O krakovském zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků při MKS

Miroslav Grepl, Jan Kořenský

[Rozhledy]

(pdf)

О краковском заседании Международной комиссии по изучению грамматического строя славянских языков при МКС / Séance de la Commission internationale pour l’étude de la structure grammaticale des langues slaves

Ve dnech 3.—5. prosince 1969 zasedala komise v Krakově; Polská akademie věd a obětavá organizační práce členů polské delegace, zejména St. Urbańczyka, vytvořily pro ni velmi příznivé pracovní podmínky. Na zasedání byli přítomni tito členové komise: akad. B. Havránek, předseda; St. Urbańczyk, Z. Topolińská a K. Pisarková z Polska; N. Ju. Švedovová, T. P. Lomtev a A. Michnevič ze Sovětského svazu; I. Lekov, L. Andrejčin a S. Ivančev z Bulharska; R. Růžička z NDR; K. Hausenblas, G. Horák (v zastoupení J. Ružičky) a M. Grepl z Československa.

Vědeckého jednání komise se mimo to zúčastnilo i mnoho hostů: L. Bednarczuk, I. Bellertová, A. Bogusławski, M. Dąmbská-Prokopová, R. Gregorczyková, A. Heinz, St. Jodłowski, M. Karaś, St. Karołak, J. Kuryłowicz, Z. Kurzová, A. Lewicki, A. Puzyninová, H. Safarewiczová, J. Safarewicz, F. Sławski, W. Smoczyński, J. Twardziková a A. Wierzbická z Polska; F. Michałk z NDR; Fr. Daneš, Z. Hlavsa, J. Chloupek, J. Kačala, Fr. Kopečný, J. Kořenský, H. Křížková, Fr. Miko a K. Svoboda z Československa.

Podle usnesení přijatého na zasedání komise v Berlíně 1968 soustředila se odborná část jednání[1] na dvě základní témata: (1) kategoriální vlastnosti slova a jejich syntaktické funkce; (2) modálnost výpovědi v slovanských jazycích. Po uvítacím projevu prof. St. Urbańczyka za hostitelskou polskou stranu a předsedy komise akad. B. Havránka o programu práce uctilo zasedání povstáním památku tragicky zesnulého prof. Z. Klemensziewicze, který toto zasedání v Krakově organizoval, a neúnavného, iniciativního a obětavého prvního tajemníka komise prof. J. Bauera.

Zasedání prvního dne bylo věnováno tematice prvního okruhu, kategoriálním vlastnostem slova a jejich syntaktickým funkcím.

Zasedání bylo zahájeno referátem J. Kuryłowicze (Krakov), který se zabýval vnitřními vztahy jednotlivých významů genitivu, podal výklad slovanského záporového genitivu jakožto zdůraznění negace. Autor vyšel ze svého pojetí expresívnosti; expresívní je ta forma, která implikuje existenci druhého členu dvojice forem, přičemž obě formy mají shodnou komunikativní hodnotu. — N. Ju. Švedovová (Moskva) věnovala ve svém vystoupení pozornost podřadicím spojením a jejich klasifikaci. Vlastnosti slov v těchto spojeních jsou dány: (1) jejich příslušností k slovnědruhové třídě, (2) jejich dílčím gramatickým nebo slovotvorným významem, (3) příslušností k určité sémantické třídě. Syntakticky relevantní je každá z těchto složek, ale i tyto složky jako celek. Podřadicí vztahy pak autorka klasifikuje podle toho, zda jejich charakter je určen slovem samým (liší silné a slabé spojení) nebo syntaktickou pozicí slova. — A. Michnevič (Minsk) vycházel ve svém referátě z metodologického stanoviska, že syntakticky relevantní gramatické významy slov mohou mít morfologické i distributivně transformační vyjádření. [172]Při popisu je třeba vycházet ze sémanticko-syntaktických opozic, které se realizují v syntaktických strukturách jazyka. Podrobněji pak tyto postupy ilustroval na funkčních vlastnostech času a vidu: sémantická kategorie životnost-neživotnost náleží do oblasti lexikální analýzy, syntakticky relevantní je kategorie aktivnost-neaktivnost, která se o kategorii životnosti opírá, ale nekryje se s ní úplně. — G. Horák věnoval pozornost kategorii slovesného modu, kterou považuje za základní predikační kategorii. Zdůraznil, že je třeba pozorněji rozlišovat modus jako gramatickou kategorii a modalitu vyjádřenou lexikálně a syntakticky. Při hodnocení predikačních kategorií způsobu a času je třeba obrátit zřetel k vědomí mluvčího (gnoseologický pohled). Tzv. atemporální děje navrhuje označovat jako pantemporální; nejde u nich totiž o suspendování času. Jen u dějů vyjadřovaných kondicionálem minulým jde o fiktivní děje — přítomný kondicionál vyjadřuje děje potenciální (tj. realizované). — R. Růžička (Lipsko) zkoumal ve svém referátě vztah mezi příslušností slovesa k určité sémantické třídě a syntakticko-sémantickou strukturou, kterou sloveso jako predikát svými sémantickými vlastnostmi vytváří a podstatně ovlivňuje. Souvislosti mezi větnými strukturami, které jsou vytvářeny slovesy téže sémantické třídy, sleduje na příkladu tří takových tříd současné ruštiny: (1) verba sentiendi (sčitať, predpolagať, somnevaťsja); (2) verba effectiva (vybrať kogo/kem, sdelať kogo, čto/kem, čem); (3) verba mentální reprodukce (pomniť, predstavljať). — F. Kopečný upozornil na fakt, že předložky vznikají nejen z obvyklých relačních adverbií a adverbiálních výrazů, ale též z adverbií pronominálních, ze slov jako kъde, kǫdě, kamo, tu ap. Dnes je tento jev běžný na slovanském Balkáně. V bulharštině a makedonštině je známo v předložkové funkci kǫdě (bulh. kăde, mak. kede aj.), ze starší doby je doloženo i předložkové deto < kьde + to. Adverbiálního původu je i bulh. kăm < kam/o/; o tom svědčí paralelnost podob jednak kădeto, deto s kămto; jednak otkăde, otsam > s otkăm. První dvě podoby v těchto trojicích fungují dodnes i jako adverbia. — J. Kačala navazoval ve svém referátě na Paulinyho pojem slovesné intence. Jaderným prvkem slovnědruhové struktury je intenční kvalita slovesa, na jejímž základě se slovesa klasifikují do intenčních typů. Intenční kvalita je vnější stránkou zkoumaného jevu, jeho vnitřní podstatou je intence slovesného děje. Klasifikace sloves z tohoto hlediska je analogická klasifikaci podle (vnější) intenční kvality, přičemž platí, že klasifikace podle intence slovesného děje je bohatší. Slovesná intence je rovněž jádrem analýzy struktury věty, neboť věta je oblastí, v níž se slovesná intence projevuje. — H. Křížková zjišťovala, zda je výskyt substantiva a adjektiva v pozici predikačního determinantu ve shodě s jejich obecným kategoriálním významem jakožto slovního druhu a zda se možný rozpor nebo naopak soulad mezi obecnou slovnědruhovou charakteristikou a syntaktickou pozicí projevuje na tvaru predikačního determinantu, tj. na výběru predikačního nominativu nebo predikačního instrumentálu. Nominativ a instrumentál netvoří podle ní privativní opozici v rámci adverbiálních pádů, neboť výběr predikačního nominativu je záležitost kongruenční, kdežto výběr predikačního instrumentálu je záležitost vazebná. — Z. Hlavsa vyšel ze zjištění, že některá tradiční zájmena a číslovky, která se chápou jako tzv. syntaktická substantiva a adjektiva, nejsou s to plnit bezvýhradně tyto syntaktické funkce. Navrhl proto vyčlenit pro tyto účely syntaxe samostatné třídy kvantifikátorů (např. dva, všichni, žádný, tolik, mnoho) a indikátorů (např. tento, nějaký, kterýkoli). Toto vyčlenění má oporu nejen v speciálních syntaktických funkcích těchto jazykových prostředků, ale také v jejich extralingvistickém fungování: kvantifikátory vyčleňují množiny, k nimž se vztahuje konkrétní výpověď, indikátory signalizují „modus reference“ — singularitu (tento), neurčenost (nějaký), libovolnost (kterýkoli).[2] — J. Kořenský předložil návrh na klasifikaci slovních druhů, [173]založenou na sjednocení obvykle izolovaně uplatňovaných klasifikačních kritérií (sémantické, morfologické, syntaktické) a přizpůsobenou potřebě popisovat funkce slovních druhů a jejich kategorií formou substituce do základních funkčních pozic větného gramatického vzorce a jeho derivátů. (Ilustrováno na substitučních vlastnostech infinitivu, se zřetelem na podmínky, za kterých je infinitiv substituovatelný do pozic S_n větných vzorců.)

V diskusi k referátu J. Kuryłowicze uvedl K. Hausenblas, že k podobnému řešení vzniku záporového genitivu jako zdůraznění došel ve své monografii Vývoj předmětového genitivu v češtině z r. 1958, kde vývoj záporového genitivu také zařadil do souvislosti se vznikem opakovaného záporu, tj. záporové kongruence, v slovanských jazycích. Ostatní diskutující (R. Růžička, I. Lekov, K. Pisarková aj.) se vyjadřovali k významovým vlastnostem genitivu v jednotlivých slov. jazycích a z různých hledisek posuzovali pojem expresivity. — V souvislosti s referátem N. Ju. Švedovové připomenul St. Karołak (Varšava) zvláštní postavení kategorie shody, která ve své podstatě reprezentuje různé syntaktické funkce. — K výkladu A. Michneviče byla řada diskusních vystoupení: K. Svoboda uvedl několik příkladů souvětních celků, které dokládají syntaktičnost kategorie čísla. H. Křížková upozornila na to, že je třeba zásadně odlišit kategorie syntaktické od těch kategorií morfologických, které mají i v syntaxi svou funkci. Nevidí důvod, proč by konstrukce typu u nego stroitsja dača měly představovat něco třetího vzhledem k opozici aktivum-pasívum. F. Daneš navázal na požadavek lišit kategorie syntaktické od morfologických s dosahem pro syntax tím, že upozornil na to, že z hlediska syntaxe je nezbytné lišit morfologické kategorie syntakticky vázané (rekce, pád) a syntakticky proměnné (závislé a nezávislé proměnné). Je také třeba lišit životnost sémantickou od životnosti formálně morfologické. — K otázce protikladu aktivnost-neaktivnost uvedl M. Grepl český příklad: lidé stáli i na ulici je možno transformovat na stálo se i na ulici; podobná transformace není možná v případě věty stoly stály na ulici. — I. Bellertová se v souvislosti s referátem R. Růžičky zajímala o to, jak se v jeho generativním aparátu uplatňuje pojem hloubkové struktury. T. P. Lomtev (Moskva) v návaznosti na svou teorii věty jako n-místného predikátu upozornil na to, že operace, které R. Růžička provádí, je třeba chápat jako operace mezi reprezentacemi znaků přiřazených jménu předmětu. — F. Daneš ocenil to, že referát Kačalův rozpracovává pojem slovesné intence; není však stále ještě jasné, zda je intence chápána formálně gramaticky nebo sémanticky. „Levou“ složku intence nelze chápat pouze jako personální. — M. Grepl se přimlouval za to, aby slovesná intence byla chápána šíře, aby nezahrnovala pouze objektové elementy slovesného determinantu. — K referátu H. Křížkové připomenul F. Miko, že mezi konstrukcemi typu bratr je advokát a bratr je advokátem je v sloven. sémantický a funkční rozdíl; konstrukce s instrumentálem je verbálnější, připouští rozvíjení příslovečným určením. Na nutnost lišit primární a sekundární funkce morfologických kategorií upozornil v této souvislosti F. Daneš. — V souvislosti s vystoupením Z. Hlavsy položila R. Grzegorczyková otázku, zda je možno hledat vztah mezi jazykovými kvantifikátory a kvantifikátory formální logiky. Přirozený jazyk má zřejmě tři kvantifikátory: existenční, obecný a existenčně indikační. Z. Topolińská ukázala, jak je v maked. různá kvantifikace v hloubkové struktuře signalizována v povrchové struktuře členem. — K ref. J. Kořenského žádal F. Daneš upřesněnou formulaci kritéria, na jehož podkladě jsou slovní druhy pojmenovávací (substantivum, číslovka, určení, sloveso) klasifikovány, a upřesnění vztahu funkčních polí (která tyto slovní druhy vytvářejí analogicky k základní slovnědruhové struktuře) k této základní slovnědruhové struktuře. Také K. Hausenblas upozornil, že slovnědruhové kategorie v referátě vydělené nejsou dostatečně sourodé.

[174]Zasedání druhého dne bylo věnováno otázkám modální výstavby výpovědi v slov. jazycích. T. P. Lomtev (Moskva) v ref. o větných strukturách z hlediska jejich modálních vlastností pokusil se nejprve zdůvodnit potřebu rozlišovat mezi gramatickými kategoriemi slova a věty. Za členy gramatické kategorie věty pokládá různé větné modely. Pokud jde o modální charakter věty, rozlišuje v jeho rámci (1) kategorii reálnosti-hypotetičnosti; (2) kategorii existence-možnosti-nutnosti; (3) kategorii jistoty-nejistoty. Tyto kategorie mají nezávislý charakter a navzájem se kříží: vytvářejí jeden systém modálních gramatických kategorií, nikoli však jednu gramatickou kategorii modálnosti. Vzájemným křížením zmíněných kategorií lze dospět k dvanácti typům výpovědí modálně odstíněných, které představují výrazně organizované paradigma.

M. Grepl mluvil o modální a citové výstavbě výpovědi. Modálnost výpovědi má tři aspekty: modalitu postojovou, volní a jistotní (pravdivostní). Slov. jazyky se od sebe liší nejvíce ve vyjadřování aspektu postojové a volní modality. Analýza signalizace emocionálního zabarvení výpovědi musí respektovat fakt, že výpověď je struktura s třemi stavebními rovinami: gramatickou, modální a rovinou aktuálního členění. Každá z nich má svůj základní (citově neutrální) způsob výstavby. Emocionalita výpovědi se signalizuje aktualizacemi v neutrální výstavbě jednotlivých rovin. Stavebními prvky modální roviny (aspekt postojové modality) jsou mody, druh koncové intonace, event. partikule. Různé využití těchto elementů umožňuje dát větnému vzorci status oznámení, otázky, rozkazu nebo přání. Pro každý z nich existuje základní (cit. neutrální) modální schéma vyjádření. Emocionalita se v této rovině signalizuje (1) změnami (aktualizacemi) daných základních modálních schémat, a to a) obměnami nebo transpozicemi druhů koncové intonace; b) transpozicemi slovesných modů; c) využitím partikulí; (2) transpozicemi celých modálních schémat do jiné modální platnosti.

K. Svoboda v ref. o modalitě souvětí zdůvodnil nejprve potřebu rozlišovat modálnost lexikální (vztah podmětu k ději v infinitivu) a gramatickou; tu dělí na vztahovou a pravdivostní. Způsob transformace souvětí oznamovacího např. na tázací je podstatným kritériem souvětí souřadného a podřadného: v souvětí podřadném se transformuje jen věta hlavní, v souřadném věty obě. Věty vedlejší (např. časové, příčinné) jsou přímo oznamovací, tzv. věty obsahové nepřímo oznamovací, event. tázací. Některé vedlejší věty jsou však amodální, nemají žádnou vztahovou modálnost, např. věty Kdo se bojí (zůstane doma) nebo věty podmínkové s jestliže; jen věcné obsahy pojmenovávají. Jako zvláštní se může zdát, že mohou být modifikovány pravdivostně slovem snad, třebaže jsou amodální. Jde tu však o pravdivostní modifikaci pojmenování (kdo se snad bojí, zůstane doma). Obdobně je tomu i v jednoduché větě (někdo, snad můj otec, mu pomohl). Amodální věta může být modifikována také kondicionálem (kdo by se bál …).

Skupina mladších polských badatelů se zaměřila na hledání a na demonstrování různých metod pro analýzu některých modálních významů nebo modálních odstínů. Šlo o metodické přístupy připomínající víceméně postupy známé z logiky. A. Bogusławski (Varšava) ve svých poznámkách o modálnosti věty ukázal, jak lze pomocí opisů se slovesy uznaję, odrzucam, przypuszczam, chcę a nie chcę postihnout různé významové odstíny jistoty, možnosti, nemožnosti v rámci základní dichotomie kladu a záporu. — I. Bellertová (Varšava) se zabývala problematikou modálního postoje (postawa modalna) při sémantické analýze výpovědi. Sémantickou interpretaci libovolné výpovědi chápe jako soubor závěrů bezprostředně vyplývajících z takové výpovědi. V modálním postoji mluvčího k sdělované skutečnosti, situaci atp. jsou zahrnuty různé závěry z výpovědi bezprostředně vyplývající. Na rozboru pol. vět rozkazovacích a tázacích se pokusila pomocí parafrází ukázat, jaké rozmanité konkrétní významově modální odstíny [175]mohou dané výpovědi vyjadřovat. — A. Wierzbická (Varšava) se snažila ve svém referátě o sémantické kategorii modálního rámce (rama modalna) vytvořit na základě jazyka přirozeného takový sémantický metajazyk, pomocí kterého by bylo možno odhalit „hloubkovou strukturu“ textu, neboli strukturu myšlenky tímto textem vyjadřovanou. Metajazyk má být izomorfní s „lingua mentalis“. Za hlavní úkol sémantiky považuje modelování univerzálního jazyka lidského myšlení v libovolném přirozeném jazyce. Schéma struktury elementární věty v „lingua mentalis“ obsahuje podle ní podmět (S), predikát (P) a modální rámec (M). Schematicky lze takovou hloubkovou strukturu zapsat takto: M, że S jest P. Místo modálního rámce je obsazené čtyřmi (a pouze čtyřmi) sémantickými elementy, a to (1) sądzę, (2) chcę, (3) nie chcę, (4) czuję. V konkrétních výpovědích jim odpovídají různí ukazatelé (např. modálnímu rámci chcę může odpovídat v povrchové struktuře imperativ, vokativ, částice nebo interjekce atd.). Lze mluvit i o složených modálních rámcích: jsou to konstrukce víceelementové, představující vlastně rozvinutí modálních rámců prostých: chcę, żebyś wiedział (= wiedz), sądze, że wiesz … Takové parafráze konkrétních výpovědí umožňují podle autorky zkorelovat strukturu myšlenky s analyzovaným textem.

J. Chloupek přednesl referát o modálních větných typech v dialektu. Z funkcí jazyka se v nářečních promluvách uplatňuje především apelovost, konkrétně stálé úsilí mluvčího o udržení kontaktu s posluchačem: potom je modalita jedním ze základních aktualizačních znaků. Kdyby se k ní při stanovení větných typů nepřihlíželo, neposloužila by tato vyšší abstrakce k lepšímu poznání skladby, neboť by zanedbávala indukci a empirii. I nevyjádření modality je v promluvě vyjádřením modality. Do modality by se mělo zahrnovat též vyjadřování cizího mínění (reprodukování cizího výroku): pro ně má mluvený jazyk výrazné mluvnické i lexikální prostředky. Co je cizím míněním, není v aktuální projevové situaci jen prostě oznámením faktu: aktuální mluvčí je zde jen zprostředkovatelem mezi původci výroku v někdejší situaci a adresátem v situaci aktuální.

F. Michałk (Budyšin) mluvil o vývoji konjunktivu typu běšo dóstał v luž. srbštině. Temporální systém konjunktivů měl v různých dobách a různých útvarech lužičtiny rozdílnou strukturu: V evangelické variantě spis. horní lužičtiny 17.—19. stol. bych dóstał (bezpřízn. konj. praes.), bydźich dóstał (přízn. konj. praet.). V katolické variantě bych dóstał (časově bezpříznakový konj.). Místo neexistujícího konj. praet. se často užívá modálně bezpříznakového indikativu plpf. typu běch dostał. Ve spis. dolní lužičtině bych dostał (bezpřízn. konj. praes.), bych był dostał (přízn. konj. praet.). Na konci 19. stol. přejímají spis. dolní lužičtina a katol. varianta spis. hor. lužičtiny a evang. hor. luž. konj. praet. typu budźech dóstał. V dol. luž. existují pak jako synonyma pro konj. praet. varianty dvě: bych byl dostal a búzach dostal. V dnešní spis. dol. a hor. lužičtině existuje jen jedna časově bezpříznaková forma: bych dostał. Táž situace je s některými výjimkami i ve většině nářečí.

V diskusi o modální výstavbě výpovědi připomněl nejprve B. Havránek, že emocionálnost výpovědi může mít dvě stránky: buď jde o emocionální postoj mluvčího, nebo o fakt, že výpověď má vzbudit emoce u adresáta; obě stránky je třeba rozlišovat a sledovat jejich prostředky. Vedle emocionálního hodnocení existuje zejm. v odborném stylu i hodnocení intelektuální (pravdivostní), jeho prostředky jsou jiné, ale měly by být v analýze modální stavby výpovědi zahrnuty. Potřebné je také vidět polyfunkčnost některých modálních prostředků. Uznává amodálnost infinitivu, ale právě proto může infinitiv plnit různé modální funkce. Kritizoval nejasnost termínů logický, logika při sémantické interpretaci věty. — Fr. Kopečný ukázal na příkladech typu Teď házím já, že modalita přísudku nemusí být vždy explicitně signalizována. Daná výpověď může totiž v jistém kontextu vyjadřovat intenci (teď chci …) nebo obligátnost (teď mám …). — A. Wierzbická [176]považovala v Bogusławského systému perifrází za zbytečné opisy se slovesy odrzucam, przypuszczam, neboť jsou v podstatě synonymní se slovesy nie chcę a sądzę. — Fr. Daneš vyslovil v poznámkách ke Greplovu referátu otázku, zda kategorie modálnosti není už obsažena v samém větném vzorci, a zdůraznil, že i tzv. emocionální aktualizace v struktuře modálních schémat představují ustálené, „noremní“ prostředky. — N. Ju. Švedovová rozlišuje v rámci modálnosti výpovědi dva základní aspekty: vztah sdělení ke skutečnosti a vztah mluvčího k sdělovanému, který je buď volní, nebo jistotní. — A. Puzyninová zdůraznila, že ve všech modálních aspektech jde o vztah mluvčího. Sama rozlišuje především oznámení a apel, v rámci oznámení pak hypotetičnost-nehypotetičnost, event. další odstíny. — Řada diskusních příspěvků se týkala účelnosti využívat pro sémantickou analýzu výpovědi metajazyka budovaného na logice. Kriticky se k takovým pokusům stavěla A. Puzyninová. Také N. Ju. Švedovová měla výhrady, třebaže uznávala, že tato metoda vede v konkrétních případech k postižení smyslu i k vydělení jednotlivých sémantických elementů, méně už se hodí k zobecňování. F. Daneš upozornil, že záleží na tom, jakého logického aparátu užijeme; Lomtevův přístup je problematický, mnohem užitečnější pro lingvistiku je např. pojetí anglické školy „filosofie jazyka“. T. P. Lomtev naopak hájil tyto přístupy jako důležité pro odhalení hloubkových struktur, ale právě v ref. A. Wierzbické postrádal jasné teoretické východisko a příslušný logický aparát. A. Lewicki viděl jistou nedůslednost v ref. A. Wierzbické v tom, že výchozí čtyři základní sémantické elementy pro parafráze konkrétních výpovědí kombinuje postupně s elementy dalšími, které ovšem ve vstupním aparátu zahrnuty nebyly. S. Ivančev doplnil referát J. Chloupka některými konkrétními příklady vyjadřování cizího mínění v češtině a v bulharštině.

Zasedání třetího dne bylo věnováno referátům s obecně syntaktickým zaměřením. I. Lekov (Sofia) se soustředil na rozbor kritérií, která umožňují řešit otázku centrálních a periferních funkcí prostých (nesložených) předložek v bulharštině. Vyzvedl specifické postavení předložek v gramatickém systému bulharštiny, především jejich vyšší míru gramatikalizace, rozebral chápání pojmů centra a periférie v TLP 2 (1966) a snažil se pomocí různých příznaků v plánu výrazovém i sémantickém ukázat na centrální a periferní funkce řady konkrétních bulh. předložek. Zvláštní pozornost přitom věnoval takovým kritériím, jako je synonymita, polysémie, vzájemná konkurence, neutralizace, diferenciace a rozmanité typy příznakového využívání.

K. Pisarková (Krakov) se zabývala otázkou neutralizace syntaktických protikladů při užívání zájmen. Své pojetí neutralizace vyložila na dvou protikladech: (1) Neutralizaci vidí v tom, že při totožnosti subjektu a objektu může být objekt vyjádřen jen zvratným zájmenem (Ojciec kocha siebie), nikoli substantivem (* Ojciec kocha ojca) nebo nezvratným zájmenem (* Ojciec kocha go) jako v konstrukcích, kde subjekt s objektem totožný není. (2) Za neutralizaci pokládá i užití zvratného posesívního zájmena tam, kde se přivlastňuje podmětu. Ruší se tak podle ní opozice mezi 1. a 2. os. na jedné straně (mají pro adnominální a adverbiální funkci zájmenné tvary různé) a (3) na straně druhé (má pro obě funkce jeden tvar jego). — Z. Topolińská (Varšava) se zabývala problémem paradigmatického charakteru nominálního syntagmatu typu mladý člověk. Položila tuto otázku jako diskusní. Analýzou prostředků, jimiž se v maked. vyjadřuje kategorie určenosti a neurčenosti (mlad čevek, eden mlad č., mladiot č., nekoj mlad č., mladiov toj, sekoj č.), a rozborem syntaktických pozic lexikálních prvků determinujících základní substantivum však vcelku přesvědčivě prokázala paradigmatickou povahu daného typu syntagmatu.

Fr. Miko v ref. o abstraktních syntaktických funkcích jako samostatných kategoriích zdůvodnil nutnost signalizovat ve frázovém ukazateli i větný člen. Syn[177]taktické funkce nejsou pouhé relace, obsahují i nositele těchto relací; jsou proto komplexnější než kategorie NP, VP a musejí být explicitně registrovány. Strukturní analýza má především sledovat funkční aspekt, a hledat proto pro kategorii cas a pro kmen (vlastně N) nadřazený uzel, a to Sb nebo Ob atd. Kategorie cas nemůže však být bezprostředně vyvozena ze Sb: kat. Sb je syntaktická, cas proti tomu morfologická. Třeba zavést zprostředkující kategorie, které reprezentují syntaktické funkce, a to sb, pd atd. Teprve z nich mohou být kategorie cas, aux aj. odvozeny:

	S → SbPd
Sb → sb NP		Pd → pdVP
sb → cas		pd → aux

Vysvětlivky: cas (Kasus, Genus, Numerus); Sb — subjekt, sb — přísl. abstraktní syntaktická forma; Ob — objekt, ob — přísl. abstr. synt. forma; aux (Modus, Tempus).

K. Hausenblas si v referátě o subjektech v promluvě položil nejprve otázku, v jakých různých významech se v pracích o jazyce a řeči užívá označení subjekt (podmět, celá podmětová část, logický subjekt soudu, psychologický subjekt, agens činnosti, nositel děje nebo stavu, verbální zobrazení prožívající bytosti, prožívající bytost). Referent zdůraznil nutnost rozlišovat jednotlivé pojmy i terminologicky; sám mluví o subjektu v posledním z uvedených významů „prožívající bytost“ a pro stručnost i v předposledním významu „zobrazení prožívající bytosti“. V promluvách se subjekty zobrazují různým způsobem: prostředky pojmenovacími, gramatickými nebo stylovou výstavbou (např. parodie nějakého autora) a kromě toho je každému komunikátu inherentní subjekt autora a adresáta; subjekt adresáta nemusí být a v praxi často nebývá totožný se subjektem posluchače. Důležitá z hlediska výstavby textu je analýza gramatického vyjadřování uvedených subjektů. Autor na příkladech z češtiny ukázal, jak si jazyk vytváří různé konstrukce, do nichž jsou tyto subjekty zabudovány.

V diskusi doplnili Fr. Kopečný a A. Andrejčin (Sofia) referát I. Lekova konkrétními připomínkami o zástupnosti a diferenciaci některých dvojic předložek v bulharštině. I. Lekov rozvedl a doplnil v odpovědi některé teze svého referátu, zejména pokud jde o příznakové a nepříznakové využívání předložek a o jeho důsledky pro centrální a periferní postavení. — Několik vystoupení se týkalo referátu K. Pisarkové. H. Křížková a A. Puzyninová vyslovily pochybnosti o tom, zda v uvedených případech jde opravdu o neutralizaci syntaktických opozic, žádaly přesnější vymezení pojmů neutralizace a syntaktická opozice. Fr. Daneš upozornil na to, že posesív. zájmena svůj užíváme nejen ve vztahu k subjektu, ale k agentu vůbec, že jeho v adnominální funkci je třeba chápat nikoli jako genitiv, ale nominativ. Pravidlo o neexistenci vět s identickým substantivním subjektem a objektem lze formulovat jen na úrovni výpovědi, nikoli gramatiky; i někteří američtí lingvisté však dokazují, že takové konstrukce jsou možné Nero loves only Nero (K. Hausenblas).[3] K. Pisarková (Varšava) vysvětlila, že jí šlo o pokus interpretovat uvedené jevy jako neutralizaci syntaktických opozic; výpovědi typu Petr miluje Petra (m. sebe) zůstávají konstrukcemi přece jen v podstatě hypotetickými. — K pokusu Fr. Mika zachytit explicitně ve frázovém ukazateli také syntaktickou funkci spolu s kategorií cas se kriticky vyslovili R. Růžička a I. Bellertová. Fr. Daneš se vyslovil proti vylepšování Chomského tam, kde jeho teorie nestačí postihnout některé jevy ve stavbě větné struktury; věc lze vyjádřit adekvátněji jinak, klasicky strukturalistickým způsobem. Fr. Miko v odpovědi zdůraznil, že funkční stránka [178]jména sahá za jeho kmen a ukazuje na syntaktické funkce. To zdůvodňuje potřebu její explicitní registrace. K výpovědnímu příkladu, ve kterém K. Hausenblas demonstroval tezi o různých způsobech zabudování subjektů v promluvě, poznamenal J. Chloupek, že v mnoha případech vznikají kondenzované výpovědi jen tam, kde je řeč o řeči (nebo mínění, názoru ap.), nikoli tam, kde je řeč o mimojazykové skutečnosti. R. Růžička upozornil na to, že některé konstrukce vylučují mluvčího jako zobrazovaný subjekt (např. věty s refl. pasívem) a že by snad měla jako subjekt být chápána nejenom jména označující osoby, ale jména životná obecně. Zasedání uzavřel předseda akad. B. Havránek. Vyzvedl výhodu z dodržení navržené tematiky, vysokou úroveň referátů a diskusních příspěvků, ocenil zejména vystoupení mladší polské lingvistické generace a poděkoval polské straně za vzornou organizaci.

Na neveřejném organizačním zasedání komise byl po zesnulém J. Bauerovi zvolen novým tajemníkem M. Grepl z téhož brněnského pracoviště. K dalším změnám došlo v zastoupení polských slavistů: členy komise jsou nyní St. Urbańczyk, K. Pisarková a Z. Topolińská. — Dále byla stanovena tematika pro další práci komise: na příštím zasedání se budou probírat (1) typy větných struktur, (2) poměr mezi gramatickou a lexikální stránkou slova, ev. (3) funkce pořádku slov. Zároveň komise zaujala stanovisko k připravovanému programu příštího mezinárodního sjezdu slavistů (1973 ve Varšavě) v příslušném úseku. Byl vysloven souhlas s některými návrhy (vlivy řecko-latinské na slovanské jazyky) a bylo doporučeno, aby se gramatická problematika soustředila zejména na (1) charakteristiku morfologických prostředků v slovanských jazycích z hlediska jejich funkcí a (2) tvoření slov z hlediska formy a významu.

Jednomyslně byl přijat iniciativní návrh Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra, aby se v roce 1971 zasedání komise konalo koncem září ve Smolenicích na Slovensku; bezprostředně po tomto zasedání se bude konat syntaktické symposium v Brně na základní téma „Modální výstavba výpovědi ve slovanských jazycích“.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 2, s. 171-178

Předchozí Marie Ludvíková: Fonologická statistika rumunštiny a několik jazykově typologických srovnání

Následující Bohuslav Havránek: Rozmach bulharské dialektologie a zásluhy St. Sojkova o ni