Promluva jako linguistický pojem

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

L’enunciation comme notion de la linguistique

Promluvou (rusky vyskazyvanije) jmenujeme tu část řeči, kterou odpovídáme na nějaký podnět. Přitom rozsah promluvy může být nejrůznější. Může to být pouhá interjekce, na př. ach, fuj. Někdy je promluvou jen jedno slovo: Ano. Ovšem. Ne. Kdepak! a pod. Jindy odpovídáme celou větou. To je normální případ dialogu. Dva mluvčí se střídají v mluvení — jedna promluva vyvolává druhou, jako v šermu jeden pohyb vyvolává druhý — užívajíce přitom obyčejně jen jednotlivých vět. Spojuje-li se více vět v jedné promluvě, t. j. jestliže odpovídáme na jeden podnět více větami, jde o monolog. K monologu má tendenci především jazyk básnický a jazyk vědecký. Zde může promluva nabývat velikých rozměrů. Takovou promluvou je na př. i šestisetstránkový román nebo stejně dlouhé pojednání.[1]

Při definici promluvy můžeme vycházeti z toho, že řeč můžeme považovat za jeden druh lidského chování. (Pod pojmem řeč myslíme řeč vůbec a nerozlišujeme podle známého dělení langue, jazyk, souhrn norem s jedné strany — od parole, mluvy, uskutečňování norem s druhé strany. Řečí je nám celý semiologický obsah duše.) Řečí se reaguje na podněty vnější nebo vnitřní stejně, jako se reaguje jiným způsobem. Promluva je pak ta část řeči, kterou se reaguje na určitý podnět. Ve svém článku K problému věty (Slovo a slovesnost I, 1935, 212 n.) jsem se pokusil definovat větu takto: Věta je elementární semiologická reakce. Věta je částí promluvy (nerovná-li se ovšem promluvě), ale takovou částí, která je sama reakcí. Proto je v naší definici slovo ‚elementární‘. Promluva je pak věta nebo souhrn vět, kterými se reaguje na nějaký podnět. Proto definujeme promluvu takto: Promluva je totální semiologická reakce.

[164]V dosavadní linguistické teorii se promluva odbývala velmi macešsky. Mluví se o hláskách, tvarech, slovech, větách a — dost. Nad větu se obyčejně nejde.

Jednou z příčin, proč se promluva těšila tak malé oblibě v dosavadní linguistice, bylo asi to, že se o promluvě dá velmi málo pověděti s hlediska jednotlivého jazyka. Je zajímavo, že je tu stupnice mezi gramatickými jednotkami. Slova se skládají z morfémů podle přesných pravidel, která se v různých jazycích velmi různí. Způsob, jakým se skládají věty, je mnohem shodnější v různých jazycích. O promluvě se pak s hlediska jednotlivého jazyka nedá říci skoro nic.

Opačná stupnice je tu, co se týče volnosti projevu. Morfém má pravidla naprosto přesná. Změna daného morfému je velice řídká, v kultivované řeči skoro nepřípustná. Tvoření nových slov je již mnohem častější, ale má jisté meze. Pravidla věty jsou již mnohem volnější. Možnost tvoření nových vět je mnohem větší. Promluva je pak na změny nejbohatší.

Jak jsme řekli, dosavadní linguistika věnovala promluvě dosti málo pozornosti. Starala se spíše o jednotlivé stránky promluvy než o promluvu jako celek. Proto v našem článku půjde o to hledat, jakou úlohu má v jazyce promluva jako celek, jaké jsou vztahy promluvy k jiným jazykovým jednotkám, a budeme se snažit o to, zařadit teorii promluvy do celé teorie jazykozpytné.

Podle zásad strukturální linguistiky nebudeme popisovat promluvu jako něco samostatně existujícího, nýbrž ve vztahu k jiným jazykovým útvarům.

 

Půjde o tyto vztahy:

I. Vztah promluvy k nižším jednotkám, t. j. především k větě.

II. Vztah promluvy k souřadným jednotkám, t. j. k jiným promluvám a k jiným reakcím.

III. Vztah k vyšší jednotce, t. j. k řeči jako celku.

 

I. Vztah promluvy k nižším jednotkám, t. j. především k větě. Mezi větou a promluvou je protiklad, a to asi toho druhu jako mezi morfémem a slovem, mezi slovem a větou a pod. Tento protiklad může mít rozličné vlastnosti.

Především můžeme mluviti o jasnosti tohoto protikladu. Ve spisovném jazyce je tento protiklad obyčejně zcela jasný. Víme vždy dobře, co je jedna věta a co patří následující větě téže promluvy. Zato v hovorové řeči se velmi často rozdíl mezi větou a promluvou stírá. Každý dobře zná slovní projevy výmluvných žen z lidu, pronášené jedním dechem, jak se říká, „bez interpunkce“. Rozdíl od normální řeči je tu především v tom, že hranice mezi větou a promluvou byla setřena.

Jinou vlastností tohoto protikladu je jeho hloubka. Jak jsme již viděli, promluva může obsahovat jen jednu větu nebo celé množství. Obsahuje-li jen jednu větu nebo málo vět, mluvíme o dialogu; obsahuje-li mnoho, mluvíme o monologu. V prvním případě je protiklad mělký, v druhém hluboký. Dialogická forma je původnější. Monolog je nadstavba nad dialogem. Jeho sestavení, jak správně na to upozorňuje V. N. Vološinov (Marksizm i filozofija jazyka, Moskva 1930, str. 111), můžeme chápati jen ve srovnání s dialogem. Řadění jeho vět, seskupování v odstavce se řídí podobnými pravidly jako dialog. Střídají se tu otázky a odpovědi, pronášejí se námitky a vyvracejí se atd.

 

[165]II. Dále nám jde o vztah promluvy k souřadným jednotkám, t. j. k jiným promluvám a k jiným reakcím. Promluva jakožto reakce je zařaděna mezi ostatní reakce. Je jednak reakcí na nějaký stimulus (podnět), jednak sama chce být stimulem pro jinou reakci. Proto má na začátku motivaci (název, nadpis, motto) a na konci stimulaci — poslední věta v promluvě bývá tázací, rozkazovací a pod.

Vztah k předcházejícím promluvám a k jiným reakcím žije tedy v stimulu promluvy. Tím se vytváří v promluvě nový protiklad: protiklad promluvy k jejímu stimulu. Tento protiklad trvá po celou promluvu, neboť kdyby promluva neměla svůj stimulus, ztratila by svůj vztah k předcházejícím reakcím a tedy svou existenci.

Promluva se svou existencí sama v sobě přirozeně mění. Mění se proto vztah promluvy a stimulu a mění se proto i stimulus.

Ve vztahu stimulu a promluvy jsou veliké rozdíly individuální. Jsou lidé, kteří si dovedou udržet pevný základ po celou promluvu. Tak třeba ve vědě patří sem ti vědci, kteří mluví stále k téže věci, neodbočují, osvětlují svůj předmět stále z nové a nové stránky. Jejich promluva je jakoby opřena o jeden neměnný bod. Zde jde o logickou monotematičnost. Ze světové linguistiky je zvlášť frapantním příkladem toho typu maďarský jazykozpytec J. Laziczius. Vyhraněný příklad tohoto typu u nás je J. Mukařovský (srov. na př. jeho článek Poznámky k sociologii básnického jazyka v I. roč. Slova a slovesnosti, 1935, 29—38). Tato koncentrovanost se může stupňovat až na újmu logičnosti, mluvíme-li o jazyce vědeckém. Z mluvení k téže věci stává se mluvení o témž a nakonec mluvení téhož. Zde jde již o dyslogickou monotematičnost. Pomalu se tak dostáváme do pathologie. Koncentrovanost promluvy se může stupňovat tak, až stimulus téměř splyne s promluvou a nastane palilalie, stálé opakování téhož. Protiklad stimulu a promluvy zaniká pak skoro úplně v opakování slyšeného slovem i písmem — echolalie, echografie.

Jiní lidé tento základ, tuto červenou niť promluvy, tento leitmotiv, stimulus, mění. Dovedou v hovoru přecházet od jednoho tématu k druhému. Běží-li tu o jazyk vědecký, jde tu o logickou polytematičnost. Zdá se, že k tomuto typu tíhnou promluvy F. X. Šaldy, aspoň některé (srov. jeho článek O básnické autostylisaci, zvláště u Bezruče v I. roč. Slova a slovesnosti, 1935, 13—28). Příkladem vzatým ze světové linguistiky může být německý jazykozpytec Georg v. d. Gabelentz. Již letmý pohled do jeho největší knihy Die Sprachwissenschaft² (Leipzig 1901.) nám ukáže, jak dovedl střídat témata v témže odstavci, často až na újmu zřetelnosti. Stupňováním těchto tendencí se snižuje logičnost promluvy. Přechází se do dyslogické polytematičnosti. Opět tu přecházíme ponenáhlu do pathologie. Pathologicky se souvislost stimulu a promluvy skoro úplně ztrácí. Každé slovo se váže vždy jen na předcházející slovo. Lidé mluví „páté přes deváté“ (Wortsalat).

 

III. Konečně nám jde o vztah k vyšší jednotce, t. j. vztah k řeči jako celku. Stimulem je nějak porušena v semiologickém obsahu rovnováha duše jednotlivcovy a znovu se získává promluvou.

Řeč je systém systémů. V každém slově, větě, promluvě zrcadlí se řeč celá, ale pokaždé jinak. To znamená, že uslyšením nebo vyslovením kteréhokoli slova, věty, promluvy se celkový systém řeči mění, třeba neznatelně.

[166]Stimulem se řeč mění tak, že se rovnováha poruší. Naopak novou rovnováhu má přinést promluva.

Změna provedená dvojicí stimulus-promluva je odstupňována podle hloubky a šířky.

Hloubka této změny může být velmi různá. Nejhlouběji jde změna tam, kde přetvořování jazykového systému je dominantní funkcí, totiž ve vědě, umění, náboženství. Méně hluboko jde v konversaci a pod.

Šířka této změny může býti zase různá. Nesmíme ji zaměňovat s hloubkou. Změna systému při čtení povrchní vědecké práce nebo slabého spisovatele jde do šířky — dotýká se velké části jazykového systému, nejde tedy do hloubky.

Jazykový systém zažívá nápor promluvy s různým výsledkem. Jsou tu velké rozdíly individuální. Lidé, kterým se říká „konservativní“, mají pevný systém jazyka, nedovedou jej proto nějak důkladněji pozměňovat. Na druhé straně jsou lidé neklidní, stále schopní nového přeřadění a změny.

Tento trojúhelník stimulus-promluva-řeč je stále přítomen při každé promluvě:

V obyčejné řeči dialogické splývají všechny tyto tři prvky ve stejných lidech. Zato věda nebo umění tíhnou k rozloučení těchto tří prvků, i co se týče jejich nositelů. Původní stav, nerozlišený, je na př. ještě ve folklorním umění. Promluva, stimulus i řeč je nerozlišena v celém jeho sociálním prostředí. Na vyšším stupni se odděluje promluva a vzniká protiklad autora a obecenstva. Nakonec se oddělí i stimulus a vzniká kritik. Trojúhelník stimulus-promluva-řeč se změnil v trojúhelník kritik — autor — obecenstvo.

Věda dosud tak daleko není. Trochu je rozvinut protiklad promluvy-autorů a řeči-obecenstva. Většinou však splývá promluva (autoři) se stimulem (kritiky) i s řečí (obecenstvem).

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 3, s. 163-166

Předchozí Václav Flajšhans: Linda a Rukopisy (Dvě jazykovědné úvahy jubilejní — k 16. září 1937)

Následující Pavel Trost: Poláčkův román maloměstský