Z nových cest generativní fonologie

Josef Vachek

[Články]

(pdf)

По новым путям порождающей фонологии / Routes nouvelles de la phonologie générative

1. V druhé polovině r. 1968 se lingvistická veřejnost konečně dočkala významné monografie, jejíž vyjití bylo již řadu let předtím oznamováno, ale vždy zase znovu odkládáno, protože její autoři svůj rukopis znovu a znovu přepracovávali. Byl to rozsáhlý generativně fonologický popis angličtiny, společné dílo předních amerických badatelů Noama Chomského a Morrise Halla.[1] Jak se obecně očekávalo, znamená tato monografie důležitou událost jak pro výzkum anglického fonologického systému, tak pro vývoj obecně fonologického myšlení vůbec, a proto si tu chceme povšimnout alespoň několika jejích rysů, které se nám jeví jako zvláště důležité. Samozřejmě nemůže být našimi spíše marginálními poznámkami učiněno ani zdaleka zadost významu Chomského a Hallovy knihy a její celkové koncepci. V mezích této úvahy můžeme stěží učinit více než vybrat z obsáhlé monografie ty její stránky, jež se nám pro koncepci autorů jeví zvláště příznačné; zajímá nás hlavně poměr této koncepce k fonologické koncepci pražské jazykovědné školy, jak se u nás rozvíjí již řadu desítiletí na základě funkčním a strukturálním.

Naše okrajové poznámky mohou být koncepci obou autorů právy jen zčásti už z toho prostého důvodu, že sama stavba knihy ukazuje zcela jasně, že tato monografie sama zdaleka neznamená poslední slovo autorů o daných otázkách, ať už anglistických nebo obecně fonologických. Svědčí o tom hlavně ta okolnost, že se v rozsáhlém dodatku na konci knihy, charakteristicky nadepsaném „Epilogue and Prologue“, a to především v jeho úsecích 2 až 4 (s. 402—435), po nejedné stránce korigují výklady obsažené v předcházejících kapitolách knihy. Týká se to hlavně uplatnění tzv. principu příznakovosti (the principle of markedness), o němž tu bude ještě řeč později a jenž, jak autoři sami přiznávají, otvírá další perspektivy pro příští průzkum dané problematiky (odtud také nadpis této závěrečné části knihy, „epilog a prolog“).

Jen když máme stále na mysli fakt, že Chomského a Hallova koncepce zdaleka není definitivně dobudována, můžeme se odvážit těch několika poznámek, kterými chceme načrtnout ty rysy knihy, jež jí podle našeho názoru zajišťují významné místo v historii generativní fonologie. Jak již bylo řečeno, vycházíme přitom z pozic pražské jazykovědné školy, chápajíce jazyk jako dynamický, otevřený systém, zastávající v daném jazykovém společenství jisté funkce, systém, který přes svou organizovanost nikdy nepřestává být v pohybu („in a state of flux“), a proto také nemůže být nikdy dokonale vyvážen. Je to koncepce, jejíž kořeny sahají v podstatě již do r. 1929, k známé Jakobsonově monografii o fonologickém vývoji ruštiny,[2] a která byla jak v předválečné, tak hlavně v poválečné československé jazykovědě soustavně propracovávána; uveďme tu alespoň nedávný pražský sborník statí věnovaných [112]právě otázkám jazykového centra a periférie,[3] tedy v podstatě problematice jazyka jako otevřeného systému.

2. První rys, kterého se tu chceme zběžně dotknout a který velmi zřetelně vystupuje každému pozornému čtenáři monografie, je okolnost, že v ní autoři prakticky ztotožňují generativní model jazyka s modelem osvojování mateřské řeči dítětem. Je dobře známo, že v dřívějších generativistických publikacích toto ztotožnění zdaleka nevystupovalo tak zřetelně: bylo spíše implicitní nebo dokonce bylo samými generativisty přímo odmítáno. Jsme si plně vědomi toho, že i nadále zůstává otázka platnosti takovéto identifikace spornou (řadu zajímavých připomínek k této problematice najdeme u Paula Kiparského v pojednání, o kterém tu bude řeč níže). Nicméně i tak předpoklad autorů, že taková identita vskutku existuje, nepochybně staví generativistický přístup k jazyku na konkrétnější základnu, než byl dosavadní předpoklad většinou generativistů akceptovaný, tj. předpoklad ryze logické konstrukce množiny abstraktních pravidel, nečinící si nárok na vystižení toho psychologického, resp. psycholingvistického procesu, který se odehrává v oné černé skřínce, jíž je mysl mluvčího. Že naše interpretace stanoviska Chomského a Halla vskutku nezkresluje jejich názory, o tom svědčí např. to, že v kap. VIII jejich monografie najdeme na s. 330n. jejich úvahu o tom, jak si dítě, které se učí mluvit a má k dispozici primární jazyková data, sestrojuje mluvnici, jež mu definuje jeho jazyk (v originále: „… the child is presented with certain ‘primary linguistic data’“ a dále: „On the basis of these data, he constructs a grammar that defines his language and determines the phonetic and semantic interpretation of an infinite number of sentences“, s. 330—331). Tato formulace není ovšem tak naprosto nová; jistý její předobraz můžeme najít už v Hallově známé stati o fonologii v generativní mluvnici, která vyšla již o šest roků dříve;[4] nicméně faktem zůstává, že v monografii, kterou se zde zabýváme, je tento přístup formulován ještě výrazněji než v starší stati Hallově, s kategoričností až explicitní. Přitom si ovšem autoři zůstávají vědomi toho, že je i nadále problémem, do jaké míry gramatikem sestrojený model vskutku odráží psychologickou realitu (touto otázkou se v poslední době zabývá i Paul Kiparsky v stati, o níž viz dále na s. 120).

Co v této souvislosti zvláště zaslouží pozornosti, je důraz, jejž autoři kladou na empirickou povahu procesu, jímž se takováto gramatika zjišťuje. Na s. 331 se výslovně praví, že gramatika, jež je podkladem pro projevy mluvčího (that underlies the speaker’s performance), vskutku existuje a že odhalit ji je problém empirický. Za zvláště významný tu považujeme ještě dodatek, v kterém autoři výslovně konstatují, že na tuto empiričnost kladou důraz proto, že daný problém byl často nesprávně formulován jako záležitost vkusu nebo elegance (doslovně: We stress this fact because the problem has so often been misconstrued as one of “taste“ or elegance, s. 331).

Tuto formulaci pokládáme za mimořádně důležitou proto, že se jí Chomsky a Halle distancují nejen od neobloomfieldovské yaleské školy (pro kterou byla jednoduchost a tzv. elegance řešení daného problému často hlavním [113]kritériem správnosti uvažovaného řešení, srov. SaS 11, 1948—9, s. 36n.), ale i od některých formulací generativistů samých, zvláště mladších. Pokud tento důraz na empirii lze chápat jako náležité respektování skutečností daného jazyka (a to skutečností jak řádu synchronického, tak diachronického) a jako distancování se od pojmů, jež prokazatelně v této jazykové realitě nemají opory, znamená tento důraz nepochybně velmi kladnou položku jazykovědné teorie i postupu na ní založeného.[5] Na neštěstí však tomuto správnému teoretickému postoji nezřídka odporuje praxe našich autorů. Máme tu na mysli, mimo jiné, jistý počet uměle vykonstruovaných položek, jež podle autorů lze zjistit v “underlying lexical forms“ současné angličtiny (tj. v těch podobách slov, z kterých se působením množiny pravidel dochází ke konkrétním fonetickým podobám těchto slov v dnešní angličtině). Stojí za povšimnutí, že např. Kiparsky se od takových vykonstruovaných položek soustavně distancuje a ukazuje tím, že by se generativní přístup bez manipulace s nimi mohl docela dobře obejít.

Meze této úvahy nám dovolují zmínit se zde pouze o jedné takové vykonstruované položce, totiž o předpokládaném dlouhém otevřeném monoftongickém /Ö:/, jež podle autorů je podkladem, který je v konkrétních promluvách realizován novoangl. dvojhláskou [oi] (s. 285n.; obdobně [ju:] má prý podklad [I:] — tzv. “barred i“ — to však zde ponecháváme stranou). O motivaci této interpretace [oi] se zmíníme později; zatím si tu povšimněme dvou okolností. Předně ovšem té, že tato interpretace je jak synchronicky, tak diachronicky neopodstatněná (jak uvidíme později, historické spojitosti hrají u autorů v jejich interpretacích dosti důležitou úlohu). Mnohem důležitější je však jiná námitka: fonologická interpretace [oi] jako /Ö:/, kladoucí, jak o tom ještě bude řeč, [oi] do jedné roviny s [ai], [au], [ei] atd., jimž u Chomského a Halla odpovídají postupně podklady /i:/, /u:/, /ä:/ atd., přehlíží velmi specifickou úlohu, která tomuto novoangl. diftongu přísluší ve fonologickém systému současné angličtiny. Touto specifickou úlohou novoangl. [oi] jsme se zabývali v svém pojednání, které vyšlo před pěti lety;[6] dovodili jsme v něm, že této dvojhlásce přísluší v novoangl. fonologickém systému status periferní složky. Tento status, daný ovšem i cizí proveniencí [oi] v angličtině (francouzskou, popř. holandskou), se projevuje v současném jazyce tím, že [oi] se jeví ve vysoké míře jako signál synchronické cizosti výrazů je obsahujících a že se nepodílí na morfonologických alternacích domácího slovesného systému atp. Proto také se [oi] stále ještě vymyká ze systému novoangl. vokalických fonémů (i když se jisté tendence směřující k jeho integraci do tohoto systému v jazyce, jak se zdá, začínají projevovat). Proto by také generativně fonologická interpretace této dvojhlásky měla k jejímu výjimečnému statu přihlížet a nevnucovat jí násilně obdobný status, jaký se v této interpretaci přisuzuje jiným i-ovým a u-ovým novoangl. dvojhláskám, totiž status dlouhého monoftongického fonému.

[114]Nedostatek žádoucí systémové citlivosti, kterou trpí generativistický přístup k tomuto a k některým jiným bodům anglického fonologického systému, by sám o sobě mnoho nepřekvapoval, protože jsme se s ním v generativistických fonologických příspěvcích setkávali již dříve (upozornili jsme na podobné necitlivosti již ve své stati vyšlé před šesti lety).[7] Avšak v nově vyšlé monografii Chomského a Halla překvapuje tento nedostatek citlivosti tím více, že její autoři v teorii neváhají připustit, že v „hláskovém vzorci“ (sapirovský výraz, vcelku ztotožnitelný s naším fonologickým systémem) existují některé složky rázu periferního. V jednom ze svých důležitých výroků (s. 172) výslovně připouštějí, že „v téměř každém aspektu fonologického popisu“ existují „jisté okrajové nepravidelnosti“ (v originále se mluví o “a margin of irregularity“, jejž lze najít “in almost every aspect of phonological description“).[8] Toto místo nám nemůže nepřipomenout známou pražskou tezi prohlašující, že v každém vývojovém stadiu kteréhokoli jazyka existuje jistý počet „nejasných bodů“ (touto problematikou se vydatně zabývá výše připomenutý 2. svazek poválečných Travaux). Avšak i tak zůstává fakt, že autoři připouštějí existenci nejasných, okrajových bodů v popise jazyka, koncesí velmi závažnou, kterou je nutno hodnotit jako velmi pozitivní rys argumentace Chomského a Hallovy: vždyť, jak už na to bylo častěji upozorněno, právě existenci takových okrajových bodů generativističtí jazykovědci zhusta přehlíželi. Připomeňme si tu alespoň jeden případ takového negativního přístupu k okrajovým jevům, přístupu konkretizovaného v známé knize Postalově, která vyšla téhož roku a v témže nakladatelství jako monografie Chomského a Halla.[9] V úvodní kapitole své knihy (s. 4) Postal stroze odmítá naši argumentaci, jež zdůrazňovala existenci takových „nejasných bodů“ v jazykovém systému, jak jsme jí použili v své stati citované zde výše v pozn. 7. Toto odmítnutí však nepodpírá vůbec žádnými věcnými argumenty, které by se pokoušely naši tezi vyvrátit. Srovnáme-li tedy postoj v monografii Chomského a Hallově s postojem Postalovým, jasně ze srovnání vyplývá, že Chomsky a Halle svou formulací podnikli významný krok na cestě vedoucí správným směrem.

Třetí rys zde analyzované monografie, jenž by sám o sobě stačil k tomu, aby jí zajistil významné místo v dějinách generativistické fonologie, je zapojení zásady příznakovosti (the principle of markedness) do generativně fonologického popisu jazyka. Stručně jsme se tu o něm zmínili už v úvodu, kde jsme zdůraznili, že toto zapojení otvírá generativistické fonologii nové perspektivy. Dodejme ještě, že poprvé byla v generativní fonologii tato inovace formulována, byť stručněji, již rok před vyjitím monografie, na pražském Mezinárodním kongresu fonetických věd, konaném r. 1967, kde tehdy za [115]nepřítomného Halla pronesl jeho příspěvek v zastoupení P. Kiparsky. Zapojení této zásady do generativně fonologického popisu znamená další odklon generativistů od některých zbytků fonologické koncepce neobloomfieldovské a opět další krůček, který svým způsobem sbližuje generativistické pojetí fonologie s klasickou fonologickou koncepcí pražské školy. Ta, jak známo, zásadu příznakovosti už od konce dvacátých let učinila významnou složkou své fonologické teorie (setkáme se s ní už, aspoň implicite, v Tezích z r. 1929, a explicite v Návrhu standardizované fonologické terminologie, který vyšel r. 1931 ve 4. svazku předválečných Travaux). Autorům slouží ke cti, že tuto historickou zásluhu pražské školy přiznávají a kladně oceňují. Na druhé straně však s nimi nelze souhlasit, praví-li v pozn. na s. 402, že se v pražské škole „po slibném počátku v průzkumu těchto problémů nepokračovalo“ a že se ve fonologické literatuře let čtyřicátých a padesátých s pojmem příznakovosti skoro vůbec nesetkáváme (“the notion of markedness is hardly mentioned“). K tomu je třeba poznamenat, že v produkci pražské školy, a to nejen předválečné, ale i poválečné, patřil pojem příznakovosti vždy k základnímu pojmosloví jak fonologickému, tak i gramatickému, i když snad nebyl vždy výslovně uváděn. Na gramatickou rovinu jej aplikoval Jakobson již r. 1932 v svém rozboru ruského slovesa;[10] koncem let třicátých založil na této koncepci své historickofonologické výklady B. Havránek,[11] v letech čtyřicátých pak B. Trnka, když pojednával o vývoji germánského konsonantismu;[12] v padesátých letech s ním pracoval i F. V. Mareš ve výkladech ze slovanské historické fonologie;[13] na sklonku padesátých let jsem ho použil sám opět ve zcela jiné oblasti, ve výkladech o vývoji novoanglické psané normy.[14] Ani jinde, zvláště v poválečných řadách Travaux linguistiques de Prague a Brno Studies in English, není jeho užití vzácné. (Uvádíme tu jen práce publikované ve světových jazycích; i v českých statích by bylo možno najít hodně dokladů.) Konečně pak lze uvést i to, že systém binárních protikladů fonologických distinktivních rysů, který spolu s Jakobsonem vypracovával sám Morris Halle, měl své počátky už v pražském období Jakobsonovy činnosti (srov. naše poznámky v SaS 19, 1958, 52—60). Tyto počátky byly ovšem ve značné míře inspirovány Trubeckého kategorií privativních fonologických protikladů, tedy kategorií, s kterou byl původně princip příznakovosti nejtěsněji spjat a jejíž pomocí byl také v pražské škole zásadně definován (v. TCLP 4, 1931, s. 314).

Na druhé straně je třeba zde výslovně přiznat, že koncepce příznakovosti, [116]s kterou nyní pracují Chomsky a Halle, se některými svými rysy podstatně odlišuje od koncepce, kterou v pozdních dvacátých letech vytvořila pražská škola. Meze této úvahy dovolují uvést tu pouze jeden, snad nejvýznamnější rozdíl. Zatímco v koncepci pražské je v daném fonologickém protikladu status bezpříznakového člena vždy připsán jednomu a témuž z obou členů daného protikladu, kdežto druhý jeho člen platí vždy naopak jako příznakový, v koncepci generativistické může podle situace být hodnocen jako příznakový buď jeden, nebo druhý člen protikladu (a obdobně to ovšem platí i o členu bezpříznakovém). K tomu přistupuje ještě to, že se příznakovost, resp. bezpříznakovost zjišťuje pro každý distinktivní rys daného fonému a podle počtu příznakových rysů ve fonému se pak stanoví stupeň jeho komplexnosti (k tomuto pojmu se ještě vrátíme). — Avšak i přes uvedené závažné rozdíly mezi fonologií generativistickou a klasickou nelze podle našeho názoru přehlédnout skutečnost, že už sám termín a přiznaný pražský zdroj inspirace svědčí zcela nepochybně o dalším, byť i jen dílčím, sblížení obou nejvýznačnějších fonologických koncepcí dnes v jazykovědném světě běžných.

3. Až dosud jsme tu mluvili o několika konvergentních jevech, sbližujících klasickou a generativní fonologii; i z našich stručných poznámek snad vyplynulo, že jsou to jevy natolik závažné, aby mohly ospravedlnit naše úvodní konstatování, že Chomského a Hallově monografii bude patřit významné místo v dějinách generativní fonologie nejen anglistické, ale i obecné. Bylo by ovšem naivní přehlížet tu skutečnost, že mezi oběma přístupy k jazykovým skutečnostem, přístupem pražským a generativistickým, existují i nadále důležité rozdíly, a i těm tu chceme věnovat alespoň zběžnou pozornost.

Už před šesti lety (o. c. v pozn. 7) jsme upozornili na zásadní rozpor obou koncepcí, daný jejich odlišným přístupem k jedné a téže jazykové skutečnosti: přístupem entitativním u fonologie klasické, procesuálním u fonologie generativistické. Tento rozdíl tu ovšem existuje i dnes, i když je zmírněn tím, že novější Chomského pojetí svým důrazem na existenci jazykových univerzálií je nyní nuceno brát jistý zřetel i k entitativní stránce jazyka. V podstatě však je tu procesuální pojetí stále dominantní.[15] — Zde bychom se rádi poněkud podrobněji dotkli jiného rozdílu obou koncepcí. Je dán tím, že pražská klasická koncepce od svých prvopočátků věnovala náležitou pozornost i otázkám jazykové diachronie, třebaže v centru jejího zájmu byly pochopitelně problémy synchronické jazykové struktury. Jména Jakobsonovo, Trubeckého, Havránkovo a Trnkovo, nověji pak Marešovo, Komárkovo, Lamprechtovo atd. jsou výmluvným svědectvím tohoto diachronního zájmu ve fonologii předválečné i současné. Naproti tomu generativistický přístup ke zvukové stránce jazyka se po více než jedno desítiletí soustředil téměř výhradně na problémy jazykové synchronie. (Je nasnadě domněnka, že právě tento základní rozdíl v přístupu k jazykové diachronii zavinil nedostatek citlivosti pro dynamičnost, nestatičnost jazykového systému v pracích generativistických badatelů, zatímco četné z prací, jež vyšly ze školy pražské, byly si problematiky jazykové dynamičnosti dobře vědomy a pokoušely se po celá desítiletí o její řešení.) A právě v této souvislosti stojí za povšimnutí a zaslouží kladného ocenění zájem, jejž nyní Chomsky a Halle věnují starším stadiím jazykového vývoje angličtiny, analyzujíce její stav, jak se jeví v popisech významných teoretiků od počátku raně novoanglické doby (j. Harta, Wallise, Coopera a Batchelora). [117]Na neštěstí je tento v podstatě vítaný a chvályhodný zájem do jisté míry znehodnocován dvěma negativními rysy, které autorům brání vytěžit ze zájmu o diachronickou problematiku, co by se z ní vytěžit dalo.

Jeden z těchto dvou negativních rysů lze charakterizovat jako jistý druh interference diachronických fakt v synchronii, jak ji generativisté pojímají. Ukážeme ji na konkrétním příkladě. U Chomského a Halla se např. pracuje s takovými základními lexikálními tvary (underlying lexical forms), j. /di'vi:n/, /se're:n/, /pro'fä:n/, jimž odpovídají, jak známo, konkrétní promluvové tvary [di'vain], [si'ri:n] a [prou'fein] (v. s. 184). Aby se od oněch základních lexikálních forem dospělo k právě uvedeným fonetickým útvarům, je nutno použít tzv. diftongizačního pravidla (diphthongization rule), jež vede nakonec k „přepisu“ /i:/ jako [ai], /e:/ jako [i:], /ä:/ jako [ei] atp. Jak lingvisticky poučený čtenář okamžitě poznává, pokrývá toto diftongizační pravidlo v podstatě touž oblast jako známý pozdně střangl. a raně novoangl. komplex hláskových změn označovaný obecně jako „velké posouvání samohlásek“ (the Great Vowel Shift). Jinými slovy, Chomsky a Halle předpokládají v takovýchto případech, že základní lexikální tvary dnešních novoangl. slovních výrazů zde citovaných (a takových je v monografii velké množství) se svou fonematickou strukturou v podstatě neliší od podoby, kterou měly před několika stoletími. Věc má ovšem zásadnější stránku. Mohli bychom tu připomenout frazeologii amerického slavisty G. Y. Shevelova, který před třemi lety[16] hodnotil podobný postup jako pokus „uvést dynamiku, nebo alespoň některé její prvky, zpět do jazykového popisu pod škraboškou historie“.[17] Ještě spíše bychom tu mohli mluvit naopak o tom, že se v monografii námi komentované do jazykového popisu uvádí historie pod škraboškou generativisticky chápané synchronie. Buď jak buď, interference diachronie a synchronie je tu sdostatek zřejmá.[18]

Je ovšem jasné, jak k své fonologické interpretaci autoři došli. Zakládá se na alternacích typu divine/divinity, serene/serenity, profane/profanity — jsou to právě tyto alternace [ai/i], [i:/e], [ei/ä], jež autorům poskytují možnost interpretovat dvojhlásky [ai], [ei] a samohlásku [i:] (postupně) jako zdloužené /i/, /ä/, /e/. Je to v plném souhlase se známou skutečností, že Chomského a Hallův postoj k fonologii je v zásadě morfonologický (existenci samostatné roviny fonologické, jak známo, generativisté neuznávají). Nesnáz je však v tom, že naši autoři používají stejné interpretace hláskových jevů [ai], [i:], [ei] atp. i v případech j. time, meal, name atp., u nichž nelze počítat s mor[118]fonologickými alternacemi výše uvedeného typu, protože se vedle těchto posledně jmenovaných tří výrazů nevyskytují v dnešním jazyce žádná odvozená slova, jež by obsahovala krátké samohlásky [i], popř. [e] nebo [ä].

Je však ještě jedna závažná nesnáz, která posiluje skepsi vůči Chomského a Hallově interpretaci [ai] jako /i:/ atp. Je to skutečnost, že u slovních dvojic typu divine/divinity, serene/serenity, profane/profanity máme co činit s alternacemi v slovech rázu učeného (populární termín, jehož se o nich v Anglii běžně užívá, je dlouhá slova, long words). Taková slova, jak se obecně připouští, vytvářejí nikoli centrální, ale periferní složku anglického lexika. Je nasnadě, že situace v této periferní složce jazyka nemůže být hodnocena jako typická pro jazykový systém jako celek, a především pro centrální složku lexika, výrazy synchronicky domácí, vytvářející jádro slovní zásoby (populárně: krátká slova, short words). Máme za to, že při charakteristice jazykového systému jako celku je třeba vycházet právě z poměrů v tomto lexikálním jádře (do něhož ovšem patří i výrazy time, meal, name, o kterých tu byla právě řeč a pro které alternace typu [ai/i] atd. obvykle neplatí), nikoli z poměrů charakterizujících lexikální složku periferní. Jak jsme tu už výše naznačili, pokládáme za citelný nedostatek generativistické fonologie, že při své analýze jazyka nepřihlíží soustavně k tomuto důležitému faktu vnitřní diferenciace lexikální roviny jazykové. Na tento nedostatek jsme upozornili již v svém pojednání citovaném zde výše v pozn. 7 (a v připomínkách v pozn. 8); nejnověji se jím kriticky zabývá i americký lingvista J. P. Maher.[19] Je známo, že v pražské jazykovědné škole bylo již v raných třicátých letech poukázáno nejen na tento fakt lexikální rozrůzněnosti, ale i na závažné důsledky, které z tohoto faktu vyplývají pro fonologický rozbor jazyka,[20] a že také v severoamerické jazykovědě na závažnost těchto rozdílů poukázali nedlouho po válce C. C. Fries a K. L. Pike.[21] Nebude proto dobře možné, aby generativní přístup k jazyku tyto důležité kvalitativní rozdíly nebral v úvahu. Mimochodem, na vídeňské fonologické konferenci v r. 1966 připustil tübingenský romanista Chr. Rohrer v diskusi po své přednášce nutnost rozlišovat množinu pravidel uplatňujících se ve výrazech typu franc. „mots savants“ od množiny pravidel platících v běžných francouzských lexikálních výrazech; nicméně v tištěné verzi jeho přednášky (v uvedeném již sborníku Phonologie der Gegenwart) není tato diskusní poznámka zaregistrována — zřejmě nebude nejsnadnější prosadit respektování systémové diferenciace lexika v analytických postupech generativisticky orientovaných (srov. i Chomského a Hallovu nedůslednost v této věci, uvedenou zde v pozn. 8).

Druhý negativní rys, který autorům komentované monografie znemožňuje plně těžit z jejich zájmu o historický vývoj angličtiny, je — alespoň v prvých osmi kapitolách, tvořících jádro knihy — jejich ryze popisný přístup k fonologickým změnám v jazyce. Podobně jako ve významném článku Hallově [119](uvedeném zde výše v pozn. 4), tak i zde — a to především v kap. VI, s. 249n. — probírají se a vysvětlují jazykové změny v zásadě hlavně tím, že v generativním procesu přibývá nebo naopak odpadá některé z uspořádané množiny pravidel, jimiž je generující proces řízen, popř. i tím, že se změní pořadí některých z pravidel v této množině. Nepochybně jsou taková zjištění velmi zajímavá a cenná, ale nelze si nepovšimnout jednoho jejich základního nedostatku, který je jim všem společný. Jak jsme již konstatovali před třemi lety,[22] taková vysvětlení poskytují sotva více než popis mechaniky, jejímž prostřednictvím k příslušné změně dochází, v žádném případě však nedávají odpověď na otázku po motivaci dané změny (a právě jen takovou odpověď by bylo možno označit za opravdu lingvistické vysvětlení dané změny v pravém slova smyslu). Nelze tedy dobře vyslovit plný souhlas ani s A. Juillandem,[23] když staví generativistickou koncepci jazyka proti neobloomfieldovské v tom smyslu, že generativisté usilují o vysvětlení svých modelů, kdežto neobloomfieldovcům šlo o pouhý popis. Sám Juilland ovšem připouští, že generativisté zatím omezují svůj zájem na synchronní popis a vyjadřuje pouze perspektivně své očekávání, že vystřídání otázky „co?“ otázkou „proč?“ se v budoucnu projeví i v generativistickém přístupu k diachronii jazyka. K tomu lze jen dodat, že v komentované VI. kapitole Chomského a Hallovy monografie je zcela jasně v popředí stále ještě otázka „jak?“, nikoli otázka „proč?“. I tu běží v podstatě stále ještě o popis procesu jazykových změn, nikoli o jeho vysvětlení, o jeho motivaci. A jedině odpověď na otázku po této motivaci je s to poskytnout opravdové lingvistické vysvětlení analyzované fonologické změny (a koneckonců jazykové změny vůbec).

V svém pojednání, cit. v pozn. 22, jsme se zmínili o jednom z prvých pokusů o odhalení motivace jisté morfologicke změny za použití generativistických metod a postupů. Je to pokus, který podnikl na jaře 1967 v Bruselu mladý kielský (dnes stuttgartský) anglista Karl Heinz Wagner.[24] Šlo mu ovšem o motivaci jisté tvaroslovné změny v systému staroangl. slovesné konjugace, kdežto nám běží o motivaci změn fonologických. A tu můžeme s velkým zadostiučiněním konstatovat, že i u Chomského a Halla můžeme v monografii zde komentované zjistit významný krok na cestě vedoucí k odhalení motivace změn fonologických. K tomuto kroku se ovšem autoři nedostávají v prvých osmi kapitolách své knihy, ale až ve zmíněném již Prologu a epilogu, připojeném k monografii dodatečně. V souvislosti se svým pojetím tzv. principu příznakovosti, o kterém jsme se tu už výše zmínili, snaží se autoři stanovit takový postup hodnocení (procedure of evaluation), který by umožňoval, jak to sami formulují, odlišit „očekávané“ nebo „přirozené“ případy pravidel a konfigurací symbolů od jiných, které jsou „neočekávané“ a „nepřirozené“ (s. 402). Uvažujíce dále tímto směrem, autoři zjišťují, že některá pravidla lze označit za jednodušší (a tedy přirozenější) než jiná; z toho lze pak dedukovat, že taková jednodušší pravidla jsou v jazykovém dění (a ovšem i vývoji) preferována. Své teoretické dedukce autoři ilustrují ně[120]kterými konkrétními doklady, opírajícími se o zjišťování stupně komplexnosti jednotlivých fonémů, jak o tom zde byla řeč výše v oddíle 2: komplexnost systému se pak rovná součtu příznakových distinktivních rysů všech jeho členů. Tak autoři zjišťují např., že vokalický systém /a, i, u/, v němž součet těchto rysů je 2, je méně komplexní než systém /a, e, i, o, u/ se součtem 6, ještě komplexnější pak jsou systémy /i, u, e, o, ä/ se součtem 8 nebo dokonce /ü, I, α, Ö, a/ se součtem 10. I když jsou tu výklady autorů často velmi složité a dají se jen nesnadno v detailech sledovat, nelze pochybovat o tom, že tu máme co činit s postupem, který může znamenat velmi významný krok ve vývoji generativní fonologie. Je to krok, který může nakonec přetvořit to, co až dosud bylo pouze jiným druhem lingvistického popisu, v pokus o skutečné vysvětlení toho, co se odehrává v jazykovém vývoji, včetně vystižení jeho motivace, která tu byla až dosud soustavně přehlížena.

V této souvislosti nebude bez zajímavosti zaznamenat, alespoň velmi stručně, jiný příklad pokusu o opravdové vysvětlení, tj. o vystižení motivace fonologického dění; autorem tohoto pokusu je mladý člen skupiny M. I. T., častěji zde už uváděný Kiparsky. V jednom ze svých nejnovějších pojednání[25] se daným problémem zabývá v obecnější perspektivě. Jeho pokus o vyřešení motivace fonologických změn je tím pozoruhodnější, že se tu opět setkáváme, alespoň v jistém stupni, se zajímavou podobností s pojetím pražské klasické fonologie. Kiparsky tu totiž dochází k závěru (s. 200), že „pravidla mají tendenci přeskupovat se do takového pořadí, jež dovoluje jejich co nejúplnější využití v mluvnici“ (Rules tend to shift into the order which allows their fullest utilization in the grammar). Tato formulace je jasně funkcionalistická a právě tím je dána její blízkost ke koncepci pražské fonologie a jazykového systému vůbec. Podrobnější rozbor Kiparského teorie by si vyžadoval samostatného pojednání; zde bychom chtěli upozornit alespoň na jeden charakteristický rys jeho koncepce: je v mnohem větší shodě s jazykovou realitou než koncepce Chomského a Hallova. Projevuje se to zvláště tím, že se Kiparsky dovede obejít bez fiktivních položek takového druhu jako výše zde uvedené /Ö:/, jemuž podle Chomského a Halla odpovídá v konkrétních promluvách novoangl. dvojhláska [oi], a vůbec položky typu tzv. “dummy phonemes“, které se do generativního procesu zavádějí z ryze technických důvodů a jsou pak opět eliminovány. Jinak se ovšem Kiparsky v mnoha podstatných rysech shoduje s Hallem a Chomským — např. neuznává potřebu samostatné fonologické roviny v jazyce atp. I jeho koncepce jazyka je v podstatě procesuální, nikoli entitativní; nicméně se po nejedné stránce projevuje jako citlivější k jazykovému dění, než tomu obvykle u generativistických lingvistů bývá.

4. V několika závěrečných poznámkách bychom se chtěli vrátit k monografii Chomského a Hallově ještě několika kritickými připomínkami, které poukáží na některé další závažnější rozdíly mezi fonologickou koncepcí generativistickou a funkčně strukturní. Především tu chceme uvést ještě jednu zajímavou okolnost svědčící o nedostatku správné historické perspektivy v generativistickém pojetí, jak je zachyceno v monografii zde komentované. Argumentace autorů totiž ukazuje, že leckdy fonologickou situaci charakteristickou [121]pro angličtinu současnou neprávem pokládají za platnou i pro starší vývojová stadia angličtiny: někdy tu nedost kriticky přejímají údaje severoamerických fonologů neobloomfieldovského směru. Jakožto příklad takové neoprávněné generalizace můžeme uvést způsob, jímž naši autoři v kapitole VI hodnotí pozdně staroangl. a raně střangl. poměry v samohláskovém systému fonémů. Formulují věc tak, že se v oněch vývojových fázích angličtiny uplatňuje samohlásková opozice povolenosti proti napjatosti (lax — tense), nikoli, jak v odborné literatuře bývá pravidelně uváděno, opozice krátkosti : délky (short — long). Autoři dokonce výslovně označují tuto kvantitativní interpretaci jako „tradiční“, s pejorativním významovým zabarvením tohoto termínu. K tomu je třeba říci, že toto odmítnutí ryze kvantitativní interpretace je naprosto správné potud, pokud analyzujeme situaci v nové angličtině, že však s ním naprosto nelze souhlasit, jde-li o hodnocení situace v době staré a rané střední. Je proto třeba odmítnout formulaci našich autorů (s. 253), že „změna samohlásek v laxní je doložena kolem r. 1000“ a „v trojslabičných slovech už před r. 1000“. Jde o změny, jež se v dějinách angličtiny běžně vykládají jako krácení dlouhých samohlásek v určitých polohách v slově, podle autorů by tu však šlo o změny napjatých samohlásek v samohlásky povolené. K tomu však musíme říci, že jsme již před více než desíti lety podrobným rozborem dovodili, že v staré angl. a rané střangl. se vzájemné vztahy anglických samohláskových fonémů stále ještě zcela jasně zakládaly na bázi kvantitativní, ba přímo na opozici jednomorovosti: dvojmorovosti.[26] Svědčí o tom mj. velmi významná úloha, kterou v celém staroangl. tvarosloví, deklinaci i konjugaci, hraje tzv. západogermánský rytmický zákon (poněkud podobný rytmickému zákonu, který známe ze slovenštiny). Jeho působení lze pochopit jen za předpokladu, že v jazyce existovala fonologická korelace kvantitativní, nikoli kvalitativní. Ovšem i krácení samohlásek dlouhých v jistých slovních polohách a naopak dloužení samohlásek krátkých v jiných polohách v době staroangl. a raně střangl. lze pochopit mnohem snáze a nenásilněji, předpokládáme-li u tehdejších anglických samohláskových fonémů korelativní protiklady stále ještě kvantitativní, nikoli kvalitativní, jak soudí Chomsky a Halle. Jak jsme v článku právě citovaném dovodili, došlo teprve v pozdní střangl., a zvláště v rané nové angl., k dalekosáhlému přehodnocení této kvantitativní samohláskové korelace v korelaci, jež se zakládá na faktech kvalitativních. V téže stati jsme také poukázali na nesprávnost teze A. Martineta, který v jedné z kapitol své známé knihy o ekonomii fonetických změn[27] vyslovil názor, že ve střangl. období nastal v angličtině stav tzv. izochronie, tj. eliminace samohláskové kvantity jako fonologického rysu, s výjimkou dvojic /i/ — /i:/, /u/ — /u:/. Zdůraznili jsme naproti tomu, že kromě těchto dvojic existovaly ve střa. ještě další, a to /e/ — otevřené /e:/, /a/ — /a:/, /o/ — otevřené /o:/ atp. (srov. slovní páry j. beste — be:ste, el — e:l, mad — ma:d, hat — ha:t, on — o:n atd.). Nelze tedy naprosto mluvit o stavu izochronie v střa. — naopak po celé střangl. období tu [122]zcela jasně existovala v podstatě kvantitativně fundovaná samohlásková fonémová korelace, která byla vážněji narušena teprve s počátkem změn, jež se označují jako velké posouvání samohlásek a jež vedou k definitivnímu přehodnocení dosavadní korelace kvantitativní v kvalitativní.

K tomuto přehodnocení, jak jsme zase již před desítiletím věc formulovali, došlo tak, že kvalitativní zvukové rozdíly, které původně koexistovaly v samohláskových dvojicích s rozdíly kvantitativními (a byly proto z hlediska funkčního redundantní), byly v hierarchii zvukových faktů posunuty na nejvyšší příčku a staly se rysem, který měl napříště platit za fonologicky relevantní. A ovšem naopak, rozdíly kvantitativní, které v samohláskových dvojicích hrály původně úlohu funkčně prvořadou, sestoupily v hierarchii zvukových faktů na příčku spodnější a přijaly v důsledku toho funkční status jevu pouze doprovodného (a tedy redundantního). Podrobný rozbor celosystémové situace angličtiny na sklonku doby střední a na počátku doby nové ukazuje jasně, že toto funkční přehodnocení zvukových složek uvnitř soustavy angl. samohláskových fonémů představovalo jednu z nejvýznamnějších událostí strukturně pojatého vývoje angličtiny. Jak jsme v podrobnostech dovodili v svém pojednání (cit. v pozn. 26), bylo toto fonologické přehodnocení těsně spjato s důležitou gramatickou přestavbou angličtiny, která na sklonku střangl. období vstupuje do rozhodujícího stadia a týká se jak morfologické, tak syntaktické roviny. Je to známá změna dřívější syntetické gramatické organizace jazykových prostředků v organizaci, jež je v podstatě vybudována na základě analytickém a operuje především s různými druhy pomocných, synsémantických výrazů a s relativně velmi pevným pořádkem slov ve větě. Z tohoto těsného sepětí fakt fonologických a gramatických (sepětí, jehož existence — v obecné formulaci — patří k hlavním tezím pražské jazykovědné školy) jasně vyplývá, že badateli, který nebere na vědomí námi dovozený fakt fonologického přehodnocení vztahů v anglickém vokalickém systému, nutně uniká poznání jedné z nejzákladnějších hnacích sil určujících vývoj anglického jazykového systému a zároveň jedna z nejdramatičtějších stránek tohoto vývoje.

5. Tím uzavíráme svůj komentář, nutně nesoustavný a spíše útržkovitý, k Chomského a Hallově monografii. Mnoho věcí jsme tu musili ponechat stranou — např. tezi autorů o tom, že princip binárních protikladů uznávají sice pro fonologické rysy (jež jsou jim klasifikačními prostředky), kdežto fonetické rysy, s nimiž v knize hodně pracují, představují pro ně „fyzikální stupnice“ s velkým množstvím koeficientů (s. 297). Tyto fonetické rysy mají ovšem mnohem bohatší repertoár než oněch 12 či 15 druhů opozic známých z Jakobsonových a Hallových Fundamentals of Language, a nejsou pojmenovávány prakticky vůbec v termínech akustických (což svého času bylo hodnoceno jako významné novum jakobsonovsko-hallovského pojetí), ale takřka napořád jen v termínech artikulačních. Tato tematika sama o sobě by stačila na rozsáhlé pojednání. Ale i rozbor těch několika rysů, kterými jsme se tu mohli zabývat, byť i jen letmo, jistě potvrdil naše úvodní tvrzení, že Chomského a Hallova monografie zaujme významné místo, až se jednou budou psát dějiny generativní fonologie jak anglické, tak obecné. V tomto komentáři jsme pokládali za nutné zaujmout kritické stanovisko k řadě vývodů našich autorů a mohli bychom k výhradám, jež jsme tu uvedli, připojit řadu dalších. Tak např. [123]bychom mohli poukázat na to, že ani naši dva autoři, ba ani Kiparsky (jehož myšlenkové a metodické zaměření se z hlediska funkčně strukturního leckdy jeví jako progresívnější než zaměření Chomského a Hallovo) nepokročili ještě tak daleko, aby si uvědomili existenci některých závažných problémů fonologického zkoumání, jichž si je pražská škola vědoma a o jejichž řešení se pokouší již celá desítiletí. Takovým problémem je např. komplex otázek souvisících se vzájemnou závislostí jednotlivých jazykových rovin (komplex, který byl v popředí zájmu pražské školy již před válkou, hlavně však v průběhu let padesátých a raných šedesátých). Jiným takovým komplexem problémů, generativisty dosud nedotčeným, je otázka vzájemného vztahu, který v jazyce a v jeho vývoji zřejmě existuje mezi vnitřními a vnějšími činiteli, kteří na jeho strukturu a na její vývoj společně vykonávají vliv a občas spolu nutně interferují. To jsou jen dva komplexy otázek, jakých by tu bylo možno uvést více.

A přece, přes všechny tyto a jiné možné výhrady, zůstává výsledný dojem z naší letmé analýzy některých závažných stránek nejnovější generativisticko-fonologické práce v podstatě vskutku povzbudivý. Ukazuje se, a to nikoli poprvé, že mezera mezi dvěma čelnými fonologickými koncepcemi, které jsme tu spolu navzájem konfrontovali, se citelně zužuje — že je tomu opravdu tak, pozná každý, kdo by se pokusil provést obdobnou konfrontaci obou těchto koncepcí, jak se od sebe navzájem odlišovaly před desíti nebo ještě před pěti lety. Můžeme se odvážit tvrzení, že mezi oběma koncepcemi lze pozorovat jistou konvergenci, jež se zdá působit stále silněji. Že tu nejde jen o náš subjektivní dojem, zdají se potvrzovat i závěry, ke kterým dospěl na své přednášce v Praze v polovině ledna 1970 britský jazykovědec Peter Strevens z essexské university. Přesvědčivě v ní demonstroval, jak se v posledním desítiletí zřetelně sblížila stanoviska americké školy generativistickotransformační a britské skupiny neofirthovské, reprezentované dnes zvláště londýnským jazykovědcem Michaelem A. K. Hallidayem. A připomeneme-li si ještě tu skutečnost, že právě Halliday ze všech britských lingvistů stojí nejblíže koncepci pražské jazykovědné školy, můžeme ze všech těchto konfrontací čerpat fundovanou naději, že vývoj světové jazykovědy začíná, i když ještě velmi postupně a přes značné překážky, směřovat k jisté syntéze, k syntéze, jejímž základním jádrem je pojetí jazyka jako funkčně orientovaného a strukturně diferencovaného, přitom však nedílného systému. Na pozadí této významné shody ve věci hlavní je jistě místo pro rozdíly názorů existující mezi jednotlivými jazykovědnými směry a proudy, rozdíly dané specializací zájmů a koneckonců jen vítaně obohacující naše poznání předmětu tak mnohotvárného a tak nevyčerpatelného sebedelším a sebeintenzívnějším studiem, jako je právě jazyk, jeho struktura a vývoj.[28]

 

[124]R É S U M É

Generative Phonology Looking for the New Ways

Chomsky and Halle’s monograph “The Sound Pattern of English“ (New York, 1968) undoubtedly constitutes a landmark in the history of generative phonology. First, by its virtual identification of the generativist model of language with that of the acquisition of language by a child, and by stressing the empirical nature of the process involved in discovering the grammar of language. (In practice, however, the authors often betray this principle, as e.g. in positing the phoneme /Ö:/ which is supposed to correspond, in the “underlying lexical forms”, to the ModE diphthong [oi].) Second, the monograph contains an important admission that any aspect of the phonological description of language necessarily contains some irregularities (in other words, peripheral features). The third important new feature is the adoption of the principle of markedness into generative phonological description (even if this conception is not quite identical with that found in the Prague linguistic group). All these features testify to a certain rapprochement of the generativist and Prague phonological conceptions, even if some basic differences remain.

One of them is the lack of exact limits separating diachrony from synchrony (resulting in the penetration of history into the description under the disguise of dynamism). Next, lack of sensitivity for the fact of the stylistic differentiation of the word-stock (the authors often take as their starting point the situation in the “long words”, constituting the stylistic periphery of the language, not the “short words”, constituting its centre). Finally, even our authors present what is in fact only a description of the language changes, not their motivation (which alone can be taken for a truly linguistic explanation of language facts). Only in the last chapter (Epilogue and Prologue) some important attempts may be found at establishing this motivation. Even more successful than our authors appears to have been Paul Kiparsky whose standpoint is distinctly functional: in his view, the rules tend to shift into such order as allows for their fullest utilization in the grammar.

Thus, despite all exceptions that may be taken to Chomsky and Halle’s monograph, the final result of the analysis is rather encouraging. There appears to be a certain convergence of the two phonological procedures confronted here, a convergence which may open some hopeful perspectives for the future.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 2, s. 111-124

Předchozí Otto Ducháček: O mikrostrukturách v lexiku

Následující Karel Horálek: Tři úvahy o struktuře epiky