K problému věty

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

Le problème de la phrase

Věta a její definice je problémem od starověku podnes. Žádná z dosavadních definicí (J. Ries, Was ist ein Satz, Praha 1931, str. 208 násl. jich uvádí 139) nedošla obecného uznání. Proto se často mluví o možnosti definovat větu skepticky. A přece nemůže být náhodná shoda v názorech, ke kterým různí badatelé v poslední době různými cestami došli.

V. Mathesius v Časopise pro moderní filologii, X, 1924, 4, praví: Věta je pro[213]mluva sdělná, kterou se mluvčí aktivně a způsobem zanechávajícím po stránce formální dojem obvyklosti a subjektivní úplnosti, staví k nějakému faktu nebo ke skupině faktů.

J. Ries v uved. spise, str. 99: Věta je gramaticky formovaná nejmenší řečová jednotka, která svůj obsah vyjadřuje se zřetelem na jeho poměr ke skutečnosti.

C. u.W. Stern, Kindersprache³ 1922, str. 164: Slovo je výraz pro jednotný obsah vědomí; věta je výraz pro jednotné (dokončené nebo nedokončené) stanovisko k obsahu vědomí (později⁷ 1928, str. 179 obsah vědomí (Bewußtseinsinhalt) nahrazen významovým stavem (Bedeutungstatbestand).

Definice, které jsme uvedli, jsou si velmi blízké, ale plně se nekryjí. Je otázka, co máme dělat, abychom se na jejich základě opět dostali o něco kupředu.

Zdá se, že všem třem můžeme vytknout, že popisují větu jako něco úplně isolovaného a nesnaží se ji zařaditi mezi stejnorodé zjevy. Vedle toho nevyšetřují, jaký je vlastně poměr uváděných vlastností. Nevyplývá některá z nich nutně z jiné a není pak v definici zbytečná? Podle těchto otázek a námitek budeme se snažit postupovat.

 

Na našich třech definicích můžeme pozorovat čtyři momenty:

1. Psychologický základ. To je na definici nejobtížnější stránka. Na tom ztroskotaly definice předchozího období, že chtěly vystihnout psychologický pochod vzniku věty a mluvily o analysi (Wundt), synthesi (Paul) a p. Tomu všemu se naše tři definice vyhýbají a mluví pouze o zaujetí stanoviska (reakci): „… kterou se mluvčí aktivně … staví k nějakému faktu nebo ke skupině faktů“; „… která svůj obsah vyjadřuje se zřetelem na jeho poměr ke skutečnosti“; … „pro jednotné (dokončené nebo nedokončené) stanovisko k obsahu vědomí (k významovému stavu)“. Všechny tři formulace se shodují v tom, že tu jde o nějakou reakci. K čemu je to reakce čili jaký je popud této reakce, v tom shoda přestává. Je to těžko vyšetřit a také je to snad s hlediska větné definice zbytečné. Snad postačí, zařadíme-li větu mezi reakce. Omezení podává další bod.

 

2. Jazykový základ věty. Ten je samozřejmý, tak samozřejmý, že jej některé definice ani výslovně neuvádějí. Tomu odpovídají v našich definicích výrazy „promluva sdělná“, „řečová jednotka“ a „výraz“. Ale je otázka, zda nemůže existovat věta nebo něco větě analogického i mimo řeč.

Artikulovaná řeč je jedním ze systémů t. zv. semiologických (o semiologii — nauce o znacích srovnej M. Weingart, Charisteria G. Mathesio … oblata, Praha 1932). Znak může být realisován jako řeč, gestikulace, pískání píšťal atd. atd. Je pravda, že artikulovaná řeč je — poněvadž je schopna největšího rozlišení — ze všech existujících semiologických systémů daleko nejkomplikovanější a nejmnohostrannější. Ale věty — nebo něco obdobného — mohou míti i jiné systémy, jako řeč hluchoněmých, posunková a j.

Vedle toho, jak ještě uvidíme, vstupují často do artikulované řeči mimojazykové prvky a tak tvoří se slovy vyšší jednotky — „věty“. Postavíme-li se při vyšetřování podstaty věty na přísně jazykové stanovisko, zůstanou nám tyto útvary nezařaděny, ve vzduchu.

Můžeme tedy snad říci, že věta je semiologická reakce.

 

3. Důležité je to, co jediný Ries vyjadřuje slovem „nejmenší (řečová jednotka)“. Celkovou reakcí k něčemu je promluva. Věta je částí promluvy, ovšem takovou částí, která sama znamená nějakou reakci. Tím se zase vracíme především na půdu artikulované řeči. Právě v artikulované řeči je ze všech existujících semiologických [214]systémů nejlépe rozlišena věta a promluva. V jiných semiologických systémech nebývá tento protiklad tak jasně vyjádřen, po případě neexistuje vůbec (na př. v signalisování pískáním při sportu anebo ve výtvarném umění).

Tak můžeme snad říci, že věta je elementární semiologická reakce.

 

4. Konečně se připisují větě určité příznaky tak zvané formální. To vyjadřuje Ries výrazem „gramaticky formovaná“, Mathesius ještě všeobecněji „způsobem zanechávajícím po stránce formální dojem obvyklosti a subjektivní úplnosti“.

Je nesporné, že jsme zvyklí očekávati od věty určité formální vlastnosti, ale je otázka, zda i formální vlastnosti náležejí do základu věty? Jejich sugesce je někdy tak silná, že podstata věty se vidí právě v nich. Tak Karcevskij, Sur la phonologie de la phrase, Travaux du Cercle linguistique de Prague, IV, str. 190, praví: Je to vlastně intonace, co tvoří větu. Avšak to se jistě nehodí už na věty v psané řeči. Nebo E. Brate, Svensk språklæra, 1898, str. 162 (citováno podle uved. sp. J. Riese, 209) definuje větu takto: Věta je spojení slov s určitým slovesem jako predikátem. Určité sloveso známe i z mnohých jiných definic, třebaže uvádějí i jiné vlastnosti jako základ věty. A přece stačí k vyvrácení tohoto názoru ukázati na některé jazyky, jako na maďarštinu nebo ruštinu, s normálním typem věty nominální. Jinde zase vládnou jiné typy větné stavby. Z toho vychází názor, že k podstatě věty patří nějaká, blíže neurčená forma, od jazyka k jazyku kolísající, ale vždy nutná. Tento názor byl formulován uvedenými slovy Riesovými a Mathesiovými.

Zdá se tedy, že nějaká normalisovaná forma je pro každou větu nutná. Přitom však vzniká další otázka: Není určitost formy pevně spojena s některou jinou částí větné podstaty? Jinými slovy: existuje nebo může existovati elementární semiologická reakce, která není větou, t. j. která nemá formu, kterou od věty vyžadujeme?

Probereme si nejprve jednotlivé případy větné formy.

Nejrudimentárnější případy větné formy jsou dva:

a) Časové (a prostorové) odlišení od ostatních vět téže promluvy, t. j. juxtaposice (částí věty) a pausa (mezi větami). To je velmi důležitý příznak věty, ale ani on není konsekventní. Na př. v rozčilené mluvě je jistě velmi labilní. V psané řeči je uskutečněn jen v typu bustrofédon (psaní řádků obojím směrem). Jindy je doplňován ještě jinou normou (psaní řádek v jednom směru).

b) Intonace. Také ta platí jen potenciálně, jak jsme viděli.

Na stupni těchto dvou příznaků asi žádný lidský jazyk nepřestává. Jazyky si vybírají určité slovní druhy, které pak normálně tvoří páteř větné stavby. Nejnormálnější věta pro jazyky evropské je taková, jejíž základ tvoří spojení nominálního nebo pronominálního subjektu a verbálního predikátu. Odchylky od toho působily vždy trápení všem teoretikům věty, kteří stavěli na formě. Ti pak je musili z věty vylučovat a stavět vedle skvělého paláce věty baráčky metoiků, jak říká K. Bühler.

Větnou stavbu, která je pro některý jazyk nebo pro některou část vět jistého jazyka normalisována, nazveme větným cliché. Nejčastější cliché je to, které jsme již uvedli. Kde se nevyskytuje, je to buď tím, že neplatí, anebo tím, že se zamítá.

Jmenované cliché nemusí platit v nedokonalém jazyku cizince: Tato voda špatná. Ale i v normálních jazycích je takových případů mnoho, v různých jazycích v různém množství.

Sem patří asi následující případy:

1. Interjekce.

2. Věta vokativní. Zde bývá často (na př. v češtině) zvláštní větné cliché: nomen + vokativní koncovka.

[215]3. Přitakání a zamítnutí: Ano. Ne. Ovšem atd. Některé jazyky, jako třeba finština, mají tu cliché podobné jako jinde (známé i z latiny): Tuletteko kaupungista? Tulemme. Přicházíte z města? Přicházíme.

4. T. zv. věta nominální. Větné cliché nomen nebo pronomen + nomen se vyskýtá zvláště v některých jazycích východní Evropy, jako v maďarštině, ruštině, turečtině, srov. maď. fiú szegény, hoch je chudý.

5. Věty bez nominálního nebo pronominálního subjektu. Cliché sloveso + koncovka je obvyklé ve střední a východní Evropě. Na západě a jihozápadě je velmi hojně nahrazuje cliché pronomen + sloveso, t. j. cliché se přizpůsobuje typu normálnímu. Srv. zpívá, maď. énekel, fr. il chante, prší, lat. pluit, něm. es regnet. Sem patří také imperativní tvary zpívej, zpívejte.

Takové jsou asi větné útvary a cliché v jazycích evropských, a podobně je tomu i v jazycích mimoevropských.

Vedle toho jsou případy, kdy cliché sice platí, ale není plně realisováno. Sem náleží:

1. Užití starého cliché v nové větě. To se děje především v dialogu. Na př. Co piješ? Víno. Které? atd., maď. Megtetted? Meg. Učinils to? Učinil.

2. Užití jen zlomku cliché. Sem patří t. zv. větné ekvivalenty. To jsou na př. názvy (Máj. Hubička. Poslední večeře), jména na návěštním štítu, na navštívence, na dveřích bytu, na náhrobním kameni a pod. Návěštní štít, navštívenka, náhrobní kámen atd. dostávají zde semiologickou funkci, vstupují do systému řeči a vytváří spolu s větním ekvivalentem semiologickou jednotku — větu. Je zajímavé, že větným ekvivalentem může býti i útvar s normálním větným cliché, na př. Nad Tatrou sa blýska (jako název písně).

Případy, kdy cliché sice platí, ale neguje se, jsou dvojí:

1. Stylistické útvary, jako Feuer! Lev! Pomoc! Kupředu! Deformacemi cliché právě poznáváme, že tu nejde o obyčejný, intelektuální styl, nýbrž o emocionální.

2. Literární útvary, zvláště v příslovích: Mladost radost. Finsky Nuoruus ja hulluus, vanhuus ja viisaus, mládí a bláznovství, stáří a moudrost. Turecky Kimine haj-haj, kimine vaj-vaj, někomu hej-hej, někomu ouvej-ouvej.

Co nám to vše poskytuje pro větnou definici? Patrně v žádném jazyce neplatí jedno větné cliché pro všechny útvary, t. j. platí vždy jen potenciálně. Potenciální byly i ostatní formální příznaky věty, které jsme uvedli, t. j. časové (a prostorové) odlišení a intonace. Je tedy jedno, který z nich je uskutečněn, ale je jisto, že některý z nich (po případě snad některý jiný formální příznak, který nám není znám) musí býti realisován. Právě podle nich poznáváme, že jde o větu, t. j. o semiologickou jednotku rozlišenou od slova na jedné straně a od promluvy na druhé straně. Není-li věta rozlišena, neexistuje.

 

To znamená: K existenci věty je nutně třeba formálních příznaků, avšak tyto příznaky jsou pouhou pomůckou k rozlišení elementární semiologické reakce, t. j. věty od totální semiologické reakce, promluvy. Proto myslím, že můžeme sestavit definici věty z prvních tří uvedených bodů: Věta je elementární semiologická reakce.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, s. 212-215

Předchozí Stanislav Petřík: Hluboký tón v češtině

Následující Otokar Fischer: Aniž křičte, že vám stavbu bořím. Příspěvek k bádání máchovskému