Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Metodologie stylistiky v Polsku (Pokus o charakteristiku a ocenění)

Kazimierz Budzyk

[Články]

(pdf)

La méthodologie de la stylistique en Pologne (Caractéristique et appréciation)

Když před více než 25 lety Komarnicki referoval o dotavadním stavu polské stylistiky a formuloval její nejvýznamnější požadavky pro budoucnost,[1] měl tehdy před sebou obrovskou literaturu jen t. zv. stylistiky tradiční, která je — jak to výstižně nazývá — pohřebištěm skomírajících ideí a názorů. Autoři nesčetných normativních příruček tak k smrti utahali tu ubohou herku stylistiky, že každý, kdo tehdy se chtěl [140]vědecky obírati s problémy, kterými se tradiční stylistika zabývala za účely čistě praktickými, ihned byl stíhán posměškem; „Dokonce i jazykozpytci si tropí posměch z ‚teorie stylu‘! Ten, kdo dnes vědecky pracuje v tomto oboru, stydí se přiznat k předmětu svých studií!“[2], s pocitem smutku konstatuje tento první polský průkopník stylistiky jako oboru teoretického. Proto také, aby vydobyl stylistice domovského práva v tehdejším vědeckém světě, Komarnicki se utíká k tónu bojovnému a ihned s počátku útokem poráží předsudky o nemožnosti vědeckého pojímání stylistiky. Přitom vytyčuje jen dva požadavky:

1. „Jednou provždy se tedy musí stylistika zbaviti povahy vědy normativní a v souvislosti s tím neomezovat se jen na zkoumání jazyka spisovného; běžná řeč, nářečí, žargon, argot mají v stylistice totéž domovské právo jako jazyk básnický nebo vědecký.“[3]

2. „Stylistice právem náleží vlastní metoda bádání: nikoli gramatická nebo psychologická, nýbrž stylistická. Vymezení této metody rozhodne o vědeckosti stylistiky. Jinak jí hrozí nebezpečí vědy docela chaotické a nevykrystalisované, jakou aspoň dodnes jsou dějiny literatury.“[4]

Rozprava Komarnického (Polsko — rok 1910!) tedy obsahuje významné hodnoty rázu postulativního, jejichž cenu nijak nezmenšuje chaotičnost a jednostrannost a svého druhu nerozhodnost v pojetí konkretních úkolů stylistiky. Na podrobnější vymezení těchto úkolů nebylo třeba dlouho čekat: o čtyři léta později vyšla cenná rozprava Wędkiewicze,[5] který první v Polsku formuloval vědecký systém stylistiky. Názory obsažené v této rozpravě Wędkiewicz opakoval v referátě, předneseném na valné schůzi Towarzystwa miłośników języka polskiego, ale až po vojně, r. 1922. Autorovo stanovisko, vyložené v obou výkladech, nemůže si však činiti nárok na název sevřeného a důsledného systému vědeckého, neboť na Wędkiewicze tu s jedné strany působil Humboldt a Croce, s druhé strany tvůrce formálního jazykozpytu, de Saussure. Typicky idealistická je sama definice stylu: „Pro mne,“ praví Wędkiewicz, „sloh je individuální způsob estetické exprese“. A hned vykládá: „Estetickou expresí nikterak nerozumím ‚ozdobný‘, ‚literární‘ způsob vyjadřování: mám na mysli estetiku v pojetí B. Croceho.“ Přesto, že jazykové jevy jsou podle Croceho tvůrčí estetickou synthesí hrubého materiálu zážitků, že tedy — jak to ostatně opakuje i sám Wędkiewicz — předmětem stylistiky by především byla mluva vnitřní, abstrahovaná od její vnější realisace, t. j. od zvuku, pohybu a gramatické formy — přes tato tvrzení se Wędkiewicz nikterak nevzdává poznávacích prostředků formální linguistiky. Přiznává totiž, že „stylistické bádání probíhá souběžně se všemi částmi mluvnice: zahrnuje tedy také hláskosloví, kmenosloví, jedním slovem všechny jevy jazykové exprese“. Wędkiewiczova stylistika je tudíž typickým příkladem spojení dvou protichůdných hledisek: vedle zkoumání individuálního systému jazykového se též snaží proniknouti tajemství mluvy vnitřní a duchovních počátků jazyka.

Idealistické dědictví Croceho již bylo poněkud zastřeno ve jmenovaném referátě, kde se raději užívá terminologie formální jazykovědy, kde se dovolává de Saussura (ostatně docela nelogicky, jak se to vynasnažím dále dokázat), kde se konečně vyskýtá méně té duchologie, jež převládá v původním tekstu.Velmi významný je též [141]fakt, že místo o expresi estetické se tu již mluví jen o expresi jazykové. Nicméně však i tu autor rovněž mluví o stylu jako „fysiognomii ducha“ a nadto rád zdůrazňuje svoje stanovisko genetické, nikoli strukturální.

Vidíme tedy, že, třebaže v referátě byly poněkud zmírněny křiklavější rozpory z předválečné rozpravy, jádro vlastních vývodů zůstalo přes to nedotčeno. Vnitřní rozpor v systému stylistiky postulované Wędkiewiczem se tedy zmenšil jen zdánlivě, nicméně však to dosvědčuje, že autor v základě postřehl cestu, která by ho mohla vyvésti z onoho idealistického labyrintu, ač se bohužel na tuto cestu vkročiti již neodvážil. Věcná diskuse se proto nemůže rozvinout na podkladě těchto neuskutečněných nebo dokonce ani jasně neuvědoměných předtuch, nýbrž musí se opříti o to, co autor ve své práci výslovně pověděl.

Zjistíme-li, že někdo v jedné a téže úvaze užívá dvou různých jazyků, dvou různých pojmových systémů, lze s určitostí říci jen to, že zavádí beze sporu škodlivý zmatek. Nikdo snad totiž nebude a priori popírat požadavek jednotnosti systému dané vědy. Nicméně však logická nepřesnost formulací dané úvahy nemůže býti důvodem k tomu, abychom docela popírali i hodnotu oné úvahy. Může se totiž ukázat, že se v úvaze přece mluví o jedné a téže věci, že se tedy dva systémy pojmů, jichž se užívá, dají převésti na jeden společný jazyk. Tak na př. Carnap s úspěchem převádí jazyk psychologie behavioristické na jazyk fysiky, nalézaje takto správné rozřešení nepřesností, které systém této psychologie v sobě implicite zahrnoval. Bylo by možné říci něco podobného i v případě Wędkiewiczově?

Bohužel nikoli. Rozpory systémů spojených v rozpravě Wędkiewiczově nejsou totiž jen pojmové, formální, nýbrž též věcné, meritorní, poněvadž v základech obou jmenovaných systémů tkví dvě různé ontologie. Se strany jedné — konvenční ontologie linguistiky formální, se strany druhé idealistická ontologie Croceho a Vosslera. Říká-li de Saussure, že jazyk jest systém znaků, tedy tvrdí s naprostou jistotou něco docela jiného než Croce, podle něhož jest jazyk výsledkem tvůrčí činnosti ducha. Tato dvě pojetí se nedají nikterak svésti na jeden společný jazyk — oběma těmto skutečnostem nelze naprosto vnutit jednotný systém pojmů. S tím se už bohužel nedá nic dělat. Wędkiewiczova stylistika obsahuje zřejmé rozpory.

Po zjištění tohoto faktu by nebylo potřebí další diskuse, kdyby šlo jen o vyrovnání se systémem stylistiky, jak jej postuluje Wędkiewicz. To však není jediným cílem mých zcela stručných poznámek. Především mi totiž běží o to, abych vědeckou analysí dosavadních výsledků svého vědního oboru získal co nejvíce takových směrnic, které by mi potom — právě důrazným vytčením nedostatků — pomáhaly chránit se před tím, abych neupadl v dosavadní chyby. Proto také nyní přihlédnu k věcem zcela blízkým samé stylistice, totiž pokusím se zjistit, do jaké míry Wędkiewicz zužitkoval výsledky bádání formální linguistiky.

Vezměme citát: „Fakticky celek v linguistice je abstrakcí, jednotlivec skutečností; individuální způsob vyjadřování neboli styl je jediným konkretním předmětem bádání, řeč pak jako jev kolektivní může býti jen výslednicí stylů, výtvorem společného soužití jednotlivců. Je tedy třeba se Saussurem rozlišovati la langue a le langage.“ Tu je třeba ihned opravit: linguistická koncepce Saussurova se vůbec nezakládá jen na rozlišování langue a langage. Wędkiewicz tu vynechává nejvýznamnější jádro vědeckého systému [142]Saussurova, totiž pojem parole. Rozlišování jen mezi langue a langage nikterak neznamená antinomii: řeč a mluvení. Nalézáme tu totiž ne langue a langage, nýbrž trichotomickou řadu: langage, langue, parole, čímž se rozumí: řeč (jinak jazyková činnost vůbec nebo snad nejobecněji pověděno, t. zv. — blíže nedefinovaná — jazyková skutečnost), dále jazyk jako systém a mluvení neboli zaktualisovaná činnost jazyková. Všechny tyto distinkce jsou docela běžné pro každého, kdo se setkal s knihou Saussurovou, nicméně však jsme je tu museli připomenouti, abychom ukázali na mylnost Wędkiewiczovy interpretace. Třebaže Wędkiewicz překládá do polštiny langue slovem mowa (tedy slovem, jež vlastně označuje langage) a langage slovem mówienie (tedy výrazem, jenž vlastně znamená parole), z celého článku vyplývá, že má prostě na mysli známou a tolikrát prodiskutovanou oposici langue a parole. Jak je známo, tato distinkce byla především povahy polemické a byla namířena proti disciplinám, jazykozpytu cizím, jako psychologii, fysiologii, fysice, a konečně proti normativní mluvnici. Mluvení (parole) bylo vlastně tím terénem, kudy se tlačily do jazykozpytu vědní obory, nemající s ním nic společného. Psychologie v něm hledala dojmy psychické, fysiologie a fysika chtěly zkoumati akty mluvení po stránce akusticko-motorické a konečně normativní mluvnice pečovala o jejich jazykovou správnost. Aby do tohoto nemožného metodologického zmatku uvedl jakýsi řád, de Saussure zavrhuje mluvení (parole) a zavádí jazyk ve smyslu svéprávného systému (langue) jako jediný skutečný předmět zkoumání. Rozloží-li se potom tato linguistika na speciálnější discipliny, je to proto, že i uvnitř sourodé třídy jazykových faktů existují jisté zásadní antinomie. Jednou z nich jest: jazyk sociální a jazyk individuální. Avšak Wędkiewicz zase pomíchal antinomii, týkající se třídy sourodých jazykových jevů, s protikladem (langue a parole), majícím z jazykozpytu vyloučit fakty psychické, fysikální a fysiologické, z nichž se skládá mluvení. A výsledek toho je, že se strany jedné v stylistice zdůrazňuje nutnost užívat metod linguistických, se strany druhé však hned tvrdí, že jazykozpytce, který se obírá stylem, „zajímá individuální jazyk každého jednotlivce“, tedy individuální systém jazykový, ale hned přechází do oblasti parole a praví, že stylistika na rozdíl od jazykozpytu má analysovat konkretní aktualisace jevů jazykové tvořivosti.

 

Přes všechny tyto nedostatky Wędkiewiczova rozprava je nesmírně významná pro rozvoj polské stylistiky, a to nejen proto, že byla u nás prvním vážným pokusem o formulaci vědeckého systému tohoto odvětví vědy, ale že se stala východiskem diskuse a snad právě pro své omyly podnítila jiné vědce k samostatným úvahám. Ti si uvědomovali důležitost této otázky a uznávání Wędkiewiczova průkopnického činu bylo vskutku upřímné. Svědčí o tom na př. slova Rozwadowského, který praví: „S radostí vítáme iniciativu profesora Wędkiewicze; otázka je významná, velmi aktuální a zaslouží si, aby se od jejího řešení neupustilo, dokud se nedojde k nějakému výsledku. Je potřebí společné práce, abychom se jednou dostali z těch temnot, kterými jsou obestřeny základy věd humanistických.“[6]

V diskusi, která se po Wędkiewiczowě referátě[7] rozvinula, byly hned proneseny [143]velmi zajímavé poznámky, všecky ostatně kritické. Rozwadowski hned opravuje, že se autor bohužel mýlí, tvrdí-li, že dosud převážně vidíme problémy, ale rozřešení těchto problémů stále není správné. „Já bych pověděl,“ připomíná Rozwadowski, „že dosud ještě ani problém sám jasně nevidíme, a jako vždy, kdy se lidský duch utápí v množství detailních faktů, je potřebí hybné páky teorie nebo vědecké hypothesy.“ Konkretní výhrady se týkají toho, co jsem zdůraznil výše, totiž onoho krajního přeindividualisování, vyplývajícího z toho, že staví jednotlivé aktualisace konkretních jazykových jevů na místo individuálního jazykového systému. Tato věc vyvolala nejprudší odpor Tadeusze Kowalského, který ve své v podstatě zdravé — reakci dochází k popření možnosti vědeckého zpracování dokonce i individuálního systému jazykového: „Odchylky, které nedovolují vyjíti z okruhu jedince a které mají svůj původ v různých, velmi speciálních, často efemerních nahodilých příčinách, nemohou míti hodnoty vědecké a jejich registrace by jen rozmnožovala balast vytržených faktů, pod jehož tíží i tak se již ohýbá současná věda.“[8] Proto též navrhuje: „Nebylo by tedy lépe povědět, že „styl“ je souhrn znaků, jimiž se odlišuje řeč jedné skupiny společenskokulturní od jiných, a že úkolem stylistiky jest odkrývat a zkoumat tyto znaky. Takto pojatou stylistiku by bylo lze považovati za pokračování dialektologie, s tím arci rozdílem, že dialektologie popisuje a zkoumá znaky řeči skupin, určených podmínkami anthropologickogeografickými, kdežto stylistika by plnila tentýž úkol vzhledem k menším skupinám, určeným podmínkami společenskokulturními.“[9] Diskuse se též neobešla bez výhrad se strany Kaz. Nitsche, který však v ní vychází jen z toho, co se v rozpravě Wędkiewiczově týkalo ne individuelního mluvení (parole), leč jazyka (langue) jednotlivce. Nitschovi se zdá pochybné, „zda sem (do stylistiky) lze zahrnout tu hromadu popisů jazykového systému normálních jedinců, kteří jsou předmětem zkoumání právě jako představitelé typu daného jazykového celku, po všech stránkách — od slovníka až po hláskosloví.“[10] Neboť podle Nitsche „podstatu stylistiky netvoří individuální nebo kolektivní předmět zkoumání, nýbrž zorný úhel, s jakého naň patříme: chceme-li v něm viděti představitele celku, jsme v oboru mluvnice, jestliže jej z něho vyjímáme, dostáváme se do oboru stylistiky.“[11] V tomto smyslu by tedy byla stylistika jen svého druhu pokračováním nikoli již — jak chce Kowalski — dialektologie, nýbrž prostě pokračováním jazykozpytu.

Jména účastníků výše uvedené diskuse o problémech stylistiky zřetelně ukazují, že se o tuto vědu v Polsku začali blíže zajímat právě jazykozpytci. Vždyť oficiální polská literární věda byla — podle slov Zygmunda Łempického — posedlá „bludem příčinkaření a šílenstvím vlivologickým“ a v nejlepším případě ji dusila, jak to správně zpozoroval K. Nitsch, „můra, která nutila tak neúměrně vyvyšovat stránku ideovou, vlastně jen jistou stránku ideovou.“ Proto se také nikdo z těchto kruhů nechopil problémů, nadhozených v krakovské diskusi; rozvíjí je pak zase jazykozpytec Henryk Gaertner, jehož práce[12] zaujímá nejpevnější posici v polské sty[144]listice orientované linguisticky. Jsou to vlastně náčrtky a materiál k obšírnější studii chystané autorem, a to „O stylistice, jejích úkolech a metodách“, která — ostatně jako několikrát slibovaná rozprava Wędkiewiczowa — bohužel nikdy nebyla uveřejněna.

Ze zběžného pohledu do Gaertnerovy rozpravy „O úkolech stylistiky“, která je systematickým, třebas velmi stručným výkladem jeho názorů, by bylo lze dojít k závěru, že autor jest typickým eklektikem, spojujícím v jedno linguistický formalismus Saussurův, idealismus Croceho a Vosslera a výsledky diferenciální psychologie Sternovy. Ale přes to, že se skutečně neobešel bez všech těchto autorit, je přece jejich vzájemný poměr a stanovisko autorovo k nim takového rázu, že po bližším seznámení s tekstem je třeba formulovati onu výtku eklekticismu mnohem obezřetněji a dokonce zčásti ji též odvolat. Neboť „po stezkách vyšlapaných Crocem a Vosslerem“ kráčí Gaertner jen v obecném výkladu pojmu „styl“, ale jeho definice na podkladě jazykovém již vůbec není idealistická, nýbrž formální. Nemíří totiž k ontologické stránce vymezovaného jevu, nýbrž dovolává se jen jeho formálně jazykových determinantů; „jazykovým stylem nazýváme souhrn všech těch znaků individuálního systému jazykového a takové jejich uspořádání, jimiž se odlišuje od jiných souřadných systémů.“[13]

Pokud běží o Sterna a jeho psychologii, ihned při prvním pohledu bije do očí, že tato věc tu byla přilepena dosti mechanicky a že pro zásadní autorovu koncepci není již vůbec většího významu. Vynutily si ji na konec potíže, na které Gaertnerova stylistika musila narazit, když se chtěla snažit o jakýsi široký rámec. Autor totiž zavádí pomocný pojem „styl typu“, jejž by chtěl stanovit na základě jistých podobností v stylech jednotlivců, tedy ještě vůbec ne pomocí psychologie. Na tuto půdu, cizí jazykozpytu, vstupuje teprve tehdy, když dost nečekaně přesunuje problém „stylu typu“ na otázku stylistických typů, vycházeje přitom ze Sternovy definice psychologického typu. Praví tehdy, že „stylistický typ je jistá soustava jazykových disposic, s nimiž se setkáváme u řady jednotlivců, které ostatně neodlišují ani jednoznačně ani všestranně tuto skupinu od skupin jiných.“[14] Takové chápání stylistického typu nemá zřejmě nic společného s analysou „stylu typu“ a bez škody pro ni by bylo lze se této psychologické exkurse docela dobře vzdát.

Vidíme tedy, že se Gaertner dovolává jména Croceho nadarmo, jména Sternova zbytečně. Ve skutečnosti totiž jeho vlastní koncepce stylistiky znamená překonání novoidealismu ve směru formálního jazykozpytu, a pojetí „stylu typu“, důsledně vyplývající z celku, nemá nic společného se sternovskou definicí psychologického typu.

Nyní by bylo na místě přihlédnouti blíže, jak vypadá jádro gaertnerovské formální stylistiky. Nelze ovšem přitom zapomínat na to, že Gaertner vystoupil v době, kdy v polském jazykozpytu bylo již úplně překonáno filologické dědictví linguistického positivismu, a osoby, jako Baudouin de Courtenay, Rozwadowski nebo Nitsch, otvíraly polskému jazykozpytu obzory, které již přerůstaly domácké vědecké „záspí“. Gaertner měl už tedy základy připraveny, arci ne výhradně jen polským jazykozpytem, neboť výsledky novodobého západního myšlení jazykovědného [145]nalézaly tehdy i u nás celkem porozumění a náležité ocenění. Není tedy nic divného, že Gaertner ve své stylistice výslovně navazuje na tvůrce formální jazykovědy, de Saussura, tím, že svou definici stylu opírá o pojem jazyka jako specifického systému znaků.

Solidnost jazykozpytných základů stylistiky, postulované Gaertnerem, označuje co nejobecněji jen její ráz. Sama struktura tohoto v Polsku tak nepopulárního vědního odvětví závisí již na tom, jak se autor rozhodl zužitkovat pojmy, které přenáší z jazykozpytu do stylistiky. V polemice s připomenutou rozpravou Wędkiewiczovou vytkl Gaertner, že se v ní náležitě neodlišuje styl od individuálního systému jazykového. Důvody této výtky jsou povahy metodologické; Gaertnerovi totiž běží o to, aby nějak vymezil, co je specifikum předmětu bádání jazykovědných a co stylistiky. Wędkiewicz totiž neklade příliš velký důraz na toto rozrůznění a — podle Gaertnera — porušuje tím autonomii každé z těchto dvou vědeckých disciplin. Z toho je patrné, že svéráznost Gaertnerovy koncepce vyplývá z these o zásadní odlišnosti jazykovědy a stylistiky, these, jíž se drží, třebaže se výše výslovně prohlásil pro názor o sourodosti jevů, jejichž prozkoumání je cílem obou těchto nauk. Důsledky tohoto stanoviska jsou ihned patrné v definici jazykového stylu, výše uvedené. V duchu této definice styl není individuální jazykový systém, nýbrž souhrn znaků, jimiž se tento systém odlišuje od jiných systémů souřadných. Tato formulace dosvědčuje zřetelně, že z rozlišování mezi jazykem a stylem nevzešel žádný prospěch té stylistice, kterou by chtěl Gaertner vybudovat na vhodném využívání výsledků tehdejší jazykovědy. Rozbíjí totiž strukturalismus formální linguistiky saussurovské a na jeho místo zavádí pojem „souhrn rozlišujících znaků“, s kterým si nevíme dost dobře rady. Potíže, které z toho vznikají, doléhají hned na samého autora. Jazykovědný výklad totiž těchto rozlišujících znaků, jejichž souhrn má tvořit individuální styl jednotlivce, vede nevyhnutelně k poznávání jen isolovaných prvků jazykového systému, což by ovšem znamenalo krok zpět k naivnímu formalismu nahodilých znaků, jaký můžeme pozorovati v positivisticky orientovaném jazykozpytě mladogramatiků. Tím, že se Gaertner zříká strukturálního pojetí individuálního systému, dostává tedy disiecta membra rozlišujících znaků, což zřejmě není na prospěch ani jeho koncepci stylu. Z některých odstavců rozpravy, o níž je řeč, je vidět, že autor, snad dosti mlhavě, ale přece si jen uvědomoval toto nebezpečí. Říká totiž, že „styl vůbec jako jev složený jest v souhrnu aktů synthesou, a tedy něčím do jisté míry jiným než matematickým součtem svých skladebných částí.“[15] Ale přesto je třeba zjistit, že Gaertner nedoceňuje význam problému, když se snaží vymanit se z něho jen naivním naturalismem, za jehož překonání přece vděčíme ještě mladogramatikům. „Styl totiž jako člověk — tu užiji výstižného přirovnání francouzského estetika Basche — není mechanismem, sestaveným z různých kousků, mechanismem, který umělec harmonicky uspořádal, ale organismem, jehož všecky nejrozmanitější funkce vyplývají z téhož živého zárodku.“[16] Ve světle celé vyložené doktriny postulát celostního nebo organického zkoumání jevů stylistických, opřený o tato slova, zůstává, jak se zdá, pium desiderium autorovo, zakládající se ostatně na nedorozumění nebo neporozumění podstatě vlastních, právě vyložených názorů.

[146]Nezávisle na konkretních úvahách o předmětu stylistického bádání Gaertner se snaží v oné rozpravě rozřešiti též otázku charakteru vědy, kterou analysuje, snaží se ji zařadit do příslušného vědního typu. V této věci se již dovolává Rickerta, který proti generalisujícím vědám nomothetickým postavil individualisující vědy historické. Ale zase, když Gaertner vstupoval na tento neobyčejně těžký terén otázek metodologických, neuchránil se klopýtnutí, která potom zanechala stopy na dalších vývodech, týkajících se logické stavby jím postulované stylistiky. Dovolávaje se Rickerta, uvádí totiž jeho úhrnný protiklad, nerozlišuje v něm protiklad dvojí skutečnosti od protikladu dvojího typu věd, týkajících se této dvojí skutečnosti. Proto se též spokojuje přiřaděním opakovatelných jevů jazykových k linguistice a jevů neopakovatelných zase k stylistice — docela zapomínaje, že každá z těchto dvou odlišných skutečností vyžaduje vytvoření zvláštních, adekvátních nástrojů bádání. Výsledek tohoto nedopatření je ten, že se při bádání historickém stylistika nutí, aby užívala pojmového aparátu vědy formální, která se nijak nedovede zmocnit a vědecky zpracovat jevy neopakovatelné, jedinečné. Tu je právě pramen zaměňování pojmů nesourodých a ztotožňování jevů nesouměřitelných. Styl se tu na př. jednou definuje jako „souhrn znaků, rozlišujících individuální systém jazykový od jiných souřadných systémů“, po druhé zase jako „souhrn jazykových jevů v jejich isolovaném seskupování na podkladě jakési individuálnosti.“ A přece je na první pohled patrné, že tato dvojí skutečnost je docela nesouměřitelná: v prvém případě se setkáváme s prvky systému jazykového, tedy s fakty, jež se v rámci systému opakují, naproti tomu v případě druhém máme před sebou nezracionalisovatelné, jedinečné jevy konkretního mluvení.

Přes všechny tyto závažné metodologické nedostatky zaujímají Gaertnerovy rozpravy, věnované problémům stylistiky, čelné místo v polské stylistice orientované linguisticky. Děkují za ně zřejmě ne tak dosaženým konkretním výsledkům, jako spíše neobyčejně cenným hodnotám rázu postulativního i obecnému postoji teoretickému. Překonání estetismu a neodpovědného vciťování se, které se objevuje v humoristických blouzněních na téma krásy stylu toho neb onoho básníka, rázné postavení se proti nesmyslnému positivismu školy geneticko-příčinkářsko-filologické, přetržení pout s tradiční stylistikou, požadování na literárních vědcích důkladné průpravy linguistické, zdůrazňování nutnosti revise nejobecnějších metodologických předpokladů — to jsou nejvýznamnější zisky jeho studií. Leccos z nich ani dnes v Polsku neztratilo na své aktuálnosti: K. Nitsch ještě před třemi lety vytýkal polským literárním badatelům úplný nedostatek jazykovědné průpravy a Manfred Kridl,[17] nejhorlivější zastánce požadavku přestavby polské literární vědy, opřené o výsledky současné metodologie, je stíhán ještě dnes, a to i z kruhů profesorských, nejhrubšími nadávkami a rozmanitými insinuacemi, nevyjímajíc ani výtku bolševismu.

Přecházejíce k dalším teoretickým rozpravám, věnovaným stylistickým problémům, setkáváme se již se samostatným pokusem o rozřešení příslušných otázek, a to u varšavského linguisty St. Szobera[18]. A zase na místo literárního historika na[147]stupuje jazykozpytec, ani tentokrát bohužel nelze mluviti o úspěchu. Neboť celá tato věc se roztroskává o stanovisko odborníka-jazykozpytce, podle něhož by vznikla již dokonce ne linguisticky orientovaná stylistika, leč prostě stylisticky zaměřená jazykověda a vlastně jen jedna z jejích částí. Touto částí je podle Szobera skladba, která by vedle syntaktické stavby a semasiologického obsahu věty měla zkoumat také její formu slohovou. Szober tedy docela zařaďuje stylistiku do mluvnice, traktuje styl také jako pouhý jev jazykový, interpretovaný tu ostatně v duchu linguistického psychologismu.

K tomu, abychom byli značně skeptičtí ke koncepci Szoberově, vede nás už sám fakt, že se za východisko úvah v zásadě teoretických přijímá populární definice stylu jakožto způsobu vyjadřování myšlenek. Tento postup je z povahy věci dosti riskantní a k tomu autor, jako stoupenec psychologického výkladu jevů jazykových, se v zásadě shoduje s onou populární definicí stylu. Nebylo by konečně vůbec třeba si všímat tohoto nejistého východiska a zavésti hned diskusi o teoretických thesích autorových. Tato diskuse by se musila nutně přenést na pole úvah syntaktických, neboť Szoberova stylistika se vlastně obírá jen s jistými znaky věty a jejích ekvivalentů.

Uveďme definici: „Styl jest výsledek uspořádání semasiologických představ, obsažených ve větě, jejím ekvivalentu nebo v syntaktickém útvaru, vzhledem k povšechné představě, ležící mimo oblast jazyka, kterou vyjadřují.“[19] Třebaže byl dříve vysloven požadavek: „Je nutně zapotřebí vytknouti formální vlastnosti slohového jevu,“[20] neproniká tato definice k formálním determinantům slohu, nýbrž jen vymezuje, čeho je tento jev výsledkem. Je třeba si všimnout, že se celek úvah nese vlastně týmž duchem a uvedená definice jest shrnutí jednotlivých vývodů autorových. Kromě toho jsou v této rozpravě místa, která by snad bylo lze uznat za splnění požadavku o potřebě vytknouti formální determinanty stylu. Stavěje proti sobě syntaktickou stavbu věty a její slohovou formu, autor píše toto: „Představy podmětu, doplňku, rozličných výrazů doplňujících a doplňovaných, určujících i určovaných jsou představami funkčními, náleží tedy do okruhu představ syntaktických; naproti tomu kvantita a především jakost výrazů užitých ve větě rozhodují o její formě slohové: na tom přece závisí sloh zhuštěný nebo rozvláčný, barevný nebo plastický, obrazný nebo abstraktní, v souvislosti s tím vznikají tak charakteristické znaky slohu, jako metafory a přirovnání, tu také mají své místo citové hodnoty slohu a dokonce, přihlédneme-li k zvukové stránce výrazů, rytmika a melodie přednesu.“[21]

Tyto dva uvedené Szoberovy výroky se týkají docela nesourodých skupin jevů, takže by se zdálo, že nemohou vedle sebe existovat bez nebezpečí porušení logické stavby vědeckého systému, do kterého je chce vtěsnat. Szober však programově připouští existenci tak diametrálně rozdílných stanovisk vedle sebe, poněvadž ve svém elekticismu, jejž podnes vyznává, nalézá místo jak pro velmi vřelé sympatie k současné formální linguistice, tak i pro zkoumání závislosti logickogramatické a psychologické stavby větné. Odlučování strukturalismu formální jazykovědy od vosslerovského psychologismu by pravděpodobně Szober považoval za úzké doktrinářství, které se nesnáší s mnohostranností vědeckou, tíhnoucí k nejúplnějšímu [148]pokud možná poznání jevů. A přece snaha po zachování jednolité struktury daného odvětví vědy se neopírá o pouhé puristické zamilování si pořádku, nýbrž o neúprosný výrok metodologa: „Každá vědecká teorie jest především pravdivá jen ve vztahu k té skupině jevů, na jejímž podkladě byla vytvořena; přenášení její na jiné skupiny jevů jest chyba, pokud není podepřeno důkazem, že tyto jiné skupiny mohou býti uznány pro vědecké účely v zásadě identické s tou, na které byla původně vybudována.“[22] These pak o zásadní identitě jevů psychických a faktů jazykových se snad nebude přidržovat nikdo ani dokonce z těch linguistů, kteří se nedovedou úplně vymanit z psychologismu své dosavadní vědecké prakse. Někteří z programových eklektiků polských, kteří linguistický psychologismus považují za přípustné doplnění formálního jazykozpytu, sami jej v svých pracích omezují, poznávajíce jeho destruktivní vliv na logickou důslednost vědeckých vývodů. Na př. Zenon Klemensiewicz, autor knihy „Składnia opisowa współczesnej polszczyzny kulturalnej“ (Kraków 1937), na polské poměry převratné, třebaže si docela neuvědomuje metodologické nesprávnosti aplikace psychologických teorií na fakta jazyková, praví výslovně: „Bál jsem se provádět souběžně analysu na základě logickogramatickém i psychologickém.“ První umožňovala vybudování promyšleného a důsledného systému („istotnie dążyłem do tego, żeby każdy składnik wypowiedzenia pojedyńczego, każde wypowiedzenie składowe w złoženiu wypowiedzeniowym miały jednoznacznie i niezmiennie określoną funkcję syntaktyczną i uzasadnione miejsce w systemie“), — druhá naproti tomu „poskytuje výsledky měnivé, neboť … logickogramatická nadřaděnost se vůbec nemusí krýt s nadřaděností psychologickou a věta gramaticky hlavní může být psychologicky vedlejší a obráceně.“[23]

Vidíme tedy, že programově psychologické traktování stylistiky dokonce jen jako nauky o stylových formách věty nejen nemůže snésti kritiky metodologické, nýbrž i ohrožuje prostě přesnost, nebo aspoň jednoznačnost formulací, jedním slovem, je v přímém rozporu se základní logickou správností vývodů jazykozpytce, který při dnešním stavu vědy, s níž se obírá, nemůže se přece vzdáti výsledků současné formální linguistiky. Proto také Szoberův pokus o vědecké fundování základů stylistiky má i z těchto důvodů nejobecnějších hodnotu jen jako diskusní materiál, který může ulehčit správnější precisování stanoviska, oproštěné již od chyb, do nichž se dosud upadalo, a zvláště u nás, kde dokonce takového materiálu nikdy bohužel příliš mnoho nebylo. A opravdu od doby, kdy na valné schůzi Towarzystwa mił. jęz. pol. Wędkiewicz referoval o své předválečné ještě brožurce (na poč. r. 1922), lze pozorovati v polských kruzích linguistických dosti oživený zájem o otázky stylistické (2 rozpravy a 2 články Gaertnerovy, 1 rozprava Szoberova, sporadické poznámky Nitschovy, všechno za necelá dvě léta), ale potom od r. 1924 do dneška nikdo z polských jazykozpytců se tak důkladně s těmito otázkami již neobíral.

Polská linguistika dala otevřeně najevo v této věci úplné desinteressement, ač si vůbec nenalezla zástupce v oficiální literární vědě: „Hlavním důvodem toho, že se badatelé při studiu naší literatury téměř výhradně obírali s její stránkou [149]historickou a moralistickou a že zanedbávali stránku estetickou, nebo aspoň estetiku jazykovou, o které se obyčejně vykládají samé banální fráze — byl dosud nedostatek jazykozpytné průpravy. Neboť co podstatného o jazyce individuálním, a to o jazyce neobvyklém, může pověděti ten, kdo ví velmi nepatrně a někdy docela nic neví, co to jazyk vůbec je. Z toho by vyplýval zdánlivý paradox, že se k estetickému hodnocení básnického jazyka lépe hodí linguisté než literární historikové. Vskutku by tomu tak bylo, ale jen tehdy, kdybychom už napřed vyloučili možnost linguistické průpravy literárních historiků… Neztrácejme však naděje, i mezi nimi se nyní nalezne větší počet jednotlivců s průpravou jazykozpytnou.[24] Těmito slovy hodnotí situaci K. Nitsch, snad nejpokrokovější ze staré generace polských linguistů. Je hodné pozoru, že se předpověď znamenitého dialektologa opravdu začíná pomalu plnit. Neboť skutečně čím dále tím více vzrůstá zájem o jazykozpytná studia, ostatně zejména mezi nejmladší generací polonistů, zvláště mezi těmi jejími představiteli, které sdružuje tradice, poutající se k osobě a vědecké činnosti Kazimierza Wóycického, který se snad první v Polsku otevřeně a rozhodně postavil proti vědeckému positivismu dnes už nechvalně proslulé školy filologické.

Postavení Kazimierza Wóycického v polské stylistice a jeho význam pro polskou literární vědu vůbec mohou být teprve dnes náležitě oceněny. Pro ty, jimž dnes v Polsku nedostačuje filologické zaměření oficiálního literárního studia, Wóycicki byl vždy živým symbolem toho směru, jenž si teprve dnes, zarytě odmítán představiteli universitní vědy, pracně dobývá místa, jež mu patří. Neboť již v samých počátcích své vědecké činnosti se Wóycicki rozhodně postavil na stanovisko autonomnosti uměleckého literárního díla a hned zdůrazňoval požadavek nutnosti strukturálního pojímání jevů literárních. „Umělecké dílo,“ čteme v jedné z jeho ještě předválečných prací, „tvoří charakteristický, v sobě uzavřený celek, jenž se skládá z jistých složek, které jsou v jistých vzájemných vztazích. V uměleckém díle každý prvek nabývá zvláštního smyslu a významu, žije odpovědným způsobem a působí jen ve spojení s jinými a tímto spojením, všecky složky se spojují ve společném usilování, směřují ke společnému cíli.“[25] A dále: „Vytrhování z básnického díla myšlenek, situací, postav, krajinomalby a podávání jich, jako kdyby existovaly samy o sobě, musí vésti k zásadním nedorozuměním, nepřihlíží-li se s jedné strany k úloze, jakou má jistá podrobnost v celku, k vyzařování podrobnosti, lze-li se tak vyjádřit, v nejskrytější zákoutí díla, s druhé strany podceňují-li se ty změny, kterým podléhá kterákoli složka díla, pozorovaná prismatem všech složek předcházejících a následujících, nejbližších i nejvzdálenějších.“[26]

Postavení Wóycického v polské stylistice je těsně spjato s tímto obecným stanoviskem metodologickým, jehož výrazem jsou i dva výše uvedené úryvky. Vyznačuje je pochopení důležitosti, jakou mají pro zkoumání již čistě stylistická výsledky bádání jazykovědného, a umění těžit z nich pro tuto přece poněkud odlišnou vědní oblast. Neboť on jediný v Polsku se vlastně uchránil mechanického spojování kategorií stylistiky tradiční s novodobými teoriemi jazykovědnými, což téměř u všech představitelů polské literární vědy s sebou přineslo výsledky při nejmenším [150]neutěšené. Mám tu na mysli ono drobení literárního díla na nesčetné kategorie stylistiky tradiční, ony statistické přehledy nejrozmanitějších figur a tropů, které — jak je obecně známo — vyrostly z positivistického formalismu, obráceného k nahodilým znakům. Tento jev, překračující ostatně hranice Polska, je výsledkem metodologického omylu, jehož se stále dopouštějí dokonce i ti, kteří se orientovali v strukturalistických tendencích současné formální linguistiky. Ve snaze zkoumat zejména jazykovou strukturu literárního díla, užívali nástrojů, které byly v linguistice orientované stylisticky vytvořeny za účelem ne analysy díla, nýbrž jazykového systému tvůrce. Pojmový aparát jazykozpytný byl přitom obohacen o celý arsenál kategorií tradiční stylistiky a pomocí takto zkonstruovaného systému pojmů chtěli poznati jazykovou komposici uměleckého literárního díla. Výsledky byly — jak jsem se zmínil — velmi neutěšené, ale v konkretních vědeckých badatelských pracích — nebylo jiných. Troška gramatické analysy (která ve skladbě nikdy nevynikala), troška výčtu a systematického uspořádání t. zv. stylistických ozdob, troška estetisujícího vciťování do nezvyklého vždy krásna jazyka analysovaných děl, to je vše, co bylo v Polsku vykonáno v konkretních pracích, věnovaných zkoumání „jazyka a slohu“ (neboť tak se to vždy nazývalo) děl toho nebo onoho básníka.

Zatím v jedné z teoretických rozprav Wóycického, docela neprávem zapomínaných,[27] nalézáme neobyčejně cenné podněty, jejichž rozvedení by mohlo, ne-li zlikvidovat filologii, cejchovanou na tom úseku ještě Vosslerem jako „páchnoucí hřbitov,“ tedy aspoň poskytnouti materiál k diskusi, jež by najisto nebyla neplodná.

Wóycicki totiž věren svému požadavku strukturálního chápání literárního díla pokouší se vytvořit takové formální kategorie, které by mohly zahrnout nějaké větší slovní celky, než jsou všechny tropy a figury. Za pomoci ostatně ne docela šťastně volených pojmů řeči nepřímé, přímé a polopřímé se tu Wóycicki snaží vystihnouti strukturální různorodost vypravování, tedy té slovní konstrukce, která vedle dialogu a monologu jest nejvýznamnějším činitelem jazykové komposice díla. To vše jsou však jen podněty, neboť Wóycicki bohužel nevytvořil pevného vědeckého systému stylistiky. Třebaže dokonce i tyto podněty jsou místy zatemněny psychologismem, který tehdy proslavil i diskreditoval v stylistice jméno Ch. Ballyho — jejich význam na polské půdě je tím větší, že dodnes jsou v Polsku jediným originálním pokusem, jak se vymanit z gramatiky a obrátiti se ke zkoumání jazykové komposice díla.

Velmi charakteristický pro zájmy nejmladší polonistické generace je fakt, že se s druhým takovým pokusem setkáváme v edicích varšavského Kola Polonistów Studentów Uniwersytetu Józefa Pilsudskiego, v t. zv. Archiwu tłumaczeń z zakresu teorji literatury i metodologji badań literackich“. Jsou to zejména práce ruského učence V. Vinogradova: „Jazyk literaturno-chudožestvennogo proizvedenija“ a „Problema skaza v stilistike“, přeložené Janinou Kulczyckou a Františkem Siedleckým,[28] který je již dnes znám jako jeden z nejlepších polských znalců problémů veršování. Nebudu se tu podrobněji zmiňovati o uvedených rozpravách Vinogradovových už proto ne, že to jsou přece jen překlady a jejich úloha v polské literární vědě nejlépe [151]vysvitne tehdy, až začnou vycházet původní práce zaměření formálně linguistického. Neboť cílem „Archivu překladů“ je, jak to prohlašují vydavatelé, nejen vyplniti jednu z nápadnějších mezer polské literární vědy, neobyčejně chudé na práce prohloubující její základy teoretické i metodologické, nýbrž též povzbuditi k dalším, již samostatným pracím v tomto oboru.

Nynější samostatné polské práce z oboru metodologických základů stylistiky jsou povahy docela jiné než vše to, o čem jsem se výše pokusil referovat. Jediný dnes tvůrčí znatel těchto věcí v Polsce — Zygmunt Łempicki — není totiž představitelem formální stylistiky, nýbrž t. zv. filosofie stylu a zůstává spíše vzdálen problémů souvisících s linguistickou orientací stylistiky. Názory Łempického, jejichž výrazem jest jeho poslední rozprava o problému stylu[29], podléhaly dosti podstatným změnám, třebaže se vždy dovolávaly idealistických koncepcí filosofických. O tom, jak silně si Łempického podmanil onen idealismus, který se téměř spontánně obrodil ve všech evropských zemích, svědčí nejlépe fakt, že v článku v podstatě přehledném z r. 1920, referujícím o zásadních problémech současného jazykozpytu,[30] nenalezl ani místa pro jméno de Saussura, tvůrce formální linguistiky, který přece rovněž jako idealismus vyrostl jako negace naturalismu, historismu a psychologismu. Duchovním otcem současného idealismu je — jak je známo — Croce. A také dříve, než se novodobé německé filosofii podařilo přervat mateřské pouto, spojující ji organicky s názory jejího italského patrona, vše, co mělo ctižádost representovati idealismus v jednotlivých vědních úsecích, musilo se nutně opírat o ten neb onen výklad příslušných odstavců knih idealistického Zjevení. Je pochopitelné, že se musily vyskytnout i výklady „heretické“, které již potom vedly k rozporům s výklady obsaženými v nauce mistrově. V Německu byl takovou heresí[31] vosslerismus, kdežto na půdě polské se jí staly názory Łempického (další poznámky objasní jejich vztah k vosslerismu), aspoň ty, jež se týkají koncepce „čisté poetiky,“[32] zčásti též ty, jež pocházejí z dob, kdy autor vytyčoval „cesty a cíle současné stylistiky.“[33]

Pro stylistiku nejvýznamnějším bodem z filosofického systému Croceho byla — jak je známo — jeho teorie exprese. Łempicki to podtrhuje slovy: „Teorie Croceho je důležitá a cenná již pro samo zdůrazňování momentu exprese a vyjadřování v umění.“[34] A dále už ve formě výtky: „Croce i Vossler vystoupili s určitou thesí, ale nevytyčili zásadní problém; ten teprve vyrůstá ve chvíli, kdy se tážeme na způsob vyjadřování, na vztah výrazu k tomu, co se vyjadřuje. Tu teprve vystupuje problém vyjadřování v celém svém významu.“[35] A hned potom závěr: „Poetika jako nauka o výtvorech — a to zejména o útvarech psychofysických — které vyjadřují jakési útvary psychické, stává se proto s jedné strany částí obecné teorie o znacích [152](„semiotiky“), se strany druhé částí obecné hermeneutiky, t. j. nauky o porozumění znakům neboli výrazům. Tím, že totiž zkoumá druhy a způsoby výrazu v poesii, stává se poetika zároveň uvedením k jejich porozumění. V hierarchii věd, které se obírají teorií znaků nebo slovních výrazů, představuje nám poetika stupeň nejvyšší; obírá se s útvary-výrazy nejvyššího řádu, zatím co gramatika, metrika, rétorika a stylistika po řadě mají za předmět svého bádání stále vyšší řady útvarů.“[36]

Celý tento výklad se zakládá na mylné — podle mého mínění — interpretaci croceovské teorie výrazu. Tato teorie jest — jak je známo — typicky monistická, není v ní vůbec místa na protiklady nebo aspoň na zkoumání vztahu mezi vyjadřujícím a vyjadřovaným. Vzdálené stopy dualismu tu nejsou něčím skutečným, nýbrž vyplývají jen z pochopitelných potíží terminologických. V základě výraz — jak to Croce nejednou zdůrazňuje — je „duchovní estetickou synthesou,“ jest „uměleckou visí,“ jejíž vnější realisace již nemá nic společného se skutečnou tvořivostí. Vše to, co umožňuje vnímání této tvůrčí synthese hrubého materiálu zážitků, není již věcí umění, nýbrž technické zručnosti, jíž přece nejsou zbaveni na př. malíři-kopisté, i kdyby přitom byli úplně neschopni umělecky samostatně tvořit. Máme-li už užít termínů forma a obsah, zatížených dualistickým dědictvím, tedy v světle monisticky chápané koncepce Croceho bychom zjistili, že umění nemá obsah, nýbrž jen formu — výraz. Tuto formu je třeba chápat jako estetickou synthesu nezformulovaného materiálu zážitků a ne jako znak ani jako „způsob vyjadřování“, jak to vlastně interpretuje Łempicki. Proto také croceovská teorie výrazu nemá nic společného se semiotikou neboli teorií znaků. V duchu této teorie znaků fakticky „činnost tvůrčí se uskutečňuje na něčem, co již existuje před započetím činnosti a trvá dále i po jejím dokončení a co lze nazvati materiálem činnosti,“ a „tímto materiálem v poesii je jazyk“ — ale taková formulace jest již úplným popřením estetiky Croceovy, podle níž tvůrčím materiálem jsou přece dojmy a emoce, ne naturalisticky chápané prostředky jejich vnější realisace.

S podobným výkladem croceovské teorie výrazu, organicky — jak jsme viděli — spjaté s jeho spiritualistickým monismem, setkáváme se na německém území v celé t. zv. novoidealistické škole. Třebaže se Vossler, hlavní vůdce této školy, Croceho stále dovolával, „herese,“ jakých se ve jménu svého mistra dopouštěl, byly ještě větší než volnost interpretace Łempického. Němečtí novoidealisté totiž nesoustřeďovali svůj zájem na sám — ostatně dualisticky interpretovaný — výraz, nýbrž na podklad, na němž — podle jejich mínění — musil vznikat. V jazykozpytě tedy nezkoumali jazyk, nýbrž snažili se jen proniknouti k pramenům jazykové tvořivosti. Odtud vyplynul jako metoda genetismus a jako nevyhnutelný důsledek psychologismus. Nevšiml si toho hned dokonce ani Łempicki, který ve výše zmíněné rozpravě podtrhuje ve Vosslerových názorech „protigenetické, tedy ne psychologické, ani historické stanovisko vzhledem k funkci a formě vyjadřování, jakou je v prvé řadě jazyk.“[37] Ve svém dualistickém výkladě croceovské teorie výrazu Łempicki nevyvozuje úplně psychologistické důsledky, neboť je v Polsku nejzapřisáhlejším protivníkem psychologismu, který se ještě tehdy — v rozpravě o čisté poetice — snaží překonati výsledky bádání tehdejší fenomenologie.

Docela jiného rázu překonání psychologismu nalézáme již v nejnovější práci [153]Łempického, věnované výhradně problému stylu. Též vosslerismu se tu konečně dostalo náležitého hodnocení: stylistika, representovaná novoidealisty, „vyčerpává se vlastně v řadě velmi důvtipných nápadů, snažíc se vyčísti v stylu rysy psychického profilu tvůrce.“ A dále: „t. zv. idealismus této školy není v podstatě ničím jiným než psychologismem.“[38] Pokud běží o vlastní koncepci Łempického, je třeba podotknout, že pojem výrazu jest nadále ústřední kategorií představeného vědeckého systému stylistiky. Jest jen jinak pojat. V rozpravě o čisté poetice se mluví o způsobech výrazu v poesii, při čemž se prohlašuje, že „slovo tu není jen výrazem v běžném smyslu, t. j. znakem s jistým významem, nýbrž též projevem jisté individuality a jejích životních zkušeností.[39] Fenomenologické pojetí vyjadřovaných zkušeností v jejich vzájemných vztazích k vyjadřujícím znakům a zachycení takových vztahů těch znaků, které lze zařaditi do „čistých“ nebo formálních kategorií předmětných, jako jsou jednota, rozmanitost, souvislost, složenost, symetrie, proporce, to je zhruba vše, co lze z této rozpravy vytěžit pro samou stylistiku. Zato v poslední své rozpravě o stylu mluví již Łempicki o něčem mnohem širším, o něčem, co vyplynulo ze spojení jeho dualistické teorie výrazu ne již s fenomenologií, nýbrž s obecnou filosofií bytí, v tomto případě s heideggerovskou filosofií existenciální. „V jeho (Heideggerově) filosofii s pojmem bytí neboli existence jest nejtěsněji spjat fakt života v nějakém světě neboli prostředí. Existovat podle Heideggera znamená tolik jako býti na světě (In-der-Welt sein). To tedy znamená, že svět je částí naší existence, že vstupuje hluboko do našeho života, splývá s ním a dodává mu příslušnou podobu. „Substancí člověka není duch, ani synthese duše a těla, nýbrž existence…“ Bytí jest vlastně ustavičný, až do smrti trvající zápas člověka se světem uprostřed měnících se nálad, starostí hnětoucích člověka a stále se probouzejícího strachu.“[40] A odtud již závěr: „Umění, které je výrazem tohoto bytí, svádí se ve své obsahové osnově do jistých nadosobních vzorů lidského bytí, a pokud jde o styl, musí odhalit tu sílu, jakou ze sebe emanuje bytí, které jako takové je stálým zápasem sil. Ve slohu se tento charakter bytí objevuje jako pronikání autorova individuálního výrazu celou řadou prvků nadosobních, nadindividuálních z té sféry aneb také atmosféry duchovní, do které člověk vrostl.[41] Tedy: „zachytit, vydobýti a ukázat sílu utvářející styl, sílu, která je výsledkem vnitřního zápasu nebo též působení něčeho, co si básník velmi často sám ani neuvědomuje“[42] — je vlastní a poslední cíl zkoumání stylu.

Věcná diskuse o ontologii, obsažené v uvedených výrocích, je zřejmě docela nemožná. Buď totiž vyznáváme jeden světový názor a v tom případě přijímáme vše, nebo vyznáváme nějakou jinou teorii skutečnosti a potom všechno a limine by patřilo zamítnout. Zůstává tedy jedině diskuse metodologická, pohybující se ostatně hlavně v rámci tvrzení ontologických. Běží tu zejména o logickou správnost teorie skutečnosti formulované autorem. Sám Łempicki po té stránce již předvídal některé výtky protivníků a snažil se je předem zneškodnit. Když mluvil o „bytí“ jako zápasu energie psychické s mocí duchovní, uvědomoval si, že může býti napaden aspoň pro nedokazatelnost svého spiritualismu. Říká totiž doslovně: „Úvahy na téma ze sféry duchovní se dnes v Polsku setkávají s projevy skepse. Ten, kdo v té neb oné souvislosti píše o sféře duchovní a projevech ducha, může být na př. postaven se strany nejvážnějšího [154]představitele vědy před otázku: „A viděl jste ducha?“[43] Na to tedy autor odpovídá, že tu vůbec neběží o sféru vlády nějakého absolutního ducha: „Sféra duchovní je prostě sféra nadindividuální, nadjevová, transubjektivní, nadosobní.“[44] Je jasné, že vzhledem k této formulaci žádný rozumný člověk nebude již autora podezřívat z naivního spiritualismu. Je tedy již vše ostatní v nejlepším pořádku? To nikoli. Otázka duchovní sféry totiž není významu principiálního. V základech existenciální filosofie tkví přece jiná these, kterou jen tak odbývat v žádném případě nelze. I když se zabezpečil před nezdůvodněnými možnými výtkami skeptiků, větřících v tom všem naivní spiritualismus, autor již vůbec nepředešel analogickou otázku: „Odkud víte, že substancí člověka je bytí a že právě tak tomu je?“ Chtěl-li by na to v replice odpovědět, že ona these je povahy axiomatické, musil by nejprve 1. srozumitelně tento problém formulovat a 2. zaručiti intuitivní samozřejmost předešlých vět. Uvedená filosofie neplní žádnou ze jmenovaných podmínek, aspoň ne v té podobě, jak se nám podává, poněvadž ani nevíme, co značí, že substancí člověka je bytí, ani — i když dokonce jaksi na zkoušku připustíme srozumitelnost užívaných termínů — nebude nám intuitivně jasné, proč substancí člověka má býti právě bytí.

Takto se nám — v nejhrubších ovšem obrysech — představuje vše, co bylo dosud v Polsku vykonáno pro upevnění teoretických základů stylistiky. Je ovšem těžké sumárně hodnotit dosažené výsledky. Nelze totiž nepřihlížeti k vnucujícímu se dělení na dva protichůdné směry, na stylistiku filosofickou a linguistickou. Bilance té první přes své kvantitativně nepatrné rozměry by byla spíše kladná, a to již proto, že tento směr má v Polsku velmi vážného — a co je nejvýznamnější — stále tvůrčího představitele, kterého si i v Německu, vlasti filosofie stylu, váží tak, jako snad žádného polského představitele věd humanistických. To, co lze vytknouti Łempickému, dá se téměř úplně přenésti i na všechny ostatní, kteří tento směr představují. Proto také jeho posice mezi představiteli zmíněného směru jest co nejpevnější, ač posici samého směru za tak pevnou beze sporu uznat nelze.

Docela jinak je tomu se stylistikou zaměření linguistického. V tomto oboru jsme nyní bohužel tak pozadu, jako snad v žádné z disciplin humanistických. Stačí povědět, že od dob, kdy vyšla poslední rozprava Gaertnerova, tedy plných 13 let se neobjevila ani jedna rozprava, ba ani jeden článek, v kterém by se vážně diskutovalo o problémech už jednou nadhozených nebo který by přinesl nějaké nové pojetí. Vyšly sice práce, v kterých se autoři na konkretním materiále pokoušeli přerušiti dosavadní letargii,[45] nikomu se však přes nejlepší vůli, přes velké ambice a vynaloženou námahu nepodařilo dostati se ze začarovaného kruhu formálně psychologisticko-estetisujícího eklektismu.

Nic z toho, co se nyní v tomto oboru publikuje, neopravňuje tedy k příliš velikému optimismu do budoucnosti. Zdá se, že obrození polské literární vědy slibuje jedině vědeckoorganisační působnost Manfreda Kridla, profesora vilenské university, který ve svém semináři a kolem započaté sbírky „Z zagadnień [155]poetyki[46]“ seskupuje úzký kruh žáků zajímajících se obecnými problémy literární teorie a metodologie.

Podobný postoj, zdá se, převažuje i v střediscích utvářejících se při studentských Kolech polonistických (zejména v Poznani, ve Vilně a ve Varšavě), o jejichž vědecké činnosti (mezi jiným vydavatelskopřekladatelské) lze nyní povědět aspoň tolik, že si získala … co nejhorší mínění mezi většinou představitelů polské oficiální literární vědy. — A to už znamená beze sporu mnoho.

 

Ve Varšavě v dubnu 1937.

(Z pol. rukopisu přeložil Ad. Kellner.)


[1] Lucjusz Komarnicki, Dotychczasowy stan stylistyki polskiej i najważniejsze postulaty jej na przyszłość,Warszawa 1910.

[2] Ibid., str. 26.

[3] Ibid., str. 33.

[4] Ibid., str. 33.

[5] Stanisław Wędkiewicz, O stylu i stylistyce, Kraków 1914.

[6] Język polski VII (1922), čís. 2, str. 53.

[7] Resumé této diskuse i referátu srov. v Języku polskim VII (1922), čís. 2, str. 37—53.

[8] Ibid., str. 50.

[9] Ibid., str. 50.

[10] Ibid., str. 48.

[11] Ibid., str. 49.

[12] Srov. především: O zadaniach stylistyki, Kraków 1922, Pol. Akad. Um., 80, str. 30 — a Stylistyka jako metoda indywidualizująca w badaniach językowych, Prace filologiczne, sv. X (1926), str. 144—182 (také jako zvláštní otisk z r. 1924).

[13] O zadaniach stylistyki, str. 14.

[14] Ibid., str. 24.

[15] O zadaniach stylistyki, str. 19.

[16] O zadaniach stylistyki, str. 19.

[18] Zjawiska stylu w stosunku do innych zjawisk językowych i stanowisko stylistyki wobec językonawstwa. Prace lingwistyczne ofiarowane Janowi Baudouinowi de Courtenay, Kraków 1921, str. 162 n.

[19] Ibid., str. 169.

[20] Ibid., str. 166.

[21] Ibid., str. 167.

[22] Florjan Znaniecki, Wstęp do socjologji, Poznań 1922, str. 30 sl.

[23] Zenon Klemensiewicz, Z rozważań o wątpliwościach problematyki składniowej, Język polski XXII (1937), čís. 2.

[24] Kazimierz Nitsch, Z zagadnień języka Mickiewicza, Język polski XIX (1934), čís. 5.

[25] Kazimierz Wóycicki, Jedność stylowa utworu poetyckiego, Sprawozdania z posiedzeń Towarzystwa Naukowego Warszawskiego, Wydział Językoznawstwa i literatury. Rok VII (1914), čís. 2, str. 5.

[26] Ibid., str. 6.

[27] Kazimierz Wóycicki, Z pogranicza gramatyki i stylistyki (Mowa zależna, niezależna i pozornie zależna). Przegląd humanistyczny. R. I (1922), T. I, str. 75—100.

[28] Leo Spitzer, Karl Vossler, Viktor Vinogradow, Z zagadnień stylistyki, Warszawa 1937, Archiwum Tłumaczeń…, zesz. 2.

[29] Zygmunt Łempicki, Zagadnienie stylu, rozprawa wstępna do książki: L. Spitzer, K. Vossler, V. Vinogradov, Z zagadnień stylistyki,Warszawa 1937.

[30] Zasadnicze problemy współczesnego językoznawstwa, Eos 1919—1920, též jako samostatný otisk, Poznań 1921.

[31] Mluvím-li o „heresi“, chtěl bych poznamenat, že mi tu vůbec nejde o nějaké hodnocení ve smyslu negativním; mým úkolem jest jen ukázat, jakými cestami se ubíralo myšlení představitelů současného novoidealismu.

[32] Zygmunt Łempicki, W sprawie uzasadnienia poetyki czystej, Księga pamiątkowa ku uczczeniu Kazimierza Twardowskiego, Lwów 1921.

[33] Drogi i cele współczesnej stylistyki, Neofilolog, r. I (1930), zesz. 3.

[34] W sprawie uzasadnienia… str. 182.

[35] Ibid., str. 182—3.

[36] Ibid., str. 183.

[37] Ibid., str. 182.

[38] Z zagadnień stylu, str. 24.

[39] W sprawie uzasadnienia poetyki czystej, str. 184.

[40] Zagadnienie stylu, str. 19.

[41] Ibid., str. 20.

[42] Ibid., str. 21.

[43] Ibid., str. 25.

[44] Ibid., str. 25.

[45] Zmínky především zasluhují tyto rozpravy: Roman Pollak, Godfred Tassa Kochanowskiego. — Stanisłav Adamczewski, Oblicze poetyckie Bartolomieja Zimorowicza. — Týž, Serce nienasycone. — Viktor Weintraub, Język Kochanowskiego. — Ignacy Fick, Język Norwida. — Irena Słavińska, Uwagi o stylu „Hymnów“ Kasprowicza. — Janina Rasnowska, „Žywe kamienie“ Wacława Berenta.

[46] Dosud tu vyšly: Manfred Kridl, Wstęp do badań nad dziełem literackiem. Wilno, 1936. — Jerzy Putrament, Struktura nowel Prusa. 1939. — Karol Zawodziński, Zarys wersyfikacji polskiej. 1936 — Franciszek Siedlecki, Studja z metryki polskiej. 1937.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 3, str. 139-155

Předchozí Mirko Novák: Durdíkova estetika

Následující Václav Flajšhans: Linda a Rukopisy (Dvě jazykovědné úvahy jubilejní — k 16. září 1937)