Aniž křičte, že vám stavbu bořím. Příspěvek k bádání máchovskému

Otokar Fischer

[Články]

(pdf)

Contribution aux études sur Mácha

Za obranu Máchovy básnické činnosti označuje Jan Jakubec ve svých Dějinách literatury české (2, 1934, 794) významné dvě skladby, z nichž jedna („Jest pěvcův osud světem putovati“) vyslovuje myšlenku o světovosti poesie a nutnosti domácí obrody, kdežto druhá („Aniž křičte, že vám stavbu bořím“) je polemicky vyhrocena v sebevědomé vyznání.

K témuž nebo podobnému stanovisku znají se i jiní badatelé máchovští — nebylo však posud řeči o tom, že právě tato důležitá dvojice básní odhaluje nám problematičnost podání, ať rukopisného nebo knižního, v němž jsou verše našeho předního romantika zachovány. Ve sborníku podaném E. Smetánkovi (Naše řeč 19, 1935, 184) pokouším se o důkaz, že třináctiřádková báseň „Jest pěvcův osud světem putovati“ je znělkou, z níž celý jeden verš vypadl. Za neúplné mám i znění krásné skladby „Aniž křičte…“, jejíž textová kritika je o to těžší, že ji známe ve dvojí versi: je tištěna v Kobrově vydání Spisů z roku 1862 (K) a podle této úpravy přetiskována nově (u Krčmy 1, 248); ale je zaznamenána též v prvém opise musejním (M¹), a tomuto rukopisnému zápisu je podle mého soudu přiznati prvenství. Neběží arci o autentický rukopis básníkův, nýbrž o kopii — patrně Michalovu — pořízenou (s výjimkou jednoho slova a pak celé řádky) švabachem a podávající tekst v této podobě:[1] 

5 10 15 20

Aniž křičte že vám stavbu bořím Jenž by sama v krátkém padla čase; Neb kdy základ krysy rozlézají Celý dům se větrem již kolíbá, Jehož krov se k zemi skoupě shýbá, Jakou schránu střechy jeho dají? — A kdy nové stavení má státi, Zdaliž rádno stavbu zase jinou Na základu u vysokost hnáti, Předešlé který byl pádu vinou? Protož buď i základ vyvržený, Nový základ vložte v zemi plodnou; Na něm nový dům buď založený Jehož střechy přede bouří škodnou I před parném denním vás uchrání. — Kdyby však před stavby ukončením Konec vzala stavba s mojím bděním; (Spaní, člověk mdlý se neubrání;) Pak na místo mistra zesnulého Některý z učenců jeho vstane, Te přikročí v dráze znamenané K ukončení stavení nového

[217]Z detailních úchylek vydání K(obrova) zasluhuje zaznamenati: 

ve verši 4 „kolébá“ místo „kolíbá“ — změna gramaticky snad správná, porušující však rým shýbá); kolébá: shýbá byl by Mácha nerýmoval;

ve verši předposledním (21) místo zkomoleného tvaru „Te“ má K „Ti“: správně by mělo být asi „Ten“ (některý z učenců vstane, ten přikročí…), i lze se tázati, zda právě toto různočtení nedokazuje závislost K na M¹. Jasněji ještě ji dokazuje konfrontace veršů 7—10 podle obojího znění:  

M1 A kdy nové stavení má státi, Zdaliž rádno stavbu zase jinou Na základu u vysokost hnáti, Předešlé který byl pádu vinou?

K A kde nové stavení má státi, Zdaž je radno zas do výše hnáti Na základě onom stavbu jinou, Jenž byl pádu předešle již vinou?

V M¹ „kdy“, „základu“, v K „kde“, „základě“ — to jsou irrelevantní drobnosti; ale K zřejmě uhlazuje slovosled („na základě…, jenž byl pádu vinou“) proti těžšímu M¹ („na základu…, předešlé který byl vinou“), ba urovnává i sled rýmů a tím celou strukturu veršovou: v M¹ jsou rýmy střídavé, v K rýmy sdružené, jež zde působí dojmem způsobné učesanosti proti odvážnějšímu, svobodnějšímu rázu verse tukopisné. Zdá se pravdě podobné, že M¹ je předlohou pro K, jehož vydavatel (Vorlíček?) vystupuje místy ve funkci upravovatele.

Ale je ta báseň, jak ji vydání K s malými úpravami převzalo z M¹, celá? Nechybí také zde něco, a to ne jako v kusé oné znělce uprostřed, nýbrž hned na počátku? Pravda, intonovat skladbu částicí „Aniž“, je nezvyklé, leč důrazné a útočné, jako bychom v próze řekli: „A nerozkřikujte se mi tady…“ Jenže: odpovídá to Máchovu slohu? a tehdejšímu básnickému výrazu? Ano, odpovědí jedni s poukazem na důrazné „Aniž“ na počátku věty podle jednoho ukončení Máchova Mnicha (u Krčmy 1, 326 a 327), ačkoli právě toto čtení narazilo na opravný návrh.[2] Ale pocit (zdůrazňuji: pocit), že před veršem „Aniž křičte…“ je místo ještě pro jiný, vlastní počátek, opírá se též o rozbor formální:

Prvé dvě řádky, jak je známe i z M¹ i z K, jsou bez rýmů. Celá další skladba však je složena v rýmech. Přečteme-li ji nahlas, vynikne nepravidelnost, výjimečnost, zvláštnost onoho „hluchého“ počátku jen ještě markantněji. A zas tedy otázka: byla Máchou zamýšlena? Či je zaviněna neúplným zápisem? Že v M¹ jsou některé záznamy neúplné, o tom není sporu; v „Hrobce králů a knížat českých“ (Krčma I, 108) chybí tři poslední verše, „Na příchod krále“ (I, 229) má jen první dvě slohy, píseň „Stojí jabloň“ jen variant poslední slohy (I, 192, 332: vše podle sdělení K. Janského). Vyloučit nelze ani to, že Mácha sám zanechal báseň v neúplné podobě konceptu. Ale že pak běží o nedohotovený zlomek, tomu nasvědčuje okolnost, že skladba je básněna podle přesného rýmového obrazce, k jehož rekonstrukci užijeme (pro verše 7—10) podoby M¹ a nikoli K. Vypadá pak to schema takto: . . xy abba / cdcd efef / ghhg ijji.

Jinými slovy: jde o báseň složenou ve čtyřveršových slohách; mělo jich býti šest a jejich uspořádání bylo takové, že uprostřed skladby (to jest ve sloze třetí a čtvrté) rýmy byly střídavé, ale na obou okrajích (to jest ve sloze prvé a druhé, páté a šesté) rýmy byly obkročné.[3] Že čtvrtá sloha přechází do páté bez pausy, že tedy verš 14. [218]přelévá se do 15. podobou enjambement, nemluví proti schematu ovládanému s básnickou pružností. Uspořádání prvých dvou, nedochovaných veršů bylo by podle tohoto dohadu: yx; čím dále se do básně zaposlouchávám, tím určitěji mi zaznívá, že bezprostředně před řádkou ústící v slovo „bořím“ (v. 1) předcházel její rýmový názvuk — a obsahový kontrast — to jest řádka zakončená slovem „tvořím“.

Také zde by přímé dobásňování (vlastně: „předbásňování“) Máchovy básně vedlo k planým kombinacím. Ale její zápis a tvar není jediné, co dráždí k vykladačské nespokojenosti. Závažnější problém tají se v interpretaci obsahu. Šalda ve své krásné stati o básnické autostylisaci vyzvedl verše „Aniž křičte…“ za uvědomělý básníkův program, za autostylisaci přímo titánskou (Slovo a slovesnost 1, 18). Mně však — a též K. Janskému, jenž stejný dojem vyslovil nezávisle na mně — je nápadné, že Mácha svou polemiku stylisuje podle jakéhosi obřadu a kroje. „Stavba“ a její hrozící „pád“, „stavení“ a „dům“, „základ“ a „střecha“, „učenci“ (učeníci) a „mistr“ — to vše ukazuje zcela jednoznačně k nějakému ritu, k tajemné symbolice nějakého řádu, ať zednářského či jemu podobného. Nejzáhadnější, spolu nejmarkantnější je v tom spojení dvojice výrazů pro neofyty, učeníky, a pro zasvěcence, mistra. Bylo by bez takového pozadí šlo sebevědomí mladičkého autora tak daleko, aby sebe samého označoval již za mistra?

Otázky zde nadhozené vyzývají k dalším a dalším: běží jen o literární symboliku, s jejímiž předobrazy učelivý Mácha se mohl snadno setkati v písemnictví německém[4] nebo jiném? Či je také zde — jak se na rozdíl ode mne dohaduje K. Janský — uvažovati o nějakém nám neznámém prožitku básníkově? o spojení snad s karbonářskými a jinak „podvratnými“ tendencemi „Mladé Evropy“? Otazník se řadí k otazníku; dosvědčuje tak (po kolikáté již), že při podrobném výkladu Máchova díla i života padáme — dnes, v době předjubilejní — z temnoty do temnoty.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, s. 216-218

Předchozí Vladimír Skalička: K problému věty

Následující Roman Jakobson: Poznámky k dílu Erbenovu: II. O verši