Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Hluboký tón v češtině

Stanislav Petřík

[Články]

(pdf)

Le ton grave en tchèque

V České kvantitě, melodii a přízvuku (Praha 1928, 176 nn.) a v Revue Phonétique 1913, 210 n. vykládá Josef Chlumský zjev na první pohled překvapující, že totiž někdy má v češtině slabika přízvučná místo obvyklého tónu vysokého tón nižší; vidí tu vztah mezi přízvukem a tónem v tom smyslu, že přízvuk, po případě svalové úsilí na něj vynaložené, působí klesnutí tónu. Tento výklad najdeme i u Oberpfalcera, Jazykozpyt (Praha 1932, 111), jenže Oberpfalcer na téže stránce píše: Podmínky této modulace hlasu jsou u nás dávány citovým zaujetím. Vztahují-li se tato slova na náš případ, pak je to ovšem výklad vlastně opačný, než jaký podává Chlumský, a je mezi oběma výklady u Oberpfalcera rozpor. Buď se klesnutí tónu na přízvučné slabice bude vykládati mechanickým vlivem přízvuku anebo jako expresse nebo komunikace citu. Někdo by snad namítl: je přece docela dobře možné, že citové zaujetí se projeví v přízvuku a ten (přesněji svalové úsilí naň vynaložené) způsobí klesnutí noty; ale takto bychom nedospěli k výkladu přesnějšímu a důslednějšímu, neboť předně i pod slabším přízvukem, ba dokonce i na slabikách nepřízvučných, bývá klesnutí tónu, a dále zůstává nevysvětleno — zrovna tak jako ve výkladě Chlumského — kdy je pod přízvukem vysoký tón a kdy je hluboký. A o to běží![1]

*

Po dlouhém pozorování řeči mluvené vidím, že snížení noty nastává, je-li na př. nálada mluvícího vážná nebo chce-li aspoň mluvící způsobiti vážný dojem u posluchače, dále, je-li mluvící rozmrzen, rozhněván a p., tedy při určitých duševních stavech a citových zaujetích, abych tu užil výrazu Oberpfalcerova. Většinou tu jde o stavy duševní, které bychom mohli označiti jako záporné (vážnost, smutek je něco záporného na př. proti veselosti, hněv proti laskavosti atd.). Jestliže přijmeme tuto zásadu — o jejíž správnosti nás poučí každodenní pozorování mluvené řeči — pak ovšem se musíme domnívati, že hloubka tónu tu nesouvisí s přízvukem, nýbrž s oním duševním rozpoložením. Hněv, mrzutost a pod. „záporné“ duševní stavy se arci jeví nejen v hlubokém, nýbrž i ve vysokém tónu; mohl by tedy někdo namítnouti, že tím padá výklad hlubokého tónu citovým zaujetím. Jestliže se totiž hněv může jednou projeviti ve vysokém a jindy v hlubokém tónu, zdá se z toho vyplývat, že s duševním rozpoložením tón nesouvisí a že výskyt hlubokého nebo vysokého tónu je zjev docela libovolný a náhodný, který se nedá vykládati ani přízvukem ani duševním rozpoložením! Ale tomu není tak: je-li tu jednou vysoký a jindy hluboký tón při základním citovém vzruchu stejném, pak je to způsobeno tím, že každý duševní stav má mnoho odstínů; při vysokém tónu jde při hněvu třeba o jistou dávku netrpělivosti, při hlubokém o jiný, někdy nedefinovatelný odstín téhož základního duševního stavu.

Pro náš výklad svědčí i ta okolnost, že všude jinde se jeví intonace větná jako [204]výraz duševního rozpoložení — to je ostatně i názor J. Chlumského, jak svědčí jeho slova, že melodie naší řeči je harmonický doprovod myšlenky (Česká kvantita 219) — a bylo by tedy nepochopitelné nebo aspoň divné, že by tomu zde tak nebylo.

Poměr mezi intonací a citovým zaujetím mluvčího bývá ovšem různý. Někdy intonace prozrazuje naše city, aniž chceme tím působiti na posluchače, někdy dokonce prozrazuje to, co skutečně cítíme, přímo proti naší vůli. Tu má intonace funkci zřejmě jen expressivní, výrazovou. Někdy ovšem ani intonace ve funkci výrazové neprozrazuje určitý cit mluvčího, protože v jedné intonaci se mohou projevovati různé city a posluchač z intonace nepozná, o který cit jde. Na druhé straně bývá intonace zaměřena na posluchače, t. j. mluvící chce intonací sdělit posluchači svůj duševní stav. Tu má intonace zase funkci komunikativní, sdělnou. Prakticky nelze ovšem někdy říci, zdali jde při intonaci o výraz nebo sdělení, ale jindy jest to zcela zřejmé. Intonace žebronění (hluboký tón a pomalé tempo) je na př. vždy komunikativní povahy. Obyčejně je intonace ve funkci sdělné v základě spontánní expressí zaměřenou vědomě na posluchače. Není tomu však tak vždycky. Můžeme na př. do pozdravu vložiti intonaci hluboké úcty, ač úctu necítíme. Tu není tedy intonace expressí citu zamířenou komunikativně. Zdravící je si vědom toho, že zpravidla a původně je určitá intonace (na př. hluboký tón) expressí úcty, a použije tohoto znaku úcty, i když úctu k oslovenému necítí. Je to tedy typ sekundární a je odvozen od prvního typu komunikace (na posluchače zamířené expresse). Mohli bychom tu mluviti také o impressi. Impressivní povahy je na př. intonace afektovaná, která má zpravidla zapůsobiti na posluchače (na př. buditi v něm dojem, že osoba mluvící je bytost distinguovaná, nevšední atp.); dále intonace herecká, aspoň často. Herec má na př. intonací (mimo jiné ovšem) vyjádřiti bol; intonace tu má v posluchači vzbuditi dojem, že herec prožívá určitou citovou krisi. Podobně kazatel chce zpravidla (vedle jiných prostředků) zapůsobit na mysl posluchačů intonací. Mohli bychom sem zařadit i volání pouličních a nádražních prodavačů, kde intonace nemá jiné funkce než upoutati pozornost kolemjdoucích a též nemůže býti expressí nějakého citu skutečně prožívaného.

Z našeho pojetí hlubokého tónu ovšem nutně plyne, že se nemá oddělovati hluboký tón slabik přízvučných od hloubky v slabikách nepřízvučných. Někdy se totiž určitý cit, na př. hněv a p., ať jako expresse nebo komunikace, projeví nejen v hlubokém tónu, nýbrž i v důraze, tu pak bývá hloubka pod přízvukem; ale jindy se může v důraze projeviti jiný cit, kdežto hněv, smutek nebo jiný „záporný“ stav projeví se jen v hlubokém tónu, tu potom přízvučná slabika mívá tón vysoký, nepřízvučné mají nízký. Často vidíme, že slabiky silně důrazné mají notu hlubší než slabiky nepřízvučné. To se vyloží takto: silná dávka emoce se jeví jednak v důraze, jednak (současně) v hloubce; na slabikách nepřízvučných hlavní dávka emoce je vybita, tedy slabší, takže i tón jako odlesk citu je méně hluboký. — Tu je zajímavé si všimnout jedné věci: často se silný cit vybije v důraze na slabikách i jinak přízvučných, takže přízvuk je jen zesílen; tu tedy cit k svému ventilování užívá jaksi vyježděných kolejí. Jindy však tónický korelát silné emoce — důraz — zastihne i slabiku od původu nepřízvučnou, cit si razí prostě cestu kdekoliv.

[205]Pokusíme se nyní ukázati, že v češtině je hloubka tónu expressí citového zaujetí. V některých případech je si mluvící dobře vědom funkce hlubokého tónu, užije tedy hloubky nejen proto, že mu tak káže emoce, nýbrž i proto, aby dosáhl určitého účinku na posluchače; hloubka tónu je tu pak komunikací.

Nejprve ukážeme na příkladech Chlumského, že tón hluboký je tu podložen určitým duševním rozpoložením, a pak se teprve obrátíme k příkladům, které jsme si sami nasbírali.

Příklady Chlumského na str. 176: Jó jo; já to  vjeďél; k tomu Ch. (str. 35): Dělníkův povzdech, když se práce nedařila; zcela jasné, že hloubka na slabice vje- pochopí se smutkem; tón na slabice druhé není u Chlumského označen, ale myslím, že byl stejně hluboký jako na slabice první, poněvadž v tomto případě asi šlo o melodii „smutku“. — No  právje! hlídač zdvořile přisvědčoval. Slabika prá- měla zřetelný důraz; tu se hloubka pochopí snahou vážně přisvědčiti, tedy korelace vážnost — hluboký tón. — Takovým nějakým odstínem vážnosti se dá snadno pochopiti níže na slabice vo- v následujícím případě: Von  voňí nebil bi špatnej…; kupec o sýru. Slabika zřejmě přízvučná vo- zase byla nejhloub. — O pedagogickou vážnost otcovskou jde zřetelně v dalším příkladě: A (dítě): Proč sem de kouř (z nádraží), próč? B (otec): No gdiž  vítr  fouká. — Vážnou srdečností se vyloží i hloubka v příkladě: Tak  dobrou  noc! (Muži z lidu při rozchodu). — Zvlášť zřetelně jde o vážnost v příkladě: To je  krásná smrt! — O rozmrzelost jde ve výraze: Von má moc  rozu (Váha na slabice ro-; k tomu Ch. na str. 39: Metař nespokojený s kočím, kterému se musil se svou dvojkolkou vyhnout). — O vzpomínku plnou smutku a melancholie šlo asi zde: To bila taková  náhoda (Muž vypravoval s citem své vzpomínky. Zřetelný přízvuk na slabice ná-.) — Já sem vám to  nepřineslá (k tomu na str. 36: Děvče při nenadálém setkání): snad lítost nebo rozmrzelost na sebe. —  Počkejte ví  dostanetéee! (Děvče k svému milému polo žertem, polo doopravdy, vyčítavě. Slabika do- nejsilnější a nejhlubší: hrození. — Tak  dobrou noc přeju! (Muž svěže, rázně, při rozchodu, ve dveřích domu. Síla na hluboké slabice do-); k tomu sr. podobný příklad výše uvedený. — Na str. 177: To sou  povahí! (Rozhovor o špatnosti lidské, přízvuk na slabice po-): mravní rozhořčení. — Von tomu  rozu (Pochvalně o známém, že bude mít hospodu a že se mu asi dobře povede. Zřetelný důraz na nejnižší slabice ro-): vážná pochvala. —  Noo! Diť já se nemúžu  hnóut! (Žena z lidu; asi stesk, že má mnoho práce. Síla však zase jenom na začátku příslušné samohlásky nebo dvojhlásky): postesk. — Sem patří i příklady zvolání, které má podobu otázky (181):  Skováš ručički! (otec vesele k dítěti, které vezl po sněhu na sáňkách. Melodie celé věty plynule stoupavá. Důraz na nejhlubší slabice sko-): veselá přísnost. —  Jedeš! (= Půjdeš okamžitě pryč!): přísnost, hněv. — Sem patří částečně i hloubky na přízvučné slabice otázky (178 n.); i tu klesnutí noty aspoň částečně souvisí s průvodním citem; ale i při klidné otázce bez silného citového zaujetí bývá dosti hluboká nota, jež se však nedá vyložiti vlivem přízvuku, nýbrž spíše by se mohlo pomýšleti na to, že hlasivky, připravujíce se na koncové stoupnutí, jež vyžaduje jistého napětí, nejprve se uvolní, aby se tím energičtěji mohly pak napnouti; čím je stoupnutí na konci vyšší, tím je klesnutí předcházející hlubší. Důrazem se toto klesnutí nedá vyložiti proto, že bychom nepochopili, proč je tu klesání skoro důsledné, kdežto jinde je pod přízvukem buď tón stoupavý nebo klesavý. Prvek, který se v tomto typu důsledně vyskytuje a který asi (přímo nebo nepřímo) souvisí s tím důsledným (nebo aspoň velmi častým) klesáním, to je ono stoupání noty na konci otázky.

Jinak se u příkladů Chlumského při ohledání jen poněkud bližším vnucuje výklad citovou expressí skoro na první pohled sám. Z čeho máme na př. souditi, že věta Jó jo, já to  vjeďél vyjadřuje povzdech, jak uvádí Ch.? Ze slovního složení to přece nijak není patrné. Co přimělo zapisovatele k tomu, že tento příklad označil jako povzdech, byl hlavně tón, ledaže by byl povahu postesku zesiloval výraz obličeje, gestо а p.; ale hlavním činitelem tu zůstává přece jenom melodie. — Nebo z čeho poznal Ch., že určitá osoba vyprávěla s citem své vzpomínky? Jistě tu nemalý význam měla intonace. — Tedy, jak vidíme, intonace je nejen projevem určitého duševního rozpoložení, nýbrž i v posluchači budí přibližný dojem, jaký měl mluvící sám.

Nyní uvedeme některé doklady své, udávajíce zpravidla příslušnou situaci nebo i gesto, pokud přispívají k objasnění toho nebo onoho citového zaujetí, té nebo oné [206]funkce. Hlavně jsem pozoroval sebe[2] a výslovnost osob, jejichž výslovnost je mi dobře známa. K takovémuto studiu je třeba si vyvoliti osoby, které markantně rozlišují vysoké a nízké tóny. Abych měl poněkud přesnější měřítko po ruce při posuzování hloubky tónu, pokládám za hluboký tón ten, který je nižší než koncová slabika oznamovací věty pronesené bez citového zaujetí: Včera pršelo. — Je třeba říci, že studium hlubokého tónu není právě nejlehčí, poněvadž hluboký tón se tak nevnucuje sluchu jako vysoký.

Hluboký tón má mnoho aktuálních funkcí, ale stanoviti mezi nimi přesnou hranici je z pochopitelných důvodů věc nemožná, takže se musíme spokojiti přibližným roztříděním, při čemž nevylučujeme možnost, že by se ten nebo onen příklad dal pochopiti také jinak. Hlavně nám půjde o to, že klesnutí tónu není způsobeno důrazem, nýbrž určitým typem citového zaujetí, jehož rozmanité odstíny se často vůbec nedají slovy vymeziti, tím méně, že míra jejich diferencování bývá různá.

 

1. Vážnost. Tímto slovem označujeme nejen citové rozpoložení, nýbrž i dojem, jakým na posluchače hluboký tón působí. Vážnost má ovšem zase veliké množství rozmanitých nuancí a aktuálních funkcí: vážně je možno pronésti ujišťování, pochvalu, obdiv atd. — Zajímavý a poučný je na př. tento případ: Von je |takovej |vážnej! Celá věta byla pronesena hodně hlubokým tónem, pomalým tempem, zejména pomalu a hluboko byla pronesena slova takovej vážnej; obě měla silný důraz a velmi hluboký tón měly zejména slabiky přízvučné. Intonační tvar se tu pochopí takto: pomalé tempo má znázorňovat pomalé pohyby a pomalý způsob mluvy osoby, o kterou tu šlo; vidíme tu tedy zajímavý vztah mezi tempem popisu a tempem pohybů nebo mluvy osoby popisované. Též hloubka noty měla zřejmě za úkol znázorňovati vážný ráz oné osoby; buď chtěla totiž mluvící osoba reprodukovati hloubku hlasu popisované osoby, jež se brává zpravidla za znak vážné povahy, anebo osoba mluvící užila hlubokého tónu jako symbolu vážnosti.

Dustojňíci mňeli |malé, |sladké (suchary); přízvučné slabiky hodně hluboké, tempo pomalé, mezi členy přestávka, k níž stoupal lehce tón slova malé; ze vzpomínek starého vojáka kolegy (rodem snad z Mostu), výklad byl provázen vážným vzezřením a poučujícími pohyby ruky. — A: Pudeš? B: No |jo; odpověď měla notu hlubokou, přízvuk a největší hloubka na slově jo s protaženou samohláskou; já ke kolegovi; vážné potakání. — Venoušek to |uhát! matka s pedagogickou vážností k dítěti; na přízvučné slabice hloubka největší s aktuální funkcí vážné mateřské pochvaly. — Jinak námňed bil |velmi |dobrí! já ve škole, poslední dvě slova měla hluboký tón, nejhlubší na slabikách přízvučných, vážná pochvala. — A: Pijete moc? B: |Nepiju! přízvučná slabika odpovědi nejhlubší, tempo pomalé, funkce vážného ujišťování; z rozhovoru starších mužů v kavárně. — Jó to je |pán! na je dosti vysoký tón, který kontrastoval s velmi hlubokým klesnutím na posledním slově — vážný obdiv; já ke kolegovi o osobě třetí.

To je |heskí! celá věta měla hluboký tón nejnižší na silně přízvučné slabice hes-, obdiv, kolega. — Tuto větu mám poznamenánu ještě s jiným intonačním tvarem: na je dosti vysoký tón, v posledním slově na přízvučné slabice tak hluboké klesání, že na poslední slabice tón už neklesal, nýbrž byl asi na stejné úrovni jako slabika první, poněvadž by klesání tu bylo spojeno s příliš velkou námahou hlasivek. Ovšem z tohoto případu se nemůže usuzovati, že by námaha ta byla příčinou klesání [207]tónu vůbec, nýbrž věc si musíme představiti tak, že i klesání melodie má své meze v odporu, který kladou hlasivky dalšímu klesání, takže někdy je třeba většího úsilí, aby tento odpor byl překonán.

A: Řek ťi to? B. |Ne! odpověď s hlubokým tónem vážnosti nebo rozhodnosti, což je konečně jen zvláštní odstín vážnosti; odpověď jsem pronesl já. Kdyby tu na ne byl býval s počátku tón velmi vysoký a ke konci rychle klesavý, bylo by šlo o údiv, že mi vůbec měl něco vyříditi, vždyť mi přece nic neřekl; s tímto tónem by mohlo jíti i o zvědavost, s kterou očekáváme další podrobnosti. — Do této kategorie vážnosti patří i hluboký tón při vážném potakání ovšem, ovšem, jež je v češtině velmi časté. — Vážné ujišťování: |No, vona to |řekla: první slovo mělo notu nejvyšší, druhé na první slabice o něco nižší, pak zase stoupání až na slabiku to, od jejíhož vysokého tónu se odráží nízká nota na slově posledním; výraz pronesl kolega odpovídaje na nedůvěřivé námitky druhého. Tato intonace značí v češtině: věř nebo nevěř, povídám, co jsem slyšel; jistou účast na této zvláštní funkci bude asi míti i slovo no, jež je sice samo povahy neurčité, ale může přispívati k tomu, že výraz dostává smysl hodně určitý.

Sem patří pedagogická funkce hloubky na první slabice slova ale (na druhé slabice je vysoké stoupnutí) při vážném vytýkání výjimek: Sice se říká…  ale…; výjimky též mívají tón hluboký. — O vážnost šlo i při této žertovné hrozbě: Jak to nebude do zejtřka, je |zle! já ve škole, šlo tu o dva takty oddělené pausou, která měla funkci zvýšiti vážnost hrozby, poslední slovo mělo velmi silný důraz a neobyčejně hluboký tón, samohláska posledního slova byla velmi široká.

Já sem mluvil |s topičem, nějaký trnavský Čech vážně vykládá; svůj výklad provázel vážným pohybem ruky, jejíž pohyb se zastavil současně s důrazem na to, rámě ohnuto do pravého úhlu a palec tvořil s prstem za ukazováčkem následujícím kroužek: toto držení prstů dodává řeči vážnosti a důležitosti. — Sem patří i hloubka noty na hm hm hm, kterým provázíme na př. něčí líčení nějakého neštěstí. — Někdo vykládá, jak by se dalo udělati to nebo ono, druhý přisvědčí souhlasně: |Taki! s hlubokou notou zejména na silně důrazné slabice první. — To je |velmi |důležité! hloubka největší na silně důrazných slabikách; já ve škole.

Sem patří i melodie „smutku“, jejíž funkční jádro společné všem funkcím aktuálním je asi vážnost. — Je také pozoruhodné, že na př. sborová modlitba pronášená hlasem nízkým svědčí vážnému soustředění, kdežto modlitba pronášená hlasem vyšším se zdá povrchnější.

 

Dosud jsme uváděli případy, kde tón buď od přízvučné slabiky klesal nebo aspoň vysoko nestoupal. Nyní si všimněme několika případů, kde tón na nepřízvučné slabice dosti vysoko stoupne jako výraz neznámého mi nebo aspoň nedefinovatelného psychického jevu: |Dobře! první slabika má hluboký tón, kdežto na nepřízvučné stoupá, souhlasná pochvala. Tentýž intonační tvar mívá i přitakávací ano, ale může být i při ano, kterým se tážeme. Je ovšem samozřejmé, že otázka a vážné přitakání nemají společného funkčního jádra, takže melodie, ač je v obou případech stejná, je v obou různého původu. Přesto, že z melodie samé se nedá poznati její daná funkce, nemůžeme tento tvar nazvati nefunkčním, leda snad s hlediska třetího pozorovatele, do souvislosti nezasvěceného a na hovoru nezúčastněného, ale účastníkům hovoru bude funkce vždy jasná: předchází-li otázka, jde o vážné přitakání, předchází-li výpověď jiná, jde o udivenou otázku. Funkci aktualisuje tedy souvislost hovorová.

[208]Jeho ona si |vážila! hluboká nota na slabice vá-, stoupnutí na -ži- nepříliš vysoké, ale dobře patrné, tempo pomalé, vážné, s rychlým tempem by tu šlo o odbývání; kolega. — Ale to pořát |nemužete ďelat! na ne hloubka a důraz, na následující slabice dosti vysoké stoupnutí; já ve škole, vážná domluva. Tento typ zařazuji do této kategorie hlavně proto, že tempo bylo pomalé, takže, jak se zdálo, vážnost převládala; s rychlým tempem by tu šlo o dosti drsné kárání. — |Ku po|ďivu! us., přízvuky na předložce a na slabice ďi, na přízvučných slabikách vysoké noty, po- mívá tón nízký. Tu máme případ, kde slabika se slabším přízvukem nebo úplně nepřízvučná má notu hlubokou, kdežto slabiky přízvučné vysokou. — Sem náleží i typ |To je ňeco |jiního! na to přízvuk a hloubka, odtud stoupání a nejvyšší nota na slabice silně důrazné ji-; hluboký tón svědčí o vážnosti, vysoký tón s přízvukem vytýká protiklad.

Někdy věta celá nebo část bývá pronášena s tónem klesavým na přízvučných slabikách a vysokým na nepřízvučných: to uš musim fstát! já, když jsem zpozoroval, že je dosti pozdě; přízvuk slabší na to, silnější na mu- a na fstát. Hloubka na to a na mu je menší než na fstát, jež mělo tón rovný jako při „smutku“; funkce vážnosti. — Z bolestnim srcem přistupuju k této trapné vjeci; já ve škole při projednávání jakéhosi přečinu; první část měla nevysoký rovný tón až k slabice té, jež měla důraz a hloubku, to bylo bez přízvuku a s notou dosti vysokou, trap- mělo hluboký tón a důraz, -né vysoký tón, slovo vjeci mělo hluboký tón klesavý. Intonace je výrazem důležitosti, vážnosti.

Teď bude muset plaťit činži; starší osoba vážně o jiné. Jaký tón mělo teď, jsem si nepoznamenal, bu- mělo důraz a hloubku, následující slabika měla vysoký tón, mu- hloubku a důraz, -set výšku, pla- hluboko, -ťit bez přízvuku a s výškou, poslední slovo mělo melodii smutku.

Jó z ňej je jinej človjek; já pochvalně o jiné osobě: mělo hluboký tón a důraz, též po pause připojený výraz z ňej měl hloubku a důraz, je vysoko a bez přízvuku, pak zase se střídá nízký tón na ji- s vysokým na -nej, slovo človjek s melodií „smutku“. Vyslovoval jsem tím své uspokojení nad rozhodnou změnou k lepšímu. — Ále, to znamená, že to takle nejde! na první slabice ale mělo notu hlubokou, na druhé vysokou, to mělo zase tón hluboký a ten pokračoval na dvou následujících slabikách, na -ná pak nota stoupá, že mělo hluboký tón a dosti silný přízvuk, další slabika je zase vyšší, pak se na následujících tón snižuje, poslední slovo hluboký rovný tón. Celková funkce vážné konstatování.

Jindy má za určitých poměrů slovních stejný tvar intonační funkci vážné hrozby: Jestli ale na tebe přídu! matka k dítěti; hloubka — výška — hloubka — výška — hloubka — stoupání na slabikách slova tebe, nejvýše -be, poslední slovo mělo na první slabice nejprve dosti citelné klesnutí, ale ještě ke konci slabiky tón stoupl (akustický dojem je jakési škubnutí), druhá slabika klesala jako na konci výpovědi.

Jestli to ale nebude! já polo žertem a polo vážně: první slabika věty byla hluboká, pak bylo stoupání až na slabiku to, první slabika slova ale hluboká, druhá dosti vysoká, první slabika slova nebude nízká, druhá vysoká, třetí klesavá jako na konci výpovědi. — O výraz nespokojenosti šlo v tomto případě: Buchví jakí to neňi, já: hloubka - stoupnutí - hloubka - stoupání - stoupání - „škubnutí“ na ne- klesnutí. — Vážné odmítání výtek: Já ďelám co je v mí moci! já: hloubka - hloubka (obě slabiky i ďe- měly důraz a byly odděleny lehkou pausou) — výška - hloubka - stoupání - stoupání - hloubka - stoupnutí s funkcí odmítavou.

Intonační tvar posledního slova je různý: buď je tu klesání tónu jako u posledního slova ukončené výpovědi nebo (jen u slov dvojslabičných nebo jednoslabičných) je na první (jediné) slabice zmíněné „škubnutí“ s funkcí „odbývací“ a na poslední pak normální klesání jako na konci uzavřené výpovědi, nebo (u slov trojslabičných) je na první slabice nota hluboká, na druhé dosti vysoké stoupnutí tónu a na třetí klesání; někdy mívá poslední slovo hluboký rovný tón „smutku“ s aktuální funkcí vážnou, jindy konečně má poslední slabika stoupnutí „odbývací“. Uvnitř věty slabiky přízvučné mají notu hlubokou, nepřízvučné tón stoupavý, stoupání se zastaví [209]až před slabikou přízvučnou. — Funkčním jádrem by tu byla jistá dávka vážnosti, důležitosti. Melodie klesavá - stoupavá tu nemá závazné tendence progresivně expansivní, t. j. může, ale nemusí se roztáhnouti po celé větě, tedy na rozdíl na př. od melodie „smutku“, jež vždy jeví snahu rozložiti se po celém zbytku věty počínajíc od hlavy melodie (slabiky s větným přízvukem). Někdy se setkáváme s tvarem opačným: slabiky přízvučné mají tón vysoký, nepřízvučné hluboký: Uš sem votcházel, gdiš tu najednou příde…: hlava melodie na gdiš, funkce vážnosti tu nevystupuje tak do popředí, poněvadž slabiky přízvučné nemají hluboký tón tak význačný pro tuto funkci.

 

2. Nesouhlas. Hluboký tón s touto funkcí se vyskytuje hlavně v záporné odpovědi a v záporné větě s funkcí odporovací nebo zakazovací: A (dítě): Mami já pudu neska do ďivadla! B. Nné! souhláska i samohláska slova ne byly protaženy, samohláska se blížila k ö; funkce: energický zákaz. — I v odpovědi na otázku může býti obsaženo silné odporování, rázný nesouhlas a pak taková odpověď implikuje „co vás to napadá!“; záporka mívá zase tvar jako v předešlém případě. — Nesouhlas má ovšem mnoho odstínů od prostého nesouhlasu přes kárání až k zděšení nad něčím činem, takže je tu zase docela plynulá hranice k jiné funkci hlubokého tónu, totiž k výrazu rozmrzelosti, nepříjemného dojmu a p.

A (pochvalně): |To je zábava! B: |Zábava! odpověď byla vyslovena s odporem a měla notu značně hlubokou, protaženou první slabiku a na ní silný důraz; odpověď obsahovala: to je špatná zábava, tedy funkce je tu blízká ironii (a také intonační tvar). — A: Tak prosim ťe promiň! B: |Promiň! odpověď měla stejný tvar jako v předešlém případě; šlo tu o jakési zdvořilé rozhořčení nad tím, že se A osobě B vůbec ještě omlouvá, ač ničím nebyl vinen. — Tento druh odporování je velmi hojný v rozhovoru a můžeme najíti snadno libovolné množství příkladů, takže tyto nám úplně postačí.

A: Ti si přetpojatej f ťechto vjecech! B: Já nejsem přetpojatej! celá odpověď měla tak hluboký tón nevole, že byla pronesena asi na stejné notě. — Sem patří i nízká nota na slovech hm a no, kterými provázíme cizí výpovědi, které se nám nelíbí nebo se kterými nesouhlasíme. Už výše jsme se zmínili o tom, že od nesouhlasu není daleko do ironie, jejímž hlavním znakem je hluboký tón a nepřirozené protahování slabik: Tí úmíš slóvenski, tí jó! nejhlubší tón a silný důraz měly slabiky protažené. Podobně Tén jo, tén je na to! celá věta měla velmi nízký tón, důrazy byly na slabikách protažených a na jo a na, e se tu blížila k ö; smysl výrazu je různý podle okolností, na př. „ten to nedovede“ nebo „ten ti nepomůže“ a p.

Ironie obsahuje jistou nevoli, která je obsažena také v odporovacím Ale! jež mívá hlubokou notu. — Od nesouhlasu není daleko k domlouvání a kárání: matka k dítěti: To |nesmíš! celá věta pronesena hlubokým tónem, zvláště hluboko byla slabika ne.To slovo neznamená |humor! já při hodině franštiny; první část věty od to až k měla obvyklý intonační tvar věty oznamovací, poslední slovo mělo značnou hloubku; opravuji a tím kárám žáka. — O kárání šlo také zde: (matka k dítěti) Míňo! tempo rychlé, obě slabiky s hlubokou notou; anebo: Fialo! já ve škole.

 

Mírnější domlouvání bylo ve větě: To nejde! (hloubka hlavně na slovese). — Otec k dítěti: Tadi je to lepší, sem poť! hloubka a důraz na lep- a sem; otec domlouvá dítěti s jistou netrpělivostí. — Laskavé kárání konejšivé povahy: Ďi nebuď bláhovej! já ke kolegovi, největší níže a důraz na ďi a na bláhovej. — Sem by snad mohl patřiti nízký tón, který je výrazem mravního pohoršení: Jú! Frantó! kluk k druhému, obě slova měla notu neobyčejně hlubokou, mezi oběma byla pausa.

[210]Zvláštní odstín odporování, nesouhlasu je obsažen v neochotě vyhověti a p.: |nemužu, mňe bi stálo moc |peňes! A |co s toho budu mít! celý výraz měl hlubokou notu, nejníže byly položeny slabiky důrazné. Někdy je tu hluboký tón korelátem rozmrzelosti, jindy lítosti a p.

Jako při funkci vážné má přízvučná slabika hlubokou notu, kdežto na nepřízvučné slabice tón vyběhne do výše. Je ovšem otázka, čeho výrazem je toto stoupnutí. Funkčně se tyto případy často neliší nijak podstatně od předešlých, aspoň není tento rozdíl vždy tak velký, aby se dal uvésti pod nějakou přesnější kategorii. Kárání: Pepiku! Na první slabice je hloubka, na druhé stoupnutí, na třetí klesnutí; tu je vedle kárání obsažena i hrozba; tento tvar je hodně blízký trojslabičnému varování, jenže není na poslední slabice ke konci mírné stoupnutí, nýbrž klesnutí, to je jediný rozlišovací znak. Srov. nechoťte mi sem! první slabika je hluboká, druhá vysoká, ostatní mají pohyb klesavý. Nebo: Ale to nemužete pořád ďelat! ne- hluboko, -mu- vysoko, odtud klesání, domluva.

Někdy na přízvučné slabice je tón vysoký, na nepřízvučné nota hluboko klesá a ta slabika dostává i dosti silný důraz: Ládo! kárání.

 

Nesouhlas, výtka, kárání a p. bývají doprovázeny silnějším nebo slabším hněvem nebo i jinými těžko definovatelnými city nepříjemnými. Tu máme zase přechod k jiné kategorii citové a funkční hlubokého tónu. Nepříjemné city jsou zase někdy bohatě diferencovány: rozmrzelost, uraženost, hněv a p. Někdy může hluboký tón jako projevení některého uvedeného citu nabýti aktuální funkci, na př. hrozby. Jiná skupina nepříjemných pocitů je zděšení, strach, obava; sem by pak asi patřil též hluboký tón, s kterým vyslovujeme představy příšerné, zlé a p. Do jiné skupiny patří smutek, lítost, soucit a jejich odstíny, zvláštní skupinou jsou nepříjemné pocity tělové.

O rozmrzelost šlo ve výraze: Teť uš to nepotřebuju! osoba, které jiná pozdě vyhověla. — Rozhořčení: No pósliš! celý výraz hluboký, nejníže přízvučné a protažené po-. — Nemilé překvapení: A: Já přídu f pjed hoďin. B: F pjét? slovo pjet mělo silný důraz, velmi hlubokou notu na začátku (ke konci stoupnutí jako v otázce) a protaženou samohlásku. — Rozmrzelost byla i ve větě: Tó je taki práce! celá věta nízko, nejhlouběji to a prá-. — Též Záplať pámbu! nejsilnější důraz a největší níže na silně protaženém pám-: výraz rozmrzelosti po dlouhém čekání. — Sem by mohl patřiti hluboký tón ve výraze Aňi mňe nenapadne! (voják k jiné osobě); důraz a největší hloubka na slabikách a- v ani a na ne.Von neňi aňi riba aňi rak, já o komsi: všecky samohlásky byly ztemněny, celý výraz byl pronesen na notě hluboké, důraz na von a na obou aňi.Človjek se nemuže na tebe z ňičim vobráťit, já k jiné osobě, dosti mrzutě, celá věta měla tón značně nízký, zejména přízvučné slabiky člo-, ne- a zejména ňi.Já vim! mrzuté odbývání; celá věta s hlubokým tónem, zvláště přísudek. — To je doleza! já mrzutě, silný důraz na je a do-, je mělo nejvyšší tón věty, do- nejnižší. — Ňekterí liďi sou strašňe tupí na tihle vjeci! já hněvivě, nejsilnější důraz a hloubku měla slabika straš-.Človjek se zaplete do ňečeho… kolega: začátek věty normálně vysoký, na za- hloubka a důraz, odtud asi stejně hluboká nota až do konce věty. — Já sem nešťasnej človjek! celý výraz jsem vyslovil hodně nízko, největší hloubka je na důrazném ne-. — O hněv nebo aspoň rozmrzelost jde často při odbývání. Na př.: Přišel domu a nadával! kolega o známém; celá věta měla dosti nízký tón, jenž dosahuje největší hloubky na slabice |na-. — Podobně na př.: To bilo hrozní! us., kde slovo hrozní má někdy velmi hluboký tón, který dodává slovu zabarvení přímo příšerné. — Sem by mohl patřiti i výše v jiné kategorii uvedený příklad: Jestli to nebude do zejtřka hotovo bude zle! S velmi hlubokým tónem dostává slovo zle ráz přímo děsivý. — Do této skupiny by se také dal zařadit příklad: … a smál se škodolibje z mého vyprávění: nejníže bylo slovo smál, ale celý výraz měl notu hlubokou.

[211]I v této kategorii se na slabice původně nepřízvučné vyskytuje vysoký tón, jehož smysl je neurčitelný: Počkej! us., první slabika má notu často hodně hlubokou, druhá dostává též přízvuk a má vysoký tón. Tato intonační podoba mění úplně smysl toho slova a z výzvy činí hrozbu.

O zděšení šlo ve výraze Co to ďeláte? První tři slabiky měly notu velmi hlubokou, na -lá- vysoké stoupnutí a na poslední slabice zase tón klesal dosti hluboko, silné důrazy na co a ďe-. Hněv, kárání, úžas, ba zděšení byly současně obsaženy v této intonační podobě. — Zklamání: Já mislel že…, kolega; první slabika byla velmi silně protažena, celá věta měla notu hodně nízkou, nejsilnější důraz byl na první slabice věty. — Někdy předstíráme zděšení, když zaslechneme nějaké směšné jméno; tím si vysvětlíme, že takové výrazy mají intonaci jako při zděšení: Pan Vocásek! Celý výraz bývá pronášen hlubokým tónem, nejníže je silně důrazné vo-.

O lítost, jež často je spojena s rozmrzelostí, jde zde: Nó to bich si bila koupila! starší žena ke známé litujíc, že si dala ujíti příležitost k laciné koupi; celý výraz měl hluboký tón, zejména přízvučná slabika slova posledního. — To je škodá! já ke kolegovi při rozchodu, že si nemůžeme víc pohovořiti, intonační tvar jako v předešlém případě, poslední slabika věty byla silně protažena. — Souсit, jenž je blízký do jisté míry lítosti, vyznačuje se též hlubokým tónem: Vi ste se popálil? intonační tvar jako v předešlých příkladech.

Jinou skupinou citů nepříjemných je obava s různými svými odstíny: sem patří předně hluboký tón ve varovací melodii; nebo S chuťí bich to sňedla ale |bojim se; starší paní, bojim se mělo hlubokou notu zejména na slabice bo-.Já ťe podržim, já mam strach! nejhlouběji přízvučné po- a strach, matka k synovi. — Též při sdělování nepříjemných pocitů tělových užíváme nízkého tónu: To je horkí! nejníže důrazná první slabika adjektiva.

Z citů, které nejsou vždy nepříjemné, má snahu snižovati úroveň notovou, na př. údiv, rozumí se zejména silný údiv: Je to možní? první a předposlední slabika věty mají silný důraz a zároveň nejnižší notu. Souhláska m bývá protažena; jelikož šlo o otázku, stoupal tón poslední slabiky dosti vysoko. Pozoruhodné je, že i žebronění, žadonění, se jeví v hlubokém tónu a v pomalém tempu: Dej mi taki! se všemi slabikami nízkými a se všemi protaženými slýcháme často od dětí. Podob. Póť! Póť uš! Nechoť tam! Prosim vás otpuste mi to! a j. Je otázka, jak se má pochopiti hloubka v tomto případě; jde tu snad též o nějaký „záporný“ duševní stav? Snad by se to dalo pochopiti takto: pokorné žebronění předpokládá jistý pocit méněcennosti, takže se mluvící neosmělí uží tu lného normálně vysokého tónu, hluboký tón je totiž méně vtíravý než vysoký. — Je zajímavé, že, proneseme-li výraz Děkujú! hlubokým tónem a pomalým tempem, jako žebronění, značí to velmi mírné a zdvořilé odmítání, kdežto s rychlým tempem a s vyšší notou značí výraz, že dar přijímám. Hluboký tón tu je výrazem nesouhlasu, tempo zmírňuje účinek hlubokého tónu.

 

Dále je obecně známo, že výrazy, zejména vložky, méně důležité bývají pronášeny hlubokým tónem. Hlubokým tónem pronášíme též výrazy, kterými chceme někoho upokojiti tím, že bagatelisujeme jeho obavu: To je jedno! uklidňuji kolegu, který se obává, že se dopustil nedopatření; celý výraz měl notu hodně hlubokou. Jindy má tento výraz funkci lhostejnosti. — O útěchu šlo i v případě: Toho se neboj! Intonační tvar jako v předešlém případě. Uklidňovací funkci měla hloubka i v tomto příkladě: A. Teť sem si ulomil kus nechtu! B. Nó! V no bylo o silně zavřené, protažené a důrazné; smysl takového no je asi: však se přece nic tak hrozného nestalo. — Též to nevaďí mívá při funkci uklidňovací hluboký tón. — O jistou nonchalanci, trochu též strojenou, šlo v případě: A. Vi to dovedete? B. Jo to už ďelám dlouho! celá odpo[212]věď měla nízkou notu, nejnižší na dlou-. — Sem bude patřiti asi také shovívavost: (žák) Smíme užívat slovňík? (profesor:) Ale|jo! celá odpověď s hlubokou notou.

Překvapující je, že hluboká nota se objevuje při výčtu, buď skutečném nebo aspoň zamýšleném: Buď ňegdo příde nebo vodejde nebo ňeco chce…; kolega si stěžuje, že nemůže ve sborovně opravovat úlohy; slova příde, vodejde, chce měla hluboký rovný tón, slova mezi nimi měla notu vysokou rovnou. Tu by snad k hlubokému tónu byla mohla přispěti i rozmrzelost, ale jak máme si vysvětliti příbuzný tvar melodický ve výraze: Máš choďit hoďňe do zeleního, na procháski, do polí…, matka radí synovi; proložená slova měla hluboký rovný tón, od začátku věty melodie stoupá až k slabice ňe. Tu šlo možná o vážnost, ale ani o to ani o ono nešlo ve spojení: Bili tam zásobi, peňíze, zařízeňí … no fšecko nač si človjek pomislí (kolega voják vypráví své vzpomínky z války), výčet zásobi, peňíze, zařízeňí měl hluboký rovný tón, k němu stoupá melodie. Mluvící zamýšlel tento výčet jako delší, jak svědčila rozmýšlecí pausa po něm. Jindy má výčet tvar jiný: Máte tam škrtáno, je to rozedřené, špinavé…, já ve škole: přídavná jména měla první slabiku hodně vysokou, od ní však melodie rychle klesá, slova mezi adjektivy byla nízko na stejné notě. — Jindy zase má výčet tvar opačný než v případě prvním: Nemusim aňi psát adresu aňi razítkovat…, já mluvě o výhodách nového systému při rozesílání censur, slova proložená měla vysokou rovnou notu, první slovo mělo hluboký rovný tón.

*

Na naše výklady by měly navazovati práce dialektologické; sám mám zprávy přesné jen ze slovenského dialektu trnavského, a tam jsou poměry jako v češtině. — Jinak je snad z uvedených příkladů a rozborů patrno, že hluboký tón je průvodcem jen jistých citů v nejrozmanitějších odstínech; naproti tomu na př. důraz nebo protažení slabiky se mohou projevovati zásadně při každé emoci. Dále snad uvedené rozbory ukázaly, že hluboký tón není působen přízvukem, nýbrž že je výrazem toho nebo onoho duševního rozpoložení, ať už jako jeho expresse nebo i komunikace. Můžeme tedy obrátiti výrok J. Chlumského (Kvantita 211), že „český přízvuk je nezávislý na melodii“ řkouce, že ani melodie (a intonace vůbec) není závislá na přízvuku.

Bude třeba ještě zjistiti, v kterých jazycích platí o hlubokém tónu to, co v češtině, a zejména, zda jde o znak jenom konvenční či ne.


[1] Za mnohé cenné pokyny k tomuto článku jsem vděčen prof. Havránkovi a prof. Mathesiovi.

[2] Že jsem vycházel zde od své vlastní výslovnosti, je přirozené: poměrně nejlépe se dá rozbírat expresse vlastního rozpoložení, kdežto do cizí mysli nevidíme. Rozumí se, že jsem se při své výslovnosti přistihl vždy až dodatečně.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, str. 203-212

Předchozí Frank Wollman: Věda o slovesnosti. Její vývoj a poměr k sousedním vědám

Následující Vladimír Skalička: K problému věty