Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Aniž křičte, že vám stavbu bořím. Příspěvek k bádání máchovskému

Otokar Fischer

[Články]

(pdf)

Contribution aux études sur Mácha

Za obranu Máchovy básnické činnosti označuje Jan Jakubec ve svých Dějinách literatury české (2, 1934, 794) významné dvě skladby, z nichž jedna („Jest pěvcův osud světem putovati“) vyslovuje myšlenku o světovosti poesie a nutnosti domácí obrody, kdežto druhá („Aniž křičte, že vám stavbu bořím“) je polemicky vyhrocena v sebevědomé vyznání.

K témuž nebo podobnému stanovisku znají se i jiní badatelé máchovští — nebylo však posud řeči o tom, že právě tato důležitá dvojice básní odhaluje nám problematičnost podání, ať rukopisného nebo knižního, v němž jsou verše našeho předního romantika zachovány. Ve sborníku podaném E. Smetánkovi (Naše řeč 19, 1935, 184) pokouším se o důkaz, že třináctiřádková báseň „Jest pěvcův osud světem putovati“ je znělkou, z níž celý jeden verš vypadl. Za neúplné mám i znění krásné skladby „Aniž křičte…“, jejíž textová kritika je o to těžší, že ji známe ve dvojí versi: je tištěna v Kobrově vydání Spisů z roku 1862 (K) a podle této úpravy přetiskována nově (u Krčmy 1, 248); ale je zaznamenána též v prvém opise musejním (M1), a tomuto rukopisnému zápisu je podle mého soudu přiznati prvenství. Neběží arci o autentický rukopis básníkův, nýbrž o kopii — patrně Michalovu — pořízenou (s výjimkou jednoho slova a pak celé řádky) švabachem a podávající tekst v této podobě:[1] 





5




10




15




20

 

Aniž křičte že vám stavbu bořím
Jenž by sama v krátkém padla čase;
Neb kdy základ krysy rozlézají
Celý dům se větrem již kolíbá,
Jehož krov se k zemi skoupě shýbá,
Jakou schránu střechy jeho dají? —
A kdy nové stavení má státi,
Zdaliž rádno stavbu zase jinou
Na základu u vysokost hnáti,
Předešlé který byl pádu vinou?
Protož buď i základ vyvržený,
Nový základ vložte v zemi plodnou;
Na něm nový dům buď založený
Jehož střechy přede bouří škodnou
I před parném denním vás uchrání. —
Kdyby však před stavby ukončením
Konec vzala stavba s mojím bděním;
(Spaní, člověk mdlý se neubrání;)
Pak na místo mistra zesnulého
Některý z učenců jeho vstane,
Te přikročí v dráze znamenané
K ukončení stavení nového

[217]Z detailních úchylek vydání K(obrova) zasluhuje zaznamenati: 

ve verši 4 „kolébá“ místo „kolíbá“ — změna gramaticky snad správná, porušující však rým shýbá); kolébá: shýbá byl by Mácha nerýmoval;

ve verši předposledním (21) místo zkomoleného tvaru „Te“ má K „Ti“: správně by mělo být asi „Ten“ (některý z učenců vstane, ten přikročí…), i lze se tázati, zda právě toto různočtení nedokazuje závislost K na M1. Jasněji ještě ji dokazuje konfrontace veršů 7—10 podle obojího znění:  

M1

A kdy nové stavení má státi,
Zdaliž rádno stavbu zase jinou
Na základu u vysokost hnáti,
Předešlé který byl pádu vinou?

K

A kde nové stavení má státi,
Zdaž je radno zas do výše hnáti
Na základě onom stavbu jinou,
Jenž byl pádu předešle již vinou?

V M1 „kdy“, „základu“, v K „kde“, „základě“ — to jsou irrelevantní drobnosti; ale K zřejmě uhlazuje slovosled („na základě…, jenž byl pádu vinou“) proti těžšímu M1 („na základu…, předešlé který byl vinou“), ba urovnává i sled rýmů a tím celou strukturu veršovou: v M1 jsou rýmy střídavé, v K rýmy sdružené, jež zde působí dojmem způsobné učesanosti proti odvážnějšímu, svobodnějšímu rázu verse tukopisné. Zdá se pravdě podobné, že M1 je předlohou pro K, jehož vydavatel (Vorlíček?) vystupuje místy ve funkci upravovatele.

Ale je ta báseň, jak ji vydání K s malými úpravami převzalo z M1, celá? Nechybí také zde něco, a to ne jako v kusé oné znělce uprostřed, nýbrž hned na počátku? Pravda, intonovat skladbu částicí „Aniž“, je nezvyklé, leč důrazné a útočné, jako bychom v próze řekli: „A nerozkřikujte se mi tady…“ Jenže: odpovídá to Máchovu slohu? a tehdejšímu básnickému výrazu? Ano, odpovědí jedni s poukazem na důrazné „Aniž“ na počátku věty podle jednoho ukončení Máchova Mnicha (u Krčmy 1, 326 a 327), ačkoli právě toto čtení narazilo na opravný návrh.[2] Ale pocit (zdůrazňuji: pocit), že před veršem „Aniž křičte…“ je místo ještě pro jiný, vlastní počátek, opírá se též o rozbor formální:

Prvé dvě řádky, jak je známe i z M1 i z K, jsou bez rýmů. Celá další skladba však je složena v rýmech. Přečteme-li ji nahlas, vynikne nepravidelnost, výjimečnost, zvláštnost onoho „hluchého“ počátku jen ještě markantněji. A zas tedy otázka: byla Máchou zamýšlena? Či je zaviněna neúplným zápisem? Že v M1 jsou některé záznamy neúplné, o tom není sporu; v „Hrobce králů a knížat českých“ (Krčma I, 108) chybí tři poslední verše, „Na příchod krále“ (I, 229) má jen první dvě slohy, píseň „Stojí jabloň“ jen variant poslední slohy (I, 192, 332: vše podle sdělení K. Janského). Vyloučit nelze ani to, že Mácha sám zanechal báseň v neúplné podobě konceptu. Ale že pak běží o nedohotovený zlomek, tomu nasvědčuje okolnost, že skladba je básněna podle přesného rýmového obrazce, k jehož rekonstrukci užijeme (pro verše 7—10) podoby M1 a nikoli K. Vypadá pak to schema takto: . . xy abba / cdcd efef / ghhg ijji.

Jinými slovy: jde o báseň složenou ve čtyřveršových slohách; mělo jich býti šest a jejich uspořádání bylo takové, že uprostřed skladby (to jest ve sloze třetí a čtvrté) rýmy byly střídavé, ale na obou okrajích (to jest ve sloze prvé a druhé, páté a šesté) rýmy byly obkročné.[3] Že čtvrtá sloha přechází do páté bez pausy, že tedy verš 14. [218]přelévá se do 15. podobou enjambement, nemluví proti schematu ovládanému s básnickou pružností. Uspořádání prvých dvou, nedochovaných veršů bylo by podle tohoto dohadu: yx; čím dále se do básně zaposlouchávám, tím určitěji mi zaznívá, že bezprostředně před řádkou ústící v slovo „bořím“ (v. 1) předcházel její rýmový názvuk — a obsahový kontrast — to jest řádka zakončená slovem „tvořím“.

Také zde by přímé dobásňování (vlastně: „předbásňování“) Máchovy básně vedlo k planým kombinacím. Ale její zápis a tvar není jediné, co dráždí k vykladačské nespokojenosti. Závažnější problém tají se v interpretaci obsahu. Šalda ve své krásné stati o básnické autostylisaci vyzvedl verše „Aniž křičte…“ za uvědomělý básníkův program, za autostylisaci přímo titánskou (Slovo a slovesnost 1, 18). Mně však — a též K. Janskému, jenž stejný dojem vyslovil nezávisle na mně — je nápadné, že Mácha svou polemiku stylisuje podle jakéhosi obřadu a kroje. „Stavba“ a její hrozící „pád“, „stavení“ a „dům“, „základ“ a „střecha“, „učenci“ (učeníci) a „mistr“ — to vše ukazuje zcela jednoznačně k nějakému ritu, k tajemné symbolice nějakého řádu, ať zednářského či jemu podobného. Nejzáhadnější, spolu nejmarkantnější je v tom spojení dvojice výrazů pro neofyty, učeníky, a pro zasvěcence, mistra. Bylo by bez takového pozadí šlo sebevědomí mladičkého autora tak daleko, aby sebe samého označoval již za mistra?

Otázky zde nadhozené vyzývají k dalším a dalším: běží jen o literární symboliku, s jejímiž předobrazy učelivý Mácha se mohl snadno setkati v písemnictví německém[4] nebo jiném? Či je také zde — jak se na rozdíl ode mne dohaduje K. Janský — uvažovati o nějakém nám neznámém prožitku básníkově? o spojení snad s karbonářskými a jinak „podvratnými“ tendencemi „Mladé Evropy“? Otazník se řadí k otazníku; dosvědčuje tak (po kolikáté již), že při podrobném výkladu Máchova díla i života padáme — dnes, v době předjubilejní — z temnoty do temnoty.


[1] Místa latinkou psaná vyznačuji kursivou, přidávám po straně číslování veršů, vynechávám název Báseň, připsaný prý opět jinou rukou. Za opis opisu musejního a za nejeden pokyn děkuji nakladateli Karlu Janskému; varianty viz též ve vydání Hyperionu, Máchových spisů 6, 1924, 236.

[2] St. Souček v Časopise Matice moravské 54, 1930, 284, pozn., a již 41/42, 1917/8, 530; proti němu Krčma v Časopise pro moderní filologii 19, 1933, 84.

[3] Po případě: měly to býti tři slohy (A, B, C) o osmi verších: A a C s rýmy obkročnými, B s rýmy střídavými — tedy jakýsi „obkročný“ útvar strofický.

[4] Goethovy zednářské písně jsou vesměs strofické; z osmi čísel náležících pod rubriku „Loge“, tři mají formu sloh osmiveršových.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, str. 216-218

Předchozí Vladimír Skalička: K problému věty

Následující Roman Jakobson: Poznámky k dílu Erbenovu: II. O verši