluvím tu o rysech v plurále, protože v některých z oněch jazyků přistupuje ještě třetí činitel).

Chomsky a Halle podobně jako většina lingvistů chápou kontrastivní relevanci, jako by sloužila jen funkci referenční mezi formami uvnitř daného jazyka. Z tohoto hlediska je pak přídatný artikulační rys v jazyce joruba, v bini a v jiných jazycích jen nemotivovanou místní zvyklostí. S tímto zjištěním se však nemusíme spokojovat, jestliže uznáme funkci společenskou.

Především je tu možnost kontrastu s formami, které v jazyce nejsou. Domácí mluvčí jazyka joruba bývají ve skutečnosti udiveni, vyslovuje-li nedomorodý mluvčí tyto okluzívy s ingresívním sáním. Týmž způsobem rozlišují domorodé a nedomorodé mluvčí i domorodí mluvčí jazyka bini (který má tento rys společný s jazykem joruba, avšak s jistým rozdílem v závěru). Generativní fonologie připisuje (za jiným účelem) k lexikálním položkám ukazatele, který identifikuje jejich jazykovou příslušnost, a rovněž užívá jisté konvence, podle níž se elementy jazyka opatřují ukazatelem označujícím příznak té kategorie, do níž daný element náleží (tak např. substantivum bývá označeno jako (+ substantivum)). Bylo by tedy možno tento způsob prostě rozšířit a u jazykových [25]forem uvádět příznak (+ joruba), (+ bini) atd. Výslovnost labiovelárních okluzív v jazyce joruba bez ingresívního velárního pohybu nebo sání neznamená změnu v referenčních příznacích forem, nýbrž fonologický příznak (— joruba). A za druhé existuje v jazycích funkce stylistická. V jazyce bini (je to jediný jazyk, o němž mám informace) patří velární sání do systému emfáze.[14]

Všechny nezávisle kontrolovatelné fonetické rysy je třeba pokládat za funkční. Vtip je prostě v tom, že fonetické rysy mívají více než jen jeden druh funkce.

Nepočítá-li se s funkcí společenskou nebo stylistickou, jeví se vztah mezi fonetickými rysy jednotlivých jazyků a jazykovými univerzáliemi jako pochybně pojatý ještě v jiném směru. Chomsky a Halle (1968, s. viii) vysvětlují svůj zájem o přízvukové kontury v angličtině tím, že tato fakta vrhají světlo na lingvistickou teorii (univerzální gramatiku). Týmž důvodem vysvětlují svůj nezájem o anglickou aspiraci. Avšak ve skutečnosti je anglická aspirace dokonalým příkladem rysu, který je pro obecnou teorii rozhodně relevantní. Má kontrastivní relevanci nikoli vzhledem k referenci, nýbrž k společenskému významu. (Takové rysy by bylo možno seskupovat dohromady jakožto ‚stylistické‘ na rozdíl od ‚referenčních‘.) Kontrast ‚silná aspirace: slabá aspirace‘ počáteční okluzívy je konvenčně uznávaným způsobem vyjadřování emfáze, ať už z důvodu metajazykového objasnění, nebo jako výraz postoje, sebevyjádření atp. Tento kontrast (snad bychom jej mohli označovat “ : ‘) je k dispozici jako diakritikon společenského významu stejně jako kontrast ‚znělá : neznělá‘ je k dispozici jako diakritikon významu referenčního. (Srov. velární sání v jazyce bini, glotalizaci v jazyce isuslaw (Hymes 1966b, s. 336) a mnoho jiných případů.)

Dále je pravděpodobné, že aspirace je kontrastivně relevantní v každém jazyce. Je patrně univerzální nejen z hlediska inventáře, ale i z hlediska funkční relevance. V některých jazycích rozlišuje různé lexikální formy (např. v hindštině), v jiných pak různé užití jedné a téže formy (v angličtině). Je patrně univerzální součástí normální jazykové kompetence mluvčích a posluchačů. Z adekvátnějšího hlediska tedy popisně zjišťujeme všechny konvenčně uznávané kontrastivní fonetické rysy daného jazyka a společenství, nikoli právě jen ty, které jsou kontrastivní referenčně. V lingvistické teorii vidíme poněkud větší množinu univerzálně relevantních rysů (samohlásková délka je dalším silným kandidátem). Zjišťujeme členství v univerzálním seznamu potenciálně relevantních rysů, členství v seznamu rysů skutečně relevantních ve všech jazycích a funkci, v níž jsou rysy relevantní v jednotlivých jazycích. Povšimněte si, že tento návrh ani nemění seznam rysů, které byly shledány jako univerzálně relevantní : aspirace, samohlásková délka atp. jsou už v seznamu přítomny. Náš návrh jen žádá, aby se stal předmětem zkoumání plný, opravdový rozsah relevance jednotlivých rysů. Je ovšem pravděpodobné, že takovéto funkční zkoumání rozšíří seznam o rysy, u nichž byla shledána jen kontrastivní relevance společenská (jako je zřejmě ingresívní velární sání v jazycích joruba, bini aj.), i když možnost kontrastu [26]referenčního je asi vždy přítomna.[15] V každém případě takovýto přístup povede k pochopení hierarchie mezi hláskami co do stupně univerzálnosti při přihlížení k oběma konvečním druhům relevance.

Podobně jako jiné aspekty společenského významu bývala brána do počtu ovšem i stylistická funkce v těch případech, kdy jí nebylo možno nedbat; bývala dokonce chápána jako speciální vlastnost jistých jazyků. Východní dialekty jazyka činúkan, totiž wišram a wasko, jsou dobře známy augmentativně-deminutivním symbolismem souhlásek. Stručně věc vypadá takto: Znělost není kontrastivně relevantní u okluzív, s výjimkou pozice na počátku kmene. Některé kmeny mají počáteční okluzívu inherentně neznělou, jiné znělou. U některých kmenů (zejm. slovesných) znělost počáteční okluzívy alternuje v závislosti na kontextových pravidlech uplatňujících se i jinde. Kmeny (většinou substantivní) s počáteční okluzívou inherentně neznělou mohou se však objevovat s počáteční okluzívou znělou, k vyjádření augmentativního významu. (Kontrast je mezi znělostí pro augmentativa a glotalizací pro deminutiva, takže je např. i-čikčik ‚nákladní vůz‘ i-džikdžik ‚velký nákladní vůz‘, i-c’ikc’ik ‚malý nákladní vůz‘.) (V symbolismu se může objevit i změna sykavky tupé v ostrou.) A tak přítomnost znělosti u počáteční kmenové okluzívy je, jakožto rys povrchový, dvojznačná. Může reprezentovat buď inherentní (referenční) znělost, nebo augmentativní (‚stylistickou‘) znělost. Rodilý mluvčí ví, která je která (což je výmluvným dokladem pro druh vztahu mezi gramatickým a fonologickým popisem vyžadovaný transformační generativní teorií), avšak to, co ví, zahrnuje dva druhy funkcí či významů. Ví rovněž to, že jen některé, nikoli všechny, kmeny tohoto jazyka jsou pro tuto možnost příznakové a že deminutivnost je z obou stylistických příznaků příznakem běžnějším.

Jde opět o to, že principiální výklad takovýchto jevů se nemůže omezovat na případy, v nichž tyto jevy nevyhnutelně pronikají do obvyklého gramatického popisu, jako je tomu v jazyce činúkan nebo v korejštině, kde symbolické alternanty pronikly do lexika. V jazyce činúkan se ve skutečnosti vzájemná závislost obou dvou funkcí obráží v tom, že hláskový typ [ae], který má v mnoha dialektech platnost stylistickou, nabyl v několika jménech a v sadě názvů barev platnosti referenční (‚fonémické‘). Takovýto případ hláskové změny lze přesně vysvětlit jen na pozadí obou druhů funkcí a elementů v jazyce.

(6) Promluvové akty. V nedávné době uznali někteří lingvisté potřebu pojmout do popisu jazyka zjištění statusu vět jakožto promluvových aktů. Někteří navrhli obecnou dichotomii mezi oznámením (statement) a výzvou. Jiní se pokusili zapojit do popisu zvláštním způsobem slovesa toho typu, který zesnulý J. L. Austin nazval performativní (slibovat, přísahat apod.).[16] Jak už jsem zde upozornil, není vztah mezi formou věty a jejím statusem jakožto promluvového aktu vzájemně jednoznačný, nýbrž víceznačný v obou směrech. Tatáž větná forma může realizovat více než jeden druh aktu a týž akt [27]může být realizován více druhy větných forem. Promluvové akty vytvářejí další rovinu jazykové struktury, opodstatněnou týmiž důvody, jichž Sapir (1925) poprvé užil k dosvědčení reálného rozdílu mezi rovinou fonologickou a fonetickou (o významu toho viz u Pikea 1967, s. 49, 53—54; srov. též Hymes 1964, s. 6, 10, 14, 197). Mluvčí mají znalost vztahů mezi akty a větnými formami, která je abstraktní a podkladová (underlying), jsouc součástí jejich jazykové kompetence. Systematické studium této znalosti zároveň nevyhnutelně vede k analýze jazyka ve vztahu k jiným modům komunikace a ve vztahu ke společenskému významu. Může se ukázat, že pojem promluvového aktu je skutečně centrum, kolem něhož je třeba vybudovat adekvátnější formu popisu, jíž se tato stať dožaduje.[17]

(7) Směry vysvětlování (explanace). Podle formulace Chomského (1965) je vysvětlovací adekvátnost zaměřena jedním směrem, totiž k tomu, co je v jazyce univerzální a snad i vrozené v lidské mysli. Tento důležitý modus vysvětlování musí však být doplňován ještě jiným. Je-li možno Chomského modus vysvětlování nazvat ‚esenciálním‘, bylo by možno onen druhý nazvat ‚zkušenostním‘. Smyslem prvního je vysvětlit jednotu, která je za růzností výrazů. Smyslem druhého je vysvětlit i výrazovou různost. Sociolingvistický popis a teorie povedou ovšem také k univerzáliím prvního druhu, asi tak, jak jsem to právě naznačil vzhledem k fonologii. Takový přístup musí však postupovat i druhým směrem. Explanace v jediném směru je, abychom tak řekli, jen polovina dialektiky.

Např. syntaktický rozbor se snaží vysvětlit, že různé věty mají společnou podkladovou strukturu. Stylistický rozbor se snaží vysvětlit, proč má nějaká podkladová struktura rozličné realizace, a podmínky jejich výběru. Tento přístup se vztahuje na všechny aspekty jazyka. A vztahuje se i na obecné [28]charakteristiky jednotlivých jazyků. Všimněte si třeba, že povrchová různost jazyků musí být pro dnešní transformačně-generativní teorii překvapující; či spíše má být pociťována jako volání po vysvětlení. Mohou-li jazyky variovat nekonečně a ad hoc, pak z umíněně ‚strukturalistického‘ hlediska nemůže zmíněný problém vůbec ani vzniknout. Z hlediska ‚univerzalistického‘, podle něhož jsou lidské bytosti jaksi naprogramovány, aby realizovaly univerzálie, a podle něhož se za odchýlení od univerzálních vztahů vždy něčím platí, je třeba univerzální přijímání této ceny zkoumat a podat její motivované vysvětlení. Pojem ceny za odchylování od vrozených univerzálií předpokládá existenci mocných sil jiných než vrozených, které vytvářejí bohatou strukturní rozličnost jazyků. Odhalení spojitostí uložených pod touto rozličností znamená právě jen zjištění existence těchto spojitostí, neznamená vymazání rozdílů navrstvených nad nimi.

(8) Struktura a funkce. Ve vývoji teorie jazyka se často shledáváme s jedním běžným omylem. Funkce se identifikuje se strukturou, či spíše funkční invariance se pokládá za zaručenou. Tak např. Whorfův typ jazykové relativity, soustředěný na organizaci jazykových struktur do obvyklých způsobů mluvení, pokládal za zaručené, že rozdílné způsoby mluvení mají tutéž funkci, totiž dávat tvar a výraz kognitivní orientaci. Zatímco Whorfovo úsilí rozpracovat sémantický popis a charakteristiku jazyků můžeme schvalovat, je na druhé straně jasné, že jeho funkční předpoklad nelze držet. Jeden a týž způsob mluvení může mít zcela různé kognitivní postavení, podle toho, kdy a kde si jej mluvčí osvojil, a podle organizace užívání jazyka v jeho společenství.

Podobně Bernstein (1966) upozornil na základní dimenze společenského významu a užívání jazyka, avšak vztah mezi rysy, jimiž definuje své dva typy kódu, totiž kód omezený a kód propracovaný, a sociální funkcí je problematický, není invariantní. ‚Propracovaným‘ kódem rozumí se u Bernsteina větší rozsah jazykových alternativ — to, co lze označit jako ‚aktuální‘ kódování (‚now‘-coding), zájem o osobní významy, jejich propracování a uvolněnost v chování podle role; u kódu omezeného jde o menší rozsah jazykových alternativ, o ‚zautomatizované‘ kódování (‚then‘-coding) (užívání prefabrikovaných výrazů), přičemž zájem je soustředěn na „poziční‘ významy (podle role a statusu). Avšak jak sám přiznává, lze ‚omezený‘ kód nalézt u všech uživatelů daného jazyka v některých situacích. Kromě toho ‚zautomatizované‘ kódování, užívání neosobních, tradičních výrazů může být právě způsobem, jak vzít v úvahu osobní city druhého a dovolit uvolněnost v chování podle role (podle rčení „moudrému napověz“). V africkém jazyce čaga se užívá přísloví právě tímto způsobem. Rozsah jazykových alternativ, počet a druh jazykových forem užívaných v jistých situacích nemusí záviset na různých druzích kognitivního kódu a fungování, nýbrž na průniku činitelů, jako jsou pozadí sociálního dialektu a vzájemné vztahy.

Chomsky zase pokládá za jisté, že výsledky pro analýzu jazykových dat mohou být nazvány ‚kompetencí‘ a tak připsány mluvčím jakožto znalost, kterou mají. ‚Systémový potenciál‘ gramatiky se identifikuje se znalostí konkrétních osob. Jak u Whorfa, tak u Bernsteina a u Chomského setkáváme se s problematickým vztahem mezi analýzou pouhých jazykových dat a skutečnými vlastnostmi osob. Ztotožňovat tyto dvě věci bez dalšího zkoumání znamená upadat do téhož bludného kruhu, z něhož byl viněn Whorf. Ať už je to rozdíl [29]v názoru na svět (jak to vyplývá z Bernsteina stejně jako z Whorfa), nebo v společné kompetenci, závěry tvořené jen na základě jazyka vyžadují etnografii stejně jako lingvistiku. Funkční status struktur je problematický; pluralita možných funkcí vede k nezbytné prioritě funkční perspektivy.

(9) Gramatiky. Většina lingvistů pravděpodobně pokládá společenské a stylistické otázky za složitější než otázky gramatické, za něco, co leží za hranicemi gramatiky a co se má nechat na pozdější dobu. Tvrdím, že gramatika je nejsložitější a nejobtížnější úkol, studuje-li se až do jemných detailů. Gramatika se jeví jako nejjednodušší, pokládá-li se abstrahování od společenského významu za samozřejmou věc. Gramatiku ‚taxonomickou‘ je možno udělat podle principů Chomského (1965) snáze než gramatiku generativní, pokud se zastaví u nejzřejmějších pravidelností daného jazyka. Když však zkoumáme základnu pro abstrakci a snažíme se ji principiálně zdůvodnit a když chceme principiálně a adekvátně zacházet se společenskými významy, které pronikají do gramatiky, jeví se pak gramatika v některých ohledech ne jako první, nýbrž poslední krok popisu.

(Z angličtiny přeložil František Daneš)

 

Poznámka redakce

Tato stať Della Hymese, profe sora Pennsylvánské university ve Filadelfii a předního odborníka v sociolingvistice, je přepracované znění jeho referátu předneseného na „Mezinárodních sociolingvistických dnech“, které ve dnech 15.—17. září 1969 uspořádal Istituto Luigi Sturzo v Římě. Protože přednáška prof. Hymese představuje závažný pokus načrtnout některé základní teoreticko-metodologické principy lingvistiky plně respektující společenskou povahu jazyka a jazykové komunikace a hlásí se přitom vědomě k tradicím pražského funkčního strukturalismu, požádali jsme autora o svolení otisknout jeho výklady v českém znění v našem časopise; prof. Hymes vyhověl naší žádosti s nevšední ochotou a nezištností. Jsme přesvědčeni, že tato stať, ohlašující, zdá se, nástup jedné nové vlny americké lingvistiky, najde dobrý ohlas v našem současném jazykovědném dění. (Anglické znění Hymesovy přednášky bude publikováno ve sborníku římské konference.)

 

Pozn. překladatele

Českému termínu promluva (promluvový) odpovídá v anglickém originále termín speech; termín status (‚stav, postavení‘), který není v naší lingvistické literatuře běžný, ponechávám, protože se nenabízí výstižný český ekvivalent. Tam, kde by mohly vzniknout pochybnosti o některém anglickém ekvivalentu, uvádí se v závorce za českým termínem.

 

Literatura

 

Ethel Albert, Culture patterning of speech behavior in Burundi (with special attention to ‚rhetoric‘, ‚logic‘ and ‚poetics‘), sb. Directions in Sociolinguistics, vyd. J. Gumperz and D. Hymes, New York 1970.

B. Bernstein, Elaborated and Restricted Codes: An Outline, sb. Explorations in Sociolinguistics, otištěno v časop. Sociological Inquiry 36, 1966, č. 2, a přetištěno v časop. International Journal of American Linguistics 33, 1967, č. 4, část II.

M. W. Bloomfield - L. Newmark, A linguistic introduction to the history of English, New York 1963.

[30]F. Boas, Introduction. Handbook of American Indian Languaiges, (Bureau of American Ethnology, Bulletin 40, č. 1), Washington 1911.

N. Chomsky, Aspects of the theory of syntax, Cambridge, Mass. 1965; Cartesian linguistics, New York 1966; Language and mind, New York 1968.

N. Chomsky - M. Halle, The sound pattern of English, New York 1968.

D. Craig, Education and Creole English in the West Indies. Some sociolinguistic factors, Pidginization and creolization of languages, vyd. D. Hymes, Cambridge 1970.

D. DeCamp, Toward a formal theory of sociolinguistics, Is a sociolinguistic theory possible? Monograph Series in Languages and Linguistics 22, 1969, Washington, Georgetown University Press.

Q. P. Dong, A note on conjoined noun phrases, tamtéž.

C. Eesel, Prestige in choice of language and linguistic form, cit. Pidginization and creolization of languages.

S. Ervin-Tripp, On sociolinguistic rules : alternation and co-occurrence, cit. sb. Directions in sociolinguistics.

C. Fillmore, The case for case, sb. Universals in linguistic theory, vyd. E. Bach a R. T. Harms, New York 1968.

J. R. Firth, The technique of semantics, Transactions of the Philological Society, London 1935. (Přetištěno v Papers in Linguistics, 1934—1951, London, Oxford 1957.)

J. L. Fischer, Words for self and others in some Japanese families, The ethnography of communication, vyd. J. Gumperz and D. Hymes, Washington, American Anthropological Association 1964.

K. Franklin, Names and Aliases in Kewa, Journal of the Polynesian Society 76, 1967, 76—81.

P. Friedrich, Structural implications of Russian pronominal usage, cit. sb. Directions in sociolinguistics.

Z. S. Harris, Methods in structural linguistics, Chicago 1951.

S. Hattori, A special language of the older generations among the Ainu, Linguistics 1964, č. 6, s. 43—58.

E. Haugen, The semantics of Icelandic orientation, Word 13, 1957, 447—460. (Přetištěno v Cognitive anthropology, vyd. S. Tyler, New York 1957.)

D. Hymes, Abstract of Vachek (1959), International Journal of American Linguistics 27, 1961, 166—167; The ethnography of speaking, sb. Anthropology and Human behavior, vyd. T. Gladwin a W. C. Sturtevant, Washington, Anthropological Society of Washington 1962 (přetištěno v Readings in the sociology of language, vyd. J. A. Fishman, The Hague, Mouton); Directions in (ethno-)linguistics, Transcultural studies of cognition, vyd. A. K. Romney a R. G. D’Andrade, Washington 1964, Anthropological Society of Washington; Introduction: toward ethnographies of communication, cit. The ethnography of communication; sb. Language in culture and society, New York 1969; Two types of linguistic relativity, Sociolinguistics, vyd. W. Bigright, The Hague 1966; Some points of Siuslaw phonology, International Journal of American Linguistics 32, 1966, 328 až 342; Linguistics - the field, International Encyclopedia of Social Science, New York 1968; On Communicative competence, Philadelphia, University of Pennsylvania Press 1970; Sociolinguistics and the ethnography of speaking, vyjde 1971 v Linguistics and social anthropology, vyd. E. Ardener, London.

R. Jakobson, Shifters, verbal categories and the Russian verb. Cambridge, Harvard University 1957; Concluding statement: Linguistics and poetics, sb. Style in language, vyd. T. A. Sebeok. Cambridge, Mass. 1960; Efforts towards a means-ends model of language in inter-war continental linguistics, Trends in modern linguistics, vyd. C. Mohrmann, F. Norman a A. Sommerfelt, [31]Utrecht — Antwerp 1963; Quest for the essence of language, Diogenes 51, 1965, 21—37.

D. K. Jain, Verbalization of respect in Hindi, Anthropological Linguistics 11, 1969, 79—97.

O. Jespersen, The philosophy of grammar, London 1924.

H. Joos, The isolation of styles, Monograph series on languages and linguistics 12, 1959, 107—113.

J. Katz — J. Fodor, The structure of a semantic theory, Language 39, 1963, 170—210.

J. S. Kenyon, Cultural levels and functional varieties in English, College English 10, 1948, 31—36.

Paul Kiparsky, Tense and mood in Indo-European syntax, Foundations of Language 4, 1968, 30—57.

E. S. Klima, Relatedness between grammatical systems, Language 40, 1964, 1—20. Přetištěno v Modern studies in English. Readings in transformational grammar, vyd. D. A. Reibel a S. Schane. Englewood Cliffs, N. J., Prentice-Hall.

A. L. Kroeber, Incorporation as a linguistic process, 1911; Arapaho dialects, University of California Publications in American Archaeology and Ethnology 12, 1916, 71—138.

W. A. Labov, The social stratification of English in New York City, Washington 1966.

C. Levi-Strauss, La pensée sauvage, Paris 1958.

G. Metcalf, Forms of address in German (1500—1800), (Washington University Studies (n. s.), Language and Literature 7), St. Louis 1938.

K. L. Pike, Language in relation to a unified theory of the structure of human behavior, The Hague 1967.

P. Postal, Underlying and superficial linguistic structure, Harvard Educational Review 34, 1964, 246—266; Aspects of the theory of phonology, New York 1968.

Anton Reichling, What is general linguistics? Lingua 1, 1947, 8—24.

E. Sapir, The problem of noun incorporation in American languages, American Anthropologist 13, 1911, 250—282; Takelma, Handbook of American Indian Languages II (Bureau of American Ethnology, Bulletin 40), Washington 1922; Sound patterns in language, Language 1, 1925, 37—51; The emergence of a concept of personality in the study of cultures, Selected writings of Edward Sapir, vyd. D. G. Mandelbaum, Berkeley and Los Angeles 1949 (1934).

E. Schegloff, Sequencing in conversational openings, American Anthropologist 70, 1968, 1075—1095.

J. Sherzer, An ethnography of speaking of the Abipon (předběžný název), vyjde 1970.

K. D. Smith, The phonology of Sedang personal names, Anthropological Linguistics 11, 1969, 187—198.

M. Swadesh, Chitimacha verbs of derogatory or abusive connotation with parallels from European languages, Language 9, 1933, 192—201.

C. R. Taber, The structure of Sango narrative (Hartford Studies in linguistics 17), 2 sv., Hartford, Connecticut, Hartford Seminary Foundation 1966.

R. Turner, Words, utterances and activities, Existential sociology, vyd. J. Douglas, New York 1969.

S. A. Tyler, Context and variation in Koya kinship terminology, American Anthropologist 68, 1966, 693—707. (Přetištěno v cit. Cognitive anthropology.)

J. Vachek, The London group of linguists, SbFilFakBU 8, 1959, 106—113.

A. van Holk, Referential and attitudinal constructions, Lingua 11, 1962, 165—181.

V. Waterhouse, Independent and dependent sentences, International Journal of American Linguistics 29, 1963, 45—54.

[32]U. Weinreich, On the semantic structure of language, sb. Universals of language, vyd. J. H. Greenberg, Cambridge, Mass. 1963, s. 114—171; Explorations in semantic theory, Current Trends in Linguistics III: Theoretical foundations, vyd. T. A. Sebeok, The Hague 1966.

O. Werner, Pragmatics and ethnoscience, Anthropological Linguistics 8, 1966, 42—65.

R. W. Wescott, A Bini grammar. Part 1: Phonology. East Lansing, Michigan State University, African Languages and Area Center 1962.

A. Wheeler, Grammatical structure in Siona discourse, Lingua 19, 1967, 60—77.

B. L. Whorf, The relation of habitual thought and behavior to language, Language, Culture and Personality: Essays in memory of Edward Sapir, vyd. L. Spier, A. I. Hallowell a S. S. Newman, Menasha, Wisconsin, Banta 1942.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 1, s. 7-32

Předchozí Vladimír Skalička: Hyposyntax

Následující Zdeněk Hlavsa: Skladebná platnost některých zájmen a číslovek (Příspěvek k problematice větných vzorců)