Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Linda a Rukopisy (Dvě jazykovědné úvahy jubilejní — k 16. září 1937)

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

Linda et les mss. apocryphes „RKZ“ (Considérations linguistiques à propos de l’anniverssaire du 17 Sept. 1937)

„Musím rozhodně vzíti Hanku do ochrany; tak zcela bez ducha a omezen, jak je snaha dnes ho vylíčit, žádným způsobem nebyl.“
(Jagić, Archiv IV, 1880, 720.)

 

Dnešní, obecně přijatý, názor o původství RKZ tvrdí, že autorem jejich epických skladeb je Jos. Linda; tak to vykládají 1930 H. Jelínek (Hist. de la litt., 2. vyd., 282|3), 1932|5 A. Grund (Dodatky OSN. II, 2; III, 2, s. Hanka, Linda a j.), 1934 Jakubec (Děj., 2. vyd., 357|8), 1936 A. Novák (Děj., 4. v., 297) atd. Vědecky to zdůvodnil 1900—1901 J. Hanuš v Listech filol., posledně formuloval 1911 (Liter. č. XIX. stol., I, 2. vyd., 810: „skladatel obsahu RZ a básní o Záboji, Čestmíru a Jaroslavu“ je Linda; stč. znění a písemnou úpravu provedl Hanka). Někdy mu bývá připisován i ossianovský Jelen a část klicperovského Zbyhoně.

Po prvé s tím názorem vystoupil veřejně 1. října 1878 A. V. Šembera; důkaz jeho byl nepodařený; vyvrátil jej správně a obšírně 10. června 1879 A. Vašek tak, že v pozdějších opravných kartonech Šembera sám, na str. 151, od svého názoru upustil, dodávaje „viděti zřejmě, že Hanka nejen Libušin Soud staročesky vyšperkoval, ale že byl i jeho spoluskladatelem“. A 23. dubna 1880 v dalším svém spise za autora epiky RK pokládá již Svobodu, rovněž tak mylně. Jiní pak Jungmanna, Marka atd.

Týž názor jako Vašek měli, jak známo, první kritikové Dobrovský, Kopitar — ale týž názor, že podezření se může týkati jen Hanky, měli Palacký i Šafařík. Šafařík ve známém listě píše „o fabrikantu“ (jediném, živém, 1857) a Palacký touž dobou pověděl známé slovo, že by neuvěřil, kdyby se Hanka přiznal. Ostatně, jak známo, Hanka vydával „Rukopis Kralodvorský a jiné výtečnějšie národnie spěvopravné básně vždycky sám, jen ty čtyři padělané — a dával se zobrazovat, velmi pěkně, s RK vedle sebe. Vždy sám — se svými věcmi. Kterak se tedy mohlo ujmout mínění o hlavním autoru Lindovi (neboť konečně něco té drobné lyriky, Hankovi také Hanušem připisované, nemá významu)?

Nemíním zde vyvraceti vývody Hanušovy; máme dnes zcela jiné pomůcky, nežli měl on před málem čtyřiceti lety. Hlavní váhu položil tehdy na srovnání RKZ s Lindou s jedné a s Hájkem s druhé strany. Omezím se zde jen na rozbor Libušina soudu (zkracujeme LS) — je to práce nejlepší, příležitostně se ovšem zmíním také o druhé epice RK — jenom po stránce jazykové, a to ve dvojím směru: 1. co nenajdeme u Lindy, 2. co není u Hájka.

[156]1. Co nenajdeme u Lindy

Noví badatelé byli všichni hypnotisováni jediným faktem: první historický román český, „Záři nad pohanstvem“, vydal v létě 1818 Jos. Linda — a na podzim téhož roku byl zaslán Museu Libušin soud. V Záři jsou nepochybné reminiscence z RK; to poznal již J. Jireček a u dobrého přítele Hankova není v tom nic divného i před vydáním RK, když již v dubnu mohl tisknouti Linda z něho v Praž. novinách ukázku, je také nepochybná shoda v celkovém hájkovském nazírání na život starých Čechů vůbec. Je přirozené: post hoc, ergo propter hoc — LS čerpal ze Záře, čtvrt léta předtím vyšlé.

Ale toto datování je již dávný omyl. R. 1858 vyšetřil přesně Tomek od žijícího ještě zcela hodnověrného svědka, že LS byl již o rok dříve na Zelené hoře; dříve, nežli Záře byla vůbec koncipována. Palacký 1840 se hrubě mýlil, když za nálezce pokládal N. Vaňka — ač mu již dávno předtím Horčička správně naznačil místo nálezu. Ale na Zelenou horu byl patrně přinesen z Prahy, t. j. jeho první výskyt můžeme zcela bezpečně datovat do léta 1817, zároveň asi s RK. Toto faktum je ovšem zastáncům autorství Lindova velmi nepohodlné, ale je nepochybné.

Zrovna tak nepohodlné — a nepochybné — faktum jsou padělané přípisky v Mater verborum, jež nepochybně náleží jenom Hankovi. Je sice jasné, že v nich najdeme bodr pro Hankovu Ludiši, ale takový doklad je velmi řídká výjimka; skoro všechny jsou z Jaroslava, Čestmíra, Záboje — a z LS. Nač vlastně bránil Hanka chybných tvarů Lindových? Slovem Jarobud brání Jarožíra v LS, jarý brání jarého tura v LS i v Jaroslavu! Ale dvě glosy z těch mnohých jsou velmi zajímavé: v LS jsou dva rodní bratři a jejich rodná sestra; rodný ve významu ‚vlastní‘ je nedoložený rusismus. Hanka v Kroku 1822 toto vzácné slůvko doporučil z LS obecné přízni a ujalo se, ačkoli častěji říkáme rodný otec, rodná matka. R. 1822 slůvko bylo zcela osamělé — ale r. 1827 podivuhodnou náhodou se objevily v Mater verborum padělané přípisky bratr rodný ‚frater germanus‘ a sestra rodná ‚germana‘. Zrovna ta dvě slůvka jsou v LS; co vlastně, byla-li Lindova, bylo do nich Hankovi? K tomu, když již věděl, jak ostře Dobrovský LS odsoudil.

Toto druhé faktum ukazuje cestu, jakou můžeme pro kritiku voliti. Nebudeme si všímati jednotlivých odchylek jazykových — vždyť Hanuš pověděl sám (věc ostatně evidentní), že „staročeština (RKZ) jest docela jiná, správnější“ než Lindova —, nýbrž všimneme si spolu myšlenek a věcí, slovy těmi vyjádřenými. Jazyk sám tu mluví velmi zřetelně.

Srovnejme jen (mimo jméno Libuše) veškerá jména Libušina soudu s rovným počtem Lindových jmen v Záři! Stojí tak proti sobě

Lutobor — Chasoň
Ratibor — Běloň
Radovan — Radovín (!)
Svatoslav — Druslav
Strezibor — Horboj (!)
Jarožír — Vesmír (!)
Samorod — Domar
Chrudoš — Návoj
Šťáhlav — Květěnka (!)

Kdo jenom přelétne ta jména, vidí, že celkem proti jménům Libušina soudu nelze věcně ani formálně nic namítati; dokonce „Chrudoš“ je přijatelnější nežli [157]Hájkovo ‚Chrud‘, jež si Hájek odvodil ze jména Chrudimě. Ale Chasoň a Horboj jsou čiré nesmyslné hájkoviny; Květenka je tak rozmazlené jméno jako ty veršíčky, jež potom zpívá; Vesmír (= celý svět!) jako jméno je holá nemožnost a Radovín jest patrně Lindou „opravený“ Radovan, čerpaný z Dobrovského. Autor těchto jmen Záře je naprostý neumělec a neznalec — ten nebyl schopen vytvořit, nedoložené jinak, Jarožír nebo Samorod.

Ale Hanku je i v těch jménech Soudu vidět velmi zřetelně ve jméně Šťáhlav. Dobře věděl, že na Úslavě v blízkosti Radbuzy leží Šťáhlavy a Šťáhlavce, ale přece důsledně přepisoval Staglav. Uvěřil mu to i Šafařík, jenž dokonce vyhledal i ruský doklad Stagolov, neuvěřil mu to Palacký, ale Hanka zůstal věren svému „Stahlavu“. Dával svým nepřátelům zbraň do rukou… Jděme dál!

Vašek již ukázal — pohříchu marně — na cenu a důležitost Hankovy gratulace Dobrovskému v polovici března r. 1817; půldruhého roku před nálezem LS, půl léta před nálezem RK. Jsou tam ohlasy Jaroslava, Záboje, těch nedbejme, ale první čtyři verše zní (otiskl jsem celou tu gratulaci v Poznámkách k Vojtěchovu vydání RKZ, na str. 74—75):

Z toho pahorečku od východní strany,
kde Dobroslav rozbil s čeledí svou stany,
tam kde z věkosněžných Krkonosských skalí
bystré Labe
v dravou Orlici se valí…

a předposlední distichon:

My jsme posud zárod z kmene Dobroslava,
jenž byl v tomto kraji všechněch Čechů hlava

Tento Dobroslav, výtvor Hájkův, je osou a základní myšlenkou celé gratulace. Hanka spojoval s ním jméno Dobrovského (mylně); sám se zval — a Dobrovský ho také tak zval — „krajánkem“ Dobrovského (rod Dobrovského byl ze Solnice, Hanka z Hořiněvsi); oslavou potomků Dobroslavových oslavuje také sebe. To je všechno — i kdyby nebylo podpisu — pouze Hankovo, Linda je tu vyloučen vůbec.

Nuže — v RZ vystupuje dvakrát Lutobor z Dobroslavska chlemca a dvakrát Ratibor ot gor Krekonoší, kromě nich dvakrát jen již Radovan ot kamena mosta. Hanka znal na Náchodsku Litoboř i Ratibořice jakož i Radvanice; ale nejenom to, 10. června 1817 ve svém Uvedení k I. dílu Starobylých skládání na str. XIII vybral z Nekrologu Podlažického takto 3 jména za sebou ‚Lutobor, Radouan, Ratibor‘. Nuže — šest veršů o těchto třech leších náleží zcela bezpečně Hankovi — a již Dobrovský poznal, že také ten ‚kamen most‘ pochází z jeho Geschichte. „Gor Krekonoší = krkonoských skalí“ a „Dobroslavska chlemca“ je totéž chybné sklonění jako „Taterska cháma“ v Jaroslavu; náleží témuž autoru.

Ale ještě zajímavější je rozbor toho „Dobroslavska chlemca“. Vlastně máme čísti — a tak také to poznali Palacký a Šafařík — „chlmka“. Oni se ovšem rozhodli[1] pro obvyklejší „chlumec“. Ale když si všimneme toho „pahorečku“, poznáme, že [158]třeba čísti chlmka, tak jako je v Jaroslavu. Autor tedy věděl, že třeba čísti ‚chlmka‘, přece však nechal druhé čísti chybně…

A ten L’utobor! Vedle něho v LS máme Strezibora ‚ot Sázavy ladny‘ — jsou to jména podobně tvořená. V RK čteme epickou báseň „Ludiši“, kterou však svorně všichni připisují ne Lindovi, nýbrž Hankovi proto, že je to prostý ohlas soubojů ve Štilfrídovi. V této básni, zcela Hankově, máme jména Lubor a Střebor, obě nedoložená, jež posledně ještě Polívka vykládal mechanickou, analogickou příponou -or (jíž však nebylo). Mýlil se: správný výklad první uhodl 1858 Palacký, jenž poznal, že u těchto jmen je vysuta střední slabika, tedy zde -to- a -zi-. Tento výklad je správný a Hankovi byl znám již r. 1817. Nebylo sice nikdy takového vysouvání střední slabiky — mistrná práce Hankova je patrná v tom, že plné tvary ponechal v prastarém LS a zkrácené, otřené určil pro pozdní Ludiši. Arci, Palackého pochopení Hankovy metody mělo za následek první jazykový útok na RK; Miklosich ještě 1859 užil jmen RKZ ve své základní práci o jménech osobních, ale během korektur ho upozornil Feifalik na nemožný „zákon“ o vysouvání středních slabik — a tak Miklosich na konec škrtl jména Lubor, Záboj, Ludiše „als nicht hinlänglich verbürgt“, jméno „Střebor“ škrtl již v korektuře.

A že všech těch 12 veršů náleží Hankovi, nikoli Lindovi, se všemi těmi jmény a epithety, ukazuje jasně hned první jméno Svatoslav „ot L’ubice bielé“. Tento „Zuatozlau“ je také v Hankově Uvedení str. XIII citován z Dobrovského. Ale nepozorný písař LS opsal mylně ‚Zutozlau‘, což Hanka ve svých vydáních mylně a nesmyslně četl ‚Zutoslav‘, i když již správné čtení ‚Svatoslav‘ bylo nalezeno. Tak jako nechal chybné čtení ‚chlemca‘ místo chlmka. Věděl jistě, že čtení je chybné — dával svým odpůrcům zbraň do rukou… Ukazuje to dále „Jarožír ot bred vletorečných“; je to jméno nedoložené — samo o sobě by to znamenalo málo nebo nic, ale v Mater verborum je od Hanky druhé takové jméno Jarobud — padělané —, jež tvoří jaksi spojovací člen mezi Jarožírem z LS a jarobujný z Jaroslava. ‚Jarobujný‘ znal ovšem Hanka již z Tkadlečka, ale tam je to složenina správná, ke kmeni jaro-, jarý (jarobujný smysl = mladý nerozum, jarobujná okatička = mladistvá): kdežto v Jaroslavu ‚jarobujný‘ je ke kmeni jarý = zuřivý, jež v RK i v LS má známý doklad z Igora jarý tur. Zrovna tak je tvořeno v RK jarohlavý, ziařiti se atd. Nuže zde opět vidíme, že to známé ‚zarve jarým turem‘ je tvoření čistě Hankovo i s tím rve m. reve, tak jako je v Jaroslavu řvúce místo řevúce. A pro jistotu čteme v Mater verborum padělanou glosu jarý = vehemens. Ani Jarobud ani jarý ‚vehemens‘ nejsou od Lindy.

Další přejetí z Igora je verš, již Vaškem vytčený, „Sta Lubuša s otňa zlata stola“, druhou část verše čteme třikrát: je to základ celého názoru o slavném Vyšehradě. Také toto „oteň“, tak nemožné a nedoložené staročesky, čteme v Mater verborum v glose sice nejasné, ale nepochybně Palackým, Šafaříkem, Paterou i Hankou správně přečtené. K tomuto Igorovu otьnь utvořeno v KZ docela podle předpisu Dobrovského, jejž Šafařík cituje, nemožné, nedoložené a neslýchané primitivum ‚ot‘ — tak nemožné, jako kdyby k srdnatý a výsluní vytvořil někdo kořenné srdo a sluno (m. srdce a slunce). — A ty tři verše „… s otňa zlata stola“ (což čteme taktéž dvakrát v Igoru) — k nimž přistupuje 4. verš („na stól oteň“) a 5. („v Lubušině otně zlatě siedle“) — jsou přímá reminiscence z Igora, jakož i verš „zarve jarým turem“. Tyto verše jsou i obsahem Hankovy, nikoli Lindovy a ukazují první předlohu, Hankou pak vydanou, Slovo o pluku Igorově.

[159]Ale jsou skládány srbským desetercem, týmž, jímž překládal 1816 Hanka Karadžićovu sbírku srbských písní. A tu čteme v RZ několikrát verše, jako „počechu ticho govoriti“ „je se tako slovo govoriti“ — s chybným ticho m. tiše, počechu m. počachu (jako srbské správné ‚počeše‘), slovo m. slov(a). Tyto verše poznal již 1878 Petruševič jako citát z Karadžiće, přímo z Hankova překladu; nejsou a nemohou býti Lindovy, jsou to hrubé srbismy: ukazoval-li kdysi Brandl, že soudcové na soudě tiše mluvili, nedokázal tím, že ticho govorili; a „je se tako slovo govoriti“ je táž chyba, jako v Jaroslavu „juž se jechu náspy rozkotati“ — a tatáž fráze, jako v Oldřichu „tichými slovesy hovořili“.[2]

Tak tyto čtyři verše ukazují další pramen — srbské písně, jak poznal již sám Karadžić, Dobrovský, Kopitar i Miklosich. A Hanuš již správně poznal, že rovněž ze srbských písní je vzato prvních devět veršů obsahem, poněkud změněným — a že tento úvod (a vůbec celých prvních 23 veršů) náleží Hankovi i myšlenkově, nejenom formou. A táž forma palilogie jeví se i v dalším tekstu básně, což by se ovšem mohlo vyložiti také touž osobou překladatelovou: na to neklaďme váhy!

Kulturní stav dvoru Libušina určil „zlatý stól oteň“ Igorův; básnickou formu srbské písně veršem „i počechu ticho govoriti“, verš sám, chybný proti srbskému deseterci, určil Herder, jehož dva verše „Weh’ denn euch, ihr Böhmen, tapfre Männer — daß ein lindes Weib euch liebt und richtet“ jsou přeloženy jedním „gore mužem, imže žena vlade“ — kde toto ‚imže‘ (shodné s ‚ima‘ ‚im‘) ukazuje k výbornému žáku Dobrovského Hankovi, jenž docela podle Mistrovy nauky v Etymologiku píše církevně slovansky ‚im‘ ‚ima‘ místo ‚ji-‘ atd. Herder nenáleží k pramenům Lindovým — a takového doslovného citátu se Linda varoval.

Zbývá konečně staročeská forma, o které všichni připouštějí, že je Hankova. Ale dva verše mají slovní reminiscence na teksty, jež tou dobou nebyly ještě vůbec vytištěny. Ukázal na ně již Šembera. Jedna shoda je s rkpem Hradeckým: „volte muža mezi sobú rovna“ = „volte mezi sobú jiného“ — sama o sobě nezávadná; ale vzpomeneme-li, že ten verš je z legendy svatoprokopské, že tu legendu (jakož i ostatek rukopisu) Hanka často doplňoval a že v té největší interpolaci má právě také chybný tvar „vzachu mezi sobú radu“, uznáme i verš LS za reminiscenci. Zcela jisté je to při druhém verši „Gore ptencem, k nimže zmija vnori“, jenž podává touž myšlenku jako Alexandreis „(aby) sě had k dětem nevznořil“. Ani ptenec ani zmija (stč. bylo zmie) nebylo v stč.; jsou však doloženy tyto výrazy padělanými glosami v Mater verb. ‚ptence‘ a ‚zmij‘ — tak jako jsme již našli Jarobud, jarý a oteň; již tím se k nim hlásí jako autor padělatel glos. Ale ani tu není konce: LS má chybné ‚vnořiti‘, Alx. správné ‚sě vznořil‘; Hanka však ve svém vydání chybně ‚vnořil‘. Tato chyba r. 1817 nebyla ještě vytištěna; nemůže býti od Lindy. A jděme ještě dále: tento verš Alx. je spojen s veršem Herderovým v jeden celek, je to jedna myšlenka nejenom stč. forma — myšlenka jedna z nejpěknějších, ale Hankova. A tato technika (Herder + Alexandreis) je čistě hankovská; tak jsou jeho písně — i písně RK — amalgamovány ze dvou nebo několika předloh. Dovedl-li Hanka vytvořit sám nejkrásnější partie — nádherný [160]úvod a silný tento vrchol děje, k čemu potřeboval Lindy? A je to táž technika jako v gratulaci Dobrovskému: od pěkného úvodu o pahorečku, kde Dobroslav rozbil stany — až k hrdému ‚My jsme posud zárod z kmene Dobroslava…‘[3]

Látka básně je ovšem prastará — a Herder již sám ukazuje k Hájkovi. Hájek byl arci znám Lindovi jako Hankovi — Hanka zase výslovně ve svých poznámkách k článku A. Popova 1846 v Musejníku cituje Hájka jako doklad staročeského umění; a viděli jsme již, že v gratulaci 1817 má svého Dobroslava také z Hájka; poznal to ovšem jasně již Dobrovský. A přece — ač ve věci měl pravdu — Dobrovský se hrubě mýlil, mýlili jsme se všichni.

2. Co není u Hájka

LS i „Záře“ jeví patrnou shodu s Hájkovou Kronikou; Hanuš paralelami naplnil několik stran Listů filol. Ale — opakuji — zcela mylně, jako my všichni, Dobrovským počínaje.

Neboť právě nejkrásnější a nejdůležitější partie v Hájkovi nejsou. Není tam ani Kublajevna z úvodu a Kublajevic ze závěru Jaroslava, není tam „Jarmír“ — ty závěrečné dva verše jsou sice v Oldřichu z Igora, jak se Hanka sám při vydání Igora neopatrně přiznal — znovu na trůn nastupující, nejsou tam boje hostýnské, není tam „Trut, hubící saň lítou“, ten nepatrný veršíček LS, jenž úplně vylučuje Lindu. Palacký z těchto věcí činil doklady pravosti — to není v Hájkovi…

Ale je to všechno v Beckovském — i s tím Hájkem dohromady. Ukázal jsem to zevrubně 1930—1932 ve svých Poznámkách a v Českém časopise historickém. Tam jsem také ukázal, že nějaké staré tradice hostýnské do r. 1620 vůbec nebylo; že Tataři, jimž Panna hostýnská vítězně odolala, byli z r. 1663 a že podklad krásného jádra Jaroslava stvořili uměle r. 1665 dva jesuité, Balbín s Krügerem. A Jaroslav čerpá „tradici“ z Beckovského, z r. 1700! Všechno to, co Hanuš hledal v Hájkovi, mají RKZ z Beckovského. Říkal-li Nebeský s Tomkem, že Hájek měl ještě nějaké opisy básní RKZ, musil Beckovský míti ještě jiné, neboť RKZ se drží jeho znění, nikoli Hájkova.

Že autor Jaroslava četl Beckovského, ukazuje známá jeho slabost. Viděli jsme, že se neubránil doslovným reminiscencím v LS (z Igora, Karadžiće, Herdera), že se jim neubránil v Oldřichu (z Igora, Ossiana), neubránil v Jaroslavu (dva verše z Miliona) — a právě v něm má také z Beckovského správné „zdvihlo se všechno ležení tatarské“ zmodernisováno „pozdviže se vešken tábor vrahóv.“ Něco podobného je ten zmíněný verš LS „ideže Trut pogubi saň lútú“.

Již dávno ukazovali Šembera a j., že je tím myšlen brněnský drak z pověsti velmi mladé. Je zajímavé číst, jak bystrý Palacký si dovede jako historik srovnati tohoto draka s desátým stoletím. Ještě zajímavější je čísti obranu Brandlovu, jenž ujišťuje (arci bez dokladu), že slovo Trut je prastaré a ta nechutná dračí pověst že „je stopa indoevropského mythu dračího“ (obšírný výklad v Obraně 94—99), Trut je Indra, jenž vraždí Vrtru. Jeho výklad přejal slavista Krek — a srovnávány mythy naše i cizí.

Otevřeme-li kroniku Beckovského, dovíme se na str. 788—800 velmi obšírně [161]o založení města Trutnova rytířem Albrechtem Trautenbergrem 20. máje 1006, se dvěma nehorázně padělanými listinami knížat Oldřicha a Břetislava. Beckovskému tuto kroniku půjčil Jan Kryštof Wyzenman z Trutnova — patrně podle starých pověstí, řekl by Brandl…

Ale nikoli. Tato Wyzenmanova kronika, z níž na desíti foliových stranách otiskuje Beckovský výtah, je jenom jeden z mnohých opisů trutnovské kroniky měšťana Šimona Hüttla, jenž zemřel někdy nedlouho po r. 1601 a ve 110 kapitolách popsal vznik města Trutnova od vyhnání Poláků z Prahy za Jaromíra r. 1002 až do r. 1026. Náš ubohý Hájek je nevinné nemluvně historické proti tomuto Hüttlovi — Lippert, jenž v mládí napsal dějiny Trutnova, a Schlesinger, jenž vydal jeho „memoriativy“ (do r. 1601; připojil také nadpisy kapitol jeho kroniky, psané kolem r. 1600), nemohou nalézti dosti silných slov na odsouzení jeho nelidských báchorek, buď jím samým po cizích vzorech a stopou Hájkovou vymyšlených anebo jemu od jiných nesvědomitých vrstevníků namluvených. Krátce — kolem r. 1600 byla Hüttlem po prvé zapsána tato nehorázná báchorka, zalíbila se, šířena v opisech — jeden poslal právě Wyzenman Beckovskému — a z Beckovského ji má Libušin soud!

Rytíř Albrecht Trautenberger byl vyslán Oldřichem, markrabětem lucemburským, knížetem slezským atd., aby vyčistil zemi od Poláků, z Prahy Oldřichem vyhnaných. Přitom objevil draka, vlákal ho do klece, pak do druhé pasti, omámil a udusil dýmem z plamenů rozdělaných, stáhl, kůži pak věnoval knížeti, jenž ji daroval Brnu. Proto ten „Trut“ LS draka nezabíjí jako Indra Brandlův, ani neprobodl jako sv. Jiří, nýbrž jenom „pogubil“. A tato báchorka v XVII. stol. ovládla veřejné mínění — a můžeme zcela dobře věřit, že snad i Hanka ji v okolí králodvorském slyšel.

Ale ovšem v LS ji zpracoval podle Beckovského. A právě Beckovský podá správný výklad obou těch veršů „(Ratibor) iděže Trut pogubi saň lútú, po Radovan ot Kamena mosta…“ I tento verš jsme vykládali chybně. Je jisto, že sám doklad ‚Kamen most‘ je přejat z Dobrovského Gesch., kde tento doklad je vybrán ze známé listiny vyšehradské z r. 1088. Tato listina, v několika exemplářích dochovaná, je však padělek — podle Friedricha z XII. století, podle jiných z XIII. století. Bylo možno se domnívati, že Hanka tento ‚Kamen-most‘ (vlastně ‚Kaměn‘ — z pův. kamněn-?) ztotožňoval s městem Most; ale tento můj výklad je naprosto mylný. Ukázal jsem již, že znal Hanka na Náchodsku Radvanice, německy Raduwenz (= Radovans—); Hüttlova kronika klade založení těch Radvanic do působení rytíře Albrechta Trautenbergra — a právě tento Albrecht postavil v těch končinách r. 1006 první kamenný most, starší ještě než ten vyšehradský z r. 1088, což ovšem se dočetl autor v Beckovském. A takovým způsobem v LS máme již za Libuše „kamenný most“ v Čechách, první snad vůbec v těch lesích herkynských. To vše u Hájka nebylo, Linda neznal.

Historické zprávy o založení Trutnova (arci bez draka, rytíře Trautenbergra, padělaných listin, zpráv Šimona Hüttla) nyní krásně sebral ve svém pracném pokračování „Českých dějin“ Novotného (I, 4, 880—889) J. V. Šimák. Teprve v polovici XIII. stol. zakládají Němci německou ves Trautenawe, časem pak se vzrostlé město stává spolu s Dvorem Králové věnem české královny. Širší výklad 1898 u Lipperta, Socialgeschichte Böhmens, II, 261/6; je tu obsaženo německé jméno Trût — a složená jména osobní Trûtman, Trûtlieb jsou dosud v krajině rozší[162]řena; tento Trut založil koncem XIII. stol. také blízkou ves Trautenbach. Brandl má tedy pravdu; jméno Trût bylo v Čechách — byl to Němec XIII. stol.; kronikářův rytíř s drakem Trautenberger je arci výmysl z doby kolem r. 1600. Ale autor LS svého Truta zcela správně odvodil, přesto že Brandl i J. Jireček hledali marně v něm. Trautenawe slovanské Truten.

A toto vylíčení Beckovského, kterak kníže Oldřich po vyhnání Poláků zveleboval tento Hankův kraj, s Radvanicemi, Litoboří i Ratibořicemi, přitáhlo mocně potomka Dobroslavova. A tu právě vidíme, jak ten ‚kamen most‘ s tím Radovanem, ty „gory Krkonoší“ s tou „saní lítou“, ten „Ratibor z Dobroslavska chlmkajak tyto děje, jména i tvary souvisí velmi těsně s Oldřichem RK, jehož začátek je ztracen…

Nesmíme být ovšem pedantičtí. Nesmíme se divit, jak si mohl lech doby Libušiny vzpomenout na Truta, jenž žil v XIII. stol. a byl patrně přistěhovalý Němec — a jak věděl, že v XVII. stol. „pohubí“ lítého draka? Naopak — musíme vděčně uznat, jak tuto syrovou a hrubou látku Hüttlovu, u Beckovského rovněž prozaicky vyprávěnou, dovedl zhustit do jediného pěkného verše, jenž tak krásně přikrývá nemohoucnost báchorky trutnovského malíře a kronikáře doby rudolfinské.

Takto Beckovský, poslední kronikář Hájkova ražení, podává dnes úplný výklad obou Rukopisů — a zároveň svým veršíkem „zdvihlo se všechno tatarské ležení“ ukazuje přímo na Hanku.

A konečně poslední známka práce Hankovy. Všichni starší vydavatelé pokládali RZ za dva zlomky prastarých básní doby pohanské. Ale je to jedna báseň; autor napsal konec před začátek. Věděl to — a sám tiskl chybně. Dával odpůrcům zbraň do rukou.

Hlavní myšlenku celé jednotné básně pronáší „Ratibor ot gor Krekonoší“ známými slovy „Nechvalno nám v Němciech iskati pravdu — u nás pravda po zákonu svatu — juže prinesechu otci naši — v sěže (žírné vlasti prěs tri rěky).“ Je to zajisté paralela k řeči, kterou neznámý kněz zálabský[4] promlouvá v Ludiši — ode všech kritiků připsané Hankovi — k shromážděnému panstvu: „V mířě válku múdro ždáti — vezdy nám súsědé Němci.“ Obě ty myšlenky vyšly z jedné hlavy.

Báseň sama tedy mluví zřetelně. Ale zřetelně z ní plyne jiná, další věc. Viděli jsme, jak mistrně je dělána — jak jazyk její je týž jako jazyk Jaroslava, Oldřicha, Záboje, tedy těch epických básní, přikládaných Lindovi. A nejenom to: ten, kdo napsal Střebor, Lubor, věděl, že starší forma je Strezibor, Lutobor — jinými slovy, RZ musil býti dříve hotov nežli RK! Jen tím Hankovým „zákonem“ vyložíme nemožná jména RK Lumír nebo Kruvoj, jež tak nerozumně opsal potom do svého padělku Boček. ,Lumír‘ je sice tvořen podle Bojana v Igoru — ale jen znalostí „zákona“ Hankova poznáme v něm Luhomíra, dobře doloženého a Hankovi známého z Nekrologu Podlažického.

LS má látku prostou, všední. Na vyšší úroveň hájkovské zpracování v recensi Beckovského zvedl teprve Herder; ale „zlatý stól oteň“ Igorův nutil zvednouti úroveň ještě výše. To je provedeno skutečně skvěle — vzpomeňme jen, jak elegantně je upraven ten Trut se svými dřevěnými pastmi a udušením ubohého draka! Ten hrdý Čech, jenž zakazuje v Němciech iskati pravdu, je týž, jenž v gratulaci Dobrovskému hlásá s pýchou:

[163]my sme pod praporci Chvalovými stáli
a jak vítr plevy, tak sme Němce sváli!

Byl toho Linda schopen? „Záře“ je proložena dětinskými básničkami, nemožnými jmény (jeden rek se jmenuje Vesmír), naivními výrazy (konečná apotheosa Václava v anděla!) a sprostými slovy. Uvedu jen jediný verš; dívky tam zpívají skládání o Šárce a Ctiradovi, na konci jejich líčení družiny Ctiradovy je verš — v době pohanské — „byli zpití na mola!“ Ne — tento autor nestačil ani na Ludiši. Ani invencí ani formou.[5]


[1] Přitom zapomněli, že ‚chlumek‘ je v Jaroslavu výlučně, a nevěděli, že Hanka z Hořiněvsi chodil do sousední vsi Chlumku, Chlomku, do lesů.

[2] Mimochodem řečeno; pozdní Oldřich má (jako pozdní Jaroslav) „slovesy“, prastarý RZ „slovo“. Vykládali jsme všichni tyto tvary (jakož i ,bohovóm‘ v Záb., ‚Tatarovóm‘ v Jar.) chybně; nebyly to a neměly to býti archaismy; nýbrž jako ‚rameno‘ je novotvar m. rámě, tak také autor v duchu Dobrovského pokládal „rozšířené“ tvary za pozdější, zrovna tak jako ‚zvěděti‘ za pozdější místo (nesprávně vymyšleného) ‚zvěsti‘ nebo ‚řečechu‘ m. ‚řechu‘.

[3] Že Hanku již r. 1811 pokládal kompetentní soudce J. Jungmann za „výborného básníka“, jest obecně známo — a RKZ ukazují, že se nemýlil.

[4] Neznámý byl jenom našim historikům tento „kněz zálabský, kněz slavný, bohatý, dobrý“. Kdo si přečetl Beckovského, ví, že to byl bratrovrah Boleslav „kníže zálabský jinak boleslavský“.

[5] Pokládám za zbytečné Záři dále rozbírati. Stručně řečeno Záře = Ossian + Chateaubriand, LS = Karadžić + Igor. Karadžiće Hanka sám přeložil před RKZ, Igora vydal nedlouho po nich; Ossiana oba přátelé, Linda i Hanka, znali z něm. překladu Denisova, Chateaubriandův Genius d. Christenthums vyšel v něm. překladě Venturiniho ve 4 dílech 1803—1804 v Augsburgu; Märtyrer oder der Triumph d. christl. Religion vyšli německy ve 2 svazcích 1809—1810 v Darmstadtu, ve 3 svazcích 1810 ve Freyburgu. Atalu a Bürgerovu Lenoru znali z překladu Jungmannova, Miltona rovněž tak, Igora z výňatků Karamzinových v II. díle. — Psal jsem ty řádky proto, abychom nedokazovali autorství Lindovo tak marně jako Palacký nálezce N. Vaňka; Beckovský vyloží pak i to, co nám nebylo dodnes zcela jasné.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 3, str. 155-163

Předchozí Kazimierz Budzyk: Metodologie stylistiky v Polsku (Pokus o charakteristiku a ocenění)

Následující Vladimír Skalička: Promluva jako linguistický pojem